Andor.cz - Dračí doupě online

Monika
 
Probudila jsem se do krásného slunečního dne. Včerejší napínavé dobrodružství skládající se z divoké jízdy a výbuchu považuji více za sen, než za skutečnost. Celé se to stalo až neskutečně rychle. Prvně sraz následovaný závodem a pak už mi to splývá všechno nějak do hromady. Německá dálnice, česká dálnice, okreska a pak ten výbuch a cesta směrem na Plzeň. Takže teď jsme v Plzni nebo někde jinde? zamyslím se bezvýsledně, protože jsem většinu cesty z Prahy zaspala. Zívnu a s křupnutím se protáhnu. Ani přesně nevím, jak jsem se dostala do postele natož, kde jsem vzala noční košili. Noční košili? Vždyť ty nenosím! zděsím se. Když už ani člověk neví, jak se dostal do postele, je to jasné znamení, že je něco špatně. Promnu si oči a rozhlédnu se po místnosti. Své oblečení naštěstí nacházím na židli úhledně složené a tak mě nic nebrání se obléknout do svého pohodlného trička a kalhot.
 
Oblečená a více, či méně, probuzená otevírám dveře na chodbu a přemýšlím, kde někoho najdu. Naštěstí stačí poslouchat hlasy, podle kterých naleznu Ivana i Dannyho. „Vítej mezi živými Moniko“ dostane se mi přivítání od Ivana. „Dobré ráno.“ řeknu ze slušnosti, načež se mně oba vysmějí. „Ráno? Vždyť už jsou dvě odpoledne.“ dostane se mi vysvětlení, které bylo vyžádáno mým nechápavým výrazem. „Tak dobré poledne“ opravuji svůj pozdrav a zívnu. „Koupelna je za rohem“ dostanu radu od Dannyho, pána domu. „Jasně. Díky.“ řeknu krátce a odejdu se probudit horkou vodou z kohoutku. Po ranní očistě a snídani nás Ivan vyžene ven. Sám prý přijde později, protože ještě musí objednat náhradu za zničeného Mercedesa.
 
„Prý ti mám ukázat Kladivo.“ ozve se Danny lehce nejistě. A já přemýšlím, co pořád mají s tím kladivem. Už včera večer ho zmínili, ale stále nevím, co mám čekat. Snad jedině to, že to bude něco starého a podle všeho velice rychlého. „A proč to říkáš tak nešťastně?“ nedá mi to nezeptat se Dannyho na důvod tónu jeho hlasu. Zní, jako kdyby s tím autem měl špatné zkušenosti. Téměř, jako kdyby to auto bylo důvodem něčí smrti. „To Ivan. Bojím se, aby se nepřecenil. Už je to dlouho, co naposledy řídil podobnou bestii. Navíc teď, s tou bolavou nohou a vztekem...“ vysvětluje s náznakem strachu, když otevírá posuvné vrata jedné z budov. Uvnitř je šero, ale i tak rozeznávám dva sloupové zvedáky a vedle nich dvě auta zakrytá plachtou. Obě jsou nízké a oba to jsou sedany. Světla se se zabzučením rozzáří a pomohou dennímu světlu uvnitř haly. „Takže Moniko, tohle je Kladivo...“ představuje mi auto Danny a stáhne plachtu z krajního auta. „...Kladivo, tohle je Monika.“ dodává, když je plachta dole.
 
Z pod plachty se vynoří hranatá a poměrně mohutná maska chladiče. Ta je uprostřed mřížky ozdobena velkým chromovým logem Mercedesu. Agresivně tvarovaný nárazník a na dnešní dobu poměrně velkoryse pojaté světlomety dodávají předku na síle a eleganci. Danny odtahuje plachtu a odhaluje postupně celou siluetu auta. Auto jako celek na mě okamžitě působí jako divoká šelma, která je neustále připravena na lov. „Je to Mercedes-Benz Hammer z roku 88, pod kapotou má motor AMG. Osm válců o objemu šesti litrů s výkonem blížícím se k čtyř stům koní. Původně měl auto nějaký manažer, ale ten zbankrotoval a auto koupil Ivan.“ povídá o autu i s příběhem, jenž podle něho nesmí chybět. „Bylo to první auto, které používal při své kurýrní činnosti. Po pěti letech ho nahradil novějším modelem, protože řídit tohle auto na hraně vyžaduje příliš energie a pozornosti. Bylo jasné, že když s ním bude jezdit, že se vybourá. Otázkou bylo jen kdy. Naštěstí to pochopil i on a koupil si novější model, který byl sice o pár koní slabší, ale mnohem lépe ovladatelný.“ vysvětluje historii.
 
„A taky novější model měl lepší klimatizaci a lepší sedačky.“ ozve se za našimi zády Ivanův hlas. Na tváři měl úsměv. „Danny, ke konci týdne ti dovezou dva nové Mercedesy. Potřeboval bych je od tebe co nejdříve dokončit a připravit.“ řekne směrem na Dannyho a dojde až ke Kladivu. Kulhá. „Co ta noha?“ zeptám se, protože si vzpomenu na včerejší ošetřování na benzínce. „Převázal sis to?“ ptám se dál. „Nebolí.“ dostane se mi až příliš krátké odpovědi. Spolu s Dannym se na sebe podíváme, ale on zavrtí hlavou, abych to neřešila. Jak chcete, ale až bude mít infekci tak za mnou nechoďte. řeknu si v duchu. „Sedni si za volant, vyzkoušíš si ho.“ dostanu pokyn. Ehh, já mám tohle řídit? Tak jo, ale já... zapochybuji o svých schopnostech. Proti tomuhle bude můj Lancer asi celkem klidné auto. Sedám si na sedačku, či spíše do sedačky, a rozhlížím se po kokpitu. Zevnitř to vypadá celkem normálně. Luxusní sedan pro manažery a zbohatlé šéfy mezinárodních firem.
 
Klíček zprava. Zkontrolovat páku. Neutrál. Zatáhnout ručku. Sešlápnout spojku. Pootočit klíčkem. Startér otočí motorem a ten vzápětí naskočí. Hluboký dunivý hlas motoru rozezní celou halu. „Krásný zvuk“ ozve se Ivan vedle mě. Ano, ten zvuk je famózní. souhlasím a lehce sešlápnu pedál plynu. Což má za následek mohutnější zadunění. „Opatrně vyjeď a jeď doleva. Za areálem je menší asfaltový okruh, kde si budeš moct auto vyzkoušet.“ radí mi ze zadního sedadla Danny. Odbrzdím a pomalu vyjedu z haly ven. Venku je zvuk motoru slyšet méně, ale to se spraví v okamžiku, když lehce přidám. Řízení jde ztuha a kulisa řazení je delší než mám já u Japonce. Když potřebuji přibrzdit, překvapí mi neochota pedálu podvolit se. Ach ty posilovače pomyslím si, když zjistím, kolik je třeba tlaku na brzdy. Auto šnečím tempem projede mezi halami až na konec pozemku. „Za závorou doprava.“ ozve se zezadu pokyn. Poslechnu a vyjíždím na asfaltku po pár metrech jsem poslána znovu doprava, kde už vidím poměrně malý, v zatáčkách lehce klopený okruh. Nikdo tu není takže ho mám pouze pro sebe. Najedu na dráhu. Zhluboka vydechnu a pak nadechnu. Hlavně nerozbít auto. pomyslím si.

Dávám jedna. Spojka. Plyn. Spojka. Dva. Spojka a plyn. Prvně zkouším plynulý rozjezd. Mimo lehkého škubnutí při řazení to není zas tak obtížné. Dávám jedno kolečko a pak zastavuji. Danny i Ivan jsou podezřele potichu. Dávám znovu jedna a tentokrát při rozjezdu přidám notnou dávku plynu. Otáčky letí k pěti tisícům. Motor řve a já při pěti tisících dávám plnou spojku. Rychlým pohybem za dva a s polovičním plynem pouštím spojku. Auto doslova vystřelí jak z praku. V zatáčce raději přibržďuji. Ze zatáčky přidávám neuváženě trochu plynu. Zadek letí do boku. Pak je zadek před předkem a mi končíme v hodinách. „Na ten plyn je trochu citlivější.“ zaslechnu poznámku od Ivana. Když se na něho otočím, spatřuji však úsměv ve tváři.
 
Otáčím auto správným směrem a tentokrát zkouším rozjezd pod plným plynem. Auto hřmí a pneumatiky ječí. Celý zadek auta se při rozjezdu vychyluje do strany, což koriguji volantem. Během několika kol už dávám i za zatáčkou trochu plynu. Opravdu, člověk musí přidat úplně jemně nebo vůbec. V jiném případě končí zatáčku stylovým, několikanásobným smykem kolem osy. Danny mě nakonec přesvědčil k vyzkoušení průjezdu zatáčkami bokem. Není to zrovna můj styl, ale s takhle silným autem se to může stát kdykoliv i na silnici. Pak se bude hodit umět auto udržet na silnici. Před zatáčkou podřadit. Přidat plyn a otáčky držet kolem pěti až šesti tisíc. Škubnout volantem ve směru zatáčky a přidat ještě trochu víc plynu. Pak už kontra volantem a držet auto pod plynem. „Skvělé!“ zaraduje se Danny z mého úspěchu. Následující jízda však ukazuje, že to bylo štěstí začátečníka. Znovu končím v hodinách. „Soustřeď se na to, co ti říkají záda. Když se auto začne přetáčet, uber trošku plyn. Když se bude rovnat, plyn přidej. Přední kola drž pořád v tečně zatáčky.“ dostávám radu od Dannyho. Zkouším to znovu a znovu.