Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Plamenná čepel - I. částOblíbit

paladin1340.jpg

Autor: Kerigor

Sekce: Na pokračování

Publikováno: 06. května 2016 18:01

Průměrné hodnocení: 8, hodnotilo 3 uživatelů [detaily]

 
Pokus o fantasy povídku, která částečně vychází ze světa mé jeskyně (hlavně co se názvů týká), snad se bude líbit.

Budu skutečně rád za jakékoli reakce, ZV a konstruktivní kritika mě určitě posune dál a upozorní na chyby, které dělám. Takže se neostýchejte a vytýkejte vše, co vám přijde v textu rušivé. Stejně tak mě zajímá i pocitová stránka, jak na vás dílo subjektivně působí, zda vyvolává další otázky a jakousi touhu si přečíst i další díl atp. ...

Pokud bude zájem, tak pošlu další část.
 

Plamenná čepel



Studený vichr se proháněl mezi ostrými vrcholky lemujícími jedno z odlehlých horských údolí. Ne náhodou dostal tento masív přezdívku Břitva, rozeklané výčnělky mohutných hor jako by se nepřátelsky natahovaly k zamračeným a temným nebesům snažíce se je rozervat na mnoho nepravidelných cárů. A uprostřed toho všeho napětí mezi silami přírody, ukryto u jedné ze stěn rozeklaného průsmyku, stálo smutně vyhlížející městečko. Cormor, cíl jeho cesty.

Byl na cestě již dlouho, jak dokládal i jeho zablácený a potrhaný oděv, a litoval, že tu ohavnou záležitost neskončil už v Krentu. Jen kvůli mizerné náhodě se musí trmácet do těchto bohem zapomenutých hor, plných psanců a zločinců na útěku, nemluvě o daleko horších bestiích, které mohou číhat za nejbližším převisem. Pozvedl se z podřepu a s nečitelným výrazem ve tváři pohlédl ze skalního ostrohu naposledy na vesnici stojící tři sta sáhů pod ním.

"Ibelline, ochraňuj mé smrtelné tělo i duši." Zašeptal tiše se sepjatými, avšak značně prokřehlými prsty modlitbu ke svému bohu. Věděl co je jeho úkolem a také si byl jist, že dnes jej splní. Před obličej si musel dát svou unavenou paži, protože v okamžiku, kdy zvedl zrak, mu vítr vmetl prudce do tváře sníh a ledové kapičky ostré jako nože, po chvíli však už byl schopen opět jasněji vidět. Hodil na rameno svou obnošenou tornu a vykročil po strmě klesající skalnaté stezce na cestu ke Cormoru.

***



Krčma Pod stínem Darrenu byla i přes svůj vznostný název jen další odpudivou začouzenou knajpou hyzdící povrch Amaranthie. Tento Cormorský podnik nevalné kvality proslul spíš než svou krásou jako doupě těch nejhorších lapků a zlosynů, které dokázala matka země kdy zplodit.

Konrád Tars, majitel tohoto semeniště zla, si odplivl do jednoho z korbelů a nehledě na odpornost, která by vnějšího pozorovatele nejspíše donutila vrhnout ven obsah žaludku, se jal nerušeně napouštět do nádoby nelibě páchnoucí břečku, jenž on sám hrdě nazýval pivem. Nehledě na bitku mezi obrovským násilníkem a nezdravě vychrtlým vrahem s nepříjemným, skřehotavým hlasem se proplétal skrze potem a pižmem páchnoucí houf banditů. Nezastavil ani, když uslyšel téměř nelidský řev za svými zády. Došel k jednomu z vyvrhelů a hodil na hrubě otesaný dřevěný stůl korbel piva, teprve poté, na zpáteční cestě, znechuceně pohlédl na místo střetu.

Chlap jako hora se zmítal na prkenné podlaze ve smrtelných křečích. Jeho krk hyzdila hluboká rozšklebená rána, která čistě přetnula krční tepnu a unikající životní tekutina zatékala mezi široké škvíry v prkenné podlaze. Nad ním, jako sama smrt, stál široce rozkročený pohublý zabiják a se sadistickým úsměškem ve tváři utíral tenkou čepel dýky do lemu pláště. Nedbal, že všude kolem je plno krve, že i jeho tvář je potřísněná několika tmavě rudými cákanci a opět se posadil na svou rozvrzanou židli jako by se vůbec nic nestalo.

O pár desítek minut později několik Tarsových pochopů odstranilo se značnou námahou tělo a jedinou připomínkou nedávné nepříjemné události tak zůstal nedopitý korbel a několik stříkanců po zdech, které se nikdo umývat neobtěžoval.

Žádný z mužů v místnosti se incidentem nijak zvlášť nezabýval, podobné konflikty na nože nebyly v krčmě Pod stínem Darrenu ničím neobvyklým. Zde nevládlo právo a řád, nýbrž nenávist, vztek a schopnosti každého jednotlivce, protože zde hrál každý sám za sebe.

Uběhla půlhodina, venku zuřila silná sněhová bouře a mocné poryvy větru narážely do okenních tabulek. Další narušení tohoto chladného večera už nikdo neočekával. Náhle se však rozrazily dveře. Karbaníci odložili karty, rváči ustali ve své zábavě, ochmelkové v alkoholovém opojení zvedli své skelné oči od svých kořalek a dokonce i obvykle stoicky klidný Konrád Tars se s pozvednutým obočím podíval ke vchodu.

Do místnosti vstoupil vysoký muž zahalený do na několika místech potrhaného pláště a s tmavou kápí ukrývající jeho obličej. Krom ledového větru a sněhových vloček však jakoby s ním do místnosti kradmo vniklo i něco jiného. Oheň v krbu rázem vyhasl v okamžiku rozražení dveří a ani většina loučí a svící, které prostor ozařovali, nedokázali vydržet nápor větru. V krčmě zavládla temná, ponurá atmosféra. Nikdo nemluvil.

Neznámý zabouchl silné dubové dveře a zahradil tak cestu další záplavě sněhových vloček vrhaných dovnitř zuřícím blizzardem. Sňal svou kápi a bandité tak konečně uviděli cizince v celé jeho „kráse“.

Tazatel Bartolomeus byl vysoké mohutné postavy, kdysi hezká tvář byla zbrázděna několika jizvami a ani nejednou zlomený nos mnoho na přitažlivosti nepřidával. Dojem doplňoval pár dravčích očí, jejichž chladný pohled nenechal nikoho na pochybách, že proti tomuto muži stát nechtějí. U pasu se mu houpala pochva s dlouhým mečem a robustní, asi dvacetipalcový tesák. Následně přejel celou krčmu pohledem, který měl k přátelského opravdu velmi daleko, dokonce i těm nejotrlejším bylo krajně nepříjemné udržet oční kontakt. Téměř neznatelně se jeho zrak zarazil a utkvěl na zlomek vteřiny na postavě sedící v rohu místnosti, která bedlivě sledovala okolní dění.

Beze slova se posadil k nejbližšímu volnému stolu, meč s tupým bouchnutím hodil na stůl, a se zavrzáním jeho staré židle se zlomilo i napětí vyvolané jeho neočekávaným příchodem. Muži se opět začali bavit, zpočátku tišeji, posléze i více nahlas, byť každou chvilku vrhali nedůvěřivé a podezřívavé pohledy na klidně sedícího cizince. Několik z nich opět rozkřesalo oheň a zapálilo louče, takže zavládlo přívětivější klima, můžeme-li takový výraz v pajzlu tohoto typu vůbec použít. Konrád se po chvíli vydal prohodit pár slov s osaměle sedícím cizincem, sám byl zvědav, kdo to přišel vprostřed bouře do jeho podniku.

„Co si zač?“ Konrád se vyhnul zdvořilostem, které mu stejně byli cizí a přešel rovnou k věci.

„Zdravím. Jsem jen obyčejný poutník, kterého zastihl blizzard.“ odvětil Bart odměřeně.

Majitel si odfrkl, „A co ňákej poutník pohledává v takový díře jakó je Cormor?“

„To je dlouhý příběh.“ Bart dal taktně najevo, že není a ani nemá v plánu býti příliš hovorným společníkem.

„Mnó, já sem Konrád, vlastním túhle žumpu, tak nedělej problémy, jináč budeš mít problém se mnou a mojmi hochy...“ k tomuto prohlášení přidal pašerák ošklivý úsměšek a přejetím prsty po hrdle jasně a názorně předvedl jaký důsledek by narušování „pořádku“ mohlo mít.

Bart jen přikývl a požádal o pivo a teplou polévku, načež se hostinský vzdálil.

Za několik minut se vrátil s požadovanou krmí a na stole ho čekalo několik zlatě se lesknoucích mincí.

„Jedna za jídlo, zbytek za informace. Posaď se, Konráde.“

„Posloucham.“ Konrád se mlsně naklonil nad třpytící se peníze.

„Kdo je ten chlap v rohu?“

„Nemám tucha, přišel včera kolem poledne a tvářil se nějako zvláštně. Odhodlaně, ale take vystrašeně. Jakó štvaná zvěř co má namále. Jako by měl za patami samu smrt.“

Jak paradoxní, pomyslel si Tazatel.

„Co ti dva, kteří jsou s ním u stolu?“

„Dva místňáci, vrahóni Kudla a Smyčec, nebezpeční chlapíci, brutální hovada. Zvláštní je, že se poprvé viděli včéra a už s tým divnáčem sedí u stola ...“

Bart zabloudil pohledem zpět ke trojici. Ani jeden z mohutných chlapů se ani nepohnul. Ovládnutí, Taxanové nebo ... v tom okamžiku ucítil Tazatel Bartolomeus z řádu Plamenných čepelí to, na co čekal. Pečlivě maskovaný záchvěv krvavé magie, někde blízko ... je nekromant. Znejistěl. Tohle nebyl pach nějakého vesnického hlupáka, který se nedopatřením dostal k jedné z Černých knih a začal si zahrávat s temnou magií, ale něco horšího. V ruce sevřel znamení Ibellina až mu klouby zapraštěly.

Dobře věděl, že nastanou jatka, brzy, černokněžník jistě poznal, že byl odhalen. Jeden z ochmelků se znenadání zvedl a začal upřeně zírat do zdi. Jeho druhové se smáli, ale jen okamžik. Pozvedl se další bandita. A další a další. Během chvilky zde bylo sedm zvláštně se chovajících psanců. Neslyšeli, neviděli … necítili.

Bleskově se zvedl, popadl pochvu a tasil meč. „Všichni pryč od nich!“ zařval na zkoprnělé osazenstvo krčmy, ale bylo již pozdě. Ovládnutí tasili jako jeden muž nože, sekery a krátké meče a začali s neměnným necitelným výrazem ve tváři brutálně kosit muže, se kterými ještě před minutou klidně popíjeli a povídali si přisprostlé vtipy.

V té době byl však už Tazatel v pohybu, hbitě vyskočil na stůl a dlouhými skoky si razil cestu ke krvavému mágovi. Jen jeho zabitím může ukončit šílenství zuřící všude kolem. Do cesty se mu postavil jeden z Ovládnutých. Vyhnul se jeho rozmáchlému seku. Ostrá čepel Tazatelova meče projela prošívanicí jako nůž máslem. Soupeř se zhroutil k zemi.
Vytrhl hluboko zaklíněnou čepel z těla poraženého a mírně zavrávoral. V mžiku se na něj vrhl další muž se skelným pohledem v očích, jenž byl vyzbrojen krátkým mečem a bezhlavě útočil nemyslíce na nějakou obranu. Bart mrštně proběhl pod syčící ocelí a zaťal svou zbraň hluboko do srdce Ovládnutého.
Konečně získal trochu prostoru a mohl zhodnotit situaci. Po celé místnosti probíhal krvavý boj mezi pašeráky a jejich druhy, kteří byli ovládnuti mocnou silou krvavé magie. Muž z rohu, nekromant, se se svými pochopy pomalu přesouval k východu ze stavení. Jejich pohledy se setkaly ...
 

Komentáře, názory, hodnocení

Kerigor - 21. června 2016 14:58
paladin1340.jpg
delph - 11. června 2016 21:40
Bych byl tomu velice rád. Ze světa Amaranthie chci i nadále vycházet a příběhy vždy dají jeskyni specifický a takový fajn ráz, pomohou hráčům vytvořit si větší vztah k danému universu a snad jim i dají chuť se na tvorbě tohoto příběhu podílet. Rád bych, aby se výsledky z jeskyně a akce hráčů promítli i do mého psaní, protože i to je myslím značně motivující. :)
 
delph - 11. června 2016 21:40
untitled-39996.jpg
Budou se tyhle příběhy třeba i nějak prolínat do jeskyně a obráceně? Rád bych si užil tu jeskyni i s takový dějovým doplňkem a naopak rád četl tyhle příběhy, ve kterých se budou objevovat stíny našich počinů...

PS: už nahoď nové kolo ;)
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.076292991638184 sekund

na začátek stránky