Andor.cz - Dračí doupě online

Nádržní galerie se táhla po celé šířce věže. Překryta na každém konci baňatým oknem ze zesíleného plexiskla. I přesto, že venku „řvaly živly“, skučení větru se sotva dostalo do galerie. Na jedné straně Rottle právě prohlížel genovou nádrž, kontroloval zážehové uzly a řady nádrží a kotlíků. Stíny zde dopadaly ostře před lesknoucí se plexisklo.
Světlo se náhle vytratilo. Temnota dopadla na Rottlova záda. Stín se začal snášet na podlahu před ním.
Otočil se, přičemž jeho servomotory vrněly nezvyklou rychlostí. Připomněl si Vaeyvorovo napomenutí: Zuby strojového boha se potřebují otáčet svatou jistotou, nesmí být rychlé. Rottle nebyl rychlosti přivyklý.
Za plexisklem byl leviatan, který byl k věži nesen vařícím větrem. Leviatani žili na planetě. Byly to enormní bytosti o velikosti přistávacího člunu s obrovskými plynem naplněnými vaky, které jim dávaly dostatečný vztlak, aby mohli žít v horní atmosféře, mimo dosah znečištění planety. Vaeyvor říkal, že jsou neškodní, asi jako vyhynulé velryby Terry. Ve vyšší atmosféře se živili krillionem, mikroskopickými bakteriemi, které vytvářely méně jedovaté toxiny. To jim umožňovalo přežít to, co lidstvo planetě přineslo. Žádný jiný život na planetě nebyl, přesto Rottle občas shledával překvapivou odolnost tohoto slabého masa něčím podobným jako překvapením – nebo alespoň co jeho zbývající emotivní centra rozpoznaly jako residua synaptických chvění údivu.
Ale tenhle leviatan umíral. Ponořil se do toxinů konvekčních proudů oceánu. Jeho kůže se odlupovala a praskala, jak se přibližoval k věži. Jeho plynové vaky byly oteklé a nafouklé, sinalé a ošklivé. Rottle pozoroval, jak se Leviatan snášel na věž, jak padal jako orbitální vzducholoď.
V Magosu Biologis Rottlovi bylo jen málo lidskosti, ale dost na to, aby cítil strach. Jeho dolní čelist se začala třást a jeho plasticidové laloky se zachvěly. Jedno augmentované oko se otevřelo do nepřirozené velikosti, čočky zaměřily leviatana. Vypočítal hmotnost, akceleraci, točivý moment a trajektorii. Jeho hrdlo již dávno přestalo přijímat vzduch ústy a jeho čichové nosní filtry podivně skučely. Rottle již dávno ztratil schopnost ječet.
Jeho nohy zavibrovaly, jak určil optimální směr letu a nejpravděpodobnější bezpečné místo. Zesílené plexisklo možná dokázalo vystát střelbu z bolteru, ale ne padajícího leviatana. Celá věž by se mohla zbortit. Servitor nad ním stále mumlal binární schémata, a vůbec nevěděl o nadcházejícím nárazu. Rottle skočil k nejbližší genové nádrži.
Ale ten malý kus lidskosti v Rottlovi bylo dost na to, aby zkalil chladnou jistotu kalkulací, aby rozmazal jeho přesně vyměřenou dráhu letu. Rottle hlavou narazil do genové nádrže. I při velikosti normálního člověka vážil mnohem více. Železné vybavení, plasticid a gumová tkáň, to vše vážilo mnohem více než lidský organismus. Rottlova lidskost byla jen skromná částečka celé masy. Jeho momentum bylo obrovské.
Genová nádrž se zatřásla, zakymácela se a usadila se. Její nohy se podlomily a její ochranné pole zářilo a šumělo. Rottle zavrávoral, skoro ztratil vnímáním ovladatelné funkce – vědomí – a jeho sluchové senzory díky nárazu začaly vřískat.
Tou dobou už neviděl, jak se obrana věže aktivovala a zaměřila nosiče na přilétající cíl. Nosiče nesly Hurricane boltery – trojité boltery – které vyslaly zuřivý proud žhavého kovu, který zasáhl leviatana. Hurricany jej začaly trhat na kusy. Pro zaměřovací scannery cíl prostě zmizel. Když se Rottle podíval, ochromen a potácející se, neviděl nic. Neviděl ani tři kapky spícího Požírače života, které dopadly z nádrže na podlahu. Mimo stázové pole se Požírač života probudil.
„Zázrak“ zasyčel slabě Rottle, jak žasl nad leviatanovým zmizením. Poté zkolaboval, což byl okamžik, kdy začal skutečný zázrak.

Gigantická ozubená kola se táhla se do dálky, kde se napojovaly k tělu, obrovské železné plošině. Za touto obrovskou lesklou plošinou se tyčily motory a stroje vzpínající se proti obzoru. Obloha byla růžová, pokrytá poměděnými mraky. Rottle si všiml ohromného, majestátního Olympu Mons, Většího než si kdy dokázal představit a nad ním, byla samotná Terra, samá zářící ocel a chrom. Vše se točilo pomalu a nevyhnutelně. Od bušení největších ozubených kol, až po souladné vybrace nejmenších ozubených koleček, se drala binární hymna, která hřímala do nekonečna.
To naplnilo Rottla životem – skoro jako by to, co zbylo v Rottlovi z jeho smrtelného těla zcela zmizelo ve výparech Požírače života.
Velké kolo zaburácelo při své nemožné rotaci. Tajemné stroje duněly a pištěly jejich modlitbu k Omnisiášovi. Baňaté písty a velkolepé komíny, zdobené chrliči valily ze svých útrob velká oblaka kadidla. Nekonečné řady větracích ostnů odvětrávaly přehřátý vzduch, který unikal do tenké atmosféry. Všechny ty zvuky se odrážely od železných pilířů, které se tyčily nad ním.
Nad tím vším každý zub každého kola klapal a bušil svou modlitbu k Omnisiášovi; nekonečné uspořádání zubů, některé byly ostré, jiné tupé, byly sestaveny v nemožně komplexních úhlech, všechny pěly svou modlitbu - jako by sloužila strojovému bohu jako ústa – jako by Omnisiáš říkal binární pravdu samotného vědění.
Vše se najednou ztlumilo a získalo nepříjemnou intenzitu a asymetrický rytmus. Tehdy promluvil Omnisiáš k Hieronymu Rottelovi.
„Můj služebníku“ ozval se hlas „Přišel jsi za mnou.“
Rottlova čelist se několikrát zatřepotala. Jeho vox ho selhal.
Další slova začala vycházet z nekonečného vládce strojových polí Marsu.
„Sledoval jsem tě. Přišel jsem sestavit tvůj osud. Přišel jsem tě naučit slabinu masa.“
Rottlův vox nedokázal soutěžit se samotnou velikostí zvuku, kterou Omnisiáš stvořil. Vše co se mu podařilo říci, bylo patetické ano.
„Přišel jsem ti ukázat osud všeho masa, Hieronyme Rottle. Přišel jsem, abych z tvého Požírače života změnil na smrt masa. Přišel jsem ti ukázat osvícení!“ v Omnisiášových slovech bylo něco jako extáze. Rottle ji rozpoznal: neposkvrněné informace, perfektní data, nejryzejší vědění. „Tak tomu je Hieronyme Rottle, pokud budeš naslouchat.“
Rottlovo krční pouzdro se ohnulo, jak přikývl. Mezitím, co se jeho smrtelné ostatky zkapalňovaly ve výparech Požírače života, Omnisiáš Rottlovi ukázal vše.