Andor.cz - Dračí doupě online

I. úprk

Vughor, šaman kmene Krvavých sluncí prchal lesem vláčen svým náčelníkem, bitva vůbec nedopadla úspěšně a přitom všechna znamení bohů naznačovala další vítězství. Vughorovi se stále v hlavě převíjel průběh bitvy. Za úsvitu se Krhol se svou smečkou bestigorů jako vždy vyřítil na bránu. Jeho zuřivý řev, jako vždy zmrazil krev v žilách všech v doslechu a jeho soukmenovci ho s rykem následovali. Šaman si vzpomněl, že těsně před tím spatřil na obloze záblesk, ale ráno tomu nevěnoval pozornost, byl opojen mocí z rituálu z předešlé noci, kdy mu bohové dali znamení. Vzpomněl si, jak kolem něho proběhl Heruz Křivá hlava a za ním jeho další bratři, pamatoval si je, jací byli, než se stali válečníky kmene. Krhol překonal vzdálenost mezi lesem a opevněním městečka snadno a rychle, jako vždy jeho chlapci za ním zaostávali, Vughor vždy žasl nad rychlostí půlčlověka a nad zuřivostí, která v něm plála, když držel ve své pravé ruce obrovský Krcholič – sekeru náčelníka severského kmene. Jediným švihem rozpůlil koně a skočil na vůz, drápy z jeho levé ruky se zaryly do obličeje vyděšeného vozky. Poslední, co si vozka pamatoval, než zemřel, byl pohled na les hemžící se bestiemi a řev, po němž mu ztuhla všechna krev v žilách, jen jeho kůň poklidně pokračoval vpřed, jako kdyby ten řev ani neslyšel. Náčelník vtrhl do městečka a jeho bestigoři za ním. Začal ranní masakr a městečko brzy lehlo popelem, Celé dva tucty veletuctů bestii se nahrnuli dovnitř a masakrovali lidi, a obcovali se zvířaty. Muži, kteří podle Vughora vypadali přijatelní, byli nahnáni do obrovské ohrady, bestigoři a goři si občas nějakého vytáhli a posekali mu tělo svými zbraněmi a pak je házeli k nohám svému šamanovi. Ten je potom požehnal a hodil do hořící budovy. Buď budou požehnáni sluncem a vyjdou jako jedni z nich, nebo zemřou strašlivou smrtí pro potěchu krvavého úsvitu. Po obřadu přijímání obvykle následovalo šamanovo sváření lidských hlav, obvykle ženských, ale když došly tak i jiných. Vše proběhlo dobře, goři se opili z šamanova nápoje, bestigoři se opili úplně vším. Ungoři požírali zbytky zvířat v okolí osady a stájí. Těsně po poledni to začalo, stovky šípů a šipek vylétly z lesa. Ungoři byli zmasakrováni první salvou, část ještě se potácejících gorů taktéž. Z lesa se pod další salvou vyřítili muži v zelených zbrojích s velkými meči. Krhol se tou dobou snažil sešikovat alespoň část svých jednotek schopných stát na nohou. Mnozí zuřivě řvali, probodáni mnoha šípy, když se pokoušeli vstát a vyslyšet řev svého náčelníka. Vulghor uronil krvavou slzu, když si vzpomněl, jak Krhol, probodnutý třemi šípy, řevem probouzel své soukmenovce k boji. Stála sotva pětina herdy, když muži s obrovskými meči překonali vzdálenost a déšť šípů konečně ustal. Vulghor sáhl na dno svých sil a pokusil se povolat pomoc stínů, bohužel slunce zářilo příliš jasně toho poledne. Moc si nevzpomínal co se dělo potom, poslední, co si pamatoval, byla ruka s drápy, která se mu zaryla do břicha, a pak už jen tma. Musel být alespoň den mimo, ale jeho náčelník ho celou dobu nesl ve své levé ruce, drápy mu obejmul páteř. Pravou rukou se musel prosekat všemi lidmi a koni, kteří mu stáli v cestě. Vulghor věděl, že Krhol konečně uslyšel volání severu. Viděl na něm zrak bohů již od první chvíle, kdy se setkali.

II. Zrození

Když Trughor poprvé vyprávěl Vulghorovi o znamení bohů, stěží mohl uvěřit, že by ho jednou mohl vidět. Až do toho dne, před mnoha zimami tomu nevěřil. A od té doby ten den viděl, jako by se stal včera. Bylo to pár let po té, co nejstarší šaman zemřel, lidská kuše mu prostřelila hlavu a Vulghor zastal jeho místo, náčelník Ugruhutz železný roh vedl svůj kmen na západ, z končin lesů na východě byli vyhnáni jinými kmeny. Chystali se napadnout lidskou osadu, neboť noc předtím na cestě zmasakrovali lidský konvoj a jejich srdce stále lačnila po krvi a ucítila kořist nablízku, po mnoha týdnech pochodu skrz neznámé lesy. Odolali několika zákeřným útokům krysích lidí a jednou zmasakrovali nějakou menší herdu, kterou se posléze nakrmili. Z jejich plížení lesem, je vytrhl štěkot psů a kletby lidí. Štvali před sebou nějakou zvěř a vůbec netušili, že se ženou přímo na něj, Vulghor té noci ošálil pachy přírody a proto nebyli vůbec cítit. Vulghor se těšil osobní stráže, kterou mu náčelník přidělil a nyní za ní byl skutečně rád, že ji má, neboť jeho úkolem bylo se pro dnešek více nevměšovat a neriskovat zbytečně svůj cenný kožich. Byl posledním šamanem kmene, ostatní zemřeli po cestě. Kromě Heruze, Ghereta, Turhuze, Tzikchoka, několika smečkami okolo pobíhajících ungorů mezi ním, štvanou kořistí lidí a tuctem mužů na koních, nic nestálo. Tato scéna, kdy Vulghor, dva bestigoři a dva goři vystoupili na paseku, zatímco na straně druhé se řítil štvaný muž, celé tělo a nohy měl porostlé šedými chlupy, jeho levá paže měla fialovou kůži, zatímco ta pravá byla celá zelená, a za ním tucet mužů. Vulghor zavelel ke střelbě a z levé a pravé strany na jezdce vyletělo mnoho šípů, většina minula, avšak dva postřelili koně a jeden dokonce zabil jezdce. Pak povolal magii jejich zvířecích předků, uchopil dva magické prameny, vichry duly mocně a spletl je dohromady. Soustředil všechnu svou moc na největší zvíře v okolí, na své bratry ve zbrani. Vichry se mu roztrhly, když se je pokoušel namotat do konečné fáze. Před hlavou mu explodovalo mnoho obrazů možné budoucnosti a nuzné minulosti. Spatřil lidskou ženu, která jenom kousek od tohoto místa, porodila děcko poznamenané bohy. Každým rokem se na něm objevilo jedno znamení. Zpočátku bylo čisté a lidskými bohy pokřtěné, ale ani to nezabránilo naplnění jeho osudu. Když to matka zjistila, zalekla se, ale příliš již milovala své dítě. Zatajila znamení bohů, kteří jí v zimě vzali muže, severní vítr dul krutě a vlci byli hladoví. Dítko rostlo, každým rokem znamení dostávalo, až nakonec muselo odejít do lesů a tajně se se svou matkou setkávat. Vulghor viděl, jak dítě v lese zvlčilo, jak ho bohové žehnali a ono jejich darů užívalo. Smečka vlků se za ním hnala, jenom aby se s ním mohli měřit a obětovat mu část své kořisti. Vulghor toho dne spatřil bestii v lidském těle. Pak uviděl tuto bestii, jak kráčí troskami velkého města lidí daleko na jihu, jak jedním úderem drtí celé domy a řevem pobouzí stovky mužů k větší zuřivosti, jak probouzí jejích krvežíznivost a pak spatřil sebe, Vulghora jak sedí na zlatém trůnu z lebek a shlíží na tento výjev zhůry. Magické vichry odvanuly jeho vize a namotaly se na člověka-bestii uprostřed paseky. Muž zařval řevem, který nepocházel z tohoto světa a otočil se čelem ke svým pronásledovatelům. Vulghor na jediný okamžik zahlédl pohled toho muže a strachem se mu rozklepala kolena. Nikdo z jeho bratrů si toho nevšiml, zařval k útoku, aby tak zahnal všechny pochyby a sám se vrhl vpřed, hnán prapůvodním zvířecím instinktem, se kterým přišel na tento svět. Nemusel své bratry pobízet, již se sami hnali vpřed s tasenými zbraněmi. Před nimi, ještě před chvílí štvaný člověk, holýma rukama roztrhal dva koně i s jejich jezdci, jeden z nich ho probodl kopím, ale on ho jenom tím strhl z koně a ratištěm mu urazil hlavu. Zastavil tak útok celé jízdy a místo toho jí trhal na kusy. Vulghor ještě nikdy nic podobného neviděl, ale věděl jistě, že toto je to znamení o kterém mistr mluvil. Když muži-bestii dorazili na pomoc, dobrá polovina pronásledovatelů se válela všude okolo, roztrhaná na kusy, snadno dorazili zbytek. Muž se po té skácel k zemi vyčerpáním.
„Vezměte ho!“
Zavelel Vulghor vážně, Turhuz si ho hodil přes rameno a pak pokračovali do vesnice. Do jejích zbytků, kde herda právě hodovala, přestože byla vesnice opevněná a náhodou v ní zrovna byla jednotka pionýrů pod vlajkou nějakého prokletého lidského města, dobyli jí s minimálními ztrátami. Vulghor zavelel své stráži, aby k tomu muži nikoho kromě něj nepouštěli. Jako šaman si něco takového mohl dovolit, dokonce ani náčelník se nemohl protivit proti jeho osobním rozkazům v rámci šamanových zajatců a soukromí. Stráž byla zklamaná, že se nemůže přidat k veselí ze slavného vítězství, ale přesto nějak zvláštně poctěná, že mohou být nablízku někomu takovému. Vulghor z něj cítil to poznamenání bohů, věděl, že tento muž-bestie vykoná velké věci a že v jeho stopách zůstane jenom krev a utrpení. Herda zůstala ve vesničce skoro týden, provedli několik obřadů přijímání a kromě první noci se neoddávali pitkám. Stále ještě neměli své místo na světě, toto vypadalo dobře, ale stále si nebyli jistí. Zvědové byli vysíláni, aby prozkoumávali okolí. Náčelník se chtěl usadit, ale sdělil šamanovi, že cítí nějaké divné svrbění na kožichu, že ať se drbe, jak chce, nemůže se ho zbavit. I o tomto starý šaman Vulghorovi vyprávěl, že když má dojít k posunu kola osudu, ke změně vrtochu bohů, dají své staré hračce znamení. Znamení, že hodina konce jejich přízně se blíží. Vulghor na to náčelníkovi dal vývar z mrtvých bažinných hadů říznutý s vývary z lidských hlav. Byl si jistý, že když dnes večer ukáže svého zajatce a dá ho do obřadu příjímání, nebude se to náčelníkovi líbit, ale když bude otupělý, nebude mu vadit, že ho kožich svrbí čím dál tím víc. Toho večera zapálili další dům, poslední dům, to přidalo zbytku lidských „hodných“ zajatců na strachu, byli již mrtví strachy, věděli, co je čeká. Několik jich bylo vhozeno do ohně, ale vyšel jenom jeden. Vulghor zastavil obřad a promluvil k náčelníkovi.
„Předhodím svého zajatce.“
„Jakého? Žádného nemáš!“
„Zajal jsem ho, cestou, lidé ho štvali jako zvíře!“
„Lidé?“
„Ano náčelníku, lidé štvali vlastního druha!“
„Vhoď ho tedy do ohně, šamane!“
„Přiveďte ho!“
Dva goři vylezli z šamanova stanu a mezi svými pažemi drželi zápolícího muže, z jeho očí čišela nenávist ke všemu živému a z jeho hrdla proud nadávek, kterým nerozuměli. Náčelník se smál, neboť mu zbarvení jeho paží a jeho kožich připadaly velice zábavné. Byl tak opilý, že si nevšiml, jak mu vstaly všechny chlupy na těle. Když muži padl zrak na hořící dům, ke kterému ho vedli, začal se smát. Náčelník začal plakat a kňučet, najednou uzřel, co ho čeká. Zařval na Hugruka, svého syna, aby tu kreaturu zabil. Ale člověk-bestie již byl vhozen do plamenů. Náčelník zařval, popadl svůj sekáček a skočil do plamenů domu taktéž. Všichni oněměli, nic takového se jakživ nestalo a pak spatřili v prvním patře a posléze na střeše obrys dvou postav, jak se bijí v plamenech. Jedna postava byla dozajista náčelník, neboť se oháněla obouručním sekáčkem a do toho se snažila svého nepřítele probodnout jedním ze svých tří rohů. Druhá postava držela v ruce meč a s podivnou zručností s náčelníkem šermovala. Skoro jako by věděla, kam náčelník udeří. Boj trval, dokud dům nedohořel, pak z něj vyšla jedna bytost.
„Jsem Krhol! Váš náčelník!“
Všichni padli na kolena a sborově začali řvát a vydávat hrdelní zvuky vlastní jenom jejich rodu. Větrem se toho dne neslo jméno Krhol – půlčlověk. Krhol vylezl z domu poznamenán na levé paži, místo obyčejných prstů měl obrovské pařáty. Z hlavy mu přímo vzhůru trčel jeden jediný roh, dost maličký a dost směšný, ale nikdo se nikdy neodvážil mu to říct, natož se tomu zasmát nahlas.
Moře spárů. Pláž, získání lodě, plavba, boj s Normany na pobřeží, zachránění několika členů uctívačů sekery, šamanova historka o tom jak bestigoři chtěli náčelníkovi sekeru ukrást, krhol vypráví, u ohně jak sekeru získal – jak se svými chlapci se střetli s Normany a rozsekali je na cucky, jak se vydávají do pustin chaosu, krhol velí kmeni, aby sesbíral uctívače, nechává shromaždovat muže pod svůj prapor, až se vrátí, půjdou do války.