Andor.cz - Dračí doupě online

Knihovna

Zdolání hranic Oblíbit

200108112150-thugl8158.jpg

Autor: BobyBond

Sekce: Povídka

Publikováno: 23. listopadu 2016 15:08

Průměrné hodnocení: 0, hodnotilo 0 uživatelů [detaily]

 

Tato povídka je inspirována skutečným závodem Bahňák konaným každý rok v okolí města Sokolov v Karlovarském kraji v České republice.
 
Zdolání hranic

Modré nebe bez mráčku se tyčilo nad místem, kde se již od brzkých ranních hodin odehrával extrémní překážkový závod ,který měl prověřit závodníkovu sílu , vytrvalost a psychickou odolnost vůči náročným překážkám.
,,Tři….. Dva…… Jedna…… Start“ zakřičel jeden z porotců závodu a další trojice běžců nabytá pořádnou dávkou adrenalinu vyběhla vstříc neznámu. Mezitím zbytek závodníku v tomto krásném dni nervózně přešlapoval na místě startu a čekal na svou osudnou chvíli , jenž byla blíž a blíž.
Mezi závodníky jsem se řadil i já , dospívající muž střední postavy , který stejně jako ostatní trpěl velikou nervozitou a strachem. Byl jsem slečen do půl těla a jediné co jsem na sobě měl byly plavky. Sluneční paprsky mi mířili přímo do očí a lehký vítr rozfoukával mé hnědé na krátko ostříhané vlasy.
Čas plynul velice pomalu a strach postupně hlodal mé tělo a mou duši , ovšem vůle se snažila zachovat mě chladným a vyrovnaným. I přes pomalu plynoucí čas jsem se nakonec přece jen dostal na řadu . Mé tělo se pomalu dovleklo k okraji startu a čekalo , co s ním bude. A bylo to tu zas ,,Tři….. Dva……“ ,tréma se prohlubovala a jediné co mě utěšovalo byl fakt , že v tom nejsem sám. Po obou stranách stáli další závodníci , kteří ovšem stejně jako já měli i přes smrtící nervozitu ve tváří vytesán odhodlaný a statečný výraz čelit čemukoliv , co závod chystá .,,Jedna…“ ozvalo se již po několikáté z úst porotce ,,Start“.
Poslední vyřčené slovo ve mně náhle vzbudilo zuřivost a okamžitě jsem vyběhl vpřed. Adrenalin ovládl mé tělo a já jsem běžel. Běh ovšem neměl trvat tak dlouho. Hned u startu se tyčil mohutný jeřáb a mým úkolem ho bylo podlézt. Lehl jsem si na břicho a okamžitě jsem se začal plazit pod jeřáb. Bez problémů jsem se vydrápal zpoza velikého kladko stroje kde na mě čekal dřevěný můstek s lanovkou směřující přímo do řeky, která pode mnou teď tekla. Naštěstí na strach z výšky nebyl čas a tudíž jsem se bez váhání chopil lanovky a zhoupnutím jsem spadl do řeky . Studená voda mě probrala a vzbudila ve mně ještě větší hladovost než kterou jsem od začátku závodu cítil . Potopený pod vodou jsem se odrazil od dna a s hlasitým nádechem jsem vyplaval nad hladinu. Bez čekání jsem plaval k druhému břehu řeky, kde se hrdě houpal provazový žebřík a provazy svázaná prkna visící nad vodou. Silou a rychlostí jsem porazil zrádnou klouzavost a houpavost žebříku a držíjíc provazu, podpírající zbytek překážek jsem jako Tarzan ručkoval dál. Nakonec jsem stejně jako houpavý žebřík překonal i houpavé a kluzké prkna visící nad vodou.
Mokrý jsem dopadl nohama na pevnou zem a veškerou energii jsem investoval do rychlého a zuřivého sprintu skrz zrádný terén. Plný energie, obklopený bouřným davem jsem spěchal k další překážce. Tentokrát bylo na řadě ručkování po madlech nad lepivým kaolínem. Pln odvahy jsem vyskočil na první tyč a vší silou jsem se přitáhl. Ovšem má síla za daných okolností nestačila a kluzké tyče udělali své. Zhoupl jsem se šahajíc po dalším madlu , ale díky kluzké tyči jsem spadl zpátky na nohy. Zklamaný jsem to zkusil ještě jednou ovšem opět neúspěšně. Rozbouřený dav hulákal čím dál víc a já si najednou uvědomil vážnost situace . ,,Tentokrát to musím dát“ řekl jsem si ,,Nebo běžím trestné kolo“. Naštvaný jsem se tak k tyči přitáhl znovu , natáhl jsem ruku a …. S plácnutím jsem téměř potopený skončil v kaolínu
. Zuřivě jsem zařval a bez čekání jsem se vrhl čelit trestnému kolu. Kaolín mě zbarvil do bíle barvy, takže jsem za tohoto jarního , slunečního dne vypadal jako hodně špatná parodie na zombie. Ovšem to nebylo to nejhorší. Díky této blátivé a lepivé hmotě jsem neviděl téměř nic, jako slepý blázen jsem běžel houževnatě dál až k trestnému kolu kde jsem měl přelézt obrovskou dřevěnou zeď. Náhle mě opět ovládl strach, který však díky časové tísni netrval příliš dlouho. Postavil jsem se před zeď a pokusil se jí přelézt. ,,Sakra , nejde to“ řekl jsem si pro sebe a byl jsem už připraven vše vzdát, ale nevzdal jsem se , protože rázem jsem z davu uslyšel hlas ,,Hej ty pomoc mu“ . Jako odezva mi na pomoc přišel další závodník ,,který mi ochotně nastavil ruce a já se ihned svojí nohou o jeho ruce zapřel. Pln štěstí jsem zeď překonal a bez váhání jsem se vrátil zpátky oplatit pomoc svému zachránci, jenž stejně jako já nakonec zeď také přelezl.
Dluh byl splacen a oba dva jsme s vědomím, že to nejhorší je za námi běželi dál dobýt vršek malého rozbahněného kopce. Pod kopcem se houpali tři řady pneumatik nasazených na třech kládách. Bez problémů jsme já a můj společník tuto překážku překonali a honem jsme spěchali vstříc další. Hned za již zvládnutými pneumatikami na nás číhal opět starý známý kaolín, který byl tentokrát naředěn vodou a který jsme museli částečně proplavat pod děravou plachtou. Zmatený jsem se dostal pod plachtu a snažil se překonat zrádný kaolín. ,,Levá strana“ zahulákal kdosi z davu a já se jako na povel přesunul k levé straně plachty. K mému překvapení bylo překonání překážky snazší. Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem lepivýho ,,strejdu kaolína“ porazil a honem jsem se vyškrábal na nohy . Můj společník se mezitím ztratil v dáli a mě po pár metrech očekávala krátká klouzačka do vody. Jako malé dítě jsem se sklouzl po houpačce mířící do kalné vody. Voda naštěstí nebyla tak ledová jako voda z řeky, ale čekal mě větší problém.
Přímo přede mnou se za pár okamžiků měl odehrávat souboj nikoliv s mým tělem ,ale s mou psychikou. Mým úkolem bylo prolézt úzké trubky, musel jsem tak zápasit se svojí lehkou klaustrofobií. Na přemýšlení nebyl čas a já jsem tak díky tomu rychle a efektivně uzavřel brány útočícímu strachu. V mžiku jsem se potopil do napůl naplněné roury s vodou a brodil jsem se skrz ní. Jak se říká ,,Murphy“ je všude a tentokrát opět zabodoval. I když jsem nedovolil strachu ovládnout mě ,tak se mi povedlo zaseknout se přímo uprostřed roury. Chtěl jsem zařvat, ale jediné , co řvalo byl můj vnitřní hlas, který nedal prostor hlasu vnějšímu . A pak přišel jeden z těch zajímavých momentů, přičemž má mysl tvrdila , že to nedokážu , ale tělo tuto pravdu odmítalo a samo mě bez vnitřní pomoci dostalo z problému. Vyplaval jsem z roury a s hlasitým válečným řevem jsem pokračoval dál.
Poté jsem na cestě zavítal na o něco lehčí překážku, při níž jsem překonal několik dlouhých trubek, které jsem musel střídavě podplavávat a přelézat. Lehce ochromený vodou jsem se vyškrábal z vody a střemhlav jsem čelil zajímavé překážce s názvem Vietcong, při jejíž překonání jsem si opravdu připadal jako bahnem zdrcený vietnamský voják. Čas plynul a já jsem bez větších potíží úspěšně překonal Vietcong a posílený fanděním okolního davu jsem pospíchal k další ,,atrakci“ závodu . U této ,,atrakce“ jsem musel rychle přemýšlet , protože bylo mým úkolem vyšplhat mezi dvěmi dřevěnými stěnami , jež byli bez jakýkoliv úchytů. Asi minutu jsem se snažil bez výsledku vydrápat na některou ze stěn , když v tom mě opět zachránil ,,hlas lidu“ ,,Zapři se zádama“. Bez váhání jsem se zapřel zády o jednu ze stěn a co nejrychleji jsem se sunul výš a výš. Nakonec jsem se dostal až na samotný vrchol a ,,sudy“ jsem se skutálel po pavoukovi , vyrobeného z lan.
Zadní část těla jsem měl pořádně odřenou a začala mě šíleně bolet hlava. Ovšem ,,kámoš adrenalin“ byl rázem zpět a já se jako hyperaktivní dítě rozběhl k pyramidě vytvořené z balíku slámy, které byli ,,oblečeny do igelitu“. Tentokrát jsem ,díky strachu z uklouznutí ,opatrně začal překonávat další překážku. Přece jenom lepší je být bez zranění. Po pomalejším zdolání pyramidy jsem se opět rozběhl. Dále jsem musel prolézat skrz pneumatiky, kde mě opět navštívila klaustrofobie, naštěstí ne v tak velkém měřítku jako u trubek na začátku. Pneumatiky jsem zdolal s velikou bolestí , která ovšem byla nic oproti tomu co následovalo. Po pneumatikách jsem se setkal s ostnatým drátem. Plazil jsem se pod ním a on mi na oplátku ,,šimral“ záda až jsem kvílel bolestí. Agónie skončila a já jsem pokračoval dál.
Přebíhal jsem hromadu pneumatik, přičemž jsem si musel dávat veliký pozor na své kotníky. Jak plynul čas překonal jsem ještě pár nenáročných překážek, když v tomto přišlo. Přišel zlom , při kterém už jsem opravdu myslel , že skončím. Když jsem běžel skrz bažinu ,v listnatém lesíku s názvem ,,U Jožina“ , začala mě hlava příšerně bolet a žaludek se mi vzepřel. Veškeré věci co v mém břiše byli, chtěli rázem pryč. Bylo to selhání a velké, mysl opět z plných plic řvala ,,Vzdej to , Vzdej to“. I duše pomalu začala souhlasit s kapitulací, ovšem mé tělo mělo opět jiný názor. Bez pomoci mysli, duše nebo vůle samo proběhlo bažinou, překonalo obrovského provazového pavouka a začalo šplhat na obrovskou zeď s pneumatik, kde mě problém navštívil znovu. Žaludek mě chtěl zradit a já byl na samém kraji odhodlán vše ze sebe vyhodit. Držíc se jednou rukou vršku zdi jsem začal cítit pachuť na jazyku a nadcházející vybuchnutí břicha. Měl jsem ale štěstí , pocitu jsem nepodlehl a jediné, co mi z úst vypadlo byl dlouhý plivanec.
Po tomto vnitřním boji jsem pomalu přelezl ,,pneumatikovou“ zeď a opět jsem běžel k řece. Tam mě čekala malá klouzačka a krátké plavání na druhou stranu. Vše jsem zvládl bez potíží, dokud nepřišel na řadu starý bazén, který jsem musel pomalu přejít po dlouhé kládě. Jediná chyba mě mohla stát zranění, ale ke svému překvapení jsem se jakékoliv chybě vyvaroval. Pomalu a rozvážně jsem přešel kládu a po té jsem se ponořil do druhé části bazénu, kde kromě mě plavali i různé kusy větví a šišek. Jako Rambo jsem rázem ve špinavé vodě cítil všechna má čerstvá zranění, která ovšem nezpůsobovala takovou bolest, abych se zastavil. Přebrodil jsem bazén a pak už přede mnou byl jen dlouhý běh a na jeho konci se ve svitu slunečních paprsků hrdě rýsoval cíl. Unavený jsem doklusal až ke kopci na jehož vrcholu cíl byl. Docházela mi energie a únava s bolestí porazili i adrenalin. Adrenalin se však nevzdal, jakmile jsem z davu slyšel řvát své jméno vrhl jsem se čelit kopci za úmyslem konečně dobýt velkou bránu představující cíl….
Nakonec jsem doběhl zdravý a šťastný . Když jsem později odpočíval po závodě , přemýšlel jsem, kolikátý jsem asi dopadl, ale pak jsem si uvědomil , že mě to vlastně nezajímá. Překonal jsem přece sám sebe a to je nejdůležitější …..

,, Štěstí je cesta, nikoliv cíl “

Autor : Robert Šustr
 

Komentáře, názory, hodnocení

 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.043765068054199 sekund

na začátek stránky