Andor.cz - Dračí doupě online

Melodia vzdychla a přehodila si přes ramena šátek, aby jí nebyla zima.
Tohle místo umíralo. Pomalu, ale jistě, ačkoliv si to nikdo nechtěl připustit. Dokonce ani Melodia ne.
Hobit Loki zlenivěl, a to pořádně. Už připomínal oblečenou kuličku s chlupatými chodidly. Z jídelny se dopravil houpavým námořnickým krokem po schodech do pokladnice. A celý den se s požitkem vyvaloval ve zla»ácích, které téměř nikdo neutrácel, což Lokimu rozhodně vyhovovalo. Když se Melodia zmínila o dobrodružství, našpulil ret, zavrtěl hlavou a oznámil, že se nehodlá loučit se svým spokojeným životem. Ani o tom nechtěl slyšet, že by mohl vzít do tlapek kuši a vyrazit bojovat proti skřetům, nemrtvým a dalším příšerám. Prý se mu ještě nechce umírat, je ještě moc mladý na umírání.
Fiona se uzavřela do sebe. Už přestala skrývat svůj cit k Dumahovi. To, že mladého barbara miluje, nedokázalo překvapit ani Mel ani Lokiho. Mel to tušila a Lokimu to bylo ukradené. Fi se také téměř přestala stýkat s lidmi. Dveřmi do kuchyně neprošla snad celou věčnost. Všechen čas trávila ve své varaní školce, na kterou bývala kdysi hrdá. Druhé místo, kde ji občas mohli lidé spatřit, byla Rahabova hrobka na hřbitově, ale tam také přestala chodit, když za záhadných okolností zmizela Rahabova rakev i přes znaky bílé magie. Už ji nebylo ani poznat. Příšerně zhubla, bledá kůže se napínala přes bělostné kosti, její spálenina ostře kontrastovala s průhledností jejích tváří.
Melodia jako jediná zůstávala stejná. Pořád se ráda procházela po okolí, sbírala květiny a těšila se z života. Ale stejně jako Fi byla raněná, ale její elfí osobnost tato rána nedokázala zlomit.
Zephon, Dumah i Mirek odešli neznámo kam. Zmizeli uprostřed noci, bez jediného slova sbohem, bez jediného vzkazu. Nechali StoneRiver probudit se do děsivé nejistoty. Čekalo se den, dva, týden, ale nic. Nepřicházeli ani oni, ani vzkazy.
Brány StoneRiveru se uzavřely pro veškerý okolní svět. Jako ostrov v laguně. Spoustu služebných bylo nuceno odejít. Nikdo už je tady nepotřeboval. Lokimu stačil jeden kuchař a velitel stráží s klíčem od pokladnice. Fiona nepotřebovala nikoho.
Tohle už musí přestat!!!
Melodia se rozhodla, že v první řadě promluví s Fi, jako žena s ženou, teprve pak udeří na Lokiho. Zamířila k zadní části hradu, kde Fi nechala vystavět školku pro svých 10 varanů. Vstoupila otevřenými dveřmi dovnitř. Rozhlédla se kolem a spatřila Fi, jak se mazlí s jednou samicí, která měla každým dnem porodit, a cosi jí šeptala, ačkoliv věděla, že varani nic neslyší. Melodia žasla, co ta holka dokáže s takovou potvorou, která by jí mohla ukousnout ruku.
"Fi, můžu s tebou mluvit?" zavolala jemným hlasem. Theurg se odtrhla od Melian a pomalým krokem zamířila k mágovi.
"Sedni si, Mel." Ukázala na kamennou lavici kousek od dveří. V hlase jí zazněl nervózní tón, tak jako pokaždé, když měla s někým mluvit, ačkoliv šlo jen o Melodii.
"Fi, pověz mi, jak dlouho se hodláš trápit?" udeřila hned Mel.
Fiona zpanikařila. Nerada mluvila o svých zraněných citech, o ztrátě Rahaba i Dumaha.
"Je třeba o tom mluvit?" hlesla.
Melodia přikývla.
"Asi půjdu pryč, možná do kláštera," pípla Fi.
Normálně by se Mel asi rozesmála, protože představa Fi v řádovém rouchu byla nemožné, ale na Fi bylo vidět, že to myslí vážně.
"Neblázni! Vzpamatuj se! Ty se chceš týrat modlením, odpíráním a trýzněním žíněnou košilí? Nedělej to!"
Fiona k ní vzhlédla, zelené oči zalité slzami.
"A co mám podle tebe dělat? Ten nahoře mě nenávidí. Už dvakrát mě připravil o mou lásku! Bolí to, Mel, příšerně to bolí, a pokud je tohle láska, pak tím nechci projít znovu! Rahab zemřel, byl zabit pár kroků od hlavní brány StoneRiveru, na hradbách stály stráže a nedokázaly zabránit jeho smrti. Dumah odešel někam pryč a já už ztrácím naději na jeho návrat. Já už nemám proč žít!" vykřikla zlomeně Fi a rozplakala se.
Melodia ji vzala do náruče a tišila její bolest.
"Fiono, uklidni se. Všechno bude dobrý, Dumah se vrátí, vždy» on tě miluje stejně jako ty jeho! Uvědom si to, Fiono! Musíš věřit, to je jediný, co musíš udělat! Vždycky je pro co žít!"
Dívka se elfce vytrhla a podívala se jí zpříma do očí.
"Bohužel to je to, co asi nedokážu, Melodio."

Melodia se probrala do slunného rána. Určitě by spala ještě déle, ale vzbudil ji rámus na nádvoří, řičení koně a vzrušené výkřiky. Vstala z postele, přehodila si přes ramena šátek a přistoupila k oknu. Na nádvoří stál velitel stráže s heroldem, Loki, a na koni seděla Fiona, ke koňskému zadku přivázaný ranec. Melodia se zděsila a okamžitě sbíhala po schodech dolů ze své věže.
"Fiono! Okamžitě slez z toho koně a pojď si promluvit!" volala na theurga.
Fi otočila koně čelem k Melodii.
"Já už se rozhodla, Mel. Prosím tě jen o jediné, postarej se o mé varany. Buď je pravidelně krm nebo je prostě prodej nějakému ptáčníkovi, stejně se už nevrátím, tak proč je chovat," prosila svou přítelkyni Fiona.
Melodia popadla jejího koně za uzdu.
"Fiono, proboha, zapřísahám tě, sesedni z koně a pojď si promluvit!"
Fi zavrtěla hlavou.
Zoufalá elfka se otočila k Lokimu, který jen znuděně sledoval rozhovor obou žen.
"Ty jí nic neřekneš?! To ji necháš odejít jen tak?"
Loki pokrčil rameny.
"Mě je to jedno," odfrkl.
Melodia zaskučela.
"Ó, můj bože! Fiono, vzpamatuj se! Chovej se jako dospělá, bude ti přece dvacet! Kam se poděla ta alchymistka, kterou jsme všichni znali? Kde je?"
Fiona se slaboučce usmála.
"Ta je dávno pryč. Teď je ze mě nový člověk. Odejdu do kláštera vysoko v horách. Vzdám se všeho. Tenhle život už není pro mě."
"A ty si myslíš, že v klášteře tvoje utrpení skončí? A co se stane, když se vrátí Dumah? Co mu mám říct? Žes to prostě zabalila, protože jsi mu nevěřila? Co mu mám říct?!" rozčílila se Melodia, které už Fiina tvrdohlavost začínala lézt na nervy.
"On se nevrátí! Nevrátí se! Já to cítím, vím to! Něco se stalo a on už nepřijde. Nevrátí se ani on, ani Zephon, ani Mirek! Melodio, já už čekat nebudu. Nemá to cenu."
Fi vytrhla opratě Melodii z rukou, sevřela koně stehny a nechala ho rozběhnout.
"FIONO!" zaječela Melodia.
"Jen ji nech, však ona se vrátí!" uklidňoval ji Loki.
Ale ona se na něj otočila, tmavé oči metaly blesky.
"Ty toho asi moc nevíš o křes»anských klášterech?! Pokud složí slib, už se nebude moci vrátit! A Fi, pokud se do něčeho pustí, tak to splní, a dost rychle! Proč jsi ji nezastavil?! Stál jsi tady jak solný sloup, ládoval se klobásou a neřekl jsi ani slovo! Tos nemohl aspoň něco udělat?! Nechat zavřít hlavní bránu a počkat, až si s ní promluvím?!"
Loki se zašklebil.
"Neříkala jsi jen tak náhodou, že je tvrdohlavá a má svou hlavu? Tu bys nepřesvědčila ani za dvacet dalších let jejího lidského života! Mohla bys říkat co chceš, ona by jednou odešla. Dnes, zítra, ví bůh?"
Otočil se a kolébal se zpátky do jídelny.
Melodia klesla na kolena a rozplakala se. Další a tentokrát pořádný hřebík do rakve tohohle hradu. Už jen ona a Loki. Všichni ostatní odešli. Co dělat?

Fiona zastavila koně před horským klášterem, jen pár dnů cesty od jejich hradu. Pokud přesvědčí abatyši, mohla by řeholní slib složit do jednoho měsíce, ne-li dříve. Něco o křes»anství a Bibli věděla od Melodie, která jí pravidelně vyprávěla zajímavé příběhy. Fiona by nikdy dříve netušila, že by mohla vyměnit Bohyni za bezpohlavního boha. Ale přesto k tomu došlo. Seskočila z koně a zabušila na hlavní bránu. Přišla jí otevřít jedna z jeptišek, starší žena. Tázavě si mladou ženu prohlížela.
"Co vás přivádí do našeho skromného příbytku?" optala se tichým hlasem.
"Chtěla bych se stát jednou z vás. Uctívat a velebit jediného boha na nebi!" vyhrkla Fi, bledé vyhublé tváře jí hořely vzrušením.
Jeptiška otevřela doširoka malou bránu. Fiona vstoupila dovnitř, koně vedla s sebou.
"Pokud mě vaše abatyše přijme, koně nechám pro služby klášteru, určitě se bude hodit," prohlásila, když si jeptiška koně tázavě prohlížela.
Jeptiška přikývla a sledovala, jak Fiona přivazuje koně ke kmeni jednoho stromu. Pak dívce pokynula, aby ji následovala do kamenné budovy, která se tyčila před nimi. Obě tiše kráčely studenými chodbami. Ozýval se jen dusot Fiiných kožených bot a jemné šustění hávu řeholnice. Nikoho cestou nepotkaly. Přede dveřmi v prvním patře, jedněmi z mnoha, se zastavily a jeptiška slabě zaklepala.
Jako odpověď se ozvalo rázné "Dále".
Pracovna představené kláštera. Holé zdi lemované policemi s tisícem knih, jednoduchý dřevěný stůl a tvrdá lavice. Za stolem visel na zdi kříž. K Fi přistoupila žena. Byla hodně stará, víc než Fiona čekala, možná kolem pětasedmdesáti, možná víc. Drobná, o mnoho menší než samotná Fiona. Její tvář připomínala jablíčko, na které někdo zapomněl a ono časem ztratilo svůj lesk a pevnost.
"Vítám vás v našem klášteře. Co vás k nám přivádí?" optala se jemně.
Fiona se usmála.
"Chtěla bych se stát členkou vašeho řádu," prozradila důvod své návštěvy.
"Není mnoho mladých žen, které nalézají útěchu v dobrotivém náručí našeho Boha a kláštera. Jsou vychovávány k uctívání pohanských bohů a to není správné. Jsem si vědoma, že i ty jsi patřila k nim. Který z kultů jsi uctívala?" zeptala se.
"Kult Bohyně," prozradila trochu neochotně Fiona.
Jeptiška pokývala hlavou.
"Bohyně – smilnice. Bohyně hříchu a pokušení," přemýšlela nahlas abatyše a Fi začala pochybovat, že by ji vzali do tohoto kláštera.
"To ale nevadí. Bůh řekl, šiřte mé slovo i víru do celého světa i mezi nevěřící. Ovšem je tu ještě jedna věc, která ti může bránit ve vstupu. Naše jeptišky musí být neposkvrněné."
Fiona si oddechla.
"V tomhle vás mohu ubezpečit, že jsem nic s žádným mužem neměla."
Abatyše přikývla.
"Jsem ráda, že to říkáte, ale budu ještě muset vyžadovat prohlídku u naší klášterní léčitelky. Ne, že bych vám nechtěla věřit, ale toto je jedno z pravidel nejen našeho kláštera. Teď vás k ní odvedu a poté můžeme sepsat vaše údaje do knihy řeholnic. Prosím, následujte mě."

Fiona znovu seděla před stolem abatyše v její pracovně. Stará žena právě namáčela ptačí brk do inkoustu, aby mohla zanést její údaje do knihy řeholnic.
"Jméno?"
"Fiona."
Abatyše se na ni usmála.
"Je mi to moc líto, ale budeme ho muset změnit. Jeho význam, jak jistě víš, není to nejlepší."
Fiona na důkaz, že rozumí, přikývla, ale trochu ji to mrzelo, protože své jméno měla ráda.
"Mezi námi budeš vždycky sestra Johana, podle jedné z žen, které objevily, že je Ježíšova hrobka po jeho smrti prázdná. Kdy a kde ses narodila?"
"Měsíc prvních květů, rok mořské panny. Takže je mi dvacet. V městečku Will-O´-Wisp."
"Jména rodičů?"
"Moje matka byla Selené, léčitelka. Otce jsem nikdy nepoznala, ale matka říkala, že se jmenoval Erik a byl kovář."
Abatyše přikývla a krouživými tahy zapisovala její údaje. "Tvé předchozí zaměstnání? Jen pro informaci, pokud o nich nechceš mluvit, nemusíš, ale ráda bych věděla, co bys mohla v klášteře dělat. Víš, my pomoc jiných nepotřebujeme, děláme si všechno sami. Pěstujeme zeleninu a koření, chováme zvířata, vaříme si, prostě všechno."
Fi přisvědčila.
"Hlavním povoláním jsem theurg, tedy dost mizerný theurg, spíše ještě alchymistka. Ale byla jsem i uklízečka, kuchařka a chovatelka zvířat."
Abatyše se zamyslela.
"Myslím, že bychom tě mohly potřebovat v kuchyni a občas na výpomoc i někde jinde. Teď ještě poslední otázku. Co tě vedlo ke vstupu do kláštera?"
Odpověď na tuto otázku měla Fi připravenou. Promyslela si ji už cestou, aby působila co nejvěrohodněji.
"Život, který jsem vedla předtím, nebyl to, co jsem očekávala. Chci najít ten správný smysl života."
Abatyše vstala, otočila se ke knihovně a vytáhla tři svazky, vázané v pevné kůži.
"Toto jsou knihy, které zrovna studujeme. Nechám sestru Magdalenu, aby tě odvedla do tvé ložnice. V ní najdeš náš oděv, včetně žíněné košile a spodničky. Převlékneš se a sestra Magdalena tě odvede do kaple, aby mohlo být provedeno tvé přijetí mezi nás."
Už nic víc neřekla a předala Fionu do rukou stejné jeptišky, která ji sem přivedla. Ta ji zase, za úplného ticha, vedla chodbami k její ložnici. Byla to malá místnůstka se slaměnou matrací, křížem nad ní. Zde končil veškerý komfort. Na slamníku leželo černé roucho. Sestra Magdalena opustila Fioninu ložnici a nechala ji, aby se oblékla.
Fiona shodila svoje zelené šaty, hedvábnou spodničku a s povzdychem odložila i kožený pásek, který dostala od Rahaba, když získali StoneRiver. I s ním se musela rozloučit. Oblékla si oblečení, které pro ni připravily. Bylo nepohodlné a žíněná košile i spodnička drásala její kůži. Složila své staré šaty do úhledné hromádky, opustila ložnici. Předala šaty sestře Magdaleně, která ji vedla do kaple.
Fiona se cítila nesvá, když vstoupila do místnosti plné jeptišek, která neznala. Sestra Magdalena ji vedla úzkou uličkou mezi lavicemi až k dřevěnému oltáři a obrovskému kříži. Tam ji zanechala. A zase rychle odešla.
Fiona v rouchu novicky stála a čekala, co bude dál. Otevřely se dveře po jejím boku a dovnitř vstoupila abatyše se zlatým pohárem. Jediný klenot uprostřed toho tmavého dřeva. Abatyše přistoupila k oltáři, položila na něj pohár a obrátila se k ostatním řeholnicím.
"Dnes se rozhodla mezi nás vstoupit tato mladá žena, která přišla na to, že být nevěstou Ježíšovou je to nejlepší. Fiono, přistup ke mně blíž."
Fiona tak učinila. Abatyše zvedla pohár nad její hlavu a pokropila ji několika kapkami svěcené vody. Pak Fioně přiložila svůj kříž k čelu.
"Křtím tě na jméno Johana. Zde je tvůj růženec. Jdi se posadit k ostatním novickám a bedlivě naslouchej, abys co nejdříve mohla splnit řeholní slib, tak jako my ostatní."

Na rozcestí pár dnů od StoneRiver přiklusal kůň. Mladý muž seskočil, přivázal koně na rozcestník a posadil se do trávy. Potřeboval si na chvíli odpočinout, a pak rychle pokračovat domů. Už se těšil, jak projede hradní branou, pořádně se nají, vykoupe a vyspí. Ale ještě víc než na tohle všechno se těšil na jednu mladou dívku, která na StoneRiver žila. Natáhl se na zem a vychutnával si skutečnost, že všechno už má na dosah.
Po chvíli sladkého lenošení zaslechl koně. Byli dva a blížili se ze západu. Posadil se a čekat.
"Asi to budou jen kupci," pomyslel si, ale raději položil ruku na meč. Už zažil spoustu situací, které vypadaly naprosto nevinně a skončily jako krvavá řež. Ze zákrutu cesty se vynořili dva hnědí hřebci. První jezdec měl tmavý pláš», do tváře mu neviděl. Druhý byl skryt za mohutnou postavou prvního.
Sevřel držadlo meče a připravoval se k tasení. První kůň zrychlil a jezdec se hnal přímo k němu.
Nezaútočil. V rychlosti seskočil z koně a popadl ho do náruče. Byl to Mirek. "Dumahu!" vykřikl radostně a pevně ho sevřel.
Druhý jezdec nebyl nikdo jiný než Zephon. I on se bouřlivě přivítal s Dumahem. "Kdes byl?! Všechno nám musíš povědět!" naléhal Zephon.
Dumah se zasmál, odvázal koně a nasedl na něj. "Později, přátelé. Všechno mě žene do StoneRiveru, necháme si řeči na noc, až zastavíme."
Zephon přikývl. "Já také toužím spatřit znovu StoneRiver a mou milovanou Melodii. To je jediné, co mě ještě drží při životě!"
Mirek zabručel. "Ženská! Zephone, vzpamatuj se! Na světě jsou důležitější věci než jenom ony!"
"Tak to pr! Nic není na světě důležitějšího než láska!" zastal se Zephona Dumah.
Mirek se na něj tázavě zahleděl. "A která tobě zamlžila zrak, drahý příteli?"
"Už nebudu a ani nechci nic skrývat. Je to Fiona."
Mirek jen zavrtěl hlavou. "No, jak vidím, nemá cenu nijak otálet. Vyrazíme."

Melodia nemohla uvěřit vlastním očím. Vyběhla z Fiiny varaní školky a sledovala jak Zephon, Dumah i Mirek přijíždějí na nádvoří StoneRiveru. Loki se vyvalil z jídelny s kuřecí kýtou v ruce. Stráže se také sbíhaly, aby pomohly svým pánům, znaveným po dlouhé cestě.
Zephon se rozhlédl a spatřil Melodii, jak mu běží do náruče. Popadl ji a políbil. "Jak je možné, že jsem bez tebe vydržet tak dlouho?" řekl něžně a Melodia se rozesmála. Taky jí chyběl, a moc.
Zephon ji pustil a ona pohlédla na Mirka i na Dumaha. Mirek kráčel k Lokimu, aby mu přátelsky potřásl pravicí a prohodil s ním pár slov. Dumah se nervózně rozhlížel, tu ke vchodu k varaní školce, tu ke kuchyňským schodům, tu k oknu jižní věže. Hledal Fionu.
"Dumahu. Fiona tady není," přerušila ho elfka.
Zmateně na ni pohlédl, netuše, jak mohla uhodnout, co hledá. "A...a...kde je?"
Melodia se jen smutně usmála a on věděl, že se tady něco stalo.
"Úplně to vzdala, Dumahu. Prostě to nevydržela a odešla. Už neměla pro co žít, tak aspoň to říkala," prozradila.
Dumah k ní přiběhl, jako by měl za sebou zuřivého psa. "Kam šla?! Mluv, Mel, a hned!"
"Do kláštera."
Dumah na ni vyvalil oči. "Kam? Myslím, že jsem se přeslechl!"
"Do kláštera, křes»anského kláštera," opakovala Mel.
"To není možné! Fi uctívá Bohyni. Do kterého kláštera že šla?!"
"Nevím, to neříkala, zmínila se jen o nějakých horách a nevypadalo to, že by měla sbaleno na dlouhou cestu."
Dumah hvízdl na strážce, který odváděl jeho koně. "Pojedu hned," rozhodl se. "Vrátím se brzy."

Bušení na dveře. Jako by chtěl někdo vyrazit dveře. Stará jeptiška běžela rychle otevřít. Než stihla doběhnout k vratům, padly s rachotem na zem. Na zahradu vjel mladý barbar na koni. Jeptiška vykřikla a couvla. Spatřil ji a zamířil k ní. Ani neseskočil z koně. "Hledám jednu ženu!" zaburácel.
Jeptiška zavrtěla hlavou. "Našim řeholnicím není dovoleno mluvit s muži! Nemůžu vás pustit dovnitř!"
"Hledám jednu ženu!" zopakoval. "Je to Fiona, tedy Lady Fiona z panství StoneRiver!"
"A já vám znovu říkám, že vám nemůžu dovolit vstoupit dovnitř! Tady žádná Fiona není!" vykvikla jeptiška.
Dumah ji odstrčil z cesty a pobídl koně, aby vběhl do chodby kláštera.
Dusot kopyt zněl v kamenné chodbě jako rány z děla. Rozrážel jedny dveře za druhými. Všechny místnosti byly prázdné. Pokračoval tedy dál boční chodbou.
Koňská kopyta vrazila do velkých dveří. A ještě jednou. Octl se v kapli.
Všechny jeptišky se otočily, zaječely a klopily hlavy.
Dumah projel úzkou chodbou k abatyši. Udýchaná jeptiška vběhla za ním. "Nedal se zastavit!" křičela.
Abatyše pevně pohlédla barbarovi do očí. "Proč jste porušil zákony a poklid tohoto posvátného místa?!" zeptala se rozzlobeně.
"Hledám jednu ženu!"
"Je mi líto. Nedovolím, abyste obtěžoval moje jeptišky! Opus»te náš klášter a hned!"
Dumah tasil meč a přiložil ho abatyši ke krku.
"Ptám se vás znovu!" zavrčel.
"A já vám opět opakuji, že nemáte právo obtěžovat mé jeptišky! Klidně prolijte na této posvátné půdě krev, ale já vám nedovolím, abyste porušoval Boží zákony! Tyto ženy se zřekly světského života a kontaktu s lidmi!"
Dumah stáhl meč, obrátil koně a začal strhávat kápě jeptišek a závoje novicek.
"Tohle nesmíte!" křičela abatyše vysokým hlasem.
Dumah popadl jednu jeptišku a přitlačil jí meč na krční tepnu. "Zabiju ji, když mi neřeknete to, co potřebuji!" syčel a sledoval abatyši. "Nemyslete si, že to neudělám!"
Vtom za jeho zády vystoupila z lavice jedna jeptiška. Stáhla si řeholní kápi a dlouhé blonďaté vlasy se jí rozprostřely po ramenou. "Dumahu!"
Barbar se otočil.
"Sestro Johano!" zděsila se abatyše.
Sundávat by» jen malý kousek řeholního hávu před mužem bylo zakázáno.
"Fiono!" vydechl Dumah.
Pobídl koně, aby došel i Fi.
"Odjeď, Dumahu. Vstoupila jsem do řádu, složila jsem řeholní slib, nemůžu odejít," zašeptala a sklonila hlavu.
"Tohle nedovolím, Fiono! Nenechám tě tady!"
Dumah jedním jediným pohybem strhl z Fi hábit jeptišky a ona tam stála jen v žíněné košili a spodničce.
Ostatní jeptišky zděšeně vypískly.
"Opakuji vám, abyste odešel!" ozvala se abatyše.
"Dumahu, poslechni ji."
Dumahovi se zablesklo v očích, popadl Fi za ruku a vysadil k sobě na koně. Přehodil přes ni svou medvědí kožešinu. Zajel rukou pod ní a zbavil Fi i těch nepohodlných žíněných nesmyslů.
Kaplí se zdvihla vlna nevole.
"Tohle nemůžete!"
Dumah pobídl koně ke klusu. Proběhl kaplí ke zbořeným dveřím a chodbou ven.

Zastavili na noc v lese. Dumah seskočil z koně, a pak pomohl i Fioně.
Nechal ji, aby se posadila a rozdělal oheň. Poté si k ní přisedl a vzal do náruče.
"Jak jsi mi to mohla udělat? Mohl jsem zešílet, když jsem se vrátil a Melodia mi oznámila, žes odešla do kláštera."
Fiona se k němu přitulila a položila mu hlavu na rameno.
"Bylo to pro mě příliš těžké. Asi jsem byla příliš slabá. Myslela jsem, že už se nevrátíš," vzlykala tichounce.
"Fiono, zlato, já jsem tady. Vrátil bych se. Nenechal bych tě samotnou. To bych sám nemohl přežít. Dělal jsem všechno, abych se mohl vrátit domů co nejdříve. A ty se takhle trápíš!"
Rozevřel kožešinu, aby se podíval na krvácející rány, které jí způsobila žíněná košile.
Fiona vyděšeně vypískla a snažila se nedovolit mu, aby ji viděl nahou.
"Nech toho. Chci se jen podívat na tvé rány. Víc nic. Neudělám nic, co bys nechtěla."
Fiona vzdychla a nechala ho.

Zephon, Loki a Melodia stáli u jídelního stolu.
"A vy si myslíte, že dám nějaké prachy z královské pokladnice, abyste vy dva se mohli vzít? Ani náhodou! Pla»te si ze svého! Já nemám na rozhazování!" rozčiloval se Loki a vrtěl hlavou.
"Já i Melodia jsme právoplatnými majiteli tohoto hradu! Peníze z pokladny jsou i naše, ne jenom tvoje! Ty sis asi moc zvykl na to, že si tady sám, jediný chlap! Tak to se teď změní, a radikálně. Žádné přežírání, žádné koupání v penězích, jasný?"
Zephona náhle přerušil hluk na nádvoří. Loki seskočil z lavice a běžel na nádvoří. Zephon protočil oči a něco si pro sebe bručel. Ale i s Mel vyšel ven.
"To je přece Dumah s Fi!" vykřikla Melodia.
"Chceme teplou koupel, a to hned. Čisté oblečení a něco na jídlo, a pořádného!" poručil Dumah a seskočil z koně.
Mel přiběhla ke koni a obejmula Fi. "Já věděla, že se vrátíš! Nedovedu si tě představit v klášteře!"
Fiona se zasmála. "A já tam chtěla zůstat navždy."
Dumah je přerušil. "Mel, zajdi pro léčitelku. Potřebuju, aby se podívala na Fi. Já ji teď odvedu do ložnice vykoupat. Uvidíme se potom."

"Dobré ráno!" pozdravila Fiona Melodii a Zephona, kteří snídali.
Melodia se na ni podívala a potutelně se usmála. Zephon si ničeho nevšiml. Fiona se posadila na své místo. Služebná k ní přikvačila.
"Co si dáte k snídani, mylady?" zeptala se.
Fiona se rozhlédla, a pak se naklonila ke služce.
"Kuře s brambory, a dobře propečené," šeptla.
Služebná se uklonila a zmizela.
Fi se křečovitě usmála na Zephona s Mel.
Mel jí úsměv vrátila a otevřeně se zeptala. "Co dítě, drahá přítelkyně?"
Zephon zvedl hlavu a podíval se na Fi.
"Jaké dítě?" nechápala Fiona.
"Nesnaž se zapírat. Seš těhotná. Normálně se neplížíš ve dvě ráno do kuchyně, aby ses najedla. Navíc jíš třikrát víc než normálně. Kuře na snídani? Kam to chceš nacpat? Na svou původní váhu ses vrátila krátce po svém návratu a teď se začínáš kulatit. Myslíš, že já to nepoznám? Chlapi můžou být slepí, ale přede mnou nic neutajíš."
Fi se na Mel ušklíbla. "A kdyby, tak co? Stejně s tím nic nenaděláš. Tak čekám dítě. Spokojena?"
Zephon přebíhal očima z Mel na Fi. "A Dumah o tom ví?" zeptal se udiveně.
Fi se rozesmála. "Jasně, že ví, copak bych mu mohla něco takového tajit?"
"A řeklas o tom Lokimu? Nevím, jestli má v rozpočtu něco takového jako je dítě?"

Melodia otřela Fioně zpocené čelo.
"Vydrž ještě chviličku, už tady bude a určitě ti pomůže, věř mi," utěšovala svou přítelkyni, ale sama si nebyla jistá, zda je to pravda.
Fi se prohnula bolestí. Přála si, aby už to všechno skončilo. Už to nemohla vydržet. Bylo to tady. Dítě chtělo na svět.
Někdo zaklepal. Strážce dovnitř pustil porodní bábu, kterou měla jedna ze služek přivést z vesnice pod StoneRiverem. Položila na zem velký ranec a šla se podívat na Fi. Sáhla jí na zápěstí, zkontrolovala, jestli už dítě sestoupilo. Měla ještě chvíli čas. Rozbalila ranec. Fi s hrůzou sledovala, co všechno v něm má. Ostrý nůž, který položila na chvíli do ohně, kus dřeva, starý plesnivý chleba, malý odštěpek kosti, kterou hodlala použít jako jehlu, režnou nit, dřevěnou misku, pásy látky a mísu, kterou podala Melodii, a» v ní přinese horkou vodu. Pak se posadila k Fi a položila ji jedno z pláten na čelo.
"Nebojte se, všechno bude v pořádku," klidnila ji.
Znovu zkontrolovala dítě. "Kde je otec?" zeptala se, aby odvedla Fiiny myšlenky od samotného porodu.
"Vyjel si na lov. Než se vrátí, už se to narodí, viďte?" zeptala se vyschlými rty.
Žena přikývla. V tom si byla naprosto jistá. Už nebylo moc času.
Vrátila se Melodia i s nádobou plnou horké vody. "Tady to je."
Porodní bába jí podala kus dřeva.
"Nechte ji, a» ho skousne. Bude to tak lepší."
Melodia vložila Fi dřevo mezi zuby.
Žena mezitím oškrábala plíseň z chleba a smíchala ji s pavučinami, které sesbírala v rozích místnosti. Pak vzala do ruky nůž.
Melodia ji zarazila. "Musí to být?"
"Bohužel, mylady. Lady je příliš úzká na to, aby dítě vyšlo ven bez nejmenších komplikací."
Fiona vzlykla. Mel ji vzala za ruku a pevně ji stiskla.
Když Fi projel nůž, celá se zachvěla, do očí jí vstoupily slzy, a pak omdlela bolestí.
"Dejte jí pořádný pohlavek. Musí být vzhůru!" poručila žena Mel.
Mel neochotně poslechla a snažila se probrat Fi. Povedlo se.
Porodní bába zvedla do výše prst zkrvavené ruky. "Teď budu potřebovat, abyste na mé povely tlačila. Už to půjde."
Mel otřela Fi pot z bledého čela. "Už to bude dobré. Řekla jsem heroldovi, aby se vydal hledat Dumaha. Bude tady cobydup a já ho k tobě pošlu, i kdyby to takhle ženská nepovolila," chlácholila ji.
Fiona přikývla, víc udělat nemohla.
"Tlačte!" přikázala porodní bába a Fi ji poslechla.
Tlak dítěte na čerstvou řeznou ránu způsobil, že vykřikla a dřevo jí vyklouzlo z úst. Mel ho bleskurychle chytila a vrátila Fi mezi zuby.
"Bože"!" vykřikla žena.
"Co je?" zeptala se znepokojeně Melodia.
Porodní bába elfku ignorovala a otočila se na Fi. "Já vím, že to bolí, ale budeme muset dítě dostat co nejrychleji ven. Má pupeční šňůru obtočenou kolem krku a jestli budou ještě nějaké komplikace, udusí se!"
Fi pohlédla na Mel.
"Zvládneš to, uvidíš!" povzbudila ji.
Fi zavřela oči, chvíli jen dýchala, a pak přikývla.
"Tak jdeme na to," zavelela žena jako generál.
Trvalo to dalších pár bolestných minut. Když dítě vyklouzlo ven, Fi podruhé omdlela, ale hned se zase probrala.
Porodní bába mezitím dítě omyla, opatrně mu odmotala pupeční šňůru a odsála hlen z nosu a úst. Dítě se rozkřičelo a Fiona se rozplakala radostí.
"Je to kluk," oznámila žena a položila dítě Fi do náručí. "Teď vám ránu ještě zašiju, takže vydržte, madam."
Šití už Fi nevnímala. Měla oči jen pro svého prvorozeného syna. Byl nádherný.
Fi hladila svého syna po tváři a líbala ho na hlavičku. Okamžitě zapomněla na všechnu bolest, kterou prožila při složitém porodu.
Žena skončila šití, potřela Fioně ránu směsí z chlebové plísně, pavučin a vody. Pečlivě omyla všechny nástroje a spálila všechno zakrvácené plátno. Pak se na Fi i Melodii usmála. "Přijdu za pár dní zkontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Pokud byste měla problémy, mylady, stačí pro mě poslat. Chcete, abych vám sehnala kojnou, nebo se o dítě postaráte sama?" zeptala se.
Fiona se měkce usmála. "Samozřejmě, že to zvládnu sama!" řekla slabě. Byla vyčerpaná.
"A» odpočívá a nikdo ji neruší. Vůbec nikdo. Dávejte jí jen výživná jídla, ale nic těžkého. Neopouštějte lože."

Herold štval koně lesem. Nejlepší bude, když se vrátí na StoneRiver, protože to vypadá, že Dumah se vrátil. Jenže, kdyby to tak nebylo, možná by se Melodia rozzlobila. Jednalo se přeci o Fi a dítě. Pokud by nesplnil svůj úkol, tedy dost důležitý úkol, následky by pro něj určitě nebyly nejš»astnější. Musí tedy Dumaha najít.
Objevil ho na mýtině, sedě vedle Zephona, kolem rozložené kousky ulovené zvěře. Seskočil z koně a sotva popadl dech, vychrlil ze sebe: "Posílá mě Lady Melodia se vzkazem, že Lady Fiona rodí, máte okamžitě přijet. Už je to sice nějakou dobu, ale dříve jsem vás prostě nemohl najít!"
Dumah vyskočil na nohy, popadl koně a uháněl zpět ke StoneRiveru. Nadával si, že se zrovna dnes rozhodl jet na lov, namísto toho, aby teď byl s Fi a pomáhal jí.
Zahlédl bránu. Stráže rychle zvedaly mříž. Vjel dovnitř, ještě za jízdy seskočil na zem a běžel k jižní věži. Schody vyběhl po dvou. U zavřených dveří do pokoje čekala Melodia.
Popadl ji za rameno. "Tak co?" zeptal se dychtivě.
"Právě odešla porodní bába. Pustím tě za Fi, ale jen na chvíli! Správně bych ti to neměla dovolit, ale mám měkké srdce a Fiona tě stejně chce vidět. Bylo to pro ni dost těžké."
Chytl za kliku, ale pak se ještě otočil. "Kluk nebo holka?"
"Zeptej se Fi, ta ti to chce říct sama," mrkla na něj spiklenecky Mel.
Stiskl kliku a vešel dovnitř. Závěsy byly zatáhnuté, a ačkoliv bylo odpoledne, v pokoji byla tma. "Fi?" zeptal se opatrně.
"Jsem tady," ozvalo se tichounce z postele.
Její křehký hlas ho vylekal. Pomalu kráčel k Fioně, a pak klesl k ní na postel. Její slabá ruka našla jeho, ale stisknout ji už nedokázala.
"Fiono, miláčku, je mi líto, že jsem tady nebyl s tebou. Moc mě to štve, žes na to všechno byla sama. Je všechno v pořádku?" zeptal se.
Polkla, jakoby i mluvení jí působilo velké potíže. "Vůbec necítím tělo, připadám si tak slabá, je mi na zemdlení, ale jsem š»astná. Netušila jsem, že porod může být tak bolestivý a vyčerpávající. Ovšem, na všechno jsem zapomněla, když jsem držela toho drobečka v náručí." Její hlas se vytrácel až umlkla docela.
"Nemluv, jestli nechceš, mě stačí, když vím, že jsi v pořádku," domlouval jí.
"Máme chlapečka. Jaké mu chceš dát jméno?"
Chviličku přemýšlel. "A co ty?" Chtěl nejdřív vědět její názor.
"Jen chvíli jsem myslela na Rahaba, ale nakonec jsem to zavrhla. Asi bych se totiž nikdy nemohla pořádně smířit s jeho smrtí. Pak už mě nic nenapadlo, mám prázdnou mysl. Dej mu jméno ty, prosím, Dumahu," žádala ho tiše.
"Co třeba Vorador?" navrhl.
Fi mu jemně stiskla ruku na důkaz souhlasu.
Políbil ji. "Teď půjdu ven a nechám tě odpočívat. Podívám se na našeho malého Voradora a za pár hodin přijdu zkontrolovat, jestli jsi v pořádku. Už tě nikdy neopustím, slibuju." Vstal z postele a kráčel ke dveřím. "Přijdu se na tebe brzy podívat."
Melodia čekala přede dveřmi. "Určitě ho chceš vidět, že jo?" zeptala se Dumaha a ten přikývl.
Vedla ho z věže do hradu. "Dali jsme ho sem, aby nerušil Fi, ta teď ze všeho nejvíc potřebuje klid," vysvětlovala, proč byl Vorador tak daleko od matky. Otevřela jedny ze dveří a nechala Dumaha vstoupit.
U dětské kolébky seděla jedna ze služebných, chlapce zabaleného v kusu vlny, aby mu nebyla zima. Když se oba objevili v pokoji, povstala, uklonila se a podala malého Dumahovi.
"Krásný, co?" hlesla Melodia.
Dumah přikývl. Jeho první syn byl krásný, zdravý a silný. Škoda, že ještě neotevřel oči a nemohl se na svět podívat pořádně.
"Už jste mu vybrali jméno?" zeptala se Mel.
"Shodli jsme se na Voradorovi."
Mel se usmála. "A co hodláš udělat teď?" optala se ho, tentokrát vážně.
"Jak, co hodlám udělat? Pořádně oslavit narození Voradora! To je jediné, co v nejbližší době udělám! A nebudu oslavovat jen jeden jediný den!"
Mel zavrtěla hlavou. "To jsem říct nechtěla. Já myslela spíše Fi. Nechceš si ji vzít?"
Dumah se zarazil a pohlédl na elfku. "Oženit se? Na to jsem vůbec nepomyslel! Ale já nevím, Mel. Víš přeci, jaký máme všichni život. My nejsme obyčejní lidé, jsme dobrodruhové. Já nemám moc chutí udělat z Fi vdovu. Ale když chceš, popřemýšlím o tom, protože Fi miluju. A už nikdy ji nechci opustit."

Melodia poprvé vzala Fi ven, aby si znovu užila slunce a čerstvého vzduchu. Trvalo to dva týdny, než znovu nabrala sílu a mohla chodit. Celé ty dva týdny ležela zavřená ve své ložnici, úplně sama, jen občas jí donesli malého Voradora, jídlo, nebo za ní přišel jen na malou chvíli Dumah. Byla moc ráda, že konečně mohla vyjít ven. Pomalu začínala svůj pokoj nenávidět.
Ani Mirek, ani Zephon, ani Dumah tady nebyli. Zůstal tu jen Loki, který toho využil, hrabal se v penězích a nadával, že to děcko dá utratit, že stojí víc než by mělo.
Mel nechala Fi posadit na lavici před varaní školkou a vyvedla Melian, její oblíbenou samici, aby se s ní mohla Fi pomazlit.
"Trochu jsem rýpla do Dumaha, jestli si tě nechce vzít," začala Melodia, ale Fi se rozesmála.
"Mel, já se chci vdávat, ale rozhodně ne teď. To, že se nám narodil Vorador, není důvod k tomu, abychom se brali. Budeme š»astní bez toho, že budeme manželé. Co se změní? Nic, snad jen v diplomacii, ale to je všechno. Jednou si ho určitě vezmu, ale teď ještě ne. Jsme oba ještě mladí, co změní čtyři, pět let? Vy elfové asi uvažujete trochu jinak, že? Vy jste se Zephonem svoji, ale já do toho teď praštit nechci."
"Mně je to jedno, je to váš život, já chtěla jen to nejlepší. Já až budu mít dítě, nebudu před lidmi vypadat jako...však víš co."
Fi zavrtěla hlavou. "Je mi jedno, co říkají lidi. Já Dumaha miluju a k tomu nepotřebuju být jeho žena, nebo snad ano?"
Mel přikývla.
"Navíc, co by asi říkal Loki, kdyby musel platit druhou svatbu? "
Obě vyprskly smíchy.
"Kde je teď můj syn? Mohla bych ho vidět?"

Epilog

Sedmiletý světlovlasý chlapec zatahal svou sestru za tmavé kučery, až tichounce vypískla. Melodia do něj strčila a hrozivě se na něj podívala. Vyplázl na ni jazyk a snažil se odvázat mašli z Antheiných šatů. Dívka vypadala, že se každou chvíli rozpláče. Melodia popadla Voradora a postavila jej vedle sebe.
"Jestli okamžitě nepřestaneš vyvádět, tak tě vyvedu ven a naplácám ti!" zasyčela.
Vorador se na ni podíval tím nejhezčím štěněcím pohledem svých černých očí, jako by tvrdil, že on je ten nejhodnější a nejroztomilejší chlapeček na celém světě. "Máma tvrdí, že na mě nikdo nesmí vztáhnout ani ruku!"
Mel protočila oči. "To není pravda, a ty to víš. Když naštveš tátu, tak ten tě zvalchuje, že si měsíc nesedneš. A máma ti taky občas jednu majzne. Takže budeš zticha, jasný?" poručila mu.
Neochotně přikývl.
On tady přece nechtěl být. Proč se máma a táta museli brát? Muselo to být? Vždy» celých sedm let, co je na světě on i pětiletá Anthea, žili pořád stejně. On na tom neviděl nic špatného. Proč najednou? Máma sice vypadala nádherně, podle něj to byla ta nejhezčí ženská na celém světě, ale proč to všechno? Strejda Loki navíc nadával, že mu to leze do peněz.
Anthea se otočila a zašklebila se na svého bratra. Změřil ji podezíravým pohledem.
Počkej, sestřičko, já ti ještě ukážu, kdo je tady starší a kdo je důležitější!
To už ho vzala teta Melodia za ruku a odtáhla ho kousek stranou.
Když mířili do jídelny, okamžitě zapomněl na sourozenecký boj mezi ním a Antheou. Sice by ji nejraději vymáchal v bahně z máminy varaní školky, ale jídlo bylo pro něj důležitější.
Fiona přistoupila k Mel a sehnula se k Voradorovi.
Obejmul ji a dal jí pusu.
Fiona vzhlédla k Dumahovi a usmála se na něj.

Stoneriver neumíral.