Andor.cz - Dračí doupě online

Bylo to by poklidné ráno… kdyby se nejednalo o Stoneriver.
"Uáááá!" neslo se zdmi hradu.
Loki vyskočil od stolu a láteřil, že si zajde pro svou kuši a ty děti opravdu zastřelí, a pak jejich hlavy připíchne nad hlavní bránu hradu. Dumah se zamračil a zasyčel, že jestli to Loki udělá, tak a» si jej nepřeje. Melodia jen zavrtěla hlavou a dál se věnovala své snídani.
"Ještě že ty a Zephon děti vůbec nemáte! A běda vám, jestli si je někdy pořídíte, tak vás vystěhuju pod nejbližší most i s dítětem!"
"My si počkáme, až umřeš, pak bude pokladna naše, celý Stoneriver, a pořídíme si dvacet šest dětí, co zlatíčko?" obrátil se Zephon na Melodii.
Ta se ušklíbla. "A ty si myslíš, že jsem rotační kulomet? Jestli chceš tolik dětí, tak si laskavě zařiď harém! A nezapomeň, že až Loki umře, tak tady bude Vorador s Antheou a možná děti Mirka. Ti taky budou dědit a jako první v řadě je Vorador, jakožto nejstarší," setřela ho a napila se malinové š»ávy.
Do jídelny vstoupila Fi. Držela za ucho Voradora i Antheu. Její baculatá postava prozrazovala, že tihle dva nezůstanou dlouho jejími jedinými milovanými dětmi.
"Zatracení haranti! Já vás okamžitě srovnám do latě! Chováte se jako malí! Voradore, okamžitě vypadni do svého pokoje! Antheo, ty jdi do kuchyně a počkej na mě!" syčela.
Vorador našpulil rty, ale poslechl. Anthea ještě zůstala.
"Já nechci do kuchyně! Já se chci mečovat s Foggym!" trucovala.
Fi se posadila na židli a vrhla na Dumaha zlostný pohled. "Tohle si, miláčku, vyřeš sám! Děláš mi z ní kluka! Místo toho, aby se učila vařit, tak se někde šermuje s heroldem!"
Dumah vstal od stolu, praštil do něj pěstí a zařval. "Hele, Fi, nech ji dělat, co se jí líbí! Ty jsi taky nechtěla být léčitelka. Nechtěla jsi převzít povolání své matky! Jestli ti vadí, že chce být válečnice, tak proti tomu já se hodlám postavit!"
Fi prudce vstala. Zamrkala, protože se jí zatočila hlava, ale pak pohlédla zpříma Dumahovi do očí. "Přestaň na mě okamžitě ječet! Já nejsem žádná služka, abys se mnou jednal takhle!" Otočila se na patě a vykráčela z jídelny.
Dumah se posadil zpět na židli.
"Malá výměna názorů? Nemyslíš, že se s Fi poslední dobou nějak moc často hádáte? A většinou kvůli Anthee?" ozval se Zephon.
Dumah po něm střelil pohledem. "To tebe vůbec nemusí zajímat, Zephone! To je mezi mnou a Fi!" vyštěkl.
Zephon s Mel se na sebe podívali a z jejich pohledu bylo jasné, že jsou rádi, že nemají děti.

Fi cupovala v pokoji na kousky vlněnou deku. A proklínala Dumaha. Proč by nemohla mít ze své roztomilé, dlouhovlasé holčičky hodnou domácí hospodyňku? Sama moc dobře věděla, co obnáší život dobrodruha, a nechtěla, aby ho Anthea vyzkoušela. U Voradora by to bylo jiné, ten byl vařený pečený u Melodie a byl z mága totálně nadšený. Ale Anthea a šermířka? Nedokázala si představit svou křehkou holčičku ve víru bitvy. A Dumah ji jen podporoval. Už půjčoval Anthee meč. Co to bude příště? Kord? Fleret? Tohle Fi vadilo a taky ji tp příšerně žralo. Jakmile Dumah za pár chvil přijde do pokoje, aby se svalil na postel a usnul, bude si s ním muset promluvit, a to definitivně. Nenechá z Anthei udělat vraždící stroj. Vstala z postele, rozestlala ji, převlékla se a čekala. Brzy práskly dveře a dovnitř vstoupil Dumah.
Fi se vymrštila z houpacího křesla. "Dumahu! Musíme si promluvit o Anthei!" vyjela.
Zavrčel. "Už zase, Fi? Nech ji na pokoji. Chce být šermířka, tak a» bude. Já jí nebudu zasahovat do jejích představ. Vorador chce být mágem, a taky mu na to nic neříkáš a necháváš ho ve společnosti Melodie. Copak ty mi nevěříš, že nedohlédnu na Antheu, aby se jí nic nestalo? Já moc dobře vím, co může a co ne. Já v jejím věku už jsem byl nejlepší v celé vesnici," utrhl se na ni.
"Já nechci, aby Anthea skončila jako ty! Je to holka, tak proč si nevybere něco jiného? Kdyby chtěla být mágem ona, rozhodně bych jí nebránila, ale válečnice? Tohle nikdy nepřipustím!"
Dumah přistoupil k Fi, popadl ji za rameno a hrubě ji k sobě natočil.
"Anthea bude to, co chce ona. Ani já, ani ty jí v ničem nebudeme bránit," rozhodl.
Fi se rozčílila. Nemusela říct ani slovo a Dumah věděl, že jestli během jedné vteřiny jeden z nich nezmizí, bude konec. Byl to on, kdo si zachoval chladnou hlavu, odkráčel ke dveřím a odešel.
Fi zabručela a padla na postel.

Fiona se probudila uprostřed noci. Posadila se na posteli a snažila se rozpomenout na sen, který se jí zdál. Starší muž, ve vojenské uniformě, jí řekl, že má jít hledat. Koho, to jí neprozradil, naznačil jen, že sama pozná, kdy její cesta skončila. Na cestu si s sebou může vzít další dva spolujezdce. A musí vyrazit hned. Odhodila přikrývku, pohlédla na Dumaha, který se vplížil do pokoje, až když usnula, a potichoučku si sbalila věci. Rychle a tiše se vyplížila z jižní věže a šla vzbudit Melodii. Prošla spodními dveřmi, vystoupala nahoru a zaklepala na dveře. A ještě jednou. A ještě. Teprve pak jí otevřela rozespalá Melodia. Překvapená, že Fi vidí uprostřed noci, pozvala theurga dál.
"Mel, pojedeš tedy se mnou a Antheou?" zeptala se Fi, když Melodii vysvětlila, o co jde.
Mel se zachmuřila. Opustit Stoneriver podobným způsobem jako kluci před skoro deseti lety se jí nelíbilo, ale Fiona měla v něčem pravdu. Pokud to bylo důležité, bude muset své lidské přítelkyni pomoci.
"Jen… proč chceš vzít chudinku Antheu?"
Fi pokrčila rameny. "Snad, abychom byly tři. Jen tři ženský. Já, ty a moje dcera."
Mel se zadívala na svou přítelkyni. V jejích očích zahlédla jen pevné odhodlání a věděla, že Fi jen tak neustoupí.
Souhlasila. Zatímco si balila věci, Fi šla do hradu pro Antheu a psala vzkaz pro ostatní, který hodlala předat strážím. O pár desítek minut později všechny tři opustily na koních Stoneriver.

"DUMAHU!" zazněl Zephonův vyděšený hlas.
Barbar se probral z tvrdého spánku. Pohlédl na Fiinu polovinu postele. Kde jen ta ženská je? Má se přeci šetřit, když je těhotná! A teď ještě tohle. Vylezl ještě nahý z postele a postavil se k oknu. Na nádvoří stál Zephon a mával pergamenem.
"Co se stalo?" zamručel rozespale Dumah.
"Holky odjely!" zaječel čaroděj.
Dumah se v tu ránu docela probudil. "Jak odjely?" nechápal.
"Pojď dolů, Fi tady nechala dopis!"
Dumah se bleskurychle oblékl, jako střela seběhl ze schodů dolů a vyběhl na nádvoří. Vytrhl Zephonovi pergamen z ruky.
"Počkej! Roztrháš ho!" vykřikl Zephon, ale to už barbar četl nahlas. "Moc se omlouváme, že odjíždíme takhle, uprostřed noci, jen tři ženský, ale prostě musíme. Je tady něco moc důležitého. Zephone, nezlob se, že jsem sebou stáhla i Melodii, ale potřebuji ji. Dumahu, pochop, Anthea je v tuhle chvíli důležitější, než jsem si původně myslela, ale vrátíme se v pořádku, já, ona i Mel. Prosíme vás o jedno, nejezděte za námi, to by naši misi naprosto zničilo. Vrátíme se brzy. S láskou Fi, Melodia a Anthea. Zatraceně! Tohle nám ještě scházelo!" vrčel Dumah.
Vtom se ze severní věže vynořil Loki, pelášil k Fiině varaní školce, ještě si ve spěchu natahoval kalhoty. V ruce kus pergamenu, v náprsní kapse kazajky zazátkovanou lahvičku s inkoustem a husí brk. Zastavil se před vchodem. "Ták, to máme sedmnáct samic, šest samců a osm mladých. No, to bude peněz! Až bude ve vesnici ptáčník, všechny ty potvory se prodají a basta!" skřékal radostně a počítal, kolik jim prodání varanů přinese do pokladnice.
Dumah k němu přešel, sebral mu pergamen a roztrhal na malé kousíčky. "Ty varany necháš na pokoji!" srovnal hobita.
"A proč?" kňučel Loki. "Víš, kolik peněz dostanem, až je prodáme? No tak, Fi je stejně chtěla prodat, nebo snad ne?" hájil se.
"Jo, každý rok pět varanů prodá, ale ne všechny! Na ty varany ani nesáhneš, a jestli jo, jak tě vyrazím a ty je dovedeš zpátky, je ti to jasný?!"
Loki odfrkl, barbarovi se vytrhl a kráčel do kuchyně. Něco si pro sebe mumlal, ale ani Zephon, ani Dumah mu nerozuměli.
Zephon přistoupil k Dumahovi. "No, jak vidím, tak nám nezbývá nic jiného než čekat."
Dumah pokýval hlavou. Vzdychl a vracel se do jižní věže. Pak se otočil. "Zephone, nepřipadá ti to stejné jako před deseti lety? My jsme taky zmizeli a holky na nás musely čekat. Fi přece odjela dokonce do kláštera! A teď si to budem muset slíznout i my!"

Anthea pobídla koně. Byla už unavená, moc unavená, ale máma jí ještě nedovolila zastavit. Kéž by mohly rozbít tábor a přespat, stejně se už stmívalo. Před ní jela teta Melodia na koni, černém jako ta nejtemnější noc. A úplně vpředu máma, na těžkém válečném oři. Anthea si pamatovala, že ji táta přemlouval, a» raději jezdí na kříženci ponyho a koně, protože válečný kůň se nehodí pro takovou ženu jako je ona, ale Fi se nedala. A Roseborg byl velmi klidný kůň, ačkoliv neposlouchal nikoho jiného než mámu.
"Mamí!" zaskučela tak zoufale, až se Fiona polekaně otočila.
"Stalo se něco, Antheo?" zeptala se Fi, otočila koně a nechala ho kráčet vedle Anthei.
"Já si chci odpočinout. Mám toho všeho plné zuby! Copak ty ještě ne?" žadonila Anthea. Její kůň neklidně zaržál.
Fiona neklidně pohlédla na Antheu, pak na Mel a promluvila. "Ještě chvíli to budeš muset vydržet, holčičko moje. Já už bych také nejraději seskočila z koně a rozbila tábor, ale něco uvnitř mě říká, musíš ještě dál, teď se nesmíš zastavit. Takže, až mi můj tajemný vnitřní hlas řekne, je čas se utábořit, pak se také utáboříme. Do té doby to budeme muset všechny tři vydržet."
Anthea nafoukla tváře a pohledem desetileté dívky sledovala Fi, jak pobídla Roseborga k pomalému klusu. "Sakra!" zahromovala v duchu. Myslela si, že mámu obměkčí, ale ta byla tvrdohlavější, než si Anthea kdy myslela. Copak si neuvědomovala, jak moc je tahle cesta nebezpečná a namáhavá? Navíc čeká dítě a ona si prostě osedlá koně a vyrazí na dobrodružství jen ve dvou. Anthea věděla, že ona sama je ve skutečnosti jen doprovod mámy a tety, protože jí nesvěřily zbraň. Moc dobře věděla, jak máma nerada vidí meč v jejích rukou. Teta Mel měla jen pár stříbrných dýk. Máma samozřejmě nikam nevyrazila bez svého zlatého meče, který, jak často hrdě prohlašovala a Mirek s Lokim a Zephonem křivili obličeje, vzala zpívající mumii v podzemí domu uprostřed bažin. K boji tedy byly jen ony dvě.
´Ale co když se něco stane mě?´ napadlo Antheu a ona okamžitě zbledla. Vůbec nepomyslela na to, jak moc je tahle praštěná cesta nebezpečná. A co když nakonec umře? Poprvé za celou cestu začala panikařit. Proč jen souhlasila, aby jela? Proč si hned neuvědomila, jak krutě to může skončit? Zprudka zastavila koně.
Melodia i Fi strnuly. Obrátily se.
Fi zaskučela. "Dobrá, a» je tedy po tvém! Tady dneska končíme!"

Vorador vpadl do jídelny, tváře uřícené a zhluboka dýchal. "Máma s Antheou už se vrátily?!" zeptal se, sotva popadl dech.
Zephon, kterému mezi dlaněmi probíhaly temně modré paprsky podobné elektrickým výbojům, ani nezvedl hlavu. "Ne, ani jedna se ještě nevrátila, Voradore. Pochybuju, že budou zpátky za pár dní. Jejich úkol je na delší dobu, aspoň myslím. Dva tři týdny, měsíc nebo dva, to ti nikdo z nás neřekne. Jsou to jen tři holky někde uprostřed lesů, úplně samy. Vím, že Fi i Mel mají dost zkušeností, ale ne tolik, aby takovému úkolu čelily. A Anthea? Netvrdím, že to s mečem neumí, ale jak znám Fi, pochybuju, že jí svěřila zbraň do ruky. Voradore, nechtěl bych nic přivolávat, ale taková banda lítých vlků uprostřed noci, věř mi, je smrtelná záležitost. Ale právě proto, že s Fi jela nejen Anthea, ale i moje Melodia, stále doufám, že se jim ještě nic nestalo a ani nestane. A chtěl bych vědět, jak na tom jsou, ale to nedokážu, jsem jen čaroděj, ne žádný theurg." Odmlčel se a sledoval záblesky mezi dlaněmi.
Vorador posmutněl, posadil se vedle Zephona a opřel si hlavu o pravou ruku. "Chci zpátky maminku a sestřičku. Udělám cokoliv, jen aby se zase vrátily,"zašeptal.
Zephon se na něj usmál, ale než něco řekl, dveře se rozletěly a v nich se objevila malá postavička, s dřevěnou deskou zavěšenou kolem krku na koženém řemenu, aby na ni mohla pohodlně psát.
Zephon se zamračil. "Zase počítáš Fiiny varany, abys je mohl prodat? Nezapomeň, co ti říkal Dumah. Jestli na něj jen sáhneš, tak ti náš milý barbar urazí ty tvoje špinavý pazoury, je ti to jasný?"
Loki ze sebe vydal podivný skřek podobný orčímu a dohopkal ke stolu. "Neměj péči, drahý Zephonku. Ani jednoho jsem ještě neprodal. Ale moje drahocenné zápisky se Fiiných milovaných varanků týkají. Rozhodl jsem se, že jim budou dávat žrát jednou týdně, ne dvakrát, jak tomu bylo dosud. To maso taky stojí mé, ééé, vlastně naše drahocenné peníze a vy mi nedovolíte zvýšit daně, tak kde je mám pořád brát? Navíc, co odešly ženské, se náš rozpočet snížil o celou 1/3. Mohlo by to tak zůstat," pokyvoval kudrnatou hlavou a šustil papíry hustě popsanými po obou stranách modrým inkoustem.
Zephon se hrozivě vztyčil, popadl hobita za límec a zvedl ho vysoko nad zem. "Tak a dost! Nic z toho se konat nebude! Žádný varaní změny. A řeči o holkách si laskavě odpus», nebo si tě podám jak já, tak Dumah! A teď padej!" Mrštil s nim na stůl.
Loki si dotčeně oprašoval kazajku. "To není fér! Chcete z něčeho žít? Tak si koukejte utahovat opasky, já ty peníze netahám z rukávu, to si laskavě uvědomte!" vypískl, seskočil na zem a už tam nebyl.

Fi, Melodia a Anthea dojely do města. Ačkoliv byly asi dvě odpoledne, na ulicích neviděly ani človíčka. Vše bylo až podivně tiché, jen vítr lomcoval s pootevřenými okenicemi u některých domů. Fi popohnala svého koně a teď kráčela kousek před Mel i Antheou. Rozhlížela se kolem.
"Tohle se mi nechce líbit," zašeptala Melodia.
Vtom se z jedné boční uličky vynořilo dítě, chlapec věku možná osmi let, vykřiklo, až polekalo Roseborga, který se vzepjal. Než ho Fi stačila strhnout na stranu, chlapec se vrhl pod koně a těžká kopyta dopadla na jeho tělo.
Fiona zaječela, když zaslechla praskání jemných dětských kostí. Byl na místě mrtev.
Melodia i Anthea zastavily. Dívka zírala na mrtvého chlapce, který byl snad jen o tři roky mladší než ona.
Fi byla bledá. Seskočila z koně a poklekla k dítěti. "Já ho zabila!" šeptala.
"Není to tvá vina, Fiono, nemohla jsi nic dělat, vrhl se ti pod koně," ozvala se Melodia.
Fiona se zvedla, obrátila se, její zelené oči kontrastovaly se smrtelnou bledostí její tváře. Mel v tu ránu připomněly dobu, kdy zmizeli Zephon s Mirkem a Dumahem.
"Mohla jsem tomu zabránit, něco jsem určitě mohla udělat!"
"Lekla jsi se, nestihla jsi ani strhnout Roseborga. Pojď, vezmi ho, odneseme ho aspoň do chrámu."
Fi jemně zvedla chlapce a přehodila ho přes Melina koně. Sama ho na Roseborga dát nemohla, už tak měla při své výšce problém na válečného oře vůbec vyskočit.
Pokračovaly ulicí do středu města. Fi se celou dobu rozhlížela, aby byla připravena, kdyby se stalo to, co před chvílí. Nechtěla mít na svědomí smrt dalšího dítěte.
Nehledaly dlouho. Bylo to klasické malé město, kdy se domy stavěly do kruhu, který se stále rozšiřoval a zvětšoval. A přímo uprostřed stála radnice a chrám. Vlastně to býval chrám, což dokazovali dva kamenní lvi na koncích zídky, která z obou stran lemovala schodiště. A to vedlo k velkých dřevěným vratům. Chrám tady kdysi stál, ale nahradil ho křes»anský kostel. Fi zastavila Roseborga, seskočila z něj a postavila před jednoho lva. Pak si vzala od Mel mrtvého chlapce a kráčela po schodech ke dveřím. Mel a Anthea ji následovaly.
Fi vstoupila do kostela a mířila k oltáři. Její dcera a Melodia zůstaly stát u vchodu, dál už nešly. Fiona položila chlapce na stůl před oltářem, ale kupodivu se neotočila zpět, ale zamířila k malým dveřím nalevo od ní. Mel s Antheou se sebe nechápavě pohlédly, ale nepohnuly se ani o píď.
Anthea se rozhlížela. Kdysi slyšela, že máma odešla do kláštera, ale nikdy v takovém svatostánku nebyla. Byla to jen obyčejná dřevěná budova, se zlatým oltářem naproti dveřím, po zdech deset obrazů křížové cesty. Celé to místo na ni působilo tísnivým a nepříjemným dojmem. Právě proto raději zůstala stát u dveří, aby měla co nejblíže k útěku, kdyby ji tísnivý pocit přemohl. Mel měla podobné pocity, ale také cítila k tomuto místu silnou nenávist. Proklínala Fiinu zvědavost. Proč raději neodešly, hned jak přinesly toho kluka?
Fi vešla do přípravny. Roucha ani svaté předměty ji nezajímaly. Přistoupila ke knihovně. Přejela prsty přes lehce zaprášené svazky a vytáhla jednu tlustou knihu v tmavém koženém obalu se zlatým nápisem "Obyvatelstvo Weakmooru". Otevřela ji a četla očima úhledně psané sloupce.
"Menar Smith, narozen roku Harpie, zmizel roku Psa, věk 9 let. Rose Fishmann, narozena roku Žáby, zmizela roku Psa, věk 11 let."
Další jména dětí ve věku od osmi do třinácti let, které zmizely roku Psa. Rozbušilo se jí srdce. Co se tady ksakru stalo? Proč tady vůbec nikdo není? Proč toho roku zmizelo tolik dětí? Tohle bude musí říct Mel. Víc hlav víc ví. Třeba na něco přijdou. Vyběhla ze dveří. "Mel!" zavolala.
V tu ránu jí kniha vypadla z ruky a Anthea zaječela.

Zephon, Dumah, Mirek a Loki seděli na druhém nádvoří a povídali si. Dnes už stihli zkontrolovat nové rekruty, vybrali daně, dostali novou várku čerstvého masa, rozvrhli termíny honiteb, a teď jen odpočívali po vydatném obědě. Hrad byl tichý, ačkoliv sluhové pracovali a ve válečné škole se cvičil boj se zbraněmi. Ale i přesto panovalo tísnivé ticho. Ani Vorador neběhal po hradě. Včera se mu podařil husarský kousek. I přes Dumahův zákaz vlezl mámě do laboratoře, rozbil uzavřenou nádobu s neznámou tekutinou a nadýchal se výparů. Přivolaný alchymista mu nechal nějaký lektvar a přikázal mu pár dní ležet.
Když zazněl dusot kopyt na kamenné dlažbě, všichni vzhlédli.
Přijel posel.
Dumah a Zephon rychle vyskočili, v domnění, že se snad ozvaly ztracené vládkyně panství.
"Dopis od krále," oznámil krátce kurýr, vytáhl z brašny smotaný pergamen ovázaný červenou stuhou s královskou pečetí na konci. Mirek pergamen s díky přijal, dal poslovi jeden stříbrný. Roztáhl pergamen. "Vašemu panství bylo uděleno povolení k pozvání věhlasných učenců vašeho povolání. Rozeslali jsme pozvánky třem šermířům, bojovníkům, čarodějům, mágům a theurgům. Lordu Lokimu nemůžeme zaručit, že velcí muži jeho povolání dostali pozvánky. Setkání se uskuteční šestnáctného dne měsíce sklizně."
"Šestnáctého? Ale to není ani za měsíc!" vyděsil se Dumah.
"No, to je pěkný. A holky jsou pořád v čudu. A silně pochybuju, že se do té doby vrátí!" vložil se do toho Zephon.
"Nechám uvařit pár litrů polévky a to bude stačit," přemýšlel nahlas Loki.
"Dej pokoj! Už teď máme dost starostí. Jídlo nech na Victorovi!"
"Drž hubu, to už tady pomalu nic neslyším! Copak tady už nemůžu nic říct?!" bručel Loki a kráčel pryč.
"Raději to nebudeme řešit do té doby, než to bude akutní!"

Rozbušilo se jí srdce. Co se tady ksakru stalo? Proč tady vůbec nikdo není? Proč toho roku zmizelo tolik dětí? Tohle bude musí říct Mel. Víc hlav víc ví. Třeba na něco přijdou. Vyběhla ze dveří.
"Mel!" zavolala.
V tu ránu jí kniha vypadla z ruky a Anthea zaječela.
Chlapec, kterého Fiona zabila, se posadil na stole a na všechny tři se vesele šklebil. Mel viděla jeho rozbité lícní kosti, krví pokryté oblečení a ďábelský úšklebek. "A ven!" vykřikla.
Ona i Anthea vystartovala ze dveří. Byly jen pár kroků od svobody.
Ale Fi to měla těžší. Vzdálenost, kterou musela uběhnout, byla několikanásobně větší než vzdálenost, kterou urazila Mel s její dcerou. Zhluboka dýchala a sledovala, jak chlapec seskočil ze stolu, jako by mu nikdy nebylo líp, a postavil se Fioně do cesty. Pokřivený výraz z jeho tváře ani na vteřinu nezmizel.
Fiona se nadechla a s hlasitým řevem se rozběhla proti němu.
Nepohnul se ani o kousíček.
Odrazila se od země a jedním skokem jej přeskočila. A pelášila ven.
Vyběhla z kostela, na zídku, a na jejím konci naskočila na koně.
Než však mohla Roseborga pobídnout, spatřila Antheu a Mel na svých koních. Byly obklopeny skupinou dětí, které držely jejich koně za opratě. Jedna z dívek, těch starších, k ní pozvedla zrak a usmála se. Její krhavé oči se zaleskly v odpoledním slunci. Roseborg zafrkal. Z místa se však nepohnul, a» Fi tiskla jeho boky nohama, jak chtěla. Byl jako zhypnotizovaný.
Resignovala a stejně jako Anthea s Melodií seskočila na zem. Její pravá ruka zlehka obtočila jílec zlatého meče. Spatřila, jak Melodia sepjala ruce. Poznala, že soustřeďuje magenergii. Anthea, bez zbraně a zbroje, neschopná kouzel, se držela, aby neomdlela.
Dívka, která si Fiony všimla jako první, k theurgovi přistoupila a položila jí ruku na břicho. Fiona cítila, jak se její dosud nenarozené dítě vzpírá dotyku té neznámé dívky.
Mel celou situaci sledovala se zatajeným dechem. Kdo jsou a co si to dovolují? Proč ta holka sahá na Fi? Na první pohled vypadaly všichni jako upíři, ale na ten druhý tady bylo několik odlišností. Zombie určitě také nebyly, tak co to bylo? Pak jí to došlo, to poznání jí zahalilo jako šál temného oparu. Bylo to daleko hrůznější. Žádná cizí rasa, žádné příšery. Byli to lidé, opravdoví lidé, jako Fiona.
Lidé s krvelačností v očích, divokým pohledem, divočejším než Mel dosud viděla u kteréhokoliv barbara. Přesto nikomu z nich nebylo víc jak sedmnáct. Jen děti, ještě ani neměly rozum!
Fioně se začal protivit dotek mladé, snad šestnáctileté dívky, vytrhla meč z pochvy a vrazila jej dívce do srdce. Pak se trochu přikrčila, protože čekala proud krve, ale kupodivu z dívky nic nevytrysklo, jen se sesunula k zemi jako propíchnutý nafukovací balónek. Fiona se znovu narovnala a rozhlédla se kolem sebe. "Jestli se někdo z vás pokusí ublížit mně, Melodii, či mému dítěti, dopadne stejně jako ona!" vyhrožovala.
Na tvářích dětí nenastala žádná změna. Z jejich hloučku vystoupil sedmnáctiletý mladík v tmavém oblečení. "A vy si myslíte, že tohle nás má vystrašit? Vy, vaše řeči či váš meč? Kdepak. Nic z toho vám nepomůže. Ale máme pro vás dohodu. Nabízíme vám svobodu - výměnou za vaše nenarozené dítě. Potřebujeme ho!"
Mel poklesla čelist. Anthea vůbec ničemu nerozuměla. Proč chtějí jejího budoucího sourozence? Proč s ním máma neudělá krátký proces a nezabije jej jako tu dívku před chvílí!
Fi na hocha nevěřícně zírala. Co to říkal? Měla pocit, že se přeslechla. Dát jim své dítě? To ani náhodou! Bylo jí jednatřicet, třetí dítě na cestě, ona i Dumah se na něj těšili. Vždy» v devatenácti měla Voradora a o dva roky později, v jednadvaceti Antheu. To, že po deseti letech přišla do jiného stavu, to byl zázrak. A teď by o něj měla přijít? Ne, to nepřipustí.
Sevřela meč a plivla mladíkovi do tváře. "Své dítě ti nedám!" syčela.
Mladík se jen zasmál. "Pak odsud neodejdete."

Světlo pronikalo jen úzkým průzorem ve stropě. Anthea se schoulila Fi v náručí a tichounce se rozplakala. Fiona ji pevně sevřela a šeptala jí uklidňující slůvka do ucha. Melodia neustále přecházela po kamenném vězení sem a tam. Už tady byly několik dní, ale samy nevěděly přesně kolik, protože tady byla většinou tma. Jejich věznitelé velmi často zakrývali průzor, takže se celá místnost topila v naprosté tmě a ony ztrácely pojem o čase. Tři dny? Týden? Dva? Většinu času prospaly, takže se jim vteřiny, minuty i hodiny spletly v jeden chumelec. Mel tady byla i se svými útočnými kouzly naprosto neužitečná. Jednou se pokusila vypálit několik modrých blesků na dívku, která jim nosila jídlo, ale ta, krátce poté, co padla v bezvědomí na zem, vstala, jako by se vůbec, ale vůbec nic nestalo, zatřásla hlavou a odešla. A Anthea? O té nebylo ani třeba mluvit. Celé dny jen ležela Fi nablízku, neustále povzlykávala a prosila Perraine, aby jim pomohla z tohoto otřesného místa. Časem se stávala apatická. Přestávala pomalu doufat, že ještě někdy uvidí Voradora a tátu.
Fiona i Mel měly stále naději, že se odsud dostanou v pořádku, zdravé. V životě zažily, na rozdíl od Anthei, už pěkných pár krušných chvil, které je málem stály život. Fi však chyběla jistota jejího meče a Mel zradila její kouzla. Jejich šance na záchranu sklouzly na minimum. I kdyby se jim nakrásně podařilo utéct, kde by našly koně i Fiin meč? Městečko sice nebylo velké, ale pořád tady bylo dost domů a ony neměly tolik času prohledávat všechny - to by je dříve chytili. Musí přijít na jiné řešení. Kdyby tak mohly napsat pár slov na Stoneriver. Vždy» od té doby, co odjely, ještě o sobě nedaly vědět.
Anthea sklouzla Fioně z klína a usnula na hromadě hadrů. Fi a Mel se stáhly do kouta, aby probraly pár věcí.

"Tati!"
Dumah sebou trhl, posadil se na posteli a zmateně se rozhlížel. Opravdu slyšel Voradora, nebo se mu to všechno jen zdálo? Poslední dobou Vorador vůbec nemohl spát, takže noci trávil tady.
"TATI!" Voradorův zoufalý hlas plný slz pronikl dubovými dveřmi.
Dumah vyskočil a rychle spěchal otevřít. Plavovlasý chlapec klesl na zem a pevně mu sevřel obě nohy.
"Vstávej, Voradore!" Jemně mu pomohl vstát a šoupl ho dovnitř. Doprovodil jej k posteli a nechal ho posadit se.
"Zdá... zdálo se mi, že je máma s Antheou a tetou Mel v hnusném, temném vězení plném krys a pavouků! Tati, mám o ně strach!" koktal, hlas plný slz.
Dumah ho obejmul. "No tak. Máma se o sebe umí postarat a Melodia taky. A jak znám mámu, tak bude Antheu bránit, jak jen to jde, věř mi. Pojď, lehni si na máminu postel. Můžeš dneska spát tady. A už nebreč, je ti přece dvanáct a seš velký chlap, tak mi to dokaž," klidnil ho Dumah, ale sám nedokázal zaplašit rostoucí stín pochybností v jeho nitru.
Fi ani Mel se ještě neozvaly, nenapsaly ani slovo, což může znamenat, že jsou na cestě zpět. A nebo. Ne, to si nechtěl připustit. Že by upadly do zajetí nebo by je někdo zabil, to jeho vědomí odmítalo. Jestli se vrátí, už nikdy Fi ani Anthee nedovolí, aby opustily Stoneriver bez něj.
Vorador se vysmrkal, statečně se na Dumaha usmál, což ho stálo dost úsilí, a vklouzl pod deku na Fiině straně postele. Dumah si také lehl, ale věděl, že Vorador zírá s očima dokořán na protější zeď a hlavou se mu honí děsivé myšlenky. Pohlédl na něj. Chlapcova světlá hlava mu připomněla Fi, na setinu vteřiny si dokonce myslel, že se vrátila a všechno je v pořádku.
"Voradore, spi klidně. Zítra promluvím se Zephonem a Mirkem a pošleme vojáky, aby se po nich vyptávali. Teď uprostřed noci nemůžu nic udělat, a ty už vůbec ne. Nejlépe uděláš, když budeš spát."
Obrátil se na bok. A celou noc už neusnul.

Mel otřela Fioně čelo. Fi cítila silnější křeče v podbřišku, ale pevně doufala, že na ni nepřišly stahy. Porodit třetí dítě v tomhle ponurém, vlhkém a špinavém vězení rozhodně nechtěla.
Anthea sledovala mámu bez hnutí. Seděla uprostřed sklepení, nohy složené pod sebou, pohled upřený na Fionu.
Fi se pokusila na Antheu usmát. "Bude to dobrý, holčičko. Nic to neznamená. Mám za sebou těhotenství, a to dokonce dvakrát, takže mě nic nevyvede z míry. Teta Mel ti to může potvrdit," šeptala.
Melodia se ušklíbla. "Já děti nemám, ale jestli tím myslíš, jak jsem ti musela pomáhat obě děti odrodit, tak to teda zkušenosti mám."
"Mami, a co bylo horší? Já, nebo Vorador?" vyptávala se dál Anthea.
"Horší, to se takhle nedá říct, Antheo. Ale kdybych se měla zamyslet, byl by to asi přeci jen Vorador. Ale na druhou stranu, bylo mi jen devatenáct a byl to můj první porod, myslela jsem, že bolestí zešílím. Dal mi pořádně zabrat, že jo, Mel?"
"To mi ani raději nepřipomínej! Vřískala jsi, že neporodíš dříve než se vrátí Dumah, jako bys mohla nějak ten porod zdržet. A když ti praskla voda, stála jsi ještě u brány a vyhlížela jsi ho, a zuby nehty jsi se bránila, když jsem tě táhla do ložnice. To by byl pohled, Fi rodící na prvním nádvoří, přímo v hlavní bráně. A když přišla na řadu Anthea, málem jsi vyhodila porodní bábu z okna, když odmítla přítomnost Dumaha, že prý se to nehodí. Ta bába odešla a její práci jsem musela převzít já. Tak krutá jsi dokázala být! Asi ti zakážu návštěvy Harrogatu s Dumahem, ti barbaři tě pěkně zkazili!" mručela Mel a znovu otřela Fiino čelo.
"To není pravda! Náhodou Dumah a jeho rodina se vůbec nechovají jako barbaři! Žádná agresivita, žádná krutost, žádní primitivové! Au!" sykla Fi.
Mel prudce vstala a přistoupila k pevným dřevěným dveřím jejich vězení. "Hej! Slyší mě někdo? Kde jste kdo? Potřebuju trochu vody!" zavolala, ale nikdo jí neodpověděl, ani se neozvaly na schodech kroky, jako tomu bylo obvykle, když něco chtěly.
"Hej!" vykřikla Mel a opřela se o dveře. Ty se otevřely a Mel, která něco takového nečekala, spadla na zem.

Mirek, Zephon a Dumah seděli v jídelně. Hned po snídani Dumah svolal mimořádnou poradu. Loki se odmítl zúčastnit, protože, podle něj, na jeho slovo nikdo nebral ohled. Odcupital do své pracovny, aby dával dohromady účty za minulý týden. To prý bude mít lepší užitek než jeho přítomnost na nějaké poradě. Ostatním ani nechyběl.
"Mirku, rád bych navrhl, abychom vyslali několik vojáků zjistit informace o holkách. Tohle se mi přestává líbit. Začínám mít stále větší a větší strach. A hlavně proto, že je Fi těhotná. Chtěl bych hlasovat," nadhodil Dumah.
Zephon rychle vymrštil ruku. "Jsem jednoznačně pro. Už si nepřeju nic jiného, než aby se mi Melodia co nejdříve vrátila. Už mě přestává bavit život. Hrát karty, kuželky nebo jezdit na lov, na to nemám chu». Mirku, byl bych rád, kdybys uvolnil pár mužů, kteří nejsou momentálně pro Stoneriver důležití. Vždy» o sobě ještě nedaly vědět, a to jsou pryč přes měsíc! Přes měsíc! Uvědomujete si to? Při každém burácení kopyt na prvním nádvoří sebou trhám a běžím se podívat, jestli to nejsou ony. Já už to prostě dál nevydržím! Nebudu tady sedět a čekat, až mi někdo pošle Melino tělo s upřímnou soustrastí! Nebudu čekat s rukama složenýma v klíně!" Chodil kolem stolu a divoce gestikuloval.
Mirek mu naznačil, že se má posadit zpátky. Když tak Zephon učinil, Mirek promluvil. "Ačkoliv vás moc dobře nechápu, protože sám nejsem zamilovaný, rád vám v tomhle vyhovím. Fi i Mel na Stoneriver potřebujeme. Ještě dnes vyšlu muže, aby se vyptávali v každé vsi, u každého rozcestníku, jestli je někdo neviděl. Víc pro vás, pánové, nemůžu udělat." S těmito slovy vstal od stolu a podle všeho okamžitě zamířil do strážnice.
Zephon se naklonil k Dumahovi. "Aspoň to trochu zvedlo šanci, že je najdeme v pořádku. Dík, kamaráde, za dobrý nápad!"

Melodia vyšla z vězení a rozhlížela se kolem. Nikdo nikde. Ani jediné dítě se neobjevilo. Pokynula Anthee a Fi, a» obě vstanou a následují ji. Poslechly a za pár vteřin všechny stoupaly po schodech vzhůru a opouštěly studený sklep, který byl v posledních dnech jejich vězením.
Cestou vůbec nikoho nepotkaly. Přesto byly všechny tři v pozoru. Anthea držela Fi za ruku, kdyby se jí třeba udělalo nevolno a omdlela.
Octnuly se v kuchyni domu. Byla uklizená a čistá, narozdíl od sklepa pod ní. Fi spatřila na stole svůj meč, vrhla se k němu a zapnula si pásek i s mečem kolem pasu. Mel mezitím vykoukla ze dveří a rozhlížela se kolem. Nikdo. Žádné dítě v dohledu. Bylo třeba toho využít, najít koně a tryskem odsud vypálit. A to rychle. Vyběhla z domu, v závěsu s Antheou a Fi. Kam by mohli dát koně?
Fiona to riskla. Co horšího je mohlo potkat? Strčila dva prsty do úst a hlasitě zahvízdala, tak hlasitě, až Mel a Antheou nadskočily. V jednom z blízkých domů se ozvalo zařehtání, mocná rána, a kde se vzal tu se vzal, stál před nimi Roseborg. Mel vběhla dovnitř a vzápětí se vracela i s koňmi. Podala otěže Anthee, když vtom se na druhém konci ulice, která končila u pole, rozhrnuly vysoké stvoly kukuřice a vynořila se skupina dětí.
Vpředu šla dívka, kterou Fi první den vrazila meč do srdce. Spatřila všechny tři ženy a vykřikla. Ze skupiny se oddělili tři silní třináctiletí hoši a řítili se přímo na ně. Anthea zavrčela, vytrhla Fi její meč z pochvy a vrhla se proti nim.
"ANTHEO! VRA« SE!" křičela Fi, ale její dcera ji neposlechla.
Rozmáchla se mečem a první z chlapců padl na zem. Nebyl sice mrtvý, ale získaly čas, než se zase zvedne. Druhý z nich Anthee přímo naběhl na meč a zhroutil se do prachu cesty. Poslední se zastavil a unylýma, prasečíma očkama sledoval tu dívku před sebou. Anthea se nadechla, uchopila meč oběma rukama a sekla. Dostal ránu naplocho do hlavy, klesl na kolena a skučel.
Anthea se obrátila a rychle se vracela. Fi se vzpamatovala ze šoku. Tenhle sebevražedný útok od své jediné dcery nečekala. A musela připustit, že vůbec nebyla špatná. Anthea se vyhoupla do sedla svého koně a pobídla jej. Všichni tři se rozeběhli ven, pryč z města. Nezůstanou tady ani minutu.

Fi na Roseborgově hřbetu zaskučela, chytila se za břicho a spadla na zem.
"Fi!" vykřikla Mel a seskočila na zem.
"Je to tady. Dítě chce ven!" škytala Fi.
"Mami, mami, můžu pro tebe něco udělat?" vyptávala se Anthea.
"Antheo, vem si Roseborga a jeď do města, do kterého jsme měly namířeno, a přiveď pomoc. Nejlépe doktora, protože porodní bába nám nebude nic platná. Než se vrátíš, bude po všem. Jeď, nikde se nezastavuj, až ve městě. Já zůstanu s Fi tady. Kdybys nás nemohla najít, budeme támhle, pár metrů od rozcestníku. Pomůžu dostat Fi pod strom, aby se mohla o jeho kmen opřít."
Anthea na okamžik zaváhala. Řekla teta Mel, že si má vzít Roseborga? Ale ten ji přece nenechá jen tak nasednout. Nedovolí to přece nikomu kromě mámy. Ona přeci nemohla k tomu obrovskému koni přijít a jen tak se vyšvihnout do sedla. Roseborg by sebou trhal, a i kdyby se jí nakrásně podařilo dostat se nahoru, shodil by ji během jedné krátké vteřinky.
"Ale..," zaprotestovala.
"Jdi k němu, Antheo," požádala ji Fi vyschlými ústy.
Anthea svou matku neochotně poslechla. Když vzala koně za uzdu, potřásl hlavou a zaržál.
"Nasedni."
Mel jí pomohla do Roseborgova sedla. Kůň držel jako beránek, ani se nepohnul, nechal si to líbit.
"Poveze tě, kam má. A teď už jeď, máma potřebuje toho doktora."
Anthea naposledy pohlédla na Fi a nechala Roseborga rozběhnout. Tady už by jim opravdu nebyla moc platná.
Melodia podepřela Fi a napůl ji odvlekla pod kmen obrovského stromu.
"Fi, mám tě ráda, ale jestli mi tady začneš řvát, že chceš Dumaha, tak tě uškrtím vlastníma rukama, to ti slibuju. Ty sis vybrala, že půjdeš těsně před porodem na dobrodružství, tak mi to nevyčítej. Navíc si uvědom, že jsme pod širým nebem. Nemám ani horkou vodu, ani látku na odsátí krve, kdyby se něco pokazilo, ani režnou ni», kdyby ti praskla jizva, kterou máš po Voradorovi. Modli se k Perraine, aby bylo všechno v pořádku a tobě ani dítěti se nic nestalo."
Fi se křečovitě usmála. "A ty se modli, a» tě za tyhle řeči nezabiju!"

Anthea vjela do města, do kterého ji Melodia poslala. Zpomalila Roseborga. Teď bude důležité najít doktora a přesvědčit ho, aby s ní zajel do lesa podívat se na mámu.
Lidé se za ní ohlíželi, tak je mladá člověko-barbarka uchvátila. Navíc jedoucí na velkém, těžkém, válečném oři. Temné, vlnité vlasy jí padaly na záda, neměla je stáhnuté ani stuhou. Zelené oči bedlivě sledovaly kolemjdoucí. Krásná dívčí tvář zaprášená, jako by měla za sebou dlouhou a vyčerpávající cestu.
"Kde najdu doktora?" zeptala se jedné z žen, nesoucí košík s kořením.
"Jeďte stále rovně, až narazíte na tržiště. Dejte se první uličkou doleva a asi po sto metrech uvidíte nade dveřmi lékařský znak."
Anthea poděkovala a pobídla Roseborga. V zádech neustále cítila pohledy cizích lidí, které jí nebyly ani trochu příjemné. Přála si co nejrychleji odsud zmizet. Na tržišti se nezdržela, a proto netrvalo dlouho a ona dorazila k domku lékaře. Uvnitř, uprostřed čisté a prosvětlené místnosti objevila jen jeho ženu.
"Právě ho volali k Christianě. Chudák ženská, před pěti lety jí umřel manžel a od té doby to s ní jde od deseti k pěti. Ani Beleg, její ubohý syn, už neví, co má dělat," rozpovídala se.
Anthea se zamračila. "Já neznám žádnou Christianu, ani jejího syna. Potřebuju nutně doktora, protože má matka rodí!" zdůraznila.
"Och, ale proč nezavoláte porodní bábu? Můj manžel je přece muž, ten nesmí být při porodu!" zděsila se žena.
"Porod zvládne teta Melodia. Já jen potřebuju, aby se na ni podíval, až bude po všem. Chceme vědět, jestli bude v pořádku. Vysvětlíte mi cestu k té Christianě, abych ho mohla vzít s sebou, hned jak staré paní pomůže?"
"Mno, když myslíte, že vám můj muž k něčemu bude, Christiana bydlí ve vedlejším domě."
Anthea s díky přikývla a vyšla ven z domu. Ušla pár kroků, když jí cestu zastoupil vysoký muž, shlédl k ní a Anthea zaječela.

Zephon vztekle pohodil knihu na zem. Před pár okamžiky se vrátili vojáci. Nenašli po holkách ani jedinou stopu, nikdo je poslední dobou neviděl, u nikoho nekupovaly potraviny a vodu, v žádném z hostinců nepřespávaly. Jako by se do země propadly. Seshora se ozýval pláč. Knihovna totiž ležela pod Voradorovým pokojem, a ten odchod Fi a Anthei snášel dost těžce. Zephon ho chápal. Nejraději by...
Vyrazil z knihovny, seběhl po schodech do přízemí, jako střela proběhl kolem jídelny a mířil do stájí. Vezme koně a vydá se za nimi. To nemůže být pravda, aby jen tak zmizely. Strhl ze zdi sedlo, přehodil ho před hřbet nejbližšího koně a začal mu zapínat přezky.
"Kam se chystáš?" ozval se známý hlas.
Zephon sebou trhl a otočil se. Na hromádce sena kousek od dveří seděl Dumah. Jeho tmavé oči zářily ve tmě, jako by byl opilý.
"Co tady děláš? Špehuješ mě?" utrhl se na něj Zephon a dál pokračoval v zapínání.
"Neměj strach. Sedím tady snad tři hodiny a přemýšlím. Napadlo mě totéž, co tebe, Zephone. Že vezmu koně a vydám se je hledat, ale pak jsem si uvědomil, že by to bylo bláznivé. Nevím, kde jsou, kudy šly, ani kam mířily. Posadil jsem se sem a vzpomínal, jaké to bylo, když jsem vás v Harrogatu poznal, když jste vešli do kovářské dílny mého otce a dovolili jste mi připojit se k vám a pomoci vám přemoct Lorda Garlicka. Vzpomínal jsem, jak mě zdolal ten podivně krásný pocit, kterému se říká láska a zamiloval se do Fiony. Znovu jsem si přehrával ten den, kdy se narodil Vorador a později i Anthea. Nikdy na to nezapomenu, Zephone. Vím, že jsi také myslel na den, kdy jsi potkal Melodii a na všechno dobré, co jste spolu prožili, i všechno zlé, čím jste byli nuceni projít. To, že ji naslepo vyjedeš hledat, to ti nepomůžeš, stále tvou hlavu bude tížit smutek a bolest. Vím, my dva jsme jediní ze Stoneriver, kterých se jejich odchod dotkl. Dejme jim čas."
Zephon klesl do sena hned vedle barbara. "A kolik času nám zbývá, než se dokonale zblázníme?"

Anthea upadla na zem, o pár stop se odplazila, ale oči z neznámého muže neodtrhla.
"Neboj se, děvče. Jsem Beleg, hledáš někoho?"
Ty zelené oči! Dlouhé plavé vlasy! Tu tvář přeci znala! "Vy... vy... vy... vy vypadáte jako moje máma!" dostala ze sebe.
"Já že vypadám jako ženská? Jste v pořádku, slečno?"
Pomohl jí vstát.
"Ale opravdu. Vypadáte jako ona, nelžu!" zapřísahala se Anthea.
"To musí být náhoda. Velká náhoda. Kromě mé mámy není v mé nejbližší rodině jediná žena."
"Aha, tak to bude určitě náhoda. Vy jste syn Christiany?" zeptala se.
Přikývl.
"Prý je u vás místní doktor. Potřebuji ho, vlastně moje máma jej potřebuje," prozradila.
Pozval ji do dvora. Doktor už stál ve dveřích, i s paní Christianou. Anthea k němu přistoupila. "Vy jste doktor?" optala se tiše.
"Ano. Máte přání, mladá slečno?"
"Moje maminka vás potřebuje. Právě se jí narodilo dítě tady v blízkém lese a potřebuje prohlédnout, jestli je všechno v pořádku."
Doktor vzdychl, jen velmi nerad se pletl do záležitostí porodních bab.
"Vezmu vás tam vozem, bude to rychleji než pěšky. Navíc, po tom, co mi řekla tady tahle mladá slečna, jsem docela zvědav poznat ženu, které jsem podobný!" uchechtl se Beleg, navzdory vážnosti situace.
Christiana zbystřila sluch. "Cos to říkal, Belegu?"
"Ta dívka tvrdí, že její matka je mým vlastním obrazem. Já ovšem nemám sestru."
Christiana zesmutněla, její prsty se sevřely a ona se posadila na schody vedoucí do domu. "Víš, nikdy jsem ti to neřekla, ale když jsi se narodil, tu noc táta utekl z tábora a vzal mě k léčitelce. Nejdřív jsi přišel na svět ty, pak holčička. Přišli pro nás vojáci a odvedli nás - tedy až na léčitelku a děvčátko. Co se s ní stalo, nevím," vyprávěla Christiana se slzami v očích a nepřítomným pohledem. Pak však zamrkala, aby slzy zahnala a svou pozornost upřela na Antheu. "Mohla bys mi něco o své matce říct, dítě?"
Anthea pokrčila rameny. "Je jí jednatřicet, povolání theurg, vdaná a kromě mě má i syna Voradora. Je Lady v panství Stoneriver. O jejích rodičích vůbec nic netuším, nikdy se mi o nich nezmínila."
Beleg, který během rozhovoru sledoval svou matku, se rozhodl. "Pojedu s nimi. Hlavně kvůli tobě, matko, pro klid tvé duše."

Melodia utrhla kus látky z Fiiny zelené sukně, nalila na něj trochu vody z polní lahve a otřela dítěti krev z tělíčka. Pohlédla na spící, vyčerpanou Fi a zkontrolovala jí tep. Na víc její chabé léčitelské schopnosti nestačily. Zahleděla se do dálky, jestli se nevrací Anthea.
Vzdychla a posadila se do trávy vedle Fiony.
"Mel?" ozvala se tichounce Fi.
"No, co máš na srdci, drahá přítelkyně?" zeptala se zvesela Melodia.
"Je konec. Naše mise je u konce. Ten zvláštní pocit, který jsem celou tu dobu cítila, je pryč a já vím, že jsme uspěly."
Mel se zamračila a vyskočila na nohy. "Počkej, Fiono, tak tohle si budeme muset vyjasnit! Ty se mi teď snažíš říct, že jsme se plahočily celou tu dobu, byly jsme ve vězení, měly jsme nebezpečí přímo před špičkou nosu, jen proto, abys porodila třetí dítě někde uprostřed ničeho, pod vysokým, košatým dubem? No to snad ne!" rozčílila se Melodia. To bylo u ní dost neobvyklé. "Fi, já tě opravdu zabiju, a to přísahám! Řekni mi, že to není pravda?!"
Fi zavřela pevně oči. "Já nevím, Mel. Nevím."
Mel zaskučela. "Za tohle tě zabiju! Opustila jsem Stoneriver, Zephona a celý svůj život, a proč? Aby nějaký tvrdohlavý theurg, který měl jednou vidiny, porodil šedesát tisíc mil od domova?! Ne, na tohle prostě nemám nervy!" křičela Mel a její jemný elfí hlas se rozléhal mezi stromy.
Fiona jí neodpovídala.
"Hej! Slyšelas?! Nemysli si, že ti tohle jen tak odpustím! A zapomeň na to, že tě Dumah přivítá s otevřenou náručí! Tohle nepřekousne ani on, je ti to jasný?!"
Když se takhle rozčilovala, přeslechla dusot kopyt a drnčení kol vozu na cestě.
Anthea se vracela. Pohled, který se jí naskytl, nebyl zrovna příjemný. Fi ležela se zavřenýma očima, opřená o strom a Melodia rázně přecházela sem a tam, s rozzuřeným výrazem ve tváři.
"Mami!" vykřikla, seskočila z Roseborga a běžela k ní.
Melodia se rázně obrátila. Anthea nepřivezla jen doktora, ale snad celou ves! Na voze za ní spolu s lékařem jela neznámá starší žena a... muž, který byl neuvěřitelně podobný Fioně.
Mel okamžitě věděla, která bije. Tohle měl být cíl jejich cesty, najít tohoto muže a zjistit, proč vypadá jako její přítelkyně. V jediné vteřině byla zase klidná.
Anthea klesla na zem vedle Fi a shrnula jí pramen zpocených vlasů z čela. "Maminko, jsi v pořádku?" šeptala Fi do ucha.
Než však mohla Fi cokoliv odpovědět, poklekl k ní doktor a začal ji prohlížet. Fi unaveně sledovala hubeného, vysokého, brýlatého muže v tmavých šatech, který kontroloval její životní funkce. Když skončil, pro jistotu ještě zkontroloval právě narozenou holčičku. "Všechno v pořádku," konstatoval konečně.
Mel si oddechla. Teď už bude všechno dobré.
Když doktor sbalil své nástroje, posadil se k Fi Beleg. Theurg sledovala každý pohyb muže s rozšířenýma očima. Co má tohle znamenat? Další hříčka Osudu, kterou jí přichystal ten nahoře?
"Jmenuji se Beleg. Tohle je má matka Christiana," představil se a pohodil hlavou směrem k vozu, na kterém seděla asi padesátiletá žena, tvář bledou, jako by na ni právě sáhla smrt.
"Doktor byl právě na návštěvě u mé matky, když se objevila vaše dcera. Prozradila mi, že jste mi podobná. A jak sám vidím, nemýlila se. Má matka mi vyprávěla, že jsem měl sestru, dvojče, ale byli jsme rozděleni hned tu noc, co jsme se narodili. Té noci se událo několik nepříjemných chvilek, ale má sestra měla zřejmě štěstí a vojáci ji neobjevili. Musela zůstat u té léčitelky, která nás odrodila."
Fi, hlavu zakloněnou, opřenou o strom, oči zavřené, dech klidný, naslouchala Belegovu vyprávění.
"Ta žena se jmenovala Selené a to místo "Will-O-Wisp. Před jednatřiceti léty. Na to nikdy nezapomenu!" dokončila za něj žena, opatrně sestoupila z vozu a kráčela k Fi.
"To ne, to přeci nemůže být pravda! To potom Selené nikdy nebyla má matka? A nikdy neměla poměr s Erikem, místním kovářem, který by měl být mým otcem?" lapala po dechu Fi. V hlavě se jí donekonečna přehrávaly souvislosti, tady bylo až příliš moc podobného na to, aby to nebyla pravda.
Christiana k ní klesla. V očích se jí leskly slzy. "Asi už to tak bude. Pak jsem já tvá matka a můj zemřelý manžel, bývalý voják, tvým otcem."
Fi se držela, aby se nerozplakala. "Ale proč mi pak lhala? Proč mi neřekla pravdu? Že mám někde pravé rodiče a bratra?!" vykřikla a pohlédla na Belega.
"Asi netušila, co se s námi stalo. Možná si myslela, že jsme mrtví, možná čekala, až přijde správný čas, aby ti pověděla úplnou pravdu. Nesmíš jí to zazlívat. Měla k tomu jistě své důvody. Ale právě teď děkuji bohu, že tě svedl na tuto cestu. Už jsem přestala doufat, že svou dceru uvidím!"
Obejmula Fi a naplno se rozvzlykala. Fi jí opatrně obtočila ruce kolem zad. Mlčela. V tu chvíli si vzpomněla na Dumaha a Voradora, jak moc jí chybí, a že už chce být zpátky na Stoneriver.
"Mel, já chci domů, a to hned!" řekla pisklavým hlasem.
Mel se na ni usmála. "Najednou? No, to nás čeká dost dlouhá cesta. A navíc jsi vyčerpaná, musíme pár dní počkat!"
Fi posmutněla. "Můžu vyrazit hned. Odpočinu si cestou."
Beleg zasáhl do jejich hovoru. "Sestřičko," dovolil si toto osobní oslovení, "v tomhle stavu nemůžeš odjet hned teď. Dovol tedy, a» vám můžu já i můj vůz dělat doprovod. Pokud svolíš, hned vyjedeme."

"Vítejte na Stoneriver. Jsme rádi, že vás zde můžeme přivítat. Prosím, následujte sluhu do vašich pokojů. Můžete se umýt, a pak budete odvedeni do jídelny k večeři. Uvidíme se později."
Zephon předal skupinku tří mágů do rukou sluhy a pohlédl na Mirka a Dumaha. "No, tak to je katastrofa. Všichni už jsou tady, dokonce jsem zahlédl Lokiho souputníky, jak je ten malý hobit vede vchodem pro služebnictvo, aby je nikdo neviděl, ale holky se neobjevily," vzdychl zoufale.
"Tohle prostě neovlivníš, Zephone. Ani jedna z nich o tomhle setkání neví. Pokud mají, aspoň podle nich a vzkazu, který zanechaly, důležitý úkol, nic je netáhne zpět," ozval se Mirek.
Všichni tři se otočili a kráčeli prvním nádvořím.
"A co řekneme všem těm pozvaným theurgům a mágům? Na tohle prostě nejsem připraven. Neodvažuju se vůbec si představit výrazy jejich tváří, až jim oznámíme, že byli naprosto zbytečně odtrženi od své práce," zoufal Dumah.
"Nechte to na mně, pánové. Oznámím jim to sám. Teď se běžte připravit, večeře je za hodinu." Kývnutím hlavy se s nimi rozloučil a zamířil k západní věži.
"Nevím jak ty, Dumahu, ale já mám podivný pocit, že tenhle večer dopadne dost špatně," strachoval se Zephon.
"Já taky. Vůbec nechápu Mirka, jak může být tak klidný!" divil se Dumah.
Zephon pokrčil rameny a oba se rozešli.

V jídelně panovalo ticho. Zephon a Dumah po sobě nervózně pokukovali, pak se jejich pohledy stočily na prázdné židle jejich manželek. Katastrofa se nezadržitelně blížila. Zúčastnění theurgové i mágové začínali vypadat dost netrpělivě. Čaroděj a šermíř pohlédli na Mirka. Bojovník vstal ze židle.
"Vím, že někteří z vás budou zklamaní z toho, co vám právě teď oznámím. Nepotrpím si na žádné básnické obraty, proto budu stručný. Byli jste sem všichni pozváni, ale bohužel dnes někteří z vás budou zklamaní. Jedná se o naše dá..."
Rozlétly se dveře. Všichni sebou trhli a obrátili svou pozornost k nově příchozím.
Jako první vešla starší žena, šedé vlasy stočené do pevného uzlu. Jeden ze sluhů jí pomohl ke stolu. Po ní se objevil vysoký muž v tmavých cestovních šatech. Když do jeho tváře padlo světlo svící, Dumah vytřeštil oči. To snad nebyla pravda!
Jako třetí vstoupila do jídelny Fiona, v zeleném rouchu, vyšívaném zlatými nitkami, dlouhé blonďaté vlasy pečlivě vykartáčované a rozprostřené po ramenou až k pasu. Vypadala hodně unaveně.
Pak vkráčela Melodia, v hnědých šatech přepásaných tmavým páskem, černé vlasy stažené z čela stužkou.
Jako poslední vběhla do jídelny Anthea, černé lokny jí skákaly kolem čela, límeček svátečních šatů neupravený. "Tati!" zvolala vesele a vřítila se Dumahovi do náruče.
Zephon prudce vstal od stolu, převrhl židli a sevřel pevně Melodii. "Už mě, proboha, nikdy takhle nesmíš opouštět, slib mi to!" šeptal a elfka přikývla.
Fiona ovládla své emoce, na všechny se usmála a promluvila. "Omlouvám se za naše zdržení. Naše mise nám přinesla pár nepříjemností, proto jsme dorazily až teď. Prosím, můžete pokračovat v jídle."
Malými krůčky přistoupila k Dumahovi, ten ji popadl za rameno a přitáhl k sobě. "Jsi v pořádku? Co dítě?" zeptal se zoufale. Sklouzl očima pod její pas a zjistil, co se stalo.
"Holčička. Zdravá. Ještě nemá jméno, to chci nechat na tobě," uklidnila jej.
"Fi, prosím tě, tohle znova nedělej. Málem jsem zešílel strachem!"
Jen se usmála. "Někoho bych ti chtěla představit. Dumahu, toto je má pravá matka Christiana a mé dvojče Beleg. Můj manžel Dumah."
Nechala je, a» se navzájem přivítají a nechala poslat pro Voradora.

"Tak, a setkání bychom měli za námi. Mel, co takhle pořídit si dítě?" ozvala se Fiona, když poslední z učenců opustil Stoneriver.
Melodia po ní šlehla pohledem. "Sklapni. Mám za sebou tři porody s tebou. Vorador, Anthea i June. Ne, děkuji, nechci," odpálila theurga.
"Ale takové malé elfátko by se tady hodilo, nemyslíš, Dumahu?" obrátila se na svého muže, v očích jí zahrály ďábelské ohníčky.
Mel mezi dlaněmi zableskla energie. "Zopakuj to ještě jednou a my všichni se rádi podíváme, jak umíš rychle utíkat, Fionko!"
Po jejím výroku se všichni rozesmáli.

THE END