Andor.cz - Dračí doupě online

Když si blázen sedne.

V polední noci, šel prostředkem ulice, u stěn budov, zvířecí člověk na koni. Helmu na hlavě nesl v ruce. Ze stínu však, s loučí v ruce, vyskočil na něj chromý muž. Otočil se k němu zády a zamžoural na něj slepým okem. „Nečum,“ pronesl, když hubu zavřel a důstojným krokem se odplížil pryč. Pěší jezdec zaraženě hopkal na místě dopředu a na tváři se mu zračil bezvýrazný výraz. „Neměl byste trochu tuřínu?“ zaslechlo oko, ale to už se osoba ztrácela v šeru poledního slunce. Na svém oři zatím došel pěšky zvířecí člověk na náměstí plné budov, uchem zahlédl lidi posedávající ve stoje u okna do nálevny sypkých nápojů. Nestál na koni ani dvě hodiny a už k němu doplavala jedna z lehčích, olovem obtížených dívčin.
„Dobré, horké olovo,“ volala na něj už z dálky, když k němu připlavala a prsty držíc kapku horkého olova, zvedla k němu nohu a začichala. Když na ni vrhl svůj pohled, ten se zarazil dívce hluboko do hlavy a ta se mrtvá zhroutila k nebi. Z čela ji čněl ponurý nápis čtený jásavými písmeny: „Pěkný pozdrav ze Slunečních ostrovů.“
Co nesnědl, to zaplatil a vydal se dál, veda svého oře pod sebou. Ani kdyby bděl, by se mu nezdálo to, co teď neviděl. Před jeho zraky, v cizí kapse, se z ničehož nic vzali tři muži a donesli se pryč.
„Kterou rukou jíš, toho píseň zpívej,“ poznamenal za nimi a nezastavil.
Konečně narazil na silný tok. Rozbil si o něj nos a odřel kolena, přestože kůň běžel pomalu. Proud zde byl velmi silný, jeho pach se donesl až k jeho ústům a zašněroval mu tkaničky u vesty. Rozhodl se tedy, že se vydá nahoru po proudu, až najde most. Utíkal pomalu, aby na brod schválně nenarazil. Na začátek schvátil koně tak, že už nebyl schopen ležet. Musel ho vydělat. Však škoda dřeva mu přišla, kterého na koni mnoho nebylo, a tak mu alespoň kopyta snědl a zbytek pochoval. Jak tam seděl s koněm chovajícím se v jeho náručí, zaslechl brod, kterak se brodí přes tamten tok. Nebylo těžké následovat sluch, když ho viděl za sebou, musel se však pohybovat rychle, bez koně mohl jen jezdit. Brod byl hluboký a prudký, ale přenesl osobu na druhou stranu a jal se znovu brodit po souši. S pochovaný koněm musel pohřbít naději, že na místo dorazí pozdě. Strávil tím tři dny, ještě teď ho bolel žaludek od trávení a nohy od kopání, naděje však byla pohřbena a její mrtvola se skvostně vyjímala na hromadě nakopané hlíny.
Rozbil tedy tábor, když spěchal na severojih a snědl z trosek ukradené vlastní věci.
Cesta netrvala pět let a dorazil cíl. To však již zvířecí člověk odpočatý z dlouhé cesty a smutný z doražení cíle nevydržel nápor emocí valících se přes něho v organizovaném útvaru a srdce mu v kalhotách puklo.
Nikdo ho nepochoval, ale pohřbili ho se všemi poctami, až se do masového hrobu vešli.
Začátek.