Andor.cz - Dračí doupě online
Hostinec?
Životopisy
Životopisy:
S jakým záměrem byl založen tento stůl? Jak již je v názvu napovězeno, bude se týkat životopisů, jež je dnes na Andoru požadavkem většiny Pánů jeskyní a mnozí z Vás přemýšlí, jak by takový správný životopis měl vypadat, co má obsahovat, či co to vlastně onen životopis je?
Stůl by měl tedy v první řadě sloužit dvěma hlavním účelům:
a)Ulehčit nápovědě (čili Stolu pro nováčky a Online pomoci), nejednu odpověď adresovanou od nováčků, jež zní: „Jak mám napsat životopis? Co to životopis je?“.
b)Sloužit jako výstavní plocha pro ty, jež považují svůj životopis některé ze svých postav za povedený a budou se o něj chtít podělit s ostatními.
c)Jsou zde vítány i teoretické práce o významu životopisů, způsobech jejich psaní a též o tom, co by životopis měl obsahovat.
Máme tři typy hráčů a též tři typy toho, proč psát životopis:
a)Hráč si vybere dobrodružství již založené, vytvoří postavu a začne pracovat na životopisu, či v tom lepším případě se dopředu domluví s PJ
b)Hráč vytvoří postavu a následně hledá dobrodružství, kde by ji mohl využít.
c)Dobrodružství, ať už z prvního, nebo druhého příkladu skončilo a tak hráči zbyla postava, s novými zkušenostmi a prožitky, lehce ji upraví a pustí se do dalšího dobrodružství.
Ať už jste jakýkoliv z těchto typů, či už Vás potkaly všechny tři, jistě byste rádi věděli, co by tedy měl správný životopis obsahovat. Když sepisuji verbíře do k některé ze svých jeskyní, vždy tam uvedu, co bych v životopisu ráda viděla, ten by pak měl být doplněn vhodným jménem a ikonkou, nezapomínejte též, že Vaši postavu tvoří a utváří především to, jak za ni hrajete, ale i Váš písemný projev. Zde Vám tedy uvedu, co by mělo v životopise v kostce být, ať již v bodech, či zahrnuto do příběhu. Stalo se již zvyklostí některých uživatelů, dát na úvod životopisu krátký příběh, povídku, citát, jež by jeho postavu ještě více nastínil. Já s tímto plně souhlasím, navíc uvědomte si, že dobrý životopis je Vaší vstupní branou do nového světa dobrodružství.
Vzor životopisu v bodech:
Jméno:
Věk:
Rasa:
Povolání:
Historie postavy: (zde můžete uvést, kde se Vaše postava narodila, kdo byli její rodiče, jaké měla dětství, jak se dostala ke svému povolání, co ovlivnilo její život, čím vším prošla…)
Dovednosti: (zkuste uvést nejen, co se Vaše postava během života naučila, ale i to, jak se to naučila, kdo ji to naučil, na jaké úrovni tyto schopnosti a dovednosti jsou, zda je vykonává rád..)
Vzhled: (od barvy vlasů, očí, stavby těla, délky vlasů, výšky, váhy, velikosti nosu až po oblečení)
Cíl, motivace: (každý má nějaký svůj cíl, sen a též to, co jej k němu motivuje, jistě tedy i Vaše postava)
Povaha: (je Vaše postava mrzout, či překypuje humorem a je podpěrným bodem celé skupiny, napište cokoli)
Záliby a nelibosti:(co má Vaše postava ráda a co naopak nesnáší, čím opovrhuje)
Strach, obavy: (čeho se vaše postava bojí, co jí děsí)
Vybavení: (co má vaše postava u sebe)
Toto byla jen malá inspirace pro nováčky, jež neví jak začít, stačí se držet bodů a nápady se jen pohrnou. Stačí jen trocha odvahy a soustředění. Klidně si myšlenky sepište nejdříve na papír a posléze je převeďte do počítače, mnohým se tak lépe pracuje.
Texty pro tento stůl posílejte, prosím, do pošty. Pokusím se je zbavit pravopisných chyb a překlepů (což neznamená, že si to po sobě ani nepřečtete) a přidat v krátkém čase. Nezapomeňte však na to, že to musí být jenom takové životopisy, jejichž uveřejnění nenaruší hru, pokud jde zrovna o aktivní postavu! Těším se na vaše příspěvky a náměty.
Své životopisy, či cokoliv, co se jich týká zasílejte do pošty Sargo, Morwen či Cirien Brisse, jež jsou momentálními správci stolu.
S jakým záměrem byl založen tento stůl? Jak již je v názvu napovězeno, bude se týkat životopisů, jež je dnes na Andoru požadavkem většiny Pánů jeskyní a mnozí z Vás přemýšlí, jak by takový správný životopis měl vypadat, co má obsahovat, či co to vlastně onen životopis je?
Stůl by měl tedy v první řadě sloužit dvěma hlavním účelům:
a)Ulehčit nápovědě (čili Stolu pro nováčky a Online pomoci), nejednu odpověď adresovanou od nováčků, jež zní: „Jak mám napsat životopis? Co to životopis je?“.
b)Sloužit jako výstavní plocha pro ty, jež považují svůj životopis některé ze svých postav za povedený a budou se o něj chtít podělit s ostatními.
c)Jsou zde vítány i teoretické práce o významu životopisů, způsobech jejich psaní a též o tom, co by životopis měl obsahovat.
Máme tři typy hráčů a též tři typy toho, proč psát životopis:
a)Hráč si vybere dobrodružství již založené, vytvoří postavu a začne pracovat na životopisu, či v tom lepším případě se dopředu domluví s PJ
b)Hráč vytvoří postavu a následně hledá dobrodružství, kde by ji mohl využít.
c)Dobrodružství, ať už z prvního, nebo druhého příkladu skončilo a tak hráči zbyla postava, s novými zkušenostmi a prožitky, lehce ji upraví a pustí se do dalšího dobrodružství.
Ať už jste jakýkoliv z těchto typů, či už Vás potkaly všechny tři, jistě byste rádi věděli, co by tedy měl správný životopis obsahovat. Když sepisuji verbíře do k některé ze svých jeskyní, vždy tam uvedu, co bych v životopisu ráda viděla, ten by pak měl být doplněn vhodným jménem a ikonkou, nezapomínejte též, že Vaši postavu tvoří a utváří především to, jak za ni hrajete, ale i Váš písemný projev. Zde Vám tedy uvedu, co by mělo v životopise v kostce být, ať již v bodech, či zahrnuto do příběhu. Stalo se již zvyklostí některých uživatelů, dát na úvod životopisu krátký příběh, povídku, citát, jež by jeho postavu ještě více nastínil. Já s tímto plně souhlasím, navíc uvědomte si, že dobrý životopis je Vaší vstupní branou do nového světa dobrodružství.
Vzor životopisu v bodech:
Jméno:
Věk:
Rasa:
Povolání:
Historie postavy: (zde můžete uvést, kde se Vaše postava narodila, kdo byli její rodiče, jaké měla dětství, jak se dostala ke svému povolání, co ovlivnilo její život, čím vším prošla…)
Dovednosti: (zkuste uvést nejen, co se Vaše postava během života naučila, ale i to, jak se to naučila, kdo ji to naučil, na jaké úrovni tyto schopnosti a dovednosti jsou, zda je vykonává rád..)
Vzhled: (od barvy vlasů, očí, stavby těla, délky vlasů, výšky, váhy, velikosti nosu až po oblečení)
Cíl, motivace: (každý má nějaký svůj cíl, sen a též to, co jej k němu motivuje, jistě tedy i Vaše postava)
Povaha: (je Vaše postava mrzout, či překypuje humorem a je podpěrným bodem celé skupiny, napište cokoli)
Záliby a nelibosti:(co má Vaše postava ráda a co naopak nesnáší, čím opovrhuje)
Strach, obavy: (čeho se vaše postava bojí, co jí děsí)
Vybavení: (co má vaše postava u sebe)
Toto byla jen malá inspirace pro nováčky, jež neví jak začít, stačí se držet bodů a nápady se jen pohrnou. Stačí jen trocha odvahy a soustředění. Klidně si myšlenky sepište nejdříve na papír a posléze je převeďte do počítače, mnohým se tak lépe pracuje.
Texty pro tento stůl posílejte, prosím, do pošty. Pokusím se je zbavit pravopisných chyb a překlepů (což neznamená, že si to po sobě ani nepřečtete) a přidat v krátkém čase. Nezapomeňte však na to, že to musí být jenom takové životopisy, jejichž uveřejnění nenaruší hru, pokud jde zrovna o aktivní postavu! Těším se na vaše příspěvky a náměty.
Své životopisy, či cokoliv, co se jich týká zasílejte do pošty Sargo, Morwen či Cirien Brisse, jež jsou momentálními správci stolu.
zde nemáte právo psát
|
||
|
Jméno: Kalupa Ynyt
Věk: 24 let Rasa: člověk Původ: Galirad Povolání: Sokolnice a raubířka na útěku Vlastnosti: odvážná, zásadová, pochybuje o sobě samé, vyzná se v ptácích, přežívá v lese, občas tvrdohlavá, spíše nedůvěřivá, dobrá v taktice Vzhled: tmavohnědé vlasy po lokty, modrošedé oči, spíš menšího vzrůstu, úzká ramena, širší boky, nosí ozdoby (ptačí peříčka, drápky apod., i ve vlasech) Zvláštnost: vlastní krahujce jménem Matau a straku jménem Ores Minulost Vyrostla jsem ve vesnici tak malé, že dlouhou dobu nestála temným elfům ani za to, aby překročili mělkou řeku tvořící její přirozenou obranou hranici. Měli jsme mlýn, sýpku, jednoho kováře, v hospodě přijatelné víno z vinice a žili jsme si skoro bez ohledu na okolní svět. Matka šila oblečení pro vesničany. Můj otec byl lovčí a sokolník, naučil mne všechno, co potřebuje malá holka vědět o lese. Záhy se ukázalo, že to nestačí. Nikdo nás nemohl připravit na ničivou sílu, se kterou k nám elfové vtrhnou. Samozřejmě, že jsme o nich slyšeli, jak padl král, proč jsou vyšší daně… Stejně tak jsme ale slyšeli o létajících prasatech a princeznách ve vysokých věžích. Temní elfové nám připadali jako nějaká strašidelná pohádka. Mysleli jsme si, že s nimi někdo něco udělá, šlechtici to tak přece nenechají. Elfové přijeli a zanechali v nás hluboký strach. Obratnost, s jakou se pohybovali, když nás seřadili a vyháněli z domů, nás ohromila. Nedalo se s nimi vyjednávat, nedalo se s nimi domluvit. Posbírali si zásoby, jako by si je sami vyrobili a vypěstovali; vybrali si několik nejzdravějších a nejsilnějších mužů a společně s jídlem a slepicemi je naložili do vozu. Těch málo, kteří se pokusili protestovat, bez milosti zabili. Pak už neprotestoval nikdo. Paradoxně se nadvláda temných elfů příliš nelišila od toho, na co jsme byli zvyklí. Jenom s námi jednali s větším despektem. Většina vesničanů se postupně přestala jakkoliv bránit. Nemohli jsme je porazit silou. Tušili jsme, že existuje nějaká obrana nebo skupina, Esdoranovi vzbouřenci, která by se postavila na naši stranu. Ale nikdo už nevěděl, kde se nachází, a co se k nám donesli, měli příliš práce sami se sebou. Zbývalo jenom doufat, že si elfové každý měsíc vyberou někoho jiného než vás nebo vaši rodinu. Nikdy jsem nepřestala věřit, že se proti temným elfům dá něco podniknout. Otec teď chodil do lesů častěji a matka na mne přenášela svoji bezmocnou starost a obavy. Ostatní, včetně místostarosty, mne odbývali. Při jedné z návštěv, které se opakovali každý měsíc, nechali temní elfové vozík stát trochu stranou. Zapálila jsem ho a než se k němu kdokoliv vrátil, utekla jsem se schovat na kopec do lesa. Bylo mi jedno, jak to ovlivní vesnici. Opájela jsem se svým malým vítězstvím. Právě jsem vesničanů ukázala, že se proti těm ostrouchým bestiím dá bojovat! Vesničané k tomu – oprávněně – zaujali zcela jiný postoj. Temní si nechali přivést každé malé dítě. Pak je před zraky rodičů nacpali do lisů na hrozny. A to i přes to, že má matka a otec se nabídli výměnou, aby s tím přestali. Jejich oběť byla úplně zbytečná. Křik a chaos dolehli až ke mně. Když jsem se vracela do vesnice, nečekala jsem milé přivítání. O to bylo horší, že vesničané jen tiše postávali na návsi s prázdnými výrazy. První zvedla kámen kovářova žena. Jako by ve všech něco probudila. Další kameny se nesly vzduchem a s nimi křik a nadávky a obvinění, co jsem vlastně způsobila. Utekla jsem. Jsem ničitelka vlastní vesnice. Změnit to nemůžu. Ale můžu zachránit jiné. Stačí, když najdu Esdorana. - Tofiam - |
|
|
||
|
|
Ukázka životopisu, který obsahuje spoilery a odkazy. I tak si člověk může vyhrát s životopisem postavy :)
Jméno: Bahadur Rasa: Trpaslík Narozen: Orzammar Kasta: kovářská Kasta otce: kovářská Kasta matky: řemeslnická Věk: Eh, co bych vám povedal! Životopis rozepsaný  Životopis ve zkratce Charakter Ech, ako vypadám... ako trpaslík, tož! Schopnosti - kovařina všeho druhu... podkovy, zbraně, hroty, zbroje, atp. - boj s obouruční sekerou se dvěma čepelemi MOJA - boj s mečem a štítem - vkládání lyria do oceli Moje slabé stránky: - som trpaslík, tak aké možu mít slabé stránky? Eh, pokud mňa někdo holou neflákne po lebeni, tak som fit ako ta šupinatá potvora v tým rybníce - mám krátké nožiska, tak som pomalý ako šnek - sa dokážu pořádně nasrať - moja papula, ale to enem tak na okraj Vybavení: - celá kovárna!!!! - na cesty jako kovář: kladivo (to co je na fotce) - jako válečník: oboustranná sekera nebo meč a štít, zbroj - všude: malý skrytý nožík INVENTÁŘ - vše je v kovárně a peníze jsou výplata od banna - Yuki Sumire - |
|
|
||
|
|
Jméno: Aida
Rasa: Půlelf Povolání: Bard Věk: 121 let Výška: 189 cm Váha: 75 kg Oči: Velké a modré, nevinnost sama. Vlasy: Sněhově bílé, nošené s dvěma spletenými copy podél obličeje, aby odhalovaly její špičaté uši. Vzhled: Vysoká a štíhlá, na první pohled mladá dívka. Velké oči a plné rty zděděné po mamince jí pomáhájí omotat si kolem prstu nejednoho muže. Přes levé oko se jí táhne dlouhá jizva, o které ráda v hostincích skládá písničky (jednou to byl lesní troll, jednou to byl vlk, občas dokonce i zhrzený milenec!), ale nikdy by její pravý původ nepřiznala. Povaha: Aidu všichni popisují naprosté zlatíčko. Nikdy se nepřestane usmívat, se všemi zachází s respektem a raději by si ukouzla jazyk, než aby řekla něco zlého. Před vámi, když jí vidíte. Jinak je to povaha prohnaná, která z vás vymámí vaše tajemství a prodá za nejvyšší nabídku. Odkázala vám babička magický artefakt? Aida si pustí pusu na špacír a brzy vám ho někdo ukradne. Vaše nelegitimní dítě by vám zkazilo pověst? Za chvíli to ví celé město, Aida dostala pár zlatých a váš nepřítel informaci roznesl. Schopnosti: Aida umí být velice přesvědčivá, spojení ostrého jazyka a líbezného vzhledu. Zároveň se umí dobře ohánět se svojí dýkou, ačkoliv víc než dva protivníci najednou už jí dělají potíže. Historie: Její matka je elfka a otec člověk. Ačkoliv byla vychovávána mezi elfy, hned jak mohla, utekla do lidského světa, aby zažila nějaké to dobrodružství. K jizvě přes oko přišla při potyčce s lidským mužem, který se jí pokusil znásilnit a vzal jí přes obličej ostrým kamenem. Aida se podařilo utéct, ale zážitek v ní zanechal hlubokou ránu, kterou začala vyplňovat tím, že začala pracovat jako informátor. Jako bardka často slyší věci, které ostatní ne, a když je někdo těžký oříšek, málokterý muž nepromluví po noci strávené v posteli s bělovlasou půlelfkou s pružným tělem. Cíle: Zažít dobrodružství, cestovat a u toho si i vydělat nějaký ten peníz. Výbava: loutna a ukradená dýka - Firefly - |
|
|
||
|
|
Jméno: Aidan Corwell
Věk: 30 Charakter: Kvůli své práci nedůvěřuje každému, důvěru je třeba si zasloužit a zvládne to jen málokdo. To ovšem nebrání tomu, aby si dělal známé a kontakty, které by později mohl využít pro svou práci. Je poměrně dost komunikativní, avšak dokáže odhadnout, kdy mlčet. Občas může působit jako neruda, ale ve skutečnosti je to zábavný mladý človíček, který si rád užívá života. Ovšem jen do doby, než přijme nějakou práci. Tahle jeho "nezodpovědnost" ho může občas dostat do problémů a tak není divu, že párkrát už strávil noc nebo dvě ve vězení a nejednou dostal slušnou nakládačku. Vzhled: Na veřejnosti nosí assasinský stejnokroj v barvě, kterou zrovna potřebuje. Ve své skrýši má k dispozici černý, bílý a tmavě zelený stejnokroj. K tomu ještě nosí masku přes obličej, aby nebylo jednoduché odhalit jeho totožnost. To mu možná napomáhá být nezodpovědný, protože se cítí v bezpečí, jelikož nikdo neví, kdo se skrývá pod maskou a není prakticky možné vystopovat ho podle obličeje. Historie: Peníze mu nikdy nechyběly, protože se narodil do bohatší rodiny, kde jeho otec i jeho otec i otec jeho otce a tak dál, byly také členové řádu a za svou dlouhou historii si jeho rodina vypěstovala dobrou pověst mezi asasíny. Bohužel Aidanův otec nebyl jako předci, kteří hrdě zemřeli ve službě. On v posledních letech svého života odložil roli nájemného zabijáka a začal se věnovat obchodu. Trvalo mu pět let než si získal alespoň nějaké postavení na trhu a dalších pět let než začala jeho společnost vydělávat sama. Důvod odchodu "do důchodu" byl jeho nově narozený syn a naléhání manželky, která neznámou příčinou zemřela pár týdnů po porodu. Aidanův otec nechtěl, ale nakonec své ženě slíbil, že syna udrží v bezpečí a odloží roucho. Po deseti letech tvrdé práce si společnost, kterou budoval přestala vyžadovat jeho neustálou pozornost a tak se mohl začít věnovat svému synovi. Pomalu, ale jistě ho začal cvičit. Začal s vytrvalostí a sílou a postupně přidával další dovednosti jako šplhání a později i boj. Aidan netušil, proč je nucen se tohle všechno učit, ale jelikož ho to bavilo, tak mu stačilo otcovo: "Někdy se ti to může hodit." Až když Aidan dosáhl dvacátého roku, mu otec všechno vysvětlil. Trvalo to dlouho a vypili u toho spoustu kávy. Za těch deset let nečinnosti mezi asasíny upadlo jméno Aidanovy rodiny téměř do zapomnění, avšak stále bylo několik jedinců, kteří jejich jméno nosili v paměti. Právě těch Aidanův otec využil, aby dostal svého syna mezi asasíny. Vybavil ho vším potřebným a Aidan se vrhl do nového života. Tři roky úspěšně pracoval pro asasíny a jméno jeho rodiny se opět začalo vracet na výsluní. Bohužel nic netrvá věčně a tak, když Aidan pokazil jednu velice důležitou práci, byl za trest poslán na blízký východ, kde se měl spojit s místními členy svého řádu. Cestou se naučil základy arabštiny, které si za celých pět let působení v Arábii a přilehlých zemích prohloubil natolik, že je schopen mluvit plynule arabsky. Práce na blízkém východě nebyla tak zajímavá jako práce doma, ale nic jiného Aidanovoy nezbylo. Chvíli dokonce přemýšlel, že od řádu odejde, ale naštěstí mu v tom zabránila práce, kterou dostal. A to zabít Granady Mohameda XII, který do roku 1492 vládl již zaniklé arabské Andalusii. Bylo nutné tohoto muže eliminovat, protože se snažil znovu povstat a uchvátit trůn pro sebe. Jelikož Aidan musel cestovat přes celý evropský kontinent, bylo mu řečeno, že pokud uspěje, smí si vybrat ze dvou možných odměn. První byla nemalá suma peněz a druhá byla možnost vrátit se do své vlasti. Po příjezdu zpět do Irska Aidan zjistil, že jeho otec byl před několika lety zavražděn a jeho společnost zkrachovala. Nikdo kromě asasínů neví, že se vrátil syn známého kupce a tak dům jeho otce zůstává stále na první pohled opuštěný. To Aidanovi umožnilo využít ho jakou svou dokonalou základnu a skrýš. Teď už jsou to dva roky, co je zpět v Irsku, opět pracuje pro zdejší asasíny a ve svém volném čase pátrá po vrahovy svého otce. Zbraně: - Dvě skryté čepele - Krátký luk - Krátký meč - Vrhací nože -Lornak- |
|
|
||
|
|
William R. Tannington
Věk: 26 Zaměstnání: Vědec, akademik na University of Miami Popis: William je přibližně 175 centimetrů vysoký, nepříliš vypracovaný mladík. Jeho oválný obličej zdobí vlasy v barvě špinavý blond a pronikavé temně zelené oči, které často soustředěně hledí do knihy, čtečky nebo tabletu. Pokud se nenachází mezi přáteli, má na tváři povětšinou vážný výraz a je hluboce zadumán. Působí proto dojmem, že ho malicherné řeči a události okolo něj pranic nezajímají a obvykle to bývá pravda. Pokud jde o vkus tohoto muže v oblékání a vystupování, raději by se vrátil do dob dávno minulých. Potrpí si na oblecích, košilích, vestách a v zimních měsících i na kabátech. Když se má převléci do něčeho ležérního a pohodlného, snaží se tomu vyhýbat, dokud to jde. Charakter: Hlavním rysem Williamovy povahy je přemýšlivost. Ač to není v pravém slova smyslu chladný logik a pragmatik, tráví analýzou všeho zajímavého, co mu přijde na mysl, opravdu hodně času. Tak hodně, že občas zapomíná na nudnou realitu okolo sebe. Není to však žádný morous. Rád se zasměje dobrému vtipu a ani společnost mu není vždy proti srsti. Jako každý částečný samotář však potřebuje nějaký ten prostor pro sebe, který nechce sdílet s nikým dalším. Není zrovna mistrem v seznamování, ale pokud k němu již dojde, nedělá mu problém mluvit. Mezi přáteli dokáže být dokonce docela upovídaný a občas je mu vyčítáno, že má na všechno příliš vědecký pohled a rád poučuje. Řadě lidí se již zprotivil svou nezměrnou touhou obohatit je o zajímavé poznatky, úkazy a pohledy na svět. Má velmi pevné morální zásady a je až staromódně galantní k ženám. Nesnáší nevychovance, násilí a vše s tím spojené. Vzhledem ke své postavě se však fyzickému konfliktu spíše pokusí vyhnout, když je to možné. Pokud jde ale o souboj řečnický, nedělá mu problém diskutovat a argumentovat dlouhé hodiny. Dovednosti: I když to tak na první pohled možná vypadá, Will nepatří mezi vědce-sociopaty. Jako biolog a antropolog má naopak velký zájem nejen o člověka jako takového, ale i o mezilidské vztahy, soužití tohoto živočišného druhu s přírodou a o mnoho dalších záležitostí. Má také slušné všeobecné znalosti a často se na řadu problémů dívá z jiného úhlu než ostatní. Vyžívá se v tzv. konspiračních teoriích a čas od času nepohrdne dobrý filmem, prózou či poezií. Dokáže sám docela čtivě psát, i když laureát literárních ocenění z něho asi zrovna nebude. Fyzicky je vybaven spíše podprůměrně, ačkoli má docela slušnou výdrž, jelikož je zvyklý celkem pravidelně běhat. Ve většině sportů ale působí dojmem nešiky a dává tak přednost spíše slovním hříčkám, šachům a jiným logickým hrám. Slabiny: Svalstvo a odolnost vůči extrémním přírodním podmínkám nejsou právě Williamovou doménou. Dokáže sice použít pilu, sekeru, kosu a jiné náčiní, protože jeho děda vlastnil v Anglii malý statek, ale ani v praktické manuální činnosti s nimi rozhodně vynikat nebude. Zdraví má relativně pevné a jen občas ho schvátí viróza, jako se to stává většině mužů. Jeho malým problémem je ale náměsíčnost, kterou trpí od útlého dětství. Kdysi prý dokázal dojít i kilometr daleko aniž by o tom věděl, ale od puberty se tyhle stavy naštěstí zmírnily na menší procházky po pár místnostech. Nestává se to však rozhodně každou noc, zpravidla spíše jednou týdně. Historie: William se narodil jako nejstarší syn Canterburského právníka Rhyse Tanningtona a jeho ženy, investigativní novinářky Natalie. Rodina byla vzhledem k povolání otce dobře zabezpečena a chlapec rostl jako z vody. Jedinou komplikací byla náměsíčnost, která se u něj začala projevovat už velice brzy, ale během dospívání naštěstí zeslábla až do nynější zvladatelné podoby. William prospíval dobře ve škole a jeho rodičům se později narodili dva další synové Jonathan a Henry. Rodinnou idylu narušilo až náhlé úmrtí matky. Stalo se to v době, kdy byl Will přijat na Univerzitu v americkém Miami a vážně to poznamenalo jeho další cíle a snažení. Natalie se totiž právě podílela na vyšetřování spletitého případu okolo spolupráce vysoce postavených vládních činitelů s drogovou mafií. Po vydání prvního článku se nejprve zvedla čtenost novin a vypadalo to na velký úspěch. Záhy však přišel nečekaný vyhazov následovaný vážnými zdravotními problémy, které skončily až smrtí na selhání orgánů. Lékaři jen lomili rukama, ale celá Tanningtonova rodina měla jasno v tom, že se nejednalo o náhodnou smrt. Pod vlivem těchto událostí tedy rodnou Anglii neopustil jen William, jak bylo dříve plánováno, ale následoval ho i zbytek rodiny. Otec dostal nabídku od velké švýcarské firmy a horlivě na ni kývl. Od té doby už se se svým nejstarším synem viděl jen jednou či dvakrát do roka a dokonce si v "zemi hodinek" našel i novou přítelkyni. Jonathanovi otec slíbil, že ho zaměstná jako svého asistenta, pokud si v Zurychu vystuduje práva a Henry si natruc založil metalovou kapelu a do školy po střední prozatím nenastoupil. William mezitím v Miami vystudoval a jelikož ho to na škole drželo i dál, stal se doktorandem a účastnil se různých výzkumů. A právě jeden z nich, při kterém objevil gen podílející se na ženské sexualitě, mu vysloužil odměnu v podobě plavby na "Esmeraldě". Ne, že by se na podobné atrakce pro znuděné turisty zrovna hrnul, ale momentálně stejně neměl nic jiného na práci. Navíc slyšel, že se výletu zúčastní množství krásných a nezadaných slečen (což nemusí být pravda, prostě se ho jen snažili přemluvit, aby jel), které obdivují jeho práci (což už není pravda zcela jistě). Dlouhodobý neúspěch u těch kouzelných bytostí, které tak pilně studuje, ho nejspíš iritoval už do takové míry, že se na tenhle fígl nadřízených rozhodl skočit. -Ahmose- |
|
|
||
|
|
Kdopak další se chce pochlubit životopisem nějaké své postavy? Vaše výtvory mi posílejte poštou, ať se ostatní mohou inspirovat!Morwen |
|
|
||
|
|
Gond
Hluboko uprostřed lesů na severu Je pozdní večer, chladný vítr si hraje s listy stromů, jejich šum naruší pouze občasné zavytí vlka, který se zřejmě oddělil od svojí smečky. Dorůstající měsíc svítí v téměř celé své kráse a poskytuje tak dostatek světla i v noci. Všude okolo je klid, postava schoulená v klubíčku mezi kořeny stromů v klidu podřimuje, o chvilku později se zanoří hlouběji pod deku, protože je v noci již velmi chladno. Opodál doutnají zbytky dřeva, které ukazují, kde bylo ještě před pár hodinami ohniště poskytující životadárné teplo. V těchto severních končinách není snadné přežívat osamocen v lese, již mnoho nezkušených lidí bylo nalezeno mrtvých v těchto končinách. Mnozí z nich umrzli a našli z nich jen okousané zbytky kostí. Příroda se tady sama postará o úklid a pro divoká zvířata není promrzlý člověk, který usne žádným soupeřem. Avšak tato spící osoba je odlišná, již přespávala v tomto lese nesčetněkrát a nikdy neměla žádný problém. Tato postava je totiž Gond, hraničář, který v tomto prostředí vyrůstal již od narození a nyní v jeho dvaceti letech je již v tomto lese jako ryba ve vodě. A jak se vlastně takový člověk stane takto úzce spjat s přírodou? To se vám nyní pokusím stručně přiblížit. Historie – mládí Abychom se dozvěděli o historii Gonda, musíme se ocitnout poblíž městečka Thurmir, ležícího severozápadně od Thurmaru v království Nuldon. Nacházíme se asi kilometr severně od tohoto městečka, před námi je vidět dřevěný srub a z něj se ozývá ženský křik. Uvnitř srubu se nachází rodící žena, u ní je porodní bába a všemu přihlíží s vyděšeným výrazem vysoký muž. Po notné chvilce provázené dalším křikem se objevuje hlavička dítěte a po chvíli už ho drží porodní bába v náručí. „Rychle nůžky, musím přestřihnout pupeční šňůru,“ křikne bába na muže, který sebou škubne jako probuzený ze snu a pospíchá k protější stěně do poličky, ze které bere staré zčásti zrezivělé nůžky a podává je porodní bábě. Ta neváhá a pracuje co nejrychleji, po pár zkušených pohybech již podává dítě do náručí muži. „Rychle vemte si ho, s vaší ženou to nevypadá dobře. Hodně nám tady krvácí, musím s tím něco udělat.“ Muž si bere dítě do náruče a ustupuje s ním stranou, porodní bába se mezitím snaží zastavit krvácení, ale to se jí nedaří a po chvilce se se celá od krve odvrací od ženy, která leží nehnutě a oči má jako ze skla. „Je mi to líto, ale nemohla jsem nic udělat. Dítě bylo moc velké, ale vypadá zdravě. Domluvím vám to u jiných žen, které vaše dítě nakrmí a to bude v pořádku,“ pronese bába soucitně k muži, kterému z očí vytrysknou slzy a zlomených hlasem začne odporovat „To ale není možné, moje žena nemůže být… “ vzlykne a odmlčí se: „Co já budu dělat sám s dítětem. Já jsem lovec, nemůžu sedět doma a hlídat dítě.“ Porodní bába si mezitím omývá ruce v dřevěném kýblu, poté se přesune ke dveřím a prohlásí: „Bohužel nic jiného dělat nejde, mohu vám zkusit ještě domluvit u některých žen z města hlídání na některé dny, ale až povyroste, budete ho muset brát sebou. Musím teď do města, pojďte se mnou, dítě potřebuje dostat najíst. Jaké mu vlastně dáte jméno?“ Muž ženu poslechne a pomalu se přesune taky ke dveřím „Gond, vybrali jsme to jméno s mojí ženou, bude se tak jmenovat na její počest.“ A tak se stalo, že Gond vyrůstal bez matky, pouze se svým otcem. Jedna žena ve městě se pro něj během počátků jeho života stala téměř matkou. Měla již doma tři děti a Gonda krmila a hlídala vždy, když jeho otec vyrážel na lov. Odměnou jí byly kůže, maso a další suroviny, které se dali v lese pořídit. Jakmile se Gond naučil chodit, otec ho začal brát sebou do lesa. Nejprve na kratší dobu, pouze aby si zvykl být v lese. Později ho učil stavět pasti na zajíce na jejich cestičkách, číst zvířecí stopy, rozdělat oheň a podobně. Když bylo Gondovi deset, byl již zkušeným lovcem. Dokázal stopovat srnu hluboko do lesa, kde ji potom jedním dobře mířeným šípem dokázal skolit. Avšak jedna věc Gondovi jaksi unikala, a to společnost lidí, jelikož byl téměř neustále se svým otcem, nebo sám. Do města chodil s otcem pouze prodat úlovek a nakoupit nové zásoby, ale nikdy neměl žádné kamarády stejného věku. Kamarády se mu stali zvířata v lese, která chodil často tiše pozorovat, a fascinovala ho jejich krása. Historie – dospělost Když Gond dospěl, příliš se toho pro něj nezměnilo. Touhou po společnosti příliš neoplýval a postupně začínal trávit více času mimo domov uprostřed lesů. Postupně přestal chodit i na noc domů a často přespával i několik dní v lese, zatímco objevoval nové oblasti směrem na sever. Sebou nosil pouze zásoby na jeden den, teplé oblečení, deku a svůj luk. Potravu si již dokázal v lese obstarat bez větší námahy, oheň se naučil rozdělávat bez křesadla a vodu pil z lesních studánek. Jeho otci jeho chování nevadilo, protože se vždy vracel s nějakou kořistí, kterou otci daroval. Takto si žil Gond spokojeně až do svých dvaceti let, kdy se mu změnil celý život. Zpět uprostřed lesů Gonda vzbudilo vycházející slunce, které svými paprsky pronikalo mezi stromy a svítilo mu na obličej. Les byl ale stále stejně klidný, jako v noci. V těchto oblastech již příliš ptáků, kteří by oživili jinak klidnou atmosféru lesa, nežije. V těchto oblastech šlo již místy nalézt sníh, což značilo, že se Gond dostal daleko na sever, takže se rozhodl vrátit se zpátky za otcem. Posbíral tedy své stručné zásoby a vydal se na cestu, protože věděl, že mu opět zabere několik dní. Orientoval se pomocí slunce, a když bylo slunce schované, tak dokázal určit sever podle toho, jak rostly stromy a mech na jejich kmenech. Cesta zpět probíhala jako vždy bez problému, před spaním vždy rozmístil několik pastí na zajíce a tak se vracel s tornou naplněnou třemi zajíci. Tento večer se však stalo něco zvláštního, když byl Gond již na kraji lesa, uslyšel nejprve štěkání a poté kňučení. Odhodil tedy své věci ke stromu, s tím, že se pro ně vrátí a vzal si jen luk a šípy, a rozeběhl se za tím zvukem, i když nepřicházel od jeho domovu. Když doběhl ven z lesa na louku, uviděl skupinku třech lidí sevřených v kruhu, ze kterého se ozývalo kňučení. Když se přiblížil, zakřičel na ně: „Hej, co to tam děláte, nechte toho psa na pokoji.“ Otočili se na něj nepřátelské obličeje a jeden z nich zakřičel: „Hleď si svého mladej, tohle je můj pes, budu si s ním dělat, co chci. Když neposlouchá, tak dostane výprask.“ Potom se otočili zpátky a začali do psa kopat. Gond se přes tohle chování nedokázal přenést, celý život vyrůstal mezi zvířaty, byl to lovec, ale nezabíjel zvířata pro zábavu, ale pro nutnost, tak rychle a soucitně jak mohl. „Mě je úplně jedno čí ten pes je, ale nemůže se bránit a jestli ho hned nenecháte, tak ho budu bránit já,“ pronesl již naštvaný Gond. V tom se všichni tři otočili s rozzuřenými obličeji „Toho budeš litovat. Na něj chlapci,“ zakřičel jeden z nich, zřejmě jejich vůdce. Všichni začali tahat zbraně, ale Gond byl již připraven. Než stihl první vytáhnout svůj meč, skončil se šípem v hrudi, zhroutil se k zemi držíce se šípu zejícího z rány a začal se dusit vlastní krví. Zcela očividně se ti další dva zalekli a tak se hned dali na útěk směrem k městu. Gond vystřelil ještě jednou a zasáhl jednoho z nich do zad, zatímco utíkal, takže upadl a kutálel se ještě několik metrů. Třetí muž mu mezitím stihl utéct z dostřelu. Gond došel ke psovi, opatrně ho pohladil a vzal ho do náruče. Odnesl ho domů do srubu a tam nařídil otci, aby se o něj postaral a vylíčil mu, co se stalo. Otec na něj naléhal, aby utekl, dokud může, ale Gond si nepřipadal ničím vinen, a tak to odmítl, ale později toho litoval. Během krátké doby se okolo srubu uskupila stráž z blízkého města, v čele s mužem který mu unikl, čekala na to, až vyleze. Měl na výběr- vzdát se, nebo smrt. Bojovat nemělo smysl, přesila byla jednoznačná a stráž dobře vyzbrojená. Gond tedy vylezl beze zbraně ven. Poslední věc co si pamatuje, je jak ho někdo, kdo zřejmě čekal vedle dveří, praštil něčím tvrdým po hlavě. Potom už měl před očima temno. V cele Gond otevřel oči a ihned se instinktivně popadl za třeštící hlavu, na které nahmatal zaschlou krev. Nevěděl, jak dlouho byl v bezvědomí, ale věděl, že to s ním nemůže dopadnout dobře. Podle zákonů byla zvířata pouhým majetkem jejich pánů, takže měli právo s nimi nakládat jako třeba s pytlem brambor. Gond si uvědomoval, že vlastně zavraždil dva lidi neprávem, mozek mu radil sebrat se a odejít, ale srdce říkalo něco jiného. Gond uslyšel kroky, takže vstal a došel k mřížím, podíval se na chodbu a zjistil, že na opačné straně žaláře jsou všechny cely prázdné. Přišlo mu to divné, ale teď ho zaujala postava, která kráčela směrem k jeho cele. Jednalo se o muže, který byl oblečení v nablýskaném brnění a u pasu mu z pouzdra vyčníval jílec meče zdobený zlatem. „Jsem velitel městské stráže a ty jsi obviněn z vraždy dvou dobrých obyvatel tohoto města. Nechci slyšet žádné tvoje kecy, proč jsi to udělal, ale vysvětlím ti to jednoduše. Máš dvě možnosti. První možnost je, že tě zítra obviní z vraždy a celé město bude mít podívanou na to, jak se houpeš na šibenici. Máš ale to štěstí, že nedávno vyšel v platnost nový zákon umožňující ti zbavit se tvých zločinů,“ promluvil klidným, ale vážným hlasem muž, když došel k mřížím. Gond na sucho polkl a zjistil, že se mu ztěžka mluví: „Co musím udělat, abych neskončil na šibenici?“ Velitel se usmál: „No vidíš to je přístup, jaký mám rád. Musíš jít sloužit k pohraniční stráži na západ. Problémy se skřety se zvyšují a někdo je musí zastavit. Nemysli si, že to bude snadné, a už vůbec si nemysli, že tam odtud utečeš. Hledali by tě ve všech královstvích a potom bys neskončil tak dobře, že by tě jen oběsili. Jak vidíš, tak se nám tu udělalo krásně volno po této nabídce,“ znovu se usměje a podívá se směrem k prázdným celám „Tak co souhlasíš s tím?“ Gond si setře pot z čela, podívá se veliteli do očí a souhlasí: „Jako bych měl na výběr. Ano, půjdu sloužit k pohraniční stráži.“ Vzhled postavy Gond má středně vysokou postavu asi 175 cm vysokou, není ani příliš mohutný, postavu má svalnatou, ale spíše atletickou, vycvičenou lety pohybu v lese. Jeho oči mají pronikavou hnědou barvu, kterou ještě více zvýrazňují jeho krátké tmavé vlasy a kratší vousy v okolí úst. Obličej má na dvacetiletého mladíka již ošlehaný větrem a zimou, takže působí spíše hrubším a starším dojmem. Povaha postavy Gond je díky své historii spíše samotářem. Nejlépe se cítí v lese v přítomnosti divokých zvířat. Zvířata má celkově raději než lidi. Gond netouží po bohatství, nemusíte od něj tedy čekat zradu, je spíše spolehlivým přítelem, pokud si vás dokáže připustit k tělu. Z počátku bude nejspíš nedůvěřivý a nebude příliš komunikativní. Gondovi vyloženě nevadí téměř nic, neodsuzuje ani činy, které jsou ve společnosti běžně odsuzovány, jako vražda, či krádež, pro něj tyto skutky nepodstatné. Jedna věc je pro něj však nesnesitelná, a tou je ubližování zvířatům, pokud to není nutné k získání potravy a dalších materiálů. Gond nemá příliš často strach, ale je mu nepříjemná větší společnost lidí na jednom místě, především pak ve městech, například trh je pro něj něco velice stresujícího, ale dokáže to vydržet. - Mognar - |
|
|
||
|
|
Euwin ,,EUWIN syn Eotainův,, Tento honosný název se nachází na přední straně staré potrhané knihy, do které právě hledíte. Když knihu otevřete, tak s údivem zjišťujete, že se na úvodní stránce nachází malba. Není to jen tak náhodná malba. Je to portrét a to portrét autora, který vám knihu zapůjčil k přečtení, ale nyní vypadá tak nějak jinak. Vypadá mnohem mladší. "Jo toho si nevšímejte, už tu knihu píšu nějakou dobu a teď už vypadám jinak." Spustí na vás osoba sedící za stolem, když vidí váš udivený výraz. Podíváte se na něj a prohlížíte si ho nyní důkladněji, než doposud a porovnáváte ho s portrétem. A skutečně je to v knize on jenom mladší. Jeho černé vlasy jsou až po ramena, takže poněkud delší, než je má na portrétu, kůže vypadá stejně světle, jenom se tu a tam začíná lehce objevovat náznak vrásek. Zelené oči však zůstávají stále neměnné a mohou pouze zaujmout svou krásou. Další věc, která zůstává beze změny, jsou typicky špičaté elfí uši, jen jsou teď trochu více schovány pod vlasy. Osoba sedí dále klidně na židli a sleduje vás. Všímáte si i jejího oblečení, které nevypadá nijak zvláštně, nýbrž jako obyčejný a praktický látkový oděv. Postupně si začínáte uvědomovat, že už civíte asi déle než je zdrávo a tak se rozhodnete pokračovat v prohlížení knihy. Otáčíte tedy na další stránku, která je již zcela zaplněna textem. Hned na vrchu stránky se nachází velkým písmem: Úvod ,,Někteří z vás, kteří tuto knihu čtou si možná kladou otázku, kdo jsem a nebo kdo jsem byl, když jsem tuhle knihu psal a co mě k tomu vedlo. Takže tady se to budete moci všechno dozvědět. Jsem Euwin syn Eotainův, jak jste, předpokládám, už pochopili. Touto dobou, zatímco píšu tuto knihu, zatím ještě jsem, takže mi dovolte vyjadřovat se o sobě v přítomnosti. Jsem alchymista, tedy alespoň se snažím jím být, ale ještě mám spoustu práce před sebou. Další věc co by vás mohlo zajímat je, že jsem elf a to jak jsem vypadal, když jsem začal psát knihu, se dozvíte z obrázku na první straně. Je to vlastní tvorba, takže to berte s rezervou. A teď k tomu co mě vedlo napsat tuto knihu, svůj životopis. Vedla mě k tomu spousta zkušeností, které mě téměř stály život. Víte, když člověk zkouší třeba míchat nové lektvary, ne vždy se to povede a občas to nevypadá zrovna hezky. Tak jsem si řekl, že bych měl napsat svůj životopis, kdyby se se mnou náhodou něco stalo, tak aby o mě byla alespoň nějaká zmínka. Navíc jsem se rozhodl vydat se na cesty po světě, takže nevím jak to se mnou dopadne.,, Text končí a zbytek stránky je nepopsán, takže otáčíte na další stránku, kde se opět ve vrchní částí nachází nadpis. Písmo je ovšem poněkud větší a více zdobené. Prohlížíte si nadpis kde stojí: Životopis Euwinův Byla krásná klidná letní noc, vál příjemný vlažný vítr a listy stromů šustili, jakoby mezi sebou vyprávěli. Avšak tuto klidnou noc uprostřed lesů najednou narušil křik. Byl to dětský křik. Ten malý drobeček, který ten křik vydával, jsem byl já. Ještě tu noc se rodiče rozhodli, že mě pojmenují Euwin. V těchto lesích se nacházela malá vesnička elfů nazývaná Arindail. V této vesničce žili elfové svůj poklidný život spokojeně po boku zvířat a přírody. Většina elfů byli hraničáři, zdatní lovci a znalci přírody. Stejně tak jako můj otec Eotain. Moje matka se většinu času starala o domácnost a o mě, ale když bylo potřeba, tak i ona uměla uchopit luk do vlastních rukou. Mé dětství bylo šťastné. Otec mě naučil jak žít v souladu s přírodou a vážit si jí. Dokonce mě i naučil, jak se poznají některé bylinky. Naučil jsem se mít rád zvířata, protože jsme pořád měli doma vlka, který vyrážel s otcem na lov. Otec ho kdysi našel se zlomenou tlapou v lese a zachránil mu život tím, že ho odnesl domů a staral se o něj. Vlk na to nezapomněl a od té doby sloužil naší rodině velmi dobře a stal se i velmi oblíbený. Jak jsem postupně stárl, chtěl mě otec učit i další věci hodné muže, střílet z luku, stopovat zvířata a další takové věci. Některé věci jsem se naučil během pár dní pomáhání otci a navíc mě bavili, mezi tyto mé záliby bylo třeba stahování kůží a jejich následná úprava na hezké věci, jako opasky. Další z mých zájmů bylo třeba získávání jedů z různých bylinek a živočichů, protože mě vždy zajímalo, co se stane když smíchám různé dohromady. Nicméně na druhou stranu ty ostatní věci, co chtěl otec, abych ovládl mi moc nešli. Z luku jsem střílet sice dokázal, ale s přesností už to bylo horší a navíc mě to moc nebavilo, stejně to vypadalo i se stopováním zvěře. Postupně jsem si začal v hlavě ujasňovat, že hraničář by ze mě dobrý nebyl a ani jím nechci být. Začal jsem si uvědomovat, že mě vždycky lákaly především ty tajemné věci, které jsem mohl vyrábět z jedů a různých bylinek. Podobný zájem u mě propukl i ve výrobě různých předmětů, ale nejvíce mě zajímali právě ony účinky různých směsí bylinek. Jednoho dne, to mi mohlo být tak kolem 17-ti let, jsem se rozhodl svěřit se s tímto zájmem otci. Otec byl naštěstí rozumný a vyslyšel mě. Nijak ho mé zájmy nenadchli, ale přesto pochopil, že nutit mě stát se hraničářem nemá smysl, takže se rozhodl podpořit mě. Poslal mě za naším léčitelem, aby mi toho řekl víc. Vydal jsem se tedy ještě týž den za léčitelem, ale byl jsem poněkud zklamán. Léčitel sice věděl o bylinkách víc než otec, ale nechtěl mě učit. Povídal mi, že nemá dost zkušeností, aby je mohl předávat dál, ale alespoň mi poradil o jisté skupině lidí, o které slyšel, když byl ve městě shánět exotické bylinky. Ta skupina se jmenovala Společenství mistrů alchymie a měla fungovat jako jakýsi cech. Rozhodl jsem se tedy vydat na cestu za tímto cechem. Rozloučil jsem se doma s matkou i otcem, sbalil si jen ty nejnutnější věci. Dva dny a dvě noci jsem cestoval, než jsem dorazil do města. Město to bylo veliké a honosné, ale mě neposkytovalo takovou krásu a útulnost jako les. Ve městě jsem naštěstí neměl problém s domluvou, protože jsem uměl mluvit i obecnou řečí. Sám jsem se jí učit nechtěl, ale po naléhání otce, že je to důležité jsem se jí učil a teď jsem za to rád. Jal jsem se tedy hledat ten cech a napadlo mě to zkusit na tržišti. Vstoupil jsem tedy na tržiště, které bylo plné lidu, a začal hledat nějakého prodejce lektvarů a bylin. Měl jsem štěstí, nalézt takového člověka dalo sice trochu práce, ale skutečně byl členem ono vysněného cechu. Domluvil jsem se s ním na schůzce ve večerních hodinách. Večer jsem tedy dorazil na tržiště, které už bylo skoro prázdné a jen pár posledních obchodníků balilo své krámky. Pomohl jsem tomu alchymistovi sbalit jeho obchod a on mě na oplátku představil svému mistrovi v cechu. Mistr byla vlastně mistryně, což bylo poněkud zvláštní. Byla to velice rozumná elfka, která si se mnou popovídala a rozhodla se mě přijmout do svého cechu, kde mi pomohli naučit se více o alchymii. Tak takhle jsem se stal alchymistou. Avšak býti pořád na stejném místě, když jsem viděl jak se ta spousta lidí v mém okolí vydává na různé cesty a potom vypráví o nesčetných dobrodružstvích a pokladech, nebylo nic pro mě. Rozhodl jsem se, že se taky musím vydat na cestu a tak jsem se vydal světem hledat dobrodružství a poklady v něm ukryté. Popis postavy: 175 cm vysoký elf s tmavými vlasy volně rozpuštěnými až k ramenům. Postavu má spíše hubenou v poměru k jeho výšce. Je to veselý člověk, rád se baví a přátelí, s kým to jen jde a občas se i rád předvádí. Nemívá ani přehnaně dobrosrdečné či zlé sklony, spíše se snaží nemíchat do věcí, po kterých mu nic není. Cíle do budoucna: Euwin by rád poznal světa kraj, zažil dobrodružství, poznal nové přátele a třeba se i něco přiučil. - Mognar - |
|
|
||
|
|
Noerd
Věk: 48let Výška: 193cm Váha: 94kg Úplně od začátku: Má matka byla vlkodlak. Snažila se, aby to nikdo nevěděl, jelikož na vlkodlaky byly v naší zemi pořádány hony a lidi kousnutí vlkodlakem byli nemilosrdně upalováni. Byla velice krásnou ženou s, mohu-li říct, výsostnými vnadami, útlými boky a jako uhel černýma dravýma očima. Měla každého muže, na kterého si ukázala. Většinou si dávala pozor, ale jednou se, s jedním svým partnerem, rozvášnila moc a za několik měsíců jsem se narodil já. Žila se mnou dál od civilizace v malinké osadě asi čtyř domů, pár mil od města Myhoru. Matka mi poskytla lásku, lepší rolnické vzdělání i obživu. Ale v mých sedmi letech se protrhlo, že je vlkodlak, když ji někdo zahlídl se měnit. Byla postřelena několika šípy, slabá byla svázána a ošetřena, aby mohl být později upálena. Někdo prořekl, že byla ve vidění s dítětem a že to dítě je třeba taky upálit. Započal lov na mě. Byla noc a proto jsem dokázal unikat. Jako kříženec vlkodlaka a člověka jsem něco zdědil po matce, ale ne vše. (O tom se rozepíšu později). Běžel jsem běžel, adrenalin v krvi ignoroval šlehání větviček i nárazy do stromů způsobené strachem, i když normálně jsem se jim i za plné rychlosti vyhýbal. Štvali mě převelice dlouho a zahnali mě až za hranice svého nemalého léna, ale když se jim mne nepodařilo chytit, usoudili, že za hranicemi už pro ně nejsem nebezpečný. Už v sedmi letech polovlčí tělo vydrželo hodně, ale stejně jsem již byl unaven. Ale nezastavil jsem se, jen zpomalil. Zastavil jsem se úplně, až když jsem spatřil světélko. Pomalu, slabými, nejistými kroky jsem došel blíže. Kolem ohně, do kterého se přikládalo jen tak, aby nezhasl, sedělo šest mužů. Myslel jsem, že o mne neví a váhal jsem, co udělat, ale jeden, možná dva z nich si mě všimli. Vydali se ke mně. Začínalo svítat, prokletí ustupovalo a já, zesláblý sedmiletý hošík, omdlel. Hraničáři se mne ujali, každé řemeslo potřebuje nástupce. Zjistili, co jsem, a dokonce to zkoumali. Naučili mne ovládat luk, používat meč, bojovat se sekyrami a noži. Učili mne vaření, bylinkaření, zdravovědu, výcviku koní a všemu možnému. Jeden hraničář si mne obzvlášť oblíbil a mně taky sedl. Jmenoval se Shaerweed. Postupně jsme se od skupiny odloučili a chodili sami. Vodil mě za svým mistrem. Za starým, vetchým starcem, který věčně seděl v knihách. Často mě u něj nechával i několik neděl, ale kladl mi na srdce, bych nezapomínal i na fyzický výcvik. U starce jsem se totiž učil jen číst, psát, počítat, zlepšil jsem si své ošetřovatelské schopnosti a znalosti a lehké základy magie. Stařec uměl trochu čarovat. Ve mně, jako v napůl magickém tvoru, ne čistém člověku, objevil talent na magii. Naučil jsem se několik základních zaklínadel. Později (již na samostatné dráze) jsem se učil i složitějším kouzlům, ale žádného, ani mladého adepta magie bych neporazil. Ve městě, které bylo od starcova domu jen asi míli, jsem poznal Verunu. Jméno opravdu není nejhezčí, ale fyzicky a hlavně vevnitř byla nádherná. Byl jsem s ní po dva roky. Za dva roky umřela na plané neštovice. Se Shaereweedem jsme hlídali hranice mezi Vysokými a Temnými elfy. Chodil jsem s ním asi do devatenácti let. Pak jsem se odpojil, posunul se po hranici kousek dál a tam vedl řemeslo hraničáře sám. Dlouho jsem hlídal, ale pak mě to přestalo bavit. Zachtělo se mi něčeho jiného. Odpojil jsem se a stal jsem se chodcem. Přišel jsem o výplatu hraničáře, kterou jsem dostával od státu, ale stejně moc velká nebyla a obešel jsem se i bez ní. Chodil jsem po velkém území všech elfů, lidí i jiných ras. Když vypukly spory Temných s Vysokými a Vysocí požádali o pomoc našeho krále, nějaký generál si mě před dvěma lety naverboval jako průvodce a stopaře. Vodil jsem vcelku malé skupinky úderných vojáků nepozorovaně na druhou stranu, kde způsobovali velké škody nečekanými útoky. Jednou, jen jednou jsem šel i s velkou skupinou na druhé území do zajateckého tábora osvobodit zajatce. Tábor jsme přepadli úspěšně, ale při zpáteční cestě byla většina asi stovky vojáků pobita a většina zesláblých zajatců taky. Další pochody do vnitra území jsem proto odmítl. Mezi zachráněnými byl i Aleon Sigmar. Poznali jsme se. V táboře jsme si potom spolu dost povídali i popili. Asi před čtyřmi lety jsem našel malého vlčka. Dva dny jsem ho sledoval, abych zjistil, jestli má mámu, nebo je aspoň se smečkou. Nebyl. Vsadím se, že máma umřela na honu. Vzal jsem ho k sobě. Ochočit dominantního psa je někdy složité. Ochočit půl vlka je velmi těžké, ale ochočit vlka bez kouzel je prakticky nemožné. Avšak stal jsem se jeho alfa samcem. V dětství jsem ho ještě dokázal cvičit, naučil jsem ho prakticky vše, co lze naučit psa. Bubák nechodí se mnou. Chodí si sám, vídám ho sotva jednou za dva dny. Ale vždy se potuluje v mé blízkosti a když se rozhodnu někam odejít, podle pachu dojde za mnou. Potřebuji-li ho zavolat, vylezu na kopec a volám. Po pár minutách přestanu. A jdu pryč. Bubák dojde tam a poté už po stopě za mnou. K vlkodlačím genům: Podle mě je jediná neužitečná věc, co jsem zdědil, že mám opravdu mnoho chlupů. Opravdu hodně, více než normální člověk. Ne na jiných místech než ostatní lidé, ale mnohem hustěji. Nenosím čepici ani klobouk. Díky hustým a pevným vlasům ho nepotřebuji. Došlo k nějaké degeneraci genů, protože vlkodlak v lidské podobně podobnou úchylku přece nemá. Holím se jen přes léto. Přes zimu nosím vousy a je mi teplo. K proměnám, které popíšu, dochází za každé noci. Za úplňku bývám agresivní, v lepším případě nepříčetný. Se stmíváním mi posílí svaly, začne v nich proudit mnoho adrenalinu. Síla se zvětší asi dvakrát, za úplňku třikrát. Postava se zvětší o pár centimetrů a přibere asi deset kilo. Kosti se zpevní a jsou ohebnější. Jsem schopen vyvinout mnohem větší rychlost. Lehce se zvětší práh bolesti. Téměř po celém bělmu se mi rozšíří zorničky (jako psu) a vše získá mnohem větší kontrast, oproti vlku vidím ale i barvy. Sluch se zbystří. Ne nějak extrémně, ale znatelně. Čich je silnější. Za noci rozeznává pachy a dokážu i za nimi chodit. Nedokážu se ale podle pachu orientovat tak jako vlk. V noci ze mě mají koně strach, cítí můj vlčí pach, nejlépe jsou nervózní. Cokoliv dělám raději v noci. Lépe se mi orientuje a proti útočníkovi mám převahu. - Arinar - |
|
|
||
|
|
Jméno jest tajemstvím....
Útržek stránky deníku: Až teď jsem zjistila, proč žijeme v tomhle záchraném železném městě. Je to až k neuvěření, jak naivní mohli lidé být. Kvůli léku doopravdy a doslova udělali cokoli. Ale slovo cokoli v sobě má i svět. A pro to, aby získali lék obětovali i samotný svět. Byla to sázka - kterou nevyhráli. A všichni to teď musí trpět. Kdybych mohla, odebrala bych se na povrch a T-vir zničila. Bohužel. Dostat se na povrch je nemožné, a i kdyby se mi to povedlo, nepřežila bych. Takže to znova začít přežívat. I když... (Dále je stránka utržená) Nejspíš je dobře pro ní, že zbytek stránky utrhla a spálila. Je tam největší tajemství, které s ní sdílí ještě pár lidí, kteří společně s ní mají pořád nějaký kontakt s povrchem. Jak ho získali a jak ho udržují, to neví. Je pouze jako "rozbočka", která zjistí informace a posílá je dál. To, co se děje s informacemi potom, neví stejně tak odkud je jezdci berou. Ona jen dělá svojí část práce, za kterou dostává peníze. Narodila se rodině z "prostřední" vrstvy. Nebydleli sice v centru města, ale ani ne tak daleko, kde by to bylo tak strašné. Její matka měla za práci prodávání jídla na tržnici, její otec patřil k strojařům. Nikdo by nečekal, že přímo ona by se přidala k jezdcům. Rodiče jí po dobu dětství stále zatajovali, proč nebydlí na povrchu, ale na takovémto místě. Na její otázky odpovídali stále stejnou: ,,Řekneme ti to, až bude čas." A ona samozřejmě neměla na vybranou. Musela čekat. A čekala. Rodiče jí nakazovali, s kým se může stýkat a s kým ne, aby to nezjistila dřív, než podle nich bude připravená. Ale ona i přes to jednou z domu utekla a oslovila člověka, který o tom věděl hodně. A ten jí, dokonce i s úšklebkem pohrávajícím se na jeho tváři, vše vypověděl. S ní to rozhodně hodně trhlo. A když její rodiče zjistili, co udělala, rozhodli se jí dát volnou ruku. Odstěhovala se od nich dále od centra. Ale nepocítila ani změnu, ani to, že se jí její rodiče začali vyhýbat. Pocítila jen to, že si bude muset sama obstarávat jídlo, vodu, věci důležité k životě. A schválně, aby mohla udržet aspoň nějaké kontakty s člověkem, co jí uvolnil se mu znova ozvala. Ten pro ní našel práci - mezi jezdci, co získávali nějaké věci z povrchu. A jeho skupina nezískávala věci, ale informace, co jsou stejně důležité. A ona na to hned, nemyslíc, přikývla. Občas se, jako někteří jezdci, přidává k zabijákům na lov. To, jak dopadla, jí nevadí. Je vždy připravená dostat novou informaci a tu znova předat dál. Většinu ani nikdy nezjistí. Dostává je totiž ve formě zašifrovaného dopisu. Občas jí ale zvědavost nedá, dopis otevře a rozšifruje ho. Ale nikdy nepřemýšlela svou skupinu zradit. Vzhled Tmavovlasá dívka. Má modré oči a její výška dosáhla 169 centimetrů. Váží 50 kilogramů. Její vlasy jí dosahují do půlky zad k lopatkám, nosí je nejčastějí rozpuštěné. Jsou přirozeně rovné. V jejích očích často lidé,elfové i trpaslíci vidí modré záblesky, jak se pokouší být stále ostražitá. Na její tváři často místo úsměvu pohrává úšklebek. Chování Většinou je klidná, z její tváře většinou ani nejde poznat jak se v tu chvíli cítí. Bývá často kritická, neobtěžuje se přemýšlet o tom, jakou poznámkou urazí a jakou ne. Nebojí se říkat své názory a tvrdohlavě za nimi stojí, nikdo s ní většinou nehne. Nebývá často veselá, spíš připomíná "ledovou královnu". Není to její pravá povaha. Je to jen maska, kterou používá jako obranu. Má ráda, nemá ráda O tom nikdy nepřemýšlí. Udělá, sní, vypije cokoli a ani nemyslí na to, jestli to má ráda nebo ne. K lidem si žádné city nechová, bere je jen jako překážky nebo pomocníky. Překážek se zbavuje, pomocníkům občas poděkuje. Strachy, fobie Může se zdát, že se ničeho nebojí, ale to není pravda. Nedokázala by bojovat sama proti nějaké silnější, velké příšeře. Nejspíš by se nemohla ani hnout. Další, do čeho by jí nenalákali, je vzducholoď. Sama moc dobře ví, že je to jeskyně a zde není stejná volnost jako v místě, které nikdy neviděla. Už od dětství stojí na pevné zemi - a ani nemá chuť si zkoušet něco nového. A když se jí o tom zdá, její vyděšené křiky a jekot jde slyšet po sousedství. Ještě, že si na to její sousedé zvykli a nechodí si stěžovat jako kdysi. - Elissa - |
|
|
||
|
|
Droghar (půlelf-nekromant) & Aisha (Nemrtvá/polostroj? - loutka/věčný sluha - bojovnice)
Droghar Droghar byl vždy zvláštní. Zatímco jeho rodiče zkoumali les druidím způsobem, on se snažil přijít na to, proč věci fungují a jak fungují. Jen na to šel jinak, než se to obvykle dělá. On nezkoumal živé věci, nebo mrtvé věci. On zkoumal věci, které k životu přivedl. Věděli jste, že vzteklá veverka oživená po dvou týdnech hnití ve starém kmeni je schopná roztrhat dospívajícího vlka? Jeho matkou byla lidská žena, po které zdědil krásu a jemnost. Jeho otec byl mocný elfí druid, jehož darem byla elfí délka života. Nu, pokusil se ho zastavit. Nakonec rezignoval a vyhnal jej z lesa. Droghar se učil oživovat stále větší těla a vytvářet nejroztodivnější kombinace. Sešíval kusy dohromady a vytvářel ze starého a nepotřebného nové a využitelné. Rád mluví s mrtvými a jeho vztah k nim je velmi zvláštní. Navíc čím hlouběji propadá temným uměním, tím horší důsledek to má na jeho vlastní fyzické tělo. Jeho kůže na několika místech zajímavým způsobem černá a toto nepřirozené "tetování" se stále rozšiřuje. 178cm na výšku, 75kg hmotnost, klasické lidské proporce, žádné fyzické odchylky obvyklé u míšenců. Na první pohled normální člověk, až na to tetování a fakt, že temná umění provozuje již přes dvě staletí(datováno přibližně od prvního objevení se ve dvojici s Aishou) a vypadá stále na 19. Také je poměrně tajnůstkářský. Je ochoten se s lidmi bavit a vytvořit v nich pocit důvěry. Nijak ho však netrápí, když se o jeho moci někdo dozví. Buď to nechá být a odejde, nebo zůstane. Dokud se nebude snažit působit jako nepřítel, ze kterého by mohl mít Droghar strach, pak mu nehrozí žádné nebezpečí. Další věc. Někdo, kdo zkoumá nemrtvé na této úrovni, nemá problémy s tím, že by se nechal tak snadno vystrašit. Černé vlasy, pravé oko překrývají tři rovnoběžné jizvy, vzpomínka na špatně ovládnutou lišku. Od levého ucha přes nos má na obličeji další nezvyklost a tou je podivná bandáž, která není nikde nijak uchycená a objevuje se stejně znenadání, jako mizí. Nijak enormě se neobléká, stačí mu jednoduchá černá róba a černě obarvené kožené kalhoty a boty. Když je teplo, nosí jeho róbu Aisha a on chodí s odkrytou hrudí. Má na to postavu, tak proč by nemohl. Krom vyvolání zombií, kostlivců a duchů, na což potřebuje mrtvé, je schopen naslouchat řeči mrtvých a vytvářet kombinováním kusů těl nové výtvory. Krom toho vytvořil jedno útočné kouzlo, které s oblibou používá pro vytvoření prvního sluhy. Toto kouzlo je stále ve vývoji a nemá zatím pražádný název. Při vyvolávání zkrátka zvedne ruku, nad kterou se zformuje malá kulička temnoty, ve které občas zapulzuje zelené jádro kouzla. Tuto kouli vrhne jako by se jednalo o klasickou ohnivou, či ledovou střelu. Místo zásahu se začíná rychle rozkládat a během několika chvil dochází k selhání všech tělesných funkcí. Při plném zásahu zůstanou z cíle jen kosti, které se zcela automaticky postaví zpět na nohy jako nový kostlivý válečník. Jelikož však kouzlo stále pracuje, je tento kostlivec s postupem času čím dál zranitelnější a během první hodiny (v závislosti na pevnosti a odolnosti kostí) se zcela rozpadne. V případě pouhého částečného doteku pak oběti postupně selhávají orgány, ale je stále ještě možné jej zachránit. K přeměně v nemrtvého již nedojde, k tomu je zapotřeba kompletní infikace těla plnou mocí kouzla. Vyvinul i několik variant této schopnosti, například to sesílá jako jemný déšť(při rozsáhlých experimentech týkajících se velkých oblastí), nebo ji vytvoří jako miniaturní past na neopatrného chodce. Sám je proti tomuto kouzlu imunní a zdá se, že tato síla pramení z onoho "tetování". Tak jako tak jej zatím není schopný seslat častěji, než jednou za dva dny, přičemž jej tato schopnost natolik vysílí, že během prvního zvládá kouzla jen o minimální síle a po fyzické stránce je slabý doslova jako moucha. Omezuje se proto na klasické oživování mrtvých a jejich užití jako sluhů. Aisha Jediná Drogharova služebnice. Bývala to krásná dívka, ale v životě se jí moc nevedlo. Zamilovala se do půlelfa, který ji okouzlil svým zjevem i vystupováním. Také ji miloval. Ovšem jeho láska byla trochu jiného rázu. Spíš jí byl fascinován. Tak moc, že se dokonce ostýchal na ní provádět pokusy. Až do okamžiku, kdy bylo její tělo doslova roztrháno na kusy divou zvěří. Její obličej byl zohaven dlouhými jizvami a ona z posledních sil křičela na svého milého, aby jí pomohl. Ten se však jen usmíval a díval se, jak z jeho lásky vyprchává život v nekončícím proudu krve. Obličej má na několika místech velmi pečlivě sešitý a zničené části jejího těla byly dodány z různých dalších mrtvol a důkladně přidělány. Celé tělo drží pohromadě díky desítkám metrů nití a velmi specifické balzámovací technice, která je přímo spojena s jejím milovaným, nyní již loutkařem. Nemá vlastní vůli a slepě poslouchá svého mistra. Někde hluboko v temnotě je lapen zbytek její duše a čeká na vysvobození. Ale nemá nejmenší šanci. Dokud žije ON, tak žije ona. A až ON umře? Rozpadne se ONA na prach. Velmi snadno nahraditelná, přesto si ji ponechává, snad ze sentimentu, snad kvůli tomu, že je jeho mistrovským dílem? Možná jen protože je to dokonalá ukázka jeho práce. Vysoká černovlasá žena. Obličej jí hýzdí několik jizev stažených dohromady jemnou nití. Zbytek těla má zahalený v několikavrstvé černé látce. Měří přibližně 180 cm a černé vlasy má zastřižené kousek nad rameny. Ruce má většinou založené, nebo volně svěšené podél těla. Její jedinou zbraní jsou drápy na prstech. Dlouhé drápy(posvěcené stříbro, kompletní spojení s prsty, délka jedné čepele je asi 10cm a šířka 1,5). Mistr přece nebude bojovat. Proto má ruce kompletně zakryté v rukávech. Ovšem vytáhnout je jí nedělá žádný problém a přestože je jen jeho loutkou, maximálně využívá své obratnosti. Nikdo neví, co se skrývá pod jejím oblečením, ale kompletnímu skrytí celé její postavy věnuje Droghar ještě víc pečlivosti, než udržování jejího těla v perfektním stavu. - autorem životopisu je PsychoP - |
|
|
||
|
|
Opět prosím všechny, kdo by chtěl zveřejnit svůj životopis,aby mi jej poslali. Už dlouho se tu nikdo nechtěl pochlubit svým výtvorem.Samozřejmostí je gramatická správnost a smysluplnost životopisu... |
|
|
||
|
|
Jeden z opravdo dlouhých životopisů :)
Arak vynucovač Výňatek z deníků sázkaře Veridia Mnozí říkávají, že měli těžké mládí. Arak byl ovšem velmi poznamenán událostmi při jeho narození. Není důležité jak, I když toto tajemství odejde do hrobu se mnou, ale je důležité komu. Arak se narodil dvorní dámě jménem Janette Jarivia De-La Vesca. Její románky a ač jich nebylo mnoho, jsou velmi známé. Tedy byly do narození Araka. Tehdy se to událo následovně. Když Janette onemocněla, bylo jisté, že porodí dítě. Vždy se nejistě vědělo koho zrovna “miluje”. Miluje jednoduše proto, že vím, že hledala toho správného muže. A to jich potom pár vyzkoušíte. Tentokrát ale nikdo nevěděl o jejím milenci. Je možné, že to byl podkoní, nebo sám král. To už se nedozvíme. Nicméně narodil se Arak. Jelikož to byl parchant brzo se onen doteď neznámý muž postaral o jeho vyhoštění ze dvora. Matka jej nemohla ochránit. Po porodu byla slabá a porodní bába jí řekla, že dítě zemřelo. Arak se tedy jako nedorostlé mládě, kojenec dostal na trh s otroky. Zní to netypicky, ale nemluvňata se dobře prodávají. Zvlášť když jsou urozená a jejich majitel s nimi hodlá naložit jaksi strategicky pro sebe sama. Arak se dostal k jistému baronu De – Toretovi. Byl odkojen jinou ženou, a ač chtěl Araka využít jako strategický prvek, nebylo mu to umožněno. Dostával výměnou tučnou rentu jako odškodné. Proč ho jednoduše nezabily? Tuhle otázku jsem si také uvědomil. Pak mi došlo, že je to ze stejného důvodu, jako ho Toreto koupil. V budoucnu by mohl mít jako urozená krev výsadní postavení. Kdy to ale bude to netuším. Já jsem jen sázkař, který se dostal k toretovím záznamům. Teď vím, že to byla chyba. Toreto to zjistil, a Arak brzy zaklepe na mé dveře. Stal se z něj vynucovač dluhů. Ne ovšem dluhů peněžních ale dluhů životních. A já jsem teď dlužil svůj život! Historie - mládí Popsáno od prvních vzpomínek Araka Jmenuji se Arak a narodil jsem se v našich stájích jedné děvečce u barona Toreta. Ten byl tak laskavý, že mne přijal do svých služeb. Matka v mém třetím roku zemřela, a já se stal výhradním majetkem Barona Toreta. A to jsem měl štěstí. Kdo ví, kde bych byl jinde. Zde se mi dostalo výsadního práva střežit mého pána, a sloužit jeho záměru. Vyrostl jsem tedy na jeho dvoře. Do šestého roku věku mého života jsem pomáhal kde se dalo. Již tehdy jsem byl bičován za jakoukoli rozbitou sklenici, poškozenou věc nebo jediné slovo odmluvy. Pracoval jsem v kuchyni, u prasat, nebo jsem pomáhal při výcviku ozbrojenců barona jakožto cvičná figurka pro boj. To bylo z důvodu, že jsem se strážím neustále pletl pod nohy, a Toreto jako můj opatrovník a pán rozhodnul o přiměřeném trestu. Nesměli mi však ublížit to si myslím teď proto je také očividné, že můj obličej oproti zbytku těla nehyzdí žádný šrám ani jizva. Po uplynutí šestého roku jsem byl poslán do gladiátorské školy v Novém Varenu. Velkém městu na jihu. Nebylo odsud kam utéci, a že jsem na to mnohokrát myslel. Ale okolo města se rozprostírala obrovská poušť, a já věděl, že bych se svou nuznou sílou těžko přežil vedro horkých dnů a mráz studených nocí. Brzy jsem se zde naučil bojovat. Bojovat se smetákem a vědrem. Bojoval jsem s každou špínou na zemi. S každou skvrnou krve na kamenech. Když nebyla práce perfektní, byl jsem bit. Nebyl to ten pálivý pocit biče, ale tupá bolest ran pěstí. Tehdy jsem skutečně poznal co je to být bit. Na druhou stranu teď vím, že bez tohoto bití bych nebyl tím čím jsem dnes. Přeze všechny útrapy mne boj doslova ohromil a stal se mou večerní zábavou. Když se nikdo nedíval utíkal jsem na cvičiště a máchal tehdy těžkým mečem. Nebylo těžké vzít unavenému gladiátorovi na chvíli meč, či nechat ztratit klíč od zbrojnice. Nikdo by přece nepodezíral malého kluka. Když se na občasné zapůjčení zbraní došlo, byl jsem bit. A nebo později jsem byl některými strážci a gladiátory nechán, ať si hraji. Přeze všechno jsem se snažil napodobit to co dělali oni. Přecijen jsem pro svoje řemeslo rostl a to tady věděli všichni stejně jako pro něj všichni rostli. Konečně jednoho dne, kdy jsem opět drhnul podlahu lékařské kobky po nešťastníkovi, pro kterého byl tento pokoj to poslední co viděl, byl jsem konečně připuštěn k umění po kterém jsem bažil. Mým představeným, jak se říká průvodci bojem, tedy zkušenému a ostřílenému gladiátorovi, jež vyhrál svobodu a učil nás byl jistý Derek Pěst. Byl obrovský a já chtěl být jako on. Zpočátku jsem byl postaven mimo boj, ale stále jsem v noci trénoval, bez dohledu mého představeného a ve dne poslouchal jeho rady ke mne a ostatním gladiátorům. Občas jsem si sice vzpoměl na mého pána, zvláště kvůli ocelovému obojku na krku, ale myslel jsem na jiné věci. Když mne konečně poprvé pustily k boji, stanul jsem proti svému vrstevníkovi. Snad můj večerní trénink, nebo moje posedlost jakýmkoliv soubojem mne donutila vydat ze sebe všechno. Ten chlapec byl asi o dva roky starší než já. A notně silnější. Já jsem se na druhou stranu mohl pyšnit dokonalým uvažováním. Když se proti mne rozběhnul bez jakéhokoliv přemýšlení, bylo mi jasné, že jsem svůj první souboj vyhrál dříve než začal. Doteď si pamatuji mou strategii. Tehdy byla tak jednoduchá! Naznačil jsem úkrok stranou, místo úkroku jsem ale zapéroval zadní nohou a skočil na druhou stranu přímo proti jeho levé noze. Dřevěným mečem jsem sice nemohl jen tak zabít, ale věděl jsem, že rychlost jeho běhu a moje protirychlost dorhomady se švihem způsobí dostatečnou bolest. Rána byla drtivá. Meč mi doslova vylétnul z rukou a jeho koleno se prorazilo do protisměru mého běhu. Chlapec se zhroutil na zem. Nechápal jsem proč, ale Derek se zlobil. Toho chlapce jsem již nikdy neviděl, ale připustili mne mezi starší chlapce. Nikdy mne ale neposlali do arény. Mé tělo mohutnělo a já se konečně stal gladiátorem. Snad kvůli chování ostatních k mé osobě nebo kvůli mému neustálému pocitu ukřivdění jsem vyhlásil válku těm, co mne kdysi mlátili. Jejich rány jsem oplácel s dvojí vervou a vůbec mi nevadily tresty za mé chování. Zlom přišel s příchodem Chung-liho. Jeho životní fylosofie mne dosti upoutala. A umění meditace taktéž. Tím se změnil I můj přístup. S Chung – lim jsme se stali dobrými přáteli. On mne učil myslet a já jeho učil bojovat a cvičil s ním. Nakonec jsme spolu našli konečný kompromis a naučily jsme se svou specifickou cestu umění boje. Boj musel probíhat přesně, a já teď byl členem čestných gladiátorů, kteří pomáhali ve výcviku. Veškeré nabité schopnosti jsem s vervou vrážel do výcviku a někdy jsem sám žasnul nad schopnostmi Chung – liho. Ovšem jednoho dne se Li nevrátil do ubikací a já věděl, že se mu postavil někdo silnější. Vím, že by si nepřál pomstu a ani já již po ní nežadonil. Místo toho jsem se chtěl vyhnout stejnému osudu a vrhnul se po hlavě do tvrdšího výcviku. Brzy jsem začal dostávat dvojité porce a mé svalstvo vskutku zmohutnělo. S mou výškou jsem se jak široký tak dlouhý tyčil mezi ostatními gladiátory. Jednoho dne jsem prostě po večeři, která pro mne byla dvojnásobná kvůli mé výšce a svalstvu usnul a probudil jsem se na jistým způsobem známém místě. Přivítal mne ten, na kterého jsem téměř zapoměl. A to hned bičem. Nehnul jsem ani brvou. Po ranách pěstí to byla docela dobrá změna. Pak jsem byl předveden před mého pána toreta. Tehdy začal můj skutečný život. Historie - dospělost Žiju pod ochranou rukou mého pána Toreta. Jeho laskavost je nesmírná. Dokonce jako otrok smím chodit po městě. Jediné co mne trápí je, že mne prozatím nepustil do přímého souboje. Hlídal si mne, a posílal mne dělat odpornou řezničinu. Potajmu jsem se ale za nocí účastnil pod městem soubojových klání. Brzy jsem byl svým gladiátorským uměním znám. Myslím, že o tom Toreto věděl, ale nic nepodniknul. Asi chápal, že nejsem jen pro řezničinu. Navíc jsem zde ve městě, které nebylo zrovna plné šermířů a schopných lidí byl šampiónem. Jednoho dne byli muži mého pána i s ním odvoláni králem do bitvy. A můj pán byl zabit. Nebýt Chung – liho vrhnul bych se na nepřátele mého minulého pána. Nebylo mi to ale umožněno s dopisem v tomto znění: Mladý araku, Nebylo mého pána a já dostal klíč od svého obojku. Byl jsem volný. Svůj životní styl hledám a své uplatnění také. S obojkem jsem dostal nemalé jmění a možnost změnit svůj život, jmění jsem ukryl a beru jen po troškách, většinou si vystačím sám. Člověk nikdy neví, co se může stát. V současné době arak hledá své kořeny a procestvoal již mnoho měst ale na druhou stranu I mnoho lesů s menšími skupinkami dobrodruhů. Zde stojí za zmínku, že se naučil od několika lidí rozdělávat oheň ve volné přírodě za použití křemene či jiné techniky. Když se konečně chtěl usadit, dozvěděli se místní biřici o jeho příslušnosti k pánu Toretovi. Jakožto jednoho z mála přeživších jeho dvoru byl Arak vyslýchán pro zjištění polohy Toretova syna. Tu ale Arak neznal a I tak by se ji snažil zatajit. Byl proto poslán do kobek Urug-Iris, kde byl podroben trpnému právu. Tehdy mu to způsobilo těžší zranění, ze kterých se vylízal. Přesto má na tuto dobu své vzpomínky. Z věznice byl propuštěn o několik měsíců později, značně zesláblý. Proto se vydal hledat dočasný domov. Osud ale ještě zamíchal kostkami. Současnost Arak se po posledních událostech usadil ve větší vesnici a živil se jako námezdní ochránce. Peníze toto povolání neslo dobře a získal nějáké ty zkušenosti. Mnohem častěji se ale v okolí nic nedělo a on byl jen figurka, která si alespoň udržovala svou fyzickou zdatnost. Po pár letech ve vesnici zde získal svůj domov. Získal tak přátele a rodinu. Sedím ve světnici naší chalupy. Žena zemřela již při porodu mé dcery. A dcera se dnes vdává. Měl by to pro mne být šťastný den, ale jediné co mne napadá je smutek. Budu tu zase sám. I když mám své přátele, není to to, co by mne uspokojilo. Hodím do sebe další rundu, na počest svatby. Již teď jsem ale věděl, že odejdu. Zbroj jsem na sobě neměl již nějákou dobu, a jediné co mi zůstalo byla postava a výbava. Ach ano a můj kůň. Z financí co mi zanechal Toreto jsem koupil statek a mohl dceři poskytnout jisté věno. Věděl jsem, že mne ale čeká poslední úkol hoden mé pozornosti. Pár dní po svatbě jsem vybral potomka mého koně. Dal jsem mu kdysi jméno Šém. Klisna rodila za mé asistence a vrhla právě jeho. Bylo to krásné zvíře plné horké krve svého otce. A já ho dnes sedlal. Zapadající slunce se mi odráželo v obličeji. Jediná slza mi tekla po mé tváři. Věděl jsem, že slib musím dodržet a na kopci nad vesnicí jsem po dlouhé době meditoval. Nepamatuji si, jaké to bylo posledně, ale moje bystrost byla zpátky. Mé upravené gladiátorské zbraně mi sami padli do rukou a já byl jako znovuzrozen. S pokříkem jsem odjížděl z mého “Dočasného” domova. Dcera již byla mou minulostí. A já se musel zaměřit na budoucnost. Popis Arak je zhruba 198 cm vysoký muž s mohutným svalstvem. To ač bylo výhodou v soubojích, bylo také nevýhodou v živobytí. Spořádá tedy ohromné množství jídla a pití. Dokáže sice vystačit i s málem, jež mnohokrát zakusil, ale proč si upírat radosti života. Toreto zanechal Arakovi jisté jmění, a tak teď arak obléká Centuriónskou suknici podšitou kroužky, vysoké kožené boty a lehkou koženou zbroj s jediným ocelovým prvkem jímž byl pravý vysoký nárameník, jež vlastní už od gladiátorských dob. Jako pokrývku hlavy používá v boji gladiátorskou přilbu. Toť jeho garderóba. Co se týká vzhledu, má pronikavé tmavé oči a na krátko sestřižené tmavé vlasy. Na krku lze objevit tetování ve tvaru plamenů dělané domorodými kmeny v pouštích. Jeho kůže má bronzový nádech. Jeho tělo je zjizveno, na tváři je jen málo poznamenán. Na krku je neopálený bílí kruh, od nošení obojku vhodně skryt tetováním. Má vystouplejší lícní kosti, lehké strniště a bradku. Obočí mu roste tenké v jemném oblouku nad očima podporující jeho ponurý avšak pohledný výraz. Nos je tak akorát velký. Oči má lehce nakloněny v mandlovém tvaru směřujíc v náklonu ke středu nosu. Charakter Arak bere každou práci. Není schopen zradit, zradu ovšem předpokládá. Jeho přesvědčením je neutralita. Sám se do ničeho neplete, a a věnuje se svému cíli. Přesto si neodpustí dobrý souboj. Právě souboje totiž stále miluje. I když se to příčí tomu, co zažil v gladiátorském výcviku brzy zjistil, že si musí zachovat jistou dávku odstupu pro pobyt ve městě. Proto se tak často neproducíruje jen tak po ulici s obnaženými meči a zbrojí. Má strach z blesků, nicméně dokáže si zachovat chladnou hlavu, pokud vedle něj zrovna neudeří blesk. Za bouřek se ovšem cítí nesvůj. Velmi rád se dobře nají a napije, jinak není zvyklý na luxus. Nejraději spí na zemi, jen na podušce z rákosí. Nevěří v božstvo a k víře se staví nevěřícně. Jeho životním krédem jest: „Kdo nechce hledá důvod. Kdo ovšem chce hledá způsob.“. A právě Arak nic jen tak nevzdává. K ženám se staví přátelský, přesto se špetkou nedůvěry. Ženy při samém cvičení a boji mnoho nepoznal. K přátelům se staví jako k sobě rovnému ať je jakékoli rasy. Získat si ovšem Arakovu důvěru není snadné. Vzhledem k tomu, že k práci vynucovače jak lidských tak peněžních dluhů potřeboval číst a psát. Jeho koníčkem je psaní deníku a jisté cvičení, jež ho naučil jiný gladiátor oplývající rychlostí. Toto umění neslo název meditace. Jeho užívání ale zanechalo v Arakovi neutušitelný klid. Platí za něj nutností svou povahu obnovovat. Častokrát se může stát, že je po delší době bez meditace nevrlý, agresivní a nepříjemný ke svému okolí. Jedná bez otázek a útočí nesmyslně. Proto je pro něj prioritou hledat volné chvíle k meditaci. Medituje zhruba tři až čtyři hodiny jednou za 7 dní. Arak je také mezi svými nynějšími přáteli znám jako prvořadý odpůrce magie. Rád všem připomíná její nedůležitost. Moc toho ovšem nenamluví. V jeho myšlenkách se ovšem skrývá obrovská nenávist vůči magii. Všechno magické je pro něj cizí a jakákoliv ukázka magického umění vede u Araka k podezřívavosti a vyhýbavosti. Mágy nemá už vůbec v lásce. Pokud by Arak měl být agresivní, byla by to v tomto ohledu více než možné. Pokud se týká žen, Arak je stále považuje za něco co mělo zůstat doma a nechodit na výpravu do divočiny. Proto se k děvečkám a jiným domácím typům žen chový uctivě a mile. Ženy bojovnice zná velmi dobře, rozhodně si ale nezvykl na jejich přítomnost v jeho blízkosti. Nelíbí se mu, že někdo, kdo má vychovávat děti chodí po zapomenutých místech světa. Přesto se Arak dokáže zamilovat. Daná žena jej ovšem musí z nitra pochopit. Vybavení (pouze orientační, záleží na pjjovi) Dva meče s dlouhou čepelí. Jeden je typ Flamberge a druhý široký meč. Má je upraveny pro delší jílec s hlubší střední drážkou na čepeli pro lehkost. Meč typu flamberge je tedy velmi rychl. Na druhou stranu meč širokého typu je těžší s rychlým spádem. Proto flambegrem útočí a širokým mečem se brání pokud bojuje proti šermíři, či širokým mečem otevírá plechové nádoby zbrojí. Mezi jeho další výbavu patří dlouhá ocelová tyč ne přímo pro boj, i když se dá využít a kůň Agevi, jehož získal výměnou za klenoty, jež hlídal z posledního vymáhání těsně před smrtí Toreta. Dále jsou to výše popsané kusy zbroje v podobě centuriónské kroužky podpletené suknice, ocelovým nárameníkem a lehké zbroje na hrudník. Nelze zapomenout ani na gladiátorskou přilbu chránící velice dobře obličej. Vždy má u sebe dost vody a samozřejmě obsáhlé zásoby. Obsáhlejší zásoby jsou důležité, pro jeho dlouhé cesty, a mnohem raději se vyspí tam kde je bezpečno, ekonomické myšlení je snad podmínkou. Nakupovat v hostincích je někdy velmi drahé. V přírodě se sice vyzná hůře, ale oheň dokáže rozdělat. Proto nosívá jednoduché vybavení na táboření. Mezi jeho specialitu patří jed a foukačka se šipkami, s níž jej seznámili lidé na městských gladiátorských zápasech jako skrytou zbraň. Vrah Silcopus se uvolil naučit Araka tuto foukačku používat pokud fingovaně prohraje. I když arak miluje souboj, věděl, že znalost takové zbraně a schopnost ji užívat je velmi lákavá. Proto také provedl to co bylo třeba pro získání této schopnosti. Nelze zapomenout ani na dýku ukrytou za širokým opaskem převázaným karmínovou šerpou o větší šířce. Nosívá u sebe také dva pláště tmavé barvy. Jeden silnější pro souboje a jeden lehčí pro vlastní potřeby v podobě deště či zimi, nebo jen tak v noci, proto aby nebyl spatřen. Je nutné řící, že užitkový plášť nemá černou barvu, ale tmavší šedou. Ta za tmy kryje daleko lépe než úplná černá. Užitkový plášť je takový pozůstatek po soubojích v aréně, kdy byl cvičen I se sítí a trojzubcem. Je to sice trošku přeneseně řečeno nesmyslné používat plášť místo sítě, odrážet zbraně ale dokáže plášť stejně dobře ne-li lépe než síť. Schopnosti Velmi dobře zvládá šermířské umění se dvěma meči, boj beze zbraně a samozřejmě boj s tyčí. Mezi jeho specialitu při souboji patří souboj s lehkým mečem a pláštěm v druhé ruce. Sic neumí střílet přesně, dokáže vyfouknout šipku ze své foukačky. Jed na šipky sám nevyrábí nicméně kupuje. Umí číst a psát a samozřejmě zvládá i počtářské umění. Dále ovládá již zmíněné umění meditace, jímž se uklidňuje a také odpočívá. Zdravotní stav Arak nebývá nemocný. Jeho zdraví je dobré avšak ne dokonalé. Po již zmíněné události v kobkách Urug-Iris, kde byl mučen na skřipci. Právě tehdy si získal progresivní zranění v podobě plně nesrostlých šlach v levém rameni a pravém koleni. Občas se proto stane, že je i chůze bolestivá a dává přednost svému koni. V boji tuto slabost dokáže přemoci jen za pomoci své výdrže. Má to však svoji cenu. Po nezbytně dlouhé době souboje není schopen se plně bránit útokům. Může se stát, že omdlí. Co se týká jeho obranyschopnosti, je na velmi dobré úrovni. Nemoc ho jen tak neskolí a přežil již jednu morovou ránu bez úhony a nakažení. Jeho schopnost uzdravovat se z různých zranění je za klidového stavu na dobřé úrovni. Regenerace vnějších zranění zvládne I bez ošetřeni. Drahé kameny U sebe arak nosí 2 drahé kameny všité ve spodkách Ve skrýši je jich ještě od každého druhu 50 Cena Safírů je 8 zl Cena Rubínů je 10 zl Schopnosti Bojové schopnosti Výdrž: Možnost bojovati delší dobu a ignorovat více zásahů, či jindy přemáhat únavu. Kombinace dvou zbraní: Schopnost ovládat koordinovaně dvě zbraně. Zastrašení: Gladiátor ovládá sérii vzezření, jimiž může někoho zastrašit a přinutit k něčemu. Jedná se o válečné malování, postoje a mluvu. Může tak reagovat na své prostředí zastrašujícím dojmem. Upřesnění Válečné malování - do bitvy Mluva - jakákoli interakce s cp postoje - kombinace. Vedlejší schopnosti: Táboření Patří sem rozdělání ohně, nebo postavení přístřešku, či přežití noci venku v táboře Vaření Dáte si nějaký pokrm? Zbraně Arak dokáže využít Chladné: Meče nejlépe Dýky Hole Džbány a jiné nádobí Střelecké Foukačka nejlépe Kameny - Velmortis - |
|
|
||
|
|
Toto je životopis jednoho z nováčků. Klobouk dolů... :)
U stolu sedí muž. Má šedivé prořídlé vlasy, sčesané dozadu. Prošedlé strniště, obestírajícé jeho ostré rysy. Působí velice unaveně, sedíc v křesle, podpírající si hlavu sevřenou pěstí. Jeho oči působí tvrdě, ale je v nich ukryto víc, než je na první pohled znát. Má na sobě těžké boty, černý, opotřebovaný kabát s několika záplatami. Vedle něj stojí opřený opasek s mečem a na stole leží dýka. Velký prsten se zeleným kamenem se míhá sem a tam, když píše na pergamen větu za větou. Takže.. kde jen začít. Emreis. Var Emreis. Mnozí si možná vzpomenou na jistého Emhyra. Emhyra var Emreis. Ano pánové a dámy. Já nejsem jím. V tomto světě ne. V tomto světě jím bude jeden z mých potomků. Já si totiž předurčil svůj úkol, každý by měl. Poslání. Prosťoučké a jedoduché. Nezemřít! Mé tělo ať pozřou červi, ale má krev, má mysl bude dál proudit v mých synech a dcerách navěky věků. Já nejsem obyčejný člověk. Má mysl je ryzí, proto jsem se tak rozhodl. V těchto pochmurných dobách, kdy hloupost je ceněna nad zlato, lidé jsou slepí, morálka je ničím, než matným zábleskem proti zářícímu slunci promiskuity a prostoduchosti. Já vidím víc než oni a já zachovám svou linii. Tenkou rudou linii táhnoucí se kupředu zástupy hlupáků a děvek. Nuže, pěkný proslov, že ano? Co mně potkalo doposud? Víte, kdysi dávno jeden v té době vcelku moudrý drow řekl něco o dětech. Něco ve smyslu, že dobro civilizace se pozná podle dětí. Děti a mláďata orků a všemožných jiných zlých stvoření si nehrají. Narozdíl od dětských dětí. A z toho dle jeho slov plyne dobro lidské civilizace. Přiznejme si, že v té době byl onen drow ještě velice moudrý. To až později mu stoupla jeho nebeská dobrota do halvy, zdeformovala mu mozek, vnímání a začal se chovat jako mládě, co nevidí za hranu své kolébky. Inu, abych se dstal k jádru. Jestli se dobrota rasy řídí dle chování jejích mláďat, měli by být lidé vypáleni do základů! Děti stvůr si možná nehrají, ale jsou to pouze a jedině lidská mláďata, jež se dokáží chovat krutě, jako žádný jiný tvor. A v tom začíná můj příběh. Mezi kupou malých drzých spratků uprostřed sirotčince. Bůh ví, jak jsem se tam ocitl. Nikdy jsem to nevěděl. Měl jsem na starosti mnohem důležitější věci. Například, jak se nenechat ubýt mými nevlastními bratry a sestrami. Byl jsem vychrtlý už jako dítě a okolí toho náležitě využívalo. Nebylo dne, abych se neválel tváří v blátě před sirotčincem a nějaký syn té nejnižší pouliční děvky mi nešlapal po zádech. Zabil bych je, nebýt jedné maličkosti. Moudří lidé se dokáží oprostit od takovýchto věcí a činů. Stačilo pomyslet, že zatímco oni zůstanou těmi nejnižšími, já se dostanu vysoko, jak jen to jde. Byl jsem si tím zcela jistý. Nevěděl jsem proč a ani teď, když jsem toho téměř dosáhl, to nevím. Když jsem opustil sirotčinec. Nevím, kolik let mi tenkrát bylo. Nepočítal jsem to do té doby. Našel jsem si byt vedle hřbitova. První peníze jsem měl ještě ze sirotčince. Jako všichni sirotci, chodil jsem žebrat do nejzalidněnějších ulic. Tenkrát to ještě nebylo jako dnes, kdy žebráka bez milosti vyhodí za bránu. Našel jsem si tedy byt vedle hřbitova. Byla to zámožnější čtvrt a zámožní lidé, vzhlížející k bohu měli z nějakého důvodu dpor k bydlení nad hřbitovní zdí. Byl to malý byt. Spíše jeden samotný pokoj s jediným oknem právě za onu zeď. Práci jsem si našel jako zametač ulic. Peněz bylo málo, akorát na velice skromný život. Možná právě proto jsem zůstal téměř vychrtlým duchem i ve svém pozdějším věku. To, co změnilo můj život se dostavilo záhy. Už jako děti jsme kradli noviny. Já je četl, přičemž ostatní měli jen čirou radost z krádeže. Proto jsem uměl číst a mohl jsem nyní navštěvovat královskou knihovnu, která byla štěstím osudu v mém městě. Jakožto knihovna královská, byly v ní uchovány knihy a spisy všech témat, co se v celém světě dalo sehnat. A to byl krok, kdy jsem se začal zajímat o magii. Samozřejmě, v tomto světě to byla velmi vzácná věc a lidí, kteří jí disponovali bylo velice málo. Bylo tedy velmi obtížné v těch pár svitcích nalézt něco, co by mně dovedlo k praktickému uplatnění. Strohá teorie je možná krásná a dává pocit nadřazenosti a inteligence, bohužel k praxi se skrz ní dostane jen velmi namáhavě. Toto jsem překonal. Možná to bylo nadání, možná stěstí, kdo ví. Jelikož jsem bydlel přímo nad hřbitovem a hrobník byl starý dědek, co celé dny ležel spitý tam, kde upadl. Mnohdy v prázdných i plných hrobech. Staly se mými prvními pokusnými objekty mrtví, co leželi v márnici . Magie se musí dělat na živých věcech. Samozřejmě mág může ovliňovat i neživé objekty. Ale takové dary přicházejí s časem a úsilím. Proto v začátcích musí k výuce sloužit živé objekty. I když jsou momentálně mrtvé. Magií jsem se postupně propracovával, načež jsem dostal díky znalosti lidské anatomie místo v městském špitále. Vozil jsem mrtvé i živé sem a tam. A ve chvílích, kdy vrchní sestra byla zaneprázdněna milostnými akty s jejími tisícerými partnery jsem se chvílemi dostal i k lepší práci. Sice jsem měl pořád skromný plat, ale zkušenosti s páráním živých se tak snadno neztratí. Život to byl v této době vcelku snadný. Sestry ve špitále byly chtivé, peněz bylo akorát. Nebylo moc dní, kdy mi nějaká z nich neskončila v náručí. Jednoduše ne kvůli mé kráse. Ale ledé měli z všeho, co páchlo špitálem strach. A navíc děvky na ulicích byly levné a mohl si je dovolit kdokoliv. Bylo mi osazenstva špitálu celkem líto, když do základů vyhořel a většina lidí zemřela. Zbyl jsem jen já a sestra, jejíž jméno zmiňovat nebudu. Pro její bezpečí. Špitál shořel ve chvíli, kdy vrchní sestra obcovala s urozeným nápadníkem na operačním stole a převrhla nádobu s alkoholem. Budiž jí země lehká. Urozený šlechtic přežil. Byl jsem to já, kdo magií uhasil plameny a vytáhl ho ven. To mi získalo nové zaměstnání. Mně i jediné sestře, která přežila. Byla to ta nejhezčí ze všech a i když si na ní později dělal nároky můj pán, stále končila v mém loži. Možná jsem ji miloval. Ne možná, zcela určitě. A tím se dostáváme k mé současné podobě. Když mojí milovanou nechal pán zbičovat a následně zemřít, zatímco já plnil své dané povinnosti, zlomilo se ve mně to, co už bylo dávno zlomené. Stále jsem praktikoval magii. Bylo to potřeba k mému zaméstnání, stejně tak jako výuka boje s mečem a dýkou. A její smrt byl třetí zlom v mém zkroušeném životě. Prvním byla dětská léta. Druhým stálé pohledy vstříc smrti při mých výpravách do magie a říše smrti a třetím její smrt. Pro svého pána jsem pracovat nepřestal. Pouze jsem vyhledal její mrtvolu, oschoval si pramínek jejích vlasů a vzal si zpět prsten se zeleným kamenem, co jsem jí věnoval. Neměl jsem mu za zlé, že jí nechal zemřít. Byl mocný a mocní lidé mají jiný svět. Byl to jeho charakter, jeho role ve světě. Mně bůh dal schopnosti, abych se naučil praktikovat umění, která ovládal málokdo. Jemu dal šanci zísat moc a užívat ji. Oba jsme na tom stejně. Mrtví trpí víc než ona, když jim násilím otvírám mrtvé oči a pátrám v jejich mrtvých mozcích. Proto jsem zůstal v jeho službách. I když jsem se změnil. Protože za všechno zlo můžou lidé okolo. Obyčejní lidé, ti nejobičejnější. A ti, co si hrají na ty správné, hájí si své dobro. Bílí rytíři v bílích zbrojích, elfky, tančící v lesích s laněmi a jeleny. Oni jsou ti, kdo do světa vnášejí nejvíce zla. Ale na to musí přijít každý sám. Plout proti proudu dělá největší vlny. To jsou má poslední slova. Gery Emreis - Gery - |
|
|
||
|
|
Leonardo Bellarrion
Venku pršelo. Déšť skrápěl zemi a bubnoval na střechu a okenní parapety hospody s neúnavnou pravidelností. Náhle čísi nohy zadupaly na verandě. Tři rychlé kroky a pak stisk kliky. „Ahoj Bellarrione, tak jak se daří . . .“ „Je To tady.“ přerušil hostinského příchozí. „Žena začíná rodit. Je tu Léčitel?“ Máchnutím ruky hostinský ukázal do rohu, kde u korbelu piva seděl postarší muž. Příchozí byl tak rozčilený, že zapomněl i zavřít dveře. „Prosím, má žena rodí. Poslali jsme sice pro porodní bábu, ale ta je ze sousední vesnice a dorazí až tak za hodinu. A to už bude pozdě. “ „Jistě, rád pomůžu. Je to příliš dlouhá doba, co jsem jen pomáhal léčit zmrzačené. Však nový život . . jest radostí.“ Léčitel dopil, zvedl se a vyrazil s Bellarrionem do deště. Hostinský se jen usmál a přibouchl stále ještě otevřené dveře. Domkem na konci vesnice se rozlehl táhlý a bolestný křik ženy. Však v nastalém tichu bylo přímo cítit uvolnění a úlevu. Několik vteřin napjatého čekání přerušil hlas starého muže. „Je to kluk.“ Plesknutí a za okamžik se ozval řev právě narozeného dítěte. „Leonardo Bellarrione, vítej na tomto světě.“ pronesl dojatě šťastný otec. Blesk sjel z oblohy a na okamžik zcela rozzářil krajinu. Mnohočetný klikyhák ještě několik vteřin uhasínal na tmavnoucí obloze, když zaznělo zadunění hromu. Tak silné a majestátní. Tak děsivě nádherné. „Vidíš? I bůh Perún tě vítá na světě, maličký.“ Pronesl léčitel. „To se musí zapít, teď už ti můžeme říkat starej Bellarrion.“ „Tak na Mladýho i Starýho Bellarriona. . “ Ozval se další muž, a hned rychle dodal „Na zdraví šťastné maminky.“ Vyhrknou další dvě osoby, jenž před chvílí uklidňovaly nervózního otce. A do křiku dítěte se ozvou nárazy pohárků medoviny. Je horký podzimní den. Léto, jako by se snažilo udržet se stále ještě u kormidla počasí se brání zuby nehty. Na zápraží sedí malý klučík. V jedné ruce nožík ve druhé kus dřívka, ze kterého se cosi snaží vyřezat. Domkem zazní křik novorozence. Je však jinačí než před čtyřmi lety. Měkčí, dívčí. „Nádherná dcerka, Hraničáři. Už pro ní víš jméno?“ dotáže se porodní bába chlapíka s kytičkou lučních květů, jenž před chviličkou přiběhl z lesa. „Irena.“ hlesne otec a už se hrne do baráčku. Za svou ženou a dcerkou. Sedmiletý klučík běhá po lese. Jeho otec jde pomalu za ním a užívá si přírody. Občas se shýbne a utrhne pár divokých jahod nebo malin. Když chlapec probíhá okolo něj s úsměvem mu je podá. Ten pak s plnou pusou běží dál prozkoumat tu parohy, jenž tu shodil jelen, támhle opuštěné hnízdo jenž vítr setřásl ze stromu. Otec se opět shýbne a utrhne maliny. Když se rozhlédne, synek nikde. S tichým úsměvem se přikrčí a po špičkách vyrazí k houštince, jenž je asi patnáct sáhů vlevo. Klučík se krčí za keříkem, opírajíc se o strom. S úsměvem vyhlíží, kdy otec půjde okolo, aby na něj mohl vybafnout. „ha haůů“ ozve se těsně za chlapcovým stromem vytí vlka. „Aáááh“ vykřikne chlapec a jako střelený vyběhne z houštinky. Zpoza stromu vykoukne otec a na tváři mu hraje pobavený úsměv. „Leone, počkej přece. To jsem já.“ „Tys mě vyděsil, jak to děláš, že mě vždycky najdeš, tady to bylo moc pěkný na schování.“ Ptá se vracející chlapec, pomalu rozdýchávající svůj zběsilý úprk. „Tady máš maliny. Právě, že to bylo až moc pěkné místo na schování. Až budeš starší, pochopíš to.“ S úsměvem opět pokračují v procházce lesem . „Hej, Bellarrione, vylez.“ Před baráčkem na konci vesnice stojí tři rozčilení lovci. „Hulákáte jak na lesy. Co se děje?“ praví další lovec vycházející z baráku, ještě dopínajíc knoflíky od kazajky. „Vlci. Tři. Byli až u mě v ohradě. Žádnou ovci nezardousili, ale je jen otázkou času než se tak stane.“ „To už je tenhle týden potřetí co jsme narazili na jejich stopy.“ začnou se lovci dohadovat. „Tak tři vlci. . . “ zamyšleně pronese domácí. „Chceme pomoct je vystopovat. Radši je zabít teď, než až když mi zardousí půlku stáda. . .“ „Leonadro!!“ houkne starý Bellarrion a ten třináctiletý vykoukne z kůlny. „Pojď sem chlapče.“ „Ano tati?“ odtuší chlapec s nejistým pohledem na třech návštěvnících. „Tady Erathorn má prý problém s vlky, nevíš o tom nic? “ „Já? No . .“ chlapec neví co říci a prohrábne si blonďaté vlasy „No?“ významně zahučí na syna domácí. Chlapec mlčky sáhne do kapsy a vytáhne všechny čtyři tlapy vlka, dokonale vyřezané z březového dřeva . „A to se podívejme, tak mladý Bellarrion si po nocích hraje na vlky.“ utrousí obdivně Erathorn. „Takže, vlčí smečka přišla o vůdce. Ten se asi tak dva týdny neukáže.“ Řekne otec svému synovi a pokyne mu, ať se vrátí k práci. Je jasné, že mladík nebude mít dva týdny dovoleno chodit za ostatními dětmi z vesnice. „A je potřeba naštípat dříví na zimu.“ křikne ještě, než se vrata od kůlny úplně zavřou. „Tady, vezmi si to. Stejně si za chvíli vyřeže jiný. Tohle on umí moc dobře.“ Podá Erathornovi stopy. „Nejsi na něj moc přísnej? “ ozve se další z lovců. „Ale převezl nás všechny tři. Fakt jsme mysleli, že to jsou opravdoví vlci. Dokonce jsme je zkoušeli stopovat. Ale ty stopy nám vždycky tak záhadně zmizely, proto jsme za tebou přišli. A jako vždy jsi vystopoval.“ „Má pro tohle nadání. Bude z něj výborný stopař a ještě lepší lovec. Střílí víc než výborně.“ řekne uznale třetí, nejstarší z lovců. „Má dobrého učitele.“ Usměje se Bellarrion a pokývnutím se rozloučí. Pak opět zaleze do chalupy z níž před chvílí vylezl. „Kromě nás je tu ještě jiný lovec.“ řekl starý lovec. „Les je prázdný, jako když ho vymete.“ V tom okamžiku zvedla fena u jejich nohou hlavu a chytila daleký vítr. „No, Muro, no . . “ pobídl ji osmnáctiletý hoch, jenž se již považoval za muže. Zprvu vykročila nejistě, klikatou cestičkou , ale po chvíli si to zamířila přímo skrz ořeší. Na druhé straně mýtiny se ozval praskot, lovci zahlédli dva stíny, míhající se mezi větvemi.Mura uháněla napřed aby odřízla cestu. Kousek blíže se hnal veliký divočák s vysokým hrbem sraženým dolů k zadku a se vzpurně zdviženou oháňkou. Fena ho předběhla, zaštěkala a přiblížila se k němu připravena kdykoliv uniknout. Předníma nohama však sklouzla po rozměklém blátě a to se jí vymstilo. Rozzuřený kňour jí porazil jediným pohybem hlavy. V témž okamžiku se do boku se svistotem zabodly dva šípy. Divočák sebou trhl, přední nohy mu poklesly a padl jako zasažený bleskem. Oba lovci cítili, že se stalo něco zlého, rychle ale ostražitě vykročili kupředu. Kanec byl mrtvý. Fena ležela v tratolišti krve, pysky se jí chvěly. Lovec jí položil ruce na hlavu. Cítil pod prsty, jak z ní uchází život. „Škoda tě Muro, byla si dobrý pes.“ "A kam teda půjdeš, bráško?" dotázala se dívka mladého muže, jenž si chystal poslední věci do batohu. "Ještě nevím. Někam na jih, podívám se do Kamaaru, je to prý moc veliké město. Trochu se tam porozhlédnu a pak zkusím dojít k moři. Rád bysem ho viděl. Ohromná plocha vody, to musí být taková krása. " zasněně přemýšlí zatímco si přehazuje batoh přez rameno a k němu přidává i toulec s šípy a dlouhý skládaný luk. Pak vyjde z chalupy, na zápraží políbí matku, obejme otce a vykročí pěšinou k jihu. "Leonééé, " ozve se za ním křik jeho sestry " . .a na mě bys zapoměl? " Leon se jen otočí a pozpátku udělá několik kroků. Až k prvnímu stromu za chalupou, pak vytasí meč a mocným sekem podsekne větve keře, rostoucího u stromu. Polovinu kmene stromu pokrývá nádherná řezba, s nápisem "sestřičce Ireně, Leon". Schová meč, naposledy zamává a po několika krocích mizí v lese. Příští kapitolu jeho života už bude psát Osud. - JollyJoker - |
|
|
||
|
|
Jak se tak dívám, už velmi dlouho se nám zde neukázal nový životopis. Proto volám do Andorských končin, kdo má zájem, tak ať pošle životopis do mé pošty.díky za pozornost :) |
|
|
||
|
|
Leonard Cristian Valern Ardis-Ebegorn
Celým jménem Leonard Cristian Valern Ardis-Ebegorn. Druhé dítě a jediný syn hraběte Alvara Ardis-Ebegorna, řečeného půlelf a jeho překrásné a bohatým věnem obdařené elfské choti Jolaen. Otec a matka se však neseznámili na pompézním šlechtickém plese, k uzoufání přeplácaném drahými nesmysly. Vlastně oba zažili dobrodružná léta. Leonardův otec býval chodcem, než byl, pro velkou službu prokázanou nejmenovanému panovníkovi, pasován do šlechtického stavu s dědičným titulem hraběte. Tou dobou už značně známou čarodějku Jolaen, dívku neobyčejné krásy, moudrosti a laskavosti, jež vládla kromě daru magie i schopnosti vyznat se v bylinách a léčit jimi tělo i duši, a jejíž otec, bohatý, ač neurozený elfský obchodník, zprvu nechtěl o jejich lásce....nedejte bohové snad dokonce o sňatku...ani slyšet, potkal vlastně na jedné z výprav se čtyřčlennou družinou dobrodruhů, které tenkrát velel. Ani lamentace a výhrůžky, ani peníze Jolaenina bohatého otce, ani protesty ze strany jeho vlivných, urozených, neméně bohatých......a nafoukaných příbuzných, po krátkém intenzivním vztahu nedovedly zabránit snatku těch dvou. Tím spíše, že tou dobou už Jolaen nosila pod srdcem jejich první společné dítě. Dceru Aneleth. O sedm let později se v harmonickém vztahu těchto dvou manželů a jejich malé dcerky objevil malý živý, černovlasý uzlíček. Leonard. Dětství malého Leonarda nemohlo být krásnější, než jaké prožíval. Otec se v něm viděl od synova narození a matka, která po něm už nemohla mít žádné děti, z něj učinila přednmět svého zbožnění a nebýt o 7 let starší sestry, která, ikdyž i ona jej milovala, bratrovi občas uměla něco zakázat, nebo za něco dát pár pohlavků, či několik dobře mířených pleskanců na holou, vyrostl by z roztomilého černovlasého chlapečka s nádhernýna tmavomodrýma očima, v barvě noční oblohy za jasné letní noci, jistě nesnesitelně rozmazlený fracek. Nestalo se to. Z překrásného miminka po čase vyrostlo roztomile rozpustilé a vše zkoumající, zvědavé batole. A od těch batolecích let mu rodiče pořídili mnoho vychovatelů, učitelů a jiných poslů výchovy a vzdělanosti. Nikdy nenavštívil školu v malém městečku, jež spolu s rozlehlým okolím tvořilo panství jeho otce. Učitelé, cvičitelé a vychovatelé se u malého chlapce střídali rok od roku, jak postupně rostl a rozšiřoval si obzory. Když mu šlo ( v počítání klidského věku ) na šestý rok, objevil jeden z jeho učitelů, sám trochu nadán na magii, v chlapci značný zdroj tohoto nadání. Okamžitě o tom byli zpraveni chlapcovi rodiče a malý Leonard dostal dalšího učitele. Nebyl to obyčejný učitel. Pocházel z rodu elfů, jmenoval se Selperion a byl arcimágem. S ním se malý hoch krůček po krůčku nořil do tajů toho nového a zvláštního, co v sobě objevil. Od prostých kouzel, vyvolávajících mu, coby ještě malému, na dlani malý, nepálivý plamínek a v očích radostnou modravou zář, po kouzla mistrovské úrovně, ukazovaná mu až v době, kdy na ně měl věk a i tak vyvolávající v jeho tváři údiv a v očích nadšení a touhu je znát. Leč.....osud je vrtkavý a tak starý arcimág Selperion odešel na věčnost dříve, než stihl Leonarda naučit vše co sám uměl. Leonardovi tehdy bylo 16 ( opět v lidském počítání ) let, z rozíveného, všetečného dítěte se vytáhla vyspěl v mladého muže, urostlého jako mladý doubek a krásného.....inu..po matce. Odvážný a přímý po otci, s matčinou mírnou, laskavou povahou. A jejím nadáním pro lěčitelství. Výborný šermíř a jezdec na koni, ucházející lučištník, skvělý tanečník mistrně zvládající i hru na loutnu a duchaplnou konverzaci. Trochu plachý před dívkami, ale na plesech s gustem bavící společnost. Průměrně dobrý v počtech, geometrii, chemii a fyzice a v magii se blížící mistrovství svého učitele. Před očima každým jeho úspěchem nadšených rodičů a sestersky do něj zamilované Aneleth z něj vyrostl mladý gentleman. Skrátka šlechtic, jak má být. A jeho otec si už nadšeně plánoval, jak syn za pár let půjde na zkušenou a potom převezme panství. Jen ho rmoutilo, že mladík se, místo zájmu o obvyklé radovánky s přáteli, nebo prohánění dívčích sukní, což by daleko více odpovídalo běžné činnosti chlapce jeho věku, ale i místo učení se základům správy panství, se od mistrova náhlého skonu raději toulal po lesích, sám nebo se svým jediným opravdovým přítelem Joakimem, který si nechával říkat Stín a byl mladým adeptem na chodce a synem a zároveň žákem otcova lovčího, nebo se osamotě zanykal v knihovně a odmítal se od knih, zanechaných mu mistrem odtrhnout i po několik dní a nocí. Změnil se. Víc o věcech rozmýšlel, nevrhal se do všeho s bezhlavou zbrklostí, víc studoval a nakonec se začal sám od sebe věnovat i panství. Už to nebyl ten rozpustilý klouček s věčným úsměvem ve tváři, ani vytáhlý škodolibý, věčně zasněný mladíček, rudnoucí a při nejbližší příležitosti s dvornou omluvou utíkající před každou dívkou, kromě své sestry. Zesílil v ramenou i v trupu, ukáznil se, zkrásněl.....a v jeho k uzoufání nádherných očích barvy oblohy za jiskřivé letní noci se pomalu začala usidlovat moudrost. A tehdy přemluvil svého přítele Stína, jehož nesmělé pokukování po Aneleth mezitím přerostlo ve zvolna se rodící milostný vztah, aby se spolu na dva roky vydali na zkušenou po okolních krajích. S požechnáním a radami obou svých otců a za usedavého pláče matek i Aneleth se jednoho krásného letního dne také opravdu na tu cestu vydali. To bylo Stínovi, který byl o dva roky starší ( tedy na lidský věk ) právě 21 let. A Leonardovi ( v lidském věku ) přibližně 19. Prošli pak mnohé kraje. Tu pomohli, jinde poradili, tady jim bylo pomoženo, tam zase poskytnuta rady, ži předvedeno něco nového. Někdy putovali jen sami dva se svými koňmi a se Stínový černým psem, majícím ke své mírné povaze se absolutně nehodící, leč barvě pžíznačné jméno Ďábel. Jindy se předali k některému z ostatních mladých mužů a děvčat na zkušené. A tak jim uběhl rok. A právě chystali načít druhý, když je v jedné krčmě dost daleko od domova, právě uprostřed družné zábavy se skupinou, s níž právě pobývali, zastihl spěšný posel, hledající je už týden. Nesl pro Leonarda dopis. Stálo v něm, aby se urychleně vrátil, a utěšil matku a pomohl otci, neboť jeho krásná sestra Aneleth byla unesena. Odjeli oba jěště téhož dne. Spěšně a beze slova rozloučení. A domů dorazili čtrnáct dní na to, uřícení, špinaví, hladoví, nevyspalí a na zchvácených koních. Nebyl ale čas na dlouhý odpočinek a na probírání rozumnosti, či nerozumnosti takovéch spěchu. Dívka nebyla k nalezení a bylo třeba ji rychle hledat. Hledali oba..........plné dva měsíce prohledávali každičký kout známého i neznámého okolí. Několikrát. Mnohokrát. Bez nejmenšího výsledku. A pak jednou, když v beznaději seděli doma nad téměř netknutou snídaní, roztříštil v jidelně okenní tabuli kýmsi hozený kámen, obalený pergamenem Stálo na něm: "Hrabě Ardisi. Leonardův otec nelitoval majetku.......líto mu bylo jen mladé Bell. Té která byla vybrána, jakožto nejhezčí dvorní dáma. Dle pokynů dovezl druhý den přesně o půlnoci výkupné do onoho opuštěného hosdtince, kde údajně, podle pověsti, mělo léta strašit. Na místě stál němý Dankreonův sluha, výkupné převzal, anež s ním rychle zmizel, předal leonardovu otci další dopis. Stálo v něm: "Hrabě Ardisi. A tak druhý den vpodvečer vešel Leonard sám pootevřenými dveřmi do prázdného lokálu bývalého hostince u Pobřežní cesty a vlastně tím navždy změnil svůj osud. Čekal vše možné, jen to, co se stalo ne. Jakmile vešel, kdosi vhodil hořící pochodeň.......A ne jednu.......na dříví, vyrovnané u stěny hostince, přikloněné k moři.......a převářně dřevěná, léty dobře proschlá stavba, vzplála jako troud. Kdo stál tou dobou venku, nevěřil, že takovou výheň může někdo přežít. Dříve, než začalo hořet opravdu všude, našel ale Leonard svou sestru. Ležela u zadní stěny místnosti, která zřejmě kdysi bývala v hostinci salonkem. Domníval se, že je něčím omámená. Vzal ji tedy do náruče a rychle pospíchal ven. A právě, když už to vypadalo, že to nestihnou a on se vynořil doslova z plamenů a předal sestru Stínovi....zřítil se na něj hořící dřevěný portál hlavních dveří hostince. Poslední, co Leonard tehdy zaslechl, než, díky několika přelomeným kostem, těžkým popáleninám na polovině těla a neschopnosti dýchat sežehnutými plícemi ztratil vědomí bylo Stínovo až do hloubi srdce se zarývající, tiché, žalem zlomené konstatování: "Je mrtvá. Už nejméně hodinu." Dlouho se pak u něj střídal lékař za lékařem, ale Leonardův stav se dlouho nelepšil. Neměl vůli žít.......Nechtěl žít. Něuměl žít bez sestry. Někdy v té době opustil žalem zdrcený stín svoůj domov i rodnou zem.......A Leonard tak, kromě sestry, zteatil i nejbližšího přítele. Přesto nakonec přežil. Už to není ten krásný mládenec, jakým býval dříve. Ani není důvěřivý a nezbytně vždy laskavý. A dlouho předlouho už se neusmál. Stale je urostlý, vysoký a s dobře vyrýsovaným svalstvem, těžce však ve chvílích velké únavy napadá na pravou nohu. Z jeho bývalé krásy zostaly pouze dlouhé vlasy havraní barvy s odlesky do modra, svítí-li na ně slunce nebo světlo svic, dolní část obličele na levé straně, rty.......a oči, které získali moudrost věků.....a také jejich žal a ve kterých, když se do nich dobře zahledíte, občas stále hoří odraz oněch zhoubných plamenů zrady. Na obličeji nosí stříbrnou masku, která kromě toho kousku tváře zakrývá celou popálenou část. A přesto, že se za tu dobu stal už, stejně jako jeho mistr, arcimágem a to arcimágem dosti známým a také vyhlášeným léčitelem, nedokáže pomoci sám sobě. Žádné kouzlo nezmění jeho tvář zas v krásnou. Žádný bilinný odvar ani mast nevyléčí navždy poznamenanou kůži pravé poloviny těla, ani ho nezbaví bolesti po polámaných kostech a nezhojí sežehnuté plíce. A není na světě moci, která by vyplnila prázdno v strdci, zahnala žel, vztek a stesk....a vrátil smutným hlubokým tůním jeho překrásných očí jiskérku šťastného smíchu. A jeho duši klid. Možná proto nebude nikdy zcela zdráv. Ba právě naopak. O toho dne uběhlo dlouhých osm let a nad ním, ač je ještě mlád a zatím.....alespoň většinou.......plný života, visí neustálá hrozba smrti. Jeho sežehnuté plíce totiž pracují jen na sotva polovinu své kapacity, což se podepisuje na zásobení ostatních orgánů, zejména srdce, kyslíkem. Zatím se nemoc projevyla zvýšenou neodolností proti nachlazení, častými zápaly plic a občasným prudkým záchvatem kašle. Jeho rodiče už vzdali pokusy udržet syna doma, vědí, že život mu tím nebude prodloužen. A že jej nmohou chránit před celým světem, uzavženého v omezeném prostoru, jako vzácnou skleníkovou květinu. A leonard je si toho vědom a když ne s radostí, pak jistě s chutí se opět toulá světem. Má toho mnoho na rozdávání, ať už hmotného, či jen tryskajícího z duše. A touží po společnosti, po možnosti pomáhat ostatním, nebo prostě jen tak chodit světem....a po dalším vědění. A po dívce, která by jej milovala i přes to, jak vypadá.......nebo právě proto. Pro takovou dívku má u sebe malou vykládanou truhličku, kterou vozí ukrytou hluboko v sedlových brašnách pod náhradním šatstvem a ostatním vybavením. Ta truhlička skrývá malý poklad. Sadu šperků. Diadém, náhrdelník, náramek a zásnubní prsten. V hodnotě téměř nevyčíslitelné, nebot druhá taková sada šperků neexistuje. Byly vyrobeny speciálně pro Aneleth, která je nikdy nedostala. Leonard však nemá na své toulky a hledání TÉ PRAVÉ neomezeně dlouhý čas. Už když po alespoň únosném zhojení popálenin měl první záchvat kašle, řekl mu tenkrát lékař, který ho ošetřoval, že až s kašlem ucítí na rtech zemitou chuť vlastní krve, bude to signál, že jeho čas se naplnil. Zatím se to nestalo a tak je Leonard stále na cestách. Stále hledá. - Tiara - |
|
|
||
|
|
Angelika *Angel* de la Rose
Věk: 16 Historie: Narodila se v malém městečku poblíž Detroitu. Narodila se o 3minuty později než její sestra-dvojče. Obě dvě byli černovlásky, už od miminek měli tmavé vlasy, což se moc často nestává. Už od mala se zdálo že její dvojče není v pořádku, bláznila, stával se z ní "cvok", v noci křičívala ze spaní, nekřičela jen v noci, ale i obyčejně ve dne, kdy si spolu hrávali. Naopak Angel, byla naprostý andílek, vždycky když se něco dělo se sestrou, matka ji odváděla pryč, ale ona byla zvědavá, nevydržela sedět na místě a musela být se sestrou. Sestra s ní nikdy nespala v pokoji, pro bezpečnost. Jenomže Angel se o její chorobě dozvěděla, zrovna když si spolu hráli na písku, se začala její sestra rozhlížet kolem sebe, mírně se třepat a třást, po pár sekundách strnula v poloze, v níž měla zamotané ruce do sebe, hlavu v záklonu, nohy propletené, do jakéhosi prapodivného tureckého sedu. Angel začala křičet, nevěděla co se s její sestrou děje. Jejich otec ji uslyšel, hned za nimi běžel a Lunu (její dvojče) odnesl do jejího pokoje. Ten den si ji posadila matka na klín a řekla jí že její sestra trpí psychickou poruchou, v té době jí byly 4, nevěděla co to znamená, ale byla přesvědčena že chce sestře pomoci. Její rodina vlastnila velký statek, jako většina zde žijících lidí. Měli zde 7 koní, 1 poníka, spoustu ovcí a koz, žili zde ony dvě, jejich rodiče, strýčkové a mladý pomocník, kterého se neměl kdo ujat, a byl pracovitý, tak mu ponechali přístřeší u nich. Lunina choroba se vystupňovala, když začala chodit do první třídy, chodili tak samozřejmě společně, když její sestra nebláznila, a byla více sama sebou, říkali si jak to bude ve škole úžasné, že budou mít spoustu nových kamarádů. Ale první den ve škole (do školky ani jedna nikdy nechodily) když se jí učitelka zeptala, jak jsem jmenuje, začala vykládat hlouposti, že je kluk a spoustu dalších věcí, ve spoustě nesmyslných spojeních. Ostatní děti se na ni dívaly s otevřenou pusou, ale někdo se začal smát, k němu se přidali další děti, až se jí posmívali naprosto všichni, až na Angeliku. Až Luna domluvila, všichni se jí smáli dál, někteří dokonce vylezli na lavice a ukazovali na ni, učitelka se je snažila uklidnit, Angel se dala do rvačky s jedním klukem který se její sestře (podle ní) posmíval nejvíc, nemohla ji nijak ochránit. Luna běžela s brekem ze třídy pryč, její domov nebyl od školy moc daleko, běžela domů do stodoly, v kapsičce na svých šatičkách, měla zápalky, nevěděla jak se jí tam dostaly. Když doběhla do stodoly, zapálila ji. V té době byli rodiče nakoupit ve městě a všichni ostatní měli moc práce se zvířaty. Angel zjistila že její sestra už tam není až moc pozdě, hned jak mohla chtěla běžet za ní, učitelka ji ale zastavila a ona se jí vytrhla, protože učitelka už byla stará a neměla sílu ji udržet. Když dorazila ke stodole, nedalo se nic dělat, před stodolou už stál její strýček a ten jí nedovolit vstoupit, nikdo Lunu už nezachránil. Hasiči přijeli na místo po půl hodině, uhasili zbylí oheň, ale ostatky Luny Angel neviděla, zavřela se v pokoji a brečela, nechtěla mít s nikým kontakt. Toho dne, se stala ještě jedna tragédie, její rodiče po cestě domů, když zjistili správu o svojí dceře, se vybourali. Jejich malé auto, se zřítilo do lomu, když otec nezvládl smyk. Nebyla jediná naděje na přežití. O statek se pořádně neměl kdo starat, tak se prodal sousední konkurenci, ale oni na něm žít a pracovat s pomocí cizích lidí. Starali se o ni její strýčkové, mohla žít u sousedů, ale to nedovolili, tak zůstala u nich. Schizofrenie se u ní začala projevovat ve 3 třídě. Naštěstí věděla co to je, a tak to na sobě většinou nedávala znávat. Její jediná potíž byla že slyšela hlasy, byla uzavřená do sebe s nikým jiným než se "sebou" se nebavila. Základku dokončila v pořádku, s obyčejnými známkami, nijak zvláštními. Jen neměla žádné přátele, jen šla do školy a zase zpátky. Strýčkové se jí ptali co s ní je, ale nakonec to dávali za vinu pubertě. Chtěli jí přihlásit do kroužků, ale nikdy se na žádný nedostavila, tak to vzdali, říkali si, že jí to přejde, nad nemocí ani neuvažovali. Na střední odjela do většího města. Zůstala tam na internátě a tam ji každý měl za tu divnou, a ani tady už byla odkázaná sama na sebe, nikdo si o ni nestaral. Chodila na uměleckou školu, byla v umění moc dobrá, pro některé až příliš, ale i tak si zde dokázala najít nějaké přátele. Tihle přátelé ji měli opravdu rádi, nevěděli proč je taková jaká je, ale respektovali ji. Společně vytvořili i několik krásných obrazů, ale její umění je neustále přesahovalo. Díky tomu přeskočila 2 ročníky, naštěstí ji její přátelé neopustily a neustále ji podporovali, když se málem zhroutila, dokonce jí i uspořádali výstavu. V jednom velkém domě, namalovali ho na černo, aby tam její obrazy vynikly, jedna síň byla plná portrétů, v další byla příroda, její příroda, růžové moře ve kterém delfíni požírali lidi, statky ve kterých se topily ovce na obloze, obrazy měli kouzlo, a jedna síň byla plná jejích postaviček, s velkou hlavou, vlastně to byli jen čáry s hlavou, ale vždy byli nějak naruby, jeden měl dokonce místo hlavy párek. Její obrazy se stali legendou, dokonce začala měla začít jí na této výstavě nabídla ředitelka i přednášení na škole. Jenže toho už se Angel nedočkala, přijela její teta...a ta jí oznámila, že ví jak je to pro ni těžké a tak, že pro ni bude jednoduší, když se pojede léčit. Angel se jí snažila vysvětlit, že už je jí lépe, i když věděla, že neříká pravdu, ale nic jí nepomohlo...musela odjet... Vzhled: Černé vlasy má stále černé, jen je musí nosit, krátké, protože si je už mnohokrát, trhala. Má normální barvu pleti a světle hnědé oči s podivnou jiskrou a stálým nápadem. Nejraději nosí pohodlné oblečení, ve kterém se jí dobře maluje. Chtěla někdy i piersing, ale naštěstí přemluvila sama sebe... Koníčky: Kreslení, každý den musí, alespoň něco nakreslit, pro svůj klid. Co má ráda: Miluje ovoce a zeleninu, někdy s ním kreslí, je přísná vegetariánka, kvůli tomu, že vyrůstala na farmě. Co nesnáší: Sebe, opravdu se nemá ráda, a oheň, s ohně má dokonce fobii. Alergii nemá na nic, ani jí nevadí výšky, i když, pustit ji někam vysoko je nebezpečné. - Mael - |
|
|
||
|
|
Halmagarda Gronar Do lokálu plného podivných individuí vkročí ještě podivnější individuum. Je navlečeno jen do pár kousků kůže, sem tam ozdobený kouskem toho kovu, s čírem, že kdyby to stvoření měřilo víc jak metr třicet, tak se nevejde do dveří. Dál se pyšní bujnými vnadami na lidských ženách hodných delšího pohledu a podobně stavěným pozadím. Přes rameno má to stvoření ležérně pohozenou sekeru, která by dala zabrat i pořádnému dřevorubci. Na chvíli si zastaví hned ve dveřích, zhluboka nebere - a obšťastní podlahu hospody jedním fest hustým heňarem, kterého snad sbíralo až někde v patě. "Heh, no nejni to dycky sladkej med, nebo jak to vy lidi řikáte, bejt jako krásnou trpajzlicí. Fakt to chce cvik zvládat takový ty pohledy... však to znáte." *spiklenecký zamrkání* "Ale nestěžuju si, nevypadla sem z rodnýho dolu jen tak, abych se schovávala v nějakejch hadrech o dvacet čísel větších, že jo, aby na mě nebylo pořádně nic vidět. Však se taky nemám za co stydět." trpaslice si zcela jednoznačně ukáže na hrudník a ještě o trochu víc se vyprsí (jestli je to vůbec možný). "Aby ti ty voči nevypadly!" oboří se na jednoho podnapilého štamgastu, který si při pohledu na tuto výraznou osobnost konečně řekl, že má dost. "Zatracený burani. Jak viděj nějakou krasavici, hned si slintaj na vestu a ruka jim ujíždí někam do kalhot. Ale jak sem říkala, časem si zvyknete. Navíc málokdo si na mě dovolí... což je na druhou stranu fakt velká škoda, tady mejho miláčka by to chtělo trochu protáhnout." Trpaslice zamilovaně pohladí sekeru, momentálně poklidně odpočívající na jejích mohutných stehnech. "Víte, vobčas si řikám, že by nebylo marný bejt jako třeba člověk. Elf nee, to sou taký hnusný hovada, co pořád lozej po ňákejch stromech a huhňaj si tou svojí hatmatilkou. Víte, voni trpajzlíci maj všickni docela hustý too... no však víte..." vypravěčka si začne zběsila přejíždět rukou po bradě, asi se snaží něco naznačit. Vidí tvůj nechápavý výraz, nakloní se k tobě a do ouška ti zašeptá: "Jako vousy, chápete?" Následuje krátká přednáška o tom, jak se vždycky každý večer musí udržovat svou tvářičku hladkou a na to, že je její miláček úplně perfektní. Máš pocit, že tohle téma ji není tak docela příjemný, nicméně dokud vidí, že tvůj zájem neopadá, povídá dál. "Sáfryš, tuhle se mi stala taková nehoda. Normálně dodělávám poslední kousek tadyhle tady" - rukou ukáže na jeden konkrétní kousek své tváře - "a ten vůl, to pako jalový, ten vřed na tváři tohohle podělanýho světa," zdá se, že se nechala trochu unést, "ta ubohá napodobenina tupýho prasete, ten prd jednoho polomrtvýho poustevníka někde támhle na poušti, ten holomek..." krátká odmlka vyplněná lapáním po dechu, "Ten holomek do mě vrazil... To víte že jo. Stálo ho to hlavu, holomka jednoho. Ale zasloužil si to." zakončí a zdá se, že lokál kolem vás poněkud utichl. Letmý pohled přes rameno ti prozradí, že většina hostů soustředěně pozoruje své korbele a ani náhodou nebloudí pohledem vaším směrem. "Jo, málem bych zapomněla. Nechci abyste si jako myslil, že sem nějaké to nevychované hovada, to zas jako pozor. Já mám způsoby málem jak ňáká ta pu»ka šlechtična... když chci. Takže já sem vod svejch předrahejch rodičů dostala jméno Halmagarda. Halmagarda Gronar, aby to bylo pěkně vcelku. Jinak přátelé mi můžou říkat Gerdý." Tvým směrem je vystrčena dlaň, ta dlaň je velmi velká. Vzhledem k výšce majitelky té dlaně snad až moc velká. Nicméně porovnáš-li ji se zbytkem těla... docela to ještě jde. Pokud se odvážíš ji přijmout, poznáš nejpevnější stisk, jaký si kdy zažila. Když tak o tom přemýšlíš, váháš, zda větší šílenství by bylo nepřijmout než přijmout. "Ale už se budu muset rozloučit. Čas peláší jako šílenej zajíc a já musím zas dál. To víte, jak si jednou vyberete to nevděčný povolání dobrodruha... je to prostě fuška. Dobře se mi s váma povídalo. Někdy se zase stavim." Své plné rty roztáhne trpaslice do širokého úsměvu. "Zase někdy, nashle." Poslední vzpomínka na tu podivnou osobu jsou její záda... Dlouho, předlouho mizející ve tmě oné noci. Spolu s tebou setrvává v zamyšleném mlčení i zbytek hospody. Na něco takového se nezapomíná. - Sitha - |
|
|
||
|
|
Allana Půlelf, nepříjemná záležitost. Není to jednoduché žít ve světě jako nečistá rasa, jako zplozenec zatracené lásky. Elfové a lidé sice dokáží žít vedle sebe a spolupracovat, ale oba národy jsou natolik hrdé, že odsuzují míchání obou ras. Jsme nečistí, jsme opovrhováni všemi, nedostali jsme možnost výběru a narodili jsme se do světa nenávisti. Tak proč toho nevyužít?! Matka byla elfka, kdysi dávno se živila zločinem. Byla známa jako Elenis Nepolapitelná, jedna z nejlepších ve svém řemesle v království. Ráda provokovala své oběti tím, že když je okradla, tak nechala na místě zločinu svou značku. Elenis nikdy nechytli. Když jednou si přisedla v hostinci k osamělému hraničáři Remondovi, za účelem ho okrást, představila se jako Alliana (používala různé jména aby ji nepoznali). Dala se s ním do rozhovoru, a ten muž ji natolik zaujal, že ho nakonec neokradla, ale skončili spolu na pokoji. Hraničář byl Elenis úplně okouzlen, ještě neviděl hezčí ženu. Chtěl ji poznat, ale Elenis logicky nemohla přiznat čím se živí, a jaký byl původní účel jejich seznámení. Tak utekla a zmizla v ulicích města. Dva dny se bezcílně potulovala ulicemi a okolím města, za dlouhých nocích sledovala ze střech hvězdy za zvuku cinkání zbroje dole pochodujících hlídek a myslela jen na něj. Nemohla se soustředit na svou živnost a nemohla dělat nic. Tak se rozhodla navštívit přítele sicca, aby hraničáře vypátral. Dozvěděla se, že odjel do hlavního města. Okamžitě ukradla nejrychlejšího koně a vydala se za ním. Po cestě se ptala v hostincích a zjišťovala že jeho náskok se zmenšuje. Zhruba 30 mil před Veyondem, hlavním městem, ji přepadla skupinka 3 banditů. Zabili jí koně a ještě napůl omráčenou Elenis spoutali. Jenže nedaleko u potoka odpočívající Remond slyšel zvláštní zvuky a hrubý smích, tasil a šel se podívat co se děje. Když spatřil spoutanou elfku s níž prožil nádhernou noc a která se mu vytratila jako pírko ve vichřici, tak se ho zmocnil hněv. S bitevním řevem se vrhl na bandity a do jednoho je pobil. Elfku rozvázal a ošetřil rány. Řekl jí, že po ní ve městě ještě pátral, ale nikde ani stopy, tak celý zoufalý hnaný povinnostmi musel odjet. Elenis nechtěla ztratit osobu která ji tolik přitahuje, tak ho silně objala nedbaje na svá zranění a řekla mu že ho miluje. Remond jí obětí opětoval a pak spolu leželi dlouhé hodiny vedle sebe v lese a povídali si. Elenis mu řekla všechno o svém životě, zločinnosti a pověsti která ji předchází. Remond byl sice zaskočen, ale nijak moc mu to nevadilo. Řekl jí, že ji vezme s sebou a ubytuje v paláci. Remond byl pohraniční zvěd, nosil králi zprávy co se kde děje, měl na starosti hraniční hlídky a tvrze. Za tu dobu už měl slušně vyděláno a teď když potkal Elenis, tak se rozhodl, že toho nechá. Elenis ubytoval v nádherném pokoji za podmínky, když slíbí, že nic neukradne. A řekl že večer přijde, že jde vyřídit záležitosti s králem. Elenis se procházela po paláci a dívala se na nádherné tapisérie, a mistrně vyřezávaný nábytek. Neukradla nic, nechtěla ohrozit svého milence. Večer Remond přišel a oznámil jí, že je volný. Ráno odjeli na samotu k lesu, kde dostal od krále menší pozemek, několik mil od vesnice Sasret. Ve vesnici by žít nemohli, protože láska elfa s člověkem je nepřijatelná. Nechal si tam vystavět domek a živili se hospodářstvím, Remond ještě přivydělával dřevorubectvím, ale jen v malém množství a na zlodějinu už nemysleli. Za rok se jim narodila dcera. Dali jí jméno Alliana, po přezdívce jak se poprvé Elenis představila Remondovi. Dcera rostla do krásy, měla rovné černé vlasy, ve tváři ostré a jasné rysy, jemné obočí pod nímž dominovali černé oči. Uši byli mírně zašpičatěné a pleť měla strašně světlou, až mrtvolně bílou. Rodiče jí říkali, aby nechodila do vesnice a ani se nestýkala s lidmi, ale ji to přitahovalo. Nevěděli jak jí vysvětlit, že je „nečistá“. Alliana ráda rybařila (lukem, oštěpem, holýma rukama), střílela lukem, lovila králíky, šplhala po stromech a skalách, učila se číst a psát a matka ji učila diplomacii a etiketě. Dívka sama pochopila co je znamená pro lidi a elfy, že musí tajit svůj původ, ale ještě to nezažila na vlastní kůži. Byla hodně inteligentní a otec s ní začal vyjíždět do vesnice za kupci, kde prodávali zeleninu a dřevo. A dcerka vyjednávala a přemlouvala, strašně ji to bavilo, protože vždycky dostala víc než její otec, s lidmi to prostě uměla. Řekla jim jak nejsou sympatičtí, a že se jí líbí, a chlapi byli nadšení a prodali by jí i svou duši. Samozřejmě musela nosit čapku přes uši, aby nepoznali její původ. Když bylo Allianě asi 10 let a byla zrovna na lovu, zatoulal se k jejich statku horský troll. Než mohl kdokoliv cokoliv udělat bylo po všem. Statek zničený a otec i matka mrtví. Trolla později zabili vesničtí strážní, ale dal jim zabrat, 4 ranění. Alliana byla v koncích, nevěděla co má dělat, bez rodiny, bez domova, bez peněz, sama a nečistá. Několik dní žila v lese a živila se lovem, ale takhle to nešlo dál. Prohledala trosky statku, vzala si to nejnutnější a vydala se do vesnice. Našla tam mimo jiné i knihu, kterou nikdy nečetla ani neviděla, vzala ji taky. Ve vesnici ji tak trochu znali a nabídli ji nocleh a jídlo za malou práci. Ale za pár dní zjistili, že je půlelf. Kdyby neutekla, tak by ji zlynčovali. Co si má počít teď? Jediná možnost, co si myslela, že ji lidi přijmou nevyšla. Začal se v ní probouzet nový pocit, který ještě neznala: nenávist. Nemohla pochopit, proč můžou lidi být tak odporní a krutí. Všechno je v pořádku, ale když se dozví, že je napůl člověk a napůl elf, tak by ji nejradši umlátili. Co jim udělala? Tahle malá holčička začínala dospívat a uvědomovat si nespravedlnost světa. Tak proč by ona měla být milá a nekonfliktní, když svět je tak nechutný. Rozhodla se že začne využívat to co umí a co má. Je to malá roztomilá holčička, není důvod ji nevěřit a z něčeho podezřívat. Až na to že je kříženec, to musí zatajit. Vydala se do města, cestou potkala mlynáře, který jel se zásilkou do města. Nabídl že ji sveze. Začal se vyptávat co dělá taková malá holka sama daleko od všech sídel? Vymyslela si, že si vyšla s maminkou z města, ale že se jí ztratila a pak asi šla jiným směrem. Mlynář jí politoval, slíbil jí že do poledne budou ve městě a dal jí krajíc chleba a vodu. Alliana se mu odměnila tím, že mu ukradla jeho měšec s penězi, který ležel za ním ve voze a dýku, kterou jí ukrojil chleba. Město bylo na ní strašně velké, něco takového ještě nezažila. Byla zvyklá maximálně na malou vesnici Sansret. Ohromilo ji to. Rozloučila se s mlynářem, řekla mu, že je moc hodný člověk, usmála se na něj a odběhla do první uličky co viděla. Otevřela váček s penězi a bylo tam 10 zlatých. Byl to povznášející pocit. Přemýšlela: „Vydám se na trh a nakoupím si jídlo, plášť a batoh mám, dýku taky, potřebuji nějakou teplou deku. Musím si najít nocleh, ale ten bude drahý a lepší bude když o mě nebude nikdo vědět…musím si najít skrýš…ale jak? Dobře že je léto a jsou teplé noci, do zimy snad něco vymyslím. Zatím můžu mít skrýš v nějaké rozpadlé boudě.“ Vydala se na trh a nakoupila co potřebovala, zajímavé bylo, že lidem její přítomnost nepřišla divná. Ve vesnici se každý ptal jak to, že je sama a tady? To bylo skvělé. Objevila starý spálený a polorozpadlý dům, několik hodin jej sledovala z úzké uličky a přitom jedla. Pozorovala i lidi a jejich chování. O dům nejevil nikdo zájem, tak ho různě obcházela a v okamžiku, kdy se nikdo nedíval vběhla dovnitř. Všechno bylo buď spálené a nebo rozpadlé. Strop ale vypadal ještě pevně, ale schody do podkroví chyběli. Hodila si batoh na záda a jako doma v lese na skalách zkušeně a bez potíží pár pohyby vyšplhala nahoru. A opravdu, podlaha byla pevná a část střechy zachovalá. Tohle bude na pár dalších let její domov. Když otevřela knihu co měla z trosek domu, nestačila se divit. Byly to paměti její matky jako zlodějky. Dalo by se říct přímo učebnice zlodějského umění. A tak Alliana četla: byly tam principy uzlů, zámků, psychologie, popsané stíny a umění plížení a tichého pohybu, jednání s lidmi, líčení pastí a hledání tajných skrýší, anatomie těla a bolestivých míst, umění převleků, gest a imitace. Byly tam popsané zločinné organizace, vrahové a způsoby tiché smrti, temné postavy siccové a netušené možnosti tohoto života. Byl tam popsán celý život Elenis Nepolapitelné. A Alliana začala studovat a pilně cvičit. Sehnala si drátky, planžety a různé zámky a otvírala je. Na tržišti a ulici se bavila s lidmi a nepřímou cestou je nutila říkat věci, které by normálně neřekli. Trénovala šplh na různých stěnách a plížila se ve stínech. Zkoušela líčit pasti, které zatím nebyly nebezpečné. A mimořádně dobře jí toto řemeslo šlo – geny se nezapřou. Okrádala lidi, vloupala se do hostinců v noci a nic netušící cestovatele okrádala o šperky a různé drahocennosti a po vzoru své matky všude nechávala lísteček se symbolem zlomené růže. Po nějaké době byla nucena se přestěhovat, protože dům, kde byla dosud měli strhnout. Nenašli tam nic, Alliana byla pečlivá. Přátele si nehledala, nikomu nevěřila, byla ráda samotářkou. A tak ji to vyhovovalo. Tak se protloukala životem a zasvěcovala se čím dál tím hlouběji do tajů zlodějského umění… Až pro ni začalo být tohle město malé a vydala se dál… - Zephon - |
|