Myslím že tomu dáme poslední šanci, zkusím dohnat absentující hráčku a zeptat se jí přímo, jestli budeme pokračovat, nebo jestli to mám ukončit.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Asi je na čase si položit otázku: Pokračovat či nikoliv?

Osobně bych pokračoval, pokračování příběhu mám vymyšlených hned několik.
Chápu že současná příběhová linka se už táhne dlouho... rozhodně déle, než jsem prapůvodně plánoval... neměla se táhnout takhle dlouho.

Pokud jsi ztratila zápal pro hru, nemůžu tě nutit v ní pokračovat.
A určitě ti to nebudu mít za zlé, pokud je tomu tak.

Jen bych rád věděl, zda budeme pokračovat, nebo jestli mám jeskyni uzavřít.

Snídaně a novinky
Sif

"Pokud by se něco co chvíli nedělo, asi bych začala být nervózní." utrousila císařovna do poháru a opět ho vypila na jeden zápřah.
Poté pozorně naslouchala vyprávění své rádkyně.

Ačkoliv byl její pohled upřený kamsi na stůl, bylo patrné že vnímá každé slovo.
"Ledový přízrak, který si vzal za úkol chránit nás před čím vlastně? Jaininou zlobou?" zeptala se a nalila si další pohár vína, z rohu místnosti se ozvalo nesouhlasné mručení Archiváře, ale císařovna ho přešla mávnutím ruky. Archivář jen cosi utrousil v tom prazvláštním jazyce, kterým mluvili oni a císařovna, ale dál nic neříkal.

Vyprávění o temné bytosti, která Jainu pronásledovala celý její život na tváři panovnice vydoloval smutek, který se snažila skrývat.
"Asi nejodpornější část toho příběhu zatím je fakt, že jí chtěli provdat silou... jako by nebyla nic jiného, než dobytek na porážku." řekla a upila vína z poháru.
"Můj raný život byl v porovnání s ní procházka zahradou." povzdychla si, zvedla pohár ke rtům, ale nakonec si to rozmyslela a pohár odtáhla.
Císařovna vrhla na svou rádkyni přísný pohled, když ve vyprávění došla k osudnému mostu, kde sice došlo ke zničení šíleného Necromancera a jeho nohsledů, ale také ke zraněním, kvůli kterým mladá čarodějka nyní bojovala o život.

Její oči se rozšířili údivem, když slyšela, že temná bytost vytvořila přelud, ve kterém rádkyně po krátkém milostném vzplanutí zabije svou paní. Ačkoliv panovnice sama na to nic neřekla, Archivář se zavrtěl a jeho zbroj hrozivě zaskřípala.
Císařovna nechala vyprávění plynout a v okamžiku, kdy zjistila že temná bytost vytvořila zvrácené kopie Loratha, Ardíi a jí samotné zatřásla hlavou, jako by se jí zdálo to co právě slyšela.
"Co prosím? Mohla bys to zopakovat?" požádala a přimhouřila oči, jako by měla pocit, že se jí zdá i její vlastní rádkyně.
"Nevím jestli se cítit polichocena či uražena!" řekla po chvíli.
Následný souboj a snahu o přivolání Fénixe jí přinutili lehce povytáhnout obočí v nevyřčeném soudu.

Pak ale přišel bod, ve kterém na scénu vstoupil obr v černé zbroji. Jak císařovna tak Archivář uhrančivě pozorovali čarodějku.
Zmínka o tom, že titán v onyxové zbroji vyslovil jméno císařovny ťalo do vládkyně jako popravčí sekera.
Zachvěla se a upustila pohár s vínem, který z řinčením dopadl na podlahu a jeho obsah se rozlil po podlaze a císařovniných šatech. Císařovna se chvěla, její dech i tep zrychlily jako by právě na jeden zápřah vyběhla všechny schody v paláci.
Archivář byl v mžiku u ní a položil jí svou velkou ruku na rameno, ona na oplátku položila svou drobnou ruku na jeho. Kdyby situace nebyla tak vážná, bylo by to i docela legrační.
"Je to on." hlesla a levou ruku se dotkla krku, jako by jí ho cosi svíralo.
"Nejspíš jen přelud." promluvil překvapivě měkce Archivář, jeho hlas nyní zněl skoro až lidsky.
"Ne... žádný přelud... já..." císařovna začala, ale hlas se jí zlomil a chvíli mlčela.
"..já měla dnes v noci sen.. velká bitva.. mrtví a ranění kam se jste jen pohlédli... a pak, na jedné z věží... objevil se za mnou... a v ruce držel Armageddon..." řekla potichu, ale v tichu jídelny to znělo jako by to řekla normálním hlasem. Pokud lze šlo usuzovat, oči Archiváře byly otevřené dokořán v němém úžasu, či hrůze.
"Takže je to pravda... Cendrion žije." řekl po chvíli císařovnin ochránce.
"A jestli je pravda to, co jsem viděla a co říká Sif, tak propadl temnotě. Nejspíš se bude chtít pomstít." hlesla a odevzdaně si povzdychla.
Následně pak pokynula rádkyni ať pokračuje.

Ani jednoho z nich nepřekvapilo s jakou lehkostí se obr, nyní dle všech indicií identifikovaný jako Cendrion, vypořádal s kopiemi a bytostí samotnou.
Co oba překvapilo bylo oznámení že se zkázonosná síla, kterou dle všeho Cendrion byl, zastavila v okamžiku, kdy se na scéně zjevil Fénix.
Následný "rozhovor" mezi nimi bohužel díky neznalosti jazyka a "féničtiny" zůstal zahalený tajemstvím.
Další překvapení přišlo, když se po něm Cendrion bez boje stáhl. Fénix následně na dlažbu "napsal" slovo "Cendrion" a poté, co Sif přistrčil svůj amulet, odeslal rádkyni zpět do normálního světa a následně skoncoval se zbytky temnoty, která se usadila v Jainině duši.

Po skončení čarodějčina vyprávění nastalo v síni ticho.
"Děkuji, žes mi to řekla, Sif." promluvila císařovna po chvíli a natáhla ke své rádkyni volnou ruku a vzala do ní její ruku a stiskla jí.
"Tři na sobě nezávislé zdroje se nemůžou mýlit. Cendrion žije. A jak to tak vypadá, jde si pro mně." dodala a ohlédla se po Archiváři, který rezolutně zakroutil hlavou, ale nic neřekl.

ABBA Revival - Trial Version

O starost méně
Sif

Thrall jen povytáhl obočí nad slovy čarodějky a rozhodl se v nich dál nevrtat.
"To rád slyším. A souhlasím, že nás čekají další výzvy." řekl a začal připravovat další obklad pro zraněnou čarodějku.
"Proč si nejdete odpočinout? Co jsem slyšel, měla jste náročných několik dní. A bude potřeba, abyste byla při síle.", aniž by zvedl oči od práce, nepatrně hlavou pokynul ke dveřím.
"Zavolám vás, kdyby se něco dělo." dodal a vytáhl od opasku dýku, která byla velká jako čarodějčino předloktí a začal s ní opracovávat zeleninu.


(Případné večerní rituály, i to jakou jsi měla noc a ráno po probuzení nechám čistě na tobě, pokud se budeš chtít rozepsat. =) )


Ráno dalšího dne
Sif

V jídelním sále byla zatím jen císařovna. Seděla u stolu se ztrápeným výrazem a vidličkou přehazovala míchané vejce ze strany na stranu.
V pravém rohu za ní stál jeden z Archivářů, nebýt jeho žhnoucích očí, vypadal by jako obrovská ornamentální socha. Jeho oči sklouzly k čarodějce, krátce jí přeměřily a následně jí pokynul na pozdrav.
Císařovna příchozí čarodějku nezaregistrovala až do doby až když přišla blíž. Poté s mírným úlekem upustila vidličku, která jí spadla na zem.
"Dobré ráno, Sif. Omlouvám se, byla jsem myšlenkami jinde." promluvila omluvně a z jejího hlasu byla znát sklíčenost a únava. Nepříliš ladným pohybem ruky uvedla spadlou vidličku do pohybu. Vidlička vystřelila z podlahy jako šíp, rovnou na Archiváře, který jí sotva postřehnutelným pohybem ruky chytil. Císařovna se na něj omluvně ohlédla, následně se otočila zpět, prsty levé ruky si promnula kořen nosu a druhou rukou bouchla pěstí do stolu.
"To ten den začíná!" zaúpěla a povzdychla si.
"Řekni mi, že aspoň ty jsi měla klidnou noc.", následně se natáhla ke džbánu s vínem, nalila si pohár a celý ho naráz vypila, za nesouhlasného přihlížení Archiváře, který jen naklonil hlavu na stranu, ale jinak nic neřekl.

Když dojde představivost a na světě se objeví ChatGPT xD

Bitva se udála jako temný a děsivý okamžik. Obr, obrovský a nebezpečný, snažil se zničit veškerou naději. Ale pak se objevil Fénix, a jeho přítomnost přinesla jasné světlo a naději do vzduchu. Viděla jsem, jak se Fénix zvedl nad mostem, plameny ho obklopovaly a spojily se v ohnivou kouli, která oddělila mě a toho obrovského obra. Jeho plameny se rozlily a znovu se zformovaly do podoby, kterou jsem znala. Byl to obrovský ohnivý orlí pták, sílou a velikostí ohromující. Díky své přítomnosti porazil obřího obra a osvobodil nás.

Vzpomínám si na dialog mezi Fénixem a tím obrem, i když jsem nerozuměla jejich slovům. Bylo to jako rozhovor mezi dvěma světy. Potom se Fénix ke mně otočil a předal mi amulet, stejný amulet, který jsem dříve zničila spolu s dvojnicemi. Byl to symbol ochrany a nové naděje.

Pousmála jsem se a lehce pokrčila rameny. "Byla to jenom divná vize. Ale jsem v pořádku, díky za starost." Opatrně jsem se posadila na postel a pohlédla na Fénixův amulet vedle sebe. "Myslím, že jsme vyřešili jeden problém. Ale mám pocit, že další výzvy nás ještě čekají."

The Might of the Iron Moutain
Velekrál
O několik dní dřívě

"U všech Výhní, jak dlouho ještě?" pomyslel si, když další z jarlů vstal, aby předstoupil před sněm.
Neměl tyhle výroční sněmy rád, nudili ho a nebýt pravidelné hádky a nakonec rvačky na konci každého sněmu, asi by už dávno umřel nudou.
Ale dnes bylo do rvačky ještě daleko. Tak daleko, že se rozhodl počítat vyobrazení kladiv, seker a kovadlin na malbě na stropě Velkého Sálu.
Dostal se k dvanácti stům, když ho z hloubání vytrhl jeden z jarlů.
"Jaký je váš názor, můj jarle?" zeptal se tazatel znovu a taktně pomlčel, že Velekrál je duchem přítomen jinde.
"Takový že máš křivý nos a medovinu na vousech!" pomyslel si Velekrál a projel si rukou vousy.
"Zatím jsem neslyšel dost, abych si udělal názor na celou situaci." prohlásil věčně a rukou pokynul k tomu, aby debata pokračovala, ačkoliv by za to nejradši strčil ruku do roztavené oceli.
"Co bych dal za kovadlinu a kladivo?" pomyslel si a poposedl si o něco pohodlněji na dnes obzvlášť nepohodlném trůnu a krátce se zaposlouchal do tlumeného dunění vzdálených kováren. Jeho srdce bilo ve stejném rytmu jako kovárny.
"Jak tohle mohl otec vydržet? Celé hodiny poslouchat tyhle žvanily, jež jsou schopní dohodnout se na tom, že se nedohodnou!" posteskl si a prsty zabubnoval na opěrky trůnu.
Jeho ruce lačnily po jistotě, již byla váha kladiva. Jeho srdce toužilo slyšet zpěv kovadliny a jeho svaly si přály podmanit železo jejich vůli.
Pravá ruka sklouzla k rukojeti sekery, jež odpočívala opřená o trůn.
"Taky bys ráda nějakou melu, než tohle blekocání, což?", prsty poklepal na rukojeť, jako by čekal odpověď, ale jeho věrná sekera jen trpělivě mlčela.
"Vždy jsi z nás dvou byla ten moudřejší." povzdychl si a snažil se opět chvíli dávat pozor.



--- O několik úmorných, nesnesitelně nudných, hodin později ---


Velekrál si zrovna prohlížel malbu na východní stěně Velkého sálu poté, co vzdal veškeré snahy poslouchat debatu o tom, jestli podávat pivo teplé nebo studené.
"Fuj, teplé pivo!" byla jeho jediná myšlenka k debatě, ale jakožto nejvyšší vladař musel zůstat nad věcí. I v naprostých pitomostech, již tato debata bezesporu byla.
Zrovna si prohlížel část malby, jež vyobrazovala první zažehnutí Velké Kovárny, když se dveře Sálu rozrazily a dovnitř vpadl mladík, funící jako parní kotel s výrazem někoho, kdo utíká před rozběsněnou řekou.
Mladík rychle přeletěl pohledem místnost, než našel Velekrále a uctivým, ale spěšným krokem zamířil k němu.
Cestou se omlouval brblajícím jarlům, někteří z nich si stěžovali na neurvalost mládí a to donutilo Velekrále se v duchu usmát. Sám byl poměrně mladý, ale málokdo by měl tu odvahu ho oslovit "mládenče" či "štěně".
Mladík se zastavil u Velekrále, uctivě se uklonil a se sklopeným zrakem králi podával svitek stočený do ruličky a drmolil u toho jako tětiva luku.
Velekrál zvedl ruku, aby mládence zastavil.
"Zpomal, mládenče! Drmolíš jako moja stará, když zapomenu na její narozeniny!" řekl dobrácky a dal mladíkovi čas, aby si utřídil myšlenky a opět zapřáhl jazyk do otěží.
"Omlouvám se, Výsosti! Posílá mě Erik Dragongaze s touto zprávou, že je to důležité!" vypravil ze sebe mladík a znovu podal Velekráli svitek. Od zaznění jména "Erik Dragongaze" panoval v Sále ticho, dokonce i vzdálené kovárny, jako by najednou utichly.
Velekrál si převzal svitek a podíval se na pečeť na něm - ještěří hlava v kruhu ohně.
"Děkuji, mládenče, můžeš jít! A cestou někde vypij trochu vody." pravil nejvyšší mezi jarly a poplácal mladíka po rameni. Ten se znovu uklonil a spěšně opustil Sál.

Král opatrně odlomil pečeť tak, aby ji neporušil a poté začal číst obsah zprávy. Je-li od Erika, je to skutečně důležité.
Zatímco četl, pomalu přešel k trůnu a posadil se. Oči všech ostatních jarlů ho bedlivě sledovali, ale to mu bylo jedno, obsah zprávy byl důležitější.
"COŽE?!" vybuchl po chvilce čtení a zrudl vzteky tak, že jeho tvář byl stejně rudá jako jeho vousy.
"PROČ SE TO DOZVÍDÁM AŽ TEĎ?!" zaburácel tak hlasitě, že ti, kdo seděli nejblíž si přáli propadnout se do země.
"MŮŽE MI TO NĚKTERÝ Z VÁS MLÍČŇÁKŮ VYSVĚTLIT?!" dštil Velekrál oheň a síru.
"N-nepovažovali..." začal jeden z mladších jarlů.
"NEPOVAŽOVALI JSTE ZA DŮLEŽITÉ MNĚ INFORMOVAT O TOM, ŽE JE TO DĚVČE V PROBLÉMECH?!" zavrčel Velekrál a praštil do stolu tak silně, že se na opačném konci nadzvedl.
"Můj jarle, záležitosti lidí se nás přeci netýkají!" odvětil smířlivě zástupce z řad starších jarlů.
"U VĚTŠINY LIDÍ TO PLATÍ, ALE TOHLE DĚVČE JE DŮVOD, PROČ SE DNES VRACÍTE KE SVÝM DĚTEM, VNOUČATŮM A PRAVNOUČATŮM!" hřměl Velekrál a mrštil svitek na stůl mezi džbány s medovinou.
"TO DĚVČE PRO NÁS UDĚLALO VÍC, NEŽ MUSELO!" pokračoval ve slovní bouři.
Na jeho slova nikdo z přítomných nic neřekl. Starším nejspíš došlo, o kom je řeč a mladší raději mlčeli, aby nebyli za ještě větší blbce.
Velekrál se sám odmlčel, aby uklidnil rozbouřenou řeku lávy, jež mu nyní proudila v žilách.

"Vaše rozkazy, můj jarle?" zeptal po chvíli ticha jeden kdosi od dveří do Sálu.
Pohledy všech přítomných, včetně Velekrále se otočili za hlasem a sálem to zašustilo.
Velekrál se přísně díval na zjizvenou tvář tazatele a ten mu pohled oplácel lhostejností zoceleného válečníka.
"Připravte dělové čluny, letce na gryfech a všechny bojeschopné válečníky, kováře a dělostřelce!" odpověděl Velekrál a ve tváři zjizveného válečníka se mihl krátký úsměv.
"Všechny?" zeptal se kdosi v Sále, hlas plný neskrývaného nadšení.
"VŠECHNY!" zahřměl Velekrál, uchopil doposud odpočívající sekyru a zvedl ji nad hlavu a poprvé po dlouhé době plný energie pronesl:
"Trpaslíci z Železné Hory vyslyší volání Taragonu!"
Ostatní přítomní v sále pozvedli své vlastní zbraně a sálem zaburácelo nadšení.