| |||
„Hej! ... Tohle se nepočítá!“ vyjeknu když mě začne lechtat. Vždycky jsem byla lechtivá a vždycky toho dřív či později někdo využil. „Přestaň!“ okřiknu jí a přes lechtání se jí pokusím zalehnout. směji se a nakonec zanechávám pokusů o útok a skulím se z ní i z postele. Z tupou ránou padnu zády na zem a vyrazím si dech. Ovšem ani to mě nezabrání v tom se smát. |
| |||
Přestane házet a pak se zavrtá do peřiny. Vezmu polštář a plížím se k ní, že ji překvapím, když najedou vyskočí a srazí mě na záda do postele. Trochu překvapeně heknu a bráním se její peřině polštářem, který ale rychle odputuje pryč, z mého dosahu mimo postel. Nyní se motám nejen do svých vlasů, ale i do jejích. Vzhledem k tomu, že se nemám jak pořádně bránit, si uvolním alespoň jednu ruku a zkusím zda je lochtivá. Všechno je doprovázeno hlasitým smíchem a naříkání postele pod námi. |
| |||
Po několikáté střele, už přesně nevím, kolikátá to je, se mi vlasy zamotají kolem krku a já se už z nich tak rychle nedostanu. Kryjí výhled a bez míření to zas já neházím. Nakonec tedy končím na své posteli s rukami kryjící hlavu a čekám až to přestane. Jenže polštáře se ode mě odráží jejím směrem a tak je může vždycky sebrat a hodit znovu. Nakonec přes sebe přetáhnu peřinu a čekám na lepší časy... Takhle to projet... vynadám si během čekání a rozhodnu se podlou věc. Zvednu se s peřinou přes vrchní část těla a vrhnu se na ní. Skolím ji do postele a dusím ji pod svou peřinou. |
| |||
"Ti dám, srandu si ze mě dělat!" výsknu mezi smíchem. Vlasy se mi rozlétají do stran, takže prameny, které lezou do obličeje jen odfukuju. Rychle vracím polštáře zpět, nějaké chytám ještě v letu. Bude to pak chtít věnovat hoodně času na rozčesání. Napadne mě a házím zpět další střelu. Pohybuju se kolem postele a chytám polštáře, takže se občas do vlastních vlasů i zamotám. Zapléct to bude chtít. |
| |||
Letícímu polštáři uhnu jen tak tak a i tak mě trefí do vršku hlavy. Tak nakonec přeci jen bitvu začala ona. Za smíchu po ní hodím prvně svůj, načež z postele seberu ten její, který následuje ten můj. Během chvíle mám dlouhé vlasy opravdu všude – nic nevidím a tak nezbývá, než je pořád odhrnovat někam stranou. Občas by se ta čelenka, či gumička hodila. Taky za to schytám střeli, které okamžitě letí zpět. „Asi už to není takový kamarád...“ připustím se smíchem a kleknu si na postel, odkud opětuji útoky. |
| |||
Kývnu na souhlas a vrývám si cestu do paměti. "Park je přece jiným..." namítnu, než mi dojde, že si ze mě dělá šprťouchlata. Natáhnu se po ní, že jí zlochtám, nebo tak, ale uteče mi na svou postel. Natáhnu se tedy alespoň pro polštář a hodím ho po ní. |
| |||
„Jo to bude dobrý.“ řeknu chvilku zaváhám a pak když vidím ten její úsměv, něco mě napadne. „Třeba potkáš svého kamaráda Labradora...“ řeknu se smíchem v hlase. Prostě mi ten pohled nejde vyhnat z hlavy já nevím proč. Teprve když to vyslovím, dojde mi, že by mě za to mohla chtít taky třeba zbít. Usměji se a raději se odklidím na svou postel, přičemž cestou odložím notebook na stůl. Dojdu ke své posteli a do rukou vezmu polštář. Co takhle udělat bitvu? napadne mě okamžitě v souhře s tím bitím za poznámky. Péřové nejsou, tak se nemusíme bát roztržení... |
| |||
Opřu se rukou vedle ní, takže jsem nahnutá přes její klín a hledím do monitoru. "No tak u nás byla škola tak nějak přizpůsobená tomu, že po okolí jsou farmy a tak, a byla poměrně blízko, autobusem jsem jezdila jen dálkově a jen když to nešlo jinak..." odvětím a zkoumám mapu. "Tady by to asi bylo nejlepší, co myslíš?" zvednu se, aby zase viděla a načtrnu trasu po vedlejších uličkách. Podívám se na ní a uvědomím si, že jsme nějak zatraceně blízko u sebe. Polknu a kousek se odtáhnu, abych to zamaskovala tak se usměju. |
| |||
Podívám se na ní. Dalśí shodná věc. Zajímavé... Pak se trochu odkloním, abych jí udělala místo u mapy. Když se nahne, dostanou se mi její vlasy před obličej. Je cítit po citrónech? přemýšlím a naberu vůni. Mám skoro nutkání se jí dotknout. Jen můj mozek mě hned krotí myšlenkou, která obsahuje něco podobného slovům, vždyť je to holka. Nechám to tedy být a jen s mírnou nervozitou čekám, až si mapu do prohlédne. Cítím, že mi trochu třesou kolena, na kterých leží počítač. „Tak u nás byl ten problém, že ten autobus pak jel dost dlouho a když už jsi s ním jela, nevystoupila jsi na nejbližší zastávce...“ řeknu na téma dýchání v autobusech. |
| |||
"Tak to máme podobné..." kývnu hlavou, "nerada se cpu do jakéhokoliv dopravního prostředku... zvlášť když je narvaný, nemá to volnost, nemůžeš dýchat a ještě jsou lidi neurvalí..." odfkrnu si. Nahnu se taky k mapě, abych se podívala, kudy přesně že to půjdeme. Tak nějak jsem doufala, že na kolejích bude někdo, kdo mi ukáže cestu, ale takhle se jí raději naučím nazpaměť. |
doba vygenerování stránky: 0.12422609329224 sekund