Andor.cz - Dračí doupě online

Na její otázku jen kývnu, cítím se všelijak, ale stojím, dýchám, tak je to v pořádku. Rozhlídnutím zjišťuji, že jsme pořád sami. Aspoň že tak.
"Všimla jsem si, no není to divnější než měnit se na psa..." konstatuji a přitáhnu se jeden z dlouhých pramenů. Pak ho zase pustím a podívám se na Miu. Co vyvádí? Podivím se v duchu, když vidím její reakci.
"Vážně?" překvapí i mě, když řekne, že se mi barva očí změnila. "Jaké jsou teďka?" zeptám se poměrně zvědavě.

„V pořádku?“ zeptám se nedočkavě, když se objeví z keře. Ještě pořád tu jsme sami, tak se nemusíme moc krotit, ale kdo ví, jak dlouho tomu tak bude. „Eeh Hayley, no... víš, že máš ty vlasy taky jiný?“ zeptám se a když se na mě podívá, skoro se zalknu. „A... myslím, že máš i trochu jiné oči.... jako barevně...“ řeknu trochu nervózně. S tím posledním by mohl být i problém. Naštěstí dneska už existují kontaktní čočky...

Mia vyskočí a pak společně dojdeme ke keřům na okraji pláže. Nevím jestli je to tou dobou, ale nikdo tu není. Naštěstí. Zaťala jsem zuby a mírně zavrčela, když mi svaly začala projíždět bolest. Povolila jsem mordu, z rukou jí vzala smotek mých šatů a odkulhala se do keřů.

Svalila jsem se hned jak jsem mohla a mohutně nabírala vzduch. Pak už jsem ho spíš zadržovala, když mi tělem projížděli vlny bolesti, tahu. Pevně jsem semkla oči k sobě a schoulila se do klubíčka. Pak překvapivě rychle všechno odeznělo. Pomalu jsem otevřela oči. Posadila jsem se a zamotala se do dlouhých hnědých kudrlin svých vlasů. Narostli do pěkné délky a tak je na nich vidět, jak se vlní. Trochu nevěřícně jsem koukala, jak zesvětlali, pořád hnědá ale světlejší odstín. Navíc vypadají trochu jako melírované. Hmm. Přehodila jsem si je na záda a roztáhla šaty, do kterých jsem se pak oblékla. Urovnala si límeček a jen lehce štrejchla o ucho. Co to...? Prohmátla jsem je pořádně. Tvořily nepatrné špičky.

Zvedla jsem se a vylezla z křoví. Další změny jsem si nemohla všimnout já. A to té, že moje modré oči nyní měli hnědou barvu.

Sedím a při přemýšlení sleduji, jak se cáká. Vypadá, že se dobře baví... napadne mi. Mám z toho radost. Nepospíchám pryč a tak ji nechávám řádit. Sama rukama přehrnuji písek vedle sem a tam a snažím se o nějakou stavbičku. Ovšem tím si jen ověřím fakt, že ze suchého písku toho moc nejde.

Jejích křečí si všimnu teprve tehdy, když zajede po čumáku neřízeně pod vodu. Okamžitě vyletím na nohy a doběhnu až na kraj. Asi bych tam měla skočit... napadne mě, ale v tu chvíli se vynoří. Oddechnu si a společně pak dojdeme ke krajním keřům, přičemž se pečlivě rozhlížím, zda někde někdo není. Štěstí nám přeje a jsme tu sami.

Když dojdeme k moři, opatrně dojdu k vodě. K mému údivu není až tak moc studená. Sleduji Miu, uchechtnu se a pak hupsnu do vody. Proskáču okolo a tak ji trochu pocákám. Když se posadí do písku, ještě chvíli hopsám ve vodě a pak vyskakuji a běhám i po písku i v mělčině.

Jsme tam docela hodnou dobu, čas od času jsem šla k Mie, když mě konečně zastaví prudká křeč. Nečekala jsem ji a tak jsem po čumáku zahučela do vodu. Vyškrábu se na břeh a prskám slanou vodu. Další křeč mě nenechá na pochybách, že se mé tělo konečně usmyslelo, že je toho pro dnešek dost. Dojdu k Mie a rozhlídnu se, kde bych se mohla oblíct.

Dojdeme až na samotnou hranu moře. Kdybych byla pes, nic by mi nebránilo tam skočit. Takhle si jen zuji boty a udělám pár kroků do chladivé vody. Chodidla se ihned propadnou do vrchní vrstvičky jemného písku. Je to krásný pocit.

Když si ho užiji, zacouvám zpět a sednu si na písek. Hlavou se mi honí hromada různých myšlenek. Od mé rodiny v Austrálii, přes můj web až po to, co se stalo tady. Samozřejmě i o Hayley, se kterou jsem se tak rychle a dobře skamarádila. Však to naše tajemství nás taky trochu spojuje...

Podívám se na ní. Světlá srst, trochu špičatější uši, trochu větší velikost. To všechno naznačuje, že to není jen nějaká fenka z ulice. Asi bych měla vymyslet něco neprůraznějšího, než kamarádku, které pomáhám. To bych přece aspoň věděla rasu...

Je zvláštní jak najednou dokážu přehazovat mezi štěkotem a lidskou řečí a v hlavě se mi to míchá do jednoho rozumného celku. Když se nad tím zamyslím, nedává to smysl. Ale to tady v poslední době povícero věcí.

Vyrazili jsme v k moři, cítím ho ve vzduchu. Když zaslechnu to otravné psisko jen nevědomky hrdelně zavrčím.

Další proklínání chlapského otravného pokolení přeruší Mia svou omluvou. Neodpovím. Co bych jí taky asi tak měla říct? To nic bylo to příjemné? Vážně? Tak na to nemám povahu. Ale ani na to abych se chovala odtažitě. Když se mi... V myšlenkách se raději od tohoto tématu odkloním.

Místo toho zase začnu vnímat realitu, poslušně jsem zamyšleně klusala vedle ní, všimnu si, že jsem poněkud vzrostlejší než psi. Do vědomí se mi opět vrátí dumání nad tím, co jsem.

Nenapadne mě dumat, jak to, že Mia je už opět dívka a já jsem pořád na čtyřech tlapách. Život mě tak nějak naučil brát věci takové jaké jsou a jak přijdou.

Mia...
„Mějte se...“ řeknu oběma, jak páníčkovi, tak jeho psu, který tomu určitě nerozumí. Na to bych asi musela štěkat. Počkám, až se rozloučí i psi. S Hayley po boku pak vyrazím směrem od paní – směrem k moři, které doslova cítím ve vzduchu.

Niko...
„Tak jo... Měj se.“ zaštěká a nechá si nandat vodítko. Pak se otočí a bok po boku s páníčkem odcházejí odkud přišli. „Krásně voníš!“ ještě štěkne z dálky, když už ho ani přes keře nemůžeš vidět.

Mia...
„Omlouvám se...“ řeknu tiše Hayley a doufám, že pochopí, že myslím ten dotyk. Bylo to bezmyšlenkovité. Ráda drbu psi a vůbec zvířata a no vypadá jako pes. Její diskuzi s Nikem asi ani radši nezmiňuji, jestli se takhle budou chovat všichni psi, tak to se mnou bude zlé. Nevím, zda bych vydržela, se ho nepokusit zabít. Nenávidím dotěrné kluky – to mi je jasné, i když jsem s nimi do teď neměla žádnou zkušenost.

"No jo, ta tady chodí jen kvůli tomu, aby mohla ječet na psi..." potvrdí, když sleduje tvůj pohled svým.
"Budu se těšit..." usměje se na tebe a oddechne si, když má labradora zpět na vodítku.
"Tak pojď ty rošťáku..." pokyne k němu a odchází pryč.

"No jak myslíš, když se ještě setkáme, třeba ti to vysvětlím..." zastříhám ušima, když zaslechnu lusknutí, podívám se na Miu a zahlédnu i tu paní. Bezva. Přejdu k Mie a ztuhnu, když ucítím její prsty na zádech. Po těle se mi rozjede zvláštní pocit a já si jen zopakuji, že nemám vypadnout z role a jen držím. Velice rychle si to uvědomí a ruku stáhne. Jen kývnu a jdu za ní. Ještě hodím poslední pohled po Nikovi a pak už jen vzhlížím k Mie a vracím se k pocitu, když mi projížděla kožíškem.

„Ona se ohlídá sama... No a mě to taky neuškodí se vyvětrat.“ řeknu s úsměvem. Rozhlédnu se a kus od nás zahlédnu zase tu starou paní. „No asi bychom se měli klidit.“ řeknu a kývnu hlavou směrem k paní. „Už mě varovala, že na mě zavolá policii kvůli tomu, že nevenčím na vodítku.“ postěžuji si.

Několikrát lusknu prsty, snad to Hayley uslyší, pískat se mi nechce a hlavně ani nevím, zda to umím. Ještě bych se ztrapnila. pomyslím si. „Tak mi půjdeme. Asi se tu ještě někdy potkáme.“ řeknu, když dá svému psovi vodítko. Trochu bez přemýšlení přejedu prsty v kožichu Hayley. Je příjemný... dojde mi a tak teprve teď mi dojde, čí srst to je. Ucuknu prsty. „Tak pojď, s policií se seznamovat nehodlám...“ řeknu tiše.

„Ale to se nestane...“ štěkne. „Na to mě má páníček moc rád. Nás jen tak něco nerozdělí...“ dodá a vůbec mu nedojde, že můžeš myslet i někoho jiného než jeho pána. Když uskočíš, smutně a zklamaně štěkne.