Andor.cz - Dračí doupě online

Trochu jsem to udělala spíš jako pobídku ke hře. Když mi ale předala vedení, začala jsem trochu kličkovat a provokovat jí. Když štěkne, rozhlídnu se a zjistím, že běžíme podél nějaké cesty. Paní očividně nadává, spílá něco na adresu nezodpovědnejch lidí, co si pořizují psy. Její nápad se mi líbí. Nikdo na naší adresu, či o nás, nebude nadávat! Zasměju se v duchu.
"Proč ne!" štěknu a běžím nadále rovně, pak se prudce stočím a skočím na cestu, pokračuji v naší rychlosti, ale po cestě, kolem paní.

To popostrčení do boku jsem vzala, jako že chce vést ona. Zpomalila jsem tedy ještě trochu a nechala jsem ji v čele, aby nás vedla. Nemyslela jsem, že to bude až takováhle sranda. Teprve po chvíli, když jsme běželi podél cesty jsem poprvé štěkla varování. Na cestičce šla nějaká stará paní o holi a naším směrem směřoval proud nadávek. „Co takhle se proběhnout kolem ní a nejlépe ji trochu polechtat ocasem?“ zaštěkám.

Občas jsem poposkočila a do ocasu, popřípadě pokud se mi ji podařilo doskočit o kousek dál tak do stehna, jsem ji šťouchla čenichem. Pak konečně zpomalila a já ji doběhla, tedy běžela jsem vedle ní. Běželi jsme pořád rychle, takže mi začínal docházet dech, zjistila jsem, že čumákem tolik vzduchu prostě pobrat nejde, tak jsem otevřela tlamu a jazyk se mi okamžitě svezl po straně ven z tlamy. Nebylo to nepříjemný, tak jsem ho tak nechala. Těkla jsem k ní pohledem a přiblížila se boky. Trochu jsem do ní strčila a zase se vzdálila. Změnila jsem směr.

Dávám si pozor, abych byla trvale kousek před ní a svým ocasem ji tak mávala před čenichem. Něco na ní mě prostě lákalo ji provokovat. Tak jsme oběhli celou louku hned třikrát. Teprve pak jsem se nechala doběhnout, což se stalo velice rychle, protože neběhá pomaleji... Běhá minimálně stejně rychle jako já, jen já měla náskok.

Během následující chvíle mi však dochází, proč psi mají pořád otevřenou tlamu. Průvan na mokrém jazyku je hodně příjemné osvěžení.

Do shluku kmenů odloží i své šaty a prohlíží si místo, zda by mohl někdo oblečení odhalit. Pozoruji ji a čekám na její verdikt. Nakonec zavelí k odchodu a tak se jen pousměji a jdu vedle ní keři ven. Slyším ji velmi dobře, i když jí v keřích nevidím. Když se propletu ven, chviličku po ní, tak už se rozbíhá tryskem pryč. Trochu poskočím a štěknu.
"Hej! Počkej na mne!" a rozběhnu se rychle za ní.

Napřed se musím trochu přizpůsobit jinému typu běhu, ale jakmile na to přijdu, rozběhnu se... Páni! Krajina se kolem mě míhá vážně rychle. Jak asi tak rychle můžu běžet? Všimnu si ale oháňky kousek přede mnou. Rozverně poposkočím a doháním jí.

Pečlivě odložím oblečení a ještě to zkouknu z jiných úhlů. Je vidět jen když člověk, či kdokoliv jiný ví co hledá. „Tak poběž...“ řeknu a zase se propletu keři ven. Rozhlédnu se sice šedivým, ale jinak výborným zrakem po okolí. Teprve pak se rozběhnu po velkém trávníku zběsilým tempem...

Je to úžasné dojde mi a užívám si to tak, že na strach úplně zapomenu.

"To doufám," po jejím vzoru vezmu opatrně kousek látky zpět do zubů. Jdeme dál, občas ji pozoruji a přijde mi strašně nervózní. Snad ji to přejde.

Konečně objevujeme něco, co je snad park, rozhodně to tak vypadá a tenhle kraj je určitě udržovaný lidskou rukou. Jdeme stále hlouběji a hluk města pomalu utichá spolu s další a další zelení okolo nás. Dojdeme k docela výraznému shluku keřů, do kterých zapluji. U spojených kmenů najdu místečko, kam upustím šaty, nejsou na zemi a nejdou (doufám) zvenku vidět.

„No snad jdeme správně...“ řeknu, zvednu svoje šaty a vydáme se dál. Na konci uličky se ještě ohlédnu protože v dálce zaslechnu sirénu. Nebo se mi to už jenom zdá? Napadne mi a zaposlouchám se. Naštěstí už ji znovu nezaslechnu.

Park objevujeme a dokonce i s pěkně zarostlými keři. Proběhneme mezi nimi až do hloubky, kde budeme mít soukromí.

Trochu brzdí, ale stále jde za mnou, vypadá poněkud zamyšleně. Pak mě dožene a ptá se mě, zda vím, kam jdeme. Opatrně tedy z tlamy pustím šaty abych mohla odpovědět.
"Podle mapy doufám, že k okraji města, nebo alespoň do méně frekventované části města..." Pokud si pamatuji správně, stačí jít kousek dolů a pak na západ, tedy doprava a měli bychom se dostat mimo domy. Nějaký park nebo co to je a snad také nějaké pláně, ale rozhodně dostatečně veliké a doufám, že ne tolik zalidněné. Chceme se proběhnout, ne se vyhýbat lidem.