Andor.cz - Dračí doupě online

Z hlavní odbočíme na vedlejší a asi stejně jako Hayley doufám, že už nebudeme tak nápadné. Opravdu nerada bych skončila v kleci pro psi. Zatřesu hlavou protože moje myšlenky putují dál a dál úplně od věci. Co kdyby tam byl nějaký pes? dojde mi nakonec a to už opravdu zrychlím a doženu Hayley. „Tušíš kam jdeme?“ ptám se jí, když nikoho kolem nevidím.

Až po chvíli, kdy se ozve několik podivení nahlas mi dojde, že asi není úplně chytré jít si po hlavní ulici v psí podobě. Rychle tedy zahnu do menších vedlejších uliček, které doufám nebudou tak frekventované. Pohledem za sebe si zkontroluji, že jsme stále pohromadě, nestála bych o to, abychom se rozdělili nebo po nás někdo šel.

Následuji její ocas ulicí a přitom se pozorně dívám po lidech. Navíc svýma ušima bedlivě poslouchám okolí. Pár krát dokonce zaslechnu udivený zvýšený hlas a zahlédnu jak si na nás dvě děti ukazují. Snažím se vypadat přátelsky a snad i roztomile. Ze všeho nejmíň bychom potřebovali odchytovou hlídku.

Následuji ji, opatrně, stále trochu nejistá na čtyřech tlapách. Jen doufám, že si nás venku nějakej cvok nevybere jako svůj cíl pro střílení. Rychle tahle myšlenka je zatlačena pryč, napadne mě spíš, že máme štěstí, že tu bydlí ožralové a jsou celý den pryč.

Vyjdu za ní ven. Zastaví se a rozhlíží se, podívá se na mě. Pokusím se vybavit si mapu a pak vyrážím na druhou stranu, na okraj města. Cestou se rozhlížím, kde by popřípadě šli schovat naše šaty.

Chytím je trochu líp a vydám se ke dveřím. Kdyby nás někdo viděl to by bylo docela srandovní. Na druhou stranu ani jedny z našich stočených šatů nejdou na první pohled odhalit. Stejně nám maximálně hrozí útulek...

Pozorně poslouchám až sejdu ke dveřím. Nikdo nikde. otevřu dveře a venku čekám na Hayley. Kam teď? nejraději bych ji položila otázku, ale jak na to s plnou tlamou? Nakonec vrhám jen tázavý výraz.

Chvíli taškou přehrabuji, než vytáhnu v zubech stočené šaty, jsou tmavé a drží tvar. Jsou džínové, takže je ani neprokousnu, nebo tak něco. Podívám se na Miu, jak je na tom, všimnu si že trochu váhá a z tašky vyndává šaty tmavé barvy, jediné co z nich takhle je vidět je barva a třásničky nebo co to je. Nakloním hlavu na stranu a už nechci šaty pouštět z tlamy, takže musím mlčet, čekám na ni.

„Tak jo...“ štěknu a vstanu zase na všechny čtyři. Pravou tlapou pak prohrabuji tašku, až vyhrabu hledané. Chvilku na ty šaty hledím a pak zamyšleně hodím pohledem po Hayley. Zrovna moc se mi v těhlech šatech nechce ukazovat. Vlastně ani nevím, co mě to napadlo, že jsem si je sebou vzala. Na druhou stranu brát do tlamy plné slin bílé šaty se mi taky nechce. Nakonec protáčím oči a jemně je pysky vytáhnu ven.

odkaz

"Jestli poběžíme ven, můžeme někam oblečení odnést, nejlépe nějaké šaty, to je jen jeden kus a pak se tam proplížit, lepší než zpátky na ubytovnu," navrhnu řešení.
"Jasně že sranda, jde se na to..." přejdu vedle postele a čumákem hledám v mé tašce nějaký kousek oblečení, co půjde vynést ven.

Chvíli váhám nad jejími slovy. „A co když se proměníme zpět venku? Co s oblečením?“ napadne mi zádrhel. Vždycky jsem měla daleko k positivnímu přístupu. Vždycky hledám mouchy. „Byla by to sranda. ... Chtěla bych to zkusit.“ řeknu a čumákem dloubnu do svých pracek, které mám rozložené kolem sebe.

"Jo to já taky ne," zabručím poněkud rozmrzele. Sleduji ji, jak se škrábe na postel. Musím se usmát, což na psí mordě muselo vypadat poněkud zvláštně. Řeknu si, že sedět tam uprostřed místnosti nebude asi úplně ono, a tak se zvednu a udělám pár váhavých opatrných kroků. Když se zvykne na rytmus, tak to vážně není tak těžké... Zrychlím, poposkočím, z hrdla mi unikne rošťácké tlumené štěknutí. Pak mě napadne spásná myšlenka.

Podívám se na Miu, která si mě prohlíží, jen tázavě nakloním hlavu na stranu, ale více to neřeším. Vypadá tam takhle docela impozantně... Napadne mě, nasucho polknu a raději řeknu, co mi přišlo na mysl.
"Když už je to sen, co si to alespoň neužít? Kdy se ti naskytne příležitost proběhnout čtyři tlapy a mít výborný čich?"