Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Nevertown: Bylo nebylo

Příspěvků: 414


Hraje se Domluvený termín  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Marie Breadhouse *Mařenka* je offline, naposledy online byla 18. ledna 2017 9:58Marie Breadhouse *Mařenka*
 Postava Rosabelle Sinclair *Kráska* je offline, naposledy online byla 16. ledna 2017 11:23Rosabelle Sinclair *Kráska*
 Postava Jefferson *Kloboučník* je offline, naposledy online byla 22. ledna 2017 23:10Jefferson *Kloboučník*
 Postava Karou Derringer *Karkulka* je offline, naposledy online byla 22. ledna 2017 22:46Karou Derringer *Karkulka*
 Postava Bigby Wolf *Velký zlý vlk* je offline, naposledy online byla 19. ledna 2017 12:39Bigby Wolf *Velký zlý vlk*
 Postava Aria Halloran *Ariel* je offline, naposledy online byla 21. ledna 2017 12:52Aria Halloran *Ariel*
 Postava Pomocná Tvůrčí je offline, naposledy online byla 16. ledna 2017 11:23Pomocná Tvůrčí
 Postava Alexandra Bells *Zvonilka* je onlineAlexandra Bells *Zvonilka*
 Postava Lilo Pelekai *Lilo* je offline, naposledy online byla 03. prosince 2016 10:19Lilo Pelekai *Lilo*
 Postava Eliot Whiteman *Jack Frost* je offline, naposledy online byla 16. ledna 2017 17:12Eliot Whiteman *Jack Frost*
 Postava Bianca Crown *Bílá královna* je offline, naposledy online byla 15. ledna 2017 15:03Bianca Crown *Bílá královna*
 
Bigby Wolf *Velký zlý vlk* - 19. ledna 2017 12:39
bigbywolf2943.jpg
Svolávání smečky
prakticky Karkulka

Karkulku zmerčím už z dálky. Její styl chůze je velmi originální. Ale stejně jako já dokáže takto vydržet odchodit vážně dlouhé pochůzky. Užitečná schopnost jak při práci tak při lovu.
Nad jejím vskutku zuřivým máváním jen zakroutím hlavou a dokonce mi unikne i pousmání.
Jak malá.

Než ke mě to střeštidlo dorazí v klidu dokouřím a i spořádaně odpálím vajgl do poblíž stojícího koše. Přeci jen v nemocnici se z pochopitelných důvodů kouřit nesmí.
"Nějaká veselá, je vše v pohodě?"
hold vlčí úsměv má mnoho podob a málo kdy je to dobré znamení.
 
Alexandra Bells *Zvonilka* - 29. prosince 2016 10:34
zvonilka6773.jpg
Nečekaný telefonát
okrajově Bílá královna

Sotva cinknou hrnky o kuchyňskou linku, v kapse mi začne jako o život vyzvánět telefon. Jako redaktorka - a asi i jako velmi důvěřivý člověk - mi nedělá problémy zvedat neznámá čísla, a proto dnešek nebude jiný. Však ona káva i Vinny se svým příběhem chvilku počkají.

Nadechuji se k pozdravu, když najednou uslyším Danielle.

"Danielle? Jasně, pomůžu ti, co se stalo?" zeptám se hned, jak mi dá možnost s obavami. "Cože ty jsi-" uvědomím si, že jsem překvapením zvýšila hlas, a tak jej raději ztlumím. "Ve vězení?"

Zavrtím pro sebe hlavou nad tím, jak se mohla Danielle dostat do tam, kam se dostala, ale neváhám s tím, abych jí pomohla. To je naprostá samozřejmost.

"Jasně, samozřejmě, řekni si kolik a já to tam hned donesu,"
odpovím jí a naznačím Vinnymu že musím jít. Zatímco čekám na odpověď, tak jdu ke svému stolu, vezmu si kabátek na sebe a svou kabelku. Na Biancu klepnu.

"Omlouvám se, musím někam rychle zaběhnout, je to urgentní, pak ti to vysvětlím, jo? Hned budu zpět..."
řeknu omluvným tónem už zase připravená hned vyrazit za Danielle, abych jí vysvobodila a taky zjistila, co to -pro všechny petúnie a lilie!- vyváděla.
 
Tvůrčí - 13. prosince 2016 18:22
523e2bb6d06b021e00c3706e3b41ad607273.jpg

Zvonilka, okrajově Bílá


V redakci - telefonát

"Já, ehm..." Odkašle si Vinney a nervózně si prohrábne vlasy. "Zkoušel jsem zachraňovat dámu v nesnázích." Odpoví Zvonilce. Nezdá se, že by lhal. Gentlemani ještě nevymřeli.
"Dobře." Vysouká nakonec ze sebe. Mezitím co se bavíš s Bílou královnou o článku, tak se dokulhá do kuchyňky, kterou představuje malá místnost s umyvadlem, kávovarem s kvalitní kávou a skříňkou, kde se nachází pár hrnků a šálků, nechybí tam ani malá lednička s neskutečnou zásobou mlíka.

Zásobu kofeinu však nedoplníš ihned, neboť tě v kuchyňce dožene naléhavá zvonění telefonu. Vinney jenom kývne a začne se svádět boj s kávovarem. Kávovar si vzal do hlavy, že se všemi bude nějakým způsobem spolupracovat, ale s Větrníkem nikoliv. A ten je zase moc tvrdohlavý na to, aby přiznal porážku od kávovaru.

Volá ti nějaké neznámé číslo, ale jistě to bude důležité, jinak by ti asi nevolalo.
"Lexí?!" Ozve se Danielle poté, co telefonát přijmeš a přiložíš si ho k uchu. Má velmi divný hlas. Něco je v nepořádku.
"Mám tak trošku problém...Mohla bys mi pomoci?" Odmlka
" Potřebuji od tebe velkou pomoc... Jsem tak trochu ve vězení... " Nadechne se a vydechne. Teď přijde na řadu prosbička.
"Myslíš, že bys mohla za mne složit kauci. Vrátím ti to potom. Slibuji. Prosííím." Vychrlí na tebe Danielle. To vysvětluje její absenci v práci. Co u všech zvonků ta holka dělala?
 
Karou Derringer *Karkulka* - 02. prosince 2016 10:39
efee9bd2ba004f5b63342b37eedaca0a5189.jpg

Hau, hau, hauuuu!
Teoreticky Vlk

Vyrazím ostrou chůzí, jakou mne naučily mé první pochůzky s Vlkem. Ten pacholek si myslel, že mě snad odradí od toho, abych byla jeho parťákem. Cha! S tímhle velmi rychle pochodil, protože k sobě vytrvalejší štěnici vyfasovat snad už ani nemohl.
Jako správnému detektivovi by mi cestou mělo šrotovat v hlavě a měla bych přemýšlet nad těmi spletitými teoriemi ohledně mého případu, ale... Hele, to bych se už dávno musela definitivně zbláznit. Soustředím se pouze na chůzi, na cestu. Je to ta krásná chvíle, kdy není nic více než cesta a cíl, ten úžasný pocit připomínající tolik vlčí smýšlení, když před sebou v lese štvete jelena.

Málem se rozeběhnu, když ucítím pach tolik typický pro Vlka, ale opravdu jen málem. Místo toho si krátce poskočím a natáhnu krok. A aby se za mě mohl právem stydět, neopomenu na něj divoce zamávat, sotva ho před nemocnicím zmerčím.

 
Marie Breadhouse *Mařenka* - 28. listopadu 2016 09:14
6281bce64cdeadb22677aa2f08fe96722.jpg
U vlka bez vlka

Přemýšlela jsem jestli bych neměla Annu také podepřít. Byla tak bledá. Zase jsem však nechtěla, aby vypadala jako zločinec, kterého jsme přivlekli. Zajímavé jak občas přemýšlí lovci. Pamatuju si jak jsme s Jeníčkem lovili čarodějnice. Jenže tam jsme nemuseli táhnout nikoho k "soudci".

Přijdeme ke dveřím do kuchyně. Anna mě lehce předběhla, když zaklepala na dveře. Viděla jsem jak se klepe a je celá nesvá. Občas i malá zranění spojená se stresem a pocitem selhání mohou být docela "smrtící" pro lidské vnímání.

Hlavního slova se ujme Robin. Je tak pozorný, trochu mi připomíná mého mladšího bratra. Ten mi vždycky skáče do řeči a víc mluví než přemýšlí. Možná bych danou skutečnost zaobalila, ale on je jako střela.
Nejprve se nic neděje, ale pak si nás Babička odvede stranou. Je mi jasné, že to chce probrat v soukromí. Socha vlka patří k podniku stejně jako ona.
"Solničko, prosím, postarej se o ni."
Předáme jim skoro zhroucenou Annu. Vím, že se o ní dokážou postarat a dát jí do kupy než začne obědový nával. Nevím jak to Solnička dělá, ale asi má své přesvědčovací metody.

V kanceláři babičky jsem již několikrát byla. Kdo myslíte, že domlouvá obchody mezi Vlkem a Perníkovou chaloupkou? Snad nemyslíte, že Jeníček.

Jelikož znám Babičku posadila jsem se do křesla naproti ní. Robin raději zůstal stát a postavil se za mě jako by mě chtěl chránit. Ale on ani neví, že Babička je hodná. Tedy k těm, kteří jí nejdou do cesty.

"Takže ti muži..." Snažím se zaměřit se na svůj smysl pro detail. Kdo byli?
"Byli tu už když jsme dorazili. Nejsou místní, nikdy předtím jsem je tu neviděla."
Na úvod trochu slabé, ale už jen to, že je tu někdo cizí je poněkud zvláštní. Sem se přece nikdo nedostane.
"Byli hrozně divní a hned mě zaujali. Víte jeden byl hrozně vysoký, tmavé vlasy i oči, hrubé rysy. Druhý byl menší, spíše zavalité postavy, zrzavé vlasy a světlé oči. Oba byli velmi slušně oblečeni. Měli obleky, ale byli takové "špinavé" jako by byli hodně staré. Působili takovým zvláštním dojmem jako někdo, kdo se snaží zakrýt kým je."
Ukončím svůj výčet a zadívám se na Babičku. Tak nějak tuším, kdo byl onen volající. Zajímalo jestli i mě bude pan Gold kvůli vypálené chaloupce volat. Možná, že jeho Chaloupka ani nezajímá.
 
Bianca Crown *Bílá královna* - 26. listopadu 2016 14:08
biancamonost7188.jpg
Čas na kafe, ale né pro mě

Zvonilka



Kafe...ano to zní opravdu slibně, ale další probdělé noci si nemohu dovolit. Tedy ovšem, že mohu, ale mé zdraví by s tím nemuselo souhlasit. Ponocování a přehrabování se v papírech dá jednomu zabrat, i když to je královna. Ať mi Sněhurka vezme cokoliv, původ nikdy nemůže.

Zamrkám na Zvonilku. "Ano, ovšem, jistě...jděte." Trochu se do toho zamotám. Není nejlepší nápad nad něčím dumat, když na vás někdo mluví. "Až se budeš vracet, vyzvedni si mě prosím v kanceláři, ať Ti tu nestojím jako palma v květináči." Usměji se ještě a nechám je odejít. "A Vinney! Nezapomeň... s čímkoliv pomůžu." houknu ještě za nimi. Chvíli stojím a zírám. Rozhlížím se po redakci. Mám to tu ráda. Vážně. Podvědomě se pro sebe usměji, uhladím bílý kostýmek a vydám se za svůj stůl.

Tady vznikla většina mých článků. Mých děl. Mých myšlenek. Třeba ani tentokrát to tu nezklame a pomůže mi to vymyslet, jak z prekérní situace s Kloboučníkem. Je to hrůza, co se tu děje. Před zraky všem a přitom to nikdo nevidí. Běhá mi mráz po zádech a to by jeden řekl, že po vyrůstání s Červenou, mě už opravdu nemůže nic zastavit. Možná je to zvláštní, ale chybí mi. Přese vše to byla má sestra a někdy jsou sesterské rady opravdu potřeba. Poklepávám perem o desku stolu a ať se snažím vymyslet cokoliv, vše je jen slepá ulička a co hůř, stále se myšlenkami stáčím od momentálního problému, k mému osobnímu a trvalejšímu.
 
Lilo Pelekai *Lilo* - 13. listopadu 2016 09:48
lilo1704.jpg
Roma locuta, causa finita

Soudě dle jeho výrazu v obličeji, nešlo o nic osobního. Policista vypadal dosti znaveně, ne-li přímo poněkud podrážděně. Ten obličej mi trochu připomněl mého vlastního strýce, když se vrací z dlouhého dne v práci. Ovšem Jumbo byl obvykle spíš naštvaný, než takto odevzdaný.
Asi chápu, proč pro mě nemá slova útěchy. Jednak jsem pro něj pravděpodobně jenom jeden ze stovky dalších mladistvých delikventů, které musel už za život potkat, jednak jsou dny, kdy taková slova nenacházíte i kdybyste nakrásně chtěli. Dny, kdy je všechno šedivé a bezcenné.

Tohle všechno by mi nejspíš proletělo hlavou, kdybych nebyla v tak emocionálně vypjaté situaci. Takhle jsem nedokázala pořádně myslet, přestože lži mi ze rtů sklouzávaly snadno jako jed. Možná to bylo tím, že jsem tak docela nelhala a jenom vynechávala některé informace, možná, že za mě jednal pud sebezáchovy, protože jsem se tak moc bála důsledků. Co by se stalo, kdyby obvinili mě?
A kdyby obvinili Stitche? Musela bych ho rozebrat, pokud ne zničit. A i kdybych součáti někam schovala a pokusila se ho znovu dát dohromady, nepůjde to - ne tak, jako je to teď. Některé věci, jako je jeho osobnost jsou natolik křehké, že každé manipulace může být fatální.
"Hm?" protáhla jsem, když jsem si uvědomila, že na mě policista mluví.

Ta otázka mě zaskočila. Ne proto, že by neznala odpověď. Nedošlo mi, že by to pro někoho mohlo být podivné, nebo dokonce chápáno jako nemožné.
"Jde o stejný princip jako u sport-testrů, jednoduchý optický snímač na pravé pacce."
Nebo to bylo levé? Nějak si nemůžu vzpomenout.

Zajímalo by mě, jestli ho moje práce vážně zajímá, nebo se mě jenom pokouší nachytat na lži. Pravda je že měřit někomu tep mechanicky je pro mě osobně mnohem snadnější než se o to pokoušet sama prsty. Nešlo by to při náročné fyzické aktivitě, předpokládám, ale u podobnému případu. Druhá věc je, že je to jedna z věcí, které ještě nemám docela dotažené. Spíš v testovací fázi, byť zabudované. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby Stitchovi zmíněný snímač právě teď selhal.

Nemám až tak složité příjmení, ale zjevně každý kdo se nejmenuje Smith musí jméno hláskovat. Ne, ale, teď jsem ošklivá. Ty tři písmenka vzadu se koneckonců vyslovují trošku odlišně, než se píší a někdo by to mohl přeslechnout. Asi. Nevím.
Neříkala jsem to? Jakmile jsem vyslovila jméno Anderson, policista se ušklíbl. Je to hnusný svět, ale podle všeho jsem měla pravdu - kdybychom se někdy dostali do bodu já versus Kay, budou věřit mě. I kdybych nepokrytě lhala. Kdyby se mi to právě nehodilo, asi bych zkonstatovala jaký je to humus.

Vzlykala jsem a přitom se ze sebe pokoušela vysoukat adresu a telefonní číslo. Ani jsem nevěděla jaké. Jako domů, mě na mobil nebo?
Chvilku mi to trvalo, ale nakonec jsem ze sebe vysypala, co potřeboval. Čísla pro všechny případy obě. Doufám ale, že domu dorazím dřív, než budou telefonovat, protože jestli to zvedne PL a já nebudu mít čas mu předtím vysvětlit o co se jedná, trefí ho šlak a pak mě půjde zabít.
To možná přeháním - ale rád určitě nebude.

"Jo," škytla jsem na odpověď a přikývla.
Část mě by si přála pokračovat v cestě, ale tohle mi tak vzalo vítr z plachet, že jsem se nemohla dočkat až si zalezu do postele. Trochu mi hučelo v hlavě.

Policista dál žmoulal notýsek a pozoroval mě, jakoby čekal na nějaký dodatek, ne-li přímo přiznání, ale já a Stitch už jsme s ním nechtěli mluvit. Neměla jsem co víc říct.
"Díky..." zamumlala jsem.
Unaveně jsem si začala prohrabávat kapsy a hledat telefon, abych mohla vytočit číslo a urovnat to. Někde jsem ho musela mít, ale nervozita a to, jak jsem byla mimo způsobili, že jsem se chvíli obírala jako opice plná blech než jsem tmavou cihličku vážně našla.
 
Pomocná Tvůrčí - 25. října 2016 12:09
pomocntvr32797.jpg
Výslech
* Lilo *

Skutečně, tenhle policista vlídné slovo pro utěšení neměl, možná, že jen nemá dobrý den, podobně nečitelně se občas tváříval Jumbo, když toho v práci měli hodně. Těžko říct.

Lhát se nemá, přesně tak tě to učili a tak jsi to učila ty Stitche a přesto... Vydáš se po cestě lží v tomto výslechu. Policista se zamračil, jakmile si napsal poznámku o robotově asistenci a ještě jednou se na přítomného podíval.
"Jak robot zkontroluje pulz?"
Zeptal se s opravdovým zájmem, protože s tímhle se ještě nesetkal. Fakt, že bude asi silný a pomohl si s otáčením přijal jinak víceméně kladně, jen tahle poznámka mu velmi vytrala hlavou.

Znovu se sklonilk bločku kam si dle tvého ochotného hláskování zapsal tvé jméno a zamumlal něco jako poděkování. Hned na to pokračoval zapsáním Kayova jména a nad příjmením se ušklíbl - že by známá firma? Ten záblesk emocí v policistově tváři na to vypadal, jméno Anderson pro něj zřejmě nebylo neznámé.

"Dobře... tak, ještě požádám o telefoní číslo a adre-..."
Pokračoval v řeci, ale přerušil jej tvůj pláč. Přešlápl, protočil propisku mezi prsty a dvakrát se rozhlédl po okolí.
"Bude lepší, když zavoláš kamarádce a půjdeš si domů lehnout. Najdeme toho, kdo mu to udělal a ozveme se."
Zřejmě si takhle představoval utěšování, ale těch pár drobných příznaků nervozity ti mohlo napovědět, že se alespoň snažil neznít tak stroze. Behěm svých slov ještě žmoulal mezi prsty roh notýsku, zkontroloval si poznámky a znovu se po tobě podíval s úvahou, jestli mu ještě něco neřekneš. Pokud jsi mlčela a nebo naznačila, že už pro něj nic nemáš, tak notes zavřel a zašoupl i s propiskou do vnitřní kapsy lehkého kabátu-saka. Byl připraven odjet, nic na tebe neměl a i kdyby ti ani trochu nevěřil, nemohl ti vinu dokázat, takže jsi mohla odejít.
 
Pomocná Tvůrčí - 24. října 2016 22:00
pomocntvr32797.jpg
Cesta k nemocnici - první příchozí
* Vlk *

Nechal jsi trafiku za sebou a se svou věrnou cigaretovou přítelkyní jsi se vydal směrem k nemocnici.
Neměl jsi to daleko, nikde nic, co by tě výrazně upoutalo a lidé, kteří tě sem tam míjeli mířili víceméně k Dřevěnému vlkovi na oběd. Pomalu se blížilo poledne, jak sis mohl na hodinkách ověřit.

Díky noci, na níž nerad vzpomínáš, jsi i od Elsy dobře věděl, že ona ani její kolega nechodí do nemocniční jídelny na nějaké společné obědy. Přiznala se tehdy již lehce pod vlivem, že jsou pro sestry a doktory až příliš divní, takže raději jídlo berou k sobě. Anna se smála představě, že by jeden z nich do nějaké mrtvoly nadrobil, ale byla rychle umravněna vážností své sestry. S přibývajícím alkoholem v krvi si však ona vážnost vzala dovolenou a pak to šlo všechno tak říkajíc do háje...

Čili možnost, že byste pracovníky márnice nezastihli na místě byla nulová a nemusela ti dělat starosti. Před nemocnici jsi dorazil první. Karkulku jsi nenašel, ani kdybys nahlédl dovnitř, takže jsi trpělivě čekal, než přijde.


Cesta k nemocnici - druhá příchozí
* Karkulka *

Kráska přikývla na tvé uzavření a napila se svého čaje, zatímco ty jsi dopíjela kafe. Můžeš jen hádat, že si svůj nápoj bude hlavní žena nevěstince dopíjet ještě za studena, protože vypadala přesně na to, že bude následující dvě hodiny bez mrkání pozorovat hladinku v hrnku.
I přesto se v její mírně nepřítomné tváři objevilo pousmání, když jsi pochválila, co Růženka připravila.

S kýváním na tvé poučky, krátkým, upřímně pobaveným úsměvem na tvé salutování a poděkováním tě doprovodila ke dveřím. Ještě několik kroků od bordelu jsi slyšela cvakání zámků, které z prvu proprovázela i trocha klení, jak se jeden z nich zasekl.

Po cestě potkáš pár potulných duší, většina ale směřuje k blížícímu se lovu oběda, někteří do práce na odpolední směny a kdo ví, co dalšího.
Postupně míjíš kadeřnictví, obchod s oblečením, naproti pak zlatnictví, projdeš kolem Goldova pochybného podniku dál až na roh školy, který obejdeš a tvou pozornost může upoutat dům patřící jednomu zmizelému zákazníkovi Černé růže - Alimu Giodinnovi, nebo prostě a jednoduše Aladdinovi.

K nemocnici to bylo už co bys košíkem dohodila a podle pachu, který tak rád dlouho držel ve vzduchu, jsi si mohla být jistá, že to nebylo dlouho, co tu prošel Vlk se svými cigaretami.
 
Tvůrčí - 24. října 2016 19:15
523e2bb6d06b021e00c3706e3b41ad607273.jpg

Marie


U vlka - špatné zprávy babičko

Robin měl zřejmě podobný nápad, jako ty, že v tom nenechá Annu samotnou a tak jste šli k Babičce všichni tři.
Anna vůbec nenamítala, zřejmě byla ráda, že nebude sama poslem špatných zpráv. Stále byla bílá jako stěna. Takže si k ní stoupl Robin z jedné strany, aby jí mohl dělat oporu v případě, že by omdlela.
Pinkie ti obratem odepsala, že to zvládnou, aspoň s něčím sis nemusela dělat starosti.

Babička se nacházela v kuchyni, v srdci celého Vlka.
"Myslím si, že by nebylo na škodu ten jídelníček trošku pozměnit… například přidat nějaké nové jídla." Ozval se dívčí hlas.
"Jaké nové jídla máš na mysli? Já si myslím, že je to v naprostém pořádku." Pronesl rozhodně mužský hlas.
"Auguste, možná by nebylo na škodu si vyslechnout, co má Solnička na srdci." Navrhl mu přátelský další mužský hlas.
Zřejmě se tam řeší nějaká důležitá porada ohledně lepšího chodu podniku. Anna se na vás nervózně podívala, jako kdyby potřebovala poradit, jestli je má vyrušit či má počkat. Než nakonec zaklepala na dveře.
"Pojďte dál." Vybídla vás starší paní po chvíli. Robin opatrně otevřel dveře.
Skoro všichni byli slezlí u jednoho stolu, o který se opírala stará paní a podobně jako ona i Solnička, August jinak zvaný Pinocchio stál s rukama složenýma na prsou a poklepával nervózně nohou. U hrnce s polévkou stál kuchař Jiřík, který se snažil dochutit polévku a po celou tu dobu mu na tváři hrál přátelský úsměv. V koutě schovaný seděl Dimitrij loupající brambory.
Zatím byl klid. Díky okénku na výdej jídla jste mohli pohlédnout do prázdného lokálu. Ticho před bouří. Za chvíli to vypukne a vlk bude k prasknutí v době obědových meniček.
Všichni na vás upírali své zraky a čekali, co z vás důležitého vypadne, že jste je vyrušili uprostřed porady, kdy se Solnička chystala navrhnout nějakou změnu.

Anna si nervózně odkašlala, pohrávala si přitom s vlasy a nevypadala, že by byla schopná řeči.
"Socha vlka před budovou byla ukradena." Ujal se toho Robin. Nastalo ticho. Všichni čtyři si mezi s sebou vyměnili významné pohledy a chvíli to vypadalo, že se telepaticky dorozumívají, načež následovalo to, že vám Babička naznačila, ať jí následujete do její kanceláře. Tam budete mít přeci jen klid k řešení.

Babičina kancelář

V poličkách ve skříni se nacházeli různé dřevořezby, jejíž tvůrce nemohl být nikdo jiný než její sestra Řezbářka.

"Nerozumím vám. Kdo by kradl naprosto nepodstatnou sochu?" Prohlásila stará paní, hned poté, co se zavřeli dveře a ona se usadila za mohutný stůl. Gestem ruky vás vybídla k tomu, abyste se také posadili. Místo k sezení bylo možné na křesle nebo na parapetu.
V jejich očích se zlověstně zablesklo, že to donutilo Robina o krok ucouvnout. Čišel z ní respekt. Něco vám říkalo, že ta socha nebyla tak úplně nepodstatná, ale bylo v ní něco víc. Babička to však na sobě nedala nijak znát, takže ten pocit, který Mařence klepal na rameno, se mohl mýlit. Možná paranoia z dob sourozenecké dráhy lovců.
"Máme podezření, že za to mohli ti dva divní chlápci, co si u vás dávali čaj a četli noviny." Vyhrkl ze sebe Robin, který se rozhodl, že raději postojí.
"Divní chlápci.“ Zopakovala a zdálo se, že vám stále nevěří. Zazvonil telefon, který donedávna odpočíval na stole. Neváhala a vzala ho.
Zdálo se, že to nebyly ani v nejmenší dobré zprávy, výraz v její tváři se změnil. Šlo jen hádat, ale něco vám říkalo, že bylo potvrzeno ono odcizení sochy. Zavěsila telefon a upřela na vás pozornost.
Obrázek
"Povězte mi víc o těch divných chlápcích."
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.067975997924805 sekund

na začátek stránky