Andor.cz - Dračí doupě online

Velké setkání s velkým V, protože něčí ego je opravdu obrovské
S Joleene

”Neměj strach. Já nezapomínám a věř mi, že to bude stát za to. Že až se uskuteční, tak potom budeš chtít, abych na něco takového zapomněl.” Pronesu a zableskne se mi v očích s jasným příslibem. Někdo by to bral jako vyhrožování a nejraději by z toho couvnul. Nevím, jak to má teď andělka. Já svoje sliby plním a většinou to stojí za to.

”Tohle se děje i v lepších rodinách.” Nenapadá mne sice žádná, ale to je vedlejší. Ona to nemusí vědět.
”Jak si přeješ.” Dal jsem jí možnost z toho nějakým způsobem vycouvat, rozhodla se zůstat. Je to její boj.

Vydal jsem se do budovy a na tváři přitom nahodil výraz, že mi to tu patří. Jasně tak všem říkající, že i když nemám domluvenou schůzku s panem právníkem, za každou cenu se s ním musím vidět a nikdo mi to ani v nejmenším nezabrání, protože nebudu mít problém jej vyhodit a to doslova a do písmene.
Sekretářka něco jen zablekotala, když mne spatřila a zbledla. Hlídač jen, co nás viděl, si najednou uvědomil, že musí být naprosto někde jinde a to doma u své drahé manželky, hledajíc si nějakou bezpečnější práci. Prošel jsem kolem nich, jako kdyby mi na nich ani v nejmenším nezáleželo a nastoupil jsem do výtahu, jež na nás poslušně čekal.
Když se dveře výtahu zavírali, všiml jsem si ještě toho, jak se sekretářka vzpamatovala a někomu telefonovala. S určitou pravděpodobností oznamovala Michaelovi, že má čekat návštěvu.

Samozřejmě, že ten parchant měl svou kancelář v tom nejvyšším patře, aby tak jasně dal všem najevo, že on je ten nejvýš nad všemi a tak jsme pomalu stoupali nahoru, za doprovodu klasické výtahové hudby, která mi drásala nervy a já odolával nutkání mu ho trošku zdemolovat.
Jelikož jsem nebyl sám, tak jsem svému nutkání odolal.
”Hlavně dýchej.” Prohlásil jsem k Andělce s úsměvem na rtech, který nevěstil nic dobrého, když se dveře konečně otevřeli a nás tak vypustil ven.
Volnost. Pomyslel jsem si a stále stejným způsobem, že mi to tu všechno patří, jsem se vydal do Mikkyho velkolepé kanceláře, jejichž dveře jsem rozrazil.
Přepychovější by to víc asi nemohlo být. Mohutný mahagonový stůl, který byl zřejmě na zakázku se pyšnil uprostřed místnosti, umístěný tak, aby měl výhled z okna ven a zároveň viděl do místnosti. U něj na kancelářském křesle seděl ó-já-jsem-tak-mocný-pán-boj-se-mne-člověče v podobě Michaela, pravé ruky Boha. Měl tu dokonce knihovnu s nejznámějšími kousky, kterou jsem pouze prolétl pohledem a také minibar. Nemluvě o velkém plátně a dalších vymoženostech moderní doby.

”To je mi, ale nečekaná návštěva. Čím jsem si to zasloužil?” Zpátky k tomu arogantnímu parchantovi, který si nás teď prohlížel s jasným odporem v očích. Mně nesnášel už čistě z principu a Joleene pro něj představovalu nulu, nikoho s velkým n. Jen další otcův výtvor, který jej omrzel.

Vyzýval mne svým pohledem k tomu, abych mu dal první ránu. Jenže to já neudělám. Ještě ne. Ne nutně hned. Joleene potřebuje odpovědi na své otázky, až je dostane, tak pak se uvidí. Třeba to bude potřeba, abych jej přivedl k řeči.
Nechám hovořit Joleene, která primárně dostala tento případ, já jsem pouze její morální a psychická podpora.

V Pekle: Pravá podstata
Beth

Ještě nikdy jsem se necítil tak úplný, jako v této chvíli. Vždycky jsem měl pocit, že mi něco chybí a teď najednou byly všechny dílky pohromadě.
Tušil jsem, že jsem jiný než ostatní a stejně tak to tušili i oni. Proto jsem pořádně nikam nezapadal, teda než mne osud zavedl ke Krvavé partě a tam jsem si nemusel na nic hrát. Brali mne takového jaký jsem a zbytečně to neřešili. Bylo to fajn období, které mne mnohé naučilo, jako například přežít.
Avšak nikdy bych nepomyslel na to, že by mým otcem mohl být někdo jako samotný princ pekelný.

Asi bych měl mít z démonky, která je přede mnou obavy.
Z toho, jakým způsobem kolem mne kroužila, jako nějaký dravec kolem své kořisti. Nemluvě o tom ocase, jehož špičkou se dotýkala mé brady.
Nic takového se však nekonalo. Neskutečně mne totiž fascinovala a já jí zřejmě taky.
”Měli bychom ty opovážlivce potrestat.” Pronesl jsem a pohlédl jsem na ní s jasnou výzvou v očích. Těžce jsem odolával nutkání jí k sobě přitisknout a ochutnat jak teď chutná pravé peklo. Nemluvě o tom, že bych klidně pokračoval i v jiných věcech.
Stále tu byl ovšem fakt, že se nás pokoušel někdo zabít, ač neúspěšně a bylo by vhodné tomu dotyčnému ukázat, že se něco takového nedělá. Nemluvě o tom, že se ke všemu poté zbaběle neutíká z boje.
Sice mi teď dávalo smysl, že jsem se tu cítil poněkud jako doma, ale zas tolik se v této říši nevyznám a tak stále potřebuji někoho, kdo mne tímto místem provede a upřímně doufám, že v této roli bude stále má společnost pokračovat.
”Nebo máš jiné plány?” Otázal jsem se a vyčkával s jasnou výzvou v očích.

Dokonce jsem se i připravoval na možný útok z její strany. Jeden totiž nikdy neví. Ale vážně bych byl nerad, kdyby se něco takového stalo.

No a teď velké setkání
David

Musím uznat, že vlastní charakterizaci vzal vcelku s nadhledem. Bylo to mnohem klidnější a pohodovější, než jsem čekala. Další malé bezvýznamné plus pro ďábla z našeho týmu. Ještě to párkrát zopakuje a bude si moct tyhle plusy vyměnit za plyšového medvídka s mašlí.

Téma peněz opustím stejně rychle jako to předchozí a jen mávnu rukou.

"Já vím, to ale stejně můžeme řešit, až tohle všechno bude za námi," pronesu vláčně.

Ačkoliv se tvářím, že je mi to naprosto jedno. Jedna část jeho popisu odměny pro mě, mne zaráží. Dovolená. Myslím, že nejvíce tomu podobné byli tahy po barech, které občas končily až po týdnu či tak. Vlastně se ani nedokáži představit, jak si hraji na obyčejného člověka a rozvaluji se na osušce a nechávám se hýčkat sluncem. A i kdyby ano, naprosto netuším, zda bych měla někoho, s kým bych něco takového podnikla. Dívčích přítelkyň na něco takového moc nemám. A všechny protějšky, co by připadali v úvahu jsou moc velcí workoholici, aby na něco takového jako je dovolená přistoupili.

"Nezapomeň, žes mi pořád slíbil ten tah," dodám žertem a pak už si užívám hudbu stejně jako můj spolujezdec.

Bohužel všechny cesty končí a stejně tak končí i ta naše. Tedy, jen ta část jízdy autem. Zaparkuji a David se zeptá, jestli jsem připravená, když mi podrží dveře od auta. Podívám se na něj s povytaženým obočím a vystoupím.

"Samozřejmě, že ne. Jak bych mohla? Jdu se seznámit s další mocností a hned ji při tom obvinit z toho, že se mě pokusila zabít," pronesu s krátkým úšklebkem. "A k tomu v oblečení, co ani není moje..," dodám s povzdechem protkaným úsměvem.

"Ale lepší to nebude a já potřebuji odpovědi. Tak jdeme, ať si ten tah oba dva zasloužíme," přisadím si ještě, než mi začne pokládat nabídku, že tam nemusím chodit. Protože přesně něco takového od něj čekám.

Zamknu si auto a pak jej následuji za jeho bráškou Míšou...

Cesta za Míšou
Joleene

”O mně se tvrdí, že jsem nejhorší z nejhorších. Ďabel mně k tomu svedl, říkají. Jako bych zatraceně mohl za jejich utrpení.” Zavrčím lehce podrážděně.
”Neříkal jsem, že je ztělesněné zlo, ale že je arogantní parchant.” Pronesl jsem o něco klidněji a mrknul na ní.
Lidé vymysleli pojmenování, aby se neděsili neznámem. Objeví se něco nového, dám tomu jméno a budu s tím lépe pracovat. A tak vzniklo dobro a zlo. Jenže kdo určí, co je dobré a co zlé? Většina či jedinec?

”Možná.” Neměl jsem k tomu, co více říct. Jen jsem pokrčil rameny a zkřížil ruce na hrudi.
”Hlavně mu tohle neříkej, nedopadlo by to dobře.” Přátelsky jí varuji. Na rozdíl od něj nemám problém si přiznat lidskost. Nicky měla pravdu, mám k lidem tak neskutečně blízko. Kdybych neměl, zřejmě bych neudělal to, co jsem udělal a nikdy bych se do ní tolik nezamiloval. Nevidím v tom slabost, ale sílu. Dělá to ze mně toho kým jsem.

A tak přejdeme na téma peníze.
”Už jsem ti myslím říkal, že pokud ti nezaplatí, tak ti zaplatím já.” Myslel jsem to naprosto vážně a stále to tak myslím.
”Stále si myslím, že bys za to měla dostat zaplaceno a měsíc pořádné dovolené na pláži ke všemu.” Lehce se pousměji a po předchozím vrčení není ani známky.
Příjemná hudba a uvolněný zpěv, kdy se žádné střílení poté nekonalo.
Nejspíše to zní, jako kdybych si teď víc užíval v nepřítomnosti Nicky, ale opak je pravdou. To co se děje teď, je pro mne nezvyk, který bych klidně vyměnil za to, aby se tu ta šílená ženská, jež je majitelkou mého srdce, objevila.

Hudba nakonec končí, stejně tak i můj zpěv a my jsme konečně dojeli k
cíli A to k moderní budově, kde se nachází právnická firma mého bratra.
Musím přiznat, že jsem nikdy nepochopil, co na těchto nevkusných budovách lidé tolik vidí. Snaží se snad dostat, co nejvíce k mému otci? Patolízalové.
”Jsi připravena?” Zeptám se jí poté, co jsem jí otevřel dveře od auta. Ještě měla možnost couvnout, počkat venku, mezitím co to s ním vyřeším.
Ano přiznávám se, že bych nejraději do něčeho teď praštil. Vůbec bych se nebránil, kdyby to byl ten jeho samolibý ksicht.

V autě
David

Protočím oči.

„Tak tohle je moc velké klišé, Davide,“ řeknu vesele, protože se vážně nehodlám mračit nad tím, že tady machruje s informacemi, které má jen nejvyšší kruh Božích pomocníků. Jsem řadový anděl, jak sakra bych se měla dostat k seznámení se s Michaelem? O jiném archandělovi raději pomlčíme, ten je prostě jiný. Ne tak … sterilní.

„Ďábel je nepochopený sympaťák a pravá ruka Boží zlosyn všech světů. Pochop, že ačkoliv třeba souhlasím s tou první částí tohoto výroku, udělala jsem si tento názor až během posledních několika hodin. Takže ano, věřila jsem a stále si trochu dovoluji věřit, že Michael není ztělesněné zlo. Vlastně bych si ráda myslela, že nikdo není to ono ztělesněné zlo.“

„Jestli mě lidé něco naučili, takže zlo a dobro se může v jednom míchat,“ dokončím svůj proslov, který jsem stejně už tak zkrátila. Nejsem naštvaná, ani uražená, jen mu chci ukázat svůj pohled na věc.

„Tohle, jak ho popisuješ, mi akorát říká, že je to také trochu manipulátor a rád si udržuje svoji image. Což je zatraceně lidská vlastnost, ptáš-li se mě,“ přidám s pokrčením ramen. A pak rychle přejdu na jiné téma. Peníze.

„No, když mi bude chtít zaplatit, rozhodně se ostýchat nebudu. Peníze přijímám od zákazníků s radostí,“ vysvětlím bezstarostně. „A když nezaplatí, taky nevadí. Umím si poradit i bez jeho mecenášství. A kdyby bylo nejhůř, vždy se na baru najde někdo, na koho se stačí usmát a zaplatí mi pití,“ dodám vesele a mrknu na něj.

Obzvlášť oceňuji fakt, že i on se přidal k prozpěvování si té samé písně, která se tak líbila mně. No co, jsem ráda, že má aspoň Ďábel správný vkus na hudbu. S tím trochu zesílím písničku.

Vášeň mná mnoho podob... i tu krutou
~Ray~

Byla volná a já cítila, jak se neskrývajícím chtíčem vrhá na další a další nepřátele. Děsilo mě jediné, že se nezarazí ani u Raye a rozsápe jeho hrdlo jako krček hadrové panenky. Její dlouhé drápy projížděly masem pekelných psů jako nůž máslem a přitom se nezkrotně smála. Cítila jsem její radost a touhu se odervat od jediné kotvy, která ji držela hluboko skrytou. Ode mě. Mohla jsem do její mysli bušit, jak chtěla, ale něco mi v tom bránilo. Vlastně jsem se ani nesnažila ji bránit v běsnění, protože jsem sama byla naštvaná a to pořádně.

Tak si to užij, řekla jsem ji.
O to se neboj, holubičko, uchechtla se Irace nahlas a posledního psa chytla ještě za letu. Chvíli se zdálo, že jej obejme jako panička vítající svého psa po návratu z práce, ale místo toho to hlasitě křuplo a přes Irace se prohnal hustý dým, rozžhavené uhlíky a jiskry, jak se pes rozpadl. Pekelní ohaři nemají moc výdrž.

Irace se obrátila a upřela své purpurově diamantové oči na Raye. V těch jeho hořely plameny a já to díky ní mohla vidět také. Obě jsme věděly, že není pouhým člověkem ba ani lovcem. Celou dobu byl něčím víc a najednou démonka věděla a viděla to. Především cítila. Její tělo se lehce uvolnilo, což jsem mohla brát jako náznak, že se na Raye ihned nevrhne.

Sledovali se jako šelma a kořist, ale kdo byl co, to zůstalo záhadou. Irace naklonila hlavu na stranu a jazykem si přejela horní ret. Zavrněla. Démoni vždy slyší na lichotky, i když jsou sebevíc vražednější. Milovala jsem lichotky já i Irace.
Neubližuj mu, pronesla jsem a zatlačila na její mysl. Chtěla jsem zpátky. Nemít nad sebou kontrolu bylo tím pravým peklem.
Kdopak se nám tu zjevil, Irace vycenila zuby v úsměvu a zvědavě začala Raye obcházet, svou pravou podstatu projevil, špičkou ocasu přejela lovci po bradě. Ztracený syn, zasmála se, samotného Lucifera. Zastavila se na druhé straně jeho boku. Byla jako kočka. Kočka nezaútočí na hada, pokud ví, že je jedovatý.

Jak Andělé přicházejí o naději
Joleene

Nikdy jsem nepřemýšlel a ani se nepozastavoval nad tím, zda jsem udělal správně tím, že jsem přivedl zpátky do života Nicky Střelu a ještě ke všemu se s ní podělil o svou nesmrtelnost. Myslel jsem v té chvíli sobecky. Nedokázal jsem si představit to, že bych najednou měl být bez ní. Prostě mi to v té chvíli přišlo správné.
Jenže všechno se pak rapidně posralo. Bylo toho moc na těch málo dnů, nemluvě o tom, že se do toho začali cpát city. City jsou velmi zákeřnou potvorou a hodně tenkým ledem v komunikaci s Nicky. Což také vedlo za následek, že odešla kdo ví kam a já tu sedím s Andělkou, honím přitom její bratry jako nějaký policajt - s tím rozdílem, že je chci zlikvidovat a nehodit zpátky za mříže. Ale nelituji toho, protože je Nicky stále naživu.
Snad… doufám.

”Andělský bratr.” Zopakuji to slovní spojení a ušklíbnu se. S Michaelem jsme se nikdy moc nemuseli. Myslel si o sobě kdo ví co, když byl jmenovaný tou pravou rukou Boha a stouplo mu to až moc do hlavy.
”Další, kdo vidí Mikkyho jako svatý obrázek.” Neodpustím si rýpnout.
”Povím ti něco, Mikky je parchant na entou. Nechci si špinit ruce, tak posílá jiné, aby to za něj udělali a když dojde na lámání chleba, tak se tváří, že nic z toho neudělal a jednali ze své svobodné vůle… nebo že jsem to udělal já.” Zavrčím. Toto je opravdu velmi háklivé téma. Nevyřešená minulost a rodinné problémy. Možná si přeci jen budu muset zase zajít za svou terapeutkou.

”Promiň, ptám se… jen kdyby si to náhodou rozmyslel. Měl by ti vyplatit i tučné prémie.” Aspoň to bych udělal já, kdybych někoho na něco tak obtížného najímal.
”Je to, sice od tebe cnostné, ale to ti nezaplatí nájem, jídlo a oblečení.” Dodám. To, že teď bydlím ve chlívě je jiná. Já se tak rozhodl z důvodu, abych byl blíže ženě, kterou miluji a snažil se jí více pochopit. O peněz nemám nouzi a uvažuji nad tím, že bych si Andělku s tím jejím pekelným vyvrhelem najal. Přijde mi, že tak budeme všichni šťastní.
Víte, co je na tom nejvíce vtipné? Mně říkají, že můžu za všechno špatné.

”Tomu naprosto rozumím.”
Stejně jako chápu fakt, že některým písním se nedá odolat. Řekl bych jí k tomu, ještě mnohem více, ale teď jsem se přistihl u toho, jak zpívám Sweet dreams s rádiem. Tak možná potom, až dohraje písnička. Tedy pokud nezačne hrát další a stejně tak dobrá, jako tato. V tom případě, bych cestu za bratrem celou pouze prozpíval.

Poušť:Vítej zpátky, chybělas nám…. A některým stále chybíš
Nicky Střela

”Ááá… dobré ráno.” Prohlásil Rocket, který si sundal sluchátka a na jeho tváři se objevil škleb, který velmi vzdáleně připomínal úsměv a odhaloval tak zašloutlé zuby.
”A jakým způsobem by sis představovala zabít takový čas?” Otázal se. Složil všechny zbraně, co měl doposud rozložené rychlostí blesku, tak aby se už mohl věnovat pouze tvé maličkosti.
”Vlastně…. Víš co…Něco mne napadlo. Jen mne na chvíli omluv. Rád bych je uklidil.” S tím vstal a vydal se do svého pokoje, kde si nechal svoje mazlíčky.

”Projedeme se. Ukážu ti to tu.” S tím tak nějak nečeká, zda mu to odkýváš a vydá se automaticky k výtahu. Tedy než to udělá, ještě houkne do kuchyně, aby se rozloučil se svým vůdcem a kazatelským. Jako kdyby potřeboval souhlas k tomu, co bude dělat.

”Ano, na jednu stranu je Poušť naprosto hrůzostrašná. Na tu druhou… má své osobité kouzlo.” Pronese k tobě, když jste sami ve výtahu.
”Jak ses vlastně vyspala?” Zeptá se jen tak mimochodem. Není se čemu divit, když si spala v pokoji u Johna a ještě stále dýcháš.
Výtah mezitím stoupal nahoru do garáže, kde na vás bude čekat věrný oř v podobě auta. Je celkem zvláštní, že něco takového stále funguje.

Bang! Chyběla jsem vám?
- Alternativní realita - Poušť + npc osoby v ní -

Nocování proběhlo v poklidu, v jakém to jen za daných okolností šlo. Přísahám sama sobě, že najdu způsob jak Johna zabít, jestli si přitáhnu domů další vši.
Po probuzení se obléknu, rukou projedu vlasy, spáchám pseudo ranní hygienu a posbírám své věci, abych mohla jít jako správně kulitivovaná osoba do společných místností, hýřícím životem.

V obýváku nacházím lesbičky s šuškavé konverzaci, která utichla celé tři vteřiny po mém příchodu.
"Zdar."
Brouknu na pozdrav plošně a speciálně Juno opětuji kývnutí. Krátce se rozhlédnu, nacházejíc na zemi Rocketa a jeho hračky. Vůně z kuchyně napovídá, že tam někdo něco vaří, což není tak těžké uhádnout, když jeden použije vylučovací metodu. Rovnou si tak odpovídám na to, kde je Kain.

Bez hlubšího dumání se rovnou rozjdu místností. Na Patrcika v duchovní společnosti opravdu nejsem zvědavá, dělat křena taky odmítám, takže se dnu vedle Rocketa s linkinama v uších.
Šťouchnu ho pěstí do ramene, avšak opravdu to není útok ani jako velká rána. Jednoduchá pobdídka k sundání sluchadel.
"Půjdem něco zabít?"
Chytla mě nálada jít něco dělat a nečekat až přijde zubatá. Jako kdyby včera té akce nebylo až moc.
"... třeba čas?"
Dodám, za předpokladu, že by na mě přistály tázavé či vyčítavé pohledy blízkého okolí.

Na cestě za archandělem s nadějí na ústupu
David

Po jeho slovech si nejsem jistá spoustou věcí. Ale v jedné mi udělal naprosto jasno. Už vím jeden velký rozdíl mezi námi. Doufala jsem, že mě to trochu víc uklidní, že se v něčem s pánem pekel neshodnu, vzhledem k tomu, jak si většinou notujeme. Ptáte se, co je ten rozdíl?

Já bych ho zpět na zem nepřivedla.

Jistě, vzdala bych se svého života pro to, aby on nějaký mít mohl. Vzdala bych se své existence, nechala ji vymazat, nechala se táhnout peklem, ale nikdy bych nedopustila to, aby se z něj stalo něco jako z Nicky Střely. Z části za to může moje přesvědčení o vyrovnanosti sil. A také vím, že on by to nechtěl.

A tak mě napadá, chtěla to vůbec Nicky? Ptal se jí někdo na názor? Co když už taky chtěla prostě jen klid a nic? Co kdyby si mohla vybrat? Brala by existenci za všechny ty následky a výkruty, nebo by se sama rozhodla jinak?

"Je mi sympatičtější věřit, že mě chce zabít osobně manipulátor z pekla, než můj andělský bratr," shrnu po pár vteřinách ticha.

Svoje myšlenky si nechám pouze a jen pro sebe.

Krátce se na něj podívám, ale pak zase věnuji svou pozornost vozovce. Nechci zkoušet, jak moc se umíme regenerovat a už vůbec ne poškrábat moje auto. Polovičatě se na něj usměji.

"Sám jsi to říkal, když jsme se poznali. Neplatí mi vůbec nic. Dělám to, protože je to moje práce. Ze svého přesvědčení, že je to to správné udělat," vysvětlím prostě a je mi naprosto jasné, že se mi za to vysměje. Nebyl by první ani poslední.

"Ale řeknu ti, budu sakra ráda, až tuhle šílenost budu mít za sebou," přiznám se ještě s úsměvem na rtech, neboť mračení vyžaduje až moc svalů ve tváři.

V rádiu začnou hrát Sweet dreams are made of these a já se polohlasně připojím, pokud/dokud se Lucifer na něco nezeptá, nezačne opět něco rozebírat. Ne, že bych s ním nechtěla mluvit, ale některým písním se nedá moc odolat.