Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
Joleene "Jo" - 04. srpna 2017 09:31
joleene6101.jpg
Hurá za pánem pekla v důchodu

Nebudu lhát, docela mě naštvalo, jak mi skočil do mého úvodu! Samozřejmě jsem o tom totiž přemýšlela a měla už větu či dva, co jsem chtěla prohodit, abych se trochu zbavila toho pocitu, že mě má v hrsti co se týče tohoto obchodu a že tak nutně potřebuji jeho odpověď. Opět tedy zavřu ústa, když spustí a nenechá žádný prostor pro neslušné přerušení.

*Samolibý parchant,*
tituluji jej v duchu.

Nepříjemný pocit v zátylku mě donutil se otočit právě včas, abych zahlédla cosi se za námi mihnout. Nebyla jsem však už schopná tu maličkou šmouhu rozeznat. Nicméně jsem svůj názor na to, co to bylo. Uznávám, občas jsem trochu paranoidní a dělám ukvapené závěry. A teď mě napadla šílená myšlenka, že náš krysí přítel jen tak neseděl u telefonu a nečekal, že zavolám, ale že nás nechal sledovat. Což by byla ta chytrá věc, to bezpochyby. Ale nelíbilo se mi to.

Pokračuji v cestě a nechám informátora, aby řekl všechno, co říci chtěl.

Chtěla jsem jej v telefonu ujistit, že svou část dohody splním, jak jen bude v mých silách. Ale opět mi nedal příležitost a zavěsil. Krátce se zamračím.

"Příště až od něj budu něco chtít, tak mě raději zabij,"
pronesu s povzdechem a v telefonu začnu zadávat adresu, která mi byla sdělena.

"Je poblíž bytu své milé. A prý nevypadá moc ve své kůži. Ať už to znamená cokoliv," zabručím v odpověď Malovi, aniž bych mu věnovala jediný pohled. Když je navigace nastavena, tak zrychlím trochu krok. Žádná interpretace téhle fráze, co mě zrovna napadla, se mi nelíbila.

"S tímhle do auta nepůjdeš,"
varuji ho, když si všimnu cigarety. Plíce ať si ničí podle libosti, klidně i plíce ostatních, ale moje auto fakt ničit nebude.
 
Malcolm *Mal* - 03. srpna 2017 00:37
8c5af0c36ee0d2620aac5ad83426a5bb352.jpg
Barney na drátě

Mám takový pocit, že mi nezbývá nic jiného, než věřit tomu, že naprosto víc co dělá. Je to zvláštní se spoléhat na někoho dalšího, než sám na sebe. Jde to sakra těžce. Ale časem věřím, že se do toho dostanu.
Pokrčím nad jejími slovy. Fakt nevím, co bych k tomu řekl.
”Hádal bych se o tom, že jiná cesta není. Určitě nějaká je, ale nebude zas tak rychlá, jako tato. Když stačí jedno zavolání a budeme vědět, kde se nachází.” Nemohl jsem si odpustit. Vždycky jsou nějaké možnosti. Máme na výběr. I já měl na výběr… tolikrát. Ovšem za každé rozhodnutí nakonec nějakým způsobem platíme.
”Tak volej.” Pobídnu jí. Má pravdu, když nic neriskneme, nic také nezískáme a budeme opět na tom samém místě jako doposud.

”Ano, slečno Joleene. Jistě voláte kvůli tomu, kde se nachází pan Rubin, tedy vlastně samotný Lucifer.” Pronese na úvod, aniž bys stačila cokoliv říct. Jistě si měla nachystané, co mu řekneš, ale on tě předběhl. V jeho hlase byla znatelná samolibost, že něco takového mohl udělat.
Pokud by ses však ohlédla, mohla bys spatřit, nepatrný pohyb na zemi, jak kolem něco maličkého proběhlo.
”Momentálně pan Rubin, opustil příbytek jednoho alchymisty. Je na cestě do svého nového bytu, který se nachází v části, kde byste pekelného prince, opravdu těžko hledali. Hned vedle bytu slečny Bulletové.” Pronese zastřeně. Řekl ti ještě přesnou adresu a vážně měl pravdu v tom, že bys tam někoho jako je on, opravdu těžko hledala.
”Věřím, že na oplátku splníte svou část dohody a zjistíte mi onu informaci. Hodně štěstí. Nezdál se být zrovna ve své kůži.” Rozloučil se s tebou a zavěsil. Co myslel tím, že se nezdál být ve své kůži? Toť otázka, na jejichž odpověď brzy přijdeš.

Opravdu jsem v této chvíli litoval toho, že nemám žádné schopnosti. Jako třeba takový dobrý sluch. Ten by se mi vážně v této chvíli hodil. Takže mi nezbývalo nic jiného než čekat, mezitím co ona telefonovala a tu chvíli čekání jsem využil tak, že jsem si zapálil jednu cigaretu.
”Dobré zprávy?” Zeptal jsem se s pozdviženým obočím a čekal na odpověď.
Sám jsem pořádně nevěděl v co doufat. Uznávám, možná jsem trošku nervózní z toho setkání.
 
Joleene "Jo" - 30. července 2017 10:35
joleene6101.jpg
1188, infolinka

Nechám za námi téma o oblékání a co kdo chtěl a nechtěl říct. Vždyť se vlastně vůbec nic nestalo. Až mi přijde, že možná oba dva trochu zdržujeme, protože víme, jak velký kus jsme si vlastně utrhli s tímto úkolem.

"Jsem zastáncem názoru, že nikdo nikdy neví, co dělá. Jen hádá a zkouší. Různí lidé jsou akorát schopní se tvářit různě důvěryhodně v tomto předstírání..."
pronesu vesele a pak se na něj usměji. "Ještě štěstí, že nejsem člověk, co?" Mrknu na něj.

"Tenhle informátor je ta nejrychlejší cesta k tomu, abychom Davida našli. A jiná cesta není. Už teď věříme spoustě věcí, že budou hrát v náš prospěch. Proč tam nepřidat jednu další, no ne?"
řeknu s pokrčením ramen.

Raději už to nerozvádím, nebo se ještě přiznám, že je mi jedno, zda naseru další obří nebezpečnou mocnost. V určitou chvíli se takové věci už nemůžou stát horšími. A tak vytočím to číslo, co jsem včera dostala, abych položila otázku, kterou jsme potřebovali vědět.
 
Malcolm *Mal* - 28. července 2017 17:40
8c5af0c36ee0d2620aac5ad83426a5bb352.jpg
Vzhůru za princem pekelným

Dlouze si povzdechnu. Vážně mně ani trochu nepochopila.
”Joleene, chtěl jsem říct, že se hlavně mně líbíš.” Poprvé za celou tu dobu jsem jí nazval jménem. Navíc jsem se rozhodl to říct na rovinu, bez žádných vytáček, které nás oba akorát dopletli. Já nepochopil jí, ona pro změnu mně. Přitom obojí bylo myšleno, jako lichotka.

Nechápavě se podívám na její mobil. Jak by nám mohl pomoci v hledání?
Třeba tím, že někomu zavolá. Poslouchej jí. Okřiknu sám sebe. A skutečně mi je vše řečeno. Nicméně ani trochu se mi to nelíbí. Uzavírání dohod se nevyplácí.
”Myslíš, že ti David řekne, co potřebuješ? Že bude ochoten podělit s tak delikátní věcí.” Zeptám se jí. Vážně by mne zajímalo, jak si má v plánu s touto možností poradit. Jelikož být na jeho místě, tak s ní o něčem takovém dobrovolně mluvit nebudu. Informace znamenají moc.
”Věřím, že víš co děláš. Takže...” Pohlédnu na její mobil a jasně tak naznačujíc, ať tam už zavolá a můžeme vyrazit.
 
Joleene "Jo" - 27. července 2017 18:36
joleene6101.jpg
Nejtěžší úkol dne, nebo taky možná staletí

Ten pohled, jeho slova a tón nepochopení. Překvapilo mne to opět neskutečným způsobem. Znělo to skoro jako kdyby... jako kdyby. Ne, ne, ne, ne. Tohle fakt ne. Určitě se pletu. Ačkoliv to není zaměnitelný výraz. Ten jsem zatím viděla naživo jen jednou. Jen u jednoho živého člověka. Říkal zrovna nějakou narážku, kterou jsem nepochopila. A já mu odpověděla robotickým hlasem anděla. Nedokázal pochopit, že já nebyla sto pojmout jeho slova. Tehdy mi ukázal kousek sebe a já ho chladně zanalyzovala.

"A proč mi tohle všechno říkáš? Nevidím souvislost tohoto příběhu s naším úkolem?"


Následoval povzdech a právě tenhle nechápavý zranitelný pohled. První, co mé srdce donutil udělat první neobvyklý stah.

"To protože jsme přátelé. A přátelé si vyprávějí historky. Klidně i ty trapné, sakra, ty nejtrapnější! Přiznávající si své nedostatky a jsou si blízcí. Sakra, pracujeme spolu už skoro rok. Neříkej, že ti jsem stejně tak jedno jako pes paní Borecké z 35 ulice."

"Tohle nechápu," odpověděla jsem tehdy po chvilce mlčení, kdy jsem se z jeho tváře snažila vyčíst správnou odpověď, co vlastně ode mne chce slyšet. "Já vůbec neznám paní Boreckou, natož jejího-"

"O to ale vůbec nejde! Ach jo, někdy zapomínám, že pracuju s robotem, co vypadá jako člověk."


Vzpomínky se mi poslední dobou vybavují mnohem jasněji a častěji než obvykle. Nebylo ale těžké přijít na to proč. Blíží se to datum. Navíc pracuju s dalším lidským člověkem, co se mu v pár věcech podobá. No nebylo by to symbolické, kdybych skončila svou dráhu anděla na to výročí?

"Něco mi říká, že jsou lepší rozhodnutí, než se snažit přebrat chlapa té šílené ženské. Protože o ní vím sotva zlomek, ale vzhledem k tomu, co se domníváme, tak by to nebolelo jen trochu," zasměji se a snažím se ze sebe setřást ty vzpomínky. Ale je mi už teď jasné, že dneska večer budu pít. A to hodně. Pokud možno, tak VELMI hodně.

"To bych ti doporučovala. Je v perfektním stavu," pokračuji v konverzaci o telefonu.

Jdu s ním chodbou a vytáhnu pro změnu z kabelky svůj telefon. Poukáži na něj.

"Zatím ne. Ale včera jsem uzavřela dohodu s jedním velmi pochybným informátorem. Carlos tvrdí, že informace skutečně dokáže sehnat. Jen mu pak budu dlužit informaci o smlouvě Davida s jeho tchyní, pokud jsem to pochopila správně... "
vysvětlím mu krátce celou situaci s informátorem.

"Myslím, že v tom jeho hotelu bychom jen plýtvaly časem. Kdyby se tam shovával, někdo by ho tam už hledal..."
 
Malcolm *Mal* - 26. července 2017 22:29
8c5af0c36ee0d2620aac5ad83426a5bb352.jpg
V mém bytě a pomaličku směřujíc za princem pekelným

”Uhm… nemáš zač. Myslel jsem, že by tě to mohlo potěšit.” Byl jsem zaskočený sám dostatečně tím, že jsem jí tu kytku koupil a teď ještě navíc tím, že byla zaskočená ona.
Kytky se ještě dávají, že? Ujistím se. Dejte mi ještě chvíli čas, než se do toho všeho dostanu.
Oblíkání ještě nějakým způsobem zvládám. Získávám díky tomu zase svou jistotu.

Kterou mi opět Andělka sebe svými slovy. Takže na ní jenom nechápavě hledím s pozvyženým obočím.
”Ale já se neoblékal kvůli Luciferovi.”
Obrázek
Zatraceně. To není tak zřejmé, že je to kvůli ní? Našel jsem to a říkal jsem si, že bych se jí v tom mohl líbit.
Sakra. Ona si dělala srandu. Povzdechnu si. Ještě mi bude chvíli trvat, než mi dojde, kdy to myslí vážně a kdy si dělá ze mně legraci.
Odolám nutkání se zeptat, jestli bych měl šanci u ní. Povolím si knoflík u košile, nelíbí se mi ho mít zapnutý.
”I tobě to sluší. Myslím, že budeš mít u něj větší šanci ty.” Pokusím se jí oplatit lichotku. Nicméně oba dva až moc dobře víme, že ani jeden by neměl šanci u prince pekelného, protože ten má oči jen pro svou šílenou Nicky Bullet.

Mobil, který mi byl hozen, chytnu tak tak.
”Díky. Ten předchozí jsem někde potratil a zřejmě si ho utopil v kaluži.” Pronesu, když ten mobil strčím do kapsy u kalhot.
”Budu si na něj dávat pozor.” S tím si ještě připnu k pasu nůž, který zakryji košilí. Nevěřili byste, co všechno se dá najít v sekáči. Myslím tím ten nůž.
Jsem v rámci mezích ozbrojený, oblečený a dalo by se říct, že i připravený.
Na její otázku jen kývnu hlavou. Vyjdu společně z ní ze svého bytu a zamknu jej.

”Víš vůbec, kde se nachází princ pekelný?” Zeptám se s povytaženým obočím. Nelíbí se mi představa, že bychom pobíhali po městě a volali jeho jméno. Něco mi říká, že by na nás s takovou zavolali někoho, kdo by nás odvedl do bílé polstrované cely a nasadil nám bílou kazajku. Myšlenka to je sice vtipná, ale doufám, že to bude probíhat jinak.
 
Joleene "Jo" - 26. července 2017 21:39
joleene6101.jpg
V našich bytech, příprava na krále pekel, co šel do důchodu

Každá lichotka potěší. Ale tahle mě skutečně zahřála u srdce. Bylo to myšleno upřímně a co víc, nebyl to komentář mého vzhledu, o který pečuji, ale přece jen je trochu umělý. Byla to chvála mého já, mého charakteru. To by se David divil, kdyby zjistil jaká jsem teď. Byl by na mě pyšný?

"To ti každopádně zkritizuju, budeš se ukazovat teď chvilku na veřejnosti se mnou, takže musíš trochu vypadat k světu!" pousměji se na něj a zvednu se také ze země. Podívám se na hodinky.

"No, tak za 45 minut tady?"
navrhnu a následně mávnu rukou. "Jo, jo, to už jsi říkal. Neboj, já si to vyberu i s těmi úroky," mrknu na něj, aby to mělo krásně třeba i víc smyslů. Jestli jste to nepochopili, tak mě takové věci baví. Je to prostě můj způsob konverzace. Vím totiž z čím pracuji a hold nejsem tak nezkažená, jak by asi měl. Ale o tom povedeme diskuzi jinde a jindy.

A pak mě čeká sladká tři čtvrtě hodinka o samotě. V této době jsem si zašla do svého pokoje, kde jsem si hodila poměrně studenou sprchu a převlékla se do čistého oblečení. Výhoda nakopávání zadků v andělském stylu je jednoznačně ta, že se přitom jeden může obléknout, jak chce. Nemusí řešit, jestli může někomu zvednout nohu až nad hlavu a přitom neukázat kalhotky.
Zobrazit SPOILER
Vlasy jsem si stáhla do skřipce a nechala si po straně dva pramínky lemovat mi tváře. Z krabice schované ve skříni, ve které se vyznám jen já, vymotám kabel na nabíjení telefonu a jeden z mých starších telefonů, který zkontroluji, že je funkční, než si jej zabalím do kabelky, kterou si s sebou vezmu. Powerbanka tam přijde taky, můj telefon se za tu dobu moc nenabyl. Zbytek času strávím tím, že vyhrabu v maličké ledničce pomerančový džus, vyhlížím z okna na krajinu a hlavně nebe a přitom upíjím z něj.

Dorazili jsme k jeho bytu asi tak nějak stejně, vzhledem k tomu, že hned po té, co zaklepu, otevře mi a ještě nemá vybalené tašky. V duchu ho pochválím, že není jako někteří muži, co si na sebe koupí jedno tričko a džíny a tvrdí, že jim to bohatě stačí. Já tomu říkám nedostatek invence a představivosti. Než však stačím vymyslet vhodnou poznámku, tak mi předá dárek, který jsem opravdu, ale opravdu nečekala. Nebudu lhát, nemá to cenu, bylo to na mě poznat, že mě tím trochu rozhodil. Zamrkám. Nadechnu se, krátce si jej prohlédnu, pak květinu.

"Eh, díky, je hezká," pronesu zaskočeně. Naštěstí je sám celý nějak nesvůj a tak se jde převléct. Pomalu točím růží v ruce. Věříte mi, že je to první květina, co jsem kdy dostala? Gabriel nikdy nebyl originální a ostatní inu... neinvenční, jak už jsem naznačovala.

*Kytky... ty, potřebují vodu, ne?*
zmateně se rozhlédnu po bytě, než dojdu do kuchyňky a najdu jednu z prázdných skleniček a naplním ji vodou. Do ní vložím růži a dám ji na parapet zevnitř, aby měla dost světla. Hádám, že to květiny také potřebují, ne? Ne, na zahradničení mě fakt neužije. Udržím sotva naživu sama sebe. A to jen díky tomu, že moje udržování na živu je vcelku jednoduché. Většinou...

"Téda, tady se někdo na prince těší. Nerada ti to říkám, ale na kluky není. Ale kdyby byl, rozhodně bys měl šanci," zhodnotím po krátkém hvízdnutí, když se ukáže v trochu víc kulturním stavu. Přihodím sebejistý a veselý úsměv.

"Chytej," dodám vzápětí a hodím mu obloukem telefon. "Ten je teď tvůj. Je tam nová simka. Takže neboj, nikdo mě na tom telefonu nebude shánět. Mě tam máš uloženou a pro jistotu i Carlose. Nabíječku jsem ti nechala na stolku."

Hodím si kabelku na rameno.

"Můžeme jít?"
 
Malcolm *Mal* - 26. července 2017 18:20
8c5af0c36ee0d2620aac5ad83426a5bb352.jpg


V mém bytě, až je to k neuvěření

”Musím splnit ten úkol. Nemůžu se vrátit zpátky. Ne teď.” Pronesu a hledím přitom do země. Byla mi daná naděje, ale také i nehorázný strach, že mi jí někdo vezme. Ten dům je sice můj, ale na jak dlouho? To mi nikdo neřekne. Nic není trvalé. Všechno jednou skončí. Co když si jen namlouvám, že mám ještě nějakou šanci?
Pohlédnu na Andělku a lehce se pousměji.
”Jsi úžasná, víš to? Děkuji… za všechno.” Nevím kolikrát budu ještě opakovat tato slova.

A teď kurva Male dost! Nejsi žádný uplakánek! Pomohla ti a ty jí taky pomůžeš. Tak to prostě je. Okřiknu se v duchu a jsem rád, že řešíme nákupy oblečení, nějak víc se v tom nehnípeme.
”To jsem ani nechtěl. Ještě bys mi to všechno zkritizovala.” Ušklíbnu se. Vyhoupnu se na nohy. Poslouchám její navigaci a snažím se jí zapamatovat, při nejhorším se někoho zeptám na cestu.
”Kde se setkáme?” Zeptám se ještě a když je mi zodpovězeno, přijmu od ní peníze. Poslechnu tvrzení, že je hloupý ten kdo dává a ještě hloupější ten, kdo nebere.
”Vrátím ti to i s úroky.” Houknu ještě, než zmizím ze scény.

Podle jejího popisu se dostanu opravdu k sekáči. Opravdu se tam něco na mně najde. Rychle to koupím a s taškama ani ne do půl hodiny jsem zpátky na místě, o kterém jsme se dohodli, že se tam setkáme.
Měl jsem štěstí a po cestě trefil na květinářství, takže jsem jí jako poděkování koupil strašně pěknou bílou růži a taky tak drahou, jako poděkování.
”Říkal jsem si, že bys to mohla ocenit.” Zachraptím rozpačitě, když jí podám kytku. Prohrábnu si nervózně rukou vlasy. Tohle mi vážně nejde.
”Půjdu se převléct.” Oznámím a s tím se přesunu do koupelny, abych jí nepobuřoval. Zatraceně ani trochu se mi nelíbí, co ta ženská se mnou dělá. Cítím se jako malý kluk. Nevím, co dělat a co říct.
Přeci jen se mi v tom sekáči podařilo najít košili a nějaké ty černé kalhoty. Oholil bych se, kdybych neměl na xichtu žádnou jizvu, což mám a hned dvě. Jedna je viditelná, i když se můžu snažit sebevíc a ta druhá je schovaná pod vousama.

Obrázek

”Jak vypadám? Můžu se takto setkat s princem pekelným?” Zeptám se, když vylezu z koupelny a nechám jí, ať si mne prohlíží. Dokonce se i pomalu otáčím, ať to vidí ze všech úhlů.
 
Joleene "Jo" - 23. července 2017 20:41
joleene6101.jpg
V Malově bytě

"Tak to jsme se asi nepochopili. Já celou dobu myslela, že půjdu za Michaelem až po tom, co nějak vyřešíme tu situaci s Davidem. Ten můj rozhovor tak nehoří,"
řeknu ještě, když zajíždím na parkoviště před barákem.

Všechno šlo jako po másle. Budu chvilku namyšlená a tvrdit, že v tom má velkou roli moje reputace. A taky prostě to, že platící nájemník se těžko hledá. Přihodila jsem pár pěkných slov na Malův účet a zajistila to malou zálohou. Hádám, že nic dalšího fakt nebylo potřeba. Upřímně řečeno, den jsme započali tou nejjednodušší záležitostí. Ale co, jako tým se teprve zahříváme, ne?

Jako někdo, kdo tady žije víc než jen pár let, už moc dobře mám naučená patra, čísla dveří a tak. Nebylo pro mě proto problém dovést Mala až k jeho pokoji, který jsem jej nechala si poprvé odemknout a prohlédnout. Měla jsem na jazyku několik poznámek, ale když jsem viděla, jak se rozhlíží, rozhodla jsem se na chvilku odmlčet a všechno si nechat až na potom. Pouze jsem za sebou zavřela dveře a na moment jsem jej bez hnutí sledovala. Pokoj byl obyčejný, ale dostatečný, stejně jako ten můj. Nepotřebovala jsem mu věnovat pozornost.

Mal si sedl na zem a snažil se to všechno zpracovat. Vypadal jako malé opuštěné štěně, co někdo nechal uprostřed lesa. Nebo prostě jako chlap, co se snaží nebrečet. Cítila jsem lehké sevření srdce, nad touto scénou. Jako kdyby jej skutečně někdo sevřel v ruce a pichlavě podržel na krátký okamžik. Lidé mají opravdu úžasnou schopnost věci - obzvláště emoce - popisovat. Tomu se asi nikdy nepřestanu divit. Andělé se přeci jen takovými věcmi nikdy moc nezabývali. Beze slov přejdu k němu a sednu si na zem vedle něj. Rozhlédnu se po tom bytě a pak do něj drknu ramenem.

"Jo, je to tvoje. Jsi zpátky mezi námi, na Zemi,"
začnu měkce a pousměji se na něj. Nevím jaké to je dostat druhou šanci po životě v pekle. Ale vím, že něco vlastního mít jen a jen pro sebe. Místo, které je útočiště pro něj. Je to silný pocit. Něco, co jsem jako anděl tehdy dávno nechápala, ale cítila. Několik nocí jsem kvůli tomu nespala. "Jsem zvědavá, jak to vybavíš a vdechneš tomu svoji osobnost."

Uchechtnu se jeho požadavku s oblečením.

"Tak na nákupy mě nedostaneš, brouku, ani když vím, co je pod tím trikem,"
řeknu už zase vesele, mé obvyklé já. Ukáži jsem před sebe k dveřím. "Půjdeš ulicí, kterou jsme jeli. U sámošky zahneš doprava a tam je second hand. Jsou tam levní a ochotní, výběr taky není špatný. Kvádro, ve kterém bys udělal dojem na Davida tam není, ale hej, tolik peněz na ruce stejně nemám. Tady máš tohle, utrať to všechno, nebo si kup do bytu. Třeba kytku, nebo bibli, co já vím. A když ti zbude na nějakou sladkost z pekárny, tak si na mě vzpomeň. Cokoliv ovocného, ideálně ještě teplé z trouby..." podám mu svazek menších bankovek. Upřímně to jsou poslední peníze, co jsem u sebe měla. Na kartě ještě něco bude, takže hlady v nejbližších dnech asi neumřu. Ale budu si muset vybrat. Každopádně to jsou informace, co Malovi neřeknu, beztak by se tvářil strašně odhodlaně, že ty peníze nepotřebuje, nebo by přísahal, že mi to někdy vrátí. A já ani jedno z toho nepotřebuji.
 
Malcolm *Mal* - 23. července 2017 09:16
8c5af0c36ee0d2620aac5ad83426a5bb352.jpg
Na cestě k novému domovu
Můj anděl strážný

Jestli se mně snaží uklidnit ohledně Michaela, tak jí to moc nejde. Uvažuji nad tím, že jí budu nenápadně sledovat a tak jí budu krýt záda.
"Co zkusit zajít za Luciferem prvně než se budeš pokoušet o sebevražedný pokec s někým, kdo se tváří jako časovaná bomba?" Navrhnu jí, protože mne napadla další alternativní možnost, jak se postarat o to, že bude mít nějakou zálohu. Ovšem je zde zapotřebí, aby s námi Lucifer spolupracoval.
Stále tak nějak věřím v to, že bude a sázím na to, že tu ženu skutečně miluje. Eliminace nepřátel, kteří jí chtějí zničit, bude něco k čemu se rád připojí. Nebo taky uvidím, jak moc jsem naivní a jak se svět změnil za dobu, co jsem byl pryč.

To už však dojedeme k onomu panaléku, který možná za chvíli dostane tak drsný název a to domov. Na to spatřit své obydlí připravený jsem, jenom nevím, jestli jsem připravený žít normální život. Jednou k tomu dojde. Ty dva sráče zase pošleme zpátky a bude konec něčeho, co tak dobře znám. Nemám nejmenší tušení, co budu dělat potom.
Zatřepu hlavou, protože se čeká na mou otázku, nemluvě o tom, že už stojíme na místě.
"Jo, asi jo." Odkývnu jí. Vystoupím z auta a vzhůru vstříc novému domovu.

Přišlo mi to tak neskutečně rychlé. Čekal jsem větší problémy, že se něco prostě posere či vůbec cokoliv a ne to, že budu stát v malé cimře se základním vybavením, budu držet klíčky v rukou, které značí jediné: je to moje.
Byt je akorát pro někoho nenáročného, kdo potřebuje někam složit hlavu a mít, kde si může odskočit či uvařit, hodit sprchu. Všechno to ten byt má, takže si nemůžu na nic stěžovat. Postel je pohodlná, stejně tak stůl vypadá poměrně bytelně s židličkou vedle a prázdná skříň jasně dává najevo, že by bylo fajn, kdybych si koupil nějaké hadry navíc, než ty co má, co ani nejsou moje.
Toaleta a koupelna se nachází hned v chodbičce u vchodových dveří. A menší kuchyňský koutek, na který vidím z postele, jasně poukazuje na to, že by někdy nebylo od věci si něco uvařit.
"Díky." Pronesl jsem, když jsem se posadil na zem. Připadal jsem si jako zatoulané štěně, kterého někdo našel na ulici. Dal mu misku žrádla a vodu, pořádně ho podrbal za ušima.
Obrázek
Hodně jí toho dlužím a nevím, jak budu schopen svůj dluh napravit. Ale udělám pro to maximum.
Nelíbí se mi něco takového cítit, tak zatřepu hlavou a doufám, že se zbavil těch blbých myšlenek. Je to fakt trapný. Nebudu jí tady bulet, protože je na mně hodná.
"Takže... než zajdeme za Luciferem, potřeboval bych sehnat na sebe něco... abych tě nějak reprezentoval." Nadhodil jsem myšlenku a doufal, že se uchytí. A taky mi bude navrhnut nějaký obchod s hadrama, protože já o žádném nevím.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.23958015441895 sekund

na začátek stránky