Andor.cz - Dračí doupě online

Hrajeme si na doktory...

"Ochránil?" zeptám se ho dost pochybovačně, když hodím jeho triko přes židli. "Jsem si jistá, že předtím jsi to formuloval rozumněji,"dodám ještě. Samozřejmě, že si prohlédnu jeho tělo, když už tu přede mnou je. Ale nic vzrušujícího ani přitažlivého v tom nevidím. Ať už to je vyprchávajícím alkoholem, únavou, tím, že možná není zrovna můj typ, a nebo proto, že vidím ty rány, co potřebují zahojit. Každý ať si z toho vybere podle libosti.

Zaregistruji jeho pohled na sklenici vody, kterou jsem nechala přinést pro sebe.

"Lehnout, šup," pobídnu jej. "Napít dostaneš, když budeš vzorný pacient a nebudeš se cukat a budeš poslouchat," přidám další požadavky a počkám až si lehne. Pak si sednu na kraj postele vedle něj, dám si mokré vlasy přes rameno, aby mi nepřekážely. Mezitím zjistím, že po tomto dešti budou potřebovat opravdovou a ideálně dlouhou sprchu.

"Naposled, co jsem kontrolovala, tak jsi byl člověk, co trpěl v pekle," řeknu na jeho obavy z léčby.

Natáhnu k němu ruce, abych začala s tou léčbou, ale pak se zarazím. Vteřinku či dvě váhám, mlčím. Jde to vidět, jak se má ruka zastaví uprostřed pohybu, než opět vyrazí na svou cestu, jak jsem tu myšlenku zaplašila.

"To, co jsem říkala v baru platí. To, že jsi jen člověk i to, že jsi teď de facto můj parťák..."

Skoro to zamumlám. Pokrčím rameny. Snad, abych sama sebe přerušila v těchto myšlenkách se bez varování dotknu jemně jeho hrudi a zkusím léčit jeho zlomeniny.

Dotek Anděla

"Nevím, zda se ti to bude líbit." Prohlásím. Musím uznat, že se mi její úsměv vážně líbí. Její následná slova však nikoliv.
"Jsem tu od toho, abych tě chránil. Ať to stojí, co to stojí." Pronesu naprosto vážně a je na mně vidět, že kdyby se to mělo opět stát, udělal bych to stejné. Rozkaz je rozkaz. Ať se mi to líbí nebo ne. Nemluvně o tom, že je to od samotného Boha, i když se jedná o jednu část z pěti.
Nechám si pomoct se svlékáním, při čemž zatnu zuby a i přesto mi unikne bolestivé zasténání. Přeci jenom mám stále vyhozené rameno a polámaná žebra. Nejsem sice člověk, ale bolest stále vnímám.

Když je tričko svlečené, odhalí tak pohled na poměrně vypracovaný hrudník, který hyzdí jizvy, jako památka na to, kde jsem doposud byl. Každá vypráví svůj příběh, povětšinou se to všechno točí kolem arény.


"Upřímně, vzhledem k tomu, co jsem... nevím, jaký to bude mít efekt." Prohlásím a pohlédnu na sklenici vody, kterou nám tu Carlos zanechal než odešel.
Dostat v pekle vodu, bylo velmi těžké. Málokomu se to podařilo. Ale za to jste si dokázali vychutnat každý její doušek, jako kdyby vám připomínala něco na co jste už zapomněli.
Pochopitelně, když jsem vylezl, tak první co jsem udělal - po oloupení - že jsem se napil. Ten pocit, který to ve mně vyvolalo byl naprosto dokonalý.
"Omlouvám se..." Sám jsem překvapen svými slovy. "Možná mi to bude ještě chvíli trvat, než pochopím, kde se nacházím. Zvyk je stará košile. Prosím o trpělivost." Prohlásím pokorně, mezitím, co mám to štěstí pocítit, jaké to je, když se vás dotýká anděl.

Léčení sebevraha
okrajově Carlos,
následně jen Mal

Docela mne zaskočí, že mě Carlos nazve rodinou. Nicméně nehodlám na sobě nechávat nic znát a prostě se věnuji transportu zmláceného kolegy. Aspoň k něčemu se hodí, že andělé mají nadliskou sílu. No nechtěli byste hned jednoho za kamaráda? Kdyby chtěli, odtáhli by vás na zádech z hospody až domů! A nebo by se také urazili a rychle by vás sprovodili ze světa... Nom, ale každý máme občas špatnou náladu, ne?

Hodím boty ke dveřím v místnosti a pomohu Malovi si sednout na kraj postele.

"Lékárničku?" podivím se. Polknu jedovatou poznámku, že na tom zas tak blbě nejsem, abych nezvládla vyléčit zlomená žebra, ale jenom proto, že Carlosovi dlužím za dnešek až moc. "Jo, postav ji na stůl, díky," dodám místo toho.

"Kdybys byl tak hodný a natočil mi ještě obří sklenici vody? Prosím pěkně," pousměji se ještě na Carlose, když donesl polštáře a peřiny. Mezitím načechrám trochu načechrám polštáře, než je rozložím a deky dám k nohám postele, aby se jimi hned dalo přikrýt. Na jeho díky nijak slovně nezareaguji. Otočím se na však na něj a kývnu.

"Tak. Čas se podívat, jak vypadáš pod tím tričkem, ne? Ať vím, jestli máš jen hezkej zadek," pronesu s křivým úsměvem. "Když v hlavě jednoznačně nic nemáš, když se rozbíháš na obra bez esa v rukávu," neopustím si, ale zní to mnohem smířlivěji, než by to znělo dole před schody nahoru.

A s tím se k němu snížím, abych mu mohla pomoci s tím svlékáním, přece jenom tuším, jak blbě se hýbe se zlomenými žebry.

Nevím, jestli by to pomohlo.

"Cože?" Nechápu co s těmi křídli a letem do nebes myslí. Vlastně se mi nad tím ani nechce přemýšlet, protože opět vykašlu krev.
"V pohodě. Rodina si musí pomáhat. Měl jsem ti to nabídnout už předtím a nenechat tě odejít." Poslední slova jsou řečená tiše, jako kdyby si tu někdo mlel pod vousy.
Když to vypadá, že je otázka toho kam půjdeme vyřešená, přijde na řadu přesouvání se dovnitř. Což samozřejmě zahrnuje fakt, že já se tam sám od sebe nedobelhám, takže mi musí pomoci Andělka. Nezraněnou rukou jí obejmu kolem ramen.
Nemám daleko od toho, abych vykřikl bolestí. Jenže už nějakou dobu se bolest stala mou součástí. V aréně jsem byl tolikrát zmlácen, pobodán, popálen a kdo ví co všechno. Takže se ode mne nedočkají nějakého bolestivého upění, místo toho jenom zatnu zuby, až zaskřípají.

Pokoj se nachází v druhém patře, takže překonat schody byl naprostý oříšek, u kterého mi uniklo přes zatnuté zuby nějaké to bolestivé zasténání. Carlos nás jistil, kdybych náhodou padal.
Nakonec jsme se octli v pokoji pro hosty. Tam nás majitel Bambusového domečku nechal na chvíli samotné, protože skočil pro věci na spaní.
Nějak nekecal o tom, že tu je jenom ta velká postel, stůl s židlí a jedna skříň. Nic jiného se do toho pokoje prostě nemohlo vejít, byl tak strašně maličký a útulný.
Jo to by bylo něco pro mě. Připomíná mi to mou celu. Akorát to má pořádnou postel, stůl a skříň.
"Vzal jsem i lékárničku, kdybys jí náhodou potřebovala." Upozorní na sebe, když položí deky, polštáře a lékárničku vedle na postel.
"Díky." Poděkuji pro změnu já. Je opravdu nezvyk, když se o vás někdo stará a měl jsem pocit, že se to ode mě očekává.
Carlos ve dveřích chvíli vyčkával, jestli jej nebudeme ještě potřebovat a pokud to nakonec bylo všechno, s přáním dobré noci odebral zamknout lokál a poté si zalehnout do postele, tak jak plánoval předtím.

"Díky." Tentokrát to říkám Andělce, protože něco prostě říct musím. Nejsem na to zvyklí. Nedivte se mi, je to můj první den na zemi.

Možná ten obr ěl ještě jednu ránu či dvě přidat, aby se mu rozsvítilo...
Carlos, Mal

Jsem stále více přesvědčená o tom, že jsem mu ten políček měla dát. Jeho paličatý postoj k situaci mi inteligencí připomene leda tak lidské prapra předky. Protože i malé děti ví, že věci se nemají přecházet. A to prosím pěkně platí o chřipce, což pak taková zlámaná žebra.

Uchechtnu se a zavrtím hlavou nad jeho poznámkou.

"Jo, jasně a to je předtím a nebo potom, co ti narostou křídla a odletíš do nebes?" zeptám se ho a znovu zavrtím hlavou. Na Carlosův rozkaz, protože nic jiného to vážně nebylo, nijak nereaguji, neboť moc dobře vím, že to nemá absolutně žádnou cenu. To, že jsem ještě nebyla rozhodnutá, zda ho poslechnu, no... to necháme na jindy.

"Díky," zopakuji ke Carlosovi po několikáté dnes. Docela si připomínám už jako zaseknutá gramofonová deska. Vezmu si do jedné ruky svoje boty a druhou Mala pobídnu, aby se mě laskavě chytl kolem krku a mohl se o mne opřít. Věděla jsem moc dobře, že ho i tato cesta bude bolest, ale tak nějak jsem si nemohla odepřít pocit,že si to tak trochu zaslouží prožít tu bolest.

*Třeba mu docvakne, že není nesmrtelný. Že tady jej už nikdo znovu nevrátí do hry.*

A s touto myšlenkou mu hodlám pomoci do zmiňovaného pokoje pro hosty.

Příště se na zachraňování vykašlu

Nevím proč, ale mám takový pocit, že je Andělka na mně naštvaná. Vždyť jsem se jen snažil zachránit ten její překrásný zadek, protože právě kvůli tomu mne vytáhl z končin pekelných Černý. Abych s ní byl jako ocásek a schytával za ní rány, jako její zasraný bodyguard. Najednou je mi vyčítána moje práce.
Uznávám, že by to celé jistě mělo jinačí průběh, kdybych s ní počkal v baru. Za to jsem stále na sebe nasraný…
Když mne vezme za bradu, mám chuť ucuknout a říct jí něco o tom, ať se nestará. Nic z toho neudělám a nechám jí, aby si mne prohlídla.
"Udělal jsem to proto, protože tady někdo s ním chtěl dobrovolně jít... Aspoň to jsem slyšel v tom telefonu." Zahuhlám po chvíli.
Ne, vůbec jsem v té chvíli neměl v úmyslu připustit, že by to celé měla pod kontrolou a měla plán. Vždyť jsem slyšel, to co jsem slyšel.
Do prdele Černého, celá ta její hra zafungovala i na mně.
"Nepotřebuji pomoc. Vylížu se z toho sám." Dělal jsem to už tak dlouho, že nevím jaké to je se spoléhat na někoho dalšího… a možná taky nechci.

"Žádné cestování nebude. Nahoře mám pokoj pro hosty, kde je bohužel jedna dvoulůžková postel. Nic víc se mi tam nevlezlo. Budete se s tím muset poprat. Nechci slyšet žádné námitky." Vloží se do toho Carlos, který doposud mlčel.
A je na něm vidět, že ani od jednoho nechce slyšet ne. Už se nadechuji, že i jeho odmítnu. Ale nějak se mi přestává líbit fakt, že jsou na mně najednou dva a oba dva mne mohou bez zaváhaní poslat do říše snů a dělat si se mnou, co chtějí.
"Pomůžu ti s ním. Nějakou lékárničku u sebe najdu." Též si mne prohlédne kritickým okem, než svou pozornost obrátí na Joleen.
"Je to jasný? Nikdo nikam cestovat nebude." Ujistí nás oba ještě jednou.

Bez informací se zraněným hrdinou
Carlos, Mal

Jak jsem očekávala, tak obr se neměl nějak moc k tomu, aby mi odpovídal na moje otázky. A byl pořád zaražen dostatečně na to, aby o mně začal smýšlet jako o bláznovi, který není tak nebezpečný, jak mu o něm řekli. Moment překvapení měl být na mojí straně. To měla být moje výhoda, stejně jako eso v rukávu s podobě Carlose, o němž vím, že by si hned všiml, kdyby se mu pod domem něco semlelo. Na to ho znám až moc dobře. Jenže nic z toho se nestalo, protože se sem jako splašený přihnal Mal a vrazil do obra, aniž by mi dal šanci ho zastavit.

Než jsem našla vhodnou chvilku, kdy je od sebe odtrhnout, ozval se výstřel a následně druhý a já věděla, že Carlos je na scéně. Vsadím se, že si nás všiml už dřív, jinak by tu tak rychle nebyl. Jak jsem teď byla ráda za jeho starostlivost.

Zavrčím si cosi pro sebe, když vidím, že obr zmizel za rohem. Po té se otočím k Malovi a dojdu k němu.

"Někdo Skálu na mě poslal, že se vrtám prý kde nemám. A pak se hrdina sem přiřítil a rozhodl se stát jeho cvičným terčem," vysvětlím Carlosovi, stále bosa a vezmu Mala za bradu, abych se mu pořádně podívala do tváře. Zním podrážděně, protože mě naštvalo hned několik věcí. Některé si uvědomuji, některé ne, ale mám částečně chuť Malovi vrazit políček.

"To přežiješ," usoudím vzápětí a otočím se na Carlose. "Díky, Carlosi, zachránil jsi mu zadek," řeknu milejším tónem, ale stále je ve mně znát určité napětí.

"Zvládneš cestu autem?" obrátím se opět na pomláceného Mala. Léčit ho takhle na ulici se mi nechce. I když je pozdě v noci, někdo by si toho mohl všimnout a mít až moc otázek. A taky se těžko brání čemukoliv z temnoty, když se jeden soustředí na něco tak delikátního jako je léčení. A nepochybuji, že po tomto léčení budu ještě o něco vyčerpanější než normálně, neboť nejsem zrovna ve stavu rybičky. A Carlose se mi nechce už dále otravovat požadavkem na pokoj, takže pokud je cesta autem k mému domovu jen trochu možná, vyberu si ji.

Zpátky v aréně?

Zkurvenej déšť.
Napadne mně, když mi to uklouzne a já málem hodím hubu. Mohu děkovat léta praxi a odříkání, že jsem to nějak ustál. Nicméně stejné se nedalo říct o mobilu, který mi vypadl z ruky a rozmlátil se na betonu.
Zatraceně.
Poslední, co jsem slyšel, bylo potvrzení toho, kde se nachází.
Na druhou stranu všechno má své pro a proti a je vlastně fajn, že prší. Aspoň ušetřím za sprchu.

Cítím, že jsem blízko. Vidím povědomou uličku, do které se vřítím jako velká voda a stejně tak se rozeběhnu vstříc tomu obrovi, který se zvláštním zájmem pozoroval andělku, jež nemám nejmenší tušení, co vlastně dělala.
Jestli jsem v aréně bojoval s obrem? No sakra, že jo. Pochopitelně jsem vyhrál. Uznávám, že mi to trvalo tři zápasy, kdy jsem se snažil najít tu správnou strategii. Obr je silnej, blbej. Za to já jsem hbytej a vychcanej. Chtělo to jenom ho unavit. Uhejbat jeho ranám a potom mu zasadit tu osudnou, stačilo jenom najít ten správný bod.

Jo snažil jsem se tančit mezi kapkami deště a ranami obra.
Nicméně obrovi se podařilo mi jich pár uštědřit. Cítil jsem, jak mi křuplo pár žeber, z tváře mi crčela krev a to hlavně ze zlomeného nosu, na jedno oko jsem neviděl. Nemluvně o tom, že s určitou pravděpodobností budu potřebovat nahodit rameno zpátky. Ale nakonec bych ho určitě dostal. Jenže to se do toho vložil majitel Bambusového domečku pro panenky, který několikrát vystřelil ze své flinty. Tedy přesněji se jednalo o pouštního orla a bylo to jednou varovně do vzduchu a podruhé po obrovi, kterého trefil do ramene. Ten zavyl bolestí, překvapen tím co se stalo a vzal do zaječí.
Opřel jsem se zády o zeď, protože bych jinak sletěl a zalitoval jsem, že u sebe nemám žádné cigáro. Vážně bych si zapálil.

"Může mi tu zatraceně někdo říct, co se tu do prdele stalo?" Zeptá se nevrle Carlos s připravenou bouchačkou, namířenou kamsi kde se nacházel předtím obr.

~Obr - aka PJ~

Skála po celou tu dobu, než se tam objevil Mal, tak na tebe nechápavě koukal a vyčkával.
Na tvou otázku nestihl odpovědět, protože se strhl boj mezi ním a Malem. Kdy to chvíli vypadalo, že Mala na místě zabije. Což by se možná stalo, kdyby do toho nezasáhl Carlos.

Tanec s obrem

"Jo, jo, páčko, človíčku," odpovím veselým tónem a schovám si telefon do kapsy, aniž bych hovor ukončila. Sice asi nic moc neuslyší, ale tak co. Platit si ten hovor bude sám.

"Skála? Hm, hezké jméno," řeknu si pro sebe s pokýváním hlavou a sehnu se, abych si zula boty. Musím se přitom opřít o zeď, své rovnováze vůbec nevěřím, i když jsem si jistá, že ji podceňuji. "Omlouvám se, omlouvám se, hned půjdu. Jen mám chuť se jít projít bez bot. A zřejmě je tohle moje poslední příležitost. A navíc v dešti, tak prostě nemůžu odolat," vysvětlím vzápětí, co je jedna boty z nohy pryč. Věnuji Skálovi široký úsměv.

"Jenom, prosím tě, o co jde, nevíš? Teda, do čeho že jsem to strkala nos?" zeptám se nevině zatímco zápolím s druhou botou. "Já jen, že ten poslední, komu jsem lezla do zelí mě už vyškolil a tak si nemyslím, že by šlo o stejnou věc. A já jsem jinak hodná..."

Hurá i druhá bota je dole! Spokojeně se usměji a vzorně je upravím vedle sebe pod stříšku k dveřím do Bambusového domečku pro panenky.

What the fuck?

Asi si všichni myslíte, že jsem se celou tu dobu, než jsem zavolal Joleen flákal někdy mezi šlapkama a užíval jsem si pocit zase žít. Uznávám, s tou myšlenkou jsem vycházel z Bambusového domečku pro panenky.
Jenže mé kroky směřovaly někam naprosto jinam. Po paměti jsem se vydal vstříc místu, které jsem kdysi dávno nazýval domovem.
Potřeboval jsem si vzpomenout na to, kým jsem byl.
Snažil jsem se být dobrým chlapem. Zatraceně se snažil. Možná jsem i chvíli byl. Chtěl jsem něco dokázat a tak jsem se dal do armády, která se částečně podílela na tom, co je ze mne nyní.
Jestli jsem měl nějaký život předtím? Nějakou ženu či dítě? Sakra, že jsem měl ženu. Byla naprosto úžasná a dokonalá. Chtěli jsme se vzít a mít spolu spoustu dětí. Ale když jsem odešel ani ne po roce si to rozdala s mým nejlepším přítelem... takže možná tak úžasná a dokonalá nakonec nebyla.

Chvíli jsem stál před barákem, kde se nacházel náš společný byt a přemýšlel nad tím, zda tam stále žije a kolik by jí mohlo být let. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych jí tam šel postrašit.
Což jsem nakonec neudělal, protože to bylo zvrácené i na mně. A vydal jsem se po svých stopách zpátky k Bambusovému domečku, jako kdyby mne tam opět něco táhlo a třeba skutečně táhlo.
Takže, když jsem volal Andělce, nebyl jsem daleko od Bambusového domečku. Tak deset minut volné chůze. Pět a možná míň pokud bych běžel.

"Cože?" Nemám ani šajna o čem to vlastně mluví a do čeho se jí to podařilo namočit. Chtěl jsem se jen zeptat na to, kde se nachází možné ubytování.
Kde se u všech rohatých v Chicagu vzal obr? Jako ten obr z pohádek?
Zatraceně… ta musí mít asi dobrý matroš. Tu Aqua regiu, neměla pít.
Chvíli je tam ticho a opět zaslechnu, jak mi Joleen oznamuje, že s tím obrem někam jde.
"Kde jsi? U té restaurace nebo někde jinde? Pokud jsi u té restaurace, vydrž. Hlavně s ním nechoď. Za pět minut tam budu… jasný? A hlavně, prosím, nezavěšuj."
Krucinál ženská... Pokud mi bylo potvrzené, že se nachází někde v blízkosti té velmi zvláštní restaurace, tak jsem z volné chůze přešel do běhu. U ucha jsem se stále snažil udržet mobil, což byl opravdu obtížný výkon. Ale nějak jsem to zvládal. Když se chce, tak jde všechno.

~Obr - Aka PJ~

Obr překvapeně zamrká, zřejmě tuto reakci ani v nejmenším neočekával. Na tvou otázku není schopen odpovědět, protože se nad tím snaží přemýšlet a moc mu to nejde. Přemýšlení není zrovna skvělá schopnost obrů. Sice ano, ve většině případů používají hlavu, ale jako například beranidlo a hlavně, když není jejich.
Nakonec se poškrábe na nose a pokrčí rameny.
"Jmenuji se Skála. A půjdete se mnou na místo, ze kterého není úniku, protože strkáte nos tam, kam nemáte a mému zaměstnavateli se to nelíbí." Odpoví ti po chvíli na tvou následnou otázku. Mezitím, co z telefonního sluchátka zaslechneš něco jako nadávku.
"Tak půjdeme?" Otáže se obr se jménem Skála.