U stolu
Mal

Vlastně mě ani nepřekvapí, když uslyším za chvilku jeho hlas, co mi pokládá nějakou otázku. Tuhle otázku bych ale na listině mých tipů rozhodně nenašla. Nicméně jsem byla už dostatečně v náladě, abych se nezdráhala odpovídat i na hluboké otázky. Chápavě pokývám hlavou a podívám se na dno své sklenky a až pak na něj.

"Lidé jsou jeho největším výtvorem. A ačkoliv se někteří moji bratři a sestry naparují tím, že jsme byli my jeho prvními inteligentními bytostmi, pravdou zůstává, že u vás skončil. Vy jste byli teprve to, co chtěl vytvořit," soustředím se na výslovnost, takže mi oči těkají spíš kolem něj. "Máme sice nepopiratelně větší sílu v jistých ohledech, ale tím pádem máme i větší zodpovědnost. A ano, vím, že to zní jako citát ze Spidermana..." uchechtnu se nad tím. Nakloním si hlavu k rameni a rukou, kterou jsem doteď svírala sklenici s pivem, si teď chladím a masíruji krk.

"Nějakou dobu jsem už mezi lidmi. A ano, ze začátku mě tu všechno mátlo, ale postupem času jsem ta slova začala chápat víc. Je ve vás... něco. To něco, co je cizí nám nebeským i pekelným bytostem, i těm všem mezi tím. Jen vy to něco máte. Je to cosi tvárného, odolného, měnící se. Něco, co stále nechápu, co je, ale projevuje se ve vás často. Ať už vašimi chybami, nebo lidskostí," pokračuji ve své odpovědi, která je asi o něco delší, než Mal čekal. Ale jsem moc opilá na to, abych se o to starala.

"Vidíš? Lidskost... Je to zajímavé slovo. Popisuje to dobrou vlastnost. Charakter. A co se říká o andělích? Maximálně, že jsme krásní, máme skvělý hlas, silní vojáci nebes. To, že náš dlouhá léta vykreslovali lidé jako eunuchy má své opodstatnění.." vyprávím s jistým nevysvětlitelným smutkem v hlase. "City stále pořádně nechápeme. Máme rádi řád. Pravidla, to nám dává smysl. Dogmata, řetězce velení... "

A v té chvíli je již na čase, abych obnažila dno své sklenice piva. Ačkoliv z toho, jak se Carlos baví s tou barmankou zřejmě má sklenice nebude jen tak naplněná znovu. Ale i tak to risknu. Opřu se o opěradlo, vydechnu a ušklíbnu se.

"Nejsem hodná soudit celé lidstvo. Jedna z věcí, co jsem se tu naučila, že nejsem všichni stejní a tudíž vás nelze hodnotit jako celek. I On zlomil hůl nad souzením a vykonáváním jediného soudce. Ale když tě vytáhl z pekla, tak jasně se podepsal pod to, že i kdyby jste byli odsouzeni k záhubě, vždycky si zasloužíte šanci. Hlavně tu druhou. V ty on věří rád," pousměji se a podívám se zpříma na něj. "A já vidím své poslání v tom, že lidé si zaslouží své šance."

Jsem trochu unavená z toho, jak se snažím mluvit pomalu a jasně. Proto rychle změním pozici a nakloním se nad stůl, aniž bych měla další úmysly vojáka svádět.

"Ty jsi jedním takovým velkým pokusem, řekla bych," usměji se a přimhouřím oči. "Dostals druhou šanci chodit po zemi a uniknout svému soudu... Ale řekni mi... Je tu jedna věc, co mě fakt zajímá. Rozhodneš se žít jinak, než doposud? Vyvarovat se těch hříchů, co si dělal předtím? Hm?" Povytáhnu obočí a prohlížím si jej zvědavě. "A jestli jo, budeš se chovat líp, protože se bojíš trestu, nebo víš, že odměna je reálná?"

Ano, ano, zlé a namáhavé otázky taky umím pokládat!

"A nebo si budeš teď život užívat o to víc, když vážně už víš, že jednou skončí a ty budeš jednou z milionu duší v jedné z těch dvou mocností? "

U stolu
Jo

Je to překvapivé, ale jsem rád, že jsem jí pobavil. Úsměv jí sluší.
Zatřepu hlavou a rozhodnu se těmi myšlenkami na ní déle nezabývat, neb by to nedopadlo nejlépe. Možná je to všechno jen způsobené tím, že jsem dlouho neměl ženu a tak se objevila nějaká potřeba s tím něco dělat. Navíc přiznejme si, že je zatím jediná žena, se kterou jsem po dlouhé době mluvil.
Ty Černej parchante, já prostě nemohl pracovat s chlapem… díky.
Možná až získáme potřebné informace, tak bych si mohl najít nějakou, se kterou strávím večer a která se postará, abych se cítil být v ráji. Samozřejmě, když si za to zaplatím jistou částku.

Na její slova pozvednu obočí, protože nemám nejmenší tušení, o čem to mluví, ale přiťuknu si s ní.
Ticho je fajn, avšak nějakou chvíli. Pohlédnu na Carlose u baru, je tam už nějakou dobu. Není se čemu divit, když se tam dohaduje o něčem s barmankou a nevypadá, že by si k nám během chvilky přisedl či oznámil nám, že je karaoke připravené.
"Proč to děláš?" Ticho mne už ubíjí a tak se rozhodnu promluvit. Sám jsem překvapený otázkou, kterou jsem jí položil.
"Proč se zajímáš?" Pokusím se upřesnit svou otázku.
Vzhledem k tomu čím je, mohla by stejně jako ostatní to všechno kolem ignorovat a sledovat to jako nějaký pořad v televizi, kdy ve chvíli co vás to začne nudit, přepnete na další program. Jenže místo toho sedí v této zvláštní restauraci a snaží se vypátrat lumpy, co mají v úmyslu ohrožovat spokojeně žijící nevědomé občany. Ještě nikdy jsem se s někým takovým nesetkal.
"Myslíš si, že lidstvo má ještě nějakou šanci? Stojí za to zachránit?" Pokračuji v otázkách a jsem sám sebou překvapený.
A stojím za záchranu já? Spolknu tuto otázku a raději se pořádně napiju.

U Stolu
Mal

Rozhodně nečekám, že by se v Malcolmovi schovával nějaký neobvyklý talent na zpívání. Bylo to spíš pobavené prohození slov. Ale jeho vyplivnutí piva mě dokonce rozesměje. No, není to zrovna nejsofistikovanější humor, ale v té mlze alkoholu či co jsem to vlastně pila, nějak tohle vypadá jako přesně ten typ komedie, co mě pobaví. Kdybych si to dokázala normálně přebrat, asi bych si doporučila doma se podívat na filmy s Jackie Chanem, nebo Buda a Spencera. Ale takto mne to vůbec nenapadne.

Naštěstí to bylo jen krátké zasmání se a nedělá mi problém tedy zvážnět téma. Co mohu soudit, tak se zdá, že i Malcolm to bere vážně. A samozřejmě se taky trochu zarazil nad komentářem o jeho zadku. To chlapi většinou často neslýchají, ženské nemají totiž takové nutkání být v tomto ohledu upřímné a otevřené. Ještě, že nejsem jako většina, co?

Oplácím mu pohled do očí a pak je na čase, abych kývla hlavou na srozuměnou já. Odolám nutkání se pousmát nad termínem "lumpové". Nicméně po tom posledním přiznání už nemám absolutně žádnou energii na to, abych se tvářila vážně, a proto se usměji.

"Tak super, čisté víno a tak dále," řeknu a ťuknu si svou skleničkou s jeho. "Tak ať oba zůstanem kráčet po Zemi."

Jindy bych vymyslela asi něco lepšího jako přípitek, ale jsem ráda, že se mi tam podařila vsoukat nenápadná poznámka k tomu, že když bude zlobit, tak ho pošlu zpět do Pekla osobně. Přeci jen bude pak "v podmínce", jestli zůstane kráčet po Zemi po případu. Ale ta poznámka byla tak skrytá a nenápadná, že bych se nedivila, kdyby mu zůstala utajená.

Zatím nemám, co mu říct dál, a tak se pořádně napiji z piva, začnu postupně ujídat zase oříšky a rozhlížet se po baru. Jestli si chce povídat, ať něco nadhodí sám. Vzpomenu si, že Carlos chtěl, abychom tu vydrželi až do zavíračky, a tak ještě zkontroluji své chytré hodinky, kolik je vlastně hodin a tím také, zda mě někdo nesháněl, ale to vlastně ani nečekám. Nicméně se lehce zavrtím a začínám chápat, že sezení a nic nedělání mě v tomto rozpoložení velmi nudí.

S Jo

Proč poděkovala? Pozvedl jsem obočí a raději to nějak víc neřešil.
Neznám Carlosa, tak nemohu soudit. Proto jen pokrčím rameny a napiju se piva. Rozhodnu se počkat na hostitele ohledně panáků. Přeci jen je to jeho flaška.
Když si tak piju pivo, tak mi položí andělka otázku, že se skoro v tom pivě utopím. Vyprsknu jej, naštěstí se mi podařím tím nikoho neohodit. Zatraceně.
"Věř mi, že to by nebyl dobrý nápad." Pronesu po chvíli, co se pokouším rukávem utřít zamokřené místo na stole. Mohl jsem si sice počkat na hadr, ale co už.

Kdybych se ještě odvážil napít piva, málem by se to opakovalo znova po jejím prohlášení. Jako kdybych to tušil, jsem raději pivo, nechal pivem a přemýšlel nad tím, kde bych sehnal nějaké kuřivo. Tak bych si dal cigáro. Postesknu si.
Andělka v tom svém pokračuje. Mám k nakousnutí zadek… hmmm Pozvednu obočí a raději mlčím, protože zdá se, že má v úmyslu pokračovat. A taky že jo. Něco mi říkalo, že to neskončí jenom u lichotek a bude tam to zatracené ale.
Kývnu hlavou, že tomu rozumím. Nemusím snad říkat, že od ní svým způsobem očekávám to stejné. Oba totiž prahneme po stejné věci.
Nevím, jestli naštěstí nebo naneštěstí nevím, co se v té její hlavě odehrává, protože kdybych to snad věděl, možná bych jí k sobě přitáhnul a znásilnil její rty. Je to dlouho, co jsem nelíbal ženská ústa. Nedotýkal se pořádné ženy, která by ze mne jenom nevysávala krev a to myslím doslova. Možná bych neskončil u pouhého dotýkání a líbání… ale to je v této chvíli nepodstatné.
"Fajn." Rozhodnu se, že k ní budu upřímný. "Oba chceme to stejné. Nemám v úmyslu tě podrazit, ale pomoct ti dostat lumpy." Maličko mi to zní, jako nějaká přísaha. Po celou dobu se jí dívám upřeně do očí, aby v nich viděla, že mluvím pravdu.
"Protože, když se mi to podaří, bylo mi slíbeno, že se tam dole už nemusím vracet." Přiznám se jí. Nemusím jí přitom vysvětlovat, proč jsem se rozhodl tuto šanci vzít za pačesy a nepustit jí. A jen tak jí pustit kvůli nějakému podrazu nehodlám.
"Navíc se mi líbíš." Dodám, aniž bych to zamýšlel. Odolávám nutkání ten kousek, který nás dělí, prolomit a však vy už si domyslíte, co bych s ní dělal.
Nemám k tomu co víc říct, svého kostlivce ze skříně kolem případu, jsem jí řekl. A to fakt, že to nedělám pro dobro lidstva.

U Carlose, bez Carlose
Mal

"Víš kolik mi toho muži už odpřísahali, za ta léta?" zeptám se tiše se smíchem, když poukáže na fakt, že jsem nevypila svoji skleničku. Nicméně proti svému předsevzetí ji vezmu do rukou. Všechno vypadá v pořádku do doby, než zmíním Nicky Bullet. Zřejmě se ta holka dostala Carlosovi pod kůži tím, co mu provedla. To je pro mě jasný signál, že zrovna její duše nestojí tolik o zachránění. Ne, že bych ji měla na svém seznamu věcí, co mám dát do pořádku, ale tohle ji celkem jistě diskvalifikuje. Prozatím. Jsem přeci jen velmi tolerantní a otevřený anděl.

To ticho mě málem donutí si ten hnus do sebe vyklopit, ale slova se překvapivě ujme vojáček. Což bych vážně do něj neřekla, že umí zachraňovat situace. Tedy slovně. Jeho bojové schopnosti nehodlám podceňovat, ani tipovat.

"Dík," prohlásím, když zůstaneme u stolu sami. Skleničku stále držím v ruce, nějak zůstává opomenuta, ne zcela úmyslně. Pohled mi zalétne ke Carlosovým zádům. "Ještě jsem ho neviděla z ničeho tak rozhozeného a nemluvkovitého na jakékoliv téma," dodám krátké vysvětlení. Pak se podívám na svou skleničku toho hnusu.

"Ty nám asi nezazpíváš, co?" zeptám se pobaveně a obrátím obsah skleničky do sebe a už předem se obrňuji proti té chuti. "Ne, pořád to je hnus," ujistím kohokoliv, kdo by se na to ptal. Skleničku dám daleko od sebe a raději se vrhnu na oříšky, co jsem si přinesla. Konec dělení, teď už jsou jen moje.

"Líbíš se mi," prohlásím najednou bez jakéhokoliv upozornění. "Tím nemyslím jen to, že v těch kalhotách tvůj zadek vypadá k nakousnutí, ale to, že si myslím, že s tebou budu moct pracovat bez problémů. Zatím vypadáš jako rovnej, správnej chlap, i když systém tě hodil k těm zlým." Pokračuji vážným hlasem a převracím jeden oříšek mezi dvěma prsty. Dokonce použiji i svůj vážný obličej, i když se mi do něj moc nechce. "Jen chci, aby mezi náma bylo jasno. Budu ti krýt záda a nasazovat pro tebe svůj drahocenný krk, ale jakmile zjistím, že ses mě pokusil podrazit, nebo že hraješ falešně, tak nebudu mít slitování, jasné?"

Dívám se zpříma na Mala a čekám, co na to řekne. A taky mě napadne, co by asi tak řekl na to, kdybych si přisedla blíž a lehce se ... inu přitulila. Políbila na ta správná místa, otřela se o něj prsy a... Zamrkám, abych se dostala zpět ke své původní myšlence.

"Takže jediné život-zachovávájící rozhodnutí v tom případě je říct mi všechny ošemetné věci z šedé zóny teď, když moje morálka a hodnocení hříchů je značně ovlivněno tímhle hnusem," řeknu již veselým tónem a zase se usmívám. Popadnu své pivo a napiji se.

"JO, tohle chutná líp," zamručím si spokojeně pro sebe.

S Carlosem
a Jo

Všiml jsem si, že se Andělka vyhýbá pekelnické břečce, ne že bych se jí divil, kdybych měl na jejím místě možnost výběru, vybral bych si něco jiného. Tam dole jsem však možnost neměl a tady sice mám, ale znáte to: Darovanému koni na zuby nehleď.
Zdá se, že si toho všiml i Carlos, který jenom posunkem hlavy k panáku, jemně naznačil, že ten panák vidí plnej a není slepej.
"Dej si… přísahám, že bude poslední." Mrkne na ní. Vypil bych to místo ní, ale nechci urazit hostitele. Neznám jej, abych tvrdil, že to myslí skutečně o tom, že to bude opravdu poslední panák. I když v lahvi už toho moc není, tak zhruba na čtyři panáky.
"Dobrá, dobrá. Dobrý argument." Prohlásí a ruce přitom dá rezignovaně vzhůru, zasměje se. Je to příjemný smích.
Smích mu zamrzne na rtech ve chvíli, kdy Jo nadhodí povídání o neřízené Nicky Střele. Výraz v jeho tváři se změní. Sice bych rád věděl, co mu provedla, ale ten výraz jasně mluví za vše.
"Nechci o tom mluvit." Dodá a aspoň mně je jasné, že z něho nevypáčíme nic dalšího a pokud budeme naléhat, tak to nedopadne dobře.
Z atmosféry, která se tu najednou objevila, by se dalo krájet. Povzdechnu si. Zatraceně.
"Jo říkala něco o tom, že by si chtěla zazpívat. Nemáš tady karaoke?" Zeptal jsem se jej a pokusil se tak změnit téma, mezitím jsem se ujal nalívání a rozlil jsem nám dvěma s úmyslem ušetřit andělku, protože tu bylo ještě na dva panáky.
Musím uznat, že Carlos má poměrně velkou výdrž. Nicméně kdysi dávno jsem slyšel, že je vážně těžké opít barmana. Zdá se, že na tom je něco pravdy nebo má prostě Carlos velkou výdrž. Ač tak či onak, jsem rád, že mohu s někým pít.
"Jop karaoke tady mám, řeknu Sandy, ať ho připraví… teda pokud chceš." Zdá se, že se mi povedlo zažehnat krizi a znám i jméno barmanky. Carlos se s tím zvedne a jal se k baru připravit vše potřebné.
Pohlédnu na andělku, tedy pokud tam stále sedí a neutekla, pokrčím rameny a naliju si panáka.

Stále s Carlosem v jeho podniku
Carlos, Mal

Vnímám všechny jeho emoce, ať už skryté za slovy, nebo za projevy jako tep, přimhouřené oči a napnutí svalů. Docela to dohromady dává obraz o něm a jeho postoji ke mně dostatečně ostrý, aby se mu dalo věřit a já jej s určitou jistotou zařadit. Vypadá to, že nějaké čudlíky u něj fungují jako u jiných lidí, ale některé jsou vybroušeny válkou a peklem.

*Asi bych ho měla nějak přesvědčit, že nejsem nepřítel... Tedy do doby, než provede něco, co ho tím udělá...*

Sednu si ke stolu a jsem tak štědrá, že oříšky dám doprostřed stolu. Na Carlose se usměji a položím mu ruku na rameni.

"Ale, ale Carlosi, to zní jako lovení lichotek, protože ty moc dobře víš, že sem nikdy nechodím jen pro informace. To bych tu nebylo tak často!" řeknu vesele. Pak stáhnu ruku a napiji se piva místo té břečky. Předpokládám, že když se to nebude komentovat, třeba se to přejde bez povšimnutí.

"Nechceš mi vysvětlit, co ti ta holka provedla? Docela jsem o té holce slyšela samé nebezpečné věci, ale vždy jsem předpokládala, že to je tak trochu nadnesené," změním zase téma na tu holku, protože to mě zajímá a ptát se, jak se daří jeho podniku nemá cenu, je tu dost lidí na to, aby ho to uživilo.

Stále v BDPP
Jo

"Ne, ale neznám ho." Ohradím se. Vlastně vím, že se na to dobře dá skvěle oponovat. Ale tak co už se dá dělat. Dejte mi sakra pokoj. Potřebuji trochu času, než mi to dojde. Ještě včera touto dobou jsem stál v aréně a bojoval na život a na smrt. Je těžké si uvědomit, že se zrovna v této chvíli nenašel nikdo, kdo by mně chtěl rozcupovat.
Fajn, uznávám, andělé prostě mají nádherný hlas. Ještě aby neměli.
Odolal jsem nutkání, abych jí ještě požádal o kousíček. Ovšem veškerá nit mých myšlenek točící se kolem zpěvu, byla ztracena ve chvíli, když se ke mně bez varování přiblížila. Srdce se mi rozbušilo, tep se zrychlil, přimhouřil jsem oči. Držel jsem se, abych neudělal to co mne, jako první napadlo a to zaútočit na nepřítele. Jenže Andělka zatím nepředstavuje hrozbu… podotýkám zatím… Jsem si jist, že bych jí nechtěl mít za nepřítele.

Zamračím se a chvíli uvažuji nad tím, jak si to mám s tím strážným andělem vyložit. Mávnu nad tím rukou ve chvíli, když vezme pivo a oříšky. Po jejím pivu vezmu své zrovna natočené pivo a společně se přesuneme zpátky za Carlosem, který vypadá velmi zamyšleně a hledí do své prázdné skleničky.
Když k němu přijdeme, odtrhne od ní pohled a věnuje nám přátelský úsměv.
"Už jsem se lekl, že budu pít sám." Prohlásí a rozlije další panáky bez toho, aby se ptal Jo, zdali si s námi ještě dá.
Vezmu si svůj a chvíli vyčkávám, jestli si nikdo nebude chtít přiťuknout, než jej do sebe obrátím.
S takovou to bude rychle pryč.
"Takže si přišla za starým Carlosem jenom kvůli informacím? Já myslel, že se ti po mně stýskalo… teda hlavně po mém jídle."[/b] Prohlásí na oko uraženě a mrkne na Jo, takže se to nedá brát jakkoliv vážně.

Získávání informací bez informátora jde špatně...
Mal, Carlos okrajově

Omezila jsou své vystupování jen na milé a společenské, když spatřím jaké mládě stojí za barem. Jistě, nedělám si žádné iluze o její počestnosti, tedy hlavně v obecném měřítku. Lidi už jsou dávno zhýralejší, než byli kdysi dávno. Ale kdo jsem já, abych soudila? Zrovna se upozorňuji, že budu muset z Carlose i dostat, co mu Nicky Bullet dostala, i když to jde spíše o mou zvědavost než že by se to týkalo případu. Naštěstí se na vážné myšlenky nemusím soustředit dlouho. Pro svou záhubu a mou záchranu přišel voják z Pekla. Pousměji se a otočím se čelem k němu. Pomalu k němu zvednu oči. Jednou rukou se opírám o bar. Nesnažím se snížit náš výškový rozdíl, ani se tvářit, že jsme si rovni tím, že bych se narovnávala, nebo tak něco.

"Vypadalo to, že si v pití rozumíte. A nevěděla jsem, že se beze mne tak bojíš," řeknu mu tlumeným hlasem a můj úsměv dostane nádech drzosti. Nakloním hlavu nepatrně ke straně a prohlížím si ho. Dostatečně velká část mužů nemá narážky na vlastní samostatnost rádo. A to mě pokaždé baví, tak zkoumám, co na to řekne náš vojáček.

Na další jeho otázku se rozhodnu taky ne úplně odpovědět. Místo toho zazpívám tiše kousek z jedné písničky, co mi před chvilkou začala znít v hlavě. (odkaz- pouze 10 sekund). Na dvě vteřiny se odmlčím, než tu vzdálenost mezi námi o velmi podstatnou vzdálenost zkrátím. Na tuto délku bych dokázala popsat všechny detaily jeho očí. Tvar jeho úst, pravidelnost jeho dechu, tepu a taky mnohem víc.

"Tak pojď, budu tvůj anděl strážný," zašeptám s úsměvem něco, co se dá vyložit více významy. A pak se hned odtáhnu, vezmu si do ruky své pivo a oříšky a mrknu Mala. "Informátoři a přátelé, se nenechávají sedět sami u stolu, další základ společenského chování, co jsi zapomněl, Malcolme," pronesu vesele a s tím se vydám ke Carlosovi.

No to vám snad trochu osvětluje i část důvodu proč se mě snaží Mordecai opít, když může.

Bambusový domeček pro panenky
Jo

"Nezajímal jsem se o něj. Nepotřeboval jsem to." Přizná se a povzdechne si. Promne si bradu. "Ale věděl bych o někom, kdo by mohl mít informace." Nakloní se k nám více a slova řekne velmi tiše, jako kdyby měli patřit pouze nám a neměl o tom vědět nikdo další.
"Až se zavře, řeknu vám víc." Dodá ještě tiše a rozhlédne se kolem, jako kdyby si prohlížel, zdali nás nikdo neposlouchá.
Zní to opravdu velmi slibně. Vždyť když to vezmu kol a kolem, tak to vypadalo, že zůstaneme na mrtvém bodě a teď najednou… Aby v tom nebyl nějaký háček. Napadne mne. Je to podezřelé, když chce o tom mluvit, až tu nikdo nebude a ještě k tomu se rozhlíží po lokále, jestli náhodou nejsou nikde špiclové. Nebo jsem až příliš paranoidní a on jen prostě svého informátora chrání… a nikomu nevěří. Ač tak či tak, jak to je se dozvíme až po zavíračce.

"Jenže to je jiná…“ Ohradí se. "Ty neznáš Nicky Bullet, tak jako já." Praští pěstí do stolu. V jeho očích spatřím plameny vzteku. Zdá se, že tu skutečně nesnáší. Vážně by mně zajímalo, co mu tak strašného provedla. Budu muset z něj ten příběh o ní dostat, ale teď je náš úkol důležitější.
S dlouhým nádechem a výdechem se opět uklidní.
"A nejraději bych jí nikdy nepoznal." Řekne spíše sám pro sebe.

Nechápavě se podívám na andělku. Nemám nejmenší tušení, co vlastně považuje za své zlato a vážně neskutečně by mně to zajímalo, než mi dojde, že tím zlatem myslí své auto.
Vyměníme si pohledy s Carlosem a pokrčím rameny. Zůstane aspoň více pro mne. S tím si nechám nalít od Carlose a přiťuknu si s ním, než to do sebe obrátíme.

Obsluha u baru je ženského pohlaví, poměrně pohledná blondýnka, která kdyby byla o něco starší, tak bych si s ní dal říct. Jenže takto můj pohled spíše sjel na Jo, která je teda na anděla... no wow.
Nicméně jí obsluha natočila pivo a dala jí požadovaný zákusek. Nevypadala zrovna na to, že by měla nějakou výřečnou náladu. Žvýkala přitom žvýkačku způsobem, který připomínal pasoucí se krávu, sem tam se pokoušela o bubliny. Prostě teenager. Tak se to tuším říká.
"Omluv mně." Sdělil jsem Carlosovi a vydal se k baru za Jo. Bylo od ní vážně ošklivé, že mně tam nechala samotného s chlápkem, který se sice chová vážně přátelsky, ale já ho ani v nejmenším neznám. Vlastně neznám ani Jo, ale mám k ní nejblíže, už hlavně kvůli tomu společnému úkolu.
Naznačil jsem číšnici, že chci taky pivo.
"To od tebe nebylo hezké, mně tam nechat jemu napospas." Zašeptám Andělce do ucha, když stojím před ní.
"A co bys zpívala, když bych ti sehnal mikrofon?" Zeptám se jí ze zvědavosti. Vlastně bych jí rád slyšel zpívat. Slyšel jsem, že andělé mají skvělý hlas.