Z post-apo světa do Apokalypsy v času přítomném
- Řezník John a Gabriella -

Sentimentální kecy jsou andělce asi dost proti srsti, což dokážu pochopit, ale její nervíčky na pochodu mi jsou taky celkem ukradený. Zahodím nedopalek jejím směrem, prakticky mám co dělat, abych jí ho necvrnkla do xichtu, aby se trochu probrala, ale to už se jí chopí John a zachová se přesně tak, jak by se dalo čekat. Pevné sevření, vražedný pohled, už chybí jen, aby tasil sekáček a já mohla být svědkem porcování anděla. Což mě mimochodem vede k vnitřní otázce. Chutná anděl jako kuře?

No, nakonec se chystání na grilovačku nekoná, ale podle toho, co Gabi vypoví, se párty odehrála všude po světě. Teda, mele, že jí jazyk nestačí… Ze zvalchované krabičky si vytáhnu další cigaretu, protože tuším, že tuhle přednášku bych bez toho nedala a hodím okem po Johnovi.
“Oheň?“
Buď si nechám připálit nebo si jeho zipák půjčím a andělské kdákání poslouchám tak napůl. Vážně… Mele pátý přes devátý a já rozumím tak půlce. No… Nebo spíš mě jen půlka zajímá.

“Jo, nějaký post-apo jsem viděla… Z jednoho sem se vrátila… A evidentně aby mi to nebylo líto jsem se vrátila do času apokalypsy v průběhu. Cool…“
Zašlápnu vajgl a ušklíbnu se. Je to veselý úšklebek. Ať se mě snažil kdokoli zmanipulovat k čemukoli tak ne, není nutný, abych se dala dohromady s Luciferem, protože apokalypsa nastala i bez mého přičinění. Naser si Černý! Nebo... kterýkoli z Vás…

“Jak daleko je muniční sklad? Tyhle krásky budou potřebovat hodně krmení.“
Poukážu na Zoufalství a Beznaděj. Nadšení z akce se jen těžko skrývá.
“A co je důležitější… Který velký zvíře je potřeba odstřelit?“
Začneme nahoře? Nebo dole? Nebo tak někde uprostřed, protože se tu mocnosti střetnou? Myslím, že jsem se vrátila tak akorát včas, abych si tu největší zábavu nenechala ujít.

Tedy za předpokladu, že tohle celé není další fikce, kterou mě nějaký zatracený manipulant protahuje. A kdyby jo, hodlám si to tady užít se vším všudy.

Já bych řekla, že spíš nefalšovaná a poctivá líbačka
Damien

Skoro mám chuť se začít smát, když tak vidím, jak si povzdychává, bere mě za ruku a pak mi vysvětluje, že mapa teď nebude potřeba. A tak, když se mi dívá do očí, vidí, jak mi v nich vesele jiskří. Obrazně samozřejmě, zase takový magický podivín nejsem. I když je to otázka asi řečnická, souhlasně přikývnu na jeho poznámku o tom, že se do toho dost zamotal. Chci přidat ještě komentář na téma, že vypadá ztraceně a že by se mu nějaká ta mapa hodila, ale konečně se odhodlá k činu a políbí mě. Ještě při doteku našich rtů se usmívám. A když mi dojde, že to nebude jen nesmělá studentská pusa, tak se k němu mírně nakloním, lehce se k němu přitisknu, rukou zajedu do jeho vlasů a ten polibek si opravdu užila.

Po pár minutách co mi začne docházet dech, se poodtáhnu a usměji se na něj.

"Už jsem se lekla, že se bojíš, protože to neumíš. Ale podle tohodle bych řekla, že jsi zkušený dost," pochválím ho a rýpnu si zároveň.

Znovusetkání
Joleene

”Myslím, že modlit se už nemá cenu.” Promluví za tebou velmi povědomí hlas. Cítíš neskutečnou obavu z toho, že ten někdo za tebou už není sám sebou a stala se z něho merzost. Vůbec jsi ho neslyšela přijít. Prostě se z ničeho nic zjevil.
”Ruce nahoru, tak ať je vidím.” Tón jeho hlasu ti napovídá, že na tebe s velkou pravděpodobností míří odjištěnou pistolí.
”Pomalu se otočte a nic na mně nezkoušejte.” S tím popojde pár kroků blíž. Pokud se o nic nepokoušíš a poslechneš ho, tak se ti vzápětí naskytne pohled na Carlose. Díky Bohu jeho oči, tedy přesněji oko je normální. Ten si tě však nedůvěřivě prohlíží. Což mu nemůžeš mít za zlé.



”Sice vypadáte jako někdo, koho velice dobře znám a hledám. Ale v této době už nemůžete ničemu věřit. Takže mi povězte něco, co by mně přesvědčilo o tom, abych vám hlavu neprovrtal kulkou.” S tím klidně vyčkává připraven kdykoliv stisknout spoušť.

Druhý polibek
Zuli

Je mi zima, cože? Raději mlčím. Vážně mně tím zmátla. Na druhou stranu sedne si ke mně a ten spacák vlastně není vůbec špatný nápad. Možná mi zima přeci jen byla, ale teď se cítím naprosto fajn.
Jenže jsem po druhé zmatený, když začne mluvit o něčem úplně jiném, než jsem vlastně chtěl.
To snad dělá schválně? Jen co mi proběhne tato myšlenka hlavou, tak mi vlastně dojde, že ano. Vím, že mi to moc nejde. Není to tím, že bych něco s žádnou ženou neměl. Nechci to pokazit a vlastně svou snahou to nepokazit to vlastně kazím.
Sakra.
Odkašlu si a pravou rukou vyhledám tu její a opatrně ji za ní chytnu.
Je skutečná. Není to sen. Děje se to.

"Ne, nemusíš ji vytahovat, na to bude čas později." S tím se jí zahledím do očí.
"Totálně jsem se do toho zamotal, že?" Vlastně nečekám na odpověď a zkusím do toho jít naplno, nakloním se k ní s úmyslem ji políbit a pokud možno to protáhnout o něco déle než posledně.

Utáboření se na noc
Damien

Ušklíbnu se, když vidím, jak se snaží usmívat, ale skončí to vždy bolestivou grimasou. Kdy se ten chlap poučí? Zavrtím nad ním v duchu hlavou. nad jeho dotčenou poznámkou, že bych jeho sarkasmus poznala podle hlasu, jen raději pokrčím rameny. Nemám energii se dohadovat ani přít o nic. Budu ráda, když si na hlídání najdu pohodlnou polohu a z té se nebudu muset hnout celé hodiny. O spánek se nebojím. Jsem si téměř jistá, že dnes ke mně nepřijde, a i kdyby, tak to nebude vůbec nic pěkného.

"No, možná maličko. Jen na ochutnání. Ať nám zbyde ještě na zítra," souhlasím po chvilce zamyšlení a opravdu si jen trošičku naliji. Vím, jak moc velká vzácnost to je. Víčko pak důkladně našroubuji zpět a schovám termosku do Damienova batohu, aby ji pak mohl najít. V tichosti a klidu se tedy najíme. Nemám zrovna dvakrát potřebu mluvit. V duchu si sama inventarizuji, co nového mě bolí a co s tím můžu dělat. Usoudím, že nejlepším léčením na všechny moje neduhy by pro začátek mohl být odpočinek.

"Hm? No jasně... Je ti zima, co?" zeptám se a od batohu si vytáhnu spacák a rozepnu ho, abych ho mohla hodit přes Damiena a vlastně i přes sebe. A vzhledem k tomu, jak se Damien uvelebí, tak si opatrně sednu vedle něj, abych se o žádnou jeho ránu neopírala. Upravuji kolem nás spacák, když Damien prohodí další poznámku. Využiju toho, že mi nevidí do tváře a pobaveně se uculím tomu, jak neobratně na to jde. Teď mi ostatně dojde i to, proč chtěl, abych si k němu sedla. Na něj se pak obrátím už zase s vážnou tváří.

"Jo je. Nakonec jsme to zvládli. Snad bude tahle oblast už čistá. Přece jen, ty lidi si tady už zažili své," odvětím věcně a pohodlně se opřu vedle něj. Vychutnávám si jeho nejistotu, kterou absolutně nechápu. "Měli bychom si naplánovat, kam půjdeme teda dál. Chceš, abych vyndala mapu a podíváme se do ní?" zeptám se věcně a testuji tak, jak moc zoufale se bude tvářit z toho, že jsem 'nepochopila' jeho narážku.

Místo k přenocování
Zuli

”Jo, to bych byl. Ale co ty víš, třeba bych se vypracoval jako Rocky Balboa.” Fakt na to zapomínám, že usmívat se v této chvíli opravdu bolí. Prostě mi není v tomto pomoci.

Smutně si povzdechnu. Vím, že jsem nemohl s tím nic udělat. Jenže si nemůžu pomoct a stále mně štve a zároveň mrzí to, že jsem ji nebyl tehdy na blízku. Moc o té době předtím nemluvíme.
A proto jsem rád, že se Zuli dá do práce a nemusíme se tak k tomu vracet.

”Kdybych byl sarkastický, poznala bys to podle hlasu.” Mlasknu nespokojeně a raději si zacpu pusu jídlem. Musím říct, že ten její nápad nebyl úplně špatný. Kdybychom společně trénovali. Myslím tím, že by se mně pokoušela “posednout” třeba bychom přišli na to, jak to udělat aby se její tělo stále nekácelo k zemi jakmile ho její duše opustí nebo prostě něco jiného. Jenže stále nevím, co se Zuli stalo. Vím jenom, že z toho byla strašně rozrušená. A nějak teď nemám odvahu se jí na to ptát.
”Souhlasím s tebou. Jen jsem to vybalil, kdybys náhodou chtěla.” Měl jsem sice jisté pochybnosti o tom, že bych byl schopen tady usnout. Nicméně zdálo se, že tělo si myslí naprostý opak. Ono hrát si na boxovací pytel jednoho zmohne.

Po jídle jsem se na ní rozpačitě podíval. Stále jsem měl pocit, že se mi to ráno zdálo a že jsme se nelíbali. Teď jsme tu zase byli sami, sice po solidním výprasku. Ale o to víc by si člověk chtěl vychutnávat, že je naživu. No ne?
”Ehm… myslíš, že bys mohla jít ke mně blíž.” Pronesl jsem se a poposedl jsem si tak, abych se mohl opřít o zeď a kdyby chtěla, tak by se mohla o mně opřít.
Bohové, jak se to dělá?
Samozřejmě, že jsem o něčem takovém snil. Snil jsem o nás dvou a teď, když to vypadá, že jsme konečně spolu a jdeme do toho naplno… tak vlastně vůbec nevím, co si mám počít. A abych se pravdu přiznal, jsem z toho maličko zoufalý.
”Merzost je zničená.” Zkusím být trošku odvážný a pokouším se jí tak připomenout o čem jsme ráno mluvili. Zatím je klid, tak proč toho nevyužít.

Alternativní životní dráha
Damien

"A ty bys byl příšerný boxer," ocením Damiena a ušklíbnu se na nabízenou placatku. Po tom, co jsem viděla, by panák bodl. Přesto odmítnu. Damien to teď potřebuje víc než já. Všechny nepoužité věci schovám do lékárničky a zpátky na jejich místo do batohu. Uvědomuji si, jak jsou pro naše přežití důležité.

"To víš, za ta léta jsem se jednu dvě věci naučila, když jsem se sama ošetřovala," dodám ještě na vysvětlení, proč mi ošetřování docela jde. Ale je pravda, že u Damiena jsem byla mnohem opatrnější, než bych byla u sebe, ale to mu říkat nehodlám. Místo toho se zvednu a začnu připravovat pasti. Částečně využívám tréninku, co se mi dostalo a rad, co jsem slýchala předtím od Damiena. Taky občas zkusím něco vymyslet sama, když si představuji, jak by k nám mohli lézt. Například jsem použila rozbité sklo jako menší překážku a zvukové upozonrnění, že jsem ho nasypala k okýnku, nebo pod dveře.

"Teď nevím, jestli jsi sarkastický a myslíš to, jak jsi mě zachraňoval, nebo nejsi sarkastický a myslíš tohle,"zeptám se a dojdu pomalu k němu. Promnu si při tom zraněné rameno ze včera. Trochu mě v něm píchá, ale ne tolik, kolik jsem čekala. Nejspíš se to uzdraví bez problémů. Vezmu si vlastní porci jídla a pustím se do toho.

"Neměl by sis dávat kafe, spíš by sis měl rovnou zkusit zdřímnout. Tady bude třeba větší klid a spíš se vyspíš," poznamenám, když si všimnu termosky, kterou vybalil.

Co všechno se vlastně posralo?
Nicky

”Nesvěřil se.” Pokrčí rameny a zdá se, že pro něj je téma Hluchej Bob a jeho pistole u konce.

”To, ale není to důležité.” Z hlasu Gabrieli je ti patrna naléhavost. Což tě aspoň trochu upoutá k tomu, aby sis všimla, že je vlastně naprostým uzlíček nervů, který se každou chvíli zhroutí.
John ji chytne za ruku div jí tu ruku nevytrhne a přitáhne ji k sobě. Na andělce je vidět, že jí jeho blízkost není vůbec příjemná a ani odér, kterým je cítit. John mlčí, jen na ní naprosto nasupeně hledí. S jasným podtónem: Ty už drž hubu.
”Aa-le musí to vědět. Třeba by… mohla pomoct.” Zajíkne se.
Neujde ti Johnovo nepatrné cuknutí, kdy by chtěl nejraději tuhle archandělku rozpárat a mít už konečně pokoj. Z pro tebe nepochopitelného důvodu nic však neudělá a pustí její ruku. Jen kroutí hlavou a nakonec rezignovaně pohodí rukama.
”Jestli z toho zešílí, tak máme mnohem větší průser. Doufám, že ti to je jasné?”
”Máme, ale na vybranou?” Na to andělka odpověď nedostane, což bere jako svolení k tomu konečně vybalit co se vlastně všechno posralo.

Vychrlí na tebe, že vlastně sice se zabránilo jednomu konci světa jako takovému, ale vlastně stejně nastal konec světa úplně jiný. Všechno se to stalo v Pekelných končinách a že neví úplně přesně, co se stalo, ale ví o následcích.
”Tohle město je chráněno mocnými čaroději, takže to tady vypadá, jako kdyby se nic nestalo. Jenže ostatní města, vlastně celý svět neměl takové štěstí.” Pokračuje dál o tom, že stali se rovnou dvě věci a to, že magická vlna z ničeho nic vytryskla a zabila tak spoustu lidí. Elektřina naprosto přestala fungovat. Města jsou zničená a že pokud jsi viděla nějaký postapo film, tak to vypadá naprosto podobně. Někdo asi tušil, že se to takto posere.
”V té stejné chvíli byla brána mezi peklem a zemí naprosto zničena. Čerstvě mrtví byli posednuti démony. Ty teď zabíjí přeživší lidstvo.” Máš pocit, že to celé řekla na jeden dech. Konečně se zastaví a dá ti tak prostor to celé vlastně vstřebat. Teda pokud si to vůbec pochopila z toho, jak to na tebe vychrlila.
John jen mlčí a nesouhlasně vrtí hlavou. Zřejmě ti to chtěl říct úplně jinak.

Místo k přenocování
Zuli

Jsem moc rád, že mi s tím pomáhá. Asi bych to sám nakonec zvládl, ale bolelo by to mnohem více než teď.

"Jo no, je třeba si s tím umět poradit." Opět se pokusím zazubit a stejně opět usoudím, že to nebyl vůbec dobrý nápad.
"Jo, to bolí a proto by tam někde měla být krabička s posvátnými léky na bolest." Ze svého batohu vytáhnu i placatku s nějakým neznámým alkoholem, který je důležitý tím, že hřeje a dá se pít. A prášek zapiju alkoholem. Až poté, co mně pro rozbitý ret solidně štípe, si uvědomím, že to nebyl nejlepší nápad.
To už si mně Zuli vezme do parády. Ani neceknu, když mně ošetřuje. Jsem hodný pacient a je to hlavně kvůli tomu, že je opravdu něžná a opatrná.
"Byla bys skvělá ošetřovatelka. Opět se napiju, poté placatku Zuli nabídnu.
Jakmile jsem ošetřený hodím na sebe aspoň bundu, aby mi nebyla zima.

Musím uznat, že je Zuli vynalézavá v kladení pastí, prostě ví kam co dát a jak to dát, abychom byli včas upozorněni. Už nám to mnohokrát zachránilo krk, takže mezitím co klade pasti. Já nám připravuji obědo-večeři v podobě placek, sušeného masa a sýra. A z batohu vytáhnu termosku s kávou, kterou jsem prozíravě udělal. Kromě kávy samozřejmě máme sebou láhev s vodou.

"Musím říct, že jsem opravdu rád, že si umíme plán B naplánovat tak skvěle. S tím se pustím do jídla.

Taková ta slušná hra na doktora
Damien

Přikývnu, rozhlédnu se a vstanu, abych si došla pro batoh, co zůstal o pár metrů dál. Damien se mezitím postará o merzostovu hlavu a já jsem za to ráda. Pořád se nemůžu překonat a sáhnout na to, když nemusím. Je mi i z toho pohledu pořád nevolno. Vezmu Damiena za ruku a zapřu se, abych mu pomohla na nohy.

Místnost pro ochranku z nákupního centra je vážně skvělé místo. Tedy aspoň podle mě. Odložím si batoh ke stěně a zkontroluji, že dveře jdou pevně zavřít. Ale pak už se obrátím na Damiena, který se snaží svlékat ze svého oblečení. Vzhledem k tomu, jakou dostal nakládačku a jak se u toho tváří, tak neváhám a dojdu mu pomoct.

"Ukaž, pomůžu ti," převezmu to za něj, obzvlášť u přetahování věcí přes hlavu.

S mírným překvapením objevím, že Damien si obalil trup potravinářskou folií. A k mému ještě většímu údivu vidím, že jeho trup vypadá mnohem lépe, než jsem čekala. I když stále to nebyla vůbec žádná sláva.

"Zajímavej trik," ocením a mírně se na něj usměji. "Stejně to ale bolí co? A ten obličej bude taky potřebovat ošetřit," upozorním ho a začnu hledat lékárničku, abych se do toho hned pustila.