CHTĚLO BY TO POSUNOUT

Ať žije Apokalypsa!

Víte, měli jsme naprosto skvělý plán. Byl téměř dokonalý a právě to mělo nasvědčovat tomu, jak moc by se to mohlo posrat.
Jít do Pekla a sesadit jeho dosavadního vládce, znělo naprosto zábavně a proto jsem u toho nesměl chybět. Nebyl to však hlavní důvod proč jsem Joleene s tím plánem pomáhal.
Cesta tam nebyla vůbec složitá. Naprosto bez problémů jsme se tam dostali. Hráli jsme si na obchodníky, kteří mají v úmyslu koupit velké množství Aqua regii a následně ho propašovat na Zem. Geniální, že?
Maličký problém s plánem nastal ve chvíli, kdy jsme setkali s druhou skupinou a to naprosto čistě náhodně, která měla v úmyslu naprosto to stejné, akorát s pár jinými úpravami. Říkal jsem si paráda, nejsme na to sami. Obzvláště, když se jeden z nich ukázal jako syn Lucifera. Skvělá možnost ho dosadit na trůn místo Andrase. Druhá skupina však měla jiné plány a to na trůn dosadit Generála Semyazu, který se doposud nacházel ve vězení. A tak se naše skupinka, která byla obohacena novými členy rozhodla onoho generála dostat z vězení. Ač to bylo naprosto nemožné a málem nás to stálo všechny členy, kupodivu jsme to zvládli.
Chvíli jsem si lízali rány, abychom následně mohli učinit velké sesazení krále pekel a nastolení pořádku. Jak jsme se jen zmýlili.
Generál Semyaza byl fanatik mnohem horší než Andras a tak se stalo to, že využil situace… momentu překvapení a otevřel na škvíru pekelnou bránu a vypustil tak do světa démony, které posedli čerstvě mrtvé lidi. Což jsme samozřejmě netušili. Neměli jsme tušení, co se na Zemi v té stejné chvíli stalo.

Posedlí kult fanatiků se rozhodl unášet magicky nadané lidi, aby je obral o jejich schopnosti a díky tomu byl schopen otevřít magickou škvíru. Přišlo se na to bohužel příliš pozdě, než aby se s tím cokoliv dalo udělat. Škvírou tak prolezla spousta magie na kterou tento svět nebyl připraven a tak se světem prohnala první magická vlna, která měla za příčinu velké neštěstí. Nebylo to pouze v podobě mnoha mrtvých, kteří nebyli magicky imunní a jejich těla nebyla schopná takové množství vstřebat. Nebo tím, že velké budovy se náporem magie zřítili. Nastala doba temnoty a chaosu. To co si všichni dokážete představit, když taková apokalypsa nastane. Lidi zešíleli.
Magická vlna trvala dva týdny, než opět zmizela a opět se mohla o slovo přihlásit technika.
Bylo těžké to všechno dát zase dohromady. Obzvláště, když toho velkého množství využili démoni a posedli čerstvá těla. Začali tedy po zemi volně pobíhat. Našli se však tací, kteří byli boje schopní a tyto posedlé lovili. Byli však v nevýhodě, protože jich bylo málo.
Lidstvo bylo téměř vyhubené. Začalo srocovat do měst, které byla nejméně zničená a tam zase zkoušeli fungovat. Magicky nadaní se už nemuseli bát odhalení a právě naopak se stali velmi důležitou obranou. Všichni totiž tak nějak věděli, že magická vlna nebyla pouze jediná a že jich bude jistě více.
Nastala nová doba. Doba přeživších. Doba ve které je ještě horší najít si to své místo.

****

”Nebylo by něco k pití?” Zeptám se skrz popraskané rty. Nejsem v té nejlepší situaci a pochybuji, že by mi vůbec něco dali. Naštěstí nebo naneštěstí na žízeň nemůžu umřít.
Visím od stropu od stropu na řetězu za spoutané ruce, které však pořádně necítím. Jsem solidně domlácený, nevidím na jedno oko, které mám slepené krví.
Asi se ptáte, jak jsem se tady octl a proč jsem se ještě neprobojoval dál. Bohužel jsem momentálně slabý jako mucha. Abych nás dostal na Zem mně stálo hodně a taky to, že mně nebylo tak těžké unést a takto zřídit.
Nemám tušení, kde se nachází Joleene a další. Stejně tak netuším, jak dlouho tady jsem.
Odpovědí na mé upozornění na sebe byla další rána, která mně pochopitelně dostala do bezvědomí.
Snad jsou na tom jiní lépe.

Další cestování
Damien

Asi nemusím ani říkat, že jsem po zbytek cesty už nespala. Nešlo to a Damien byl sám taky dost paranoidní, abych z něho tu nervozitu i čekala. Měla jsem pro to pochopení, utekli jsme utajované organizaci na bojování s nadpřirozenem, a nic nám zatím nezkřížilo cestu. Ale možná jsme měli prostě štěstí na spojence, který nás i včas varoval.

S pohledem na Damienovi si vzpomenu na Smithovou a na její slova o tom, že Damienovo rodičům slíbila, že ho ochrání. To už se ale blížíme k výstupní stanici, a tak se začneme připravovat na rychlé opuštění vlaku. Dávám si záležet, aby mi nebyly vidět vlasy. Stáhnu si je gumičkou, schovám pod kapuci a důkladně stáhnu.

"Vzhůru novým problémům," ušklíbnu se krátce na Damiena. Ano, ano, jsem prostě optimista. Asi takový jakým je londýnské počasí.

Venku před nádražím mi Damien řekne svůj plán. Nebyl špatný pro normálního člověka. Ale pro někoho, kdo často kradl a snažil se nebýt chycen byl trochu ještě nejistý.

"Dobře, ale někde ještě přesedneme. Jo?" navrhnu protinávrh a jen tak se nenechám přesvědčit o ničem menším. Možná jsem paranoidní, ale můžete se mi divit, když naši nepřátelé se nám umí dostat do hlavy, když spíme? To, že nemám na hlavě hliníkovou čepičku, je otázka spíš příležitosti než čehokoliv jiného. Tak špatně na tom jsem.

Mluvení nechávám na Damienovi, přece jen tu už i byl, a tak ví, kudy by cesta asi měla vést a kdy se nás snaží natáhnout. I zbytek cesty jsem poněkud mlčenlivější. Až když vystoupíme na finální adrese, tak si trochu oddechnu. Rozhlédnu se, ujistím se, že nás nikdo nesleduje.

"Hele, když to bude vypadat na průser, tak zdrhneme, jasný? Kdyžtak to nějak zvládneme i sami. Nejsou naší poslední nadějí, jasný?" promluvím, když se otočím k Damienovi. V té kapuci, s batohem na zádech a celkově utahaná musím vypadat jako náctiletý kluk, co má neustálý deficit spánku. Asi nevypadám jako takový ten typ člověka, u kterého byste hledali radu nebo fyzické zastání.

"Dlouho jsem byla sama za sebe a víš, jak dobře jsem si vedla, no ne?" přidám si ještě a pokusím se zavtipkovat na to téma. Nedopadla jsem totiž vůbec dobře. Démon se mě snažil rozpárat. Ale do té doby... Do té doby jsem si vedla obstojně. Usměji se na něj.

"Jdeme?"

Vzhůru na setkání s novou budoucností
Zuli

”Takže vzhůru nové budoucnosti?” Prohlásím, poté co jsme vystoupili z vlaku v potřebné stanici, kde na nás už čeká Spojka s novým životem. Nemůžu si pomoct, ale jsem vůči tomu trošku skeptický. To samé se tvrdilo předtím a teď jsme tady. Na útěku. Začíná mně děsit fakt, že už nás nečeká nic jiného než stále před něčím z minulosti utíkat. Tohle není život, který jsem pro nás chtěl.

Ona nečekaná zastávka se opravdu ukázala jako nějaké technické problémy, které byli během čtvrt hodiny vyřešeny a vlak se zase rozjel. Po zbytek cesty jsme jeli v tichosti a v napětí. Jako kdybych každou chvíli čekal, že nám někdo vtrhne do kabiny a bude se nás snažit zastavit. Nic takového se naštěstí nestalo.

A teď jsme tady venku a hledáme dalšího, kdo nám vyřeší naše problémy. Neměl bych takhle přemýšlet. Zatřepu hlavou. Nemůžu si však pomoct.
Pokusím se vykouzlit na své tváři úsměv a vůbec netuším, jak se mi to podařilo.
”Tak jo, připravená?” Zeptám se. Je to spíše řečnická otázka, než cokoliv jiného. Sám přitom nevím, jak by se na něco takového dalo připravit. Zase vkročíme do řeky, která není sice stejná, ale je té druhé velmi podobná.
Rozhodnu se rozejít do vestibulu. Kdybych dál stál na místě, asi bych se rozhodl jinak a třeba bych si se Zuli vybral nějaký náhodný vlak a zkusil jestli to zvládneme na vlastní triko.
Počítám se Zuli, ale ani v nejmenším mně nenapadlo, že by se rozhodla jinak. Dojde mi zahanbeně.
Opravdu jsem vděčný za fotku kontaktu a jeho adresu. Představa, že bychom se měli setkat tady mi přijde trošku jako hra Najdi Walda.

Když se octneme venku mohu se zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu, u kterého se samozřejmě dá pochybovat o jeho čerstvosti, vzhledem k tomu, kde se nacházíme. Pochopitelně, že nás Londýn musí přivítat deštěm. Což mně vůbec nevadí. Užívám si kapky vody, které na mně dopadají.
Mávnu na taxíka, abych nějakého přivolal.Přetlumočím svoje rozhodnutí o taxíkovi Zuli a doufám, že bude souhlasit. Potřebujeme se na onu adresu dostat a riskovat, že by se nám podařilo ztratit v podzemce se mi nechce. Vzhledem k tomu, že jsem tak trochu boháč, peníze vlastně nemusím tolik řešit. Je to opravdu zvláštní a naprosto nezvyklí pocit.

Nečekaná zastávka
Damien

Trhnu sebou, když uslyším hlas stevarda. Vzhledem k tomu, že jsem nějaký problém očekávala jsem byla probraná až příliš rychle. Zamrkám a rozhlédnu se kolem. Pohled mi pak doputuje k Damienovi, od kterého očekávám vysvětlení, co se tady děje. Sotva to dořekne, už jsem na nohou s batohem na jednom rameni, připravená zmizet tak rychle, jak to jen půjde.

Jeho nabídka toho, že půjde obhlédnout situaci mě zprvu nepřekvapí. Je to vcelku logické, že chce pod nějakou záminkou se podívat kolem a zjistit, co na nás někde čeká. Ale to, že se nakonec přizná k tomu, že opravdu potřebuje, mě trochu vykolejí. Zamrkám zmateně.

"Ehm, dobře. Ale víš, že během stání by se nemělo..." mírně zakroužím zápěstím, abych naznačila pokračování věty. Ale pak to odmávnu. "To je jedno, běž. Nenech se zabít." Raději ukončím další svěřování nad tímto tématem. Vážně nemám potřebu náš vztah prohlubovat tímto směrem. Vše má mít své hranice. Pevné, cihelné a bez kukátek...

Přejdu raději zkontrolovat okno a důkladně se rozhlédnu, jak mi to otevřené okno dovolí. Pak už jen zase čekám na Damiena, s batohem na zádech a občasným vykouknutím z okna. Myslím si, že se v tomhle neliším od ostatních cestujících...

Že by další problém na obzoru?
Zuli

Jsem rád, že se nakonec rozhodla odpočívat. Potřebovala to potom všem, co zažila a vážně bych nerad, kdyby se zhroutila kvůli tomu, že se přetěžovala. Obzvláště, když nemusí. Myslím, že dlouho nepůjdu spát, když nebudu nutně muset. Děsí mně představa, že by se něco takového opakovalo.

Dlouhou dobu hledím z okna, občas přejedu pohledem na Zuli. Vypadá naprosto sladce, když spí a tak jí notnou chvíli jen sleduji. Svým způsobem mně to opravdu uklidňuje.

Vlak z ničeho nic zastaví. Podívám se z okna. Nezastavili jsme se na nástupišti, ale někde u nějakého pole. Normální cesta v nedohlednu. Muselo to značit jenom jediné. Problém s velkým P. Sakra.
Z reproduktorů k nám doléhá hlas stevarda, který oznamuje mimořádné zastavení. Pokud se Zuli nevzbudila, jemně do ní drcnu.
”Zastavili jsme a zavání to maličko průserem.” Sesbírám svoje věci. ”Půjdu si odskočit a ohlídnu situaci.” Navrhnu jí. Samozřejmě, že je tu ta možnost, že se jedná jen o nějaký problém na kolejích, který se během chvíle vyřeší. Avšak vzhledem k tomu, co se nám za poslední dobu stalo, to nechci podceňovat.
”Hned se vrátím. Slibuji, že nebudu dělat žádné blbosti. A popravdě to opravdu potřebuju.” Přiznám se hloupě. Možná nebyl nejlepší nápad sežrat tolik věcí. Nemohl jsem si, ale pomoct. Zatraceně, pokud se nám to stane osudným, tak si to neodpustím. Počkám, jestli k tomu bude něco mít a pokud ne, tak se vydám na toaletu na konci našeho vagonu.

Ve vlaku - výměna
Damien

Chci protestovat, že spát vůbec nepotřebuji. Jenže pak mě moje tělo upozorní, že mě vlastně celé bolí. A že s odstupujícím adrenalinem v krvi se cítím vážně vybitá, unavená a opotřebovaná. Vydechnu.

"Dobrá, dobrá. Ale kdyby něco, tak mě probuď. Žádné hraní si na osamělé hrdiny, ano?" připomenu mu.

Pak si dám batoh k sedačce, abych ho mohla kdykoliv popadnout a utéct - ahoj paranoio!, vezmu si pak bundu a přehodím si ji přes sebe jako deku a stulím se do malého uzlíčku v embryonální poloze, jen v sedě. Zabírám tak malý prostor a bunda mi stačí jako kompletní deka.

"A nemlaskej tolik," dodám napůl úst pobaveně, když vidím, jak se pouští do jídla. *Aby se pak vůbec mohl hýbat...* napadne mě.

Moje unavená mysl si hned vykreslí představu Damiena, jak mu narostl obří pupek a odletěl knoflík s kalhot, co své poslání nezvládali. Díky tomu se mi podaří zavřít oči ještě s mírným úsměvem na tváři. Ale i tak je štěstí, že jsem opravdu tak unavená, jinak by se mi nepodařilo usnout. Nejsem zvyklá se spoléhat příliš na druhé, a tak si připadám stále nechráněná. Nicméně, když je úsporný režim zahájen, už nevím o světě.

Drákula
Cat

Slyšel jsem jisté zvěsti, že některé bytosti takto působí na lidi. Neměl jsem tušení, že je něco takového možné i v případě ostatních bytostí. Hádal bych, že záleží na věku bytosti. Čím více je bytost starší, tím je mocnější. Což bude i případ tady Drákuly.

To s touhou po klidu naprosto chápu a to obzvláště v jejím případě. Začínal jsem mít na toho upírského hajzla čím dál tím větší vztek a o to víc, jsem se byl přesvědčený, že mu jen tak bez boje Cat nedám. Udělám všechno, co bude v mých silách.
Nelíbilo se mi jí takhle vidět. Natáhl jsem k ní ruku a opatrně jí položil na její rameno, abych tak ukázal na svou přítomnost, že na to není sama.

”Dávalo by to smysl.” Nakloním se k její myšlence. Napadá mně však, že za únos jejich rodičů může být zodpovědný někdo jiný a Drákula jen využil situace. Nahlas to však neřeknu, protože jí nechci přidělávat starosti. Stále to nevysvětluje toho magora, co nás sledoval a napadl. Nebyl cítit jako upír.
”Rád ti pomůžu a není to jen z toho důvodu, že splácím dluh, který mám vůči tvému bratrovi.” Pousměji se a uvědomím si, že mám stále ruku položenou na jejím rameni. Je to svým způsobem příjemný pocit.
”Bylo by fajn si to nějak naplánovat,....” Přeruší nás odkašlání a její strýček drží v ruce dvě velké misky s polívkou, která naprosto nádherně voněla.

”Nejdřív, ale budete odpočívat. Ani jeden nejste ve stavu, kdy byste byli schopni ujít pár kroků bez toho, abyste se skáceli k zemi. A teď jezte.” Položil misky na stůl, který k nám přisunul.
”Ještě budou steaky, ale to bude chvíli trvat. Doufám, že když vás nechám na chvíli o samotě, tak nebudete vymýšlet žádné šílenosti.” S tím zase zmizel.
Beze slov jsem se pustil do jídla. Doteď jsem si neuvědomoval, jaký hlad jsem vlastně měl.

Zpátky ve vlaku - výměna stráží
Zuli

”Jak výstižné....” Krásně shrnula naši situaci a díky tomu se o něco málo uvolním.
”Jo, zní to jako plán. Naprosto s tím souhlasím.” Uvolnění však během mávnutí proutku zmizí, když si začnu jisté věci uvědomovat. Je vtipné, jak se naše role prohodili. Předtím jsem byl já ten, který měl schopnosti a teď je má pro změnu ona. Nemluvě o tom, že si zároveň opět přijdu naprosto neschopně. Když jsme byli v organizaci, tak jsem se cítil nějakým způsobem funkční. Měl jsem hodně slibnou kariéru. Stačilo splnit zkoušku a mohl bych vést operace.
Stále si zvykám na obyčejný život. Na to jak jsem znovu tolik křehký a zranitelný. Neschopný ochránit své blízké.
Možná je to sobecké, ale trochu Zuli závidím tu její nově objevenou schopnost. Vím, že o nic takového neprosila a že je to naprosto hloupé. Nejraději bych si za to vrazil, ale je to tak a to i přestože ta cena za ní, kterou platí, může být smrtelná.
Zatraceně. Takhle nemysli. Okřiknu se v hlavě.

Kouknu se na hodinky. Do příjezdu na místo určení nám zbývá ještě hodina a půl čas.
”Myslím, že by ses pro změnu měla taky trochu prospat. Kdo ví, kdy nám zbyde čas na odpočinek. Budu hlídat.” Nadhodím a začnu vytahovat všechny svoje zbraně z batohu. Konečně je čas se pořádně ozbrojit kdyby byla potřeba.
Nůž u pasu, druhý schovaný v botě a pistole v podpažním pouzdře. Takhle vybavený se cítím o něco málo líp. Pustím se s chutí do zbytků jídla. Přeci jen jsem toho koupil opravdu hromadu. Na mou obranu, měl jsem v té chvíli šílenej hlad.

Zpátky ve vlaku
Damien

Chci Damiena uklidnit, že je všechno v pořádku, že moje tělo dýchalo, když jsem jej naposledy kontrolovala. Ale nepovede se mi to, neboť se najednou objevíme zpět v kupéčku. Překvapí mne, že se objevím v jeho sevřeném objetí. V první chvíli si dokonce myslím, jestli nás někdo nechytil a já nejsem zadržená. Když se ale pořádně nadechnu a dojde mi, že je to Damien, tak se uklidním. Ale to už mě on pouští a přesedá si. Vrátím se tedy taky na své místo.

Navleču se zpět do své bundy, protože mám teď strašně divný pocit, po tom cestování z těla do těla. Navíc se cítím znovu unavená. Z chmurných myšlenek mě vytrhne hned vzápětí, když se pokusí celou situaci trochu odlehčit. Bohužel se mu to nepovede dost na to, abych mu to věřila.

"No jo, zkouším nové koníčky víš..." opáčím.

Pak se ale na něj pátravě zadívám.

"Jsi v pohodě, Damiene?" zeptám se starostlivě. Vypadá jako kdyby ho to pořádně vyděsilo. Stačí mi si vzpomenout na pocit, co jsem zažila na střeše, než mě zachránila doktorka. Když ke mně natáhne ruku, tak pozvednu nejdřív obočí, než ho za tu ruku vezmu a krátce ji stisknu. Palcem přejedu po kloubech jeho ruky.

"Hej. Už je to pryč. A já jsem v pohodě. Hm?" ujišťuji jej.

Mlčení, co prosytilo naše kupé, mě znervózňuje. Není to přátelské mlčení, ani porozumění milenců (což taky nejsme ale chápete), ani rozpačité myšlení, když nevíte, co říct. Je to mlčení, kdy on o něčem přemýšlí a já sakra netuším o čem a bojím se toho, o čem může přemýšlet, protože mu s tím nemohu pomoci.

"No, já bych řekla že je to na naprosté, obrovské, smradlavé, znetvořené a jedovaté hovno," opravím jeho popis situace. Pobaveně si přitom odfrknu.

"Nezaručí. Musíme prostě najít toho člověka, co nejdřív. A říct mu to. Třeba bude vědět, kdo nám pomůže. Musí znát nějakého šamana nebo něco, co vypudí tyhle kontakty na dálku. Však Anglie je magické místo, no ne?" odpovím upřímně. "A když ne on, tak my někoho najdeme. A zatím na nás můžu dávat v tomhle ohledu pozor já. " POkrčím rameny.