Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
Catriona Clare Chandler - 02. května 2021 10:50
clarechandler7626.jpg
Příjemné zahřátí
~Ethan + strýček~

Děkovala jsem všem bohům, na které jsem si vzpomněla a v duchu ještě dodala, i těm, na které ne, protože jsem nechtěla na sebe některé z nich mít naštvané. Toť život čarodějky. Sice moje moc pocházela z mnohem temnějšího zdroje, ale to vůbec neznamenalo, že bych nemohla někdy nějakého boha požádat o propůjčení jeho síly.

"Děkuji," pousmála se a to nás už vyrušil strýček. Sice nesl rysy, kdy neustále vypadal, že se mračí, ale v jeho očích jsem zahlédla dobré srdce a laskavost. Možná byl rád, že tu jsem? Alespoň něco jej pojilo s mým otcem.

Poděkovala jsem i jemu za misku a v břiše mi zakručelo v odpověď. Ušklíbla jsem se a pustila jsem se do jídla. Jak šílený hlad jsem měla. Držela jsem se na uzdě, aby do sebe polévku rovnou nevlela, protože bych si spálila čunák.

Mrkla jsem na Ethana, který si s polévkou nebral servítky. Nedivila jsem se mu. "Tohle jsem potřebovala," odložila jsem prázdnou misku a opřela se. "Bylo by ode mě hloupé, kdybych alespoň na jeden den zapomněla na všechno špatného, co se dělo?" podívala jsem se na Ethana. "Někam se uklidit, zmizet z oči a odpočinout si nebo zažít něco nového?"
 
Azula *Zuli* - 11. února 2021 19:41
zuli(1)9756.jpg
Další cestování
Damien

Asi nemusím ani říkat, že jsem po zbytek cesty už nespala. Nešlo to a Damien byl sám taky dost paranoidní, abych z něho tu nervozitu i čekala. Měla jsem pro to pochopení, utekli jsme utajované organizaci na bojování s nadpřirozenem, a nic nám zatím nezkřížilo cestu. Ale možná jsme měli prostě štěstí na spojence, který nás i včas varoval.

S pohledem na Damienovi si vzpomenu na Smithovou a na její slova o tom, že Damienovo rodičům slíbila, že ho ochrání. To už se ale blížíme k výstupní stanici, a tak se začneme připravovat na rychlé opuštění vlaku. Dávám si záležet, aby mi nebyly vidět vlasy. Stáhnu si je gumičkou, schovám pod kapuci a důkladně stáhnu.

"Vzhůru novým problémům," ušklíbnu se krátce na Damiena. Ano, ano, jsem prostě optimista. Asi takový jakým je londýnské počasí.

Venku před nádražím mi Damien řekne svůj plán. Nebyl špatný pro normálního člověka. Ale pro někoho, kdo často kradl a snažil se nebýt chycen byl trochu ještě nejistý.

"Dobře, ale někde ještě přesedneme. Jo?" navrhnu protinávrh a jen tak se nenechám přesvědčit o ničem menším. Možná jsem paranoidní, ale můžete se mi divit, když naši nepřátelé se nám umí dostat do hlavy, když spíme? To, že nemám na hlavě hliníkovou čepičku, je otázka spíš příležitosti než čehokoliv jiného. Tak špatně na tom jsem.

Mluvení nechávám na Damienovi, přece jen tu už i byl, a tak ví, kudy by cesta asi měla vést a kdy se nás snaží natáhnout. I zbytek cesty jsem poněkud mlčenlivější. Až když vystoupíme na finální adrese, tak si trochu oddechnu. Rozhlédnu se, ujistím se, že nás nikdo nesleduje.

"Hele, když to bude vypadat na průser, tak zdrhneme, jasný? Kdyžtak to nějak zvládneme i sami. Nejsou naší poslední nadějí, jasný?" promluvím, když se otočím k Damienovi. V té kapuci, s batohem na zádech a celkově utahaná musím vypadat jako náctiletý kluk, co má neustálý deficit spánku. Asi nevypadám jako takový ten typ člověka, u kterého byste hledali radu nebo fyzické zastání.

"Dlouho jsem byla sama za sebe a víš, jak dobře jsem si vedla, no ne?" přidám si ještě a pokusím se zavtipkovat na to téma. Nedopadla jsem totiž vůbec dobře. Démon se mě snažil rozpárat. Ale do té doby... Do té doby jsem si vedla obstojně. Usměji se na něj.

"Jdeme?"
 
Damien - 06. února 2021 23:48
fffffff1207.jpg
Vzhůru na setkání s novou budoucností
Zuli

”Takže vzhůru nové budoucnosti?” Prohlásím, poté co jsme vystoupili z vlaku v potřebné stanici, kde na nás už čeká Spojka s novým životem. Nemůžu si pomoct, ale jsem vůči tomu trošku skeptický. To samé se tvrdilo předtím a teď jsme tady. Na útěku. Začíná mně děsit fakt, že už nás nečeká nic jiného než stále před něčím z minulosti utíkat. Tohle není život, který jsem pro nás chtěl.

Ona nečekaná zastávka se opravdu ukázala jako nějaké technické problémy, které byli během čtvrt hodiny vyřešeny a vlak se zase rozjel. Po zbytek cesty jsme jeli v tichosti a v napětí. Jako kdybych každou chvíli čekal, že nám někdo vtrhne do kabiny a bude se nás snažit zastavit. Nic takového se naštěstí nestalo.

A teď jsme tady venku a hledáme dalšího, kdo nám vyřeší naše problémy. Neměl bych takhle přemýšlet. Zatřepu hlavou. Nemůžu si však pomoct.
Pokusím se vykouzlit na své tváři úsměv a vůbec netuším, jak se mi to podařilo.
”Tak jo, připravená?” Zeptám se. Je to spíše řečnická otázka, než cokoliv jiného. Sám přitom nevím, jak by se na něco takového dalo připravit. Zase vkročíme do řeky, která není sice stejná, ale je té druhé velmi podobná.
Rozhodnu se rozejít do vestibulu. Kdybych dál stál na místě, asi bych se rozhodl jinak a třeba bych si se Zuli vybral nějaký náhodný vlak a zkusil jestli to zvládneme na vlastní triko.
Počítám se Zuli, ale ani v nejmenším mně nenapadlo, že by se rozhodla jinak. Dojde mi zahanbeně.
Opravdu jsem vděčný za fotku kontaktu a jeho adresu. Představa, že bychom se měli setkat tady mi přijde trošku jako hra Najdi Walda.

Když se octneme venku mohu se zhluboka nadechnout čerstvého vzduchu, u kterého se samozřejmě dá pochybovat o jeho čerstvosti, vzhledem k tomu, kde se nacházíme. Pochopitelně, že nás Londýn musí přivítat deštěm. Což mně vůbec nevadí. Užívám si kapky vody, které na mně dopadají.
Mávnu na taxíka, abych nějakého přivolal.Přetlumočím svoje rozhodnutí o taxíkovi Zuli a doufám, že bude souhlasit. Potřebujeme se na onu adresu dostat a riskovat, že by se nám podařilo ztratit v podzemce se mi nechce. Vzhledem k tomu, že jsem tak trochu boháč, peníze vlastně nemusím tolik řešit. Je to opravdu zvláštní a naprosto nezvyklí pocit.
 
Azula *Zuli* - 05. listopadu 2020 21:45
zuli(1)9756.jpg
Nečekaná zastávka
Damien

Trhnu sebou, když uslyším hlas stevarda. Vzhledem k tomu, že jsem nějaký problém očekávala jsem byla probraná až příliš rychle. Zamrkám a rozhlédnu se kolem. Pohled mi pak doputuje k Damienovi, od kterého očekávám vysvětlení, co se tady děje. Sotva to dořekne, už jsem na nohou s batohem na jednom rameni, připravená zmizet tak rychle, jak to jen půjde.

Jeho nabídka toho, že půjde obhlédnout situaci mě zprvu nepřekvapí. Je to vcelku logické, že chce pod nějakou záminkou se podívat kolem a zjistit, co na nás někde čeká. Ale to, že se nakonec přizná k tomu, že opravdu potřebuje, mě trochu vykolejí. Zamrkám zmateně.

"Ehm, dobře. Ale víš, že během stání by se nemělo..." mírně zakroužím zápěstím, abych naznačila pokračování věty. Ale pak to odmávnu. "To je jedno, běž. Nenech se zabít." Raději ukončím další svěřování nad tímto tématem. Vážně nemám potřebu náš vztah prohlubovat tímto směrem. Vše má mít své hranice. Pevné, cihelné a bez kukátek...

Přejdu raději zkontrolovat okno a důkladně se rozhlédnu, jak mi to otevřené okno dovolí. Pak už jen zase čekám na Damiena, s batohem na zádech a občasným vykouknutím z okna. Myslím si, že se v tomhle neliším od ostatních cestujících...

 
Damien - 02. listopadu 2020 21:14
fffffff1207.jpg
Že by další problém na obzoru?
Zuli

Jsem rád, že se nakonec rozhodla odpočívat. Potřebovala to potom všem, co zažila a vážně bych nerad, kdyby se zhroutila kvůli tomu, že se přetěžovala. Obzvláště, když nemusí. Myslím, že dlouho nepůjdu spát, když nebudu nutně muset. Děsí mně představa, že by se něco takového opakovalo.

Dlouhou dobu hledím z okna, občas přejedu pohledem na Zuli. Vypadá naprosto sladce, když spí a tak jí notnou chvíli jen sleduji. Svým způsobem mně to opravdu uklidňuje.

Vlak z ničeho nic zastaví. Podívám se z okna. Nezastavili jsme se na nástupišti, ale někde u nějakého pole. Normální cesta v nedohlednu. Muselo to značit jenom jediné. Problém s velkým P. Sakra.
Z reproduktorů k nám doléhá hlas stevarda, který oznamuje mimořádné zastavení. Pokud se Zuli nevzbudila, jemně do ní drcnu.
”Zastavili jsme a zavání to maličko průserem.” Sesbírám svoje věci. ”Půjdu si odskočit a ohlídnu situaci.” Navrhnu jí. Samozřejmě, že je tu ta možnost, že se jedná jen o nějaký problém na kolejích, který se během chvíle vyřeší. Avšak vzhledem k tomu, co se nám za poslední dobu stalo, to nechci podceňovat.
”Hned se vrátím. Slibuji, že nebudu dělat žádné blbosti. A popravdě to opravdu potřebuju.” Přiznám se hloupě. Možná nebyl nejlepší nápad sežrat tolik věcí. Nemohl jsem si, ale pomoct. Zatraceně, pokud se nám to stane osudným, tak si to neodpustím. Počkám, jestli k tomu bude něco mít a pokud ne, tak se vydám na toaletu na konci našeho vagonu.

Hoď si kostkou, jestli nastane průser.
 
Azula *Zuli* - 30. října 2020 09:37
zuli(1)9756.jpg
Ve vlaku - výměna
Damien

Chci protestovat, že spát vůbec nepotřebuji. Jenže pak mě moje tělo upozorní, že mě vlastně celé bolí. A že s odstupujícím adrenalinem v krvi se cítím vážně vybitá, unavená a opotřebovaná. Vydechnu.

"Dobrá, dobrá. Ale kdyby něco, tak mě probuď. Žádné hraní si na osamělé hrdiny, ano?" připomenu mu.

Pak si dám batoh k sedačce, abych ho mohla kdykoliv popadnout a utéct - ahoj paranoio!, vezmu si pak bundu a přehodím si ji přes sebe jako deku a stulím se do malého uzlíčku v embryonální poloze, jen v sedě. Zabírám tak malý prostor a bunda mi stačí jako kompletní deka.

"A nemlaskej tolik," dodám napůl úst pobaveně, když vidím, jak se pouští do jídla. *Aby se pak vůbec mohl hýbat...* napadne mě.

Moje unavená mysl si hned vykreslí představu Damiena, jak mu narostl obří pupek a odletěl knoflík s kalhot, co své poslání nezvládali. Díky tomu se mi podaří zavřít oči ještě s mírným úsměvem na tváři. Ale i tak je štěstí, že jsem opravdu tak unavená, jinak by se mi nepodařilo usnout. Nejsem zvyklá se spoléhat příliš na druhé, a tak si připadám stále nechráněná. Nicméně, když je úsporný režim zahájen, už nevím o světě.
 
Ethan James O`Connor - 29. října 2020 10:33
ec433b5dba5d5450898d9e2ea6ed4467gingerbeardmichaelfassbender4129.jpg
Drákula
Cat

Slyšel jsem jisté zvěsti, že některé bytosti takto působí na lidi. Neměl jsem tušení, že je něco takového možné i v případě ostatních bytostí. Hádal bych, že záleží na věku bytosti. Čím více je bytost starší, tím je mocnější. Což bude i případ tady Drákuly.

To s touhou po klidu naprosto chápu a to obzvláště v jejím případě. Začínal jsem mít na toho upírského hajzla čím dál tím větší vztek a o to víc, jsem se byl přesvědčený, že mu jen tak bez boje Cat nedám. Udělám všechno, co bude v mých silách.
Nelíbilo se mi jí takhle vidět. Natáhl jsem k ní ruku a opatrně jí položil na její rameno, abych tak ukázal na svou přítomnost, že na to není sama.

”Dávalo by to smysl.” Nakloním se k její myšlence. Napadá mně však, že za únos jejich rodičů může být zodpovědný někdo jiný a Drákula jen využil situace. Nahlas to však neřeknu, protože jí nechci přidělávat starosti. Stále to nevysvětluje toho magora, co nás sledoval a napadl. Nebyl cítit jako upír.
”Rád ti pomůžu a není to jen z toho důvodu, že splácím dluh, který mám vůči tvému bratrovi.” Pousměji se a uvědomím si, že mám stále ruku položenou na jejím rameni. Je to svým způsobem příjemný pocit.
”Bylo by fajn si to nějak naplánovat,....” Přeruší nás odkašlání a její strýček drží v ruce dvě velké misky s polívkou, která naprosto nádherně voněla.

”Nejdřív, ale budete odpočívat. Ani jeden nejste ve stavu, kdy byste byli schopni ujít pár kroků bez toho, abyste se skáceli k zemi. A teď jezte.” Položil misky na stůl, který k nám přisunul.
”Ještě budou steaky, ale to bude chvíli trvat. Doufám, že když vás nechám na chvíli o samotě, tak nebudete vymýšlet žádné šílenosti.” S tím zase zmizel.
Beze slov jsem se pustil do jídla. Doteď jsem si neuvědomoval, jaký hlad jsem vlastně měl.
 
Damien - 29. října 2020 00:16
fffffff1207.jpg
Zpátky ve vlaku - výměna stráží
Zuli

”Jak výstižné....” Krásně shrnula naši situaci a díky tomu se o něco málo uvolním.
”Jo, zní to jako plán. Naprosto s tím souhlasím.” Uvolnění však během mávnutí proutku zmizí, když si začnu jisté věci uvědomovat. Je vtipné, jak se naše role prohodili. Předtím jsem byl já ten, který měl schopnosti a teď je má pro změnu ona. Nemluvě o tom, že si zároveň opět přijdu naprosto neschopně. Když jsme byli v organizaci, tak jsem se cítil nějakým způsobem funkční. Měl jsem hodně slibnou kariéru. Stačilo splnit zkoušku a mohl bych vést operace.
Stále si zvykám na obyčejný život. Na to jak jsem znovu tolik křehký a zranitelný. Neschopný ochránit své blízké.
Možná je to sobecké, ale trochu Zuli závidím tu její nově objevenou schopnost. Vím, že o nic takového neprosila a že je to naprosto hloupé. Nejraději bych si za to vrazil, ale je to tak a to i přestože ta cena za ní, kterou platí, může být smrtelná.
Zatraceně. Takhle nemysli. Okřiknu se v hlavě.

Kouknu se na hodinky. Do příjezdu na místo určení nám zbývá ještě hodina a půl čas.
”Myslím, že by ses pro změnu měla taky trochu prospat. Kdo ví, kdy nám zbyde čas na odpočinek. Budu hlídat.” Nadhodím a začnu vytahovat všechny svoje zbraně z batohu. Konečně je čas se pořádně ozbrojit kdyby byla potřeba.
Nůž u pasu, druhý schovaný v botě a pistole v podpažním pouzdře. Takhle vybavený se cítím o něco málo líp. Pustím se s chutí do zbytků jídla. Přeci jen jsem toho koupil opravdu hromadu. Na mou obranu, měl jsem v té chvíli šílenej hlad.
 
Azula *Zuli* - 25. září 2020 08:55
zuli(1)9756.jpg
Zpátky ve vlaku
Damien

Chci Damiena uklidnit, že je všechno v pořádku, že moje tělo dýchalo, když jsem jej naposledy kontrolovala. Ale nepovede se mi to, neboť se najednou objevíme zpět v kupéčku. Překvapí mne, že se objevím v jeho sevřeném objetí. V první chvíli si dokonce myslím, jestli nás někdo nechytil a já nejsem zadržená. Když se ale pořádně nadechnu a dojde mi, že je to Damien, tak se uklidním. Ale to už mě on pouští a přesedá si. Vrátím se tedy taky na své místo.

Navleču se zpět do své bundy, protože mám teď strašně divný pocit, po tom cestování z těla do těla. Navíc se cítím znovu unavená. Z chmurných myšlenek mě vytrhne hned vzápětí, když se pokusí celou situaci trochu odlehčit. Bohužel se mu to nepovede dost na to, abych mu to věřila.

"No jo, zkouším nové koníčky víš..." opáčím.

Pak se ale na něj pátravě zadívám.

"Jsi v pohodě, Damiene?" zeptám se starostlivě. Vypadá jako kdyby ho to pořádně vyděsilo. Stačí mi si vzpomenout na pocit, co jsem zažila na střeše, než mě zachránila doktorka. Když ke mně natáhne ruku, tak pozvednu nejdřív obočí, než ho za tu ruku vezmu a krátce ji stisknu. Palcem přejedu po kloubech jeho ruky.

"Hej. Už je to pryč. A já jsem v pohodě. Hm?" ujišťuji jej.

Mlčení, co prosytilo naše kupé, mě znervózňuje. Není to přátelské mlčení, ani porozumění milenců (což taky nejsme ale chápete), ani rozpačité myšlení, když nevíte, co říct. Je to mlčení, kdy on o něčem přemýšlí a já sakra netuším o čem a bojím se toho, o čem může přemýšlet, protože mu s tím nemohu pomoci.

"No, já bych řekla že je to na naprosté, obrovské, smradlavé, znetvořené a jedovaté hovno,"
opravím jeho popis situace. Pobaveně si přitom odfrknu.

"Nezaručí. Musíme prostě najít toho člověka, co nejdřív. A říct mu to. Třeba bude vědět, kdo nám pomůže. Musí znát nějakého šamana nebo něco, co vypudí tyhle kontakty na dálku. Však Anglie je magické místo, no ne?" odpovím upřímně. "A když ne on, tak my někoho najdeme. A zatím na nás můžu dávat v tomhle ohledu pozor já. " POkrčím rameny.
 
Damien - 22. září 2020 22:30
fffffff1207.jpg
V mé hlavě - Divnější to už být nemůže nebo jo?
Zuli

”Vypadá to, že máš tuhý kořínek.” Pronesu s úlevou v očích a dotknu se opatrně její tváře, abych jí pohladil.
”Za to jsem neskutečně rád.” Na tváři se mi objeví úsměv. Můj život má totiž opět smysl. Je až neskutečně děsivé, jak jsem závislí na tom, aby Zuli žila.
”Počkat, jak myslíš, že jsi mi naskočila do hlavy?” Zarazím se. Tohle jsem opravdu nečekal. Krucinál, ne. Znova už ne. Vyděšeně na ni hledím.
”Musíš se vrátit zpátky do svého těla, než zase zklobuje.” Zaúpím zoufale. Jen co to řeknu, tak se během mrknutí oka opět objevíme ve vlaku v kupéčku. Kde ji držím ve svém objetí, aniž bych vůbec tušil, jak se mi to vlastně podařilo. Naštěstí se minulé případy nekonají a Zuli je v naprostém pořádku. Rozpačitě ji pustím a normálně si sednu.

”Děkuji ti za záchranu života. Mám takový pocit, že v zachraňování začínáš vést.” Pronesu a vykouzlím na tváři nepatrný úsměv. Jsem opravdu mnohem klidnější, když jí vidím při vědomí a dýchající.
Srdce mně však stále neskutečně bolí žalem ze ztráty, stále se mi to totiž objevuje před očima. Snažím se jej přesvědčit tím, že to byl jenom sen a že skutečnost je jiná a tak se natáhnu ruku k Zuli, abych si mohl ověřit její skutečnost. Vždycky to může být jenom klam a já jsem se ocitl v nějaké noční můře.
”Takže něco se mi zvládlo dostat do hlavy a vytáhnout na světlo mou největší obavu. To je pěkně na houby.” Pronesu po chvíli mlčení, kdy jsem si jenom užíval toho, že je fajn být mezi živými. Dlouze si povzdechnu.
”Jestli nás hledají a jsou schopni tohoto… Co nám zaručí, že nás tam nechytnou?”
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.26031804084778 sekund

na začátek stránky