Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Pravda s ručením omezeným

Příspěvků: 2597
Hraje se Domluvený termín Hups!  Vypravěč William La Crua je offlineWilliam La Crua
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Nick Bullet *Nicky Střela* je offline, naposledy online byla 21. července 2023 9:32Nick Bullet *Nicky Střela*
 Postava Simon je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Simon
 Postava Ray "Zatracený" Simons je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ray "Zatracený" Simons
 Postava David *Lucí* Rubin je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37David *Lucí* Rubin
 Postava Malcolm *Mal* je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Malcolm *Mal*
 Postava Zachary Cooper je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Zachary Cooper
 Postava Ethan James O`Connor je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Ethan James O`Connor
 Postava Iracebeth *Beth* je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Iracebeth *Beth*
 Postava *Sierra* Judith von Grimmelshausen je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46*Sierra* Judith von Grimmelshausen
 Postava Joleene "Jo" je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Joleene "Jo"
 Postava Damien je offline, naposledy online byla 12. března 2024 17:37Damien
 Postava Catriona Clare Chandler je offline, naposledy online byla 04. ledna 2024 20:14Catriona Clare Chandler
 Postava Azula *Zuli* je offline, naposledy online byla 27. března 2024 21:46Azula *Zuli*
 
Damien - 08. dubna 2020 11:22
fffffff1207.jpg
Společná večeře u ohýnku
Zuli

Tak rád bych ji políbil. Konečně se jí svěřil se svými city k ní. Řekl bych jí, jak je úžasná a že si něco takového nezasloužím. Svěřil bych se, že jen díky ní jsem se ještě nezbláznil. Že se stala středobodem mého vesmíru, kvůli kterému jsem doteď zvládl všechno. Děkoval bych jí za to, že si o mně myslí to dobré a já si tak nepřipadám jako ztracený případ. Jenže toto nebylo romantické stanování, nýbrž začátek náročné zkoušky. Nemohl jsem nás tím ohrozit.
Snad se mi to jednou podaří.

”Možná na tom něco bude.” Připustím a vyčaruji na své tváři úsměv.
”Děkuji.” Dodám ještě. Moc to pro mně znamená. Dovedu si představit, jak musí to pro ni muselo být náročné. Neunikla mi její reakce, kterou v ní vyvolala zmínka o Temnotě. Vůbec se jí nedivím. Vždyť jí chtěla zabít. A nebýt doktorky málem se jí to povedlo.

Mlčky jsem ji podal sáček s marshmallow. Hryzal jsem se do jazyku, abych ji nevyjádřil své pocity k oné zkoušce. Nepřijde mi totiž, že to je celé o známkování. Přijde mi, že to celé je zkouška přežití. A že tuhle skutečnost se dozvíme brzy. Jsem však ve střehu, za každou cenu připraven chránit svůj poklad v podobě Zuli.
”Začínáš pomalu mluvit jako ostřílený veterán.” Zazubím se na ní a s chutí se pustím do špekáčku. Rozhodnu se, že bude lepší pokračovat žertování, než ji předběžně děsit.

”Bude potřeba nasbírat ještě nějaká dřevo, abychom mohli udržet oheň přes noc.” Pronesu po chvíli ticha, která byla narušena jen příjemným praskáním ohně a sem tam tichým spokojeným mlasknutím.
”Klidně půjdu já, když si předtím byla. Ať je to spravedlivé.” Navrhnu a tázavě se na ní podívám. Jako kdybych se ptal, jestli bude v pořádku. Jestli se jí nic nestane.
 
Azula *Zuli* - 08. dubna 2020 08:23
zuli(1)9756.jpg
Táboráčku plápolej!
Damien

Je příjemné vidět na Damienovi, že je na mě pyšný. Vždy mi to lichotilo, když mě někdo chválil. Když táta popisoval moje vystoupení, nebo pak samotný principál, když byl výjimečně s něčím spokojen. A tak mu oplatím úsměv.

"Nejsem jen hezká tvářička, víš? Na té výplachovně moku jsem dávala občas i pozor," zazubím se na něj. No, škola nikdy nebyla pro mě moc prioritní. Jako dítě jsem věděla, že rozumem díru do světa neudělám a doteď jsem si vystačila s tím, co mě život naučil. Pouze když mě něco opravdu zajímalo, tak jsem se dokázala tomu věnovat, ale jinak opravdu nejsem studijní typ.

Vidím na něm, jak se mu nelíbí to oslovení. Věřím, že to není jen tou zkomoleninou. Chci něco říct, ale on se pak rozmluví na téma Temnota. Jako vždy, když o ní mluví, tak mi naskočí husí kůže. Dodnes si naprosto živě pamatuji, jaké to bylo, když mě málem zabila, jak mi život utíkal mezi prsty.

"Kdybys nebyl dobrý člověk, tak by ses mi nikdy nepokusil pomoct. Slovo-neslovo," pronesu pak a položím si ruku na jeho záda a pohladím ho po nich. "A všechno, co jsi dělal, když jsi sloužil jí, bylo to, co chtěla ona nějakým způsobem. Takže si to nedávej tolik za vinu, hm? Nebo snad máš teď neskutečné nutkání někomu ubližovat? Dělat hrozné věci?" zeptám se se zájmem a podívám se mu do tváře.

"Navíc, podle mě dobrý člověk jsi. Za celou tu dobu, co se známe, se ti nepodařilo mě přesvědčit o čemkoliv jiném," usměji se na něj povzbudivě.

"Jesli se bojím, zda projdu zkouškou?" zeptám se a pokrčím rameny. "Přežila jsem dva pokusy o vraždu, člověk pak hned dostane jinou perspektivu na to, co je v životě důležité a co ne. A to, jeslti dostanu jedničku s hvězdičkou se rozhodně nepatří mezi ty důležité věci. Ale to, že mi podáš ten sáček s marshmallow, tam patří stoprocentně!" zazubím se na něj.
 
Damien - 06. dubna 2020 18:55
fffffff1207.jpg
Společná večeře u ohýnku
Zuli

”Máš plusový bod.” Líbí se mi, že to navrhla sama a nemusel jsem jí k tomu nějak nabádat.
”Bylo by to fajn. Střídat se po třech hodinách. Vezmu si první hlídku.” Usměji se na ní a je na mně vidět, že jsem na ni hrdý. S takovou by tu zkoušku mohla ještě dát.

”Tak teď už to víš.” Mrknu na ní a sám si napíchnu na klacek hned dva marsmallowny. Nejsem žádný troškař a vím, jak moc je to dobré. Nechám je chvíli nad ohněm pořádně prohřát a potom si už vychutnávám naprostou slast. Ten, kdo něco takového vymyslel byl opravdu génius.

Když mně osloví šéfíkem, cuknu s sebou. Není mi to příjemné a ona to moc dobře ví. Ale baví se. Dlouze si povzdechnu.
”Abych se pravdu přiznal, nebojím se toho. Když jsem byl sluhou Temnoty, zažil jsem horší věci a taky dělal spoustu špatných věcí.” Nebyl jsem na to hrdý. Byla v mém hlase znatelná lítost. Všechny své činy jsem si pamatoval a nesl jsem na zádech velkou tíhu. Moc jsem o tom se Zuli nemluvil, ale zdá se, že teď byla vhodná chvíle se svěřit.
”Někdy přemýšlím nad tím, zda jsem dobrý člověk. Obzvláště potom, co jsem udělal.” Pronesu sklesle, když opékám stejně jako Zuli špekáček.
”A co ty? Bojíš se?”
 
Azula *Zuli* - 06. dubna 2020 18:24
zuli(1)9756.jpg
Kempování...
Damien

"Rozkaz veliteli, provedu veliteli!" zazubím se na něj ještě a zmizím i se zbraní v lese. Možná zbraně nemám ráda, ale hej, nejsem blázen. A čekám od toho celého nějaký podraz. Jestli mě démon něco naučil, tak to bylo to, že vždycky je ve všem nějaký podraz.

Při sbírání, dávám pozor na okolí. Netuším, co se tady v okolí skrývá a já bych nerada umřela v lese Robina Hooda, aniž bych ho jedinkrát potkala. Možná proto mi to trvá trochu déle, než by se Damienovi líbilo. Cestou zpátky si říkám, že bych si z něj možná tolik neměla utahovat, protože je na něm znát, že mu není úplně po chuti, abych ho musela uznávat jako autoritu. Mně osobně to vůbec nevadí. Tedy nevadí mi víc než ostatní lidi, co by mě vedli. Takhle bych to asi měla říct. Když ale uvidím jeho ulehčený výraz, že jsem se vrátila, pobavený škleb se mi na tváři objeví naprosto samovolně.

"Bál ses, že mě to už sežralo? Ale no tak, zvládla bych aspoň působivě zakřičet," ujistím ho bezstarostně a nechám ho, ať se trápí s rozděláváním ohně. Docela se u toho bavím, zatímco se klidně sedím, trochu monitoruji okolí a napiji se konečně po delší době vody. Jsem ale natolik dobrá kamarádka, že se culím jen když se nekouká. Víc po mně chtít opravdu nemůže...

Přikývnu.

"Dobrá. Chceš si nějak rozdělit hlídky už na dnešní noc?" zeptám se a přejedu si rukama po vlasech, abych se ujistila, že mi stále drží ten francouzský cop.

Zvědavě povytáhnu obočí, když začne zmiňovat, že to je moje první stanování a pak dokonce i zmíní jídlo. Nadšeně se usměji.

"Ty jsi naprosto nejlepší!" pronesu s pohledem na ty různé druhy jídla. "A já si říkala, proč jsi měl ten batoh tak napěchovaný!"

Převezmu od něj napichovátko a pustím se do jeho ověšování. Opékané marshmallow nad ohněm v lese je prostě něco, co jsem měla na svém bucked listu už dlouho. Užívám si jen chvilku. Každých pár vteřin totiž kontroluji sladkost na mém opekácím prutu, zda už je hotový. Když už konečně je dostatečně teplý a opálený, tak se do toho zakousnu. Spokojeně zamručím.

"Někdy máš docela dobré nápadi, šéfíku,"
usměji se na něj a připravím si na napichovák špekáček. "Bojíš se zítřejší zkoušky?"
 
Damien - 05. dubna 2020 22:54
fffffff1207.jpg
Závěrečná zkouška
Zuli

”Všechno je jednou poprvé.” A vlastně mně neskutečně těší, že tohle poprvé zažívá se mnou, i když mně trochu děsí společná blízkost ve stanu. Protože se v tom stanu pro dva budeme muset dělit s věcmi, které by nebylo dobré nechávat venku, budeme k sobě trošičku víc naňahňaný.

”Ty srandistko. Dávej prosím tě pozor. Vem si sebou pistoli pro všechny případy. Nechoď moc daleko do lesa.” Houknu ještě za ní a doufám, že tu pistoli má s sebou.
Mezitím, co bude sbírat dříví na podpal, tak já nás v tom stanu ubytuji. Nejdříve rozložím obě karimatky, potom na ně rozprostřu spacáky. Jsou do extrémních mínusových teplot, což je naprosto skvělé, protože mi něco říká, že dnešní noc bude skutečně chladná.
Potom začnu sbírat kameny, abych z nich udělal kruh a měli jsme tak ohniště.

Že bych se jí už konečně svěřil o svých citech k ní? Napadlo mně, když jsem kopal menší díru na ohniště.
Není nikdo, kdo by nám stál v cestě. Zavrtím hlavou. Nesmím takto přemýšlet. Ne teď. Není vhodná doba. Když jsem s jámou spokojený, tak pokládám kameny do kruhu. Nechci způsobit požár v lese.
A kdy bude vhodná doba? Až si někoho najde? Někoho, kdo neváhá a pozve ji na rande. Zaupím nad svými myšlenkami. Samozřejmě, že se to může stát. Je naprosto úžasná žena, neskutečně roztomilá a až moc hodná. Určitě se někdo najde, kdo to ocení víc než zbabělec jako já.
Tak už dost… třeba bude nějaká vhodná příležitost. Už když mně to napadlo, tak jsem si uvědomil, jak hloupě to zní.

Ve chvíli, co jsem se chystal, že se začnu děsit a rozhodnu se ji jít hledat, tak se objeví s pořádnou náručí dřeva. Neskutečně jsem si tak oddechl. Bylo to na mně i vidět.
Naskládám hezky dřevo na podpal do hotového ohniště. Trvá mi deset minut, strávených nadáváním, úpěním, prosením bohů a tak vůbec, než se mi podaří rozdělat oheň.
Samozřejmě mi je jasné, že se tím růžovláska neskutečně bavila.
Vytáhnu ze svého batohu dvě podložky na sezení z polyetylenové pěny, jak se na obalu píše šetrné k našemu pozadí a hlavně to nejdůležitější rozložitelné na menší část. Krásně se to vlezlo do batohu a nezabralo to moc místa, jako třeba taková rybářská stolička. Jednu jí hodím a sám se na druhou usadím. Nepřipravoval jsem jen ohniště, taky jsem nám vyrobil dva provizorní pruty na opékání marshmallownů, špekáčků a jablka.

”Zítra nás bude čekat velký den. Prioritní bylo utábořit se a vytvořit základnu. Zítra budeme prozkoumávat les.” Vysvětloval jsem, proč vlastně teď sedíme hezky u ohýnku a nic neděláme. Už se začíná stmívat a já nechci pobíhat na slepo po lese o kterém nemám žádný přehled. Ani jeden nevidíme ve tmě a sice máme svítilny, ale to je nedostačující. Znát dobře terén je priorita číslo jedna.
”A vzhledem k tomu, že je to tvoje první stanování v lese, tak tady jsem si dovolil připravit menší občerstvení.” Tón hlasu je opět přátelský, ani jsem si neuvědomil, že jsem předtím zněl spíše jako nějaký velitel. Je to pro mně nepřirozené.
Natáhnu se do kouzelného batohu a vytáhnu z něj velký sáček marshmallownů, po něm jsem vytáhl špekáčky, chleba a jablka.
”Pořádná hostina může začít. Co myslíš?” Zazubil jsem se přitom na ní a podal jí prut.
 
Azula *Zuli* - 05. dubna 2020 21:45
zuli(1)9756.jpg
Nový začátek a rychlokurz
Damien

Bylo to opravdu zvláštní. Cizí zem, cizí lidé, cizí prostředí, cizí přístup k věcem. Musela jsem se naučit, že lidé v tomhle středisku se dívají na věci jinak než cirkusáci, nebo normální lidé. Ale většinu času jsem to brala s nadhledem a pozitivním přístupem. A to i přes to, že jsem se musela učit boji, který mi opravdu nic neříkal. Já vždy vše dokázala vyřešit útěkem, či slovy, na boj mě nikdy nikdo necvičil, a tak jsem se nedivila, že jsem nepatřila k těm talentovanějším v tom kurzu. Na druhou stranu, překážkové dráhy nedokázal skoro nikdo zvládnout tak jako já. Trik totiž není v objemu svalů, ale v jejich využívání. A to jsem měla v malíku perfektně.

O to víc se mi potom líbila společná jídla a pak i večery s Damienem, kdy jsme zmizeli od toho hučení neznámých lidí a toho šíleného tempa a aspoň na pár minut jsme spolu jen mluvili a koukali na hvězdy. To byly ty chvíle, kdy jsem se nejvíc cítila jako zpátky doma. O bože, tak jsem se necítila už roky.

Samozřejmě jsem si všimla, že po Damienovi loupají očima děvčata. A jak se mohou ukroutit a utřepetat řasami kdykoliv, kdy s ním mluvily. Překvapivě jsem nežárlila. Jen jsem se nenápadně bavila a na jejich dotazy, jestli s ním chodím já jsem vždy s úsměvem a zavrtěním hlavou odpovídala negativně.

"Ne, jsme jen přátelé od dětství."

A je to přece jen pravda. Jistě, než se naše cesty rozešly, tak jsem do něj byla zakoukaná. A ano, než jsem si vzpomněla, tak jsem si také všimla, že je to pěkný chlap a tak dále... Ale teď, když vím, čím jsme spolu a sami prošli, prostě neumím cítit tu chtivou žárlivou lásku, kterou by ode mě asi ty dívky čekaly. Je pro mě důležitý, ráda s ním trávím čas, cítím se za něj zodpovědná a mám ho ráda... ale v žádném případě si jej nenárokuji. Chci jen aby byl šťastný a jestli to bude Jasmína s blond vlasy a céčky, nebo drobná malá černovlasá Anita, je mi naprosto jedno. Dokud mu žádná nezlomí srdce, nebudu jim stát v cestě.

***

"Nikdy jsem nebyla kempovat," pronesu zbytečně, když Damien rozhodne, kde se ubytujeme. Rozhlédnu se kolem a pak i já shodím na zem svůj batoh a jdu mu pomoci se sestavováním stanu.

"Zvládnu to," ujistím Damiena, který byl zřejmě stále nesvůj z toho, že byl můj velitel. "Jen mi řekni jednu věc. Mám ti říkal, šéfíku, pane vedoucí, nebo veliteli?" ušklíbnu se na něj vesele. S tím pak odspěchám najít vhodné dřevo.

 
Damien - 05. dubna 2020 11:59
fffffff1207.jpg
Nový život
Zuli

Musím říct, že v nemocnici jsme si užili pořádnou chvíli klidu. To co se dělo potom bylo neskutečně hektické, kdy se po nás stále něco chtělo. A večer, když jsme byli oba unavení, jsme opět našli své místo ze kterého jsme byli schopni pozorovat hvězdy. Tentokrát se jednalo střechu tréninkové haly.
Upoutal jsem svým vzhledem a svými schopnostmi spoustu dívek, ale s žádnou jsem netrávil čas, jako se Zuli. Doháněli jsem spolu ty chvíle o které jsme byli připraveni. Celou tu dobu, co jsem s ní byl sám, jsem přemýšlel nad tím, že bych se jí svěřil se svými city. Jenže neměl jsem tušení jak. A tak jsem si užíval ty letmé doteky, přátelské objetí a doufal, že jednou se dočkám něčeho víc.

Náš rychlovýcvik trval dva týdny, kdy jsme se naučili bojovat, jak přežít a byli jsme seznámeni s potencionálními nepřáteli. Bylo to neskutečně únavné a bolestivé. Nemít tady léčitelé, tak nevím, jak bych to dal se zlomenými žebry. A o tom, co se občas povedlo Zuli udělat si, ani nemluvit.

Stal jsem nadaným studentem, překvapoval jsem je se svými technikami boje. Stejně tak se znalostmi ohledně podsvěťanského světa. Bylo to hlavně tím, co jsem se naučil za dobu, kdy jsem fungoval pod Temnotou.
Ale i Zuli byla skvělá, hlavně když se dostala na nějaké vyvýšené místo. Tam totiž dokázala neskutečné zázraky. Ani v boji nebyla marná. Měla svůj osobitý způsob boje.

Samozřejmě, že i tento rychlokurz byl ukončen závěrečnou zkouškou. Udělal jsem všechno pro to, abych tu zkoušku mohl podstoupit společně se Zuli.

Akce Sherwood


A tak jsme se ocitli tady v Sherwoodském lese, známém díky Robinu Hoodovi. Toho jsme však bohužel neměli za úkol hledat. Náš úkol byl zjistit, co se tady utábořilo a nejlépe to eliminovat.

”Musíme se tady nejdříve utábořit.” Pronesl jsem k Zuli a sundal si zad batoh, kde jsem měl všechno potřebné. Začal jsem v něm lovit potřebné věci.
Nikdy mně nenapadlo, jak budu vděčný za taktické oblečení. Netušil jsem, že tak rychle najdu náhradu za své oblíbené kalhoty, jako ty co teď mám na sobě. A to nemluvím o tom, že mají 12 kapes. Ale prostě jsou skvělé na každodenní nošení, vypadají úžasně a ke všemu se v nich dá skvěle lézt po skalách, dá se v nich plazit a střílet. Nemluvě o tom, že v nich je příjemné teplo. Co víc by si někdo jako já mohl přát? Samozřejmě termoprádlo, taktická košile a nepromokavá bunda, jsou také naprosto skvělé.

Jako první jsem vylovil stan pro dva, který jsem společně se Zuli začali stavět. Trvalo to zhruba patnáct minut, než stál a byli v něm naložené naše věci.
”Teď by bylo fajn sbírat dřevo na podpal. Cítíš se na to nebo mám jít já?” Zeptám se zájmem. Funguju tu sice jako její ehm velitel, ale to je mi naprosto jedno. Chci, aby si vybrala sama, co bude dělat. Můžou si říkat, co chtějí, ale my jsme si rovni.
 
Azula *Zuli* - 04. dubna 2020 22:22
zuli(1)9756.jpg
Odchod do západu slunce?
Damien, Rex a doktorka

"Děkuji," usměji se na Rexe, když mě nazve rozkošnou. "Neboj, vím jak moc pro mě riskoval a nikdy mu to nezapomenu." Damien musí mít opravdu dobré srdce, že překonalo všechna osidla Temnoty a pomáhal mi, i když věděl, že z toho bude mít trable.

"I dovolenou potřebuješ!" usměji se na Rexe a užívám si ono drbání.

"To není fér! Tys měl Rexe déle!" obořím se na Damiena s úsměvem, když takovým zlým psychickým trikem mi psa odvede. Samozřejmě mu to ve skutečnosti nemám za zlé. Chápu, že se chce také rozloučit. A tak po sobě zatím uklidím věci, aby doktorka nemusela mít s námi další starosti. Smutně kouknu na růže, co zůstaly ve váze.

*Měla jsem vás ráda, dokud jsem vás měla!* pomyslím si a naposledy se pokochám pohledem.

"Já myslím, že jdeš právě včas," usměji se na doktorku a než stihne něco namítnout, krátce se k ní přitisknu, abych jí poděkovala objetím. "Děkuju moc za všechno. Mám na tebe ještě jednu prosbu. Necháš si tady prosím ty růže? Byla by jich škoda, kdyby uvadly a nikdo si je už neužil... Děkuju. Jsem tvým dlužníkem."

Pak se od ní odtáhnu a podívám se po Damienovi, který ke mně natáhne ruku. Pousměji se. Takhle jsme začínali akrobacii na slonech. Začalo to, když jsem se prvně bála a on mi stiskl mojí ruku. A já věděla, že to bude všechno v pořádku, že je tam se mnou. Byl to krásně ujišťující pocit. Přijmu nabízenou ruku, prsty s ním nepropletu. Krátce mu ji stisknu, usměji se na něj a pak jsem připravena jít vstříc neznámu.
 
Damien - 04. dubna 2020 20:05
fffffff1207.jpg
Pokec s Rexem
Zuli

”Jsi rozkošná. Víš to? Už chápu, co na tobě vidí, že neváhal a rozhodl se porušit příkaz, který dostal. Postavil se tak Temnotě.” Zazubí se a vychutnává si drbání. Dokonce se rozhodně ti udělat radost a začne hrabat zadní pravou nohou, že to vypadá jako kdyby startoval motorku. Vrtí přitom ocasem. Prostě dokonalý pes.
”Doktorka se dovede postarat o sebe. Takže s ní nebudu mít tolik práce. Beru to vlastně jako dovolenou.”

Zrovna v té chvíli vejdu do místnosti oblečený s mokrými vlasy, nechávám je tak, ať sami vyschnou. Podezíravě přitom hledím na Rexe. Jasně se ho očima ptám, co se Zuli zrovna probíral.
”Doufám, že ses nepřišel rozloučit jenom se Zuli. Jakožto tvůj bývalý parťák mám na rozloučení taky nárok.” Položím na postel své bývalé oblečení. Počítám s tím, že skončí v koši. Těch kalhot je mi však trochu líto, ale co už se dá dělat.
Založím ruce na hrudi a na oko se tvářím vážně. Což způsobí, že Rex jako správný pes, dojde ke mně s hlavou skloněnou. Lehne si na záda a odhalí tak břicho. Kleknu si k němu a začnu ho pořádně drbat.
”Budeš mi chybět, parťáku.”
”Ty mně taky. Ty mně taky.”

”Doufám, že neruším. Auto už je tady.” Jak jsem říkal, doktorka si umí vybrat chvíli. Postavím se na nohy, smutně se podívám na Rexe. Natáhnu ruku k Zuli a doufám, že mně za ní chytne a budeme tak moci ruku v ruce začít společně nový život.
 
Azula *Zuli* - 04. dubna 2020 18:48
zuli(1)9756.jpg
Nečekané rozloučení
Rex

Skoro už jsem byla s fénováním hotová, když se mi zdálo, že něco slyším. Vypnu přístroj a zaposlouchám se. Velmi rychle mi dojde, že to je škrábání na dveře. Dojdu tedy otevřít a ukáže se, že jsem se nemýlila.

"Ah, vážně? To mě mrzí, že s námi nepojedeš... Ale ono by to asi nebylo pro tebe bezpečné, co?" zeptám se překvapeně.

"Prosbu?" zopakuji možná trochu hloupě, ale tím se jej snažím i popostrčit, aby ji vyslovil. Přeci jen se mi snažil pomoct a riskoval svůj život kvůli tomu. Tedy spíš kvůli Damienovi. Ale stejně...

"Udělám, co budu moct," pousměji se na Rexe, dřepnu si před Rexe a podrbu ho za uchem. "A co se týče jeho srdce. Budu spolehlivě odhánět všechny namyšlené fifleny, které pro něj nebudou dost dobré. V tom už mám nějakou praxi. Takže neboj. Ty dej ale pozor tady na doktorku a na sebe."
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2024 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.27249097824097 sekund

na začátek stránky