Andor.cz - Dračí doupě online

Doktorka na scéně
Azula

”Že se to stalo mně a ne tobě. Že jsem se stal Stínochodcem.” Odpověděl jsem tiše. Sám bych si teď jednu vrazil, že jsem to předtím řekl nahlas místo toho, abych si to myslel.
”Víš co, stalo se a stejně s tím už nic nenaděláme. Mělo to tak prostě být.” Dodám ještě a doufám, že nebude mít v úmyslu se v tom víc nimrat. Pokrčím rameny a dlouze vydechnu.

”Pravda.” Přitakám s lehkým úsměvem, ale ten se změní v starost. ”Opravdu chceš, abych šel s tebou? Měla bys možnost začít nový život a já ti ten starý budu jen připomínat.” Vůbec nevím proč se zrovna na něco takového ptám. Nejspíš pro ní nechci být zátěž. Obzvláště když budu bez svých schopností a budu normální. Abych se pravdu přiznal, zapomněl jsem na to, jaké to je.

Doktorka jako kdyby vycítila, že je vhodná příležitost, tak ještě než Zuli odpoví na mou otázku, vejde do místnosti.
”Co žebra, ty můj vzkříšený paciente?” Obrátí svou pozornost na Zuli. Prohlédne si ji a poté spokojená se svou prací, přesune svou pozornost na mně. Úsměv se o něco víc rozšíří, protože taky nevypadám jako mrtvola.
”Šikulové.” Pochválí nás a na chvíli zmizí venku, aby donesla vozík se snídaní.
”Tady je vaše odměna.” Mně tak padne úžasný pohled na dva talíře s kupou vaflí politých čokoládovým topingem, bokem danou marmeládou a pořádnou kupu šlehačky. Už z pohledu se mi sbíhají sliny a je mi jasné, že to bude výborné. K té úžasně sladké snídani máme horkou čokoládu nahoře posypanou marshmallows.
”Děkuji.” Opatrně se posadím a s chutí se pustím do jídla. Je to naprosto skvělé. Netušil jsem, že abych se k něčemu takovému dostal, musel jsem být na pokraji smrti. Dobré vědět. Je to malý kousek ráje, který se rozplývá v ústech. Rozhodně to za to stálo.

”Až to dojíte, donesu vám čisté oblečení. Můžete si dát sprchu, dostanete toaletní potřeby a dva ručníky.” S tím nás oba bedlivě sleduje. Jen kývnu, protože mám pusu plnou toho úžasného jídla.
”Za hodinu by měl Uriel zavolat, jak to dopadlo s Michaelem a seznámit mně s tím, kdy pro vás přijede auto.”

Stopování Mustang Sally
Joleene

Při oslovení zlato se na ní zazubím a pokrčím rameny. Cítím se o něco uvolněnější.
Rozjedu se tedy na legendární Route 66, která je také známá jako Hlavní silnice Ameriky či matka silnic. Zároveň vede z Chicaga přes státy Illinois, Missouri, Kansas, Oklahomu, Texas, Nové Mexiko, Arizonu až do Los Angeles v Kalifornii. Nemusím říkat, že to je přesně místo, které je pro Mustang Sally stvořené. Je mi neskutečně líto, že to nemůžu projet ve své milované motorce, která by na to byla naprosto ideální. Někdy příště.

”Nebyl to démon.” Zavrtím hlavou. ”Tohle byl Doc Holliday. Pistolník z Divokého západu. Prodal duši ďáblu, aby se zbavil tuberkulózy. Dlouhou dobu fungoval jako zabiják těch, co se nelíbili Peklu. Uprchlíci či ti co porušovali zákony.” Vysvětlil jsem jí.
Netušil jsem, že on zrovna bude obsluhovat benzínku. Nejspíš udělal něco, co se nelíbilo Andrasovi. Co si pamatuji, tak Lucifer s ním byl spokojený a když jsem tehdy byl na návštěvě Pekelných končin, tak byl ve výsluní a měl svůj vlastní podnik.
”Nevím, proč měl takové oči, ale asi to byla nějaká forma trestu. Andras to rád dělá nepřehlédnutelně ukázkově.” Nechtěl jsem nad tím raději přemýšlet. Čím míň toho vím, tím líp. Ještě bych mohl začít pochybovat o naší šílené cestě.

Když jsme vyjeli na matku silnic, pustil jsem jednu skladbu, kterou jsem měl pro tuto chvíli připravenou a pustil jsem jí nahlas. Začal přitom zpívat.
”Mustang Sally, think you better slow your mustang down
Mustang Sally, think you better slow your mustang down
You been running all over the town now
Oh! I guess I'll have to put your flat feet on the ground...” Potom jsem se zarazil a podíval se na Joleene, abych jí k tomu řekl jistou zajímavost.
”Ano, tahle písnička je právě věnována jí. Tvrdí se, že tomu zpěvákovi došlo palivo. Zželelo se jí ho a tak se rozhodla, že mu pomůže. Prý tu písničku hned ráno druhého dne napsal v hotelu Route 66, poté co záhadně zmizela a on si užil tak neskutečně vášnivou noc.” Písnička pomalu dohrává. Mám však nastavené opakování a ano, budeme jí poslouchat do té doby, než se objeví.

Moje první role v novém těle
Simon

Samozřejmě, že se podívám, co se tankuje do našeho auta. Třeba by se mi to mohlo jednou hodit. A taky jsem trochu morbidně zvědavá.

"Chápu, mám být milá," ušklíbnu se na něj po jeho radě. Ne, že by nebyla vhodná, ale znáte mě a vtipkování. Bez toho fakt nejedu. A kvůli tomu jste si mě všichni tak oblíbili. Pohled na Simona, jak se tváří strašně zhnuseně a arogantně je fakt divný. Samozřejmě, že mi to přijde vtipné, ale když se rozejde k benzínce, smích si schovám na nějakou bezpečnější chvilku. Následuji jej s rukama zabořenýma hluboko do kapes. Přijde mi to jak bezpečnější a jestli se mám tvářit, že je tohle místo pod mou úroveň, tak i takové gesto by se mohlo hodit.

Z pohledu do očí pokladníka mě zamrazí. Jako malá ukázka pekla. Přinutím se odvrátit pohled s netečnou maskou, která mi přimrzla k obličeji, než že bych byla tak pohotový a dobrý herec. Projdu raději mezi regály a věnuji pozornost těm nápisům a různým věcem. Nepředpokládám, že si cokoliv vyberu. Ale když mě osloví Simon, tak přeci jen vhodím do jeho košíku ještě paklík žvýkaček.

Mluvení přenechám na Simonovi, já si mezitím jen obhlédnu zboží na regálu za obsluhou a nakonec otráveně vykouknu ven. Ne, že by se mi z toho místa svíraly střeva, ale až budu od těch očí dál, tak budu mnohem spokojenější člověk... anděl... ehm... démon? Jsem spokojená s tím, že Simon se zbytečně nevykecává. Zmínka o Sally mě trochu překvapí, na druhou stranu, kde jinde by o ní měli vědět, než na pochybných pumpách do jiných... částí... vesmíru?

Když dopadnu na sedačku, tak ucítím uvolnění. Vydechnu a potěší mě, že ani Simon si to tam nějak neužíval.

"Tak, zlato, jeď prosím tě," požádám ho a krátce se ušklíbnu. vím, že to byla součást krytí, ale to bych to nebyla já, abych ho nepopíchla. Aspoň obrazně, když ne doslova.

"Co měli být ty oči? To nemají všichni démoni, ne?" obrátím se na svého partnera pro tuhle práci.

Neobyčejná benzínka, zastávka před peklem
Joleene

”Po pravdě vůbec nevím. Vždycky to je jiné. Záleží na rozmaru majitele dané benzínky.” Povzdechnu si, když ze stojanu vyjmu pistoli a zastrčím jí do otvoru nádrže. Může se tak podívat, že naše auto jede na Zoufalý křik. Přišlo mi to jako ta nejlepší možná alternativa. Nechci si však představovat, jak k něco takového vyrobili. Příčí se mi to.

”Zkus se chovat, jako by ti ta benzínka patřila. Nahoď si na tvář masku lhostejnosti a mysli si o tom, že je to jedna velká díra, která je pod tvou úroveň.” Zkusím jí poradit a sám se začnu tak tvářit. Musí být na mně opravdu zvláštní pohled.
”Zkus dělat, to co já.” Dodám ještě.
Rozhodným krokem vtrhnu dovnitř, chvíli se probírám regály. Přičemž koutkem oka sleduji obsluhu benzínky.
”Dobrej.” Hlesne a sundá si brýle.

Jen kývnu hlavou. Nedávám na sobě nic znát. I když mně pohled na jeho oči maličko znepokojuje.

Vezmu pár brambůrků se zvláštními příchutěmi, které jsou napsané v pekelném jazyce. Stejně tak i nápoje. Naštěstí i Pekelníkům chutná Coca cola a tak jí vezmu celý pakl. S plnou náručí věcí, dojdu k pokladně zaplatit.
Pohledem zabloudím k Joleene, ale příliš dlouho se na ní nedívám. Nechci vzbuzovat pozornost.
”Tohle a ještě trojku.” S tím se otočím na Joleene. ”Zlato, máš všechno?” S tím počkám, jestli mi něco nepřidá. Třeba nakonec tu vůni do auta. Čokolády jsem také nakoupil spousty. Lidi prostě umí vymýšlet skvělé věci.
”Chystáte se setkat s Mustang Sally?” Pronese poté, co má všechny položky namarkované. Vnitřně se sebou cuknu, ale najevo nic nedávám. Vlastně se to dalo čekat, že bude vědět. Mustang Sally se netají s tím, co má ráda.
”Jedeme do Pekla na služebnou cestu. Máme pár skvělých kousků, co bychom rádi prodali.” Odpovím a předám mu Pekelnou měnu.
”Tak v tom případě šťastnou cestu.” Převezme si peníze a podá nám tašku ve které je náš nákup. Vezmu jej a rozhodnou chůzí, jak jsem sem přišel, vypadnu ven. Dlouze vydechnu.
”Tak to bychom měli.” Nasednu do auta, nemám v úmyslu se tu zdržovat.

Konec vzkazů ze záhrobí
Damien

"V pořádku," řeknu s přikývnutím. "Slíbila jsem pouze to, že ti to vyřídím. A to je celé. Jak jsem říkala, já tě jeho jménem nebudu prosit."

Sice jsem byla přesvědčená, že se v posteli, ani neposadím, ale Damienovo další prohlášení mě přeci jen nadzvedne. Sednu si na posteli - stále v tom vypůjčeném tričku - a zamrkám.

"Jak myslíš, že je dobře, že se to stalo? Co tím přesně myslíš?" zeptám se zvědavě. Neumím si představit, kterou z těch všech hrozných věcí, co se nám událi, by mohl myslet jako to dobré, co se stalo. Obzvláště, když pak vidím, jak se jeho výraz mění v bolestný, jak si promnul něco, co stále ještě bolí.

"Jo a třetí by neměl mít dosah... Uvidíme. Dokud nebudeme v Anglii, tak tomu ještě neuvěřím," poznamenám trochu skepticky. Všechno se to seběhlo tak rychle! Ani jsem si nestačila uvědomit, že mě ten anděl zabil jediným pohybem, nebo snad myšlenkou? O to víc si uvědomuji jaké jsem měla štěstí, že Michael nebyl doma, když jsem kradla od něj...

Poslední zastávka před peklem
Simon
odkaz

"Ale no tak! To auto přímo volá po nějaké vůni do auta!" zaprotestuji s úsměvem.

"Jo tak velmi nepatrné, jo? To jsem viděla, jak s náma málem sjel ze silnice, jak ses chechtal," popíchnu jej. Ale o nic nejde. Bavíme se krásně, no ne?

Prohlížím si benzínku, u které jsme zastavili. Vystupuji stejně se Simonem, ale když mi řekne, že mám počkat, tak přikývnu a přejdu ke kufru auta. Nonšalantně se o něj opřu a palce si zaháknu za poutka u kalhot. Přečtu si nápisy na různých stojanech.

"Hm, opravdu rozkošné názvy," zhodnotím si tiše a podívám se pak po Simonovi. "Hele, co tam uvnitř vůbec mám čekat?" zeptám se ho tišším hlasem. Přeci jen se dostáváme na nebezpečnější území a já to nehodlám pokazit tím, že se budu hloupě a hlasitě ptát, nebo se pak divit něčemu, co je zde běžné. A stejně od Simona moc daleko nestojím.

Odpuštění
Azula

Dlouhou chvíli mlčím. Snažím se vstřebat a zároveň srovnat slova, která mi vzkazuje ze záhrobí. Věřím tomu, že se s ním setkala a něco takového jsem opravdu nečekal. Nečekal jsem omluvu. Nečekal jsem, že by snad mohl doufat v odpuštění.
Samozřejmě, že mnou cloumá vztek za to, co bylo způsobené. Na druhou stranu vcítit se do jeho situace, nejsem si jist, jak bych se zachoval. S velkou pravděpodobností bych s Temnotou ani žádnou smlouvu neuzavřel.
Nicméně… zatřepal jsem hlavou a upřeně pohlédl.

”Nevím, jestli to dokážu, ale budu se snažit. Zášť nikam nevede. Nemluvě o tom, že už je po smrti a tak by to mohlo uškodit pouze mně.” Pronesu s lehce filozofickým nádechem. Dopřávám si tím čas, který budu potřebovat. Budu se s tím muset ještě porvat, ale nechci to hned zavrhnout.

”Na druhou stranu, je možná dobře, že se to tak stalo.” Promnu si přitom tvář a hned v té stejné chvíli zalituji, že jsem něco takového udělal. Projede mnou bolest, která však není tolik nepříjemná a poměrně snesitelná. Jen se tvář lehce zkřiví bolestí.

”Důležité, ale je… co je teď. Pokud to všechno vyjde podle plánu, tak ti už ani jeden z těch dvou nepůjde po krku.”

Ranní rozhovor
Damien

Cosi si pro sebe zabručím, když oznámí, že tu bude za chvíli doktorka. Nic proti ní nemám, ale je příliš brzy na to, abych chtěla přijímat audience. Pak pokračuje dál ve svém odpovídání. Docela obdivuji, že je schopen tak dlouhých vět v takovém množství. Promnu si nakonec oči a otevřu obě, ale nic mě nedonutí zatím opustit pozici embrya.

"Nedlužíš mi nic," odmítnu jeho díky automaticky. "Zachránil jsi mi život a riskoval kvůli mě opakovaně. Takže to nejmenší, co jsem mohla udělat bylo zkusit aspoň napravit škody, co způsobil táta," odpovím mu.

Dám si vlasy stranou, aby mi nelezly do obličeje.

"Když jsme u něj, tak ti vzkazuje, že se moc omlouvá za to, co ti způsobil," dodám ještě, při vzpomínce na tu krátkou návštěvu mě píchne u srdce. "Doufá, že bys mu to někdy mohl odpustit."

Jen to vyslovím, cítím se strašně divně. Vím totiž, že táta to neudělal ze špatných úmyslů, ačkoliv jeho činy nikdy jsou neomluvitelné. Udělal to kvůli mě, takže bych se nedivila, kdyby mě teď Damien nesnášel.

"Jen jsem slíbila, že ti to vzkážu, omlouvat ho, ani přemlouvat tebe nebudu," dodám ještě, aby mezi námi bylo jasno.

Sebevražedná dvojka nakupuje na benzínce
Joleene

Byl jsem tak rád, že Andělka v utajení, tedy nová Démonka, pochopila moje přání a zvolila písničku krásně vystihující naši situaci.

”V pořádku. Budeme na benzínce, takže bys mi to mohla pěkně vynahradit.” Zazubím se na ní. ”A opovaž se mi koupit něco do auta. Jako třeba takový nový stěrač.” Dodám ještě v případě, že by jí něco takového vůbec napadlo.
Její velmi rozkošná otázka ohledně blikajících růžků mně naprosto pobaví a tak se rozesměju představou, že by se v Pekelných končinách takto pohybovala. Samozřejmě, že bychom tím na sebe naprosto skvěle strhli pozornost.
”Za vtipnou představu, máš velmi nepatrné plus. Ale jak se tady říká: V jednoduchosti je síla.” Samozřejmě, že by se o jednoduchosti dalo polemizovat. Obzvláště kvůli tomu, co všechno byla nucena udělat, aby takhle vypadala.

Cesta v její příjemné společnosti netravala dlouho, až jsem možná na malou chvíli zalitoval, že jsem si nevybral, nějakou delší cestu. Benzinka u které jsem zaparkoval a natankoval, vypadala naprosto normálně. Samozřejmě na první pohled. První, co trošku divné byl název benzínu. Místo klasického Benzín Natural nebo Nafta, tu stálo Dětské slzy či takový Zoufalý křik.
Ano, správně. Tuhle benzínku lidé neviděli. Byla to totiž poslední zastávka před cestou do Pekla, přesně pro takové odvážlivce jako jsme my.
”Počkej na mně. Půjdeme dovnitř společně.” Houknu k Joleene. Mezitím, co vylezu natankovat auto.
Krom toho, že tu musíme koupit nějaké dary pro Mustang Sally, která nás dovede po tajné cestě… tak to považuji i za poslední zkoušku toho, jestli je na ní nějakým způsobem znatelné andělství. Pokud tady neuspějeme, stále můžeme covnout.

Nový den - ovšem, který den?
Azula

”Netuším.” Odpovím popravdě. Nikde na pokoji nevidím hodiny. O ty své, stejně tak jako o mobil, jsem bohužel přišel.
”Myslím, že se za chvíli objeví v našem pokoji doktorka, takže se jí můžeme zeptat.” Dodám však. Nevím, jak to dělá. Nějakým zázračným způsobem vycítí, když se její pacient probudí. Nemluvě o tom, že mezi její skvělé vlastnosti patří, objevit se na scéně v té nejméně vhodné chvíli.

”To jsem rád…” Zarazím se. Mohl jsem jí přikrýt, ale byl jsem opravdu rád, že jsem byl v posteli. Obávám se, že kdybych se o nějaké přikrývání pokoušel, tak by mně ráno našla válet se na zemi.
”Teda hlavně kvůli tomu, že nejsi mrtvá.” Upřesním lehce rozpačitě.

”Ne, taky myslím, že ne. Cítím se stále rozbitý, ale je to mnohem lepší.” S tím vykouzlím úsměv na tváři. Moc to nebolí, což beru jako velmi pozitivní zjištění.
”Víš včera jsem to neudělal. Takže to chci napravit.” Na malou chvíli se odmlčím. Chtěl bych jí toho tolik říct, ale to raději teď nechám. Určitě bude vhodná příležitost, kdy nebudeme oba tak moc nepoužitelní, jako teď.
”Chci ti poděkovat, že jsi to zařídila a vzala mně s sebou do Anglie. Moc to pro mně znamená.” Myslím to naprosto vážně.
No tak, řekni něco víc.
”Jsem tvým dlužníkem.”