Vypnutý Damien
Azula

”Ano, udělala to Temnota. A ano… je to proradná mrcha, která to může udělat, kdy se jí zamane… a ano, může… protože ho stvořila, tak ho má ve své moci.” Odpoví ti. Máš však poměrně problém rozeznat, jestli je naštvaná na onu Temnotu nebo na tebe, že pokládáš ony otázky.
”Jasně… vykládal o báji a potom si troufl na něco, co se jí nelíbilo. Je mi to jasné.” Dlouze si povzdechne. Ještě si jej prohlédne, než se otočí s úmyslem odejít.
”Bude v pořádku. Dejte tomu čas. Tady nic nezmůžu, takže vás nechám o samotě. Mám ještě spoustu věcí na práci.” S tím zmizí a nechá tě samotnou s Damienem, který je mimo… a hlavně se spoustou nezodpovězených otázek. Nemluvně o tom, že tu hrozí i fakt, že si Damien nebude něco pamatovat. Je možné, že si nebude pamatovat fakt, že ti měl v plánu pomoct? Co když se rozhodne obrátit proti tobě? Co budeš dělat? Podobné otázky začali tížit tvou mysl, mezitím co Damien stále poklidně ležel.

Spící Damien
Damien, doktorka

Nechám její lamentování bez odpovědi. Slova, co bych vypustila ze rtů, by nebyla moc hezká, a tak raději mlčím. Dovedu ji až k Damienovi. S překvapením sleduji, jak ho bez problémů zvedá a odnáší na postel. No jo, nadpřirozené bytosti mají několik výhod na své straně.

"Počkat cože? Tohle udělala Temnota?" zeptám se a odpoutám pohled od Damiena. Dívám se teď na doktorku. Necítím moc, že by se mi ulevilo, že jsem mu to neprovedla já.

"Tohle ona může udělat kdykoliv? Jak to? To ho nějak ovládá?" položím jí další ze série otázek, co mě právě napadají.

"Vyprávěl mi o Temnotě z bájí a pověstí. Chtěl mě učit..." zkusím jí odpovědět, ale pak se zarazím a víc raději neříkám. Pohled stočím k jeho klidně oddechující tváři.

"Takže bude v pořádku?" zeptám se jí ještě.

Vypnutý Damien
Azula

”Co je? Co zas blbnete? Uvědomte si, že tu nejste jenom vy.” Pronese doktorka předtím než vejde do pokoje.
Protože se Damien celou tu dobu neprobral, tak jsi byla nucena jí zavolat. Proplesknutí a ani voda nefungovalo. A ještě ke všemu, jsi žádné zranění na hlavě nenašla. Dle toho jak se mu zvedal hrudník v trošku jiných intervalech na které jsi zvyklá, dýchal a to byla dobrá zpráva. Asi tak jediná na celé té šílené situaci.
”K čertu…” Pronese doktorka, která ho vezme do náruče a položí ho na postel. Což je velmi nevhodné v případě, kdyby měl nějaký úraz.
”Ta Temná mrcha ho zase vypla.” Zavrčí vztekle.
”Museli jste dělat něco, co se jí nelíbilo.” Něco ti říká, že má s celou tou situací nějakou zkušenost.
”Až se probere, tak je velmi možné, že si nějakou část dění nebude pamatovat.” Varuje a dlouze si přitom povzdechne.

Nehody
Damien

Další jeho slova jsou vyslovena tak, že jim nejde moc věřit. Jsou nejistá, taková... zmatená a prostě... hm zvláštní. A tak čekám na další vysvětlení, pochvalu, nebo uznání mých schopností. Jenže nic z toho se nestane. Damien se ani nehne. Šťouchnu do jeho žeber jemně nohou.

"Hej, to není vtipný," upozorním jej nespokojeně. Když ani teď se nic neozve, tak si strhnu šátek na krk, takže mi tam zůstane jako doplněk a já poprvé spatřím následky svých činů.

"A sakra, nenene! Do háje!" zalamentuju a ihned si k němu přikleknu, abych mohla zkontrolovat, zda dýchá. Otočím jej tak, aby byl ve stabilizované poloze.

"Damiene, prober se, no tak! To byla jen malá rána! Vždyť to ani nedunělo!" protestuji tiše a jemně jej zkusím proplesknout. Pokud ani to nevyjde. Doběhnu k umyvadlu pro trochu vody, abych jej probudila lehkým pokropením pár kapkami. Jestli ani tohle nevyjde, zavolám ihned doktorku.

"Damiene, halo, Damiene, vstávej. Fakt není ideální čas na spaní..." Prsty mu projíždím vlasy, abych zkusila najít nějakou ránu, která by krvácela, nebo bouli.

Bum
Azula

”Já… jsem tak byl stvořen. Stvořila mně Temnota.” Pronesu zmateně. Něco ve mně s onou vyslovenou odpovědí nesouhlasí a já tomu vůbec nerozumím.
Mám takový pocit, že na malou chvíli přede mnou sedí mnohem mladší verze Zuli. Několikrát zamrkám a opět jí vidím, tak jak skutečně vypadá.
Je to šílené, ale asi víc je šílené, že jsem se jí tak intimně dotýkal rtů. Mám takový pocit, že by to jistě zašlo dál, kdyby mně v tom nevyrušila. Říkal jsem jí ty věci a nejvíc mně děsí, že jsem to myslel vážně. A to nemluvím o tom, že se mi to vlastně celé líbilo.

Naprosto rozhozený na ní pohlédnu, ale to ona vůbec nevidí. Nejsem schopen slov a tak tam jen sedím, mezitím co ona mluví.
Co se to se mnou děje? Odpovědi se nedočkám hlavně z toho důvodu, že otázka byla položená pouze v mé hlavě a také tu je i ten důvod, kdy se žuchnutím skončím na zemi.
Asi jsem blbě dopadl, protože se mi před očima objeví černo a vítá mně sladká náruč temnoty.

Kupředu velký skok a pak krok zpět
Damien

Jeho ruka na mé tváři je asi tak příjemná jako kohokoliv aspoň trochu sympatického. Je to zvláštně intimní, jak mám šátek přes oči a navíc taky fakt, že oba mluvíme tiše. Jako kdyby nás mohl někdo poslouchat. Nejspíš to pomáhá Damienovi nastavit určitou laťku dramatu, kterou chce dostat do svého výkladu. A musím uznat, že mu to teda jde.

Avšak, když se jeho ruce dostanou na moje rty, myšlenky se mi splaší a rytmus srdce se naruší.

*Co to dělá? Proč se mě takhle dotýká? Učí mě používat jiné smysly? Chce mě políbit? Chce mě rozhodit, aby se mi mohl zase smát? Nebo ukázat, jak je důležité mít se pořád na pozoru?!*

Je těžké ho poslouchat a rozumět mu. Ale přesto se o to snažím. Doufám, že jeho slova nějak objasní jeho chování. Ale zbývá stále příliš možností. Vždyť proč bych byla jeho světlem? To jsou věty, které se říkají holkám, abyste je rychle obměkčili.

"Mluvil jsi o Temnotě a tom, jak neměla pražádné rodičovské pudy. Nesnášela svoje děti, které nebyly podle jejího gusta," připomenu mu tiše po té, co polknu. Některé věci se špatně potlačují. Zvednu ruku a sundám jeho ruku z mých rtů a krátce ji sevřu ve svých dlaních.

"Jak ses vůbec dostal k tomu, že ses stal Stínochodcem?" položím raději otázku, abych odvrátila případnou pozornost od mého rozechvělého hlasu a rudých tváří. Ale pak zavrtím hlavou. Pustím jeho ruku.

"Neblahými předtuchami mě nevyděsíš, Damiene. Postřelil mě pomstichtivý démon. A ukradla jsem něco archandělovi. Takže ano, jestli se se mnou budeš paktovat, tak nejspíš se stane něco špatného," připustím a pokrčím rameny. "Tak, přestaň mi tady mazat med kolem pusy. Mou pozornost už máš. Co dál? Jak se projevuje temnota?" vrátím se k předchozímu tématu.

"Jsem připravena na další krok. Koukej." Abych mu dokázala, že nepotřebuji vidět, abych fungovala, že se nebojím absence světla, tak využiji naší blízkosti, rychle zakročím za jeho nohy pouze s krátkým tlakem na správná místa na jeho ramenou, jej kontrolovala shodím na zem.

"Tak, co prošla jsem zkouškou?" zeptám se s úsměvem. Ano, vytahuju se.

Seznamování se...
Azula

Zatraceně… já jsem to řekl nahlas… no a co? Kašlat na to.
To co se teď odehrávalo, bylo velmi nebezpečné. Dlouhou dobu jsem fungoval sám a líbilo se mi to. Vždycky jsem si myslel, že nejsem schopen citu a když jsem byl polomrtvý spatřil jsem anděla s růžovými vlasy. Něco se probudilu k životu. Její otec to zjistil, viděl to na mých očích a slyšel to, když jsem vyslovil její jméno. Bylo to tak hmatatelné, až to vyděsilo nejen jeho. To byl hlavní důvod, proč jsem nepřemýšlel a zmizel.
A teď tu jsme spolu. Jenom my dva. Hladím ji po tváři a užívám si její skutečnost.
”Ne… Doposud jsem si to myslel, že ona je tak lákavá, že jsem netoužil vycházet na světlo, ale to se změnilo ve chvíli, co jsem tě poznal.” Pronesu tiše, sotva slyšitelně. Bylo by dobře, kdyby mi nerozuměla.
Seber se zatraceně.
”Cítím se s tebou jako můra přitahována světlem… a to světlo představuješ ty. Bojím se, že to nedopadne dobře.” Prsty se dotknu jejich rtů.
”K čertu, už ani nevím, kde jsem skončil.” Dodám a těžko odolávám tomu, abych ji nepolíbil. Ta blízkost je neskutečně úžasná a zároveň děsivá… ale nikdy jsem se necítil tolik naživu, jako nyní.

Seznamování se
Damien

Chvilku mlčí a já bych začala i pochybovat, zda je se mnou v místnosti, kdybych nevnímala jemné proudění vzduchu, když dýchal a kdybych si nebyla jistá, že jsem ho neslyšela nikam jít. Je to zvláštní, vědět, že tu je, ale přitom jej nevidět. Jen tušit, že když bych zvedla ruku, tak bych se ho mohla dotknout.

Je to neskutečně elektrizující, když se mne dotkne. Snad, že jsem nějaký dotyk čekala, lačněla po něm! V momentu, kdy skončila ruka jemně na mé tváři, jsem skoro zapomněla na vše, co řekl o Temnotě. Tohle bylo... nebezpečné!

Ale pak řekne slova o můře a o světle. Překvapeně zkusím vytáhnout obočí. Kvůli šátku to moc nejde, a tak spíš jemně nakloním hlavu ke straně. Musím polknout, abych mohla promluvit. Zatracený Stínochodec a jeho blízkost!

"Temnotou? To je tak lákavá?" zeptám se, jak jsem si nebyla jistá, zda jsem pochopila, co tou poslední větou chtěl říct. "Takže ji potkám taky osobně? Temnotu? Jako... v podobě tvora?"

Seznamování s Temnotou
Azula

Nemůžu si pomoct, ale když se na ni dívám, jak má ten šátek na očích a je naprosto v klidu… strašně mně to přitahuje a neskutečně rozptyluje.
Nemluvě o tom, že jsem k ní tak blízko. A když se otočí, jako kdyby věděla, kde přímo jsem… zadržím dech.
”Dalo by se říct, že se jedná o bytost. Existuje mnoho možností, jak ji popsat, ale jí samotné se neskutečně líbí, jak ji popisovali v řecké mytologii… protože je to svým způsobem nejblíže.” Dál jsem v její blízkosti a prohlížím si zblízka její krásnou tvář. Pohledem se zastavím u rtů, které bych tak toužil políbit. Ta touha zjistit, jak chutnají je neskutečně, že chvíli mlčím a snažím se soustředit.
”Kdy se jednalo o jednoho z prvních bohů, který vznikl z provorpočátečního Chaosu. S temnou nocí Nyktou, která rovněž povstala z Chaosu, zplodili Aithera – boha jasného světla, a Hémeru – bohyni jasného dne. Podle pověsti Erebos, tak se jmenoval a Nyx se svými dětmi nebyli spokojeni a tak Erebos, aby své děti nespatřil, odešel do podsvětí a už odtud nevyšel.” Dopovím a nemůžu si pomoct. Je to silnější než já, kdy moje ruka spočine na její tváři, kdy ji po ní jemně přejedu, s úmyslem ji pohladit.
”Ano, přesně tak.” Pronesu zastřeným hlasem.
”Nemůžu si pomoct, ale cítím se jako můra přitahována světlem.” Řeknu nahlas svou myšlenku, aniž bych tušil, že jsem to udělal.

První cvičení s Temnotou
Damien

Škoda, že to neřekl nahlas, kdyby došlo na to, vysvětlila bych mu velmi rychle, že ani cukr, ani káva nemůže za hromadu slov, co se ze mě řinula jeho směrem. Prostě jen umím mluvit. A používám víc vět než jen nutné minimum. Dost často i souvětí!

Chvilku se na něj nedůvěřivě dívám, když přede mnou stojí se šátkem. Nejsem si jistá, jestli to myslí vážně, nebo ne. Ale nakonec jen přikývnu a otočím se k němu zády, aby mi šátek mohl uvázat přes oči.

"Hlavně, že to máš promyšlené," pousměji se ještě na něj s krátkým pobaveným úšklebkem. Koukám, že se mi podařilo zamotat se do vlastních slov. A to je teprve ráno! Ha, myslím, že srovnávám skóre! 1:1, blonďáku!

Jak ode mě odstoupí a začne chodit po místnosti, tak jej sluchem stále kontroluji a určuji, kde stojí. Jedno z mých nejlepších představení je se zavázanýma očima. Tedy spíš bylo. Nekroutím tedy hlavou do strany, ani se mi nezrychluje tep, nesnažím se koukat přes látku, prostě s tím vůbec nebojuji. Přijímám temnotu, jak je. Není mi cizí. A tak čekám na další instrukce a vnímám jeho chůzi. Jsem zvědavá a tak trochu se ... těším.

Při jeho slovech, jež mi šeptem prozradí, zatímco stojí těsně za mnou, se pomalu zhluboka nadechnu. Když se člověk opravdu soustředí na nějaký smysl, je to pak o tolik silnější. A teď jsem posilovala sluch. A taky možná trochu i čich. Jeho hlas byl příjemný a ačkoliv tuším, že se baví, rozhodně mi tohle nevadí. Oh, to ani v nejmenším. Příjemné šimrání v podbříšku mě upozorňuje, jak moc příjemné mi tohle i jeho blízkost je. Neodolám a lehce pootočím hlavu k němu.

"Snažím se říct, že temnota je všude, i když ji nevidíme? Že souvisí s nebezpečím? Ale co to teda je?" zeptám se a při poslední otázce se na něj už otočím kompletně. Jen po paměti odhaduji, kam hlavu zvednout, abych se mu "dívala" do tváře.

"Stínochodci, ale stejně potřebují stíny, ne? Když je to kompletně světlá místnost, nemůžete z ní, ne?"