Už jen společně
Sierra

”To máš pravdu. Bylo toho moc v tak krátkém čase, až je to k neuvěření.” Též zašeptám a dál jí přitom hladím po zádech. Je to opravdu neskutečně příjemné být v její blízkosti. Cítit, jak je skutečná a že se nejedná o pouhý sen. Odolám nutkání si to ještě ověřit štípnutím se do ruky.

Tahle kouzelná chvíle je přerušená jejím uvědoměním. Překvapeně na ní pohlédnu, když se ode mně poodtáhne a začne mluvit. Zdá se, že se aspoň na chvíli vrátí do svého živlu.
Je strašně roztomilá, když takto přemýšlí nahlas.
Vznášela se nad zemí. Škoda, že jsem u toho nebyl.
Nicméně má pravdu. Sice jsem se nepřistihl při tom, že bych levitoval, ale vyléčila se mi moje zlomená ruka a to během chvilky.
”Potřeboval bych udělat pár testů, abych zjistil víc o našich nynějších schopnostech a všem kolem toho.” Přidám se k ní v přemýšlení nahlas.
Snažím se už nějakou dobu zjišťovat magii pomocí vědy. Někdy jsou dny, kdy se mi něco zadaří zjistit a jindy jsou dny, kdy magie neskutečně zprzní vědu.
Možná kdybych měl lepší prostředky na zkoumání a ne ty, co mám, tak by to mohlo být úplně jiné.
”Mohl bych nám odebrat krev a prozkoumat změny v ní. Ještě bych někde mohl mít výsledky z minula.” Dodám ještě, jak jsem to vlastně myslel. Nemám v úmyslu pokoušet štěstí a opět málem vyhodit do povětří pracovnu.
”A stejně nic nakonec nevybuchlo.” Ohradím se, kdyby to náhodou chtěla připomínat. Jen mi v pracovně shořel jeden stroj, který jsem stihl uhasit, akorát jsme museli strašně dlouho větrat, než jsme z ní dostali veškerý kouř pryč.
Líbí se mi, jak se pomalu vracíme do našeho normálu.
”Nicméně i zatím bez testů mohu říct, že je to opravdu možné, že jsme opravdu tak mocní.” Avšak nemůžu se zbavit pocitu, že přeci jen má žena, je o něco více mocnější než jsem já. Nevadí mi to. Vlastně je díky tomu více přitažlivá a já jsem opravdu ten nejšťastnější muž na světě.
”Takže dovolíš mi, abych ti odebral krev?” Ne, prostě si nemůžu pomoct.

V přístavu
Zachary

On vždycky tak nějak ví, co zrovna potřebuji. Teď, po prolomení té kletby, je to jako kdybychom skutečně byli jedna duše ve dvou tělech. Stejně jako on tuší věci o mně, tak je tomu i naopak. A nebo prostě jen oba dva potřebujeme to samé. Objetí a chvilku klidu a lidského tepla u sebe. Vděčně se utápím v jeho jistých a vřelých očích. Nejde mi si už představit, jak jsem žila kdy bez něj. Celý můj dosavadní život v těle Sierry Judith von Grimmelshausen se zdá být jen jako sen, život někoho jiného.

"Teď už nás čeká jen všechno spolu," pošeptám mu v odpověď a zoufale doufám, že říkám pravdu. Příliš mnoho důležitých lidí v mém životě příliš rychle a bolestivě odešlo, až zanechali ve mne díru. Kdyby to stejné udělal Zachary, myslím, že by se nenašlo nic, co by tu díru dokázalo naplnit.

Opět se přivinu k jeho hrudi a položím si na jeho rameno hlavu. Potřebuji teď svůj přístav, aspoň na chvilku se přestat kymácet na tom rozbouřeném moři. Zavřu oči a jen poslouchám, jak jeho - nebo snad naše? - srdce bije.

"Já vím, že to společně všechno zvládneme. Jen... teď chvilku potřebuji jen tohle. Pak dopiju čaj a začnu fungovat. Jen je toho strašně moc najednou. Moje uvěznění, jeho útok na Bílou radu, Morganino obětování se, ty mrtvoly..." šeptám pomalu a útržkovitě do jeho košile. Oči už mám otevřené, ale koukám pouze do minulosti, přítomnost nevidím.

"A ta magie. Tolik magie jsem nikdy necítila!" uvědomím si a trochu se poodtáhnu, abych se mu mohla podívat do tváře. "V jednu chvíli jsem se i vznášela nad zemí! A to jsem se na to ani nemusela soustředit! Ach, Zachu, to jsme opravdu tak mocní? Znamená to, že teď už nebudou ti zlí stíhat s námi kroky a ne naopak?"

Samozřejmě, že můj mozek postupně přešel opět do pracovního módu, i když jen pozvolna a trochu oklikou. Ale už myslím na to, kolika lidem zvládneme takto pomoci a kolik dobrého zvládneme tak vykonat. A tato myšlenka je právě to, co mě zvládá držet na nohou v jeho náručí.

Společně to zvládneme
Sierra

Vůbec se jí nedivím, že tam nechce jít a stejně tak je mi jasné, že tam nakonec půjde, což její slova následně potvrdí. Moje polovička je prostě obdivuhodná bojovnice a já jsem rád, že jí mohu stát takto po boku.
”Dobře.” Má pravdu, že musí někdo zůstat doma a postarat se o děti. S odchodem Bastet a zmizením Morgany, není nikdo na koho bychom se v tomto ohledu mohli obrátit. Bastet pro mně byla vším a asi mi ještě bude dlouho trvat se s tím srovnat, že tu teď není. Nejsem však na to sám, mám tady svou úžasnou ženu a děti.
Nikdy ve snu by mně nenapadlo, že bych mohl někdy mít takto úžasný život.

Poté, co jsem vyslovil ta slova, mi došla jaká to byla hloupost. Mluvilo ze mně zoufalství z toho, že nejsem schopen své milované pomoct.
Je mi jasné, proč se tak rozhodla a vysvětlení, kterého se mi dostalo, mi to jen potvrdilo.
”Omlouvám se, že mně taková hloupost napadla.”
Má pravdu v tom, že po nějakém čase se z toho dostane. Čas všechny rány vyléčí a mluvím ze své zkušenosti, vzhledem k tomu, že jsem si prožil něco podobného jako ona. Avšak těch mrtvol nebylo tolik, ale pouze dvě.
Dlouhou dobu se mi dařilo na to zapomenout, ale setkání s Luciferem mi to připomnělo a potom to, co si prožila má žena. Jenže teď nejde o mně, ale o ní. Musím být silný, to teď potřebuje.

Pevně jí sevřu v objetí, jako kdyby to bylo jediné, co jí drží pohromadě.
Poté ji opatrně nakloním tvář, aby se mi mohla podívat do očí a upřímně se do jejich očích zahledím.
”Jsem tady a vždycky budu. Jsi mým životem.” Pošeptám tiše a dám jí pusu na čelo. Vyčaruji na své tváři úsměv, i když nejspíše nebude mít žádný účinek, rukou jí přitom hladím po zádech a stále jí svírám v objetí do doby, než bude chtít, abych přestal.

Chytání se záchranného lana
Zachary

Položím svou ruku na ruku, kterou položil na mé rameno, a pohladím ji. Jeho gesto mi pomáhá v tom, udržet se v přítomnosti, a tak se jí chytám jako záchranného lana. Bůh ví, že přesně to teď potřebuji.

"Nechci," řeknu upřímně na jeho otázku, zda tam za ním chci jít. Ani jeho pokus mi nepomůže se tvářit o něco méně sklesle. "Ale půjdu tam. Sama. Někdo musí hlídat děti. A on vypadal, že má něco důležitého na srdci. Zachránil ty dvě děti, zaslouží si aspoň to, abych se tam objevila. Ať chce cokoliv," pokračuji tiše a dál s sebou vláčím ten balvan povinnosti ke světu a k ostatním lidem. Vážně bych někdy chtěla být ten člověk, který se nestará o nic jiného než o sebe. Musí to být o tolik jednodušší!

Jenže já taková nejsem. Stejně jako nejsem ten člověk, co jde jednodušší cestou, pokud jde o jakoukoliv formu podvádění. Zavrtím proto hlavou na jeho další nabídku a podívám se na svou druhou polovičku.

"Žádné mazání ani potlačování paměti," řeknu rozhodně a dávám si záležet, abych neuhnula od něj pohledem, aby věděl, že to myslím smrtelně vážně. Jakkoliv to bolí, jakkoliv mě to děsí, pořád je to něco, co se stalo. Někdo na ty lidi myslet musí. A pokud to mám být já, tak budiž.

"Bylo to strašné. Král Edenu provedl těm lidem strašné věci. Ale nestojím o to, abych zase na něco zapomněla. Zapomnění nic nevyřeší. Jen má člověk pak spousty otázek," vysvětlím svůj postoj, i když si myslím, že by mě zrovna Zach měl chápat.

"Dostanu se z toho, neboj. Když budeš u mě, tak mi to půjde snáz," pousměji se na něj krátce a pak se zvednu do jeho objetí, abych jej mohla cítit u sebe. Mou skálu. Můj přístav. Mou záchranu.

Jsem pevný jako skála, o kterou se můžeš opřít.
Sierra

Cítím, jak jí něco užírá, ale nemám nejmenší tušení, co je příčinou. A tak se snažím dál mluvit, i když mě s určitou pravděpodobností neposlouchá a to jen kvůli tomu, aby věděla, že jsem tady s ní.

Poté však promluví tiše, že jí stěží slyším a rozumím. Nejdříve se chci hloupě zeptat, co tím myslí, jenže ona pokračuje dál ve své řeči.
Na sucho polknu. Dobrotivý Bože. Jsme v šoku z toho, čím si musela moje žena projít a já tam nebyl, abych jí pomohl.
Stojím jako solný sloup, neschopen se pohnout. Jako kdybych měl obavu, že by ji mohl můj sebemenší pohyb vyrušit. V duchu se však snažím přemluvit k pohybu, k tomu, abych něco udělal.
Ten její pohled s posledními slovy způsobí, že nakonec udělám první krok a následně další, ža nakonec dojdu k ní.
”Já… nebyla to tvá vina. Nemohla si tomu zabránit.” Zmůžu se nakonec a položím ji opatrně ruku na rameno, aby věděla, že jsem tu s ní a že jí nikdy neopustím. Na tohle nejsou správná slova. Slova totiž nezmění minulost. Karty už byly rozdány a my se jen musíme vyrovnat s výsledky, ač jsou sebehorší.
”Chceš tam za ním jít? Půjdu s tebou, jako tvůj muž. Bodyguard.” Poslední slova jsem řekl spíše pro odlehčení nálady.
”Kdybys chtěla, tak můžu vymyslet nějaký lektvar, který by potlačil ty strašné výjevy. Musela si vidět strašné věci.” Napadne mně po chvíli. Jsme přece čaroděj a můžu s tím něco udělat. Můžu své ženě pomoct. Obzvláště, když se mi vrátila schopnost a to všechno. Prostě cokoliv, proto, aby se má žena necítila, tak strašně.

Jak se chovat jako normální čarodějové?
Zachary

Hrnek obemknu svýma rukama navzdory tomu, že tak pálí. Připadá mi to jako záchrana, jako ujištění, že tohle není sen, že se neprobudím. Pomalu vdechnu do sebe vůni linoucí se z toho šálku. Na chvilku dokonce zavřu oči, abych si to vychutnala. Otázky muže mého života neslyším, jak jsem ponořená do vlastních myšlenek.

Počet mrtvých lidí, co jsem za dnešek viděla, jsem neviděla za celý život dohromady. Chlad prostupující mojí osobou jen při té vzpomínce je něco, co ze sebe nemohu setřást, ani s pomocí hrnku a teplého čaje v něm.

"Zůstali jediní tři přeživší," řeknu pak tiše směrem k Zacharymu, ale nepodívám se za něj. Vzpomínám si na toho starce a ty dvě děti. "Jeden starý muž se schoval s dvěma dětmi a přežili. Jako jediní."

Dlouze vydechnu a stále hledím na hladinu nápoje. Kéž by se mi před očima neodehrávala ta celá situace znovu.

"Když jsem je odtamtud dostala, tak mi ten muž řekl, ať přijdu zítra znovu. Že mi chce něco důležitého říct..." doplním ještě a s těžkým knedlíkem v krku polknu. Pak zvednu utrápený pohled k mému nastávajícímu a žádám jej beze slov, aby zabránil tomu chladu, co svírá mou duši a mou mysl.

V pokoji s Elxarem
Irace

Je na Elxarovi vidět, že jsi ho maličko překvapila svou reakcí. Vyskočí na nohy, shodí přitom popcorn, který je naprosto všude a začne vztekle pochodovat po místnosti. Vypne přitom televizi, které vysílala záznam mučení Raye. Následně ji shodí na zem.
”Já vím o co ti jde? Chceš mně nasrat, že?” Zavrčí. Hrábne rukou přitom ke svému pasu, kde se mu houpal nůž a začne si s ním hrát.
”Ač se mi líbí představa toho, jak do tebe s ním několikrát bodnu, tak to neudělám.” Zavrtí hlavou. Je na něm vidět, že má z Adrase poměrně nahnáno. Kdo by také neměl? Je to sadista, postrádající styl a eleganci. Peklo za dob Lucifera prosperovalo a bylo to příjemné místo. Teď to je jen žumpa, skládka. Celé to tu chátrá.

Vzhůru k útočišti
Cat

Jsem opravdu rád, že nemusím lítat po žádném obchoďáku. Opravdu nesnáším nakupování a ty davy lidí.

Nějak se nevyjadřuje k mým poznámkám, za co ji budu asi muset udělit malé bezvýznamné plus. Můj instinkt totiž málokdy lže. Díky němu jsem přežil tak dlouho sám.
Celý tenhle výlet je Totiž naprostá hloupost a neskutečné koledování si o malér. Nemám z toho strach. Jen jsem se naučil, že štěstí přeje připraveným a proto mám v kufru zbraně, jak magické, tak obyčejné a samozřejmě jsem já sám zbraní.
”Nepovídejte. Já říkám samé rozumné věci. Například vás varuji před případným nebezpečím, protože vy ho zřejmě nevidíte.” Ne, opravdu jsem si nemohl pomoct. Kdybych věděl o jejím nutkání, tak bych jí opravdu poděkoval, že nic takového neudělala. Protože bych těžce odolával tomu, jí za to ukousnout ruku. Jsem medvěd, žádný pes.
”Takže plán je takový, nejdříve zajdeme do útočiště. Tam si v klidu uděláte to svoje lokalizační kouzlo. Sejdeme se s tím vaším strýčkem a pokud nás nenavede na žádnou další stopu, tak se vrátíme zpátky do Londýna. Je vám to jasné?” A opovažte se mít nějaké námitky. To raději nahlas neřeknu.
Její bratr by jistě protestoval už ohledně toho hledání strýčka a nejraději by posadil na první letadlo, ale znám tyto typy žen a nechce se mi jí potom znova nahánět, když by se jí podařilo mi utéct. Během toho, co bychom byli oddělení by se jí mohlo něco stát. Protože ta ženská je magnet na průsery.

Zbytek cesty k útočišti mlčím. Všechno potřebné jsme si vyjasnili a jsem hodný, nebudu jí stále omlacovat o hlavu, že to co dělá je naprostá hovadina. Někteří si na to holt musí přijít sami.
Zhruba po necelých dvaceti minutách, konečně dorazíme na místo určení.
K poměrně staré budově, která vypadá, že zažila lepší časy. Byt v ní se nachází ve sklepě a je poměrně rozsáhlý.
Snažil jsem se ho udělat útulným a je v něm vše potřebné. Dokonce tu mám i nějaké to jídlo v konzervách a něco se najde i v mrazáku. Pořádná lékárnička nemůže chybět a stejně tak i minibar.
”Buďte tu jako doma.” Pronesu a vydám se přitom do kuchyně, ohřát si nějakou tu konzervu, neboť mám pořádný hlad a to je možná důvod, proč jsem na ní byl tak protivný.

Konec plánování
Simon, Gabriela a spol

Pobaveně se podívám na Simona.

"Tobě zní sexy všechno, co obnáší násilí, nemám pravdu?" zeptám se, ale vůbec nečekám na odpověď. Místo toho se pustím do dalšího dílku pizzy. Ruku s nyní již plnou skleničkou, si postavím před sebe na stůl, ale ještě se do toho nehrnu.

"To je jedno, stačí mi vědět, že s tím budeme počítat. Stejně to nikdy nejde podle plánu, aspoň víme, kde se to přesně může podělat," pousměji se klidně na Gabrielu, aby se tolik netrápila tím, že nevíme, co všechno tato tajná zbraň umí.

"No, otázka je, jak dlouho potřebuje doktor na vyrobení onoho přeměného nápoje. A také, jak rychle dokážeš zaujmout ty dva," pokrčím rameny.

Sním zbytek toho dílku a pak už si otřu ruce do ubrousku.

"Za mě čím dřív, tím líp. Sice tam čas běží jinak, ale nechci ty dva maniaky běhat tady po světě ani o vteřinu déle, než bude naprosto nezbytné."

Pán chytrolín
~Ethan~

"Jistě, že mám všechno u sebe a navíc lokalizační kouzlo není náročné na ingredience," jen jsem vynechala onu část, že by se daly najít dokonce v obyčejné kuchyni, ale pochybovala jsem, že on něco jako kuchyň bude mít. Nezdál se mi jako usedlý typ. Další důležitou ingrediencí byla čarodějka, jinak by to mohl dělat každý.

Raději jsem jeho neomalené poznámky přešla. Proč by jinak Kaetenay posílal otci dopisy, kdyby spolu nebyli za dobře? Otevřené už byly, takže si je jistě přečetl. Navíc podle jména jsem usoudila, že je původem indián, a ti mají tendenci se neustále někam přesouvat, takže jsem doufala, že Chicago nebyla jedna z jeho zastávek. Amerika byla fajn, ale projet křížem krážem jsem ji opravdu nemusela.

"Konečně jste řekl něco rozumného," usmála jsem se na něj a potlačila jsem nutkání jej poplácat po hlavě jako nějakého psa. Takové sklony mívám skoro pořád, protože jsem to, co jsem. Čarodějka v kůži vlkodlaka. Úžasná kombinace. Což by mě někdy zajímalo, proč po mě Drákula tolik jde, když mě nemůže proměnit v upíra.

Pak mě trkla jedna nemilá představa, jestli je úplně v Americe ve stejný čas jako v Londýně.