Andor.cz - Dračí doupě online

Oddíl sebevrahů
Gabriela

"No to sice jo. Ale jsem teď jen kousek od toho, abych tě naučila pít, klít a jít na tah. Víš kolik práce by tím bylo zmařeno?!" zažertuji honem, protože má Gabriela pravdu. Tonout v sebelitování můžu kdykoliv po tom, co tímhle jezerem sraček proplaveme.

Protočím očima, když slyším ten jejich úžasný plán.

"To je mi teda materiál. Další, co chce umřít pro věc. A až všichni umřete, kdo tady bude, aby věci dotáhl do konce?" zavrtím hlavou. "V tom případě jsem ráda, že jsem ti ty schopnosti sebrala. Jeden aby si dával pozor i na archanděli, aby nestrkali prsty do zásuvek. Hrůza."

Zřejmě se mi vrací elán a vyřídilka. Další plán se mi líbí o mnoho více. Přikyvuji a lehce ji plesknu rukou do stehna.

"No, tak vidíš! Dobré zprávy si necháváš nakonec! Tak to zní jako dostatečně solidní plán, abychom ho mohli nazvat plánem Á," usměji se na ní a zvednu se. Pak ji podám ruku, aby se zvedla i ona.

To, že jsme na to prakticky sami, už raději nekomentuji. Akorát bych se musela zase rozčilovat.

"Tak pojď, jdeme zpátky. Musím oznámit fešákovi, že si nesmí sundavat přede mnou košili, jinak se z něj stane obyčejný člověk," pokračuji dál s dramatickým povzdechem. "A mám zase hlad, myslíš, že sem dováží pizza? Mám strašnou chuť na pizzu. A čokoládový dort. Nebo aspoň nugátové knedlíčky..."

Už je čas jít domů...

Klidně čekám na to, až se muž vynadívá do mých očí. Mluvila jsem v tomto ohledu pravdu. Jsou již v bezpečí a já bych jim neublížila. Nedělá mi tedy problém počkat, až sám usoudí, že v mých oknech do duše nevidí žádný špatný úmysl. Jen to ve mě posílí úctu k němu, k muži, který zachránil dvě děti. Rozhodně se mu toho povedlo mnohem více, než mě za posledních... ach škoda počítat.

"Proč se ptáte kdo jsem, když to tušíte?" zeptám se ho se zavrtěním hlavy. Nechci se sem vracet, ani si povídat o sobě, a proto mu nic takového neslibuji.

"Běžte odvést ty děti do bezpečí," řeknu raději a počkám až on i s nimi v těch dveřích zmizí.

Sotva tu zůstanu stát sama, promnu si krk a znovu se rozhlédnu kolem. Nemyslím, že je ještě možné někoho zde zachránit. S pocitem spráskaného psa se podívám na vyzvánějící telefon. Zach. Musí umírat strachy.

*Stejně jako Bastet, která ovšem nedostane dobré zprávy, * připomene mi hlas v hlavě.

Je čas jít domů. Zaslouží si pravdu.

Telefon nechám vyzvánět a požiji své nově nabyté síly k tomu, abych si sama otevřela portál do svého domu, kde na mě již nejspíše čekají. Vstoupím přes pracovnu, tak jako obvykle. Zavřu portál a vydám se do domu.

"Zachu? Bastet?" zavolám do domu, abych neměla nejmenší problém je najít.

Sebevražedný oddíl
Joleene

”Nebuď zbytečně tak tragická.” Pokusí se o povzbudivý úsměv.
”Vždycky jsme mohli umřít. Možná schránka neumřela, ale tím resetem zemřela duše.” Je ti jasné o čem mluví. Nebylo to dávno, kdy jsi prosila Mala o to, aby ti slíbil, že zabrání tomu, že když umře tělo, tak bude tvá povaha a to čím jsi teď, smazáno.

Se zájmem v očích si prohlíží přívěšek.
”Dal ti dveře.” Ušklíbne se přitom. Pozorně však poslouchá tvůj plán.
”Nezní to vůbec špatně, ale bylo by to až moc jednoduché. I když určitě by je to překvapilo...”
Tentokrát je to ona, které se snaží koukat někam jinam než na tebe.
”To bude teď asi maličko problém onen plán aplikovat. Obzvláště, když už nejsem tak obávaný archanděl. Obsahovalo to totiž návštěvu mého staršího bratra a jistou promluvu do duše při které bychom s určitou pravděpodobností zemřeli oba dva, ale oni by přišli na chvíli o výhodu.” Přizná se ti s plánem. Takže proto se tak rychle smířila s tím, že je smrtelná. Ona to totiž čekala.
”Alchymista zná jeden lektvar, který by měl vytvořit pro okolí iluzi, že dotyčný vypadá jinak. Nevím, jak to přesně funguje. Ale mělo by to být pro tebe a pro Simona. Vydrželo by to do té chvíli, než byste se dostali do jeho hlavy. Něco jako Trojský kůň. Samozřejmě, že toto všechno bylo stvořeno na teorii. Praxe nebyla žádná a celkově se jednalo o sebevražednou akci. Protože by se do jeho hlavy propašovala bomba.” Bratři by se tak zničili, ale stálo by to neskutečnou cenu.
”Jenže díky dveřím a té tvé schopnosti to může být jinak. Takže bych to vůbec nedávala jako možnost Zet.” Podívá se na tebe omluvně.
”Pravdou je, že není nikdo, kdo by nám pomohl. Jsme na to sami.”

Přeživší
Sierra

Čaroděj se ti podívá upřeně do očí, jako kdybych v nich hledal pravdu, což pravděpodobně opravdu dělá. Zdá se, že s odpovědí je nakonec spokojen, protože magii, která doposud visela ve vzduchu jako Damaklův meč přestaneš cítit.
”Dobře, dejme tomu, že vám budu věřit.” Pronese, pocítíš však jiný druh magie, kterou začne spřádat a to únikové dveře.
Pravděpodobně to kouzlo nevytvořil, aby na sebe neupoutal pozornost a místo toho se s nimi schoval, což jim zachránilo život.
”Odvedu děti do bezpečí, zařídím sem úklidovou četu a až si budu jist, že dětem nic nehrozí, tak bych se s vámi tady rád viděl. Co třeba zítra?” Promluví klidným hlasem a otevře přitom dveře. Nejdříve do nich nakoukne, aby si ověřil zda je čistý vzduch. Díky své magii cítíš, že venku nic magického nehrozí.
”Rád bych si s vámi promluvil. Zjistil o vás více a také vám něco nabídl.” S tím naznačí dětem, aby vešli do dveří.
”Nebyla to vaše vina. Děti nemohou za hříchy rodičů.” S těmi slovy se za ním zavřou oči. Nechá tě tak samotnou se svou magii a se spoustou otázek, zda se.
Chvíli po jeho odchodu ti mobil začne vyzvánět jako šílený a po pohledu na displej to není nikdo jiný než tvůj vyděšený muž.

Přeživší


Už jsem skoro ztratila naději, že kromě bolesti a smrti tu nic nenaleznu. Ale když mi magie zašeptala, že tu cítí někoho živého a dobře schovaného, do srdce se mi opět vrátil slabý plamínek tepla. Naděje nezemřela a s tím zůstala naživu i moje touha pomoci (žádná mezera mezi slabikami po a moci).

Nerada lžu. To snad víte. Zastávám názor, že pravda je velmi důležitá, ne-li esenciální.

"Už tu není. Jedna mocná čarodějka se obětovala, aby jej mohla odstranit z této reality. Není to ale hezký pohled. Zavřete prosím sobě i dětem oči. Dostanu vás ven, abyste se na to nemuseli vůbec dívat," promluvím na toho muže klidně a dívám se mu zpříma do očí.

Prosím magii, aby se u mě držela a chránila mě, pokud by mě muž chtěl napadnout, ale rozhodně nesplétám žádné kouzlo útoku ani na mámení smyslů. ten muž je hrdina, že takto chrání ty děti. A nezaslouží si nic jiného než úctu.

Schopnost za všechny prachy
Gabriela - člověk

Pokud nevěřila, že umím být opravdu naštvaná, tak se asi bude divit, až jí ukáži, jak zvládnu být až pekelně naštvaná. Což budu, pokud se ještě něco strašně bude srát a nebo se něco stane Malovi, nebo Rafovi, dokud jsou v té hlavě toho magora. A nebo Carlosovi. To pak všichni budou utíkat do Andrasova zábavního parku, aby se přede mnou schovali.

Její ruka na mém rameni mi přijde jako nejtěžší závaží světa.

*Jsem člověk, nejsem smrtelně raněná*

"Ale jsi člověk, to znamená, že můžeš zemřít," zašeptám tiše, protože tato věta není nic víc než jen myšlenka, která mi vyklouzla mezi rty.

Její dotyk na tváři mě donutí se opět na ni zadívat. Vůbec její slova nechápu. Proč by měla věřit zrovna mě? Jen kvůli tomu, že na mě vsadil on? A nebo to jen říká, protože už někdo za ní vsadil veškerý její obnos a ruleta se již roztočila?

*Odkdy je nesobeckost vlastností dobrého válečníka?* pomyslím si kousavou poznámku, ale neřeknu ji nahlas.

Nechám se od ní políbit na čelo a na tu kratinkou chvilku zavřu oči a vydechnu. Chtěla bych mít tolik sebedůvěry, kolik jí do mě Gabriela teď vkládá. Dosednu na své paty a povytáhnu řetízek na krku. Nevyndám jej ze sáčku, ale věřím, že i tak Gabriela bude vědět, o co jde.

"Dal mi i tohle. Stihla jsem jen vymyslet, že by se asi posrali, kdybych mu z hlavy vyvedla všechny příšery a pustila je na ně..." začnu mluvit a ušklíbnu se. Záměrně se na ni nedívám. Pak jemně potřesu hlavou.

"Ale to se ani náhodou nepovede. Spíš jsem doufala, že bych prostě vytáhla Rafa a Mala ven, ale oni o mě ví. Ví, že mě navštívil a že mi dal Dveře. Takže je nejspíš budou hlídat. Doufala jsem, že vy máte nějaký skvělý plán, o kterém jste se předtím zmiňovali," pokračuji dál a konečně odtrhnu pohled od země jen kvůli tomu, abych si přeměřila očima celou místnost.

"Nechala bych jako plán Zet to, že se před nima objevím a oba pošuky olíbám a tak zvítězíme," uchechtnu se a pomalu si sesednu z pat na zem, nohy stále pokrčené v kolenou mám složené vedle sebe. Ano, ano, snažím se vzpamatovat a tak začínám pomalu žertovat. Jinak to totiž neumím.

"Jak to je s našimi spojenci, dalšími anděli? Máte nějaké bojové porady, nebo tak něco?"

Tvá nově nabytá schopnost
Joleene

Gabriela po celou tu dobu tvého supění, jen mlčky sedí a se zájmem si tě prohlíží. Vypadá to, že jsi jí tím ohromila a do této doby by to do tebe neřekla, že dokážeš být i velmi naštvaná.
Když na ní upřeš svou pozornost, tak ze začátku nepostřehnutelně s sebou cukne, jako kdyby čekala, že svůj vztek obrátíš proti ní. Avšak ve chvíli, co si uvědomí, že se k žádnému útoku nechystáš, se uvolní a natáhne k tobě ruku, položí ti jí na rameno.

”Jsem člověk, nejsem smrtelně raněná… takže klid.” Je ti jasné, že se v této chvíli nesnaží uklidnit pouze tebe, ale zároveň i sebe.
”Já vím, že uděláš všechno, abys to zvrátila.” Pokusí se o povzbuzující úsměv, který se jí nakonec podaří, takový ten klasický Gabrielin úšklebek.
”Na druhou stranu jsem ráda, že moje schopnosti máš ty. Protože to dokážeš. Porazíš je. Jsi ta pravá válečnice… Nesobecká. ” Pohladí tě po tváři.
”Věřím, že se to nakonec naučíš ovládat. Nedal by ti to, kdyby tomu také nevěřil.” S tím ti vtiskne polibek na čelo.
Po chvíli zatřepe hlavou, jako kdyby se snažila setřást špatné myšlenky a vyskočí z posedu na nohy.
”Takže vzhůru do boje? Co máš vlastně v plánu?” Je stále stejně věcná.

Hledání přeživších
Sierra

Magie tě poslechne, ač cítíš, jak ti jasně dává najevo, že nechápe důvod proč se nechceš vznášet a místo toho chceš kráčet po zemi, jako obyčejný člověk.
Už pomalu ztrácíš naději, když se snažíš hledat živou duši a kráčíš tím masakrem těl. Ani si nedoufala, ale nakonec se ti přece jen podaří najít pár přeživších, kteří se stihli ukrýt do tajné místnosti v knihovně, během otcova řádění. Kdyby si momentálně nedisponovala nově nabitou mocnou magii, nejspíše bys je nenašla.

Starší muž s dlouhými bílými vlasy sepjatými v culíku, zřejmě knihovník, si tě nedůvěřivě prohlíží. Snaží se přitom tělem chránit dva mladé chlapce, kterým tak může být kolem patnáctého věku a dívku, která je věkově na tom pravděpodobně stejně či o chlup starší.
V době útoku nejspíše studovali něco v knihovně.

”Kdo jste? Co tu děláte? Co po nás chcete?” Při soudním procesu si ho neviděla, což je momentálně jediné plus. Na druhou stranu cítíš, díky své nově nabité schopnost, že je připravený v případě potřeby magicky zaútočit a není to ani v nejmenším příjemné kouzlo.

Velmi nebezpečný polibek
Gabriela

Zvednu obočí, když pronese ten název. Neříká mi to vůbec nic. A její rozčilení zprvu vůbec nechápu. Ale pak začne mluvit a mě se začne ve tváři objevovat nevíra. Už jen ten fakt, že ten polibek nebyl pouze projev náklonnosti - jakkoliv to i předtím bylo nepravděpodobné, mne zamrzí.

Ani netuším jak, ale stojím opět na nohou a zatínám pěsti.

"Já jsem teď chodící mozkomor na schopnosti? To teď nemůžu políbit nikoho jen proto, abych z nich neudělala člověka?! Takže teď co, mám být jako v nějaké posrané klášterní škole a držet poslušně celibát?! A na jak dlouho, než kurva umřu?! O né, já zapomněla, to je skvělá výhoda, prostě půjdu a začnu se oblizovat s oběma bratry! Jo, určitě, skvělý plán!" supím a pochoduji po místnosti. "A pak můžu ještě oblézat toho kreténa, Michaela, ne? To se mu budou blbě vyhazovat lidi z okna, když mu seberu jeho podělané archandělství!"

A pak mi to dojde. Zarazím se. Podívám se na Gabrielu a všechen vztek mě opustí. Dojdu k ní a kleknu si před ní, jako bych žádala o odpuštění. Což je přesně to, co chci. Zarmouceně se na ni dívám. Chvilku zápasím s myšlenkou, jestli se jí vůbec dotknout, abych jí nijak dále neublížila. Nakonec mi to ale nedá a vezmu jí za ruku.

"Gabrielo. Omlouvám se. Já jsem to vážně vůbec netušila. Nic mi o tom neřekl. Kdybych to jen tušila, já, dávala bych si pozor. Nikdy bych tě o to nepřipravila. Věříš mi, že ano?" ptám se a dívám se jí do očí. Hledám v její tváři, zda mi skutečně věří. "Udělám vše pro to, abych to nějak zvrátila. Já... jsi v pořádku?"

Následky masakru

*Ne. Ne. Ne!*

Jenže ani moje nejsilnější myšlenka a touha nemohla zastavit to, pro co se má matka - Morgana - rozhodla. A jakkoliv mě to rmoutí, stejně se dívám na to, jak pokračuje ve svém konání.

*Řeknu,* napadne mne, když vyslovila svoje poslední přání a zmizela. Svému hlasu v tento moment nevěřím.

Čekám nával dechberoucího smutku a zoufalství. Ale cítím otupělost. A pak tu sílu. Je to tak silné a přesahující, že to ani pořádně nedokáži pochopit.

"Kletba byla zlomena..." vydechnu tiše a navzdory všemu se musím pousmát.

Cítím se volná, osvobozená, jako kdyby se ke mně vrátila část mě. Bylo to nádherné.

*Já... se vznáším?!*

Tato absurdní myšlenka mě dostane zpět do světa přemýšlení a vnímání okolí. Rozhlédnu se po té spoušti. Chci jít domů za Zachem a dětmi, ale vím, že nemohu. Ještě ně. Mohl by tu být někdo, kdo bude potřebovat pomoci. Třeba někdo přežil. I kdyby to byl jen jeden čaroděj. Zkusím poručit té energii, co je nyní mou součástí, aby mě opět postavila na zem a začala hledat po známkách života. Beru to jako mojí zodpovědnost, i když činy otce byly jen jeho rozhodnutí a já se jej snažila zastavit.