Andor.cz - Dračí doupě online

Dobrodružství

Magický svět - enkláva

Příspěvků: 1097


Hraje se Domluvený termín leden 2017  Vypravěč Holycherryblossomwizard je offlineHolycherryblossomwizard
 

DružinaObnovit družinu

 Postava Maddeline Nerion je offline, naposledy online byla 23. února 2017 10:33Maddeline Nerion
 Postava Elleine je onlineElleine
 Postava Barrett je offline, naposledy online byla 24. února 2017 22:33Barrett
 Postava Keyla je offline, naposledy online byla 25. února 2017 1:16Keyla
 Postava Andryr Raolet je offline, naposledy online byla 13. února 2017 1:00Andryr Raolet
 Postava Bellanaris je offline, naposledy online byla 25. února 2017 0:30Bellanaris
 Postava Valkýra je offline, naposledy online byla 24. února 2017 17:39Valkýra
 Postava Varissa "Riss" je offline, naposledy online byla 25. února 2017 1:24Varissa "Riss"
 Postava Mistr Jagob je offline, naposledy online byla 22. února 2017 7:59Mistr Jagob
 Postava Azopad je offline, naposledy online byla 24. února 2017 23:50Azopad
 Postava Tajana ot Iskren je offline, naposledy online byla 24. února 2017 19:58Tajana ot Iskren
 Postava Edvord Hadeon je offline, naposledy online byla 22. února 2017 19:14Edvord Hadeon
 Postava Crystom Dries je offline, naposledy online byla 22. února 2017 7:59Crystom Dries
 Postava Slinta (PPJ) je offline, naposledy online byla 22. února 2017 19:14Slinta (PPJ)
 Postava Semyon Munira je offline, naposledy online byla 24. února 2017 23:49Semyon Munira
 Postava Akharon je offline, naposledy online byla 22. února 2017 7:59Akharon
 Postava Margon je offline, naposledy online byla 24. února 2017 22:53Margon
 Postava Mistr Vardim je offline, naposledy online byla 22. února 2017 7:59Mistr Vardim
 Postava Mistr Parsifal je offline, naposledy online byla 22. února 2017 19:14Mistr Parsifal
 Postava Maud je offline, naposledy online byla 23. února 2017 10:33Maud
 Postava Coios je offline, naposledy online byla 06. února 2017 19:10Coios
 Postava Timotej Anko je offline, naposledy online byla 21. února 2017 5:43Timotej Anko
 Postava Louny je offline, naposledy online byla 22. února 2017 7:59Louny
 Postava Rouz je offline, naposledy online byla 25. února 2017 0:01Rouz
 Postava Cayrath je offline, naposledy online byla 24. února 2017 21:44Cayrath
 Postava Kwen Redast je offline, naposledy online byla 22. února 2017 7:59Kwen Redast
 Postava Fingayn je offline, naposledy online byla 24. února 2017 8:23Fingayn
 Postava Inkvizitor Kazimír je offline, naposledy online byla 25. února 2017 0:03Inkvizitor Kazimír
 Postava Krassus Nerion je offline, naposledy online byla 16. února 2017 10:09Krassus Nerion
 Postava Julitta Arguin je offline, naposledy online byla 19. ledna 2017 16:03Julitta Arguin
 Postava Rina je offline, naposledy online byla 24. února 2017 17:11Rina
 Postava Rich je offline, naposledy online byla 24. února 2017 21:58Rich
 Postava Egon Balder je offline, naposledy online byla 24. února 2017 19:27Egon Balder
 Postava Mattajos ot Iskren je offline, naposledy online byla 24. února 2017 20:52Mattajos ot Iskren
 Postava Edrik je offline, naposledy online byla 24. února 2017 22:09Edrik
 Postava Merrath je offline, naposledy online byla 21. února 2017 22:44Merrath
 Postava Vae je offline, naposledy online byla 25. února 2017 0:20Vae
 Postava Roalanava je offline, naposledy online byla 24. února 2017 23:37Roalanava
 Postava Vivien je offline, naposledy online byla 24. února 2017 15:03Vivien
 Postava Marcus je offline, naposledy online byla 25. února 2017 2:25Marcus
 Postava Svědomí světa je offline, naposledy online byla 23. února 2017 14:45Svědomí světa
 
Semyon Munira - 21. února 2017 19:20
beznzvu2983.jpg
Cesta pokračuje

Tajana, Edvord, Slinta, Keyla



,,Démon s císařskou armádou? Zvláštní kombinace. Jestlipak o tomto Inkvizice ví? Jistěže ví, něco takového by jí nemohlo uniknout, při tom kde všude mají prsty." pronesu asi moji nejdelší větu za posledních pár dní. Zdá se, že s císařstvím bude ještě větší legrace, než se zprvu zdálo. Že by tady taky hledali toho ztraceného synka? Stočím hlavu ke Keyle sedící za mnou.
,,Přesně tohle je důvod, proč je potřeba s věcmi na Kontinentu něco udělat." chvíli na svoji spolujezdkyni hledím pohledem osoby, která má plán. Nakonec stočím pohled zpátky k cestě, abych nenavedl koně někam do příkopu.

,,Hledáme jednu osobu. Možná se doneslo i k tobě, že se ztratil princ. Hledáme ho." zalétnu pohledem k Tajaně, pokud bude chtít rozvádět detaily, je to na ní, ale nyní se necítím povinován se šířit o věcech, které se týkají především jí.

Čím dál nás cesta vede, tím neútěšnější prostředí se kolem nás rozkládá. K čemu jsou krásné stromy, když v nich není jediného ptáčka, který by zazpíval, jediné srnky, která by poplašeně utekla ke svému stádu. Pomalu jsme se blížili ke chrámu, ačkoliv opačně rychlým tempem nám dochází prakticky všechno. Zásoby, energie i trpělivost. Je to vidět prakticky na každém, snad s výjimkou Slinty.
,,Zastavíme tady na chvíli. Něco na tomto místě....mi přijde zvláštní." pronesu, když dojedeme k menší mohyle, vytvořené pod stromem.
,,Krvavý mor....kdyby tak existoval svět bez nemocí." napadne mne poněkud utopická myšlenka. Pro začátek je potřeba minimálně spravit mezilidské a mezidruhové vztahy. ,,Hřbitov. Ale ten tady někdo musel zařídit." prohlížím si mohylu a seskočím z koně. Nevzpomínám si, co přesně se tady stalo, ale podobná místa mají své zákonitosti.
,,Pokud není někdo vyloženě proti, mohli bychom se rozhlédnout okolo. Určitě tady někde bude stezka k vesnici nebo jiné civilizaci, kam bychom se mohli uchýlit alespoň na jednu noc." prohlásím k ostatním. Je pravda, že jediná věc, která nám teď "přebývá" jsou peníze, které nebylo jak cestou utratit. Nevím proč, mám z tohoto místa zvláštní pocit a nocování na tomto pohřebišti mi nezní jako dobrý nápad pro naši skupinu. Prsty zlehka prohrábnu hlínu a tělem mi projede záchvěv, na který jsem skoro poslední dobou zapomněl. Pátrání, prohlížení....to co jsem dělal a co mne bavilo posledních pár let mého cestování po světě.
 
Varissa "Riss" - 21. února 2017 16:10
riss2844.jpg
Vytáhnutá do sedla

Azopad


"Hádám, že znásilnění je mezi lidmi tedy normální věc. Nikoho se chránit nesnažím, říkám fakta" odseknu kapitánce. Tenhle den by měl co nejdříve skončit, protože je horší a horší, kor když mě Esben vytáhne do sedla jako pytel brambor. Nevěřícně se na něj podívám a když na mě zkouší jeho maličká, odvrátím od něj hlavu, abych mu dala jasně najevo, co si o jeho slepé loajalitě a jednání myslím. I tak se snažím v sedle posunout tak, abych se Esbena nedotýkala ani molekulou svého těla.

Sveřepě zírám na pravé ucho koně před sebou a dávám si pozor, abych se nepodívala na Azopada, ani na nikoho jiného. Bůhví, co si čaroděj musel myslet, když jsem se ho pokusila ochránit, ale jestli se prořekne, že jsem lhala, tak budeme v průšvihu oba dva.
 
Fingayn - 19. února 2017 22:01
13288831_1222696054437287_1973865823_n3319.jpg

Spor se vyostřuje


Cayrath Prozřetelnost


Fingayn pozoroval spor mezi vyšetřovatelkou, jejím doprovodem a velitelem městských stráží. A kladl si otázku, jak si mohl myslet na jediný okamžik, že by mohl se zúčastnit vyšetřování? Jak si mohl myslet, že lidé zapomenou na svou namyšlenost a připustit, že by mohl být pro vyšetřování přínosem?
„Zařadit mě do domobrany? Většinou je domobrana považována za útvar nevalné vojenské úrovně, které jsou svěřované rutinní úkoly, aby se uvolnily ruce pravidelné armádě, nebo jsou nasazované jako spotřební materiál když dojde na zaměstnání nepřítele při opotřebovávacích bojích. Moje schopnosti mě předurčují spíše pro hledání stop v terénu a jejich vyhodnocování.“
 
Inkvizitor Kazimír - 19. února 2017 17:53
f61c038b1feb7499cb65ac62722f54213800ec505680.jpg
Úsvit jednou přijde
Roalanava

Vyjdu z portálu a otočím se. Ne, není nic horšího než utéct. Utéct jako zbabělá krysa místo toho aby člověk stál nebezpečí čelem a konal vůli Stvořitelovu. Utekl jsem, jakkoliv nebyla žádná jiná možnost. Utekl jsem, Utekl jsem a nechal jsem je tam umřít. Podle a zbaběle jsem je tam zanechal, jejich strašlivému osudu. Rychlým pohledem se ujistím, že má ruka svírá ten správný loket. Poslání bylo splněno a na ničem jiném nezáleží. Taková byla Stvořitelova vůle, i když bych dnes dal vše abych mohl být někde jinde a konat úplně jiné věci. Dost naříkání nad sebou samým, pomyslím si. Poslání bylo splněno a toto není konec. Toto je jen začátek. Pomalu začínám vnímat tu kakofonii zvuků, obrazů a pachů ve kterou se proměnilo nádvoří. Je cítit strach, smutek a smrt. Smrt, jíž žalm prozpěvovaný na cestu mrtvým a na útěchu živým, činí ještě přítomnější. Mé oči se zastaví na kancléři Yorickovi. Už chci vykročit jeho směrem, podat hlášení a ukončit tento úkol, když mne Roalanava zastaví. Sklopím své oči k její vyděšené tváři. "Zpět nemůžeš. Nikdo z nás se nemůže vrátit zpět. Jde to jen ku předu. Tam nás vede Stvořitelova vůle." Zhluboka se nadechnu a dokončím spíše sám pro sebe. "Stvořitelova vůle, je to co musíme poslouchat. Pojď, je čas dokončit úkol." Lehce ji potáhnu za loket a zamířím ke kancléři. "Excelence," oslovím ho. "Přivedl jsem Krvavou Pannu." Oznámím suše.
 
Cayrath - 17. února 2017 19:33
cayrath5244.jpg

Fingayn


O mne, predo mnou, ale bezo mňa



Tušila som, že to nepôjde jednoducho. Ale že sa to zvrhne až do takejto hádky... to ma trochu prekvapilo. Počúvam výmenu názorov ako aj nelichotivých výrazov. Mnohé je na moju a Vardimovu adresu. Začína sa vo mne prebúdzať zlosť a to nie je dobre. Do krátkeho ticha, ktoré nastalo pred tým, než ma mohol veliteľ gardy začať ťahať preč, zavrčím:
"Už ste skončili? Fajn, teraz budete počúvať vy."
Otočím sa k mužovi, pod ktorého ochranu ma Vardim zveril.
"Ste určite schopný muž, inak by ma lord regent nezveril do vašej opatery. Lenže tak, ako ste vy dostali svoje rozkazy, ja mám tie svoje. Myslím, že by nebolo pre vás prospešné, keby ste mi bránili v ich nasledovaní. Nezabúdajte, že obaja plníme regentovu vôľu. Okrem toho verím, že v ghette nám nič nehrozí. Prízrak sa tam nemá prečo vracať, všetko je mŕtve. A stále svieti slnko, na lov asi vyrazí zas až zo súmrakom. Čo ma vedie k myšlienke..."
Otočím sa ku veliteľovi mestskej stráže:
"V rámci dobrých vzťahov medzi kolegami by ste nám mohli zohnať odvoz. Rýchlejšie sa tam dostaneme a ešte pred súmrakom budeme všetci doma. Regent môže začať celú túto záležitosť riešiť ihneď. A zložte tomu elfovi reťaze. Nič nevykonal a nebude utekať. Pôjde s nami."
Pohľadom sa vpijem do Fingaynovej tváre. Ak by niečo skúšal, má smolu. Sama ho zabijem. Alebo prenechám môjho ochrancu, nech robí svoju prácu. No neverím, že je pre mňa hrozbou.A ak by sa rozhodol utekať? Prečo by to robil? Kam by šiel? Ja ho naháňať nebudem. Nech beží, ešte by som mu popriala veľa šťastia. Bude ho potrebovať. Všetci ho budeme potrebovať. Keďže mám pocit, že dôstojníkom sa nejako nechce, hlasom, ktorý nestrpí odvrávanie zavelím:
"Tak bude to? Už sme mohli byť na pol ceste! Alebo som tu ja tá jediná, čo to chce mať čím skôr z krku?!"
 
Margon - 17. února 2017 00:14
___margon___648.jpg

Zrcadlo pověz mi, kdo je v zemi zdejší...
nejhezčí či nejhnusnější?

Berny



Nedočkavě otevřu dvoukřídlé dveře vedoucí do Vardimových komnat. Už se nadechuji, abych mu pověděla, co jsem zjistila, jenže uprostřed toho plavého gesta si uvědomím, že tady není. Šaty i plášť za mnou vlají, jak rychlým ladným krokem proplachtím ze salonku do pracovny. Tam ale nacházím akorát služebnou, které věnuji jen letmý pohled.
Musela jsem ho minout. Ksakru, dokonce i tu jeho kočičí hračku bych ocenila víc, než jen... Ticho.
Zastavím se na okamžik ve dveřích do ložnice, když spatřím, že i ta zeje prázdnotou. A krom pleskání hadry o podlahu odkudsi z pracovny neslyším nic, co by naznačovalo, že tady zbyl kdokoli, s kým bych mohla mluvit.
Kdybych věděla, jak budu svého přání o chvíli později litovat.
Mou pozornost upoutá probleskující záře vycházející ze zakrytého zrcadla. Zavřu za sebou dveře a zamířím k zrcadlu, z něhož shrnu šarlatový přehoz. Neubráním se krátkému úšklebku, když spatřím poďobanou tvář v zrcadle.
„Ažž tak dlouho to nebylo,“ odpovím, přičemž si odhrnu pramen vlasů z tváře. Kdyby to bylo na mně, tak už nepotřebuju vidět Bernyho ksicht po zbytek života. Zadívám se na ten tupě se culící obličej a se sebevědomým výrazem si založím ruce na hrudi.
„Já vím,“ odtuším a pousměji se při představě, jak kroutím Bernymu prsty tak, až by skučel. Když se začne vyptávat na Vardima, jenom rezolutně zavrtím hlavou. „Pan regent má vlasstní povinossti. Ale taky vím, žže rád podášš hláššení mně.“ Uvolním pravou ruku a opřu se jí o rám zrcadla. Mléčně modré oči se mi zúží do tenkých škvírek.
„Povězz, Berny, co jssi provedl?“

 
Maud - 16. února 2017 23:39
497d5f4172868dd08d41455a11689b713020.jpg
Vězení
- Vardim + npc Kart -

Dívala jsem se na čaroděje před sebou, hrdě a vytrvale, ale když jsem na krátký okamžik sklonila hlavu, v tu ránu byl u mě a donutil mě pokračovat v opětovném pohledu. Odpověd, které se mi dostalo, jsem víceméně očekávala.
"Myslíš?"
Vydechnu s pokusem o úšklebek. Má dvě možnosti, buď mě zabije a nebo mi zaplatí a získá schopné ruce na svou stranu. Drze spoléhám na fakt, že potřebuje každou bojeschopnou osobu a proto hazarduji i s možností, že se mě bude chtít zbavit.
Lepší, než žít jako otrok plazící se na kolenou.
Ano, pokud by mi platil, rozhodně bych z toho celého měla daleko lepší pocit.

Ta dýka je sakra nepříjemná, ale i přes bolest, která mnou prostupuje, se snažím vnímat jeho slova. Něco opakuje, něco je nové, úplně nechytám souvislosti, ale sama za sebe mám v jedné věci, kterou zmínil, jasno - když vstoupím do jeho řad za řádný plat, nebudu se pokoušet ho zabít. Proč zabíjet, jak sám řekl, chlebodárce?
"Mstít... se?"
Vyslovím nahlas to, co mě na jeho monologu nejvíce zarazilo. Ráda bych mu vysvětlila, že k úvahám na pomstu nemám jediný důvod, ba dokonce ani nevím, za co přesně si představuje, že bych se měla mstít. Možná za to, že jsem se nechala chytit a nějakou magií lapit do jeho služeb? Tak ráda bych mu řekla, že je mi úplně jedno, co přesně ze mě bude, když za to dostanu zaplaceno a budu si schopná své vydělané peníze i náležitě užít, ale ztráta krve a vyčerpání, z předešlých snah o osvobození, nedávají moc prostoru pro sáhodlouhé mluvení. Musím být stručná a zrovna teď bych si tak přála, aby zachytil proudy mých myšlenek. Najednou by celý rozhovor byl podstatně jednodušší, žel netuším, zda něco takového vůbec umí. Ohledně magie jsem znalec amatér a prakticky veškeré mé magické vybavení jsem podědila s oznámením, že by to mělo dělat to či ono a tím má znalost magie hasne.

Jeho stisk zrovna nepřidával tomu, abych se cítila lépe, nebo propadla naději, že bude ochoten smlouvat, ale já se rozhodla neustoupit. Budu muset přijít rychle s nějakým vážně dobrým argumentem, proč mi bude ještě rád platit za to, že se k němu dobrovolně přidám. Nejprve ale dořešit to, co mám na srdci už z jeho monologu.
"Nebylo to... osobní."
Těžce se nadechnu a syknu bolestí. Bez dalšího zádrhelu však odhodlaně porkačuji v řeči.
"Nemám důvod... abych se... pokou-pokoušela... dokončit... něco, za co... mi... nemá... kdo... zaplatit."
Řeč je těžší, než se zdálo a to i přes jasné vědomí, že mluvení nepůjde tak hladce jako myšlení. Jsem ráda, že jsem aspoň nějak zmínila své stanovisko - pokoušet se zabít jeho, nebo tu ženu opravdu nebudu, neb vím, že na to nemám a i kdyby se mi to náhodou povedlo, tak co z toho? Zbytečná práce. Možná by někomu pomohlo, kdyby byl Vardim odstraněn, ale co mě je do politiky? Nestarám se o ostatní tak, jako se nikdy nikdo nestaral o mě. Možná svému dřívějšímu mistrovi teď maličko křivdím, ale... Kdo mě vykopnul do světa ať se biju sama za sebe?
"Řekni... cenu... a... jsem... tvoje."
Vyzvu jej nakonec. Je to víc strohé, než bych ráda, ale na okrasnou mluvu skutečně nemám sílu a jak se znám, tak ani jazyk. Mistr ze mě víceméně udělal obyčejného žoldáka neobyčejných schopností a Vardim má možnost to ještě více vyšperkovat.

Domýšlivost čaroděje by se tu dala balit do váčků a prodávat na kila. Na chvíli mám opravdu pocit, že se mě raději zbaví, než by řešil jakou mzdu mi vyplácet, ale on se dá do řeči s Kartem.
Skoro bych na něj zapomněla, při svém dohadování s Vardimem. Nezbývá než to nechat být a doufat, že si mladý gardista myslí, že to je součást nějakého mého lepšího plánu na únik, než se kterým přišel on. Vlastně to tak asi i může vypadat, když i sám Vardim zmínil možnost, že pomýšlet na jeho zabití, až tu se mnou skončí, by bylo kontraproduktivní.

Pokouším se pozorovat, co čaroděj chystá na stole, ale těžko se mi zaostřuje. Sotva znatelně vnímám jeho výměnu názorů s vránou v kleci, daleko víc se soustředím na to, že Kart mě přišel odvázat, přesně jak sám předpovídal.
Tuší zradu, žádný není blázen aby mě nechal odvázat a ukázal záda.
Napadne mě na adresu čaroděje a v té chvíli mám v rukou přesně to, co jsem potřebovala. Možnost, že by byl Vardim tak lehkovážný, se mi nezdá. Navíc fakt, že Kart vyslovil úvahu na tento možný scénář... Ne. Tohle je buď velmi nepravděpodobná náhoda, nebo past či test.

Padám z okovů ke Kartovi, který mě z prava podepře. Čaroděj je k nám dál zády a nevšímá si nás, nebo to alespoň dobře předstírá. Příležitost o níž mladý gardista, zapálený pro dobrou věc, mluvil. Možnost útěku pro nás oba, jak zmínil, ovšem jen, pokud vezmeme v potaz tu možnost s náhodou. Možná bychom měli šanci, i když je to čaroděj. Jenže mě normálně nezajímá nějaké "my". Už nějaký čas nejsem kolektivní hráčka a v tuhle chvíli mě zajímá jen mé vlastní přežití. Kart mi ho může zajistit a tak toho neváhám využít.
Sahá po jílci a divoce vzhlédne k regentovi, kterého by nejraději vidět někde naraženého na kůlu. Možná to vážně není narafičené... Ovšem, tohle nezjistím, dokud to nezkusím.
Decentně kývnu s pohledem do Kartových očí a svůj pohled přišpendlím na Vardima. Pomalu vytáhnu šipku a dávám pozor, abych si rukou nijak nedrcla do dýky v těle. Během toho pohybu sbírám veškeré své síly a odhodlání přežít.

Jakmile pevně svírám šipku v levé ruce, následujícím pohybem využiji momentu překvapení a otočím se proti gardistovi. Šipku vrážím do jeho těla, hezky pod žebra směrem nahoru. Střelivo kuše si prodírá cestu střevama a dávám si pozor, abych se vyhla dalším důležitým orgánům. Možná dosáhnu až na plíci, což by nebyl tak velký problém jako zasažení žaludku.
Bohužel, běz podpěry gardisty ztrácím rovnováhu a tak se do něj opřu pravou stranou svého těla, abych toho využila. Shodím ho na zem a padnu na na něj, dávám pozor na dýku v levém boku. Bolest způsobená šipkou, by ho měla na nějakou chvíli ochromit, zatímco tu mou utlumí adrenalin.
vyškrábu se na něj ideálně obkročmo a blokuji mu ruce, i kdybych mu je měla vykloubit. Cokoli jen abych mu zněmožnila vytáhnout tu, pro něj, nejdostupnější zbraň z mé maličkosti.

Mohla jsem Karta rovnou zabít, místo toho jsem raději zvolila zneškodňění tak, aby nebyl schopen boje, či obrany, ale zároveň žil. Je to potřebné pro podtrhnutí toho, co chci říct a pořád nemám jistotu, že to nebyla léčka. Už jsem se přece zmínila jak nerada dělám zbytečnou práci.
"Měl... v úmyslu... pokusit se... tě... zabít... čaroději."
Oznámím Vardimovi.
"Chceš.. jeho doznání, nebo... rovnou smrt? Jak ... se... domluvíme?"
Ano, pořád po něm chci vědět kolik mi hodlá platit a podle toho jsem i ochotná zabít či nechat být gardistu, jež se mi původně snažil pomoci.
 
Edrik - 16. února 2017 20:59
pipol328.jpg
Podivný vývoj událostí

Seběhlo se to všechno tak rychle, v jednu chvíli mi andělka děkuje za něco, co je moje povinnost, stejně jako asi její a pak už jeden z vojáků leží na zemi a ona křičí na toho druhého.

Když Borgh vstal, tak nám vysvětlil důvod prohledání těla, to bych ještě bral, ale to co řekne potom ve mě znovu probudí onen strašlivý hněv, který jsem pocítil předtím. Začnou se s tím druhým hádat a už to vypadá, že Borgh ustoupí, ale neodpustí si poslední poznámku, která přerušila mojí poslední nitku sebeovládání, užuž se napřahuji lopatou k úderu, ale Crystom byl rychlejší, udeřil první a pak už by nebylo dobré ho praštit znovu i když bych to udělal hrozně rád.

Pak se k němu vrhne ona a začne mu ošetřovat ránu a tvrdí, že může za to že můj otec je mrtvý.
"Stejně by ho pověsili, dopadlo by to takhle i bez tvého přičinění, až na to, že kdybys sem nepřišla byl bych mrtvý já, na to nezapomínej."
Překvapuje mě jak lhostějně nad tím dokážu mluvit, ale to mi šlo, utajovat emoce, ale moje oči mě vždy prozradí, odráží se v nich bolest a vztek způsobený bezmocí.
Pošle Crystoma pro vodu a mluví o něčem čemu nerozumím, tak se do toho nebudu plést, ale:
"Pokud někoho zajímá co si myslím, tak možná ta rána byla trochu přehnaně silná, ale kdyby to neudělal on, udělal bych to já, výsledek by byl stejný, nikdo přede mnou nebude nazývat stvůrou někoho, kdo mi zachránil život."
Moje vyjádření je asi trochu ukvapené, jako bych k nim patřil a vlastně proč ne? Stejně by ze mě byl mizerný předák.
A navíc ta holka potřebuje oporu, je to na ní viditelně vidět, sice na sebe svádí vinu, ale očima prosío pomoc a oči nikdy nelžou, podívám se na ní, aby jí bylo jasné že jí chápu.
 
Keyla - 15. února 2017 22:51
1000_by_tsvetkada7xxah3870.jpg

Cesta


Semyon, Tajana, Slinta, Edvord

Počas cestovania patrím skôr k tej tichšej časti spoločnosti. Vyzerá to, že mi nedostatok rozprávania neprekáža. Keď sa začne doťahovať Edvord so Slintom, občas niečo s tichým chichotom poznamenám, a dokonca som sa pár krát pridala aj do niektorej z pesničiek, väčšinou melodickým hmkaním alebo ak sa opakoval ľahko zapamätateľný refrén, dokonca som spievala zároveň. Pri Edvordových opisoch svojich posteľových a iných situácií som najskôr zostala zaskočená a červená ako paprika. Postupne som sa prejavovala trochu menej hanblivo no stále bolo vidno, že ma to privádzalo mierne do rozpakov. V každom prípade sa zdalo, že pri mužskej časti našej posádky som sa cítila komfortne. To sa ale nedalo povedať o čase, ktorý som strávila v sedle za Tajanou. Takmer zo mňa sálalo, aká som napätá keď som pri nej tak blízko a zo začiatku zo mňa mohla cítiť možno na jej potešenie aj strach. Menej ju už tešilo, keď som čušala ako hrob zakaždým, keď si našla dôvod do mňa ryť. Hlava dole, pohľad takisto. Koľkokrát mi až prešlo hlavou - možno má pravdu? Hlavne keď zabŕdla do témy striedania koní a nepríjemností s tým. Bola som ale iba ticho a počkala, kým ju to prejde. Pri jazde a vlastne hocikedy som dávala hlavne pozor, aby som jej nezavadzala. Hneď, ako sme prvý krát zastavili na noc, ukázala som všetky zásoby čo som mala, aby sme ich mohli spravodlivo rozdeliť. Sušené nasolené pláty mäsa boli gro môjho jedálnička. Keď som sa po útoku vrátila do dediny, bolo to v podstate to jediné čo som tam našla, a aj to sa mi už míňalo. Viac som si ale robila starosti o vodu. Vždy, keď sme si delili jedlo, dávala som časť svojho Klei. V noci som spávala pritúlená tesne pri nej, a očividne sme na tento spôsob boli zvyknuté. Keby nič iné, bolo nám tam omnoho teplejšie. Odkedy cestujem v tejto nesúrodej skupinke, mám síce pocit že mi v noci býva ešte o čosi teplejšie ako predtým, ale myslela som si že sa mi to len zdá, preto to nezmieňujem.

So Semyonom sme väčšinou trávili cestovanie v jednom sedle v pohodlnej tichosti, aj on ju však raz za čas pretne. Vedela som, že raz padne otázka, čo som vlastne robila sama v strede ničoho.
Mám povedať všetko? Asi by som mala, keď ma vzali so sebou do jednej skupiny s toľkou dôverou, ale... nerada o tom hovorím, a nechcem aby som vyzerala že chcem ľútosť alebo niečo podobné. Oni si určite prešli horšími vecami ako ja. A nechcem aby do mňa Tajana s tým potom štuchala. Ale...nemala by som si vymýšľať.
Chvíľu po jeho otázke mlčím. Už ako sme vyrazili tak som mala zvláštny, zlý pocit, že mierime smerom, ktorému by som sa radšej vyhla. Dúfala som že to obídeme aspoň väčšou obklukou, ale čím ďalej tým viac som sa obávala že to vezmeme priamo skrz. Ako sme sa blížila, častejšie sa u mňa objavovala zádumčivá nálada, pri ktorej som občas vyzerala, že nevnímam. Snažila som sa na to nemyslieť, a väčšinou sa mi úspešne darilo, preto som to teraz nechcela vyťahovať. Nechcela som ale ani klamať.
No tak povedz pravdu. Jednoducho sa v tom veľmi nepitvaj a dúfaj že sa nebude nikto.
Trošku sa za ním pomrvím.
Bývala som v malej dedine v lese, vlastne... je to smerom ktorým teraz ideme. No a...jeden deň tam vtrhol démon, spolu s armádou, myslím že cisárskou.
Pred očami sa mi blysne chaos ktorý tam vládol. Nevedela som čo sa deje, nevedela som kto tam je, ani čo tam je. Vyvrátené krky, rozhádzané vnútornosti, holé telá bez kože, otcova hlava. Tma, svetlá, tiene, abnormálny strach, smrad krvi a smrti, hrozný krik...
Cítim ako sa mi posúva žlč kamsi ku krku. Na chvíľu sa odmlčím. Spomeniem si, ako som zavrela oči s tým, že je po mne koniec, keď ma tá hrozná bytosť dohonila, a potom si spomínam na vrčanie, ostré vlčie zuby, bezvládne chlpaté telo.
Nepitvať Key...nepitvať sa v tom.
Prehltnem sliny.
Nezostalo tam vlastne nič, tak som...tak som stadiaľ odišla. Klea so mnou bola od vĺčaťa, v podstate sme sa od seba nikdy nepohli, a keďže som nemala kam ísť tak sa len tak...túlam.
Zhrniem to celé do pár viet a aj keď sa snažím mať uvoľnený hlas, päste mám zaťaté a hánky biele. Ak sa niekto niečo opýta, odpovedám najstručnejšie ako to dokážem, ale je počuť, že sa o tom nechcem príliš rozprávať. Radšej zmením tému.
A vy...prečo vlastne idete do púšte?

Zakaždým, keď Tajana prinesie nejakú drobnú zver, slušne poďakujem. Popravde, dosť som obdivovala, ako ich dokázala v tejto oblasti bez života uloviť, aj keď sa neodvážim zložiť jej nejaký kompliment. Jediné na čo sa odhodlám je malý úsmev.
A jej Semyon nadhadzoval ako dôvod vziať ma s nimi teplú večeru? Veď ona si vystačí so všetkým sama.
Prišlo mi nanajvýš čudné, že sa v okolí nič nepotulovalo. Žiadne čerstvé stopy po zveri, dokonca ani zvuky vtáctva. Nič. Vyzeralo to ako mŕtva krajina.
Možno za toho...démona? Čo sa tu dialo po tom ako som utiekla?
Večer po celom dni jazdy znova zastavíme na vhodnom mieste a začneme sa rozkladať. Vždy sa spýtam, či môžem nejako pomôcť, aj keby to bolo len rozkladanie ohňa alebo hľadanie dreva či suchej trávy. Potom sa usadíme, ja zabalená do plášťa, ktorý vytiahnem z batohu, aby mi v noci nebol zima, Keyla uložená v ľahu vedľa mňa. Rukou jej zamyslene hladím kožuch a ticho preruší až Tajana. Pri jej slovách takmer až nadskočím a neveriacky na ňu pozriem.
Nemyslí to vážne, však? Určite by nechcela zabiť Kleu.
Pri nej som nikdy nevedela. Pritisnem sa viac ku Klei, ale na rozdiel od iných jej narážok, keď zabŕdala len do mňa, nezostanem ticho.
Klea nie je na jedenie.
Odpoviem. Síce mám trocha vystrašený hlas, že čo ju to napadlo, ale prekvapivo jej pozerám na chvíľu priamo do očí, čo pri nej inokedy nezvyknem robiť. Potom ale zrak znova sklopím.
Zase iba rýpe. Už by si si na to mohla zvyknúť. Nič Klei neurobí. Nič sa jej nestane.
Prehltnem strach o vlčicu. Až príliš si uvedomujem, že sa blížime k miestu, kde sme obe takmer zomreli, a možno preto ma Tajanina veta zaskočila možno viac, ako by mala.
Všetko bude v poriadku. Jednoducho tadiaľto prejdeme. V poriadku..




 
Egon Balder - 14. února 2017 23:32
dmcdevilmaycrydeveloperdiarybecomingdantetrailer_6906693976523.jpg
Prozření

Dívenka mě vedla lesem. Utíkala, tu se objevovala, tu zase mizela. Míhala se mezi stromy, jako by se tetelila spolu se vzduchem. Běžel jsem, co mi síly stačily, ona přesto vždy byla dva kroky napřed. Brzy jsem bez dechu zpomalil a ubíral se dál přiměřeným tempem, které mě po chvíli zavedlo na mýtinku.
Dívka kamsi zmizela i s kočkou, nevěnoval jsem tomu nejmenší pozornost. Prudce jsem se zastavil – znal jsem to místo a bylo v mé paměti vryto krví a slzami jako místo, kam již znovu nevkročím. A přesto jsem tu teď stál a pozoroval, jak se rysy dřevěných tváří vlní a… ožívají.
Beze slova, s každým svalem napjatým na hranici křeče jsem poslouchal přívětivá slova a nechával si jejich líbezným hlasem rozervávat jednu jizvu za druhou. Kolem panovalo posvátné ticho, neboť nikdo a nic se neodvážilo přerušit mrtvé hlasy. Ani jediný sval v mém těle se nepohnul, snad z úcty, snad ze strachu, že už by se nezastavil. Strnule jsem stál a hleděl do tváře svých rodičů. A stál jsem tam i dlouho poté, co poslední slovo odeznělo a tváře mrtvolně ztuhly.
Pak to přišlo. Nepatrný pohyb pravé ruky, ukazováček se přiblížil k palci a spustil lavinu. Paže mi vystřelila k noži v batohu, jehož rukojeť jsem uchopil, až mi zbělely klouby na prstech. Rozběhl jsem se ke stromu a narazil do něj ramenem. Ostří nože se zaseklo do obnaženého dřeva a zanechalo za sebou hluboký zářez, střídaný dalším a dalším, dokud nebylo dílo dokonáno.
S hlasitým smíchem jsem odstoupil. Nad laskavými tvářemi rodičů se vznášel emblém šlehajících plamenů, plamenů, které všechno začaly a které všechno ukončí. Nyní jsem už věděl, proč mě jsem Prozřetelnost přivedla. Stejně jako jsem věděl, že umělcův záměr nebylo darovat dvěma lidem nesmrtelnost, nýbrž všem – a sobě samému ze všech nejvíc – připomenout jejich smrt. Pohled na živé tváře rodičů mi vrátil příčetnost, oprostil mou mysl od mlhy přízraků a zdůraznil můj cíl.
Nevěděl jsem, jaký byl úmysl holčičky, když mě přivedla na toto místo, ale zato jsem věděl, že žádná holčička nikdy nežila. A přesto jsem jí toužil poděkovat. Položil jsem ruku na dřevo stromu, ale ne na tváře – na plamen. Oproti jemným tahům a křivkám byl tento vyveden hrubě, prudce a šíleně. To mu dodávalo opravdovost.
Otočil jsem se a odešel. Možná, že jediný způsob, jak se udržet příčetným, bylo sypat si do ran sůl. Cítil jsem odhodlání – jestli mám pro čistou mysl trpět, tak ať. A Ligerun nebyl daleko.
 
 
 
 
Andor.cz o.s. © 2003 - 2017 hostováno na VPS u wedos.com
Za obsah příspěvků zodpovídá zadavatel, ne redakce, či administrátor portálu www.Andor.cz
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

doba vygenerování stránky: 0.27174687385559 sekund

na začátek stránky