| |||
Hlavní síň Barbara, Acai, Jordyn Barča má viditelně náladu pod psa a v jídle se spíš rýpe. Vlastně asi ani nevnímá mé nejapné pokusy o vtipy. Nakonec to ze zoufalostí vzdám, holt nikdy jsem to z holkama moc neuměl, nakonec napnuté plachty vítr v nich a muzika vždy zůstanou mojí útěchou. Nechám tedy Barbaru její trudomyslnosti a v klidu si dojím houby. Na jednu stranu chápu, že pro některé místní houbová hostina je problém, Britové jim prý příliš neholdují. Ostatně i u nás se jí spíš jen v některých oblastech. Acai si mě malinko dobírá, jen se spiklenecky usměju, když mluví o loďce. "Ale zas to nepřeháněj, aby se nevyžádaně koupala musela by někoho šikanovat jako ti zmijozelští ve ve čtvrťáku a taková určitě není. Ve druháku a třeťáku to byla jen chyba konstrukce a já jsem byl jak vy říkáte zkušební pilot." Pak chvíli poslouchám co si holky vykládají o přeměňování. Jen tak s plnou pusou smažené bedly, prohodím do rozhovoru. "Jo McGonagallové to zas seklo, ten její čepeček mě fakt bere. Co máte holky v plánu pak? Sháním nějaký parťáky do kouzelnické kapely, kdyby některá měla zájem." Moc v to vlastně nedoufám, že by to nějako zaujalo, ale člověk nikdy neví, je lepší si zajamovat s někým než hudlat sám. |
| |||
Hlavní síň Hlavně Acai "To vím přece taky, ale nebylo to rozhodně tak divné jako ty houby." Zamumlám na obhajobu a uvědomím si že bylo možná trochu hloupé se na to ptát. Jsem ráda že Acai není moc naštvaná i když je vidět že napětí mezi námi pořád ještě je. Do ruky mě trefí bonbon který po mě cvrnkla Acai a tak sebou trochu cuknu. "Nemyslím si že to je tak dobré, stejně to učení bude muset dohnat." zamumlám v nesouhlas když mi Acai řekne o tom co se stalo o hodině. Vezmu si od Acai zápisky a začnu si je přepisovat do sešitu. "Dobře, vezmu si Kymi pokud ji nebude chtít Fabian." Jestli ji bude chtít tak si asi k Hagridovi zajdu. "Jo sklípkana už jsem si všimla jak se jmenuje?" Zeptám se trochu zvědavě i když je to spíš ze zdvořilosti. Označím si kam si mám dostudovat učebnici a vrátím sešit z kterého jsem si už opsala zápisky Acai. "Ráno mi bylo špatně tak jsem byla na ošetřovně." Vysvětlím Acai. |
| |||
Hlavní síň15. října, Čtvrtek Jordyn + Maurice a Barbara Mám dojedeno, když se do síně začne trousit větší množství lidí. Ne, že by na tom nějak záleželo. Sedím na místě, půlkou těla ladně rozvalena po stole a otráveně uzobávám houbičkové bonbony, které jsem si i s celou mísou přisvojila. Všudypřítomný smrad podhoubí už jsem úplně přestala vnímat. Najedená, unavená a solidně znuděná. Není tu nikdo zajímavý, s kým by se dalo mluvit. Pozorování zvědavých prváků u gigantických hub mě už dávno omrzelo. Do hodiny ještě daleko. Co budu dělat? Učit se mi nechce. Na přípravu na trénink nemám vůbec náladu. Maurice a Barča si mě moc nevšímají. Na jedno ucho poslouchám, o čem se baví a při zmínce rybolovu protočím očima. “Tak ať tě hlavně zase nemusíme vyzvedávat u jezerních lidí.” fascinuje mě jeho fixace na vodu. Já jsem nejvíc spokojená, když jí vůbec nemám na očích. “Rozhodně s ním nenastupuj na žádnou loď. Nepamatuju si, že by to někdy dopadlo dobře.” upozorním Barču napůl vážně. Nápad s opékáním už raději nekomentuji vůbec. Jestli je někdo načape, tak ho zabiju. Dál už se do jejich rozhovoru příliš nezapojuji. Jen se rozhlížím kolem. Coraline se fláká kdoví kde a o Caylusovi ani nemluvím. Nemám do čeho píchnout. Venku už se pomalu nedá existovat, je tam brutální kosa a to ještě nezačalo sněžit. Rok co rok mi to počasí přijde horší a horší. A lidi taky. Tiše zaúpím, když si koutkem oka všimnu blond prsatice, jak si to s úsměvem míří přímo ke mně. Tak na tebe jsem fakt čekala. Ještě než své rozložité pozadí usadí naproti mně, dojdu k názoru, že kdokoli jiný by pro mě byl lepší společností. I Marie a to jsem jí ještě neodpustila ten podraz s kostelem. Pár minut ale snad zvládnu, aniž bych jí vyškrábala oči. Nakonec jsem přeci dospělá, zodpovědná a umím se ovládat. Jsem ztělesněním disciplíny a sebekontroly. “Protože včera byla čína.” zabručím, přičemž jeden z bonbónů po ní cvrnknu. “Že se po těch letech vůbec ještě divíš.” V jezeře jsou potvory, v lese jsou potvory, na hodinách bojujeme s potvorama, ale houby v jídelně jsou divný. Pochopila bych takovou otázku od někoho, kdo je tu poprvé. Sleduji, jak si nabírá polévku. Vlastně ani už nejsem naštvaná, spíš zahořklá. Za polovinu věcí si můžu sama a ona je prostě jen dokonalý cíl, na který si můžu nasměrovat svoje frustrace. Všechno to vím a o to víc mě to sere. “No látka zas tak zajímavá nebyla, ale Domenico se nechal vykopnout ze třídy. Bouchnul mu kastrol a zničil strop.” jen při té vzpomínce se musím uchechtnout. “Goggy ho s Dianou poslala do Prasinek místo hodiny. Nakonec to docela vyhráli. Výlet místo učení.” závidím a nijak se tím netajím. Nemyslím si, že by se mnou Jordyn souhlasila. Nakonec přeměňování jí vždycky bavilo, já jsem v něm spíš průměrná. Přesto ale z brašny vytáhnu sešit a hodím ho před ní. Nemusím jí milovat, abych jí dala poznámky z dnešní hodiny. Když bude na další hodině mimo, můžeme přijít o body. Navíc je zázrak, že vůbec nějaké poznámky mám, takže neuškodí se tím nenápadně pochlubit. “Na příští hodinu si vem mazlíčka.” úplně si nepamatuju, jestli má vlastního nebo i tohle s bráchou sdílejí. “Jestli nemáš, Hagrid ti půjčí. Já od něj dostala sklípkana.” určitě si ho všimla. Od chvíle, co ho mám, se pomalu o nic jiného nezajímám. Navíc obří pavouk na dívčím pokoji vzbudí tunu pozornosti. “Budeme opakovat, co jsme probírali dneska. Jo a máme si dostudovat učebnici až do strany…” natáhnu se přes stůl, otevřu sešit před Jordyn a vzhůru nohama brejlím na číslo, které jsem si nečitelně napsala. “Do strany 128..?” ona na to určitě uvidí líp, tak jí nechám, ať si to rozluští. Znovu se posadím a bonbóny vyměním za hranolky. Tentokrát samotné. Linii si hlídat nemusím. Nikdy jsem neměla s váhou problém. “A kdes vůbec byla? Od rána jsem tě neviděla.” |
| |||
Ošetřovna > Velká síň Hlavně Acai Čtvrtek,15. října Dopoledne jsem strávila na ošetřovně. Udělalo se mi špatně od žaludku, ale teď už je to lepší. Nevím jestli bych měla chodit na jídlo, ale snad neuškodí když si dám jenom trošku. Aspoň si to myslím. Každopádně se vydán do jídelny. Už před velkou síní ucítím houby a když vstoupím dovnitř a zahlédnu houby zkusím si na jednu sahnout. Zajímalo by mě jestli jsou opravdové. Ale ano jsou. Zajímalo by mě co se tu stalo za mojí nepřítomnosti tak mi to snad poví někdo u stolu. Kývnu Mauricovi na pozdrav když kolem něj procházím. Přisednu si k Acai a tak trochu doufám že už na mě není naštvaná. "Co se to tu stalo? Proč jsou všude houby?" Zeptám se jí. Nevím jestli bude dobré si hned dávat něaké sité jídlo a tak si jen naberu trochu polévky. Houby mi nevadí, ale zase to není moje nejoblíbenější jídlo. Opatrně jí začínám jíst i když je ještě trochu horká. Je výtečná. Do ubrousku si naberu pár těch roztomilích marshmallov houbiček na potom. "A co jste dneska dělali na přeměňování?" Zeptám se Acai. Doufám že z přeměňování není něaký těžký domácí úkol. |
| |||
E215 > Hagrid > Ošetřovna15. října, Čtvrtek Richard, Sinestra, Christian, hlavně RubyHodina je konečně u konce. Nemůžu říct, že bych si jí vyloženě užila, ale pro jednou to nebylo tak příšerné jako jsem normálně zvyklá. Tedy co se mých výkonů týče. Katastrofy mých spolužáků začínají být každodenní normou. Ani si už nevzpomínám, kdy jedna jediná hodina proběhla bez nějakého incidentu. V klidu. Tak, jak by to ve škole mělo být. Asi bych žádala příliš. Christian mi vrátil Žofii bez jediného zranění. Příliš jsem jeho úspěchy nesledovala, ale oblovka byla naprosto klidná a spokojená, tudíž si musel vést lépe než my s Richardem. Je to dobře. Alespoň ji Hagridovi vrátím v lepším než dobrém stavu a příště nebude tak nervózní, až si jí znovu přijdu půjčit. Možná by bylo jednodušší si ji nechat na pokoji a neobtěžovat se zbytečnými výlety do jeho chatrče, ale nejsem žádná chůva. Na pokoji máme havěti dost a, přestože jsem si na obřího šneka za tu chvilku zvykla, má náklonnost k ní není ani zdaleka tak hluboká, abych se o ní starala, když to za mě může dělat někdo jiný. Pomalu, co nejšetrněji k mému popálení, si sklidím věci z lavice. Automaticky vzhlédnu, když ke mně promluví známý hlas. Mé ráno na ošetřovně proběhlo v klidu. Nikdo z těch, co si pamatuji z večera, už tam nebyl. Ani Ruby ne. Neměla jsem tedy čas jí poděkovat za to, jak mě včera podržela. Bylo to jenom jedno malé gesto, ale pomohlo mnohem víc než nějaký Patrick a jeho imbecilní nápady. “I já tebe, Ruby.” odpovím přívětivě a pro jednou je to upřímné. Opravdu ji ráda vidím. “Děkuji za shovívavost.” Její kompliment přejdu s pobaveným úsměvem. “Ale viděla jsem se v zrcadle.” Vím moc dobře, že ani štědrá vrstva make-upu docela nezakryla pobledlou pleť a tmavší kruhy pod očima. “Každopádně oproti včerejšku je to skutečně pokrok. Zranění bolí, což zřejmě není žádné překvapení. Je to ale lepší, než bych za tak krátkou dobu očekávala. Zdravotnice odvedla skvělou práci. Musím jí před obědem navštívit kvůli převazu.” A to hned, jak Žofii vrátím jejímu majiteli. Nahlas to neříkám. Už tak mám pocit, že jsem v její přítomnosti výřečnější, než by se slušelo. Hovor mezi Ruby a Richardem poslouchám jen jedním uchem. Není to slušné. Nicméně zdá se mi, že uvažujeme stejně. I ona se chystá za Hagridem a tak jsem ráda za návrh společné cesty. “Ráda. Také jsem přemýšlela, že se u něj stavím.” Nikdy jsem nevěnovala velkou pozornost tomu, co si ostatní myslí, ale obdobné výlety je přeci jen lepší vykonávat ve dvojici. Minimálně nebudu v tom hnusném počasí trpět sama. “Zatím.” rozloučím se s Richardem a Sinestrou. Nedělám si hlavu s tím, jak si Sinestra poradí s Ayshou. Richard zůstal pozadu a myslím, že se ani on nechystá do hlavní síně se svým miláčkem. Určitě jí rád pomůže. Nakonec… poslední dobou mi přijde, že si celkem rozumí. S Ruby po boku vycházím z učebny. Tašku s učivem přes rameno, Žofii v krabici v náručí. Dávám si velký pozor, abych poraněnou ruku nepřetěžovala. “Mám spíš takový pocit, že mu do stavení zalézají dobrovolně a bez pozvání. On jenom nemá to srdce je vyhodit.” Ta polorozpadlá bouda má určitě víc než jednu díru, díky které se tam ta havěť dostane. Nechápu, jak tam může v klidu usnout. “Podívej, chtěla jsem ti poděkovat za včerejšek.” Vyleze ze mě, jakmile je Hagridova chatrč na dohled. “Za ten... vlhčený ubrousek.” Ne, byl to ubohý mokrý hadr, ale kdybych to podala takhle, sotva by to znělo jako něco, za co bych jí mohla děkovat. “Bylo to sice jen malé gesto, ale velmi milé.” málokdy někomu za něco děkuji a, přestože mám kamenný výraz, jsou to pro mě neznámé vody a musí to být bolestně zřejmé. Začít s tímhle těsně před zaklepáním na Hagridovy dveře bylo strategicky naplánované. Jednak na tomhle tématu nezůstaneme dlouho a druhak se okamžitě dostaví zpestření v podobě zatuchlého obra a jeho příbytku. Naše návštěva netrvá nijak dlouho. Úmyslně spěchám tak, jak to jen ve vší slušnosti jde. Nepočítám s tím, že by Ruby chtěla zůstávat na čaj. Předáme mazlíčky, poděkujeme za pomoc a jsme pryč dřív, než se chudák Hagrid stihne rozkoukat. Ač je svým způsobem skoro roztomilý, bojím se, že bych mohla načuchnout. Nebo si na pokoj přitáhnout nějaký suvenýr. Regina by jistě blechy, štěnice nebo jiná zvířátka v posteli ocenila. “Jdeš teď rovnou na oběd? Nebo do knihovny?” vytasím se po krátké pauze, kdy jsme obě dostatečně vydýchané z toho nelidského krpálu, co od Hagrida vede ke škole. “Já musím ještě na ošetřovnu. Na převaz.” vrhnu krátký, ale významný pohled na její ruce. Je pěkně pokousaná a nějaká mastička by se jí rozhodně hodila. Nebudu to zmiňovat nahlas pro případ, že by jí to bylo nepříjemné. |
| |||
Učebna E215 => směr Hagridova hájenka Hodina je u konce a pro jednou jsem se ani moc nenatrápila. Jelikož se jedná o přeměny, kde musím pracovat s něčím tak prašivým, jako jsou mazlíčci, což z hloubi duše nesnáším, jsem spokojená. Emil se zapáleným ocasem by pravděpodobně nesouhlasil, naštěstí mně jenom pramálo zajímá, co si myslí nějaké tupé zvíře. Jakmile předám Caylusovi jeho pavouka, vydám se k Danielovi pro svého vypůjčeného mazlíčka. ”Oba naživu. To vypadá jako úspěšná hodina.” Usměju se na Daniela s účastí. Jsem si jistá, že to s Emilem neměl zrovna jednoduchý, i jindy je to pěkně nevrlý zvíře, popálený ocásek mu asi na radosti zrovna dvakrát nepřidal. Vyhledám pohledem Richarda, s kterým jsme měli mít během oběda plány. Nevypadal, že by se po mně zrovna sháněl a tak se vydám k jeho stolu sama. ”Ráda tě vidím, Christino. Co tvé zranění? Ani bych nepoznala, že se to stalo teprve včera.” Mile se usměju na Christinu, která se zrovna sbírala k odchodu u vedlejšího stolu. Nezapomenu přitom nevtíravě pochválit její vzezření. Jsem si jistá, že ji potěší, když ji někdo ubezpečí o tom, že vypadá stejně dobře, jako kdyby se nic nestalo. Mně by to určitě radost udělalo! Drobný kompliment je to nejmenší, co pro ni mohu udělat po tom otřesném zážitku v Temném lese. Dost dobře si pamatuji, jak vypadala, když se dobelhala na ošetřovnu. Přehodím si Emila z jedné ruky do druhé, když se mi odhodlaně zakousne do malíčku. Musím si zachovat dekórum, proto ani nesyknu, nejraději bych jej ale hodila do odpadkového koše a víc se o něj nestarala.”Musím ještě vrátit mazlíčka Hagridovi, můžeme se sejít v knihovně, dejme tomu za dvacet minut?” Obrátím svou pozornost na Richarda. Odsouhlasím si s ním místo i čas setkání. Mít všechno hezky pod palcem, domluvené a uspořádané. Bez toho by to nešlo. Fakt, že tam bude i Angela s Domenicem je samozřejmě skutečnost čistě nahodilá, která nemá s mým rozhodnutím vůbec nic společného. Všimnu si pohledu Christiny, když jsem zmínila Hragrida. Očima vyhledám šneka, který se pomalým tempem přesouval z jedné strany lavice na druhou, přičemž za sebou zanechával odpornou slizkou stopu. ”Uvítám společnost, pokud máš stejný směr cesty.” Přizvu ji. Osobně se ráda zbavím vypůjčeného mazlíčka co nejdříve to bude možné. Při pohledu na šneka Christiny jsem nabyla silný dojem, že je na tom podobně. Vždycky je lepší jít s někým po boku. Člověk se pak zbaví toho vtíravého dojmu, že vypadá jako looser, kterého ani nikdo nedoprovodí. To by měl dělat samozřejmě partner. Partner, který se svou vlastní neschopností nechal vyhodit z hodiny a nyní si trajdá kdoví kde, kdoví s kým. S Christinou po boku se pak vydáme z učebny směrem k obrovu stavení. ”Zajímalo by mě, kde ty mazlíčky sbírá, protože tohle je opravdu zajímavý výběr... ” Nadhodím směrem k Christině, když mě Emil už podruhé kousne. Ruce po něm budu mít tak zubožené, že bych si klidně mohla dojít na ošetřovnu pro nějakou hojivou mast. |
| |||
E215 -> Chodby -> Kolej -> Chodby -> Velká síň Nikdo určitý 15. října, Čtvrtek Převzal jsem svého kocoura zpět, když hodina končila vzal jsem ho znovu do náruče. Dnešní hodina moc vydařená nebyla. Mohl jsem si v kouzlení vést od dost lépe. Ale nějak mi to prostě dneska nešlo. Co to znamenalo? Příště se budu muset nechat přezkoušet a zlepšit si prospěch. Fakt nerad bych zrovna páťák opakoval. "Tak pojď bráško jdeme. Dostaneš něco dobrého." Podrbal jsem Arwina pod bradou, kterou mi ještě více nastavil a začal příst. Taky jsem zahlédl jeho zvědavý pohled směřující na Angelinu kočičí společnici. Lehce jsem se nad tím usmál a raději zamířil společně s ostatními ven z učebny. S kocourem v jedné ruce a pomůckami z hodiny v té druhé. Odpojil jsem se od většinového davu, který mířil do Velké Síně na jídlo a nejprve jsem se rozhodl jít na kolej, abych nemusel všude sebou vláčet učebnice a Arwina. "Však se s ní zase uvidíš." Konejšil jsem ho. Budu muset zase vykartáčovat hábit, protože je chlupatý, jako, bych byl sám kocour. Na koleji jsem pustil Arwina na postel a nasypal mu do misky granule. "Dobrou chuť. Dej si kamaráde." Podrbal jsem ho znovu, očistil jsem si alespoň trochu hábit od chlupů a vyrazil jsem už více polehku směrem na jídlo. Jen co jsem však došel do Velké Síně na okamžik jsem překvapeně zůstal stát. Všude byly houby. Všude! V duchu jsem zaúpěl a raději jsem zamrkal, abych věděl, že mě nešálí zrak. "Ale no ták proč zrovna houby." Zamumlal jsem pro sebe zoufale a šel jsem si sednout k našemu stolu. Při pohledu na výběr jídla mě jímal děs a hrůza. Houby jsem nesnášel. Vždy mi připomínaly při jezení slimáky fuj......zoufale jsem hledal něco, co by jako houba jen vypadalo....nakonec jsem rezignovaně skončil s ne moc zdravým sladkým obědem, kterého se nedá navíc sníst moc, protože by mi bylo blbě. "Tohle skřítci fakt nevychytali." Povzdechl jsem si a snědl jsem alespoň nějaké čokoládové houbičky a maršmelíky. Nakonec zkusím štěstí ještě alespoň s hranolkama nebo jinou nehoubovou přílohou, jinak bych asi fakt umřel hlady. Esteticky to sice tady vypadá hezky, ale to je tak vše, co mohu skřítkům v jejich nápaditosti a zápalu pochválit. Jen doufám, že se nerozhodnou pro houbový týden. |
| |||
Učebna E215 > Hlavní síň Barbara, Acai ..... a HOUBY odkaz Když Barča mluví o tom, že Hubert něco mluvil, ale že mu nerozuměla jen se pousměji. Ještě, že tak. Říkám si v duchu. Na hlas to ale jen odkývám. "Jasně, je to jedno on si tak občas mrmlá, nic důležitého." Pak ještě dodá, že se musí učit na test z Dějin, zase přikývnu. "Úplně v klidu taky ho píšu a taky mám v plánu se na to naučit, můžeme si to zopakovat spolu, venku to bude určitě lepší, jak říkáš provětráme hlavu. Šplouchání jezera k učení neznám lepší hudbu ... no možná až na kouzelnický jazz." Řeknu s úsměvem. Na otázku s obědem jen kývnu, asi přeslechla, že jsem se ptal, až po obědě. Ale je možné, že to ze mě vylítlo tak bezmyšlenkovitě, že mi nerozuměla. V klidu na ní počkám až se vyptá profesorky na mandelinky. Vlastně mi to přijde jako fajn nápad, po tom co jsem tak dneska vyhořel, bych se to taky mohl naučit pořádně. Pak už spolu jdeme do velké síně. Když vejdeme a vidím to houbové pozdvižení. Musím se smát. Mám rád tyhle zpestření jak jídelníčku tak fádního života na hradě, tedy jestli se dá nazvat jakýkoliv den v kouzelnické škole fádní. Když jsem viděl svoji společnici jak ji to vzalo bylo mi jí líto. Asi jsem se nemusel ptát, ale přesto jsem se zeptal. "Asi nemáš ráda houby co?" Pojď sedneme si k našemu stolu nebudu ji moc vykládat, že její kolejní kolegy moc nemusím a ani to že by si někdo z nich mohl pamatovat mou odvetu z loňska. Přijde pak s talířem velmi chudým. Já si naberu jídlo normálně, houby mám docela rád. Pak si k nám sedne Acai na její prohlášení vesele přikývnu. "Jo je to super, opravdu vtipný, skřítci mají bod. Houbová armáda hadra." Řeknu vesele, ale pak si všimnu Barči jak je z toho zkroušená. Je mi jí líto a tak mě něco napadne. "Barčo nebuď smutná uděláme si ty houby ještě veselejší." Vezmu jednu houbu a dám ji doprostřed stolu naoko na ni mířím a máchám hůlku a spustím pseudozaklínadlo: "Černý les a kozí lávka ať je z tebe lysohlávka" A reálně kouzlem Accio přivolám jablko z tašky co jsem měl na svačinu a nesnědl, odvedu pozornost a klamným pohybem shodím houbu a na její místo dám jablko. Jasně kdyby to bylo něco jiného než potraviny, mohl bych to proměnit zaklínadlem, ale kouzelnické zákonitosti jsou jasné. Mrknu na ní a usměji se i na Acai. "Nebo by sis mohla vzít jen hranolky a mužem jít rovnou k jezeru a můžeme zkusit něco chytit a upéct rybu pokud nemáš nic proti rybám a zatím se můžeme učit. Co ty na to? " Je mi to blbé, že ji to říkám mezi tím co se cpu fakt dobře upravenýma a lahodnýma houbami, ale holt když je nemůže tak nemůže. |
| |||
E215 > Kolej > Hlavní síň15. října, Čtvrtek Angela, Bob, Caylus, Maurice a Barbara Upřímně jsem byla ráda, když hodina konečně skončila. Profesorka řekla na závěr pár slov jako vždycky a pak nás rozpustila. Došlo mi, že s Wildou se ještě nějakou chvilku nerozloučím a měla bych mu tím pádem obstarat nějakou potravu. Holky se poserou, až zjistí, že si ho do příští hodiny nechám na pokoji. Ale nedá se svítit. Nehodlám před každou hodinou lítat za Hagridem do té kosy a pak zase zpátky. Takhle to bude jednodušší. Až bude Nuru dost velká, můžu použít jí. Do té doby je Wilbert můj nejlepší přítel. Každopádně se na začátku příští hodiny budu muset nechat přezkoušet. Stoprocentně nebudu jediná, i když budu asi jediná, kdo při přípravě bude potit krev a slzy. Jak já tenhle předmět nesnáším. “Ta kočka se mnou měla svatou trpělivost. Být to opačně, tak jí asi vyškrábu oči.” zakřením se na Angie, když jí předávám vodítko k Saše. Ani se mi nezdálo, že by čekala jinou odpověď. Obě to mají dost na salámu. Moc se nevybavuji. Předám chlupatou kouli, zabalím si věci a někdy mezi tím se ke mně přitočí i Bob. S krásnou šálou v našich kolejních barvách. “Šikovný. Dík.” Docela by mě zajímalo, jak z modrého pavouka udělal žlutou šálu, ale někdy je snad lepší nevědět. Ještě bych to musela vysvětlovat Hagridovi. Takhle to můžu svést na někoho jiného. Smotám šálu do krabičky a teprve pak mávnu hůlkou a uvedu Wildu do jeho původní podoby. “Takhle ti to stejně sluší nejvíc.” brouknu k němu tiše, ale rychle zavřu víko. Celé tohle dobrodružství ho patrně dost rozčílilo, chvilka klidu a ticha při pobytu ve tmě by ho mohla uklidnit. Ještě než odejdu, otočím se na Cayluse. Je to divný si s ním normálně povídat po tak dlouhé době, ale momentálně nemám jinou možnost. “Hele…” upozorním na sebe. “Vypadá to, že Wilda u mě nějakou chvilku zůstane. Ty máš Páju, víš, jak se o pavouky postarat. Mohl bys mi udělat nějakej seznam věcí, co to zvíře potřebuje? Nebo spíš to, co budu potřebovat já, abych ho udržela naživu, dokud ho budu mít u sebe. Můžeme to probrat třeba na obědě? Platí?” poslední věta byla spíš řečnickou otázkou, neboť jsem při ní už v podstatě vycházela ze dveří. S širokým úsměvem na tváři a krabicí s pavoukem v ruce. Ještě před obědem si zajdu na kolej, abych tam svého nového mazlíčka odstavila. Některé mé spolužáky děsil jen svou přítomností, takže by asi nebyl nejlepší nápad ho táhnout do jídelny. K jídlu. Opatrně položím krabici na noční stolek a pro všechny případy ještě zatížím víko nejbližší knížkou. Jakmile jsem si jistá, že neuteče, i kdyby mu v tom někdo chtěl pomoct - o čemž dost pochybuji, konečně vyrazím na oběd. Nabídka dnešního menu je mi jasná ještě dřív, než uvidím obří houby u vchodu. Závan prašivek na všechny způsoby se totiž od kuchyně line přes chodby do každého koutku hradu. I v naší společence je to cítit. Osobně z toho nejsem nijak odvázaná, ale taky nejsem vybíravá. Sním, co mi dají. Automaticky zamířím k našemu stolu. Ke zmijozelským mě nikdo nedostane ani párem volů a Caylus většinou nemá problém sedět kdekoli jinde, pokud u toho budu mít plnou pusu jídla. “To je fakt úlet.” utrousím k Barče a Mauricovi, když si sedám opodál. Nehodlám je rušit nebo se jim míchat do konverzace, ale nebudu se tvářit, že tu nejsou. Pobaveně pokukuji po masivních muchomůrkách u vchodu. Nepochybuji, že jsou pravé. Za tu chvilku, než jsem došla ke stolu, se o tom už stačilo přesvědčit minimálně dvacet lidí. Po tolika letech tady by jeden řekl, že už na takové kraviny musíme být zvyklí. No, vždycky se tu najde něco, co jsem ještě neviděla. Nandám si rýži a poliju jí jednou z těch smetanových omáček, co je jich tu všude plno. |
doba vygenerování stránky: 0.83332800865173 sekund