| |||
Hlavní síň
|
| |||
Hlavní síň---> učebna HS3---> hodina soubojů v Hlavní síniThomas, Naira a další v okolíStředa, 15. září Nerušeně – nooo relativně nerušeně, protože brácha mě čas od času u jen tak z plezíru vyrušuje – pročítám noviny, když do místnosti najednou vlétnou sovy s ranní poštou. Něco tady ale kapku nehraje, ne? |
| |||
Velká síň -> Dějiny čar a kouzel -> Souboje ve Velké síniStředa, 15. září Všichni zmínění, hlavně teda Diana U snídaně se ještě v duchu škodolibě rozplývám nad tím, jaký má Týna trapas. Karma je skoro instantní. I když neudělala žádnou scénu, jak jsem doufala, stejně je mi jasný, že se o tom bude ještě notnou chvíli mluvit. Ostatní jsem moc neposlouchala, takže veškeré dění šlo kolem mě, zatímco jsem se cpala ovesnou kaší. Najednou jsem měla šílený hlad. Na dějiny se mi moc nechtělo, ale zatáhnout jsem nemohla. Ještě bychom přišli o body a těch jsme na rozdávání určitě neměli. Při hodině jsem se hlavně snažila neusnout a víceméně se mi to dařilo, ačkoliv jsem se občas přistihla, že nemám tušení, co v posledních pěti minutách profesor vykládal. Na konci dostanou chudák Alex s Acai referát. V duchu se sama se sebou vsadí, jestli ho Alex vyfasuje od někoho z Havraspáru. Ve Velké síni se Alex vecpe mezi mě a Mau, aby se mohla div ne proměnit v anakondu a Benjiho zadusit láskou. Zasměju se a o krok ustoupím, při čemž hnedka narazím do Diany za mnou. "Ježiš promiň. No...," omluvím se a kývnu hlavu směrem k Alex, aby viděla, že to není moje chyba. Než stačím říct cokoliv dalšího, začne Lupin mluvit. Jakmile řekne, že se máme ve dvojicích vydat buď k němu nebo k Snapeovi, rychle chytím Dianu za předkloktí, aby mi náhodou neutekla. "Lupin?" pošeptám jí, zatímco už jí tam skoro násilím táhnu. Jestli chtěla být s Thomasem, má smůlu, trocha separace jim neuškodí! A moje rychlá reakce jí třeba pomůže k tomu, aby nemusela být s netopýrem. |
| |||
Velká síň --> SoubojeStudentstvo, LupinStředa 15.9. Mám rád předstih a ať Lupina nesnáším sebevíc, musím uznat, že on je na tom stejně, což je ocenitelná vlastnost. To samé se nedá říct o studentech, kteří se šourají tak, že tu není ani jeden v rezervním předstihu… ani šprti z Havraspáru, ani ta šprtka Grangerová. Alespoň máme čas urovnat stoly. S Lupinovým vymýšlením to trvá až zbytečně dlouho a přitom by to šlo tak snadno, kdyby ten hňup přišel o chvilku později a nechal to na mě. Nebo kdyby mne do toho alespoň netahal. Ale to né, chytrolín Lupin musí vždycky udělat všechno tak složitě. A teď mi ještě diktuje, jak mám dělat svoji práci… „Jak chceš, Lupine. Ale běž na ně zlehka. Je to banda idiotů, kteří jsou místo štítového kouzla schopni upravit lechtací kouzlo na puchýřovou kletbu, a tak skončit z minuty na minutu u Pomfreyové“, odpovím s ledovým klidem. Ve skutečnosti ale běsním. Nechápu, že jsem se k téhle blbosti nechal přemluvit. Po čase konečně začnou chodit studenti, které obdařím jedním z mých inverzních úsměvů. Když spatřím toho Potterovic kluka, uvědomím si, že to zase taková blbost nebyla. Nikdy si nenechám ujít příležitost všem dokázat, že mi leží v krku. Následuje Lupinův proslov a poté se již studenti začnou dělit do dvojic. Odchytnu si Pottera, který zamířil k Lupinově pozici. „Výtečně, pane Pottere, jistě se mi nabídnete jako dobrovolník pro demonstraci použitých kouzel,“ pronesu se škodolibým podtónem. „Předpokládám, že budete ve dvojici s panem Weasleym“ Počkám, až se přede mnou shromáždí celá první skupina. Poté započnu svůj výklad. „Nechcete-li svého protivníka zabít, můžete ho zkusit odzbrojit. Starší studenti jistě již umí. Vy dva!“ štěknu na Pottera a Weasleyho, „stoupněte si naproti mně. Na co čekáte, vytáhněte své hůlky! Expelliarmus“, mávnu lehce hůlkou a jejich hůlky přiletí ke mne do ruky a obě ve vzduchu chytnu. „Viděli jste. Zaklínadlo zní Expelliarmus, pohyb hůlky je takové to krátké mávnutí. Tak pánové, pokuste se mne odzbrojit.“ Podívám se na ty dva, a když začnou vyvolávat své zaklínadlo mírně, téměř neznatelně, pohnu hůlkou a neverbálně vyčaruji protego, štítové kouzlo. „Máte se ještě hodně co učit. Tak na co čekáte, vytvořte řadu po dvojicích. Pokud mne neodzbrojíte, tak znova na konec fronty, ať máte čas přemýšlet nad tím, co jste udělali špatně.“ Podívám se na svojí hůlku, a všimnu si, že jí držím až za úplný konec. I přes štítové kouzlo se těm dvěma podařilo mi hůlku trochu vytrhnout z ruky, začínají být dobří. Poté začnou nastupovat dvojice za dvojicí. Na Nebelvírské a Havraspárské studenty jsem trochu přísnější, zatímco u Zmijozelských držím svoji hůlku poněkud ležérně. Nějak jsem taktéž opomněl říci, že útočit společně se u tohoto konkrétního kouzla nemusí vždy vyplatit, neboť se kouzla mohou vzájemně posílit i oslabit. //Pravidla hry: - Studenti mohou útočit najednou nebo postupně - Studenti hází desetistěnnou kostkou a musí mít více než 5 (tedy 6 a více). - Nebelvír a Havraspár má (-2) k hodu, Zmijozel (+1). - Pokud útočí oba studenti najednou, počítá se průměr a opraví se o: | - (+2), pokud oba mají sudá čísla | - (-2), pokud oba mají lichá čísla | - neopravuje se, pokud má jeden sudé a druhý liché číslo |
| |||
Hlavní síň - HS3 - Hlavní síňstředa 15. září Havraspárští+ostatní Nepamatuju si, že bych se nějak vykutálel z postele, ale nějak se to asi stalo, protože sedím s hlavou podepřenou dlaní nad miskou studené ovesné kaše se sušenými meruňkami a snažím se udržet oči otevřené. Vrazit si do nich sirky, tak je moje víčka prostě zlomí... "Dal bych si párky a míchaná vajíčka." pomyslím si ospale, ale vzhledem k tomu, že usínám za pochodu, studené by to bylo o moc horší než ovesná kaše. Rozruch kolem moc nevnímám, natož pak nějaká oznámení nebo ponaučení, na to mám plnou hlavu myšlenek na jediné - plnohodnotný spánek. A pošta se mě netýká - takhle brzo po prázdninách od našich nic nečekám. "Měl bych... vstát, a jít na dějiny čar." zamžourám na rozvrh před sebou a pak se potácivě zvednu. "Víkend, království za den volna. A půl království za jednu hodinu... Prosím." obrátím do sebe zbylou polovinu sklenky mléka a uvedu nohy do chodu. Jsem unavený a svaly na ramenou protestují proti jakémukoliv pohybu. Aspoň že jen ty, a ne celý člověk, jak u mě po prázdninách bývá častější. "Ještě že je Binnsovi jedno, zívnu na celé kolo, že mu na hodinách spím - stejně se to musím vždycky doučit dodatečně, i když dávám pozor." Cestu do učebny Dějin čar a kouzel najdu na autopilota a poté, co odevzdám mým škrabopisem hustě popsaný pergamen se spokojeně sesunu do své škamny. Alespoň pro forma si před sebe otevřu učebnici a pak mě Hypnos bez milosti zajme do svého temného, ale slastného vězení. Vzbudí mě nezvyklé ticho. Nikdo tu není. Profesor Binns odešel, všichni ostatní také. Nával adrenalinu mě probere a rychle shrábnu svoje věci ze stolu do brašny - s rychlým vysokým startem vyrazím do hlavní síně na souboje, protože je mi jasné, že ať je hodin kolik chce, je to hrozně špatně... "Zase pozdě... Snad si mě Lupin v tý spoustě žáků nevšimne. Do psí nohy, kdyby se mi aspoň tak nechtělo spát..." za poklusu se snažím na sobě urovnat Havraspárskou uniformu, popasovat se s brašnou učebnic přes rameno, zároveň vytáhnout hůlku a teď ještě se opřít do obrovských dveří hlavní síně, abych mohl vzniklou škvírou proklouznout dovnitř. Profesor Lupin právě skončil svůj úvod do hodiny. "Co... cože? "Za život svého parťáka"? To opravdu řekl?" obleje mě horko, když jeho pátravý pohled neomylně spočinul na mých rozcuchaných vlasech, neuspořádaném zevnějšku a jako na potvoru si teď ještě taky zívnu. Na poslední chvíli zvednu rukáv uniformy před svá nevymáchaná ústa. "Včil su v řiti." "Promiňte mi, profesore." rudý jako rak zamumlám omluvu a snažím se ignorovat podstatně hrozivější pohled profesora Snapea. Ještě že to není primárně jeho hodina, to už by mě ztráta dalších Havraspárských bodů neminula. Urychleně se zamíchám mezi své a snažím se splynout s davem a zároveň vypozorovat, co že to vlastně máme dělat. "Dvoj... dvojice? Ale s kým?" rozhlížím se nesvůj a s narůstající panikou. Nechci přitahovat pozornost profesorského sboru příliš mnoho, zvlášť ne po svém krásně vydařeném entrée, ale mám dosti jasný pocit, že pokud se nade mnou někdo z mých spolustudentů nesmiluje, bude to ještě horší, protože mě bude muset jeden z profesorů k někomu přiřadit. K mým uším naštěstí dolehne něco o obraně a útoku - honem zamířím k profesoru Lupinovi, protože Snape mi ten pozdní příchod a nevychovanost určitě dá sežrat. Proč mu lézt na oči dřív, než je to nezbytně nutné. Snad se někdo přidá... |
| |||
Hlavní síň Středa, 15.září Richard, ale klidně se přidejte :-D S rukou v kapse obezřetně poslouchám profesora Lupina a jeho výklad ohledně průběhu dnešní hodiny soubojů. Střety nemám rád, ale je pravda, že v některých situacích člověk prostě musí bojovat o to, co je mu drahé. Po očku se podívám na Christinu. Až teď mi došlo, že to klidně lze i aplikovat na náš vztah. Yeah, přesně tak, na náš neexistující vztah. Jemně si zkousnu rty, když si uvědomím, že jsem si dost možná vybral slečnu, která je naprosto mimo moje možnosti, ale pak se usměji. "Kdy naposledy jsem se nechal vyvést z míry takovou nepodstatnou maličkostí, jako je realita?" Pomyslím si, čímž si i zvýším morálku. Už jsem to dal více lidem vícekrát najevo, ale klidně to zopakuji i sám sobě, když je třeba. Neberu svoje slova zpět a nikdy se nevzdávám, protože takový je způsob života, který jsem si vybral. Ale dost už uvažování mimo rámec hodiny, měl bych si najít parťáka. Moje úvahy se rozeběhnou vstříc mému výběru spolubojovníka. Neměl by být jenom schopný, ale taky by jsme se měli doplňovat vzhledem. Pokud to vezmu z tohohle úhlu pohledu, pak mám vlastně jen jednu jedinou volbu. Pokud půjdu do dvojice s ním, bude to kombinace tak mocná, že bych se nedivil, kdyby většině místních slečen samovolně spadly kalhotky. Mírně natočím hlavu jeho směrem. Lord Richard Cornigrum. Zelený Rytíř, nekorunovaný král Zmijozelu. Podobně jako já je z bohaté a vážené kouzelnické rodiny. Výtečný student, dokonalý elegán, prefekt a objekt Heleniných toužebných pohledů. Pokud by někdo ze Zmijozelských vyhovoval Salazaru Zmijozelovi svými vlastnostmi nejvíc, byl by to právě Richard. Překvapeně zamrkám, když se ke mě právě lord Cornigrum vydá a nabídne mi spolupráci. "Hoj, Richarde." Pozdravím jej nonšalantně, s jednou rukou v kapse a přátelsky se na něj usměji. Když mě neoslovil formálně, tak ani pro mě není důvod být formální. Jaká to úleva. "Proč mám pocit, jako kdybych neměl na vybranou? No, když jinak nedáš.." Odpovím, jako kdyby mi na tom nezáleželo. A vlastně ani nezáleží. Spíš mě zajímá, proč si mě vybral. Proč jsem si ho vybral já, je zřejmé. Abych utvořil mocnou dvojici, na které by spočinulo nejedno dámské oko chtivým pohledem, ale jeho pohnutky jsou mi záhadou. Když se tak rozhlédnu kolem sebe, tak všichni si už vybírají dvojici, ale o Richardovi nikdo ani neuvažoval. Normálně bych čekal, že než se ke mě dostane, tak bude obklopen davem, který si jej bude žádat jako společníka do dvojice. Pak mi to dojde. Nikdo se před ním nechce ztrapnit, což se ve dvojici při takovéhle hodině může stát. Úplně jejich pocity chápu, ale tyto pocity se nevztahují na mě. Vždycky jsem bral svoji maličkost a Richarda jako sobě rovné a nechápal jsem, jak to, že se jím ostatní nechávají tak snadno manipulovat. "Teda, nemůžu říci, že tu máš narváno. Asi se tě ostatní bojí, nebo co." Dodám s pobaveným zasmáním. "Možná by jsi měl zkusit méně černé." Navrhnu s upřímným úsměvem, takže na první pohled není poznat, jestli si ho dobírám, nebo to myslím vážně. Možná obojí. S nelibostí pozoruji, jak se Richard vydal ke Christině a něco jí šeptl do ucha. Normálně by mě popadla žárlivost, ale tohle není ten případ. Vím o Richardovi dost na to, abych věděl, že se jednalo pravděpodobně o nějakou jeho intriku. Upřímně je to pro mě trochu problém. Nemám na jeho šarády čas, jen nechci aby mě Snape proměnil v žábu, nebo lachtana. Nicméně se rozhodnu hrát hloupého a když přijde zase ke mě, zvednu tázavě obočí. "O co šlo?" Hodím hlavou k holkám a snažím se vypadat zmateně, což pro mě není žádný problém. Pak si však dám ruce za hlavu a nakloním k Richardovi hlavu. "Nebo víš co, to je fuck. Měli by jsme se rozhodnout, co si dáme jako první." Dodám, ještě víc se k němu nakloním v tak familierním gestu, že by jsme z fleku mohli jít na obal Bravíčka a nakopali by jsme i One Direction ty jejich naparáděný zadky. Pro jistotu ztiším hlas na nezbytné minimum. "Dáme si nejdříve hlavní chod?" Kouknu po Snapovi. "Nebo zákusek?" Podívám se na Lupina. Rozhodnutí nechám na Richardovi. |
| |||
Hlavní síň >> HS3 >> Hlavní síň Středa 15. září Sinestra, Patrick, Christina Středeční ráno nezačalo nijak neobvykle. Již tradičně jsem se probudil mezi prvními, jen abych se mohl v rychlosti převléct a odejít do prefektských koupelen, kde na mě čekalo plnění každodenních, nezbytně nutných, hygienických potřeb. Nudnější část očisty jsem měl naštěstí brzy za sebou a tak jsem zbylý čas věnoval relaxaci v prostorné vaně s pěnou, nikým a ničím nerušen. Tohle bylo přesně to, co jsem na prefektování tolik miloval. Spousta klidu a soukromí. Nikdy jsem si totiž nedokázal představit, že se po ránu mačkám v klasických umývárnách jako sardinka s polovinou dalších lidí, kteří netrpělivě čekají, až na ně konečně přijde řada. Ale dost už o výhodách prefektského postu. Ihned po koupeli jsem se odebral zpátky na kolej, kde mě čekalo poněkud nepříjemné překvapení v podobě malého prváka, kterému se podařilo zakopnout o schod tak nešťastně, že si vymkl kotník. "Děcko jedno bláznivý, kolikrát jsem říkal, že běhat po koleji se nemá. Mluvím snad čínsky, nebo co?" S přísným výrazem chytím ubrečeného kluka za ruku a vytáhnu ho na nohy. "Kdybys šel pomaleji, tak by ti snídaně určitě neutekla." Pokárám ho, zatímco ho vedu na ošetřovnu. K mé smůle celou cestu zdržuje a žalostně fňuká, za což si vyslouží další hubování. Ty dnešní děti vážně nic nevydrží. S nima je dobrý leda tak zatopit. "Nebreč, nemáš proč. Můžeš si za to sám." Zamračím se na prváka, který ke mně jen vyděšeně vzhlédne, párkrát popotáhne a ztichne. No vida, že to jde. Malého nešiku předám na ošetřovně madam Renoire a pak se se značným zpožděním vydávám do hlavní síně, kde je na můj vkus až podezřelý rozruch. Všude po zemi se válí dopisy bez adresáta, stejně tak na stole, kde kromě dopisů leží i ranní noviny. Chvíli váhám nad tím, co z toho si přečíst dřív. Hlavní stránka Denního věštce vypadá lákavě, ale nakonec vyhrává touha po neznámé korespondenci, která po otevření vlastně už není tak neznámou. S každým dalším přečteným slovem mi cukají koutky víc a víc a jakmile dočtu úplně vše, mám obrovskou chuť se smát nahlas. To, co právě držím v rukách totiž není nic jiného, než zoufalá snaha Christininy ubohé matky zachránit mizernou finanční situaci, do které se dostali vlastní vinou. I když nutno podotknout, že má rodina jim k tomu vydatně pomohla. Když se jakž takž uklidním, usadím se na stoličku a začnu snídat, přičemž pozdravím právě přicházející Sinestru. "Lepší pozdě, než nikdy, Sinestro. Dáš si pizzu?" Mile se na spolužačku usměju a aniž bych čekal na odpověď, přisunu k ní talíř s její nejoblíbenější pochutinou. "Dnešní matky mají zvláštní představu o svých budoucích tchánech, nemyslíš?" Kývnu hlavou k dopisu, který jí následně podám. Zajímá mě, co si o tom myslí. Pokud vím, tak Sinestra nebyla s Christinou kdovíjak velká kamarádka, tudíž mi nevadí na tohle citlivé téma zavést řeč. "To bude ale těžký výběr, jeden pohlednější než druhý. Hm, to jsem na Christininu volbu zvědavý." Znovu si prohlédnu všechny tři ženichy. Jejich jména byla známá, minimálně o těch posledních dvou jsem něco slyšel. Všichni vypadali poněkud tragicky, ale ani zdaleka neměli na nápadníka číslo jedna, jehož výraz a hlavně vypouklé oči přípomínaly člověka s akutní zácpou. "Ten první má takové upřímné oči…" Pronesu k Sin rádoby zadumaně, přestože se musím ve skutečnosti obrovsky přemáhat, abych nevyprskl smíchy. Vážnou tvář, Cornigrume, takhle se lord na veřejnosti nechová! "Tímhle se skutečně potvrzuje heslo, že protiklady se přitahují. A kdo ví, možná bude za pár měsíců svatba. Třeba budeš pozvaná jako družička." Zauvažuji nahlas, ačkoliv o takové možnosti silně pochyubji. Pokud bude mít Christina někdy nějakou svatbu a někoho na ní pozve, tak to bude s nejvyšší pravěpodobností některá z jejích ladynek, nežli Sinestra, se kterou si nikdy nebyla nijak blízká. "Ale konec řečí, je čas jít na hodinu." Spolknu poslední sousto snídaně a pomalu se postavím na nohy. V síni už jsme byli jedni z posledních, proto počkám, až se zvedne i Sinestra a pak společně zamíříme do učebny HS3, kde měla probíhat hodina dějin čar a kouzel. Ačkoliv jsem se opravdu snažil dávat pozor, profesorův hlas byl tak uspávající a nudný, že jsem za celou dobu napsal sotva jednu stránku. Následující hodina se zdála být o něco zajímavější. Souboje jsem měl rád už jen proto, že jsem je bral jako výzvu a možnost poměřit své síly s někým dalším. Když profesor zahájí hodinu a rovnou zavelí, abychom se rozdělili do dvojic, neváhám ani na chvíli a postavím se vedle Patricka. "Zdravím, nebude ti vadit spolupracovat se mnou?" zeptám se, pevně odhodlán s ním zůstat ve dvojici za každou cenu. Důvod mého rozhodnutí je sice poněkud zvláštní, avšak ve skutečnosti velmi prostý. Potřebuji mít přesně takového společníka, který je už od pohledu naprosto neschopný, protože díky němu v souboji perfektně vyniknu. Netrvá dlouho a koutkem oka zaregistruji Christinu, po boku Helen. Odkdy se k sobě tak mají? Jde snad o nějaký nový druh ladynkovského paktu? Nechám myšlenky myšlenkami a popojdu k těm dvěma blíž. Jakmile jsem těsně za Christinou, nakloním se k jejímu uchu. "Vybral bych si toho druhého." Pošeptám jí tak, aby mě slyšela pokud možno jen ona. Jsem k ní sice zády a nemůže tak vidět výraz v mé tváři, ale svá slova tentokrát myslím smrtelně vážně. "Nic neříkej, promluvíme si o tom později. Teď se soustřeď na hodinu." Dodám neméně tiše a pomalu odkráčím zpátky za Patrickem. |
| |||
Christina, Domenico a ostatní zmijozelští Středa 15. září Zvedla jsem se od stolu spolu s Chris. Požádala mě, zda bych si na ni udělala později čas, a tak jsem účastně přikývla a slíbila ji, že po vyučování budu jen její. Žádné plány jsme s Alastorem zatím neměli, a tak jsem se ani necítila příliš provinile. Však on si chlapec najde zábavu sám. Narozdíl od ostatních jsem se na hodinu dějin těšila celý týden. Profesor Binns sice mluvil hodně monotónně, ale plně to vynahrazovala témata, o kterých jsem si zčásti už přečetla ve volném čase něco sama, a tak jsem chápala většinou souvislosti. Naučila jsem se profesorův monolog ignorovat a zaměřit se pouze na obsah, takže jsem většinou ani neusla. Většinou. Spolu s Chris a ostatními jsem se vydala rovnou na hodinu. Úkol jsem odevzdala mezi prvními a spokojeně se vrátila na své místo. Na stole jsem si mezitím roztáhla pergamen, podepřela si bradu rukou a zaposlouchala se do výkladu. Nebylo to sice jedno z mých oblíbených období, přesto jsem si ale pilně dělala zápisky. Povytáhla jsem obočí nad šprtkou Hermionou, která to dnes nevydržela a skoro se odebrala do říše snů. Trapka. Protočila jsem oči a s posměšným úšklebkem se ušklíbla na Doma, který jako jeden z mála dával taky pozor. Na prst jsem si pomalu namotala pramen vlasů. Od pergamenu jsem odtrhla kousek, na který jsem namalovala nepříliš povedenou karikaturu Reece na kůlu v plamenech. Papírek jsem pak podstrčila Caylusovi, od kterého jsem si vysloužila palec nahoru a mrknutí. Mehehehe. Po zbytek hodiny už jsem dávala opět pozor. Nejvíc jsem se samozřjemě těšila na oběd, ale souboje mi nevadily. Ne tolik jako ostatní předměty. Připojila jsem se ke svým spolužákům z koleje a vydala se s nimi do Hlavní síně. Nepochybovala jsem o tom, že se při nich bude chtít předvést můj přítel, a proto jsem se horlivě držela svých. Pokud by došlo na nějaké párování, rozhodně jsem nechtěla jít s někým, kdo byl o dost lepší jak já. Nejspíš. Mlčky se postavím mezi Sin a Doma a čekám, až Lupin začne. Do dialogu Helen, Seba a ostatních se nezapojuji a pouze je poslouchám. Při zmínce o čokoládě se lehce zamračím. Vážně chtějí mluvit zrovna teď o jídle? "A proč by ne? Víš, jak je čokoláda dobrá?" Našpulím lehce rty a věnuji Sebovi naoko nazlobený výraz. Mlčky jsem si vyslechla Lupinovo povídání a s povzdechem jsem si založila ruce na hrudi. Snejk nebo Lupin? Obrana nebo útok? Co je lepší? Než jsem se stihla otočit na Cayluse, už tu byl Domenico. Ještě jsem zahlédla Týnu, která nejspíš chtěla být se mnou. Pokrčila jsem rameny, podívala se na Sin a široce jsem se usmála. "Princ hledá odvážnou princeznu, co ho zachrání, jo?" Zasměju se. "Že jsi to ty, tak se hlásím dobrovolně. Jen si nestěžuj, pokud oba umřeme. Princezna má občas smůlu." Týna si mezitím do páru vybrala Helen, což mě poměrně překvapilo. Nekamarádí se ty dvě poslední dobou nějak moc? Rozhodla jsem se výběr skupiny vzít do vlastních rukou a rovnou se přesunula se ke skupinám, které se rozhodly jako první pro útočná kouzla se Snapem. "Alespoň neumřeme tak brzo." Nadhodím ještě ke svému partnerovi. |
| |||
Hlavní síň Sebastian, Domenico, Christina Přistiženě nadskočím, když uslyším Domenicův hlas jenom kousek od svého ucha. Člověku s jeho výškou a rozhledem pravděpodobně jenom tak něco neuteče. “Uhm… já.“ Na chvíli se zarazím, abych si utřídila myšlenky. Stává se jenom málokdy, že mě někdo přistihne nepřipravenou. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Ztrácím svoji vyrovnanost kvůli někomu, jako je Barbara. To je fakt ubohý. Naposledy vzdorně trhnu rameny, než se zase narovnám a na tváři vykouzlím drobný úsměv, s kterým se pootočím k Domenicovi. “A to bychom nechtěli.“ Pronesu tiše jeho směrem, to už k nám přistupuje Sebastian. Dělám, co můžu, abych nezvedla oči ke stropu. To si tady holka ani nemůže poslat pár zlých pohledů, aniž by to hned každý komentoval? Nico se odpojuje a já se vzorně otočím zpátky na Seba. Na jeho ‚Hej‘ poznámku přitom reaguji nevinným úsměvem. Zeptala bych se na něco jiného, abychom se přenesli o kus dál, můj společník ovšem toto téma očividně ještě nemá za uzavřené. Bohužel pro mě. Neubráním se překvapenému nadzvednutí obočí ohledně jeho další poznámky. Vy ženský… Svým způsobem bych se měla urazit, že mě hází do jednoho pytle společně s miliony dalších. I když bych se asi neměla ničemu divit, jeho přístup k dívkám byl vždycky takový. Překvapuje mě, že tak žoviálně předpokládá, že se cpu čokoládou kdykoliv mám možnost. Chce mi snad říct, že jsem tlustá?! Nezdvořák! Slušné vychování mě ale donutí se jenom pokorně usmát a zatvářit se trochu provinile, abych ulevila obviněním na svou osobu. Jelikož nebyl na včerejší večeři, očividně neví, co se tam dělo. A já to rozhlašovat rozhodně nebudu… nakloním se k němu o trochu blíž, aby náš rozhovor nemohl zachytit někdo další. “Můžu tě uklidnit, Sebastiane. Nevěřím totiž, že bys od Richarda přijal tak intimní dárek, jako je prsten.“ Zašeptám jeho směrem. Dobře. Já vím, že jsem říkala, že se o tom zmiňovat nebudu, ale… je to prostě silnější než já! Zatvářím se ublíženě, abych celé té situaci dodala ten správný nádech. Ať aspoň někdo ví, jak naše tichá Barbara břehy mele. Není fér, abych já byla v očích ostatních ta špatná. “Ale to není vhodné téma pro konverzaci, omlouvám se. Pověz Sebastiane, jak…“ V tu chvíli ale začne mluvit profesor Lupin a já se tedy na svého společníka jenom omluvně pousměji. Vytahovat jsem to neměla, ale když už nebylo zbytí, aspoň už to nemůžu ani já, ani on rozmazávat. Poslouchám náplň dnešní hodiny a je mi jasné, že se z tohohle se pravděpodobně nevykroutím. Inu co se dá dělat, tak tedy do dvojic. Nakonec ale nemůžu říct, že bych z toho byla tak otrávená, jak jsem před začátkem předpokládala. Spolupracovat ve dvojicích může být hodně zajímavé. Můj prvotní instinkt byl otočit se na Richarda, ovšem v zorném poli se mi objeví Sebastian. Než se však stihnu nadechnout a navrhnout spolčení, stojí u nás Christina. Jsem sice překvapená, že přišla zrovna za mnou, nemám však jediný důvod ji odmítnout. “Teď už očividně ano.“ Usměji se na ni a přistoupím k ní, aby bylo jasné, koho tím mám na mysli. Otočím se na Sebastiana, kterého tak trochu nechávám za zády a rozhlédnu se po místnosti. “Sebastianovi to určitě vadit nebude. Zrovna jsme mluvili o vztazích mezi dívkami. Měly bychom mu dokázat, že to není tak zlé.“ Usměji se na oba a pobaveně zamrkám. Vlastně jsem ráda, že Christina přišla zrovna za mnou. Nikdy bych neřekla, že její nezájem o ostatní ocením tolik, jako teď. “Mám pocit, že Rebecca je stále volná.“ Pokynu směrem k hnědovlasé dívce, která má skandální pověst. Bude lepší, když bude plést hlavu dívkám ostatních kolejí, než aby čeřil vody v samotném Zmijozelu. A třeba jejich obscénnost dojde souznění. “Kde bys chtěla začít? Obrana nebo útok?“ Obrátím se zpátky na svou kolegyni a Sebastiana nechávám ve víru hledání té správné dvojice. Jelikož očekávám, že se stejně po nějaké době vyměníme, osobně je mi to opravdu jedno. Ráda tedy dám přednost jejím preferencím. |
| |||
HS3 > Hlavní síňWolfram, Helen + označení15. září, StředaÚnik z hlavní síně nebyl takovým vysvobozením, jak se původně mohl zdát. Pohledy spolužáků se mi vpalovaly do zad, ať jsem byla kdekoli, ale čím víc jsem byla středem pozornosti, tím spíš jsem odmítala dát najevo, že se mě celá záležitost nějak týká. Ve skutečnosti mi mysl jela na plné obrátky. Jedna nenávistná představa střídala druhou a já se snažila dobrat k nějakému uspokojivému závěru. Nešlo mi to. Nijak mi k tomu nepomáhaly ani názory druhých, kteří se svým vlastním způsobem snažili situaci buď zlehčit, nebo mi pomoci. Nutno dodat, že mě jejich snaha spíš pobuřovala, než aby mi dodala pocit bezpečí mezi vlastními. Korunu tomu nasadil Wolfram, který měl tu drzost mi veřejně nabídnout svoji pomoc. Jediným důkazem intenzivní zuřivosti, která se ve mně hromadila, byla tužka, kterou jsem v ruce svírala tak pevně, až mi v dlani praskla. Pomalu jsem k němu otočila svůj pohled a zkoumavě si prohlédla jeho tvář. Očividně to myslel smrtelně vážně. Nevím, zda to bylo jeho sebevědomí nebo ta arogance, kterou mi naznačoval, že bez pomoci bych tohle všechno nezvládla, ale zarazila jsem se. Hrdost a dědičná tvrdohlavost ze mě dostaly to nejlepší. Veškerý spalující vztek jakoby najednou ani nebyl. Vystřídal ho ledový klid a nepatrný úsměv, který se mi usadil na rtech jako permanentní výstraha pro každého, kdo by se k oné záležitosti chtěl ještě nějak vyjádřit. Wolfram by byl ten poslední, komu bych si řekla o pomoc. K nikomu tu nechovám přehnanou důvěru, ale přesto si troufám tvrdit, že pokud bych si měla vybrat, oslovila bych Richarda. Ať to zní jakkoli zvráceně. Neodpověděla jsem mu. Jedinou odezvou na jeho nabídku byl můj nic neříkající úsměv a záda, která jsem mu ukázala, když jsem se rozhodla odebrat na hodinu dějin. Jako by má mysl dosáhla bodu zlomu. Nepřemýšlela jsem vůbec nad ničím. Jen jsem zírala před sebe a poslouchala, co se kolem děje. Rovná záda, ramena dozadu a bojovně vystrčená brada. Zcela jsem se zaměřila na výklad profesora a všechny myšlenky odsunula do pozadí. Mám času dost. Nehodlám spěchat a snížit se k unáhleným činům. Musím o tom přemýšlet. Musím to pořádně promyslet. Není kam spěchat. Po hodině jsem mlčky vyšla ze třídy a ladným krokem zamířila rovnou do hlavní síně. Nevšímala jsem si kradmých pohledů, které mě pronásledovaly, nebo šumu v pozadí. Všechno přehlušilo sebevědomé klapání mých podpatků. Prváci se mi klidili z cesty, v síni připravené na naši hodinu neměl nikdo tolik odvahy vzdát se anonymity davu a já se nehodlala zabývat nějakým pokřikujícím hloučkem. Postavila jsem se k našim a trpělivě čekala na začátek hodiny. Až v momentu, kdy určitá skupinka pokřikujících slepic začala svým chováním obtěžovat i ostatní, jsem se rozhodla, že bych se mohla otočit a květnatě je poslat do příslušných končin. Ale když jsem se otočila, setkala jsem se jen s pohlednou tváří Helen. Setinu vteřiny jsem na ni zmateně zírala, než mi došlo, že svým tělem dělá clonu mezi mnou a hloučkem slepic. Zbytečný projev účasti, o který se jí nikdo neprosil. Přesto jsem několikrát nepatrně kývla jejím směrem, což by nezasvěceným mohlo připadat jako součást mých vnitřních pochodů. Jestli si toho všimla nebo ne, to už není můj problém. Už tak dost vzácný projev i minimálního vděku nehodlám opakovat. Zaměřila jsem svojí pozornost na profesory, kteří se konečně rozhodli začít s hodinou. Nejsem nijak nadšená tím, že se budu muset na někoho spoléhat, aby mi kryl záda. Automaticky se rozhlédnu po zmijozelských s úmyslem najít Deirdre. Nebyla jsem ale dost rychlá a předběhl mě Domenico. Rozhodla jsem se dál nelelkovat na místě. Otočila jsem se na podpatku a věnovala sladký úsměv Sebastianovi. „Máš už dvojici, Helen?“ plynule přesunu pohled k blondýnce a zaberu si tak její osobu dřív, než to za mě udělá někdo jiný. |
doba vygenerování stránky: 0.8447151184082 sekund