| |||
Famfrpálové hřiště Erika, David, Darri, Patrick, ostatní na hřišti Pondělí 13. září Párkrát jsem zkušebně popolétla zleva doprava a zakroužila. Překvapeně jsem si uvědomila, že je to docela příjemné cítit jak si vítr pohrává s konečky mých vlasů, mezi mými prsty se tvoří tlak a... Můj pohled se stočil směrem dolů. Pevně jsem chytila násadu a zavřela oči. Ne. Není to vůbec příjemné. Pode mnou právě Darri navrhoval, abychom se rozlétali. Jen doufám, že ode mě nic neočekává. Kapitánce odpovím jen zdviženým palcem. Z tribuny zaslechnu své jméno a ohlédnu se právě v okamžiku, kdy se na mě Mau povzbudivě usměje. Vzpomenu si, jaké měla vždy při létání potíže. Teď konečně chápu, jak ses cítila, pomyslím si a úsměv se pokusím oplatit. Užuž chci vyletět, když z tribuny zaslechnu pro změnu Patricka. „A co že ty s sebou nemáš koště? Snad pána neskolil škrábaneček na tváři?” Stejně jako on to samozřejmě nemyslím nijak zle. Sotva ulétnu jedno pomalé a neohrabané kolečko, David nás zase všechny svolává a jak je jeho zvykem, bez rozpaků uděluje pokyny. Že si mě Erika vybírá do svého týmu mě do jisté míry potěší, a to i přesto, že jsem tam jen abych vyrovnávala početní převahu. Sotvaže se mi podaří vyletět až do správné výšky (a i to mi dělá značné potíže), začne hra. „Eeeh, neměli bychom si nejdříve vypracovat strategii?” navrhnu nesměle směrem k Erice a Darrimu. To už na mě však letí druhý potlouk, tak tak se vyhnu a zázrakem se udržím na koštěti. Sakra, kdybych od čtrnácti neměla ten pitomý strach z výšek, tak bych jim ukázala jak létá vnučka bývalého střelce Kenmarských káňat. |
| |||
Famfrpálové hřiště Pondělí 13.9. Dorazím s ostatními na hřiště a trochu nedočkavě vysednu na koště a odlepím se od země. Je to neskutečně osvobozující pocit, když udělám tři celkem rychlá kolečka kolem hřiště. Jen tak na rozlet a na pocit větru ve vlasech. Zpátky ke spolužákům se vrátím celkem usměvavá. “Já už se lehce prolétla,“ řeknu Darrimu. “Ale směle do toho,“ zazubím se. “A Lin, neboj se. Čím sebevědomější a jistější na tom koštěti budeš, tím lépe ti to půjde,“ mrknu na ni. “Stačí se jen trochu uvolnit, nic na tom není.“ Poté zaslechnu Patricka a přiletím blíže k němu. “A už si někdy viděl lva lítat? Vy havrani máte aspoň křídla,“ zazubím se na něj ve stejném duchu, v jakém na nás pokřikoval. “Můžeš se přidat a něco nám sám předvést,“ šťouchnu do něj přátelsky. Ale je mi jasné, že s sebou nemá koště, takže se vrátím k ostatním ve vzduchu a k té Davidově podívané. “No vždyť to říkám,“ zasměji se. “S pravidly souhlasím. A jestli si mám vybrat dva lidi, bude to tři na dva, takže si k sobě beru Lin. Přeci jen se zdá na koštěti ještě trochu nejistá... A abychom se trochu namíchali a nebyli holky proti klukům, beru si i Darriho,“ usměji se. Poté si ještě rozdělíme strany a můžeme začít. Nejsem si sice úplně jistá, jak se zvládneme vyhýbat potloukům, když nehrajeme na odrážeče, ale David má pravdu. Je nás málo, to bychom toho moc nenahráli. Stejně tak si nejsem úplně jistá svým házením případně chytáním zlatoky… no ale minimálně se společně všichni pobavíme. Počkám, až David hodí camrál a bleskově se pro něj vydám. Než ho ale stačím chytit, je u mě jindy můj oblíbený potlouk. Rychle uhnu na stranu a zavolám na Darriho, aby zkusil camrál chytit. |
| |||
U Hagridovy hájenky--->PokojeNoelle, Thomas a AngelaPondělí 13. září Bla, bla, bla, bla... ten brácha si ale navymejšlí. Hrůza! „Jasně, že jsem úspěšnější, protože jsem prostě a jednoduše lepší,“ pronesu sebevědomě, „a to, že ty seš línej holky dobejvat...“ pokrčím rameny, „jen jen tvoje mínus. O hodně přicházíš! A stejně je to jen vejmluva, protože se bojíš, že bych ti ji přebrala. Moc dobře víš, že když chci umím bejt neodolatelná.“ Plus k tomu přidám i nějakou vtipnou poznámku na jeho účet a je to v kapse. ***** Protočím oči, když se Thomas začne s tím, že bych na něj neměla šetřit komplimenty. „No, jo chlapi a jejich ego,“ odvětím na Noellinu poznámku. |
| |||
Nádvoří > FotokomoraRoryPondělí 13. září Chvilku mi trvalo, než jsem se byla schopna plně Rorymu věnovat. Jedna část mé mysli byla s Maureen, která od nás utekla, jako bychom byli nakažliví. Nejradši bych se rozběhla za ní, ale věděla jsem, že potřebuje prostor. Možná společnost někoho, kdo stav její mysli nebude tak řešit, jako já. Nejspíš by mi ani nepoděkovala, kdybych se v tom dál rýpala. Ta druhá část se zabývala jejími výroky, kvůli kterým bylo těžké se mému společníkovi podívat do očí. Přišlo mi, jako bych ho svými myšlenkami měla nějak pošpinit. Nebyly nijak zvrácené, ale pro někoho tak čistého a nevinného, jako byl Rory… jsem ráda, že neumí číst myšlenky. Nerada bych přátelskou atmosféru mezi námi jakkoli zkazila. S Cassandrou jsem se vytrestala dostatečně. Nezdálo se, že by ho útěk jeho kamarádky nějak vyváděl z míry. Pravděpodobně nad tím příliš neuvažoval, protože nad tím mávnul rukou a dál se tím nezabýval. Rozhodla jsem se, že pro teď bude nejlepší, když udělám to samé. Nakonec… je tu kvůli mně. Řekla jsem si o prohlídku a přednášku o jeho oblíbené činnosti. Upřít na něj veškerou svou pozornost je to nejmenší, co bych teď mohla udělat. Vezmu si od něho album s fotkami, které mi přinesl. Prozatím ho neotvírám, ačkoli mě opravdu svrbí prsty. Právě teď je to moje výsada a já nechci, aby mi kdokoli koukal přes rameno. Proto si album natisknu na prsa, kde ho držím jako poklad, a poslouchám, jak se mě snaží psychicky připravit na to, že jeho kutloch nemusí odpovídat mým představám. Je pravda, že jsem si představovala jednu celou místnost o velikosti učebny, kde bude mít všechny ty udělátka jako třeba červené světlo, šňůru na prádlo, kde si svoje čerstvě vykoupané fotky bude věšet, aby uschly, a pak spoustu, ale spoustu fotek. Pochybuji, že budu zklamaná, ať už uvidím cokoli. Je to pro mě nový svět. A cokoli nového mě fascinuje. „Umělecký chaos, chápu.“ Zazubím se na něj a nechám si podržet dveře, kterými projdeme zpět do hradu. Pak po schodech až do druhého patra. Byla jsem zvyklá po schodech chodit rychle. Kvůli jejich náladovosti jsem nikdy nemohla vědět, kde skončím, pokud bych se loudala a tak jsem nasadila rychlé tempo, kterému Rory úplně nestačil. Málem se mi zastavilo srdce, když na schodech škobrtnul. Už jsem ho viděla na zemi obličejem dolů, ale naštěstí se udržel na nohou. Jen jsem se zasmála jeho nešikovnosti a odolala nutkání si do něj nějak rýpnout. Na jednu stranu je to roztomilé. Trochu mi tou roztržitostí připomíná Maureen. Než vyjde schody až ke mně, objeví se za ním ještě pár studentů z nižších ročníků. Ti tak shovívaví k jeho neopatrnosti nebyli. Tiché pošklebování a posměch si samozřejmě neodpustili. „Problém?“ zavrčím na ně, a když se mi odpovědi nedostane, tak si pobouřeně odfrknu a bez dalšího slova se nechám odvést až k úzkým dveřím ze dřeva. Když Rory vytahuje klíček, tak se trochu podivím. „Počkej… jak to, že máš klíč? To je jako vyloženě tvoje místnost?“ překvapeně na něj zamrkám. Byla jsem zvyklá, že kutlochy jsem pravidelně otevírala hůlkou a modlila se, aby mě nikdo nenachytal. Byla to taková rutina, kterou jsme s Caylusem prováděli, když koupelny byly zabrané a Prasinky nebyly možné. |
doba vygenerování stránky: 0.94709300994873 sekund