| |||
|
| |||
Pokoj > Chodba ve sklepeníHelen, SamPondělí 13. 9. „Není zač.“ Helen se zdála s mou prací spokojena. Samozřejmě. Ještě, aby nebyla. Nikdy jsem neměla ráda, když se věci dělaly polovičatě, proto jsem si dala záležet. Stejně bych to udělala třeba pro Deirdre, kdyby si o to řekla. I když u ní by se to obešlo i bez toho divadla okolo. Musím sama sebe pochválit, že se mi to opravdu povedlo. Někomu by to mohlo přijít až příliš, když vezmu v úvahu, že jde jen o malou večeři v Prasinkách s lidmi, které už dávno známe. Musíš dbát na to, jak vypadáš. Při každé příležitosti, za všech okolností. Nikdy nevíš, kdo se zrovna dívá. To mi Matka vždy vštěpovala. I mezi našimi spolužáky jsou stále tací, co by se dali považovat za vhodný materiál. Ačkoli Helenino zorné pole je omezené na jeden objekt. Ta holka sama sobě neskutečně škodí. Už pro její dobro doufám, že časem přijde k rozumu. Nakonec to ale není moje starost. Každý svého štěstí strůjcem. „Když myslíš…“ Nepatrně pokrčím rameny a vzdálím se od jejího šatníku. Ve školním řádu je jasně napsáno, že do Prasinek je povoleno nosit civilní oděv. Alespoň, co jsem se naposledy dívala. Třeba udělali nějaké změny po tom, co nám povolili chodit do Prasinek i mimo víkendy. Krátce se zamyslím nad úpravou vycházek, která se na první pohled mohla zdát trochu nelogická. Někdo by mohl namítnout, že po zprávách, které do školy přinesla smrt Jacqueline, se bude škola snažit své studenty trochu omezit, aby zajistila jejich bezpečí. Mně ale přišlo, jako by se nás tímto snažili povzbudit. K čemu by byla škola plná ustrašených školáků? Kvůli jednomu smrtijedovi se přeci nebudeme všichni skrývat a bát vystrčit nos?! Chytili ho jednou, chytí ho znovu. Uklidím si pomůcky z dnešního vyučování a začnu se připravovat na zítra. Sotva zachytím poslední Helenina slova, kterými děkuje za mnou dnešní pomoc. Jako bych to dělala jen pro tvoje krásný oči. Odfrknu si v duchu, ale navenek jí jen mírně kývnu na srozuměnou. Do pokoje se vřítí i Sinestra, která volnou chvilku také věnuje zkrášlování. Mimoděk se zmíní o tom, že mě sháněla Samantha, za což jí poděkuji. Je to pro mě úplně zbytečná informace, ale když už si dala tu práci, aby mě o tom informovala... Na to jsem tak zvědavá. „Užijte si to.“ Popřeji oběma, než se za nimi zavřou dveře. Pochybuji, že to bude taková zábava, aby mi to bylo líto. A troška klidu mi opravdu chyběla. Zůstanu v pokoji sama s pohledem upřeným na učebnice. Je tu krásné ticho. Naprostý opak toho, když je tu celá naše třída a ani jedna nemáme krapet soukromí. Lehnu si na postel a na malý moment zavřu víčka. Tohle je příjemné. Žádné štěbetání, šustění nebo něco chrápání. Myslím, že jedna z nich dokonce skřípe zuby, ale ještě se mi nepodařilo určit, která to je. Kéž by se mi podařilo přesvědčit vedení, abych dostala vlastní pokoj. I nějaká menší komůrka by mi bývala stačila. Oči mi sjedou k zamčené šperkovnici, ve které se skrýval můj dopis. Už mě brněly konečky prstů, jak jsem toužila se ponořit do jeho obsahu, ale ještě ne. Potřebuji na to klid a hlavně čas. Mám ještě nějaké záležitosti, které potřebuji vyřešit, než se do toho pustím. Nechci, aby mě cokoli vyrušovalo. S tím se zvednu z postele, opustím kolej a mám v úmyslu zamířit rovnou k Hagridově chýši, ale to mi do cesty vpadne Arrkainová. Úsměv od ucha k uchu a víc hlasitá, než by se mi líbilo. „Kdo by čekal zmijozelského studenta ve sklepení, že ano.“ Podotknu s kamenným výrazem. Tváří se, jako by právě objevila Ameriku. Co tu vůbec chce? „Avšak gratuluji. Našla jsi mě.“ dodám nezaujatým tónem a projdu kolem ní, aniž bych se zastavila. Nepamatuji se, že bych zrovna s ní kdy něco řešila. A nevím, zda se mi chce na tom něco měnit. „Teď, když mne omluvíš, mám něco na práci.“ Nakonec mi ale zvědavost nedá a já se po ní otočím. „Nebo je to něco urgentního?" |
| |||
Kolej -> Prasinky Zmijozelští Když je Christina s veškerou prací hotova, překvapeně zamrkám na svůj odraz do zrcadla. Když jsem žádala o pomoc se zkulturněním, nikdy bych neřekla, že to vezme tak vážně a pustí se do takových úprav. Čekala jsem, že bude tak laskavá a učeše mi vlasy, trochu poupraví make-up, kdyby náhodou nepřišla ta varianta, kde mě posílá s plnou parádou do určitých končin. Přeci jenom Christina nepatřila mezi tu sortu lidí, co by se zrovna přetrhla, aby mohla pomoci někomu jinému. Odmítnutí by mě nepřekvapilo, ale byla jsem ráda, že se jí mě zželelo. Navíc mě příjemně překvapila, že si dala takovou práci, bylo to od ní vskutku milé. “To vypadá moc hezky. Děkuju.“ Pochválím její práci a ještě jednou se na sebe podívám do zrcadla. Svázané vlasy vypadala elegantně, ale nijak přehnaně upjatě. “Ah, upřímně si nejsem jistá, jestli je vůbec dovoleno nosit civilní oblečení o pracovních dnech, i když jsou to Prasinky. Raději zůstanu v uniformě, bude to tak jistější. Ale děkuji, dneska jsi mi byla velkou oporou.“ Usměji se na ni mile a vstanu ze židle, přecházejíc ke svému úložnému prostoru, abych si mohla vzít nějaký kabát. Nevím jak ostatní, ale já se klepu zimou už při dvaceti stupních. Vezmu si nakonec po krátkém uvažování delší kabátek starorůžové barvy s tříčtvrtečním rukávem, prozatím jej nezapínám. Ještě vytáhnu z kapsy prášky proti bolesti, které jsem si vyprosila u Etty a dvě pilulky spolknu. Jestli si někdo myslel, že se nechám od někoho krmit, i kdyby to byl Richard, tak se šeredně mýlil. Pořád mám nějakou hrdost a tohle bylo prostě přes čáru. “Tak se uvidíme večer.“ S úsměvem se rozloučím s Christinou a vydám se na určené místo srazu. Nelituji ji, že s námi nemůže nebo tak něco. Buď je jí to jedno a je to v tom případě zbytečné zbytečné, nebo jí to štve a slyšet to nechce. A abych byla upřímná, je mi to taky dost jedno. Je to smůla, že tam kvůli věku nemohla, ale ono ještě bude určitě spoustu příležitostí, kdy si to bude moct vynahradit. Navíc Christina není ten typ, co by si nebyl schopný vystačit sám se sebou. Čehož si na ní rozhodně cením. Na místo srazu dorážím chvíli po Wolframovi se Sinestrou, vlastně jsem jim skoro celou cestu dýchala na záda. Nepodivuji se nad tím, že jsou spolu. Vždyť to tak bylo vždycky, no ne? To jenom poslední dobou se kolem toho rozmohlo takové haló, skoro jako kdyby byli novodobí William a Kate. Ovšem zrovna jako královský mudlovský pár, i tenhle mě nechává zcela klidnou. Všechny pozdravím a v tichosti vyčkávám opozdilce. Naši skupinu samozřejmě uzavírá Nick s osmiminutovým zpožděním. Ten kluk už snad ani neumí přijít včas. Pomyslím si nevěřícně, ale komentovat to nebudu. Osobně mě osm minut nevytrhne, ale vím, jak má Richard dochvilnost rád. Po cestě nechávám konverzaci na ostatních. Chlapci se rozhodnou pokuřovat a já jsem spokojená, když můžu být pouze posluchačem. S potěšením pociťuji, jak začínají léky postupně působit. Zastávku u Medového ráje nijak nekomentuji. Po sladkém se zrovna neutluču, zrovna jako mi připadá dost hloupé cpát se jím před samotnou večeří. Nakonec ale jak Deirdre, tak Caylus mají kachní žaludky upgradované na bezedné jámy, proto už by mě ani nepřekvapilo, kdyby vyjedli celý krám a to samé udělali U Tří košťat. Když konečně dorazíme do hostince, usadím se vedle Richarda, samozřejmě. Z druhé strany si přisedne Nicolas, na kterého se jemně pousměji. Bez mrknutí oka přijmu od servírky lístek a zamyšleně se do něj zahledím. Rozhodně nechci být Wolframovi nějakou velkou finanční tíží, i když si to může bez mrknutí oka dovolit. Navíc čím méně si toho objednám, tím menší dobu muset třímat příbor. Ano, máte pravdu, logika byla vždycky mou silnou stránkou. Servírku poprosím o Pampeliškovou šťávu a Lososa s bramborovou kaší. Spokojeně jí poděkuji a pozorně poslouchám, co si objednává Nicolas vedle mě, který se rozhodl pro onen záhadný koktejl, nad kterým zde mužské osazenstvo rozvíjelo teorie. “Rozmělněné kuřecí jako koktejl, ty jsi fakt gurmán, Nicolasi.“ Zaculím se pobaveně, jsem opravdu zvědavá, jak na to jeho tělo bude reagovat. Osobně se mi už jenom z té představy zvedá žaludek, to prostě nemůže být dobrý! To už je zpovídaná Barbara. Slova z ní lezou jako z chlupaté deky, pohled nemá div přikovaný k desce stolu. Pobaveně sleduji její projev. Je to pět let, co jsme spolu na koleji a jí je stále nepříjemné mluvit s lidmi, s námi. Copak někdo může být až tak asociální? Náhle si vzpomenu na to, co říkal Richard na Tvorech a rozhodnu se zpovídat nebohou Barbaru i já sama, abych dokázala, jak komunikativní vlastně jsem. “Jaký žánr čteš nejraději?“ Zeptám se jí se zájmem. Taky ráda čtu, samozřejmě. Sice díla jednoduššího rázu, nejlépe s obrázky anebo módní časopisy! To je beztak to nejlepší čtivo! A jak se při něm člověk vzdělává, ó! Ale občas i na mě přijde ta těžká hodinka, kdy do ruky vezmu knihu bez jediného obrázku. Je to tak. |
| |||
Společenská Místnost-Chodby-Ošetřovna Kdo se namane Pondělí 13. září S kapesníčkem přiloženým na tváři procházím hradem. Na ošetřovně už jsem párkrát byl, ale většino to bylo kvůli horečce, nebo nějaké preventivní prohlídce, či podobným věcem. To znamenalo, že jsem tam moc času neztrávil. Ne, že bych úplně nevěděl kam jít, ale vyznejte se v baráku, kde schody mění svoje místo a další zábavné kratochvíle. Ano, je to sranda ,ale pro můj orientační smysl to byla noční můra. Nejsem holub abych trefil všude, tyjo. Po marném bloumání chodbami se rozhodnu na to jít vědecky, jako výchozí bod svého snažení zvolím naši Společenskou Místnost, v duchu si podle Pinkertonova Způsobu rozdělím celou školu na několik sektorů, včetně toho, kde je ošetřovna a podle toho si naplánuji svoji cestu, kdyby se něco zvrtlo, můžu se vždycky vrátit k naší Společenské Místnosti a zkusit to znovu. Naštěstí jsem prostě machr a zvládl jsem to na první pokus. Konečně jsem se dostal k cíli, ke dveřím s nápisem Ošetřovna. Napadlo mě, že by tam taky nikdo nemusel být. To by bylo nemilé, co kdybych vykrvácel? Jemně si odkašlu a zdvořile zaklepu na dveře. Po vyzvání vstoupím, sundám si kapesníček z tváře a ukáži svůj šrám, kerý potřebuje vyhojit, protože mi sice dává takový ten nádech drsného muže žijícího za hranicemi zákona, ale také jsem kvůli tomu menší fešák a nemám rád když jsem menší fešák. Nemám nic proti životu za hranicemi, jako ten týpek ve filmu Odpadlík, jen nesnesu být menší fešák...a také bych nemohl ty dlouhý vlasy nosit v tom ohonu. |
| |||
Učebna 2E -> pokoje -> chodby -> hlavní vchod -> Prasinky Spolužáci ze Zmijozelu Nějak mi uniká, co se v tý skupince děje, navíc Richard se někam zdejchnul. Nevadí. Sin mi odkývá, že se opravdu baví o Prasinkách a taky zaslechnu něco o srazu v pět. Už v pět? Poté, co se naše skupina po kouskách začne rozcházet, také zamířím na pokoj. Ty knížky sou tak zatraceně těžký. Proč se s nimi vůbec musíme tahat? Konečně dorazím na pokoj a málém šlápnu svý kočce na ocas, když se rozhodne si ze mě udělat prolézačku. "Triss, dávej sakra pozor." Jemně ji nohou posunu z cesty a konečně ze zad shodím ten snad tunu vážící batoh. Dneska ho už potřebovat nebudu. Jenom si z něj vytáhnu peněženku, pro případ, že by sem v Prasinkách objevil něco zajímavého. Trochu se upravit, nagelovat vlasy, a pak už se jen vydám směrem k hlavnímu vchodu, abych zase jako vždy nebyl poslední. Ve společence mě ještě odchytí Wolfram, který mě teda oficiálně pozve na společnou večeři. Chtěl pozvat? Já nebyl pozvaný? Mírně se pro sebe zamračím, ale nechám to být. "Jo, jasně. Díky." Odkývám mu jeho štědrou pozvánku a opustím místnost. Už jsem skoro u vchodu a mám pětiminutový náskok, když tu si všimnu dvou mladších studentek, jak se rozhlíží v hloučku ostatních procházejících studentů a jejich výraz jasně říká, že jsou úplně ztracené. Jako správný gentleman jim samozřejmě nabídnu svou pomoc. Ukázalo se, že jsou studentky třetího ročníku, které nedávno do Bradavic přestoupily. Zajímavé. Neubráním se úsměvu. Hledaly kabinet profesora Lupina, tak jsem se nabídl, že je tam doprovodím. Patřily do Havraspáru a měly opravdu dobrý smysl pro humor. Úplně jsem s nimi zapomněl hlídat čas, a tak to nakonec dopadlo tak, že jsem s pětiminutovým zpožděním sprintoval zpátky k hlavnímu vchodu, kde už čekal zbytek naší skupinky. Osm minut po páté. Tohohle zlozvyku se nejspíš fakt nikdy nezbavím. Co se dá dělat? "Promiňte, lidi. Už jsem tady." Všem věnuji svůj nejzářivější úsměv. Při cestě do Prasinek od Richarda vděčně převezmu nabízenou cigaretu. Došlo mi, že jsem si svou krabičku zapomněl na pokoji a vduchu jsem zaklel. Čas si krátíme probíráním běžných témat a já se ochotně do diskuze zapojuji. Pak dorazíme k Medovému ráji, kde se Richard s Wolframem zastaví a obrátí se k nám, teda hlavně k holkám, jestli něco nechtějí. Já sám jen pokrčím rameny. Na sladký zrovna nějak nemám chuť. To jediné, co právě teď chci, je pořádný kus masa. Už se nemůžu dočkat večeře. Každopádně, pokud se nějaká s holek rozhodne jít dovnitř, rozhodně počkám. Když konečně dorazíme do hospody U Tří košťat, zabereme si jeden z největších stolů, co tam je. Nebylo tam moc plno, teda v porovnání, jak to tam bývá přecpaný o víkendu, tohle by se dalo považovat skoro jako "rezervačka pro Zmijozel". Usadím se pohodlně mezi děvčaty, tím mám na mysli Helen a Dee, a soustředěně se začtu do jídelního lístku. Koktejly, hmmm... "Podle mě to bude tekutý jak polívka a dá se to pít brčkem." Se smíchem se obrátím na Richarda se svým názorem. Možná by nebylo od věci to vyzkoušet. Odpověď Wolframa mě pak ještě více utvrdí v mém rozhodnutí. "Zkoušet se má všechno, já jdu do toho!" Plácnu teatrálně rukou na jídelní lístek a vyzívavě se podívám na Cayluse pohledem alá "Půjdeš do toho se mnou nebo budeš bačkora?". Když k nám dorazí servírka, docela pěkná servírka, usměju se na ni a nadiktuju svou objednávku. "Dal bych si telecí kotletu s ježky a ohnivými papričkami, kouřové pivo a jeden z těch vašich kuřecích koktejlů, prosím. Místo poděkování na ni mrknu a otočím se zpět ke svým spolukolejníkům, kde už Richard mezitím spustil řeč na téma Barča a její volný čas. Se zaujetím jsem poslouchal a bavil se jejími rozpaky, když se mu snažila odpovědět. Takhle byla vážně roztomilá. |
doba vygenerování stránky: 0.8416440486908 sekund