| |||
Nečekaný konec nitrozpytu a začátek další hodiny13. září Učebna G82 - pokoj - okraj lesaTrpělivě jsem vyčkávala na Kenjiho odpověď a mezitím jsem se dívala, jak to jde ostatním. Vypadalo to, že valné většině ostatních to jde mnohem lépe nežli mně. Takže tohle je další z oborů, co mi asi nepůjde tak dobře... Bezvadné. Cítím se teď naprosto skvěle. A bude ještě lépe, soudě podle zvuku, který se ozval od Crabba. Zašklebila jsem se. No to snad ne... A to se ke mně ještě ani ten smrad nedostal. Ale na to jsme nemusela čekat ani příliš dlouho... Ten zápach zkaženého sýra by mi nevadil, ale ten smrad po houbách mi málem převrátil žaludek naruby a vyvrhl to, co jsem měla k obědu. Rychle jsem si zacpala nos a snažila jsem se nepozvracet se. To si ti dva dělají legraci... Jak já ty dva nenáviděla. Vrhla jsem pohledem po profesorce a doufala jsem, že nás propustí co nejdříve. Vydržela jsem sedět na místě do její poslední věty, než jsem se vyřítila na chodbu a začala lapat po dechu. Dnešní den opravdu není moc dobrý pro mé plíce. Chvíli mi trvalo, než se mi vrátila normální barva do obličeje (nebo aspoň ta trocha barvy, co jsem normálně měla). Podívala jsem se na ostatní spolužáky. Dee na tom byla ještě hůř, ale naštěstí měla spolužáky, co se o ni postarali. Po téhle téměř katastrofální hodině jsem se vydala na pokoj, kde jsem si vzala své Obludárium, a poté jsem vyrazila směrem k Hagridově chatrči, kde nás čekala další hodina. Konečně hodina, co mě bude bavit. Hurá. Sice jsem se pořád necítila úplně nejlépe, ale tohle by mi aspoň trochu mohlo zlepšit náladu. Už nyní jsem oceňovala pobyt na čerstvém vzduchu. Když dorazíme na mýtinku, mé zelené oči okamžitě zabloudí k zakrytým klecím. Vycházely z něj podivné bublavé zvuky. Pomalu jsem se začala ke stolu přibližovat, beze strachu. Byla jsem spíš zvědavá a chtěla jsem vědět, co se tam ukrývá za bytost. Chtěla jsem odkrýt tu látku a podívat se, udržela jsem se však. Musím si na odhalení chvíli počkat... |
| |||
G82-->hlavná sieň-->izba-->okraj zakázaného lesa 13. September, Pondelok Popravde, tak veľmi sa sústredím na Charlieho, že reči od Slizolinských tupých hláv vôbec nevnímam. Preto ma ten neskutočný smrad zasiahne plnou silou. Okamžite otvorím oči, predkloním sa a obe ruky si položím pred ústa. Pre Merlinove gule, FUJ! Skríknem na plné ústa. Hneď to aj oľutujem, pretože si tým pádom pustím nos a len sa mi ten prd dostane viac do nosa. Rozkašlem sa a začnem fŕkať nosom, akoby som dúfala že prudké vydychovanie vzduchu pomôže. Čo to preboha bolo? Keďže som poriadne nevnímala svet okolo seba, za čo by som sa inak potľapkala po ramene že mi celá tá vec s lezením do hlavy naozaj vyšla, nevedela som tak úplne odkade prišiel ten puch. Keď ale zaostrím na ostatných vidím, ako obviňujúco pozerajú na Crabba. Že ma to vôbec neprekvapuje. Keď profesorka prepustí hodinu, nemusí hovoriť dva krát. Bez rozlúčky vyletím z triedy ako strela a nevšímam si nič za sebou kým nie som v bezpečnej vzdialenosti. Starostlivosť o zázračné tvory! Yay! Nebyť toho, že práve nasledovala moja úplne najobľúbenejšia hodina na svete, asi by som zostala po prdiacom incidente v o dosť viac štekajúcej nálade. Ktovie čo k nám Kwang privedie tentokrát. Možno mu bude robiť spoločnosť aj Luna, od začiatku roka som ju vlastne ani nebola pozrieť. Dokelu, stále sa tu niečo dialo. Mala by som jej niečo vziať, ak by tam náhodou bola. Aká je šanca že vo veľkej sieni budú piškóty? S myšlienkami na Kwangovu sučku uniknem pred smradom práve to Veľkej siene, kde prelustrujem stoly pre nejaké piškóty alebo iné suché dobroty ktoré by mohli byť pre psa. Nezabudnem nabaliť ani pre Achillesa, keďže si pripomeniem že po hodine by som mala napísať domov a tiež svojmu dodávateľovi. Zabalím ich do servítky, nech mi v taške nespravia bordel a zamierim si to do mojej izby pre knihu. Bola to jedna z mála kníh, ktoré som nikdy nezabudla- ako by som aj mohla, keď bola živá? Seriózne, na niečo tak bohovské sa nedá zabudnúť. Keď vchádzam, akurát sa miniem s Acai a Mau, pričom prvá z nich vyzerá byť dosť pobavená. Pohľad na Acai mi ale pripomenie ešte niečo. Metlobal. Mala by som s tým stretnutím oboznámiť aj hráčov, čo nie sú z nášho ročníka. Vedia vôbec, že som kapitánka? Od telocviku som vlastne ani nebola na nástenke, či tam boli naše pozície vyvesené, aj o povolení o návšteve Rokvillu som sa dozvedela len z rečí naokolo. Uškrniem sa. Uistím sa, že to budú vedieť! Vybehnem do izby, schmatnem prvý použiteľný kus pergamenu, brko a atrament, ktoré zbadám. Až keď začnem písať, zistím že atrament je hnedý, ale nijako ma to netrápi. Krátky oznam mi vyjde na jedno namočenie brka a ku koncu je už písmo trochu bledé, ale neprekáža mi to. Fúkam na moje typické roztiahnuté písmená, aby to zaschlo, pričom na seba hodím žltú mikinu z muklovského festivalu, kam som sa raz odplížila, s logom nejakej ich kapely. Natešená chmatnem zúrivú knihu, upokojac ju láskavo pohladením po jej chrbte aby sa moc nevzpínala pod pekným koženým opaskom a plná elánu vbehnem do klubovne, kde okamžite na našu nástenku pergamen prišpendlím a hrdo si nad nim povzdychnem. Vďaka všetkým mojim aktivitám a zastávkam dobieham vonku medzi poslednými a s neskutočne širokým úsmevom prudko zabrzdím pri našej skupinke Haaai. Nadšene pozdravím, aj keď trocha sklamane zistím, že nikde nevidím Lunu. Netrvá dlho a sme odvedený na kraj lesa. Moju pozornosť okamžite uchmatnú klietky. Na slová Jordyn sa zvedavo nahnem ku klietke, až sa jej takmer dotknem nosom. Huh, znie to akoby to bolo pod vodou. Započúvam sa do toho zvuku, oči mi svietia a vlasy mi od radosti z nadchádzajúcej hodiny zozelenajú, akoby sa chceli popýšiť stromom naokolo, pričom do očí mi padne neposlušná ofina. Červené pery vyblednú do bežnej ružovej. Myká mi prsty, ako chcem strašne klietku odokryť a netrpezlivo pokukávam po Kwangovi. |
| |||
Zapovězený les Po ukončení minulé hodiny jsem se již moc dlouho v blízkosti jedovaté učebny nezdržoval a zamířil jsem na kolej, kde jsem si akorát rychle přehodil učebnice. "Po vyučování musím zajít za McGonagalovou ohledně toho prefektování......hmmm obludné obludárium, vždy mě tahle kniha bavila." Zazubím se, když beru knihu v koženém obalu, která mírně zavrčí. Na první zkušenosti s touhle učebnicí do smrti nezapomenu a nebudu určitě jediný. Tehdy jsem jí chtěl upálit v krbu za to, že mi málem sežrala kocoura. Společně se svými spolužáky se pomalu ale jistě trousím k Zapovězenému lesu, kde bude probíhat dnes naše hodina péče o kouzelné tvory. "Stejně je škoda, že neučí tohle Hagrid....ví toho o kouzelných tvorech tolik...." Vzdychnu si v duchu trošku pochmurně ale nemohu říci, že by profesor Kwang byl nějak špatný to rozhodně ne. Stejně, jako mí spolužáci i já na mýtince přelétám očima po tom, co si pro nás na dnešní hodinu připravil. "Hmmm klece s nějakým zvířátkem....očividně ne moc velkým, když se vejde na stůl....a....bublá?" Lehce se zamračím a podezřívavě se zadívám na klece. Pak mou pozornost však na chvilku strhne Nevill. Musím nad tím jen zakroutit hlavou. "Nepoučitelný, ale jinak bys to nebyl ty." Usměju se. Kdyby potřeboval půjdu mu s tou jeho nezbednou učebnicí pomoci, ale on to určitě zvládne. Zaslechnu první názory na totožnost záhadného tvora. Slím si ruce na prsou a lehce pokrčím rameny. "Mohl by to být třeba Blátoplaz...ten je spojený s blátem....u nás doma se občasně vyskytuje...ale jestli bublá to si jistý fakt nejsem." Odpovím kolegyni a sám jsem zvědavý, co to vlastně bude za tvorečka. |
| |||
G82 - Zapovězený les Kayla, Caylus mrzimorští 13.září Hodina nitrozpytu nebyla nijak zvlášť špatná ani výborná. Takový průměr. Nijak jsem nebyla zdatný nitrozpytec, podle toho také moje výsledky vypadaly, ačkoliv jsme se s Kaylou snažily. Předávaly jsme si destičky a snažily z hlavy vytěsnit všechny nežádoucí myšlenky, které by nějakým způsobem zabraňovaly v soustředění na obrázek. Moc slov jsme spolu také neprohodily, ale tak kdo by se chtěl bavit uprostřed hodiny. Já jsem zaručeně naši kolej o body připravit nechtěla. Ne po tom, co je Maureen tak hezky získala. V duchu jsem však chválila obrázky, které se na destičkách objevovaly. Zajímalo by mě, jestli je skutečně někdo maloval. Třeba sama profesorka? Nebo nějaký skřítek? Kdysi jsem četla, že někteří mají umělecké nadání, jen jim k tomu kouzelníci nedávají moc prostoru.. ,,No páni.." prohodím jen, když se i ke mně dostaví ten pazvláštní nafialovělý obláček smradu, který vytvořil jeden ze zmijozelských. Cosi mne uvnitř z toho však mělo radost. Ne z toho, že bych se nějak vyžívala v cizích uprdnutích, ale z toho, že se zmijozelští konečně také předvedli jako úplně normální lidi a ne žádná vyšší sorta nadřazených, jakou ze sebe s radostí dělají. I oni se dokáží veřejně ztrapnit. Ale škoda, že zrovna Crabb si z toho nic moc nedělal. Odkašlu si, když se toho nadýchám až příliš a s vděkem se začnu balit z hodiny, která je naštěstí ukončena. Zamířím si to rovnou do suterénu na kolej, abych si vyzvedla potřeby na hodiny a vyrazila. Obludárium jsem mívala obvykle schované pod postelí, teda alespoň co si pamatuju, že tam občas zalézalo. A taky jsem ho tam našla! Naštěstí. Čapnu tu ne příliš přátelskou knihu do podpaží a vydám se z hradu znovu ven. Kousek přede mnou si všimnu jdoucího Cayluse. Tváře mi nedobrovolně znovu zrůžoví a chvíli uvažuji nad tím, jestli ho mám dohonit a oslovit. Nakonec se odhodlám a rychlými kroky ho doženu. ,,Ahoj!" pozdravím ho zářivě. ,,Neměli jsme dnes pořádně možnost spolu mluvit.." Pousměju se na něj a pokud je to aspoň trochu možné, cestu na mýtinku strávíme spolu. Jakmile dojdeme do cíle, zařadím se ke stolu k ostatním mrzimorským a zvědavě se nahnu nad klec. To cosi uvnitř podivně bublalo. ,,Myslíte, že to bude něco bahenního?" Snažím se v mysli listovat stranami Obludária, jestli se tam nepsalo něco o tvoru, který přetrvává v bahnitém prostředí. |
| |||
Hodina v G82 >> okraj lesa Christina, Naira, Dan, Kenji okrajově ostatní 13.září Celou hodinu jsem byl nesvůj. Nevím ani čím to bylo. Možná dneškem a těma všema událostma. Neustále jsem nenápadně pokukoval po Sin a když to vypadalo, že se na mě chystá podívat taky, uhnul jsem pohledem a dělal, že mě teďka vůbec nezajímá! Občas jsem pohledem taky podezřívavě zabrousil na Sušenku, jestli se to monstrum nepřiblížilo víc, než bych snesl. Jen jsem se chápavě pousmál, když Naira promluvila, že ji to moc nejde. Vlastně se ji nedivim, ani jsem se moc nesoustředil a myslel na skleník a Sin a .. Počkat! Mohla to vidět? Ne, vždyť řekla, že ji nitrozpyt moc nejde.. Uklidnil jsem se záhy a otočil se k ní. ,,To je v pohodě. Taky zrovna tomhle předmětu neexceluju. " Uklidnil jsem ji, ale to už na nás naběhla profesorka s dalším úkolem. S otráveným výrazem jsem podal destičku zase nazpět Naiře a se svým typickým znuděným výrazem se rozhlížel po třídě. V tu chvíli se však ozve povědomý zvuk, který na pokoji občas vydával Black, když se se svou sestrou prasácky přežral v hlavní síni. Nicméně ani Thomas nebyl schopnej ze sebe vypustit tak neskutečně smrad. A to někdy smrděl dost, zvlášť když se mnou přišel z tréninku famfrpálu. Já se teda taky zpotim, ale rozhodně určitě nesmrdím tolik jako on. Zhnuseně se ohlídnu, abych viděl, kdo na tváři bude mít provinilej a trapnej výraz tentokrát, ale nic takovýho jsem neuviděl. Akorát Crabb s Goylem se přiblble pochechtávali jeden na druhýho. Až Danova poznámka mi ujasní původce toho smradu. ,,Prase!" Doplním ho taky a začnu odhánět destičkou smrad z mého dosahu. Směrem k Naiře, bohužel. Když je hodina u konce a rychle si balím věci ze stolu, abych mohl vypadnout, všimnu si Christiny, která se taky zvedá a pohledem mě přímo propaluje. Asi ten dopis vážně chce. Doufal jsem, že na to zapomene. Přehodím přes rameno batoh a rozejdu se směrem ke dveřím. Cestou najednou ve tváři vykouzlím nespokojený výraz, při kterém vytáhnu z pravé strany hábitu hůlku, kde ji obvykle nosím a zasunu ji na levou stranu, přičemž si něco pod vousy zabrblám. Pro okolí to působilo dojmem, jako by mě hůlka na pravé straně byla nepohodlná a já ji pouze přemístil na druhou stranu. Ve skutečnosti jsem však na levé straně měl zastrčený také Christinin dopis, na který jsem pod hábitem hůlkou při zastrkávání namířil a zamrmlal tiché: "duplex." Jakmile mě Christina dostihla a požádala, abych ji dopis předal, s neutrálním výrazem a se slovy ,,Jo jasně, sorry." jsem ho vyndal z hábitu a podal. Když poděkovala, jen jsem se na ni krátce usmál a šel svou cestou. Ryan s Kenjim už dávno odešli, proto jsem pospíchal zpátky na kolej, abych tam sbalil svoji učebnici a rychle upaloval na další hodinu. O dopisu jim řeknu potom, až budeme sami. V Bradavicích mají i stěny uši. Doběhl jsem skupinku, která právě akorát odcházela s Kwangem do lesa. Zvolnil jsem krok až když jsem byl vedle Dana s Kenjim a šel s nima poklidně až na mýtinku. ,,Musim vám pak něco říct." Rozhlídnul jsem se a šeptnul směrem k nim. Aby se nemohli už na nic dál vyptávat, hodil jsem Obludárium na stůl, až klícka s čímkoliv v tom bylo nadskočila a rozhlídnul se po lese. Nevadilo mi bejt venku. Pořád lepší, než dřepět v tom smradu od Crabba. ,,To byl dobrej smrad co? To je fakt prase ten Crabb. Jsem jednou slyšel, že se s Cornigrumem předháněli v tom, kdo udělá hlasitější prd. Richard prej vyhrál." |
| |||
Pondělí, 13. září 2015 G82 → Okraj lesa Konec hodiny a začátek další ♣ Cass a ostatní Nemohl jsem uvěřit tomu, že mně na to Cass skutečně skočila. 'Jak roztomilé.' Pomyslel jsem si. Její poznámku o tom, že se bavím a následovným dloubnutí loktem, okomentuji jen pár falešnými slovy, které si tónem ani nehrají na pravdu. „To bych si nedovolil.“ Poté na chvíli utichnu a rozhlédnu se po třídě, jak to jde ostatním a jak se chovají. Když si nevšimnu ničeho, co by bylo natolik výstřední, aby mne to zaujalo, vrátím svou pozornost zpět ke Cass, která zrovna odpovídala na mou otázku ohledně jejího talentu k nitrozpytu. „Líbí se mi tvá skromnost, když si ani neuvědomuješ vlastní potenciál.“ Navenek se mile usměji, v hlavě se však šklebím jako čertík a pozoruji její reakci, zda jí to skutečně povzbudí či nakopne k většímu úsilí. Motivace je přece důležitá, ne? „Neboj, proč bych to dělala? Já nejsem zákeřná,“ Uslyším a zamračím se, jako bych o tom skutečně začal přemýšlet, že chystá něco nekalého! Možná to byla jen má nedůvěřivost ke všemu, co dokáže napočítat do pěti, takže i Ryan do toho možná zapadá. A nebo prostě zmijozelská ostražitost. V téhle společnosti nejde být naivní hňup, jako je třeba Isaac. Se soustředěním se tedy pokusím vetřít Cass do hlavy. (8) „No fuj!“ okamžitě se stáhnu z její hlavy a ublíženě na Cass pohlédnu. Pohledem ji přímo spaluji vinnou a zraněním, jako by provedla něco naprosto hrozného a děsivého. Neměla myslet na to odporné chapadlo! Ještě teď jsem cítil to plácnutí přes mou zadní část těla. Nedůvěřivě si ji prohlížím a přemýšlím, jestli se ještě mám pokoušet dostat do její hlavy. Určitě přemýšlí nad další lumpárnou. Tohle bych do Cass nikdy neřekl! Nakonec se však odhodlám k dalšímu pokusu. „Ehh...“ Nevím přesně, jestli jsem viděl správně to, co bylo na obrázku, nebo jen vrcholek její představivosti. „Hadí modrá slepice?“ povím nejistě otázkou ke Cass, protože jsem si nebyl skutečně jistý, zda to vidím skutečně tak, jak mám. „S fialovými křídly?“ doplním s ještě více nejistým tónem a raději s nahlížením do její hlavy skončím. Rozhodně mně to přišlo divné. Kdyby to byl Alec, tak to i chápu. S dalším pokusem se měla znovu dostat ona do mé hlavy. V tu chvíli se ve mne rozpoutala pomstychtivost a touha jí v mé hlavě dost ošklivě ublížit za toho Krakena. V mých myšlenkách se rozchechtal zlomyslný smích a já začínal tušit, že mně na obou ramenech sedí ďáblíci. Takový geniální zlý plán se mi přímo nabídl. Přece jen jsem od toho však opustil. Rozhodl jsem si veškeré provokace a naschvály nechat pro Sin, ta je jistě ocení nejlépe. 'Kombinace dvou obrázků?' pozvedl jsem obočí, protože jsem se nepovažoval za nějakého kreativního člověka. Vlastně bych svou kreativnost hodnotil 1/10, tudíž jedna z mých nejslabších vlastností vůbec. Zajímavé. Ať jsem se snažil jakkoli vytvořit něco originálního a kreativního, nic takového se mně nepovedlo. Jediné spojení těch obrázků, které se mně vetřelo do hlavy a nechtělo pryč, byla jakási modrá laňka, stejné pokožky, jako předchozí hadí slepice, kterou jsem viděl. No a navíc ta laňka měla místo hlavy onu zlatonku. Samozřejmě oči, uši, nos, rypák a jakékoli další věci z tváře na zlatonce krásně zůstaly. Až jsem se tuto chujovinu snažil dostat z hlavy jakkoli, nebylo to možné. Utěšoval jsem se pouze tím, že je to lepší, než má krutá pomsta, kterou jsem před chvílí pro Cass tvořil. Po chvíli se Cassandra začala po něčem rozhlížet, dostal jsem se tedy z nadvlády mé úděsné představivost a rozhlédl se také. Po ucítění toho ne zrovna valného pachu jsem se rozhodl udělat tu nejlogičtější věc ze všech možností, které se vyskytly. Tou je zadržet dech a následně přemýšlet, co dál. Pochyboval jsem, že někomu pomůže dýchání přes ruku či mávání destičkou, čímž to jen rozvíří, nikoli odvrátí. Nechápal jsem, proč kolem toho dělají ostatní takový cirkus. Samozřejmě, je to humus a každý, kdo by se toho nadechl třikrát po sobě, by pravděpodobně vyzvracel veškeré jídlo, které během oběda snědl, ale přijde mi, že kolem jednoho smraďocha dělají více povyku, než při jezerní záležitosti či s islámským Fletcherem. Co je tady jako špatně? S následovným ukončením hodiny se spokojeně vydám ze třídy, kde se po pár krocích budu most konečně nadechnout. Protáhnu se a vydám se na pokoj pro učebnici na další hodinu. Před další hodinou se už rovnou postavím k Richardovi a dalším zmijozelským, pokud tam už stojí. „To je skvělé.“ povím k němu, když zmíní, že na dnešek sehnal povolení odejít. „Hodláš si později s těma dvěma smraďochy promluvit?“ tázavě se jej zeptám, protože si nemyslím, že by Crab a Goyle zrovna příjemně reprezentovali Zmijozel. |
| |||
G82 -> okraj Zapovězeného lesa13. září Ryan, Acai,, Benji, Mau + mrzimorští Profesorka vyslyší naše němé prosby a hodinu rozpustí. Rychle se rozloučím s Ryanem a vyjdu ze třídy. Snažím se neběžet jako ostatní moji spolužáci, ale rozhodně jde o velmi rychlý krok. Před hradem jsem doběla Benjiho, ale cesta k lesu probíhala v tichosti, jak jsme se oba snažili co nejvíc nabažit čerstvého vzduchu. Na hodinu jsem se těšila. Péče o kouzelné tvory byl společně s bylinkářstvím můj oblíbený předmět, i když se mě občas pokusil nějaký ten tvor kousnout. Ale oni za to nemohli, nevěděli totiž, že jim nechci ublížit. Byl to jen obranný mechanismus. Přesně jako když tenkrát tátu kousnul ten malej žralok, chudáka si ho spletl s tuleněm. Ale to neznamenalo, že táta už nikdy nelezl do vody, nebo že by se najednou začal žraloků bát. Dojdeme k lesu a jsme rozdělení do kolejí. Jsem ráda, že konečně nejsme ve dvojicích. Ne že bych měla něco proti ostatním kolejím, ale nejlépe jsem znala ostatní z Mrzimoru. Benji se zajímá, co by to mohlo v kleci být. Nahnu se trochu dopředu, abych si to tajemné stvoření ještě trochu víc poslechla, ale Mau už začne doufat v roztomilost tvora. "A ještě bude prdět duhu," zachichotám se a znovu se narovnám. Profesor za chvilku určitě hodinu zahájí a my tak ukojíme svoji zvědavost. Čekám, až dojde zbytek, a pokouším si z nudy olíznout nos. Nejde mi to, buď mám nos moc vysokou, pusu moc nízko nebo moc krátkej jazyk. Začnu se rozhlížet a můj pohled padne na Acai. "Hele, Acai, ty sis ty náušnice píchala sama?" zeptám se jí, zatímco sleduju její levé ucho jako nějaký fetišista. Než jsem dostala dopis do Bradavic, hodně mých mudlovských spolužaček si propichovalo uši navzájem. Já sama jsem si vystačila s dvěma, ale najednou jsem dostala hroznou chuť si propíchnout další. |
| |||
G82 -> okraj Zapovězeného lesa13. září Richard, Diana + havraspárští "Můžeme pokračovat," souhlasím a soustředím se na obrázek na destičce. Richardovi to jde o něco lépe než mně, alespoň z nás teda není neschopná dvojice. "Je to sova na knížkách," řeknu, když se toho skoro dohmátne. Otočím se, abych mu obrázek ukázala, může to tak porovnat s tím, co viděl. Ráda bych pokračovala, abych si napravila reputaci, ale v tom se ze zadních lavic ozvou něčí střeva. Stejně jako Richard se otočím, ale téměř okamžitě se otočím zpátky a rozkašlu se. Destičku skoro hodím na stůl a obličej rychle schovám do ohybu loktu, ale moc mi to nepomáhá. Kolem naší lavice proletí Hermiona, která otevře dveře. Naštěstí profesorka hodinu rychle ukončí, tak se ještě rychleji zvednu a nacpu všechny věci do své tašky, než se vyřítím ze třídy na čerstvý vzduch, div že nezakopnu o Sušenku. Venku zjistím, že jsem zapomněla Obludárium, tak ještě musím dojít do věže. Na Runině posteli najdu Špionku, tak ji rychle sundám a hodím do vlastních peřin. Večer je vyčistím. Jen si musím dávat pozor, abych rosničku nezalehla, byla prťavá a lehce přehlédnutelná. Knihu najdu pod postelí - jak se tam dostala je záhada. Zpátky na hodinu to stihnu jen tak tak. Přisednu si k havraspárským a neujde mi, jak naším směrem zírá Diana. Zamračím se na ní, když mi dojde, že zírá jen na jednu osobu a poposunu se tak, aby na Cass neviděla. To jí nemůže dát chvilku pokoj? Chudák holka, očividně jí to bylo nepříjemné. Diana by to viděla, kdyby vydržela chvilku taky myslet na něco jiného než na sebe a svůj žaludek. Vytáhnu učebnici a pohladím ji po hřbetě, aby mi neukousla prsty u rukou, a podezíravě si u toho prohlížím klec před námi. "Co to je?" zeptám se jen tak do éteru, ale nečekám, že by snad někdo věděl, čím nás Kwang dneska překvapí. Skoro neodolám a nakouknu dovnitř, ale naštěstí se ovládnu. Zvířata mám ráda, ale ne všechny měla ráda mě. |
| |||
G82 --> Okraj lesa |
| |||
G82 ---> Okraj Zapovězeného lesaThomas, CassPondělí 13. září Vypláznu na bráchu jazyk, když na mě udělá to neslušné gesto! Copak za to můžu, že jsme tak propojení? Stejně určitě umírá touhou se o tajemství ohledně Acai a Cass podělit. A když ne, tak to z něj vytáhnu, protože to co jsem viděla v jeho hlavě prostě neokecá! |
doba vygenerování stránky: 0.9557831287384 sekund