| |||
Nový den – z pokoje, přes dosavadní vyučování na Okraj Zapovězeného lesa 13. září, pondělí Na dnešek už jsem se hodně těšila. Po téměř celém týdnu nicnedělání, zastíněným událostmi toho nešťastného úmrtí, nás zase čekala standardní školní výuka. Bylo moc fajn něco se zase dozvědět. První dnešní hodinu tělocviku jsem přijala trochu rozporuplně. Na jednu stranu jsem se na ní těšila, na tu druhou, představa, že se budu muset svléknout do plavek před spolužáky, to mě více než děsilo. Bohužel se celá hodina změnila ve scénu jak vystřiženou z Apokalypsy. Napadené spolužáky, prchající z jezera budu mít před očima ještě dlouho. Někteří z nich se museli dokonce odebrat na ošetřovnu, pronesla jsem za ně alespoň pár prosebných slov směrem k Bohu. Bylinkářství tak trochu pokračovalo v lehce katastrofickém duchu, kdy pár studentů prohrálo souboj se zadanou květinou. Já tedy nijak zvlášť nezazářila, ale taky se mi nic nestalo, což považuju za takový menší úspěch při dnešním dopoledni. Oběd by proběhl jakž takž dobře, kdyby se v Síni neobjevili Isaac s Reecem, ruku v ruce a mě zaskočí sousto. Copak si to nemohli nechat na jindy a jinde? Nebo toho mohli nechat úplně! Tahle akorát člověku znechutí celý oběd a navíc i následujících pár minut, kdy na to pořád musí myslet. Prudce zatřesu hlavou, jako bych chtěla tuhle vypálenou představu z hlavy vytřepat. Poobědová hodina Nitrozpytu začala dobře a docela jsem si u ní bavila, kdyby ji nezkazili ti dva příšerní ze Zmijozelu. Zadané úkoly se mi nepodařilo všechny splnit a to už nás profesorka vyháněla pravděpodobně "z bezpečnostních důvodů" z místnosti. Nemyslím si, že bychom to příští hodinu doháněli, to spíš na nás bude čekat nový a jiný úkol. Rychle jsem si odskočila, doběhla jsem si do pokoje pro učebnici, kterou jsem opatrně vynesla ven nejen z místnosti, ale i z hradu na pozemky až na Okraj Zapovězeného lesa, kde jsme měli schůzku s profesorem Kwangem před začátkem jeho hodiny. Zvědavě si prohlížím přikryté, prozatím neznámé předměty na stolcích a uvažuju, co by se pod nimi mohlo skrývat. Dle instrukcí se postavím ke své koleji. "Vážně by mě zajímalo, co má pro nás nachystáno." |
| |||
G82 – kolej – okraj zapovězeného lesa pondělí 13.září☼ Caylus, Acai, Maureen profesor a ostatní ☼ ,,Asi jsem to špatně pochopila s tím obrázkem. Promiň…“ Zavrtěla jsem nevědomky hlavou a otočila se zpět ke spolužákovi. Čekala jsem, že bude trošku jiný. Je pravda, že jsme spolu nepřišli nikdy moc do styku, ale po zvěstech, co se šíří ve škole a co vím i sama, mi přijde, že má dvě tváře. |
| |||
G82 > Kolej > Okraj Zapovězeného lesaThomas, Maureen, Benji + ostatní13. září, Pondělí Ačkoli jsem si s tou dvojkou zažila své a rozhodně na to nehodlám vzpomínat… Crab a Goyle jsou jediná připomínka toho, že i zmijozelští jsou jen lidi. Nejsou to bezcitní roboti, ale mají své potřeby a někdy se ty potřeby holt nedají potlačit. Speciálně, když se na to posilní nějakýma magickýma fazolema, nebo co to ten Crab sežral. Po dětství s šesti bratry jsem zvyklá na leccos. I když, jak se povídá – Prdy jsou jako děti. Vlastní ještě nějak rozdejcháš, ale ty cizí… V momentu, kdy mě přejde smích a začnou mě pálit oči, nás profesorka konečně propouští a ukončuje hodinu. „Počítám s tím!“ se smíchem houknu na mizejícího Thomase a sama si sbalím svých pár švestek, abych se s Maureen mohla taky vypařit. I když to byla jenom zdvořilostní fráze, tak bych si zmrzlinu celkem dala. Třeba ji ulovím při večeři. A Thomas by určitě nebyl špatná společnost. V určitých ohledech se s ním trochu ztotožňuji. Ani jeden nevypadáme, že bychom si drby brali nějak víc k srdci a je nám spíš fuk, co si ostatní myslí, ale někdy je to už trochu… příliš. A být podezřelý z toho, že brousím vlastní sestru, to určitě není příjemné. „V pohodě. Je to fajn kluk. Ujetej, ale fajn.“ Pokrčím rameny na dotaz Maureen a jsem upřímně ráda, že jsem z té plynové komory zmizela. Záchranné mise okolo Dee si příliš nevšímám. Ta holka je neustále někým obletovaná. Nechápu, jak to dělá. „Něco divnýho jsem spíš ukázala já jemu.“ Uchechtnu se spíš pro sebe. Nečekám, že by Maureen chtěla slyšet detaily. Dneska nebyla ve své kůži, takže si je raději nechám na později nebo pro někoho, kdo je ocení. I když je mi jasné, že do začátku další hodiny na to zapomenu. „Co ty a…“ ani nedořeknu svou otázku a rozpovídá se sama. Na Maureen je hezké to, jak je schopná vést konverzaci, aniž by se ten druhý příliš zapojoval. Podle jejího vyprávění si hodinu neužila ani z poloviny tak dobře jako já, ale nevypadá, že by jí to vadilo. S Rorym si bývali vždycky blízcí. Když nad tím tak přemýšlím, tak by se k sobě celkem hodili. „To mě nepřekvapuje. Na druhou stranu můžeš být ráda, že ti neukázal něco… divnýho, ne?“ Použiju její vlastní slova a vypláznu na ni jazyk, když mě kvůli tomu dloubne do žeber. Ne. Nejspíš ne. Pravděpodobně by oba dva umřeli strašnou smrtí, než by se mezi nimi vůbec něco stalo. Jakmile nás přivítá příjemná atmosféra pokoje, odhodím si přebytečné věci na postel a zamířím k sovičce. Ta malá opeřená koule mi za tu chvilku docela přirostla k srdci. Začala jsem dokonce přemýšlet nad tím, že bych jí dala nějaké jméno. Pochybuji, že by teď byla schopná sama přežít tam venku… Nebo je to možná jen mé zbožné přání. Starat se o živého tvora zase není tak těžké. Pokud se s mířím s tím, že za něj mám zodpovědnost. Nakrmím ji a jen Maureen zamručím v odpověď, když se z ničeho nic objeví vedle mě. Nejspíš má potřebu mi tu se sovičkou nechat soukromí, i když teda nevím, co si představuje, že tu s ní budu dělat. Ještě chvilku se s ní mazlím a teprve potom sáhnu po té obří těžké učebnici a sešitě. Na hodinu s Kwangem se těším. Vždycky to byl můj oblíbený předmět. Příroda a zvířata. Klidně bych tím mohla strávit celý den. Pomalu se šourám do společenky, když se ozve ten příšerně hlasitý a pronikavý řev. Jen těžko bych si ten hlas mohla s někým splést. Slyším ho častěji, než by bylo zdrávo a speciálně před každou hodinou kouzelných tvorů. I tak se rozeběhnu, abych jí pomohla, kdyby to pro změnu bylo něco opravdu důležitého a životu nebezpečného. Ale všechny mé dobré úmysly se vypaří v momentu, kdy dorazím do společenské místnosti. Zastavím se ve dveřích a propuknu v záchvat smíchu. Ne, že by bylo tak vtipné vidět svoji spolužačku hrát si na babu s knihou, ale jen fakt, že je schopná se nějakou pitomou knížkou nechat skoro sežrat je naprosto absurdní. Když se jí dostatečně vysměju a vyslechnu si její melodramatické pindy, tak se odlepím od futer a zachráním její jediný pár bot tím, že si na knížku prostě kleknu. Mau začne knížce nadávat a já jen těžko udržuji vážnou tvář. Jen jí vynadej. Jako kdyby tě poslouchala. „Taky bych byla nasraná. Většinu času stráví v nějaký truhle a ten zbytek se nechává ošahávat. Nediv se jí.“ Zazubím se na kamarádku. Jenom představa, že by se některé moje věci chovaly takhle, kdybych se snažila je použít, mě docela děsí. Dojdeme společně až na místo, kde se má odehrávat hodina. Venku je sice chladno, ale kvůli stromům jsme tu z větší části chráněni před studeným větrem. Je tu krásně. Konečně čerstvý vzduch. Poslední paprsky slunce prosvítají skrz koruny stromů a vzduch je tu tak čistý, že se na malou chvilku jen tak zastavím a zhluboka dýchám. Rozkošnicky zakloním hlavu, když mé smysly zaplaví tolik vjemů najednou. Všechny ty vůně a zvuky, které jako by tiše upozorňovaly na to, že les je živý, zdravý a plný energie. Nikdy mě to nepřestane fascinovat. Spokojeně se protáhnu, než si dřepnu k připravenému stolu pro naší kolej a odložím si na něj věci. „Myslím, že něco hodného, milého a roztomilého by nemuselo být zavřené v kleci.“ Upozorním Maureen s pobaveným úsměvem. Upřímně je mi jedno, co v té kleci je. Beztak se celá hodina určitě zvrtne, tak jako vždycky. Už si ani nepamatuju hodinu, kdy nám nešlo o zdraví. |
| |||
|
| |||
G82 >> Ošetřovna >> Okraj Zapovězeného lesa Pondělí 13. září Rebecca, Snape, zmijozelská skupinka Hádat obrázky se nám příliš nedaří. Ač se Rebecca na obrázek soustředí a zaručeně se snaží, nevidí ve finále vůbec nic. Měl bych se na ní za to zlobit, ale sám dobře vím, jak je občas těžké neposlušné myšlenky zkrotit, proto jen chápavě kývnu hlavou. "V pořádku, žádný učený z nebe nespadl." pronesu chlácholivě a položím první tabulku na stůl tak, aby se nepletla. "Vystřídáme se? Třeba to půjde líp." Navrhnu. Jen co to dořeknu, vtrhne do třídy poslední opozdilec a hned za ním zmatená, tmavá sova. Povytáhnu obočí. Tohohle opeřence jsem už viděl. Je to přesně ta stejná sova, která mi před nedávnem málem přistála v obličeji. Pták stejně tak hloupý, jako jeho majitelka, s ještě hloupějším jménem. Tohle je sova Christiny. Jsem si tím naprosto jistý. A nejen já. Z různých koutů třídy se najednou ozývají další aktivisté, kterým je po tom sice úplný hovno, ale stejně musí nutně upozornit na to, že sova upustila vzkaz jinam, než měla. Opět se tím potvrdí to, co jsem věděl vždycky. Strkat nos do cizích věcí jde každýmu s přehledem. "Můžeme pokračovat?" zeptám se Rebeccy, která doteď celou situaci se zaujetím sledovala. Jakmile dostanu kladnou odpověď, otočím se k ní zády a zavřu oči. Ze všech sil se přitom snažím soustředit na to, jaký obrázek drží v rukách. Soustřeď se. Tohle dáš levou zadní. Vida, za chvíli skutečně vidím první obrysy. (7) "Tohle vypadá jako hromada knih, na které cosi sedí. Něco malého. Možná něčí mazlíček?" Zkusím se soustředit víc. Tentokrát to připomíná ptáka. To po stranách musí být křídla. "Nejsem si stoprocentně jistý, ale není to náhodou dravec?" Pokud není, nevadí. Nic horšího, než že mě opraví, se stát nemůže. "Víc toho nevidím, bohužel." Rezignovaně pokrčím rameny, to už se ale ze zadních lavic ozývá jakýsi zvuk, za kterým se znechuceně otočím. Chápu, že jsme lidi a tohle se už určitě někdy stalo každýmu, ale probůh, odkdy jsou větry fialové? "To je snad vtip…" Zacpu si rukama nos, ve snaze se před smradem uchránit, jenže mi to není nijak platné. Ani mně, ani nikomu dalšímu. Záchrana přijde až v podobě profesorky, která hodinu rychle ukončí. Právě včas. Ten kluk smrdí víc jak rozkládající se mrtvola a dýchat to ještě o chvíli déle, tak skončím jako Dee, ze které v jedné jediné minutě vyprchala veškerá barva. Ze třídy vystřelím doslova jako raketa. Odmítám tu zůstávat byť jen o sekundu déle, navíc musím zajít za kolejním vedoucím. Z učebny se tudíž vydávám rovnou do Snapova kabinetu, který je k mé smůle prázdný a zamknutý. Kde může být? Jak teď vyřídím povolení do Prasinek? Odpověď mi dává až procházející prvák, který profesora před malou chvílí viděl odcházet na ošetřovnu. Přesně tam i zamířím. Sice netuším, co by zrovna on dělal na takovém místě, ale o pár minut později ho tam skutečně najdu, ve společnosti zdravotnice a bylinkářky. Rázem mi je jasné, proč se vydal zrovna sem. Nebuď kazišuk. Řekni, co máš na srdci a zmiz. Jen co všechny tři zdvořile pozdravím, stručně vysvětlím, co od kolejního potřebuji. V rychlosti shrnu náš plán jít dnes večer do Prasinek, který nám kazí pouze povolení, které zatím nemáme. Ačkoliv jsem poslal domů sovu, není až tak rychlá, aby stihla dorazit s odpovědí ještě dnes. Povolení se mi nakonec získat podaří, jen s drobnými háčky. Všichni musí mít povinně sebou hůlku. A věc druhá? Zúčastnit se mohou pouze ti, kteří překročili hranici osmnácti let. Mám takový dojem, že Christina dnes povečeří v síni sama. Tak či tak si od Snapa vezmu pergamen s povolením a krátce se rozloučím jak s ním, tak se zbytkem ošetřovny. Pak už se vydávám vstříc další hodině, která se odehrává na okraji Zapovězeného lesa. I s Obludáriem v podpaží se dostavím na místo určení, kde se podle pokynů postavím ke stolku, kde stojí všichni Zmijozelští. "Jdu od Snapa. Sehnal jsem nám všem povolení. Tedy, skoro všem." Pohledem vyhledám Christinu. "Moc mě to mrzí, ale Snape nepustí do Prasinek nikoho, komu ještě nebylo osmnáct let." Ano, vážně mě to tak straaaašně mrzí Kristýnko, to mi můžeš věřit. |
| |||
G82 – okraj Zapovězeného lesa 13. září, pondělí Helen Když mi Helen dá signál, že se můžu pokusit ponořit do její mysli, svraštím čelo a pokusím se přenést svou pozornost do její hlavy, kterou mi "zpřístupnila", ale abych se přiznala, vůbec nic se mi nezjevuje. Sem tam se vynoří a zase zanoří moje vlastní lehce zmatené myšlenky, ale žádný obrázek. "Bohužel nic." Potřesu hlavou, připravena zkusit to znovu, ale Helen už mi podává obrázek, abychom si prohodily strany a padá jí z prstů a s třeskotem dopadá na zem. Pousměju se na ni a sehnu se pro něj na zem. "Nic se neděje, vezmu to," odvětím. Něco takového se přeci může stát každému. Tentokráte se na obrázek na destičce zaměřím já, zavřu oči a snažím se jej představit v jasných a živých barvách ve své hlavě, tak aby spolužačka měla volnou cestu a v mé hlavě si jej prohlédla. Bohužel ani tentokrát se naše cvičení nesetká s úspěchem. Možná už těch událostí bylo za dnešek pro obě více než dost, měly jsme toho plné zuby a provádět mentální tréning bylo téměř bezvýznamné. Otočím se čelem zpátky k tabuli, když Helen viditelně zoufale vzdává. "O nic nejde. Sama mám hlavu v pejru a moc se nesoustředím. Ač to ode mě zní nezvykle, budu ráda, když tuhle hodinu tak nějak přežiju a snad se zadaří někdy v budoucnu," promluvím a po očku kouknu na profesorku, zda si nás všimne. Najednou mě do nosu udeří příšerný zápach, o který se postará zadní lavice obsazená Crabem a Goylem. Okamžitě si zacpu nos a navíc si ještě přes něj přetáhnu límec školní uniformy. Fuj, to smrdí jako bolavá noha. Hermiona nás vysvobodí z první fáze a vzápětí přijde záchrana i od profesorky, která smrad nejen odčaruje, ale i ukončí k mé úlevě i celou hodinu. Rozloučím se s Helen a nejprve zamířím do umývárny, abych si opláchla obličej, pak do pokoje pro venkovní oblečení a zamířím ven i s profesorem na okraj lesa. |
| |||
G82 => Kolej => Okraj zapovězeného lesa Hodinu nitrobrany jsem si užila. Byla skvělá, ostatně jako každá jiná hodina. Vždycky jsem si dokázala najít nějaké plus na každém předmětu a to dokonce i na takové otročině jako je tělocvik. Rory byl milý, příjemný společník, jehož schopnost soustředit se byla na bodu mrazu. Jakmile jsem se mu dostala do hlavy, připadala jsem si jako Alenka v říši divů, protože od dračí hlavy na zdi, která vedla k Roryho vědomostem ohledně draků a názvům jednotlivých děl o nich přes fotoaparáty a nějaké polaroidy a já nevím, co dalšího v tý hlavě stihl ještě postřehnout. Když jsem mu jemně naznačila, že by bylo milé, kdyby se aspoň podíval na ten obrázek, udělal to a dokonce se i omluvil. Ujistila jsem jej, že se vážně nic neděje, jenom že bych chtěla vidět ten obrázek, i když ta dračí hlava na zdi je fakt úžasná. Chtěla jsem se hrdě poplácat po rameni a začít zkoumat obrázek, ovšem než jsem si vůbec uvědomila, že je to roztomilá sovička s dopisem, zase mi tam skočil ten drak. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Rory byl milý kluk, ale člověk po něm chtěl opravdu hodně, když žádal, aby se soustředil na jednu jedinou věc. Už jsem o tom věděla své, proto jsem se na něj ani nemohla zlobit, že mi to dělá tak těžké. Jenom jsem se na něj smířlivě usmála, s polovičním úspěchem se taky smířím. Pořád je to lepší než neúspěch, úkol jsem svým způsobem splnila! Nakonec jsem to tedy vzdala a aspoň si zapamatovala názvy publikací, které o dracích četl. Sice jsem nesplnila úkol na jedničku, ale aspoň budu mít ve volných chvílích co číst. Když jsme se prohodili, snažila jsem se to vzhledem k Roryho hendikepu udělat co nejlehčí. Div mi nepraskaly žilky v očích, jak jsem civěla jenom na ten obrázek a nedovolila si ani vzhlédnout. Celou dobu jsem zírala na hezkou kresbu hypogryfa a vrývala si do paměti každý jeho detail. Byla jsem vcelku překvapená, když mi vůbec byl schopný říct, co na tom obrázku je, ovšem nebudu vám lhát, časový rekord by z toho zrovna nebyl. Dobrých pět minut jsem seděla a vůbec nevěděla, jestli se vůbec o něco pokouší. Zase na druhou stranu jsem ho svým hlasem nechtěla vyrušit, kdyby náhodou ano a tak jsem se objevila ve slepé uličce, z které jsem nemohla utéct. Jakmile vítězoslavně prohlásil, že viděl hypogryfa, div se na židličce nesvezu úlevou. Vzhledem k Roryho nesoustředěnosti jsme se ani nedostali ke třetímu pokusu, když se třídou rozlehl hlasitý prd. “No fuj.“ Zkřivím tvář do znechuceného obličeje, který však protkával pobavený škleb. Konečně se taky znemožnil někdo jiný! Ne že bych mu to přála! Ale stejně! Úsměv mi ale na rtech zamrzne, jakmile se k mému nosu dostane ten strašlivý smrad. Okamžitě začnu mávat rukama, abych jej od sebe odehnala, ale není to k ničemu platné. Proto si nakonec nos i ústa zacpu oběma rukama, a jakmile nám profesorka povolí odchod, sbalím si věci jako blesk a zrovna tak upaluji z té plynové komory, pohledem radíc Rorymu to samé. Utíkám ještě dobrých pár metrů, abych unikla výparům, které se valily z místnosti jako jedovatý plyn. Zanechávám za sebou Deirdre, která se kácí podél stěny. Chtěla jsem se k ní vrátit, to už ale k ní přiskakují kluci, takže bych tam stejně byla houby platná. Proto se zazubím na Acai, která zrovna vycházela ze třídy a automaticky se připojím k jejímu boku, míříc na kolej pro učebnice. Pro tu šílenou bestii beze studu, jak já se na ni netěším! Na Roryho už jenom zamávám, stejně se dneska ještě uvidíme. “Jaký to bylo s Thomasem?“ Nadhodím téma, protože prostě neumím být zticha. “Neukazoval ti nic… divnýho, že ne?“ Pobaveně se na ni pousměji, zatímco si to kráčíme chodbami. O něm a jeho sestře kolovaly různé zvěsti a většina z nich nebyla zrovna lichotivá. Ne, že bych tomu chtěla věřit, Diana se mi zdála milá a hodná, akorát u něj jsem si všimla, že občas pošilhává po holkách, div mu nekapou sliny. A to mě zcela upřímně trochu děsilo. Vyslechnu si její verzi a pokývám hlavou. Tak možná to nakonec není tak hrozný, jak se říká. Na její poznámku ohledně jejích představ raději už nic nedodávám, protože fakt nechci vědět, na co po tom dnešním obědě myslela. “Normálně v Roryho hlavně bys být nechtěla! Ten kluk je zlatíčko, hodný, milý a všechno, ale když se má na něco soustředit, to ho spíš donutíš, aby ti zatancoval kankán. Zjistila jsem toho spoustu o dracích a foťácích a jeho fotkách, ale ten obrázek jsem viděla dohromady tak tři sekundy, víc ne.“ Začnu Acai vyprávět svůj průběh hodiny, jako kdyby snad na tom měla mít nějaký osobní zájem. Na konci se na ni pobaveně zazubím a přátelsky do ní drknu loktem, to už ale jsme u pokoje a já se vydám s náhle obezřetným výrazem k truhle, odkud vytáhnu Obludné obludárium. Ohlédnu se na svou parťačku, která se ještě zajímá o sovičku. Nakouknu jí přes rameno a jemně malého opeřence ukazovákem pohladím pod zobáčkem. “Počkám ve společence.“ Oznámím jí a vydám se ze dveří. “ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ“ Roznese se místností stejně jako oběma ložnicemi pár chvil na to, co opustím dívčí část nocleháren. Zatímco kličkuji mezi křesílky, ta zpropadená učebnice mě všude pronásleduje. Úskok doprava. Zatočení doleva. Nic nefungovalo. Ta zmije se nemohla prostě zakousnout do nějaké nohy křesla a nechat mě na pokoji, ona na mě měla počíháno! Nikdy jsme se zrovna nemusely, ale tohle je spiknutí. UČEBNICOVÉ SPIKNUTÍ! A já jí tak opečovávala, láskyplně hladila po hřbetu kdykoliv jsem mohla a ona mě teď chce sežrat! Zrovna když do dveří vbíhá Acai, metelím kolečka kolem křesílka, zatímco ten chlupatý pronásledovatel letí všude za mnou. Ruce za mnou div nevlají, jak se snažím vynaložit co největší úsilí do svého rychlého úprku, až zavadím špičkou nohy o samotné křeslo a s hlasitým duněním se natáhnu na zem jak dlouhá, tak široká. To víte, to je úděl nás nešikovných. Vám se prostě jenom tak nestane, aby vás honilo Obludné obludárium po místnosti, ale pro mě je to vlastně už jakási tradice před každou hodinou kouzelných tvorů. S Nevillem bych si asi měla založit nějaký klub. Ovšem dneska jsem v tom byla fakt nevině! Jenom jsem si v poklidu šla k pohovce, když mi ta kniha vyklouzla z ruky. Nebylo to schválně, opravdu ne, prostě mi spadla! No a jaká je pravděpodobnost, že zrovna teď byla nedotažená přezka. A jaká je náhoda, že se zrovna tím dopadem uvolnila! Nešikův zákon. No a zbytek příběhu znáte. Tak si tu teď tak ležím na zemi, Obludné obludárium mi žužlá nohu a já civím na Acai, která stojí ve dveřích. “Zab to! Dej tomu pamlsek nebo já nevím! Vždyť mi to žere moje jediný boty!“ Popoženu jí svým melodramatickým zvýšeným hlasem zatímco se snažím vyškrábat na nohy, který skutečně fungoval. Chvilku na to už je moje učebnice pevně v řemenech a jako památka na tuhle pohromu je oslintaná bota a ukousnutá tkanička. “Ta učebnice! Ona mě normálně nenávidí!“ Postěžuju si. “Hej, tohle jsi jako fakt přehnala! To si budu pamatovat, už tě nikdy nebudu drbat před spaním!“ Promluvím k útočnici, snad jako kdyby mě mohla vnímat, a pak si ji uraženě strčím pod paži a vydám se s Acai na další hodinu. “Jinak díky za pomoc.“ Zazubím se na Acai a už jsem zase úplně v klidu, jako kdyby se nic nestalo. Člověk s mým štěstím prostě musí tyhle chvíle přecházet s úsměvem a nadhledem. Aspoň jsem se pořádně rozhýbala, kdybychom náhodou museli krotit nějakou bestii, nebo tak něco. “Ale jako fakt nechápu, co mají ty knížky za problém.“ Zakroutím nad tím hlavou a cestou probírám s Acai všechny možné teorie, proč jsou tak nerudné. Protože i když se o ně člověk stará s péčí a láskou jako já, nakonec vám stejně chtějí sežrat tenisku. A to je fakt divný. "Třeba se k nim chovají fakt hrozně, když je vyrábějí." Přemítám nahlas a moje teorie putují dál. Přes neopětovanou lásku až po celosvětové učebnicové spiknutí s plánem ovládnout celý svět. Už na nás čeká Hagrid, který nás dovede na okraj zapovězeného lesa. Nestihnu se pořádně rozhlídnout a už vidím Nevilla, jak se zase potýká s tou svou bestií. Spěchám mu na pomoc, zatímco se prorvu skrz své spolužáky, abych nakonec z něj tu knihu sundala a klekla si na ni, dokud ji řemenem zase nesváže. Postavím se na nohy a přátelsky ho poplácám po rameni. “Nic si z toho nedělej Neville, ty učebnice jsou čirý zlo!“ Významně se podívám na svou tenisku, kterou i trochu nadzvednu, aby si mohl všimnout ožužlané špičky a ukousnuté tkaničky. Prohodím s ním ještě pár slov, přičemž se na sebe pobaveně křeníme, protože právě my dva přesně můžeme říct, jak se ten druhý cítí. Nakonec se s ním rozloučím a vydám se směrem ke svým Mrzimorským spolužákům, jak máme nařízeno. Benji se nás zeptá, co by to asi mohlo být a já se zvědavě skloním, snad jako kdybych pod šátkem mohla něco vidět, ale podivný bublavý zvuk mě donutí se zase narovnat a pro jistotu trochu ustoupit. Jedna bestie už mě dneska napadla, nechci ještě přijít o vlasy. “Snad to bude hodné, milé a roztomilé a bude to mít rádo vřelá objetí.“ Zazubím se na něj, ale znovu už se nepokouším zjišťovat, co by to mohlo být. |
| |||
Před učebnou G82 --> Okraj Zapovězeného lesa: Péče o kouzelné tvory13. září, pondělí odpoledne Patrick, Al, Noelle, Dee, Týna, poté Mrzimorští Po boku Dee se objevila její spolužačka Týna. Jo, to bude asi lepší, než my dva. Kdo ví, co opravdu Dee je a rozhodně nechci poslouchat nějaké holčičí výlevy. I když že by Dee taková byla...? Týna je však praktická. „Jo, dobrý nápad,“ ušklíbl jsem se, protože jsem opravdu po tom smradu ve třídě nechtěl ještě vidět obsah Deeina žaludku. Popadnu bleduli z jedné strany, počkám, až udělá Patrik to samé, a pak už jsme se vydali na cestu, Týna za námi i s věcmi Dee. |
| |||
Učebna G82-->Dámské toalety-->Okraj Zapovězeného lesa Pondělí, 13.září Alastor, Noelle, Benji, Christina, Dee, prof.Kwang Byl jsem upřímně rád, když mi Benji v duchu mrzimorské tradice nabídl pomocnou ruku. Sice mě předtím zasáhl kolenem do ramene, ale to nic nebylo. "To je dobrý, už jsem přežil horší." Zazubil jsem se vesele. "Jednou mi nakopala mula." Dodal jsem pobaveně a s díky přijal jeho pomoc, nicméně i tak by jsme byli úplně v koncích, kdyby se neobjevila Christina,skoro jako anděl v barvách zelené. Kdyby teda andělé nosily lodičky, což nenosí, protože to by bylo dosti nepraktické. Christina, když uviděla Dee, tak ji ihned zkontrolovala. Trvalo to jen pár sekund, než zazněl ostrý povel "Toalety." Automaticky, jako voják který dostal rozkaz jsem poslechl a s Benjim jsme Dee podepřeli každý z jedné strany a pomalu vyrazili s Chris v patách. Vážně bylo štěstí, že jsme potkali zrovna ji, tedy spíš ona potkala nás. Přišlo mi, že s tím už má zkušenosti, skoro jakoby takové plynové poplachy měly ve Zmijozelské společenské místnosti na denním pořádku a nebo to nebylo poprvé, co bylo Dee špatně? Na záchodech odevzdáme Dee do Christininy starostlivé péče. Na dámské toalety bych jít fakt nemohl. Myslím tím, doopravdy nemohl, jsou jištěné kouzlem, které tam kluky nepustí..alespoň myslím. Buď to a nebo jsem dostal pěstí od nějaké přebornice v boxu když jsem si jednou spletl dveře. Úlevně se usměji na Benjiho. Zvládly jsme to bez nehody. "Díky za pomoc Benji, jsi bezva. O tom jednou budu vyprávět svým dětem, jak jsem vedl Dee na dámské toalety a přežil jsem to." Zasměji se a už se otočíme k odchodu, když tu do nás málem narazil Alastor. Nebo jsme my málem narazili do něj? Chudák Al za námi asi běžel. Musel nás vidět, jak odvádíme jeho milovanou. Ihned se ptá, co se stalo. Kouknu na Benjiho a ten zase na mě. Je pravda, že Alastor je z Havraspáru, takže bych mu to měl asi vysvětlit já, když jsme ze stejné koleje. Překvapivě se našemu prefektovi v patách objeví i Noelle, fajn správňácká holka i když trochu "svá" ale to na ní bylo právě bezva. Že by taky měla strach o Dee? To nehrozí, asi jen zvědavost, podle jejího přívalu slov si může Alastor odpovědět na svoji otázku, ale stejně ji zodpovím já. "Nic závažného se nestalo Ale, Dee se udělalo špatně z toho plynu co vypustil Crabbe...nebo Goyle? Nevím který, oni oba vypadají jak trollové po dětské obrně. No, ale zpět k věci, já, Benji a Christina jsme ji doprovodili sem na dámské toalety aby...no, to ti snad asi dochází co. Teď jsou uvnitř a předpokládám, že nechtějí být rušeny." Vysvětlím našemu milovanému prefektovi. Nedá mi to ale, abych si do Ala trochu nerýpnul. "A nebo to nebylo z toho plynu, hmm, co Ale?" Přesunu se vedle něj a dloubnu do něj spiklenecky loktem. "Nepáchali jste v poslední době s Dee nějaké hanbárny? Protože pak by to vše vysvětlovalo." Dodám a provokativně na něj zavrčím, jakože "ty zvíře". Než se však stačí Alastor nějak bránit, rozesměju se. "Ne, neber mě vážně, jenom si dělám srandu kámo." Dodám rychle a a zazubím se na Noelle, která se zeptá jestli to neberu přes společenku. "No, převlékl bych se do nového, ale není na to čas, za chvíli začíná hodina" Reaguji s pokrčením ramen. "Takže asi smolík, budeme muset jít přímo na hodinu, ale alespoň mi cestou vysvětlíš co je to ten Shrek.." Nadhodím a s Noelle se otočíme k odchodu. Alastor se podle všeho chystal zůstat a počkat si na Dee aby se ujistil, že je v pořádku, což chápu. Na odchodu ho tedy ještě odmávnu."Uvidíme se na hodině, ne aby jsi přišel pozdě, jako prefekt si to nemůžeš dovolit." Rozloučím se s ním zatím pobaveně a společně se svoji kamarádkou zamířím směr Okraj zapovězeného lesa. Venku bylo hezky. Sice nebylo tak teplo jako v hradu, ale zase tu příjemně vanul větřík, šumělo listí a kolem se ozývaly zvuky přírody. No, snad se tahle hodina nezvrtne i když předpoklady by tu k tomu byly. Práce s kouzelnýmy zvířaty v sobě vždy nesla trochu nebezpečí. Jindy bych to uvítal, ale podnešku bych chtěl prostě pitvat tlustočervy, nebo tak něco. Prostě něco jednoduchého a klidného, kde nehrozí že vás někdo otráví, utopí, nebo vyhodí do vzduchu. Když dojdeme s Noelle na místo, všímu si hned čtyř stolů a klecí přikrytých látkou. "Takže asi budeme po kolejích." Řeknu vesele. Své Obludné Obludárium položím na stolek. Těch veselých příhod co jsem s ním zažil! Vskutku má oblíbená učebnice, už se těším až ji předám potomstvu. Ale pořád jsem na tom lépe než chudák Neville. Pak nás profesor Kwang skutečně rozřadí ke stolům podle kolejí. To už přijde i Alastor, u našeho stolu ho uvítám jen vědoucím úsměvem a pobaveným zamrkáním. Přesně na čas dorazí i Christina a Dee. Rád vidím, že Dee vypadá o poznání lépe. Z úvah mě vytrhne bublavý zvuk z klece, který se mi nelíbí. Po dnešních zážitcích jsem ve střehu a to i před klecí na našem stole, která je přikryta látkou. U stolu se vmáčknu mezi holky. Nejlépe mezi Becku a Noelle, pak bych se cítil jako v ráji. |
doba vygenerování stránky: 0.85300016403198 sekund