| |||
Jezero – kolej – sprchy - skleníky pondělí 13. září Chris, profesorka Primrose, ostatníJakmile jsme se dostali na břeh, začala mi být strašná zima. Otřela jsem si obličej do ručníku a pak zaslechla Angely vděčný hlas. Jen jsem se na ní zlehka usmála a zvedla se ze země. |
| |||
BylinkářstvíPondělí, 13. září Benji, Kenji, Blag, Profesorka, Sin + označení Očividně se potřeboval ujistit, zda s tím skutečně souhlasím. Samozřejmě, že si ho můžeš nechat, snad se nemusím opakovat. Co já bych s ním dělala? To poslední, co potřebuji, je, aby se mi kolem postele hromadila nadržená zvířata. Jen Benjimu mlčky přikývnu a dál se k tomu nevracím. Co s tím hodlá dělat, už není moje starost. „Myslím, že jsem to někde četla.“ Nehodlám mu vysvětlovat, ve kterých knihách. Má studijní literatura není nic, čím bych se mohla nebo snad chtěla chlubit. Do teď mám chuť se propadnout do země, když si vzpomenu na seznam, který se onehdy v knihovně nedopatřením dostal do Ravenových rukou. Ten pohled, co mi věnoval, byl opravdu nechutný. Ošiju se při té vzpomínce a najednou si přijdu neskutečně špinavá. „Teoreticky. Studie se v tomhle dost rozcházejí. Někteří říkají, že geneticky to mají vrozené muži. Další tvrdí, že jsou to ženy, co mají přesnější motorickou koordinaci, protože mužské pojetí je spíš silové.“ Pokrčím rameny. „Ne, že by na tom záleželo. Podle mě je to individuální.“ Je fakt, že si neumím představit, že by někdo z mužské části mých spolužáků třeba vyšíval dečku. Věnuji se své práci, drtím lístky, jak nejlépe dokážu, zatím co jedním uchem poslouchám profesorku a druhým Benjamina. „Přesně pro tyhle meze máme ministerstvo.“ Vím, na co naráží, a doufám, že se to co nejdřív vyřeší. Kdo ví, co všechno by jeden smrtijed mohl tam venku napáchat. Nadechuji se, abych k tomu ještě něco dodala, ale to už slyším výbuch a před očima se mi zatmí. Ztuhnu a chvilku mi trvá, než mi dojde, že jsem stále při vědomí a černo, co mám před očima, jsou jen začouzené brýle. Zhluboka se nadechnu, ale do plic se mi dostane kouř a smrad ze spálených vlasů. Zakuckám se. Dobrá nálada, kterou jsem si ze všech sil snažila udržet, se rozplyne jako pára nad hrncem. Který hovado?! „Jsem naprosto v pořádku.“ Odpovím Benjimu ledově, když popadnu dech, a sundám si brýle. Snažím se ignorovat smích, který se po skleníku ozve, přesto po Danielovi mrsknu nenávistným pohledem. Profesorce tiše poděkuji za nabízený kapesníček. Díky ní zjistím i to, kdo má tenhle attack na svědomí. Kenji, jistě. Kdo jiný. Ani bych se nedivila, kdyby to bylo úmyslně. Zatracenej japončík. „Kenji, možná bys měl to poupě nechat na Maureen. Kvůli bezpečnosti.“ Mile se na něj usměju, zatím co se snažím si z obličeje sundat ten humus. Stojí mě tolik sil, abych mu tu posranou kytku nenarvala do krku. Atomovku na něj. Jsem přesvědčená, že i ta nešika Rottová by odvedla lepší práci. Tím hadrem to vůbec nejde dolů. Moc tomu nepřidá ani Benji, který se očividně velmi dobře baví. Přirovnává mě k pandě a pobaveně se chechtá. „To není vtipné.“ Zabručím na něj. Měl až moc dobrou náladu, což mě právě teď neskutečně provokovalo. Klid. Ledový klid, Chris. Tohle za to nestojí. To už mou pozornost upoutá Blagden, vracející se z ošetřovny. Ani ne tak on, jako spíš to, co drží v ruce. Popravdě jsem ani nedoufala, že by se našla, i když jsem to chtěla místo oběda zkoušet. Vztek je rázem zapomenut, stejně jako ohořelé vlasy, které si budu muset pak upravit. Beztak už potřebovaly zkrátit. „Ta je moje.“ Řeknu nahlas a dojdu k němu, abych si hůlku mohla vzít. „Děkuju.“ Usměju se - tentokrát upřímně - a s vděčností a neskutečnou úlevou, že si nebudu muset kupovat novou, si hůlku schovám. Použila bych ji, abych se očistila, ale nerada bych kolej připravila o body tím, že půjdu proti přání profesorky. No, co se dá dělat. Ještě nějakou chvilku to vydržím a pak se půjdu opláchnout. Opět. Otočím se na podpatku, abych se vrátila k práci, ale leknu se Sinestry, která z ničeho nic začne vřískat španělsky. Otočím jí k sobě a na předloktí jí plácnu jeden z bílýchokvětních lístků. „V učebnici se píše, že na tak malé zranění stačí jenom přiložit a nechat působit.“ Vysvětlím jí klidně. Zdá se, že profesorka toho má hodně na práci, takže nebude vadit, když se o tohle postarám sama. „Mám na pokoji mastičku. Dali mi jí na ošetřovně, měla by zacelit jizvičky. Po hodině ti jí půjčím.“ Lehce se zamračím směrem k Tristanovi. Kopyto. „Jsem jediná, komu se zdá, že dnešní hodina je určena k eliminaci zmijozelské koleje?“ pošeptám jí tak, aby to slyšela jenom ona, a následně se odeberu zpátky k Benjimu, který mezi tím s poupětem docela pokročil. Očistím si brýle, abych si je znovu nasadila. Snažím se vypustit fakt, že rozhodně nevypadám reprezentativně a matka by mě za mou novou vizáž nejspíš zabila. Nevšímám si ani Benjiho špatně zadržovaného smíchu. „Díky.“ Donutím se neprotočit oči nad svou novou přezdívkou a začnu do misky přimíchávat nektar. S největší opatrností, samozřejmě. S návratem mé hůlky se má nálada o něco zlepšila. Jako vždy, když nějakým zázrakem ušetřím peníze, které vlastně ani nemám. „Asi se můžeš pustit do toho dalšího, ne?“ upozorním ho, že kytka má další dvě poupata. Aspoň mi nebude koukat pod ruce. „Nebo si to teď chceš prohodit?“ Navrhnu, i když se mi do toho ani za mák nechce. Zatím to vypadá, že on je tu jeden z mála, kterým to jde. |
| |||
Sprchy - hl. síň - skleníky Spolužáci, Helen 13.9. Vydám se od jezera na kolej, kde si vezmu ručník a sprcháč a rozejdu se do umýváren. Očividně nejsem jediný, koho napadlo sundat ze sebe ten jezerní smrad. Pořád jsem měl pocit, že jdu cítit jako ďasovcův zadek, takže jsem na sebe vymačkal skoro celou botelu sprchového gelu a drhnul se jak necky. Nechce se mi věřit, že jsme byli tak blízko smrti a profesorka s tím skoro nic nemohla udělat. Nechce se mi věřit, že je tahle škola vážně tak nebezpečná. Ano, v prvních dvou týdnech je to až moc událostí.. Nejdřív zemře Jackie, pak nás v Zapovězeném lese málem sežerou akromantule a teď nás skoro utopili ďasovci! Jestli tady není nějaká skrytá kamera od Denního Věštce, tak v tom má zaručeně prsty Brumbál a jen sleduje, jak zkouškami projdeme! Ale pokud ne.. Pak se asi budu muset zeptat matky, co bylo napsané v přihlašovací listině do školy. Jestli tam bylo něco jako - "Prosím, berte na vědomí, že okolí školy je skrz na skrz prošpikované nebezpečnýma bestiema a vaše dítě zde může zemřít. Přihlášení do školy čar a kouzel v Bradavicích jen na vlastní zodpovědnost." Jo, to se tam určitě psalo. Pak tím pádem mám nepříjemné tušení, že se mě mí rodiče asi chtějí zbavit. |
| |||
Skleníkyprof. Primrose, Blagden 13. září, pondělí Ještě jsem poslouchala, co profesorka odpovídala Kenjimu. Takže pokud by mi Blagden přenechal vábidlo, tak abych ho pořádně schovala před Sašou. Pak už jsem chtěla vzít nožík a začít opravdu pracovat, ale před prvním pokusem mě zastavila menší rána. Ucukla jsem a ohlédla se. První výbuch byl tu. No nazdar, takže nekecala... Za brýlemi jsem krátce pozdvihla obočí. Ne že bych obviňovala profesorku, že si vymýšlí nebo přehání, ale přeci jen... Někteří učitelé měli tendenci nás důrazněji varovat. |
| |||
Skleníky13. září, pondělí Týna Na rozdíl od Týny jsem si žádné zápisky nedělal. Možná toho budu litovat, ale věděl jsem, kam se pro zápisky případně obrátit. V Mrzimorské koleji jsme měli i pár pilných studentů. Každý není líný jako já... |
| |||
U jezera -> Kolej -> Skleník č. 5 Profesorka Primrose, Emily a ostatní 13. září, Pondělí Byl jsem asi mezi posledníma, kdo se vyhrabal od jezera zpátky na kolej. Fakt jsem potřeboval nabrat síly a byl docela vyšťavenej. Ten dnešek nebyl moc dobře naplánovaný. Oblíkat se nemělo moc smysl, protože by moje uniforma stejně docela rychle promokla, takže tu jsem vzal do rukou stejně, jako hůlku a boty a zamířil jsem směr kolej. Představa, že v 11 nás čeká hned zase bylinkaření, byla ubíjející. Ten předmět sám o sobě mi nikterak nevadí, ale dnes se bojím průběhu dalších hodin po té první. To, že za mnou občasně zůstávají mokré ťápoty moc neřeším, nebudu první ani poslední během dneška a hold bude mít Filch zase jednou o zábavu postaráno. "Nejraději bych teď zalehl a prospal zbytek dne." Tak nějak nevnímám moc, co se děje kolem, snad jen instinktivně cestou do nikoho nevrazím. Ještě toho trochu, abych to tak napálil do Studentojeda to by mi tak scházelo, pak bych už se asi ze školního trestu nikdy nevyhrabal. Cestou si promnu obličej, abych se trochu vzpamatoval a setřel kapky vody, které mi neposedně stékali po tváři. "Kdyby se Hoochová nevrátila a nevyhnala nás od jezera, asi bych tam únavou usnul." Vejdu do společenské místnosti, kde ještě, než se vzpamatuju se do mě pustí moje ségra. "Kdes byl tak dlouho?! Už jsem tě chtěla jít hledat....u Merlinových vousů cos to tam dneska vyváděl!" Rozčiluje se Veria i když vím, že to ve skutečnosti myslí dobře. Snažím se koncentrovat energii na odpověď, abych jí uklidnil a my nepřitahovali tolik pozornosti spolužáků. "Neboj se ségra jsem v pořádku a to v jezeře.....já ani nevím, prostě....bylo to správný, nešlo to zachovat se jinak." Odůvodním své chování. "Musím se jít usušit jinak nám vyplavím společenku." Rychle změním téma a s novým předstíraným elánem vyběhnu na pokoj, kde se začnu dávat do kupy, což znamená sušení a oblečení si čisté suché uniformy a příprava na hodinu bylinkaření, která čítá pouze to, že z kufru vytáhnu učebnici, která tam leží....no nebudu raději uvádět, jak dlouho. A jelikož jsem se s tím flákal více, než obvykle, tak nezbylo než jít hned se zbytky spolužáků směr skleníky. U skleníků se už houfují mí spolužáci ze všech kolejí. Když vykoukne ze skleníku číslo 5. hlava lehce se musím v zadní řadě pousmát. "Hermiona ta se nikdy nezmění, ale kdo jí zná, nemůže jinak, než jí mít rád. Svým způsobem by naše kolej bez ní nepřežila ani rok.....hmmm kolikrát nám už ona zachránila krk tím, že nám pomohla, nebo udělala úkol za někoho z nás ale to ostatní nemůžou pochopit." Usoudím a mezi posledními vcházím do skleníku, kde již čeká profesorka. Není v Bradavicích úplně nová, ale učí prvně, takže jí to vůbec ale vůbec nezávidím. Získat si studenty je vždy obtížné. Já jsem však hodný student a vstřícně čekám, co nám naše nová vyučující chce sdělit. Hned pro začátek nás rozhází do dvojic, zajímalo by mne jestli náhodných, nebo záměrných, každopádně skončm ve dvojíci s Emily, která patří k Mrzimoru, což ještě není tak hrozné pořád lepší, než dostat do dvojce některý z výkvětů naší zelené komunity. "Tak Ipaasha jo?" Zadívám se na kytku, která je předemnou a Emily. Zkoumavě si kytku prohlížím zatímco nějaká má spolužačka, kterou jsem nepostřehl vyložila, jaké účinky tahle kytka má. "Zajímavé smrtící jed a zároveň protijed a ještě afrodisiakum pro zvířata k tomu." Zamyslím se a pak se podívám směrem k Profesorce a zvednu ruku. "Paní profesorko? A jaký účinek má toto afrodisiakum na mudly, nebo kouzelníky, když tak silně působí na zvířata, hmyz a ptáky? Přece jen určitá mozková a hormonální centra máme podobná." Zeptám se se zájmem a jakmile se mi dostane odpovědi přikývnu a nalistuju si příslušnou kapitolu ve své učebnici, abychom mohli kytku zpracovat. Pak si nasadím ochranné brýle a natáhnu si rukavice, jeden nikdy neví, co se může pokazit. "Tak asi se do toho pustíme ne?" Usměju se na Emily, už se mi trošku vrátila energie a elán, takže nevypadám, tak sešrotovaně, jako na břehu jezera. "Jestli budeš chtít můžeš si náš výtvor nechat. Tebe tyhle věci zajímají hodně ne?" Snažím si uvědomit její vztah k bylinkářství a lektvarům v rámci našeho studia, snad si jí s nikým nepletu. "No tak nejprve nadrtíme ty lístky, to by nemělo být tak těžké." Začnu připravovat lístky ve hmoždíři a pak příjde ta větší sranda smísit je s nektarem a tedy rozlousknout to nepoddajné poupě. Pokusím se nožíkem do poupěte dostat ale moc se mi to nedaří (4) ruka se mi stále ještě třese, takže to po chvilce vzdám a nabídnu nožík Emily. "Promiň nějak mi to nejde, to je to plavání, nemám teď moc jistou ruku. Určitě ti to půjde lépe. Já to budu třeba pomalu rozmíchávat, jak to tam budeš kapat." Navrhnu jí, abych byl taky něco k užitku a připravím se jí pomoci dílo dokončit. "Snad nám z toho nevznikne nic strašného." Potlačím chuť se ušklíbnout. |
| |||
13. září, pondělí Bylinkářství - Skleník č. 5 Alex, Tristan a okrajově Angela Postávání před skleníkem díky Grangerové nemá dlouhého trvání. Nenávidím tu odpornou šprtku a nebýt rychlejší Alex, má reakce by byla pravděpodobně velmi přímočará. ,,Škoda, že ji ty jezerní potvory nestáhly až na dno." zamumlám si pro sebe a následuji ostatní k danému skleníku. Není to sice můj nejoblíbenější předmět a hlínu za nehty také nijak nevyhledávám, ale rozhodně to bude (doufám) příjemnější a klidnější hodina než ta předešlá. Projdu opatrně kolem stolu, až se dostanu vedle Alex, přičemž si dávám pozor, abych nešlápla do nějakého svinstva. Říkala jsem, že mi nedělá problém ušpinit si ruce, ne boty! Vzhledem k vlhkosti a teplu, které ve skleníku panovalo si mikinu nakonec sundám. ,,Taky ti příjde zvláštní, jak všichni dělají, jakoby se nic nestalo? Před dvaceti minutama jsme se málem utopili a teď jsme tady, ve skleníku, na další hodině. Myslíš, že o tom vůbec ví?" Kývnu hlavou směrem k profesorce, zatímco si mikinu uvazuji kolem pasu. Přišlo mi divné chování některých profesorů na škole. Je tohle pro ně běžný průběh hodiny? Co kdyby skutečně někdo zemřel? To, jak Hoochová odešla na ošetřovnu jakoby nic, mi přišlo zvláštní. Nic neřekla, k ničemu se nevyjádřila, ani se snad neomluvila za to, jakému nebezpečí nás vystavila! No, Bradavice no. Stejně jako Sanny si všimnu Ryana zápasícího s nějakou rostlinou. Pobaveně se nad její poznámkou usměju, ale bohužel ji už nestihnu odpovědět, protože profesorka začne mluvit. Je rozkošné, jak oba přitahují kdejakou havěť. Wolfram vztekající se nad Krakenem a Ryan rozčilující se nad rostlinou - k sežrání. Jakmile přijde na výběr dvojic, oplatím Sanny uculení a přišoupnu se blíž k ní. Bohužel - dostala jsem do party jinou blondýnu. Deeinu transgenderní sestru Tristanu. Co se dá dělat, nejsem jako dvojčata z nebelvíru, která jsou k sobě srostlá pupeční šňůrou, abych nad tím fňukala. Smířeně dojdu až k Tristanovi, jehož jméno ve mně neustále evokovalo španělské slovíčko - triste, které k němu také celkem sedělo. Proto jsem měla tendence jeho jméno vyslovovat s mírným přízvukem. Postavím se vedle něj a poslouchám instrukce. Tristan bude v bylinkářství očividně lepší, třeba zvládne uhrát body i do dvojice. Přemýšlím už dopředu, když z něj vylítne odpověď. Nijak bych to neřešila, kdybych na sobě necítila něčí pohled. Zmateně se rozhlédnu po stole, než se střetnu s pohledem Sanny. Vypadala, že každou chvíli přeskočí stůl a vytrhá Tristaně všechny vlasy. Nemůžu si odpustit pobavené uchechtnutí na její výraz, který raději okamžitě vyžehlím omluvným úsměvem. Takže budeme vyrábět afrodiziakum.. Nedivila bych se, kdyby to fungovalo i na Cayluse. Ušklíbnu se a sjedu na něj pohledem. Nejsem si jistá, jestli si budu chtít výtvor nechávat. Ještě to přiláká Paula a to ať si mě pak Aysha nepřeje. Nehodlám mít z pokoje hadí jesle. Tristan se už pustil do práce, kdy se s nožíkem vrhl na otvírání poupěte, aniž by se zeptal, co chci dělat já. Moc galantní asi nebude, ale vlastně mi to dost vyhovuje - tak jako tak bych ho nechala dělat tohle. Ať se o ten lepkavý hnus zaprasí on. Vyhrnu si rukávy od košile a stáhnu vlasy do gumičky. ,,Nechceš taky jednu?" Nejistě se podívám na ty jeho pačesy. Je to poprvé, co nabízím klukovi gumičku. Vyhrnu si rukávy košile a přišoupnu k sobě hmoždíř. ,,Tak jo.." zamumlám si pro sebe a začnu kytce oškubávat bílé okvětní listy, které házím dovnitř a následně je ve hmoždíři začnu drtit. Ničeho si moc nevšímám, ale zvuk exploze kousek od nás nejde přeslechnout. Jistě, ten idiotský číňan, jak jinak. A dokonce to schytal i někdo od nás. Skloním hlavu k zemi, abych skryla svůj pokřivený výraz, jak se snažím udržet smích kvůli Christině, která teď vypadala jako otočená panda. Ještě, že je tu Tristan, který ví co dělá. Zvědavě se podívám na spolužáka vedle, jak to jde jemu, když trochu nejistě zkrabatím čelo nad stylem, kterým se snažil otevřít poupě. ,,Hele, jsi si jistý, že je tohle správná takti-" nestihnu větu doříct, protože z poupěte vystříkne několik kapek jak na něj, na mě a dokonce i na Angelu vedle. Automaticky si rukama chráním obličej a vypísknu, když mi nektar popálí kůži na předloktí. ,,Estás loco?! Pensé que sabes lo que haces! Esto no puede ser verdad, al principio casi me muero y ahora esta maldita planta!-" Rozčiluju se a mrsknu s rukavicemi na stůl. |
| |||
Jezero -> pokoj -> Velká síň -> skleník Pondělí, 13. září Richard, Diana Moje vlasy! V duchu úpím a snažím se si to háro aspoň uhladit, aby to nebylo tak zlé. Trochu se Dianě zasměju, je to ohraný vtip, ale evidentně nezklame. Na druhou stranu… proč by holka nenosila po kapsách hřeben, že? A náhradní gumičku. Tak musíme improvizovat, no, vytáhnu pásek ze svetru a svážu si hřívu do ohonu. Jo, to je lepší. Aspoň trochu. Škoda, že se k nám přimotal Thomas, teď si ji zase někam odtáhne. Incestní dvojčata… Jak velké zrno pravdy bude v tomhle drbu…? Zvednu oči k Dianě, když mě osloví. A… nechápavě na ni zírám. K vám? Ke komu? A na co? Pochopím asi o vteřinku později a spadne mi brada. Jako vážně?! “Ani za bezovou hůlku!“ odseknu dotčeně a velmi mírně mě obměkčí až to šťouchnutí. Hm… takže blbej vtip? Já ti dám dělat si ze mě srandu! “To se bojíš, že bys mě sama nezvládla?“ nadhodím co nejsebevědomějším a nejvyzývavějším tónem dokážu, zvednu se, otočím hezky na patě a s hlavou hrdě vztyčenou mířím k hradu! Bez jediného zaváhání! A až po pár stech metrech popoběhnu, abych dohnala Runu se Seyem, nemusím jít sama. Alastor je totiž v péči Dee, tak tam pro mě není místo už vůbec. Tady snad budu překážet o vlásek méně. Doběhnu do pokoje dát na sebe uniformu a konečně skočit po hřebenu! Ne že by to zrovna šlo, tohle bude práce na dlouho. Ale podaří se mi v té rychlosti rozčesat aspoň pár předních pramenů, tak to na první pohled nebude tak zlé. A pak můžu pospíchat zase zpátky dolů, asi přes síň, to je dobrý nápad, dát do sebe aspoň hrnek něčeho teplého! A vcházím zrovna ve chvíli, kdy Thomas ječí na Dianu kvůli… mandarince?! No tak si oloupeš novou, ruce ti neupadnou, ušklíbnu se. Dám si šálek horkého čaje, na cestu si vezmu napěchovaný bagel a pokračuju ke skleníkům. Už mám na čase, hodina akorát začíná! Slečna Rosalie vypadá nervózně, ale určitě to zvládne! Každý začátky jsou těžký a ona se tu rozkouká, zná nás, tak to nebude tak zlý. I když… s tím rozřazováním do dvojic tak moc aktivní být nemusela. Však hned zaslechnu dvojité stěžování, že jsou vždycky spolu. Protočím oči v sloup. Však to bez sebe chvíli vydržíte! Navíc s Alem to budeš mít dobrý, zakroutím hlavou a rozhlédnu se, kdo padl na mě. A úsměv mi ztuhne na rtech. Richard… Ou… Zhluboka se nadechnu a přejdu s tichým pozdravem k němu. Ono to možná bude mít i nějakou výhodu, je to sice Richard, ale… je to Richard, je docela dobrej, tak by i náš výsledek mohl být dobrý, ne? No, uvidíme! Pak už se jen zaposlouchám do instrukcí, po Tristanovi hodím nadšený pohled za těch pár bodů k dobru. Jsme dost pozadu, musíme máknout! Ale jsme orli, my to zvládneme! Tak dobrá, brýle a rukavice nasadit a můžeme se dát do práce! “Chceš začít? Nebo to můžu zkusit?“ zeptám se Richarda. Kupodivu mám teď dost klidné ruce, tak pokud nebude nic namítat, poupěte se ujmu. Pomalu, opatrně a… (7) povedlo se! Žádný výbuch se nekonal. Richard může zatím nadrtit ty lístky, já pak přidávám postupně po kapkách nektar. Vlastně nám to spolu docela jde! Až do chvíle, kdy si všimnu, jak se na hladinu lektvaru snáší cosi drobného a tmavého. Řasa! Vztáhnu k ní ruku, ale je pozdě, dopadla na povrch, pak se potopila a začal z ní vyrůstat jakýsi… krystal! “Jejda!“ ujede mi a užasle zírám na náš nepodařený výtvor. Tedy nepodařený, krystal vypadá krásně! “Páni, jedna řasa a co se stane,“ zakroutím hlavou. Kdo ví, čí byla, teď už je to stejně jedno. “Tak asi znova,“ brouknu a vrhnu se na další poupě! Mám v tom už praxi, tak se to podaří ještě lépe (10). Tak snad už nás druhý pokus nezklame! |
| |||
Ošetřovna > K jezeru > Skleníky Pondělí, 13. září "Felix. Aha. Ještě... si moc ostatní nepamatuji," pousměju se o něco. "Ani já ne... zdá se, že bych si měl začít zvykat... Pokud počkáš, budu rád." Kde jsou skleníky, vím... přibližně. Že bych si o sobě myslel, že tam už svedu z ošetřovny trefit tou nejkratší cestou, to ovšem ne, takové iluze nemám. Pozorně vyslechnu ošetřovatelku. Ale ne, to by mě vážně nenapadlo, acciem... bez vlastní hůlky a patrně nikoho, komu by se k jezeru chtělo znova, zkoušet přivolávat pro mé krásné oči - ovšem, jízlivá slova či úšklebky nechám si pro sebe. Příjemně se na zdravotnici usměju. "Dobře. Zkusím to..." nějak vyřešit. Sám. Proč by mi pomáhala třeba bába, díky jejímuž nápadu se půlka třídy přiutopila, žeano. Dál však už nemám důvod otálet a vyrazím za Felixem, pryč z ošetřovny. "Vadilo by ti, kdybychom se před skleníky stavili ještě jednou k jezeru? Bez jiné hůlky tu svou sotva přivolám," oslovím jej. Pokud souhlasí, tím lépe. Pokud ne, zkusím, zda-li mě neosvítí génius bezhůlkové magie. Tak či tak, na hodinu nejdu dřív, než svou hůlku najdu... Jezeru se ale nějak vracet sebrané nechce. Když už už se zaraduju, že jsem ji objevil, uvědomím si, že co se v mých prstech omotané nějakým žabincem či čím to nachází, je úplně jiná hůlka, s vyrytými iniciálami. Pro Merlina už! Po dalších pokusech však konečně svírám v ruce i svou hůlku, i když čímsi oslizlou, naštěstí však v jednom kuse. Obě hůlky na kraji jezera opatrně opláchnu, připraven bleskurychle skočit nazad, kdyby z vody zase něco lezlo - tady si ještě jeden vypěstuje fóbii z jezer. Pak už, plavky neplavky pod šaty, rovnou spěchám do skleníků, převléct se můžu zajít jinou přestávku. "Dobrý den... omlouvám se, zdrželi jsme se na ošetřovně a u jezera," pousměju se na sympatickou profesorku obcházející studenty. "Ztratil ještě někdo v jezeře hůlku?" zvednu svůj nález do vzduchu, aby na něj bylo vidět, a pokud se někdo přihlásí, předám mu ji. Pokud ne, zanechám ji u profesorky, třeba patří někomu jinému, z jiného ročníku, a byla tam déle než od našeho tělocviku, kdo ví. Nechám se pak přidělit do své dvojice, k jakési nebelvírce. Už pokouší svoje štěstí s nožíkem u jakési květiny... Moment, to je Ipaasha? Zaujme mě to. Znám ji z přísad do různých jedů, potenci ublížit či rovnou zabít má i plně sama o sobě... Zajímavé, že jedna profesorka nás vymáčí v ledovém jezeře plném agresivních mrch, a druhá nás nechá šťourat do rostlin schopných zranit hned několika způsoby. "Ahoj," usměju se i přesto přívětivě na nebelvírskou, nasazuje si přitom rukavice a brýle. "Můžu?" natáhnu se po nožíku, a poklidně květ bez výraznějších problémů přiměju vydat nektar (7). |
| |||
Jezero ---> Společenská místnosti ---> Velká síň ---> Skleník č. 5Pondělí 13. září Zazubím se, když Cass odpoví na moji otázku. Hřeben? Kde bych ho asi tak vzala? „Jasně! Běžně ho s sebou nosím, ale zrovna denska jsem ho zapomněla,“ odvětím na její otázku a cukají mi koutky. V tom se do našeho rozhovoru vmísí Thomas. Trošičku se na něj zamračím, ale hned na to se mi v obličeji objeví výraz typu: Jasně! Málem bych zapomněla. „Hele, Cass,“ začnu a nakloním se k ní blíž. „Nechtěla by ses k nám čas od času přidat,“ pronesu zcela vážně. Nechám ji chvilku na rozmyšlenou, ale hned na to do ní šťouchnu a zazubím se, aby věděla, že je spíš takový žertík. |
doba vygenerování stránky: 0.98864102363586 sekund