| |||
Hlavní síň -> Učebna 8C Acai, Maurice, Kenji, okrajově Daniel a Chris Čtvrtek 15. října Poslouchám handrkování mých společníků ohledně špatného dna kotlíku a plachtění. Musím se potutelně usmát, jsou neskutečně roztomilí. Jako dva jednorožci tahající se o poslední mrkev v kbelíku. Zachechtám se nad posledním ztroskotáním Mauricovy loďky, ve které tenkrát neseděl on, ale naši spolužáci ze Zmijozelu. Ne, že by si to nezasloužili, i když to stále bylo řešení poněkud drastické. “Jsi jako Zoro Mstitel! Postrach všech Zmijozelských šikanátorů!“ Zahlaholím vesele a sama se nad tou představou zazubím. “Ha! Mám to! Tvůj kostým na Halloween? Nebylo by to naprosto skvělé?“ Div nadšením neposkočím, jak jsem na svůj nápad hrdá. Dneska mi to jde! Jestli budu takhle produktivní i nadále, okostýmuju všechny svoje spolužáky do oběda. A to by teda bylo hustý! “Ty půjdeš určitě za princeznu, Acai.“ Dloubnu do své kamarádky nadšeně a zachichotám se nad svými skvělými nápady. Jsem tak nadšená do svého nápadu vymyslet všem svým spolužákům Halloweenské kostýmy, že zaslechnu o Ruby jenom kousek debaty, která se o ní rozjela. Zase tak vtipný mi to nepřipadá. Je to nakonec vcelku vulgární a Ruby by to mohlo skutečně ranit. Sama bych to nechala být, neboť z chování mé spolužačky se zdá, že by asi naše angažmá v její obraně neocenila. Maurice ovšem takového názoru není a sám se dotáže nás, proč jsme na ni takové. Což mě trochu zarazí, protože já se s ní snažím komunikovat na denní bázi a je to právě ona, kdo mě vždycky odpálkuje! Musím se opravdu zamyslet nad tím, jaký mám vlastně k Ruby vztah. Dneska ráno mě naštvala, o tom žádná. Člověk jí chce povyprávět o všem, co prošvihla a ona mi ještě vynadá, že na ni vůbec mluvím! Určitě k ní mám ale lepší než Acai, ale to asi kdokoliv. Za ten rok o ní vlastně nevím vůbec nic, a to spolu každý večer uleháme v jedné místnosti. “Ruby ale vypadá, že o naši přívětivost moc nestojí.“ Postěžuji si nahlas. Nedokázala bych spočítat, kolikrát jsem na ni byla milá a potkala pouze chladnou či mdlou reakci. Naopak kdy se na mě usmála a skutečně se mnou byla ochotná něco probrat, to bych spočítala na prstech jedné ruky. “Ale máš pravdu. Možná je prostě jenom smutná, protože je tak daleko od domova. Tak co kdybychom vymysleli společně nějaký program? Třeba Mrzimorský výlet do Prasinek! To by bylo boží!“ Zaraduji se a začnu vymýšlet, co by se dalo všechno v Prasinkách podniknout. “Nebo ji můžeme přizvat na trénink, je fakt dobrá, málokdo umí lítat jako ona! Mohla by nás něco naučit.“ Začnu vymýšlet další a další varianty, protože mise „sbližme se s Ruby, i když je to protivka“ bude chtít určitě víc než jednu schůzku. Pokud se do toho ale pustíme všichni společně, tak věřím, že dokonce i někdo tak chladný, jako je právě Ruby, nakonec roztaje. Mrzimor vždycky byl znám dobrými vztahy, Ruby by měla taky tuhle stránku poznat. Konverzace plyne dál a Maurice se zajímá o to, zda by měl na Halloweenský ples někoho pozvat. Nadchnu se. “Samozřejmě by sis tam měl někoho přivést!“ Zasměju se a začnu v hlavě probírat varianty, které by mohly Mauricovi svědčit nejlépe. “Co třeba Mirelle? Je tady krátce, sotva se vrátila, určitě má co dělat, aby dohnala všechno, co zmeškala. Navíc je taková tajemná…“ Nadhodím svou Havraspárskou spolužačku, aniž bych přitom nějak složitě přemýšlela nad jejich společnými zájmy. Hodí se k sobě, to je přeci jasné! “Nebo Barča? Na Zmijozeláka je překvapivě milá? Co myslíš Acai, napadá tě někdo?“ Trvá to ještě chvilku, než se s hlasitým vyjeknutím zastavím a zatřesu Mauricovou rukou tak silně, div se nezačne celý klepat jako Vrba Mlátička ve větrných dnech. “A co Ruby?!“ Téměř to jméno vypísknu, protože moje myšlenky jsou už dávno někde u milostného čtverce. Domenico, Angela, Ruby a Maurice. Panebože, to bych mohla sledovat pořád. Milostné drama lepší než v kdejaké telenovele! Moje nadšení z párování opadne hned, jakmile vejdeme do učebny, kde si všimnu Kenjiho mezi svými. Včerejšek mě dokonale zmátl, o to víc ale s ním chci mluvit. Znovu a znovu, dokud nepřijdu na kloub včerejším slovům. Nad to mě i pokradmu dožene myšlenka: Já asi vím, s kým bych na ten ples chtěla jít. “Tak jo Mau, uvidíme se po hodině, promiň, ale musíme si s Kenjim ještě něco vysvětlit. Můžeš si sednout k Ruby.“ Pronesu omluvně, pobaveně se zasměji nad vlastním nápadem a pak už jenom popadnu Acai a táhnu ji směrem ke stolu Nebelvírských. “Ahoj všichni, viděli jste nástěnku? Už je naplánovaný Halloweenský ples!“ Pronesu s nadšením sobě vlastním a nenuceně se posadím vedle Kenjiho, což mě až podezřele těší. Acai pak pustím teprve ve chvíli, kdy si napůl z donucení sedne vedle mě. S úsměvem od ucha k ucha do Kenjiho drknu, abych si tak vyžádala jeho pozornost. “Taky jste včera měli pořádný adrenalinový začátek?“ Než však stihne odpovědět, sama se dám do smíchu nad představou, jaké jsme to měli my. “Byla to fakt jízda!“ |
| |||
Učebna HS3 - učebna 8C[/u] 14. října Shrnutí dne středečního Jak bych jen shrnul hodinu v lese.... Totální ztráta času! Nejen, že jsme žádné fragmenty nenašli, našli jsme jen několik kentauřích hromádek, ale taky se nám podařilo spadnout z nějakýho svahu a kutálet se po svahu dolů, přímo do nějaké zpropadené rokliny, kde na nás čekala docela řádná bahenní koupel. Omlácený větvema, odřený od křoví, naražený zadky z kamení, po kterých jsme se kutáleli dolů a ve finálne od hlavy až k patě ponořený do probublávajícího bahna. Když jsme se z něj vydrápali ven, svítila nám z té hnědé fasády jen bílá bělma. Nechápu, že jsou lidi ochotni za koupačku v bahně ještě v lázních platit. A co převáděla Airimoyová? Když jsme dopadli do bahní lázně hlavou napřed, začala kolem sebe máchat rukama a hystericky vykřikovat, že se topí. Jak moc jsem si pohrával s myšlenkou ji tam prostě nechat.. A Kenji soudě podle jeho výrazu, kterým se na mě díval si očividně myslel to samé. Ale, to nebylo to nejhorší. Když se nám podařilo po svahu vydrápat zase zpátky a už už jsme se chtěli po pěšině rozejít zpátky, když si Kenji prohmatal kapsy a zjistil, že nemá hůlku. Takže nám nezbývalo nic jiného, než se vrátit a po čtyřech v bahnité tůni hledat Kenjiho hůlku. Na koleje jsme se vrátili špinaví, mrzutý a promrzlí. Kdyby mě někdo potkal, nejspíš mě ani nepozná. A teď nemyslím proto, že jsem byl zahovněnej od hlavy dolů, ale proto, že s takhle blbou náladou mě tu snad ještě neviděli. Zamířili jsme teda rovnou do chlapeckých umýváren, kde jsme ze sebe bahno smyli. Ale jestli jsme po sobě pak umyli samotný umývárny? No... 15. října Ležel jsem na břiše na posteli natažený jak široký tak dlouhý, když mě z hlubokého spánku násilím vyrve Ryanův ječák. Prudce sebou škubnu, jak mě takový nešetrný hluk probudil a otočím hlavu na polštáři jeho směrem. Ležel jsem na peřině, kterou jsem se zapomněl včera přikrýt. Očividně jsem padl na postel a rázem umřel. ,,Co ti jebe," Zachraptil jsem rozespalým hlasem a s táhlým zabručením se převalil na záda, abych si promnul oči. Nebyl včera Ryan v lese taky? Kde ten kluk bere tolik energie? Jeden by řekl, že zrovna on bude z nás spát nejdýl. Chytnu se za hlavu, když Ryan dál huláká na celý pokoj. Připadal jsem si jako po kocovině a to jsem včera vůbec nepil. Posadil jsem se ztěžka na kraj postele a otráveně se podíval na Ryana, který vypadal, že je něčím opravdu nepříjemně rozlazen. Na pokoji už jsme byli jen my s Kenjim, který se taky začínal pomalu probouzet. ,,Jakej čip? O čem to mluvíš?" Nechápavě si prohrábnu rozcuchaný vlasy. Vstřebávat Ryana hned po ránu není lehký úkol. Byl jsem až příliš unavený a rozespalý na to, abych pořádně pochopil o čem mluvil. ,,Počkej kam jdeš? Kde jsou všichni?" Zavolám do zad mizejícího Ryana, který vystřelil jako kulový blesk. Chvíli jsem za ním nechápavě koukal, než jsem se rozhodl vrávoravě postavit na nohy a dojít ke Kenjimu. ,,Vstávej vole, Ryanovi v tom lese přeskočilo," zahuhlal jsem a násilím z něj stáhnl peřinu. ,,No ty vole," chytl jsem se rázem za nos. ,,Tos tam měl pěknou plynovou komoru." Ušklíbl jsem se. To má po těch pocky tyčkách! Ani mě nanapadlo po sobě stlát postel. Prostě jsem ji tam nechal tak, jak jsem z ní vylezl a již oblečený ve zmuchlané školní uniformě se vydal čistit si zuby a pak na snídani do hlavní síně, kde jsem hodlal vyzpovídat Ryana. Pořád mi to, co říkal na pokoji nedávalo úplně smysl. Jenže Ryan na snídani nebyl. Kde je ten osel? Jestli to běžel vykládat Sinestře.. U Merlina, jen to ne. Po snídani jsem se vydal na dějiny, poměrně natěšený na to, že si s klukama o hodině popovídám, ale radost mě přešla ve chvíli, kdy místo Binnse seděla za katedrou McGogy. No paráda.. Bohužel jsem si nevzal žádné psací potřeby ani list pergamenu, takže jsem musel obojí vyškemrat od Hermiony. Kenji na tom byl samozřejmě obdobně. Ani jeden si na dějiny učebnici a pomůcky nenosíme.. Však tenkrát s Adamsem na jasnovidectví tomu bylo stejně. Nebyl jsem ovšem jediný, kdo během hodiny zpozoroval, jak se Maurice nemůže vynadívat na naši kolejní vedoucí. Nevím, co bylo horší. Jestli to, že ho skutečně přitahovala nebo to, že si vybral zrovna NAŠÍ kolejní ředitelku?! Ačkoliv pro mě to byla naštěstí jen profesorka a kolejní vedoucí, cítil jsem se vůči ní v této situaci poněkud majetnický. Proč nemůže dělat zamilovaný oči třeba na Lupina?! A když jsme u něho - Několik studentů ho vidělo, jak každý měsíc za Úplňku někam odchází. Prej takhle pravidelně navštěvuje Kwanga. Jen co hodina skončila, dostihl jsem Ryana na chodbě. ,,Cos to myslel těma čipama?" Chytnu ho za rameno, ale na odpověď mi odpoví otázkou. Ihned se do tématu zapojím, protože k tomu mám přirozeně taky co říct. ,,Ne asi! Já to viděl taky. Úplně ji svlíkal pohledem. Myslíš, že takhle jede i po Prýtový? Můžou bejt podobně starý." Zamyšleně s klukama vyrazím směr třetí patro. ,,A počkat, proč vůbec máme magii v domácnosti? Ty sis to zapsal? Já ne." Obrátím se na Kenjiho, ale to už Ryan vykládá dál a musím říct, že to s čím tentokrát přišel má něco do sebe. ,,Tyjo," vytřeštím oči. ,,To dává smysl, myslíš, že to je fakt ona? A myslíš, že furt točí? Protože jestli jo, tak určitě bude chtít natočit něco ve škole. Někde jsem četl statistiky a prej nejvíc oblíbený porna jsou ty, kde jsou ženský oblíknutý jako studentky. Podle mě do toho bude chtít určitě zlanařit Acai a Coraline! Musíme je varovat! I když.. Acai nebude muset zrovna dvakrát přemlouvat. Nedivil bych se, kdyby Acai točila taky. S její pověstí." Uvažuju spolu s Ryanem. ,,Já nevim. Je to Zmijozel. Podle mě to ví od samýho začátku. Zmijozeláci jsou oportunisti, určitě toho nějak využívá. Možná ji s tím pomáhá a má na pokoji kameru a natočený materiály. Třeba je to její manažer a pasák." Uvažuju dál, zatímco vstupujeme spolu do třídy 8C. Zaujmeme místo u prvního stolu, kde už sedí Chris. Pozdravím ho a posadím se. ,,Tyjo, co to je?" Ukážu prstem na to cosi přikryté na stole. |
| |||
Cestou do učebny 8C --> Stůl č.1 Domenico, Angela, Ryan 15. října, čtvrtek Nemůžu říci, že by se celá situace vyvinula nějak dobře. Ale to asi ani nebylo v předpokladu. Pozitivní bylo alespoň to, že Ruby, Richard a někteří další odpluli u směr další hodina. Zatímco se obměnila naše diskuzní skupina. Domenico se k nám také přiblížil a snažil se s Angie vše urovnat, jeho pohledy mi napovídaly, že nejsem vítán. "Jako obvykle. Už bych si na to mohl zvyknout co..." Potlačím chmurnou myšlenku a pokusím se zachovat pozitivní výraz. Jedním z mála přívětivějších vyrušení byl asi jen Ryan, který se pokusil stočit hovor na úplně něco jiného a vyřešit situaci po svém. Na jednu stranu jsem mu za to byl vděčný, i když spolu úplně nevycházíme. U něj jsem alespoň věděl, jak naše "přátelství" pokud se tomu tak dá říkat funguje. "Hmmm asi bych to spíše označil za rivalitu, nebo pošťuchování to by bylo přesnější." "Jo, uvidíme se ve třídě." Kývl jsem mu trošku nepřítomně, než zase zmizel. Domenico se posléze také odebral směrem na hodinu. A já tak zůstal jen s Angelou jejíž prosté slovo díku spíše, než že by zahřálo se podobalo pěstí do žaludku. "Jo Chrisi, zase jsi to jednou zvoral tak, jako obvykle." Z toho, že na má slova vlastně nijak nereagovala a nakonec se vydala do třídy taky jsem pochopil, že jsem zase jednou někde navíc. Dobrý úmysl se proměnil v katastrofu. "Kdybych se do toho nepřimíchal nejspíše by si to s Domenicem vyříkali otevřeněji a šli do třídy spolu....možná..." Zapochyboval jsem o svém rozhodnutí zkusit v této záležitosti Angie pomoci. Pomalu jsem se nadechl a vyrazil k učebně 8C asi o dva kroky za Angelou. Tak nějak jsem cítil, že bude lepší jí nechat prostor, že na to, abych šel vedle ní jí nejsem dost.....blízký? Asi mě nenapadal lepší výraz, jak to popsat. Mlčky jsem si skousl ret z vnitřní strany a trošku nepřítomně šel chodbou. "Asi by mi už mělo dojít, že mě tady většina bere jen, jako otravného prefekta, který jim komplikuje život. Když se do něčeho zamíchám, neberou mě, jako spolužáka nebo kamaráda, který se jim snaží pomoci, ale jako prefekta, který jen dělá svou práci.....občas si říkám jestli jsem měl ten odznak vůbec přijmout.....hodím se vůbec na tuhle pozici? Hmmmch ale kdo tu práci jinak dělal? Tohle jsou pozice, o které většinou nikdo nestojí." Když jsem znovu vzhlédl před sebe už mi mizely záda Angie v učebně. Věšel jsem taky a jen koutkem oka zahlédl kam zamířila Angie trošku nepřítomně jsem se rozhlédl, kde kdo už sedí a trochu v duchu zaupěl nad rozdělením lavic, kdyby byly normálně, mohl bych počítat s tím, že budu mít okolo sebe jen jednoho spolužáka ale takhle.... "Dobré dopoledne paní profesorko." Pozdravil jsem zdvořile naši vyučující, jak jsem měl ve zvyku. Fakt, že je z nějakého důvodu nakonec tato hodina povinná pro nás všechny a ne jen pro ty, kdo si předmět vybrali mě nechával docela klidným. Nejspíše o tom rozhodl Brumbál a ten má ke všemu vždy svůj důvod. Opět se mi nepodařilo zaznamenat zatím ve třídě Eriku, trochu mi to dělalo starosti. Nakonec jsem našel pohledem Ryana. "Ahhhh.....stejně by mi to nechal sežrat tak ať to máme za sebou. Nejspíše oba tušíme, že Angie teď o společnost kohokoli z nás nijak nestojí. Takhle bude mít od něj klid a já.....jsem na něj zvyklý." Zamířil jsem k němu. Nasadil alespoň trochu veselejší úsměv a usadil jsem se na rohu stolu číslo 1 nalevo, abych měl vedle sebe jen jedno volné místo, které zablokuje právě Ryan. "Už jsi se zkoušel dostat pod tu zástěnu?" Kouknu po svém spolužákovi, jsem si docela jistý, že mu to nedalo. Alespoň bude mít možnost se rozpovídat o tom, co tam je, nebo proč se mu to nepodařilo. Tak či tak se ubere hovor neutrálním směrem, což je ideální. V mezičase si nachystám sešit a brk, abych si mohl dělat poznámky z hodiny. "Profesorka je alespoň sympatická. Snad tu s náma vydrží i další roky." Snažím se rozehnat zamračené myšlenky od oné nevydařené události na chodbě před chvílí. |
| |||
Cestou do učebny 8C --> Stůl č. 4 15. října, čtvrtek Chris, Ruby, Richard, Domenico, Mirelle a Sebastian Měla jsem to tušit… samozřejmě, že Ruby to vadit bude. Richard věděl, proč to říká… Vysmeknutí napodruhé bylo až podezřele snadné. Ruby mě pustila totiž ještě dřív, a tak mé počínání bylo zbytečné. Spíš jako bych plašila okolo létajícího komára, který si ale nesedne. Ruby nasadila bolestný pohled. Trochu nechápavě jsem na ni zamrkala. Vždyť jsem se jí sotva dotkla!? Následoval tuberácký kašel, jako kdybych jí do tváře foukla hrst prachu. Zuřila jsem. Chce mě jen vyprovokovat… Stálo mě to velké úsilí, abych se ovládla. Ruby mlela dál. Chtě nechtě jsem si ji živě představila jako hádě s medovým jazýčkem a ostrými zuby. A když začala mluvit o své rodině, jen jsem si odfrkla. "To budeš všude chodit s rodokmenem? Spoléhej se na sebe a ne na své rodiče." Má tvář však zůstala chladná. Neměla jsem na ten podrazácký úsměv. Navíc mi opravdu hnula žlučí. Málo jsem mluvila o své rodině, tedy především o té žijící části, jejíž jméno jsem nenosila. Nezdálo se však, že by mě Ruby poslouchala. Odkudsi se k nám připojil Chris. Ale ne… Tušila jsem, že má dobrý úmysl, ale zrovna toto jsem před ním řešit nechtěla. Mlčky jsem přikývla, přičemž jsem Chrisovi věnovala jen krátký pohled. On pak spustil svůj výklad o rovnosti. Chtěla jsem zmizet. Když se Chris otočil ke mně, nedokázala jsem se tak uvolnit jako on. "Díky," prohodila jsem jen, protože jsem ho nedokázala tak nějak zdvořile odmítnout. Nechci ničí poznámky!! Na stranu Ruby přibyl jako ochránce Richard. On? Vlastně mě to potěšilo. Ani nevnímala, co Ruby říkal, ale pohledem jsem vyhledala Domenica, který k nám také dorazil. Když se ke mně sklonil, znovu jsem trochu znervózněla. Byl blízko. Mnohem blíž než obvykle. "Nic se neděje," pokusila jsem se o nadhled, ale výraz mé tváře tomu neodpovídal. Stále příliš odtažitý. "Bylo to jen nedorozumění." Kecy! Nedorozumění z toho jako udělala ta tvoje podrazácká mrcha!!! "Není to tvá chyba." Svá slova jsem myslela vážně, ale sama sobě jsem si zněla jako stroj. Kromě znechucení z celé situace, z faktu, že Domenico randí s takovou fůrií, mě ohromovala i brilantnost Rubiina kličkování. S jakou grácií se mnou vyběhla. Zvedal se mi z toho žaludek. "Nápodobně," chtěla jsem Domenicovi dát prostor, aby případně vycouval. Copak si myslí, že mu to u té jeho hlídačky projde? Fakt nechápu, jak se tito dva mohli dát dohromady. Jakmile Domenico poodešel, zhluboka jsem se nadechla, a také jsem se vydala do učebny. Klidně i v Chrisově doprovodu, pokud to považoval za nutné. Ovšem mlčky. A doufala jsem, že Chris to bude respektovat. Ve třídě jsem se posadila k zadnímu čtvrtěmu stolku, ovšem na druhý konec od Mirelle a Sebastiana. Těm jsem jen kývla na pozdrav. Zda si ke mně přisedl Chris, jsem nechala na něm. Bránit mu nebudu. Připravila jsem si blok a tužku, i když spíš jen ze zvyku, než že bych si chtěla opravdu něco zapisovat. Hlavně jsem se snažila soustředit na cokoliv jiného. Nesledovat ani Ruby, ani Domenica. |
| |||
|
| |||
Učebňa 8C - Mágia v domácnosti 15.října Moju pozornosť zaručene zaujme obsah stola, kde mimo mojej kávy, sa nachádzajú aj ďalšie veci. Schované pod zdrapom akejsi... už sa načahujem, že sa mrknem, čo to tu máme, keď sa ozve známy hlas. Ktorý vyslovuje moje meno. Zdvihnem pohľad od stola a musím sa hneď uškrnúť od ucha k uchu, keď sa ku mne dovalí Sebastian a začne klapať pántom. Zdvihnem ruku k pozdravu a myknem ramenom. Nadýchnem sa, ale než sa vôbec stihnem dostať k nejakej odpovedi, pokračuje ako keby sa predtým nič nepýtal. A som za to vďačná. Nerada by som rozoberala ako vlastne žijem. Radšej sa zameria na vecnejšiu tému a to podivné, schované haraburdy pred nami. "Nemám šajnu, prišla som tak pred pol minútou a už to tu takto bolo. Zatiaľ nepovedala ani slovo." Začnem a jak vidím, že tá látka je fakt nejaká divná, skúsim do toho strčiť aj ja. "Ukáž..." poviem zbytočne a chmatnem po tom, ako keby som snáď ja mohla tú vec strhnúť. Ale len mi na tom zabrnknú nechty. "Kibaszott szar... čo to má byť?" Mierne sa zamračím. "Taká cielená Bombarda by to mohla odhaliť, čo myslíš..." zaškerím sa nad svojou deštrukčnou myšlienkou a vlastne sa mi to aj pozdáva. Troška nezáväznej deštrukcie ešte nikomu príliš neublížila. Ehm. Aspoň teda v mojom podaní. A to ja mávam väčšinou podobne ladené nápady, keď na to dôjde. "Kto to vlastne je?" Myknem hlavou smerom k mne neznámej profesorke zapichnem do nej skúmavý pohľad. "A nemal toto byť náhodou voliteľný predmet?" |
| |||
Na cestě z HS3 do 8C > Učebna 8C Mirelle a ostatní 15. října, čtvrtek ráno Přehodím si brašnu z jednoho ramene na druhé a to uvolněné si promnu v ramenním kloubu, přitom mířím na další hodinu. Když jsem včera upadl do pavučiny, natloukl jsem si ho tak, že už jenom čekám, až se mi na něm během dneška udělá pěkně vybarvená modřina. Přestože naše skupina nakonec stříbřité fragmenty našli, šlo o velkou náhodu. Kdybych věděl, že se můžou nacházet i tak blízko okraje lesa, nepůjdu dál ani o píď. Naskakuje mi husí kůže, když si vzpomenu, jak jsem se ohlížel, jestli nás ti pavouci stále ještě pronásledují. A najednou tam bylo to, co jsme celou dobu hledali. Jen zázrakem jsem cestou nevytrousil i baňku, do které jsme fragmenty nachytali. Jako obvykle pro Snapeovo naprosto žádnou radost z našeho úspěchu. Celé tohle jsem završil teplou sprchou a teplou postelí. Díky vesmíru za kouzlo pro vyhřátou postel! Nebo za to mohli skřítci? To je fuk... Radost z toho, že jsem si ráno mohl přispat místo tělocviku, ale zkazilo to, že jsem si vzpomněl na jednu takovou otravnou drobnost. Esej o Gilgamešovi. Kňučel jsem jako spráskaný pes, když jsem si uvědomil, že ve středu vybral k referátu i mě. Už jsem vymýšlel, jak se budu Binnsovi vymlouvat, že bylo málo času, což mi překazila McGonagallová, která seděla v učebně za stolem místo obvyklého ducha. Tomuhle se už jen tak asi nevykroutím. McGonagallová nebyla příliš nadšená, když jsem přišel s prázdnou a nejspíš se neobejde ani bez trestu (to nechám asi na PJ, jestli přijde trest a jaký/s kým). Posměšky od ostatních moc nevnímám. Pak už mi nezbývá jen s hranným zájmem předstírat, jak mi Sumerové přijdou fascinující až na půdu. Důležité přikyvování a soustředěně stisknuté rty - znáte to. Podrbu se na koleni, kde jsem se v noci odřel. Prodírám se chodbami k další učebně v rozvrhu, stejně jako to dělají stovky ostatních studentů. Cestou se stavím u nástěnky, kde si oddechnu, že nemusím test absolvovat znovu. Cestou dovnitř procházím okolo Richarda s Ruby a ostatních. Měl si mě radši nechat spát, Richarde... Zvednu oči ke stropu, který se mi zdá osvětlený lépe, než je v učebně zvykem. Podrbu se pod límečkem košile, která patří do školního stejnokroje, a límeček si pak lehce uvolním okolo krku, aby neškrábal. Všimnu si u toho, že jsem včera schytal pár škrábanců i na krku, ale v adrenalinovém opojení nebyl čas nic většího zjišťovat. "No nekecej," vyhrknu překvapeně, na únavu z rána skoro zapomenu a zazubím se na havraspárskou. "Mirelle, sem myslel, že se už nevrátíš a něco tě sežralo. Jak žiješ vůbec?" Promluvím na Mirrele u zadního stolu, kterou od začátku roku vidím poprvé. Nahrnul jsem se ke stolu, kde sedí a zvědavě okukuji, co na stole leží. Než mi ale stačí odpovědět, vyhrknu další otázku: "Neříkala, co s tím budeme dělat? Co to je?" Skoro jako kdyby mě ani nezajímalo, že od prázdnin chyběla. Anebo prostě jen rychle kladu otázky a víc mě zajímá, jestli o předmětech přede mnou profesorka něco neříkala, než jsem přišel. Nahnu se nad stůl, jednou rukou se opřu o desku, a druhou zkouším nakouknout pod hedvábnou látku. Nejde to, a tak do tvrdého materiálu aspoň soustředěně šťourám nehtem. |
| |||
Před 8C -> učebna C8 stolek 3 Acai a Coraline Stále ještě vlečen, jako velká nákladní loď Suezským průplavem, jejíž směr udává malý černý remorkér se proplétám chodbou a občas zaslechnu i nějaké další zvěsti stále se opakující jméno Rubi. Naštěstí však udržím pozornost a v hlavě mě nevystávají, žádné erotické obrazce, proto se nikde nezasekneme a dostáváme se až k učebně. I přes to si mě Acai pěkně podá, za moje nápady s akromantulí. Copak nechápe jak vzácný je to tvor, jako moc bych ho rád viděl? To je moje první myšlenka, když mě bez jakýchkoliv skrupulí zprdne za hloupé nápady. Musím však uznat, že oprávněně a tak jen zamručím. "No jo byl to jen takový náhlý impulz. Vědecký zájem, zvědavost. Chápej." Když však, mě začne lámat v kole i za potopené lodě uchechtnu se zase já. "No aby bylo jasno oficiálně jsem šel ke dnu dvakrát. Jednou s celou posádkou a po druhé sám s hlavou hrdě vztyčenou, vichrům a vlnám v ústrety." Řeknu ironicky, protože vůbec to hrdinské nebylo, řval jsem jako tur a nadával jako Filchova kočka, když ji někdo přimíchá kýchací prášek do jídla. Pak dodám polohlasně. "Po třetí si to odskákali ti parchanti z ZedZed co šikanovali mladý od nás. A popravdě to nebyla úplně tak nehoda. Každopádně zabralo to ne? Ale ani slovo. Jasné? " Mrknu s úsměvem na obě holky. "A na vodu se hodlám vrátit určitě. To je jasné. A upřímně raději bych se teď koupal v ledové vodě, než Magie v domácnosti. Kruci vždyť to nemám ani zapsané, to už bych si raději užil něžné pohledy do očí profesorky Primrose na umění ... ehm, ehm" Diplomaticky si odkašlu a zarazím se a trochu se zardím. Zase jsem na sebe provalil nějakou netaktnost. Jen se nesměle usměji a raději rychle změním téma. "Holky, proč stále všichni šijete do Ruby? Ať je jaká je, je přeci naše Mrzimorská. Nevím co jste si udělali, ale nechte ji, přeci jen sem přišla ve čtvrťáku a moc nezapadla, jo možná je trochu snobská blbka a sólistka, ale není důvod ji ještě trápit." Zeptám se trochu naivně, protože opravdu nevím co se mezi nimi stalo, moc mě nezajímali ty holčičí války, ale dnes jsem si toho nemohl nevšimnout, že je to snad nějaký sport kopnout si do Ruby a to skrze všechny koleje. Mrzimor by měl být, ale přeci jen jiný. Liberté, égalité, fraternité" Počkám na holky co mi řeknou a nebo jestli mě pošlou do háje a pak už je na pořadu dne téma Večírek. "Musí se na ten večírek přijít i s nějakým partnerem, nebo partnerkou jako na ples? Nebo je to volné?" Zeptám se trochu nesměle. Nechci si komplikovat život a stresovat se nějakým uhánění holek a očekávat od nich pohromu. Vyslechnu co mi ještě řeknou k tématu večírek, který očekávám se smíšenými pocity, ale vlastně se na něj taky docela těším a pak zapadnu do učebny. Pozdravím profesorku, usednu ke stolku a vytáhnu věci... |
| |||
Před učebnou 8C Ryanův den nezačal příliš dobře. Nejen, že byl značně rozladěný z včerejších událostí v lese, ale ke všemu ho poněkud nešetrně probudila Kenjiho kluběnka, která mu začala dost nevybíravým způsobem strkat jazyk do ucha. "Co to?" Otevře Ryan oči a zprudka se posadí, únava je v tu ránu ta tam. Marně se rozhlíží po místnosti, ale nevidí nikoho, kdo by byl za incident zodpovědný. Kluběnka už totiž mezitím stihla uskočit a vrátit se do bezpečí Kenjiho postele, kde se se spokojeným vrněním ke svému majiteli přitulila. "Kdo to byl!" Ryan vylítne jako čertík z krabičky. Rychlostí blesku od sebe odkopne peřinu, která rázem padá k zemi. Při bližším pohledu jde zjistit, že na podlaze se kromě peřiny válí i drobky, špinavé oblečení a spousta dalších věcí, které jde jen ztěží identifikovat. Typický klučičí pokoj, uklizeno nikdy a nikde. Sečteno podtrženo, chaos jak vyšitý. "Vstávejte, dělejte, incesťáci se mě snažej zabít!" Huláká Ryan na celé kolo. To, že je v celém pokoji už jen on, Kenji a Daniel mu jaksi nedochází. Thomas byl už dávno pryč, stejně tak Christian a Diana do chlapeckých ložnic nechodila. Co by taky dělala v takovým smradu a bordelu, že. "Určitě to byli oni, normálně mi přes ucho implantovali do mozku nějakej čip! Jasně sem to cejtil! A teď mě tím hodlaj sledovat, no věřili byste tomu? To je totálně sprostý. A nezákonný!" vyřvává dál, což Kenjiho s Danielem už zaručeně musí probudit. "Musíme varovat Eriku! A říct to i ostatním. Teď už to v sobě máme beztak všichni. U Merlina, co budeme dělat?" Panikaří naprosto bezdůvodně dál. "Musím to říct Marii. Tady nám pomůže už vážně jen Bůh a svěcená voda." S těmito slovy se nasouká do zmačkané uniformy, vystřelí z pokoje jako raketa a zmizí bůhví kam. Objeví se až na hodině Dějin čar a kouzel, kde vypadá poněkud znechuceně. Z jakéhosi neznámého důvodu celou dobu nevraživě kouká na Maurice, ale neřekne ani slovo. Mluvit začne až po skončení hodiny, kdy se nepřekvapivě znovu přifaří ke svým dvěma nejlepším kamarádům. "Viděli ste to? Jak ten vlasatej z Mrzimoru furt čučel na Gonagallovou? Říkám vám, ten po ní jede. A ona po něm taky. Myslím, že za to můžou ty čipy v mozku. Dejte tomu chvíli a ještě letos bude svatba, to vám garantuju." Pochlubí se se svou nejnovější dedukcí, která sice neměla ani hlavu ani patu, ale na tom Ryanovi nikdy nezáleželo. Čím pikantnější drb, tím lepší. Co na tom, že postrádal logiku. "Kde je vlastně ta Eržika? Ještě jsem jí nestačil říct, co se ráno stalo. A ani Mařku jsem nepotkal. Možná už toho ďábla někde vymítá sama." Přemýšlí nahlas, zatímco se společně s kamarády přesouvá do učebny, kde měla probíhat následující hodina Magie v domácnosti. Cestou ho zaujme zvláštní podívaná na chodbě, kde v hlavní roli figuruje Angela a Ruby. V jejich blízkosti je ještě pár dalších lidí, převážně Zmijozelských, ale Ryan mezi nimi zahlédne i Chrise. Neubrání se kyselému ušklíbnutí. Ti dva spolu pořád ještě nevycházeli tak, jak by měli. "Hele a to už jsem vám říkal, že jsem přišel na to, odkud se tady ta asiatka vlastně vzala?" kývne hlavou směrem k Ruby. "Přišla minulej rok, pokud se nepletu, ne? A pokud vim, tak nikdo tady neví, proč vlastně přestoupila a jakou má minulost. Takže se podržte, protože já už to vim. Došlo mi to tenkrát, jak si dal Kenji Danielovi tu hentai mangu. V létě jsem viděl porno, kde hrála holka, co vypadala na chlup stejně, jako Parková. Myslím, že to byla fakt ona." Jen co to Ryan dořekne, trochu se napřímí, vypne hruď a hrdě se rozhlédne kolem. "Hlavně to dává smysl, jménem jí tu nikdo neříká. Ještě aby jo, vždyť pornoherečky zásadně používaj pseudonymy. A to porno bylo jen tak mimochodem pěkně nechutný, ani nechtějte vědět, kam všude si ty čínský hůlky byla schopná nastrkat. Odporný tohlencto, fakt humus." Odfrkne si pohrdavě a úkosem pohlédne ke zmíněné, která právě odcházela s Richardem. "Ví o tom vůbec Conte? Že chodí s pornoherečkou? Neměl by mu to někdo říct? Mu to klidně řeknu sám." Navrhne Ryan další ze svých úchvatných nápadů, ale pak jen pokrčí rameny a vydá se pomalu do učebny. “Jo a kdyby něco, sedim v lavici s váma dvěma, nebo alespoň s jedním z vás, ouki?” |
| |||
Hlavní síň -> před 8C14. října, Středa Cor, Maurice + lidi okolo Na malou chvilku nechám Maurice s Coraline, aby se bavili mezi sebou. Poslouchám je jenom na jedno ucho. Jsem zaměstnána rozvolňováním svých dýchacích cest. Čert mi byl dlužnej tohle debilní počasí. Jsem si jistá, že tmavě rudý čaj, co si nalévám do hrníčku, nádherně voní. Cítím ale velký kulový a ještě si tou břečkou opařím jazyk. “Do hajzlu…” zavztekám se, přičemž popuzeným pohledem zpražím pár prváků, co se po mně zvědavě otočilo. “Co? Se člověk nemůže ani v klidu napít.” při brblání si narovnám hábit a zběžně zkontroluji, jestli jsem se někde nepolila. Ještě si trochu víc ohnu límec, aby aspoň z části překryl prefektský odznáček. Je jak pěst na oko. Jakmile jsem trochu spokojená, zase plně začnu vnímat, o čem si to ti dva šašci povídají. A možná bych to radši neslyšela. Maurice má jeden blbý nápad za druhým. Ale spíš než by mě to naštvalo, mě to pobaví. Trochu nevěřícně nad ním zakroutím hlavou. Ten kluk snad nemá v těle ani náznak pudu sebezáchovy. “To víš, že jo. A já pak budu shánět hráče famfrpálu kde?” zasměju se, jakmile z něj vypadne, že by měl zájem se jít podívat na místo, kde jsme akromantuli nechali. Neřekl to přímo takhle, ale je mi jasné, že by ho to napadlo. A kdo by to odskákal? Body. “Tahat tě z pět metrů hluboký díry? Pravděpodobně ve tvaru preclíku? Zapomeň. Zdravotnice má pravdu, nemáš si hrát s lektvary.” ač to nerada přiznávám, tentokrát byla její přednáška na místě. “Prej slabý dno.” uchechtnu se. “Jasně, že chyba musí být někde jinde. On přeci nikdy nechybuje. A už vůbec nemá na svědomí několik potopených lodí, co nám tady znečišťují jezero. To bylo jen shodou okolností. Víš, co se říká? Poprvé náhoda, podruhé shoda okolností, potřetí nepřátelský úmysl. Kolikrát už ses potopil? Třikrát? Dala bych si pozor. Třeba ti to někdo úmyslně sabotuje.” vyhrknu první teorii, co mi přijde na mysl. Beztak je to jako mluvit do zdi, nenechá si to vymluvit. Tvrdohlavost je asi jedna z vlastností, díky které jsme se všichni dostali do stejné koleje. Možná je to požadavek? Jinak si to neumim vysvětlit. “Pokud se ale i tak hodláš na tu vodu vrátit, tak aspoň počkej na teplejší počasí. Půjdu se podívat. Někdo musí zavolat pomoc, až zas půjdeš ke dnu.” žerty stranou, kdyby skončil ve vodě teď nebo za pár týdnů, mohl by v tom lepším případě skončit se zápalem plic. Nacpu si pár připravených kapesníků do kapes a můžeme vyrazit směr další hodina. “Učení na test si určitě zvládnete užít i beze mě, mám už v plánu něco jiného. Navíc jsem ten poslední podělala tak, že si ho ani opravit nemůžu. Tak proč bych se tím dál mučila, že jo.” s pokrčením ramen se vrátím k tomu podstatnému, ale ani jeden z nich mě moc neposlouchá. Jejich pozornost se přesunula k nástěnce a večírku. Rozsah pozornosti akvarijních rybiček. Povzdychnu si v duchu, ale ani já neodolám, abych se na upozornění podívala blíž, než je oba trochu popostrčím ke schodišti, abysme do hodiny nepřišli pozdě. “Za co půjdeme letos?” nadhodím. Marně se v paměti snažím vypátrat, jak naše kostýmy vypadaly minulý rok. Buď to bylo tak hrozný, že jsem to radši vytěsnila… Nebo si nás někde odchytla Alex. A to už bych pak dokázala pochopit, proč mám takové okno. “Půjdeme, ne? Řekla bych, že si trochu srady zasloužíme všichni. Šetřila jsem na to celý rok. Jsem připravená jít nakupovat.” Po schodech se snažím mluvit co nejmíň. Ti dva přede mnou je snad berou po třech a ještě šíleným tempem. Když se konečně dostaneme na třetí patro, musím trochu popoběhnout, abych je dohnala. Notně zadýchaná. |
doba vygenerování stránky: 0.8175630569458 sekund