| |||
Hlavní síň => Pozemky Neubráním se pozvednutí obočí, když z Wolframových úst uslyším spojení skvělá kamarádka. Nikdy jsem si nevšimla, že bychom měli mnoho společného, vždyť já ho některé dny za celý den ani nezahlédla a že bychom prožívali jeden zábavný pokec za druhým, to se taky zrovna říct nedá. Možná by mě to i potěšilo, kdyby nepokračoval. Jenže on to udělal a pro mě bylo udržet úsměv na rtech čím dál těžší. Představila jsem si ho jako hada, který na mě každým svým třetím slovem útočil a já se jenom tak tak vyhýbala jeho jedovým zubům. Nutno dodat, že jsem se fakt držela, i když jsem měla chuť mu vyškrábat oči. Úsměv mi sice trochu zatuhl, zase na druhou stranu tam pořád byl a to jsem mohla v nynější chvíli brát jako výhru. Nenechám někoho, jako je zrovna Wolfram, aby mi narušil moje dekórum, to rozhodně ne. I když musím říct, že to byla výzva. “Je vidět, že sis to hodně promyslel. Těšíš se, co? Možná napíšu matce, aby mi něco sehnala. Je to trochu drbna ve společnosti, ale tak co, že? Nemáš se za co stydět, je to úžasné, že jsi v tak mladém věku připravený být otcem, máš můj obdiv.“ Sladce se na něj uculím a uznale pokývám hlavou. Přičemž se zhluboka napiji ze svého hrnku čaje, abych skryla ústa, která se mi křiví do zlobného šklebu. Nenávidím drby. Nenávidím je a všechny ty ubohé nicky, které si je vymýšlí. A taky nemám ráda Wolframa, protože mě s tím otravuje. A Sinestru, protože je hezká a klidně by to mohla být pravda. “Páni Wolframe, úplně jsi mě tím zaskočil, budu si to muset promyslet, ale jsem polichocena tvou důvěrou.“ S jemným úsměvem, který byl na tváři udržitelný opravdu těžce, pokorně sklopím oči k zemi a zatřepetám řasami v hraném zardění. Ve skutečnosti bych nejraději vzala vidličku a zapíchla mu ji do krku. Pravděpodobně by ho ani nikdo neoplakával. To vědomí mě možná i trochu uklidnilo. Nakonec všechno bylo jedno. Ať si pomlouvají, ať si provokují. Pro mě byl důležitý jenom jeden jediný muž v celé téhle místnosti, který zrovna svým elegantním krokem vchází do místnosti. Obličej se mi automaticky rozzáří a já myslím jenom na něj. Na to, jak jsme si včera užili krásný den a na motýlka, kterého mi daroval. S ním se všechny obavy rozplývaly a nikdo a nic nebylo tak důležité. “Dobré ráno.“ Pozdravím ho a sladce se na něj usměju. Vedle něj všechny starosti byly strašně maličké. Dokonce ani nadcházející hodina nebyla nebezpečím, on mě ochrání. Zlehka vydechnu, Wolframa už si nevšímám, ať mektá cokoliv a zhluboka se napiji čaje, poslouchají přitom svého lorda a jeho sametový hlas. Bylo otázkou cti, jestli vzápětí udržím čaj v ústech nebo jím pokropím osobu sedící naproti mně. Ztěžka polknu a teplý nápoj mě přitom zapálí v hrdle. Nevěřícně se ohlédnu na Richarda, chviličku na něj zírám, než zase rychle sklopím zrak do misky s ovocem. Co to říká? Nechápavě hledím na kousky oslizlého ananasu a v hlavě mi to šrotuje. Chce se dělit o otcovství? Chce do péče jednoho z potomků? … … … JAWFHLUIAFILBALIHBFEAWUZV, ON S NÍ SPAL?! Zuřivě se postavím na nohy a probodávám celý stůl nenávistnými pohledy. Oči mi žhnou jako rozzuřenému býkovi, kterému někdo zamával červeným šátkem. Proklatý Wolfram! Nenávidím tu jeho nevinnou tvářičku a ledový klid, kterým neustále oplývá. Jsem si víc než jistá, že je to stejně jenom labilní troska, která každou noc pláče do polštáře. Proklatá Sinestra! Je to čarodějnice! Nalákala mého lorda do své pasti a on se nechal svést! Nemám jí ráda za její pěkný vlasy a krásnou postavu, vskutku ne. A v neposlední řadě, proklatý Richard! Ano vskutku, tentokrát se musím zlobit i na něj, leč nerada a přeci jenom na něj nemůžu svalovat plnou vinu, protože za to určitě mohla má jižanská spolužačka, která ho jako podlá čarodějnice zlákala. Jenže on přiznal, že s ní spal a to mé dívčí srdéčko bolí, fakt hodně! “Propánajána, to budeš teda pěkně tlustá Sinestro. A dvojčata? Budeš mít pak kůži vytahanou jak buldog.“ Zašklebím se na ní a v mém obličeji se nezračí ani trochu přátelskosti. Vlastně Raven není jediný, kdo by naši kolej mohl připravit o pár bodů, no že ano? Copak je to nějaké výsostné právo? Nemyslím si, pojďme se o tom přesvědčit. Vytáhnu hůlku a úlisně se na všechny usměji. Švihnu jednou a mísa s ovocem začne levitovat. Švihnu podruhé a celý její obsah vychrstnu Sinestře přímo do obličeje. Se zákeřným zadostiučiněním sleduji, jak se jí ve vlasech zachytily kousky ananasu, manga a jablka a jak se její dokonale namalovaný obličej začíná roztékat pod náporem ovocné šťávy. Fakt, že něco málo (ehm, trochu víc) vyprsklo i na Alexandru a Christinu vedle, mě nijak nerozrušil. Aspoň na vlastní kůži otestují, jaké výborné a zdraví nezávazné pochutiny se tu podávají. Možná to bude mít na jejich kůži i blahodárné účinky? Vlastně jsem jim udělala takovou očistnou kůru zadarmo. No není za co! Pohlédnu na Wolframa a zakaboním se na něj. Tak dlouho jsem se na něj musela usmívat, až mě z toho bolely obličejové svaly. Švihnu hůlkou a vytáhnu mu trenýrky až po půli zad. Přiskřípnuté nádobíčko by jej mělo dostatečně vytrestat. S trochou štěstí si bude muset ještě pár dní mazat zadinku, aby se mu šrámy zahojily. Jo a nechci být teda nějaký hnidopich, ale je pondělí a na jeho spodním prádle je velkými tiskacími písmeny napsán PÁTEK. Fakt hnus. Styď se, Wolframe! Rozzlobeně pohlédnu i na svého drahého. Nejraději bych mu vylila něco horkého do klína, tu bolest si opravdu zasloužil, ale prostě jsem nemohla. Určitě bude mít nějaké alespoň trochu rozumné vysvětlení, ale teď jsem si chtěla hrát na uraženou. Bude se muset snažit, aby získal mou náklonnost zpět, přesně tak! Wolframova zaříznutá sedinka mi bude dostatečným uspokojením, kór jeho chůze teď bude víc než zajímavá. S nosánkem hezky nahoře a spokojená sama se sebou obejdu Richarda bez jediného slova, až na samotném konci stolu se zastavím. “Jo a vyřiďte Hoochový, že na tuhle hodinu seru!“ Sprosté slovo z mých úst znělo tak nezvykle, ale cítila jsem se přitom drsně, jako nikdy. Frajersky mávnu ručkou všem na pozdrav, už zase zády otočená k osazenstvu a vykračuji si to z místnosti. Měla jsem ten dojem, že jsem slyšela Richarda volat moje jméno, ale neotočila jsem se. A pak se zase vrátím do reality, stále sedíc na místě a upírajíc pohled na misku plnou ovoce. Wolfram se Sinestrou byli absolutně nedotčení, naopak to dívčin pohyb mě probral z představ. S útrpně připnutou usmívající se maskou na obličeji se donutím upít znovu z hrnku čaje a tvářit se, jako kdyby se mě jejich konverzace vůbec netýkala. Snad nebude mít Wolfram jeden z těch pitomých nápadů mě do ní přizvat. Naopak to udělá Sinestra, i když to byla vcelku milá reakce, tedy pro mě určitě. Možná ten salát byl trochu moc… Pomyslím si, ale v druhém okamžiku tuhle myšlenku zaženu, protože fakt, že je to Wolfovo ještě přeci vůbec nemusí znamenat, že spolu nespali. A mě ta myšlenka tížila jako tunový balvan, i když navenek jsem se na ni jenom mile usmála a zase sklopila oči do svého klína. Teda ona fakt to dítě čeká? Teda ty děti? Nebo jak to je? Už jsem se v tom úplně zamotala. “Stejně se raději pomodlím.“ Zakřením se na Wolframovu poznámku taktně a s humorem, i když v očích mi přitom nebezpečně blýskne. Neměla jsem daleko k tomu, abych tu hůlku fakt vytáhla. Jsem si víc než jistá, že mnoho z mých spolužáků by mi fandilo. Nakonec následuji příkladu obou a i já se s omluvou zvednu od stolu a vydám se směrem k místu setkání. Zrovna teď se mi nechce následovat ani samotného lorda, protože mi hlavou stále víří myšlenky na něj a Sinestru, proto si to zase po dlouhé době kráčím jako samostatná jednotka. Bylo hrozně nespravedlivé, že vlastně každá dívka ve Zmijozelu byla hezká, každičká do jedné mě ohrožovala. Nakonec jsem v Richardovi neměla ani podporu, ani příslib, že by se neotočil za jinou. Rty stáhnu do přísné linky. Nejenom, že mě Richard podvádí – teda že si začal se Sinestrou, ale ještě k tomu zrovna mířím na ten debilní tělocvik. Uprosit Hoochovou, aby mi místo toho dala sepsat nějakou práci nebo něco podobného bylo nesplnitelné. Proto nakonec na místo setkání dorážím, nutno dodat, že kvůli mému loudání jako jedna z posledních. Snažím se tvářit mile, ale jakási pachuť otrávenosti je jasně patrná. Ještě pořád se ve mně mísil vztek, ovšem pomaličku polehoučku přecházel v jistou melancholii, spojenou s děsem z nadcházejících minut, ale i dní. Celou dobu, co se počítá studenstvo myslím jenom na to, co když je to fakt pravda. Duchem nepřítomná zírám před sebe a vzpamatuji se až ve chvíli, kdy se ostatní začnou rozestupovat. Napodobím je a pokusím se co nejlépe schovat ve změti těl, abych nebyla vidět. Rozcvičku flákám, jak to jenom jde, ale zároveň aby Hoochová nemohla nic namítat. Nenávidím tělocvik, dáma by se nikdy neměla zpotit a přesně to mi teď hrozí. Jak nepatřičné. Povýšení Nicolase na kapitána týmu ohodnotím vlažnou gratulací. Možná mě trochu překvapilo, že to nebyl Richard, je přeci v týmu nejlepší. Ovšem nakonec je mi to stejně jedno jako ostatní záležitosti famfrpálu. Zajímalo mě nakonec jenom skóre, a jak moc to lordovi sluší v dresu. Co když mě kvůli ní opustí? |
| |||
Hlavní síň => Chodby => Tělocvik Pohlédnu na Acai a zamyslím se nad její poznámkou ohledně našeho sežrání. Otevřu pusu s tím, že to nějak okomentuju, ale nakonec ji zase poslušně sklapnu. Má exotická kamarádka nevypadá, že by byla v dobrém naladění a tak by jí pravděpodobně moje ujištění, že by jim stejně nechutnala, moc nepotěšilo. Na druhou stranu bych to ale nevylepšila ani tím, že by byla určitě tím nejlepším dezertem pro jakoukoliv potvoru tam v hlubinách. Následuje její rozčilování nad spletením famfrpálového týmu a já se div nepoplácám po rameni, že jsem taky pro jednou držela pusu. Přitom jí samozřejmě souhlasně přitakám, jak je to hrozné, i když vlastně ani nevím, o čem to mluví. Famfrpál nikdy nepatřil mezi mojí doménu. Ale za všechno prý můžou Francouzi a to dává smysl. Naštěstí náš stůl se rychle plní, a proto se můžu zaměřit na někoho jiného než nasupenou Acai. Bála jsem se cokoliv říct, vypadala, že každou chvíli vyletí z kůže. Nechtěla jsem pokazit ten hezký týden, co jsme spolu strávily. S nadšením se otočím na Benjiho, když okomentuje mou volbu. “A ještě líp to chutná!“ Zahuhňám s plnou pusou, protože ani moji mrzimorští spolukolejníci mě nemůžou zpomalit v konzumování takové dobroty. “Náhodou!“ Ozvu se dotčeně, protože to snad vypadalo, že jsem si chtěla na plavání stěžovat. A to rozhodně tak není. “Já se těším! Třeba na Hoochovou konečně udělám dojem!“ Natěšeně si poposednu na místě a zvesela se zatetelím. Rovnice byla jednoduchá a dávala absolutní smysl. Nemám si jak odřít kolena, způsobit si modřiny, zlomeniny, výrony a dokonce ani ostatní by nemuseli být v nebezpečí. Vypadá to na první úspěšný tělocvik a já se nemůžu dočkat, až konečně ukážu profesorce, že nejsem jenom poleno. “Pozdravuj na temné straně.“ Rozloučím se s Alex se smíchem a zamávám za ní. Hrozně jsem ji obdivovala. Byla oblíbená, kamkoliv se vrtla a dokonce i takoví snobové, jako Zmijozelští jí mezi sebou brali. Mít trochu jejího taktu jako ona, třeba by se mi taky dařilo. A šikovnosti. A původu. A peněz. No… popojedem. Jako jedny z posledních dochází Emily s Jordyn. “No to je dost, vy dvě! Skoro jste to nestihly!“ Přivítám je přátelsky, snažíc se přitom ignorovat narůstající napětí všude kolem. Nevyrovnaně pohlédnu na Fabiana, který s Jordyn ještě stále nemluvil a pak na Acai, která taky nevypadala, že by prožívala jeden ze svých nejlepších dní. Tahle situace mezi námi mě hrozně tížila. Nechtěla jsem, aby mezi námi byly konflikty. Kdekoliv jinde, ale Mrzimor taková kolej přeci není. Vždycky jsem na nás byla tolik pyšná za to, jak mezi sebou držíme. A teď se to všechno drolilo, kousek po kousku. A já se na to mohla jenom koukat, protože jsem se vlastně neodvážila do toho nějakým způsobem zapojovat. Každý smutek, ať už pocházející ze strany Jordyn, Acai, Fabiana nebo kohokoliv jiného mě tížil jako můj vlastní. Téma se zase stočilo k Smrtijedovi, který zabil Jackie. A já toho měla tak akorát. Měla jsem pocit, že ten týden nám pomůže to všechno překonat. Místo toho všechno padalo do čím dál tím větší propasti. Spěšně se zvednu a prásknu oběma rukama do stolu, až nádobí zařinčí, zírajíc na svůj talíř. “Pardon.“ Omluvím se zběžně a se spěchem odejdu od stolu, nechávajíc za sebou nedojedenou snídani, což se jenom tak nevidí. Nenávidím, když někdo nechává zbytky a plýtvá jídlem, dnes ale není jiného východiska. Ke skupině připravené na tělocvik se připojím až jako jedna z posledních. Na vině byla oklika, kterou jsem to vzala, abych si mohla utřídit myšlenky. S jemným, nicneříkajícím úsměvem se přiřadím k Mrzimorským. Naštěstí nebyl čas se nějak bavit, protože v tu chvíli začne mluvit profesorka. “Dobré ráno!“ Pozdravím ji a vyhýbám se přitom jakémukoliv očnímu kontaktu. Po docházce se máme rozestavět tak, abychom se nijak neohrožovali. Bezmyšlenkovitě vymrštím ruce kolem sebe, abych se přesvědčila, že tomu skutečně tak je. Bohužel jsem si ale nevšimla blízko stojícího Benjiho, kterému tím vlepím facana. Ne zase tak silného, ale rozhodně to nemohlo být příjemné. Vyděšeně si zakryji ústa, jako kdyby snad tohle gesto mohlo všechno zachránit. “Proboha, moc se omlouvám!“ Starostlivě mu položím ruku na rameno a kontroluji jeho stav. Má rána ho určitě překvapila, což nemůže být příjemné nikomu, ani tomu nejotrlejšímu z nás. “Jsi v pořádku, neteče ti krev nebo tak něco?“ Zajímám se o něj a útrpně sleduji jeho obličej, jako kdyby on praštil mě a ne já jeho. Teprve po tisícerém ujištění, že je skutečně v pořádku, nekrvácí, nedělá se mu mžitky před očima a nemá pocit na omdlení, se jsem schopná trochu uklidnit a nevyšilovat, že jsem přizabila kamaráda. Teprve po milionu omluv, kdy mu naslibuju hory doly, jako že mu celý týden budu nosit tašku a učebnice, dělat úkoly, klidně ho třeba i krmit, pokud mu to udělá radost, jenom aby mi odpustil, se vrátím na svoje místo. Ovšem i během rozcvičky mu nezapomenu několikrát připomenout, že mě to fakt mrzí a že jsem opravdu nechtěla a že pokud by se mu dělalo špatně nebo cokoliv, že má říct a já s ním půjdu na ošetřovnu. Inu to máme k tomu předsevzetí, že dneska před Hoochovou nebudu za blbce. Povýšení Alex na kapitánku týmu ohodnotím zvednutými palci vzhůru a hlasitou gratulací, za což jsem si vysloužila další přísný pohled od profesorky. Dneska se asi zase nezadaří… Nicméně i když na famfrpál nechodím, pořád jsem měla potřebu jí dát svou radost za ni najevo, i když trochu vlažnější než obvykle. |
| |||
Shrnutí týdne V týdnu Volno které ředitel vyhlásil sem bral spíš jako nutné zlo, nicméně byl to ředitel a nedalo se s tím moc dělat, nevěděl sem co s časem který sme měli a události posledních dní mě stejně nenechali abych se pořádně soustředil, věděl sem že není jiná cesta. Prostě sem si vzal pár dní volno a odjel domů, trochu načerpat síly a hlavně sestra chtěla pomoci s výrobou hůlky. Hodilo se to, a bylo to přesně to co sem potřeboval, vím většina profesorů má jako domov právě Bradavice, ale já měl svůj domov. A nutnost si odpočinout byla velká. Vzal sem to rychle, jak by taky né, v sobotu večer už sem se vrátil zpět. Víkend před začátkem výuky, Pondělí ráno Neděli sem strávil u knihách a zápisech, u koní a přípravou na další hodinu. A v pondělí, chvíli po snídani sem se vydal opět ke koním. Přeci jen, je jich dost a práce kolem nich je pořád. Musel sem je vyhřebelcovat, protáhnout přes pozemky a zkontrolovat jejich kování. A také bylo zase potřeby vyčistit stáje. Chvíli sem se díval k hradu a říkal si že by se pár provinilců hodilo, ale dál sem pokračoval v hřebelcování a kontrole. Někdo to přeci dělat musí..., Pak sem si ale vzpomněl na neděli kdy Hoochová u oběda řešila co dělat s neplavci a já podotkl že ve stájích je vždy co dělat, a jí se ta myšlenka líbila, ostatně mě také vidět ty otrávené výrazy studentů jež si myslí že se ulejí a místo toho budou kydat hnůj je velice ...jak se to říká? Píše se to karma, vyslovuje Dobře ti tak? |
| |||
|
| |||
Shrnutí: 6.–12. září Poslední týden jsem byl sotva k zahlédnutí, a když už, tak s polovinou obličeje skrytou za foťákem, jak pořizuji jeden snímek za druhým – ať už pohyblivý, nebo ne. Desítky snímků. Stovky snímků. Tisíce ne, na to už zase nemám peníze. Každopádně mě bylo vidět jedině, jak vytrvale mačkám spoušť. Jak ležím na zemi uprostřed chodby a snažím se z toho jediného správného úhlu zachytit rozbřesk v okenní vitráži. Ale zakoplo o mě snad jen šest nebo sedm lidí, takže to považuji za úspěšný den. Jak večer visím vykloněný z okna v sovinci a čekám na moment, kdy konečně vzlétnou sovy, abych je mohl zblízka zachytit. A jak se pak snažím z toho okna nevypadnout, když se zobák jedné z nich dostal až moc blízko. Jak bloumám knihovnou a donekonečna fotím jeden a ten samý štos knih, který jsem si zdánlivě bůhvíproč vyhlédl (všímavý pozorovatel by postřehl, že se nacházel přímo naproti Oddělenému přístupu…). Jak k večeru na koštěti obrážím famfrpálové branky a snažím se jednou z nich orámovat záběr na Bradavice. Jak do foťáku cpu jeden film za druhým, a jak okupuju prázdné komnaty, ze kterých si příležitostně dělám vyvolávací místnosti, a jak mě z nich tu a tam někdo vykopne, protože jsou už… ehm… tak nějak obsazeny. Nebo jak mě tu a tam zaujme i živá bytost (nebo duch, to je jedno) – určité gesto, výraz, souhra světla barev, kompozice kolejí – a já se snažím být tak nenápadný, až je to tragikomické. Lidi je nejlepší fotit, když o tom neví, protože jedině tak jsou přirození. Na nic si nehrají, pro nikoho se nepřetvařují. Všechna faleš jde stranou. Dívají se docela jinak, než když pózují. A i tak se dá tenhle moment zachytit jen v jednom snímku z deseti. A pořídit aspoň deset fotek člověka tak, aby o tom nevěděl, a vy kolem něj nekroužili jako paparazzi večer před uzávěrkou, je docela oříšek. … Což mi připomíná, že nemáme ještě ani polovinu září a mně už skoro došla zásoba filmu. Jak je to možné? Skoro jsem přece nefotil… Když se to tak vezme kolem a kolem, tohle sedmidenní volno tak těsně po začátku školního roku pro mě bylo z fotografického hlediska nečekaným dárkem, byť za cenu velké tragédie – a tady je určitě nutno říct, jak bych všechny ty fotky bez diskuze vyměnil za život pro Jackie, což bych tedy určitě udělal, pochopte – fakt jo. Nejsem idiot. Jsem z Havraspáru. Jenže v takovém případě bych pak neměl příležitost zachytit výraz Buclaté dámy, když jí zrovna zaskočilo hroznové víno (myslím, že ten snímek nazvu „Zaskočena“ a jednou ho vystavím v Národní galerii). Takže je snad všem jasné, že tahle otázka by pro mě byla několikahodinovým dilematem, než bych se konečně rozhoupal... … Snad to nevyznělo necitelně. Tak jsem to nemyslel. Dělal jsem vůbec něco jiného po zbytek týdne, než fotil? Hm… Možná, ale nebylo to tak důležité. Snad jen famfrpál. A kromě toho jsem načal domácí úkol z Lektvarů. Jenže pak mě napadlo, že zrovna teď je venku ideální počasí na focení, což je, když se člověk snaží, prakticky neustále. Takže jsem té eseji stejně moc nedal. Vlastně jsem jí nedal nic než datum a jméno v levém horním rohu. To je prostě pořád to samé dokola. Já se sice snažím pracovat, ale po ruce je foťák. A když je po ruce foťák, což je pořád, pracovat prostě nejde. Myslím, že Snape už mě letos vážně zabije. A jestli to nezvládne on, zbytek sborovny už mě nějak dorazí. … Ale já bych stejně vsadil na Snapea.
|
| |||
U famfrpálového hřiště , 13. září Studentcvo Stojím s rukama v bok a přimhouřenýma, zlatavýma očkama sleduji příchozí studenty. Táhli se jako sliz. Však oni se budou hýbat! Jakmile padne na hodinách 9 hodina ranní, postavím se před již hlouček studentů a přejedu všechny přísným pohledem. ,,Dobré ráno třído!" pozdravím studenty pátého ročníku a očekávám řádnou odpověď. ,,Vítám vás na první hodině tělesné výuky v tomto školním roce. Pevně věřím, že jste přes letní prázdniny příliš nezlenivěli a trochu se hýbali. Protože jestli ne, na tuhle hodinu budete pravděpodobně vzpomínat ještě zítra." Prohlásím dostatečně nahlas a zkontroluji, jestli jsou všichni řádně převlečeni do tělocvikého úboru. ,,Doufám, že jste si všichni přečetli můj vzkaz na nástěnce a vzali jste si plavky." Víc jim prozatím nenaznačím a vytáhnu z kapsy srolovaný kus pergamenu a brk. Z vnitřní kapsy šusťákové mikiny vytáhnu hůlku očaruji s ním brk i pergamen, aby se vznášeli vedle mě a brk samovolně zapisoval. Jednoduché kouzlo, které používají i novináři z Denního Věštce. ,,Tak, třído - seřadit!" zavelím, s nohama rozkročenýma a rukama v bok a čekám, až se začnou řadit vedle sebe do řady, jako to děláme každý rok na začátku hodiny. Vyberu prvního v řadě, což je momentálně Nicolas, aby vystoupil vpřed a řadu spočítal. ,,Pan Hook mi nahlásí celkový počet cvičících a jména těch, co chybí." Poručím mu a trpělivě vyčkávám, až začne počítat. Sama si začnu očima studenty přepočítávat sama. Jakmile má Hook hotovo a nahlásí výsledek, trochu se zakaboním. ,,Nezapomněl jste tak náhodou na sebe?" poznamenám, když mi číslo o jednoho studenta nesedí. Chybějící studenty si brk levitující vedle mě sám zapíše. ,,Výborně, vraťte se do řady." poručím mu a docházku i s brkem vrátím zpět do kapes. ,,Rozestupte se tady na trávě, abyste měli kolem sebe místo na roztažené paže a třeba... slečna Blacková povede dnešní rozcvičku." kývnu hlavou k Dianě a pokynu ji, aby se postavila před své spolužáky. Nechám ji v rozcvičce volnou ruku a mezitím, co se studenti rozcvičují, vytáhnu z druhé kapsy další pergamen. ,,Jak jistě víte, vybírala jsem nové kapitány famfrpálových družstev. Někdo si svou pozici obhájil, někdo ne." Začnu. ,,Kapitáni se vybírali podle zkušeností a dovedností, které na trénincích a soutěžích předváděli." Vysvětlím jim. ,,Pro Mrzimorský tým se kapitánkou týmu stala slečna Scottmayersová!" Vyhledám ji pohledem a věnuji ji rychlý úsměv. ,,Havraspárský tým povede slečna Kjeldová!" Také ji vyhledám pohledem a s úsměvem na ni kývnu. ,,Zmijozelský tým povede pan Hook. A jako poslední - Nebelvírský tým bude vést slečna Claythornová!" ,,Všem kapitánům gratuluji a přeji hodně štěstí." Pogratuluji jim a vysleduji, jak se rozcvičují. ,,Pane Lawsone - přestaňte sledovat vaše spolužačky a zaměřte se raději na to, abyste byl řádně rozcvičený. Nechci tu vidět žádné natáhnuté svaly." Pokárám ho, když vidím, že své rozcvičování bez ostychu odflakuje. ,,Kromě kapitánů, byli zvoleni i jejich náhradníci a zástupci. A jejich jména jsou: pan Daniels pro nebelvírské, Cornigrum pro zmijozelské, Harper-Burnsová pro havraspárské a pan Hunt pro mrzimorské." Chystám se jim znovu pogratulovat, když si všimnu, jak si Christian cosi špitá s Jannou. ,,Vy dva! Bez mluvení." |
| |||
Hlavní síň > tělák 13. září Nikdo zvlášť konkrétní, možná Alex Vypadalo to, že nikdo moc neměl chuť se bavit. Ryan na mou narážku nereagoval, Erika se taky moc netvářila a Angele, Janne a Chrisovi jsem do řeči skákat nechtěl. Kde je Kenji? Postesknu si po svým bráchovi a rozhlédnu se po síni. Když jsem odcházel z pokoje, byl už vzhůru a pomalu se hrabal z pokoje. Jestli se někde zasekl s nějakou asiatkou.. Jen aby nepřišel na hodinu pozdě. Dráždit Hoochovou by si nedovolil snad nikdo. Dojedl jsem tedy v tichosti a mlčky svoji snídani, přičemž jsem si četl noviny. Zprávu se smrtijedem jsem přečetl jedním dechem. Děsil mě pohled na někoho, kdo pravděpodobně stojí za smrtí naší kamarádky. A možná ještě víc mě děsil fakt, že je stále na svobodě a může komukoliv a kdykoliv zase ublížit. Zpráva o dívce, která nevěděla, co celých 7 dní dělala byla taky zvláštní. Použil na ni někdo nějaké kouzlo? Vymazali ji paměť? Co když to není ona, ale jen nějaký její klon, který tu dosadili mimozemšťani?! Napadlo to někoho? Odložím příbor a s lehkým odkašláním se postavím na nohy. ,,No já už asi půjdu ke hřišti. Jde někdo taky?" Rozejdu se po spolužácích u stolu a ať už se někdo přidá nebo ne, vydám se z hradu ven. Venku bylo chladno a vypadalo to na klasické, podzimní počasí. Ani trochu to nebylo počasí vhodné na plavání, pokud tu nemají někde krytý bazén. Při té myšlence se zasněně usměju. Celkem není špatný nápad navrhnout Brumbálovi, aby nechal ve škole zkonstruovat bazén. Já bych se tedy rozhodně nezlobil. Když dorazím ke hřišti, spatřím tam už skupinku spolužáků, včetně rodičovského páru a Alex. ,,Nazdar Alex! Jaké bylo volno?" pozdravím ji z vesela a mávnu na ni. Ani bych nepostřehl profesorku, která tu už stála taky. ,,Ehm, dobré ráno madam." trochu zaskočeně ji pozdravím. |
| |||
Pondělí, 13. září Hlavní síň → Pokoj → Tělocvik Ráno ♠ Sin, Richard, Helen ♦ Sanny “Ovšem jsou to jenom drby, Wolframe.“ Párkrát zamrkám a s přátelským úsměvem poslouchám odezvu Helen. Jak rozkošná reakce. Kéž by se tak uměl ovládat i Raven. 'Milá za každou cenu, alespoň prozatím.' Úsměv ze rtů na chvíli opadl, když jsem na zádech ucítil vražedný pohled. Donutilo mě to lehce zachvět znepokojením. Kdo to asi tak mohl být? Během krátké odmlky sním nějaké pečivo a zapiji to vodou. Helen ještě doplní o něco delší poznámku. 'Shánět výbavičku?' uvíznou v mé hlavě její slova. 'Zásnubní dar?' pozvednu zamyšleně obočí, zatím co zapíjím sousto. „Přece bych neodmítl dar od skvělé kamarádky.“ Pokládám sklenici. „Rovnou bych z tebe udělal i kmotru, to by ti nevadilo, drahá Helen, ne? Přece jen je tu ještě šance, že by to stejně bylo Richardovo.“ Pobaveně pokračuji. „No neměla bys z toho radost?“ 'Od kdy to přešlo až do této fáze?!' Zamračím se v myšlenkách při pomyšlení, že by nám tu někdo v drbech plánoval dokonce svatbu. Stačí, že tu mají někteří dětinské připomínky ohledně Sary. Vtipně ironické to je od Nebelvírských. Na jednu stranu si stěžují, že Zmijozelští se příliš nezajímají o smrt Jackie a jsou schopní uhranout pohledem všechny, kteří netruchlí, na druhou stranu jím nedělá problém utahovat si z mrtvých jiných osob, které se jich netýkají. Ale bylo by zbytečně přísné nazývat je pokrytci. Nemůžu jím zazlívat to, že si to jejich zakrnělé mozky nejsou schopny uvědomit. Bylo by to vůči ním nefér. „Hlavní je, že to aspoň bereš s humorem.“ pokračuji v přátelském hlase, i když se může zdát, že naznačuji, jako by to byla pravda. Samozřejmě bych nic takového záměrně nenaznačoval, že? Tolik milých úsměvů a žertovného pošťuchování. Není to roztomilé? Měl jsem pocit, jako by to uvnitř Helen vřelo a skoro jsem se neubránil škodolibému úšklebku, protože to působilo tak k popukání. To už k nám přece jen přichází i Richard. „Dobré ráno, Richarde.“ pozdravím ho zpět stejným tónem, jako on nás. Očekával jsem, že utiší vznícené poznámky ohledně jeho rodinného příslušníka již připravenou řečí, neboť jsem myslel, že o tom věděl dříve, než to bylo v novinách. Asi bylo dobře, že to zbytečně nekomentoval, když to vypadalo, že ho to samotného překvapilo. Místo toho navázal na mou konverzaci s Helen. Skoro jako by nás o tom slyšel povídat. 'Jako vždy, dar na načasování.' Znění jeho slov mi vykouzlilo další úsměv na tváři, téměř zlomyslné zazubení, kterému jsem beznadějně odolával. Pokukával jsem po Helen, jak se na to asi bude tvářit, když to slyší. Nedivil bych se, kdyby se rozhodla do Sin zapíchnout vidličku. Dřív, než mu na to však zareaguji, prochází kolem Sin. Byl jsem připraven, že nějak vrátí tu kousavou poznámku, jako obvykle, jako vždy... ale nestalo. Už jsem myslel, že prostě jen odešla, ale místo toho jsem s překvapením znovu uslyšel její hlas a ucítil vlhký dotek na mé tváři. Poté teprve odejde. „Vypadá to, že si můžeš oddechnout, Helen.“ žertovně roztáhnu ústa do úsměvu, zatím co v mé hlavě to vypadá trochu jinak, když přemýšlím nad dopadem. 'Doufám, že to vyšumí v hluku dnešních nových drbů. Nikoho nezajímají staré drby, ne?' Utěšoval jsem se a doufal, že to nebude zajímat nikoho jiného, než zdejší výmluvné studenty. Byl bych nerad, kdyby mi matka posílala oblečení s vyšitým nápisem 'der Vater'. Znovu jsem se zachvěl nad tou myšlenkou. „Omluvte mě, musím se zajít ještě převléknout.“ naposledy přejedu ostatní unaveným přátelským úsměvem a opustím Velkou síň. Rychlým krokem se vrátím do svého pokoje, kde se převléknu do plavek a úboru, abych mohl vyrazit na pozemky do toho deseti stupňového mrazu. Možná bych to mrazem nenazval, kdybych si nevzal jen tričko. Zachvěji se, když studený vítr pohladí mé předloktí. „Odporný podzim.“ mrmlám si pro sebe, když procházím pozemky, kde se opět připojím k Alex a Sin, která tam stojí snad jediná z naší koleje. Přejedu ji pohledem a povím další kousavou poznámku. „Zajímalo by mě, jak se češeš, že ti nejdou vidět rohy.“ zazubím se pobaveně na toho Satana a vyčkávám na začátek hodiny profesorky Hoochové. „Odporný podzim...“ opakuji si ještě jednou potichu. |
| |||
Velká síň Přítomní, hlavně Blacková ☠ Pondělí, 13. září Než se s plnou vervou pustím do jídla, neopomenu pozdravit ty, kteří pozdravili mě, a na ostatní se jen zamračit, že si dovolili mě nepozdravit. Nakonec se však jen ušklíbnu a začnu konečně snídat. I když jsou má ústa plná, mám uši neustále v provozu, takže je špicluji, aby mi neuniklo jediné slovo. Malinko se ztrácím, protože mluví moc lidí najednou. Co kdyby říkali ty drby postupně?! Hezky popořadě, jeden přijde, řekne nějaký drb, pak přijde druhý, taktéž řekne drb... Ne, oni musejí prostě mluvit jeden přes druhého. Beztak to dělají naschvál, jen abych neslyšel ty nejžhavější novinky a byl úplně out. To minule jsem se bavil s tou Potěmkinovou nebo jak se jmenuje, a měla ze mě hroznou srandu kvůli tomu, že jsem ještě neslyšel, že ten Moore se schází s Caylusem a lakují si navzájem nehty. Jak bych to taky mohl slyšet, když si to ty pindy schválně šuškají potichu a nebo to naopak říkají ve chvíli, kdy dalších dvacet jiných lidí říká další a mnohem zajímavější drby. Jak tak poslouchám okolí, zaslechnu odkudsi své jméno. Nějakou chvíli se horlivě otáčím, abych našel toho, kdo má tu drzost, načež zjistím, že to vychází z mého vlastního stolu! Nepomlouvají mě snad ti Blackovi?! Samozřejmě, že pomlouvají, a to i ve chvíli, kdy s nimi sedím u jednoho stolu. Geniální, opravdu. Držím se, abych jim nevynadal a mohl si doposlechnout celou tu jejich troufalou konverzaci. Co že to říkala? Náladová a ukecaná drbna? Cože, Ryan není tvůj typ? No ty štětko, to si vypiješ. Ryan tedy je tvůj typ, a budeš ještě na kolenou prosit, aby s tebou chodil! Potvoro. A on se ti pak bude z výšky smát, že už je zadaný, a že nějaká Diana Blacková není vůbec jeho typ, protože Blacková je uštěpačná drbna a náladová čarodějnice. Ha, vymyslím si na tebe nějaký drb, nějaký horší, než se o tobě roznáší teď! Třeba že Hagridovi olizuješ chlupy na hrudníku. To ale budu muset ještě promyslet. Z mých nasupených myšlenek mě vytrhne příchod Sinestry do síně. Samozřejmě se hned zadívám jejím směrem, žádným způsobem však nepropadám do stavu nevědomého civění a po chvíli se opět začnu věnovat své snídani. Přicházejícího Dana pozdravím stejně, jako ostatní příchozí. |
| |||
5. září Ráno :pokoj - hlavní síňTohle ráno jsem opravdu vstala levou nohou napřed. Špatné znamení! Řeknu si, promnu si oči a zadívám se po pokoji. Děvčata ještě spala, a jelikož vím, jak je Alex náladová, snažila jsem se být jako myška. Natáhla jsem si na nohy papuče ve tvaru žáby a nijak mi ani nevadilo, že běžím do koupelny vlastně v dost netradičním oblečení, další na ráně byly totiž mini kraťásky se srdíčkama a tričko s medvídkem Pů. Možná kdyby mě někdo v té chvíli viděl, řekl by, že to absolutně nejsem já. Každopádně mudlovské pohádky mám ráda a je to přeci jen obleček na spaní, navíc, co mi je po ostatních, hlavně, že je to pohodlné. Jakmile jsem se ale vrátila z koupelny, nikdo v pokoji už nebyl. Sakra jak to ty holky vždycky stihnou? Kolem nohou mi propluje ,,Majkl“ a začne se lísat. Upřímně málem jsem na něj zapomněla, ale když se připomněl, není co řešit. Vytáhla jsem misku, nasypala do ní granulky a pelášila na snídani. Když jsem vešla do hlavní síně, všichni už seděli u stolů a jedli. Přisedla jsem si tedy ke stolu a hned první na ráně byl Denní věštec. Nešel přehlédnout, jelikož ho v tu chvíli měl v ruce skoro každý ze školy. Zadívala jsem se na ostatní a výrazy v jejich tvářích jsem nepoznávala. V novinách bylo totiž jasně napsané, že zemřela studentka z Bradavic. Víc jsem v tu chvíli vědět nepotřebovala, zvedla jsem se od stolu, jelikož mě přešel hlad a vrátila se zpět na pokoj. OdpoledneJelikož byl čas na nějakou jinou aktivitu a tudíž všichni vybíhali na kroužky nebo někam ven, mě osobně nebylo zrovna nejlépe, netušila jsem, čím to je a už od samého rána mě poléval divný pocit. Vlezla jsem tedy na postel, zatáhla jsem kolem závěsy, lehla si a začala přemýšlet nad tím, co bych mohla dělat, jenže to už jsem nedomyslela, jelikož jsem pár vteřin na to usnula. VečerVzbudily mě večer až holky, co se vracely z tůry a kroužků. Podrážděně jsem se zadívala na spolužačky. Vážně musíte dělat takový rámus? Odfrkla jsem si, vstala a probodávala je pohledem. Poté jsem začala přehrabovat skříň a vytahovala z ní oblečení na večeři. Netrvalo dlouho a byla jsem převlečená, jelikož na mě ale nikdo nepočkal, šla jsem do hlavní síně opět sama. Hned jak jsem dorazila, všimla jsem si profesorky McGonagallové, jak se snažila uklidnit studenty u večeře, aby poté mohl nastoupit pan profesor Brumbál, který vypadal velice nejistě. Rychle jsem si sedla k našemu stolu a začala poslouchat. Zprávy, které přišly poté, mě doslova zdrtily. Jelikož informace o něčí smrti se nenese moc dobře kor, když se to přihodilo stejně jako tenkrát. Pomyslela jsem na svou nezdárnou minulost, zavrtěla hlavou a snažila se soustředit na informace. Netušila jsem, jestli mám být šťastná, že je Cor v pořádku, nebo smutná z toho, že zemřela Jacqueline. Jedno jsem ale věděla jistě a to bylo to, že brečet rozhodně nebudu. Když jsem se zamyslela zpět, ten den byl celkově dosti pochmurný a nezdálo se, že by ho mělo něco vylepšit. Ihned jak jsem se najedla, běžela jsem na chvilku ven na nádvoří, abych se nadechla čerstvého vzduchu. V těchto chvílích by lidé neměli být sami, ale zrovna já jsem fanoušek samoty a v tomhle si lebedím. Usedla jsem na lavičku a opět začala přemýšlet, možná, že jsem i vzpomínala, ale co by tak osamělá dívenka ve večerní hodiny na lavičce mohla dělat jiného? Zanedlouho na to, už jsem se vydala směr postel, jelikož jsem se přistihla, jak znovu usínám. 6. září RánoVstávaly jsme celkem brzy, jelikož jsme s Acai ve sboru. Každopádně že by mi bylo zrovna dnes do zpěvu, se tedy opravdu říci nedalo. Sebrala jsem se z postele, dala najíst Majklovi, převlékla se do černého a začala hledat třeba noty? Kde jsou?! Pak už následovala cesta do kostela. Neměla jsem ani hlad a kdo by při takové události vůbec jedl že?! Ne to je blbá otázka. Ani jsem nechápala, co mě to vůbec napadalo. Cestou jsem si všimla, že jsou vypuštění koně, jelikož zvířata miluji, uchvátilo mě to jako první, jiní zas komentovali počasí. Přepadala mě nostalgie, když jsem se dívala na jejich němé tváře plné života. Nic v tu chvíli neřešili a jen volně pobíhali. Když už jsem se pomalu blížila ke kostelu, výzdobu jsem raději komentovat nechtěla. Držení smutku bych celkově zakázala, není to fér, že musí být v jeden den všichni smutní. Ať si je každý smutný, kdy chce on sám no ne? Jakmile nás přepočítali, vešli jsme dovnitř. Bylo očividné, že se provedlo pár kouzel, aby nás tak malý kostelík všechny uchvátil. Moc jsem nad tím ale neztrácela čas a vydala jsem se rovnou ke sboru, kam jsem se hned zařadila. Kolem mne byli všichni celkem nervózní, dokonce bych řekla, že ta nervozita se dala krájet spolu s dalšími tisíci druhy emocí. Texty před námi poletovaly a nakonec jsme začali zpívat. Byly to opravdu žalmy a řekla bych, že nikdo nezůstal, jak říkají mudlové, bez slzy na tváři. Ve chvíli, kdy jsme dozpívali a sešli z podia, na naše místo nastoupil profesor Brumbál. Nijak extra jsem mu nevěnovala pozornost až do chvíle, kdy ohlásil, že bude celý týden volno. Možná by se dalo říci, že mé myšlenky byly hnusné, ale nebyly. Nejsem jen prostě člověk, co rád truchlí na veřejnosti. Radši budu zamlklá sama se sebou než s hromadou lidí, kteří už pomalu ani netuší, proč vlastně brečí. Shrnutí od 6.9 - 12.9 Týden volna utekl jako voda. Nestačila jsem postřehnout spolužáky a výhradně jsem se věnovala volnočasové aktivitě typu: běh, relax, koně a hlavně jsem si stihla opatřit nový herbář! Sháněla jsem tu pravou knihu hrozně dlouho a nakonec v jedno zapadlém obchůdku byla a čekala na mě! Když jsem vzpomínala na uplynulý týden, vzpomněla jsem si, že se nám celkově na hradě potulovalo více zvířat, nejdříve to byl Alecův Fufík. Při vzpomínce na Snapovu nohavici mi se mi na tváři vykouzlil nepatrný záblesk úsměvu. No a hned den na to si Caylus neohlídal svého Páju. Chudák pavouk musel zdrhnout minimálně dva dny dopředu. No aspoň jde vidět, jak se Cay stará o zvířata. Znovu jsem se pousmála, teď už ale více škodolibě. Pak už jsem si jen vzpomněla na Calvinovi zvratky. Chudák, možná měl i štěstí, protože mohl aspoň vypadnout ze školy. Nakonec už byla neděle a tu jsem zahájila ranní rozcvičkou, během těch uplynulých dní jsem celkem polevila, a proto jsem si musela dát více do těla. Po rozcvičce jsem zamířila rovnou do hlavní síně, kde mi náladu hned zpříjemnil Filch a jeho kočka. Kruci kdy si ten chlap uvědomí, že kočky nejsou jako psy a neposlouchají na slovo?! Kdyby mě Majkl někdy poslechl, možná bych se i vyspala. Nakonec se to ale k večeru urovnalo a náš drahý Filch měl svou kočku opět u sebe. Teď už zbývalo jen čekat, až se vrátí Cor, celkem mi už začínala chybět, byla jediná, kdo mě chápal ve více ohledech s výjimkou Acai, ta chápe snad vše, co jí povím a Becc, jenže ta je na jiné koleji. 13.9. - Hlavní síň ☼ mrzimorští ☼ Ráno jsem tentokrát vstávala s fajn náladou, měl být tělocvik a ten já doslova žeru! Rovnou jsem se převlékla do úboru a běžela jsem na snídani do hlavní síně. Jak jinak než, že všichni již byli na místě a ano Emily opět si přisedni a začni jíst. Pojala jsem to sportovně a vrazila do Benjiho. Tak, co to máš na tom talíři? Jenže pak uslyším dovětek, který dořekl. Jak chytnou?! Okamžitě zpanikařím a vytrhnu Jordyn, která seděla v tu chvíli kousek ode mě, noviny z ruky. Jakmile uvidím titulek s tím, že Smrtijed je stále na svobodě, opět mě polije divný pocit a okamžitě mě uzemní na lavici. No to snad ne?! Nebo jo?! Začnu si povídat nahlas a možná vypadám trošku jako psycho troska. Vlastně ani nevím, co znamená ten název, ale celkem sedí. |
doba vygenerování stránky: 0.85744714736938 sekund