| |||
HřištěDee a ostatní na hřištíPo 6.9. ,,Alabastr? Tak mi ještě nikdo asi neříkal,“ zasměji se, ale tahle přezdívka by mi asi nevadila. Povedlo se. Doufám, že jsem udělal na svojí lepší polovičku dobrý dojem. To už se oba setkáme ve vzduchu vysoko nad ostatními a než hru ukončí, plácne mě přes rameno, aby náhodou neskončila hru poražená. Zasměji se tomu, vždyť už jsem přeci vlastně nehrál, ale líbí se mi její povaha (alespoň ta stránka, kterou mám možnost vidět). ,,Ano, stačí. Chtěl jsem tě jen dostat sem nahoru a víš… dát ti pusu, než si doletím pro pálku a zkusím najít ten cvičný potlouk.“ Žádná pusa se však nekonala. Namísto toho kolem Dee proletí potlouk tak těsně, že leknutím mále ztrácím rovnováhu. Co to kecám, ztratil jsem rovnováhu, ale naštěstí jsem to rychle vyrovnal. ,,Jakej idiot!“ řeknu omylem nahlas tak zlostným hlasem, který u mě Dee rozhodně ještě neslyšela. Málem jí ublížili, a kdyby se jí něco stalo? Na to raději myslet nebudu. Je to má vysněná holka a rozhodně s ní chci jít po tréninku na procházku jinam, než na ošetřovnu… to není zrovna dvakrát romantické místo. Nebyl však čas se o ní strachovat. Zjevně si své místo odrážeče plně zasloužila a navíc se jeden z potlouků zaměřil na mě. Rychle jsem vyrazil šikmo dolu a potlouku se vyhnul. Čas si zaletět pro pálku. Ale to už zase potlouk míří svižně zpět a já musím uhnout po druhé. Divné, zase jde po mně, a tak vyrazím dál od Dee, abych ho omylem nezavedl na ní. Zdá se, že se na mě zaměřil. Jak to říkala Hoochová? Že jsou trochu divočejší? Accio pálka! pronesu, jakmile v rychlosti sáhnu pro hůlku. Ihned na to jí opět schovám a nastavím pravačku, do které mi hůlka ihned prudce přistane. Jen tak tak jsem zvládl potlouk odrazit. Je to tak jiné, než basketbalové míče. Potlouk je mnohem tvrdší a o něco menší a i když jsem ho chtěl odrazit směrem doleva od ostatních hráčů, vyletěl vzhůru. Teď už by měl dát pokoj Ne, nedal. Opět jde zase po mně. Sakra? Neměl by chvilku svůj cíl hledat? Co to je? Opět potlouk odrazím, teď dokonce relativně tam, kam jsem zamýšlel, ale opět se agresivně vrací. Vyrazím prudce k zemi a ten zatracený míč mě sleduje jako kočka honící myš. Nebo pes honící kočku… Nevím, za co bych se v této situaci měl považovat. Druhý potlouk již začíná terorizovat spolužáky a tak proletím dobrých deset metrů dále a křiknu: ,,Leťte na zem! Něco s nimi není v pořádku.“ Sám opět letím pryč od ostatních a počkám si na potlouk, abych ho odpálil pryč od ostatních co nejsilněji a měl čas sletět taktéž na zem a řešit to vhodnější cestou, než ho jen furt dokola odrážet. Přeci jen ty míče neútočí na nikoho, kdo sesedl z koštěte. Pochopitelně došlo i na mě a i přes všechno to trénování o prázdninách se stala chyba. Potlouk mě řádně škrtl do ruky a jen tak tak jsem se udržel na koštěti. Opět jen tak tak jsem znova uhnul a vyrazil k zemi. Tenhle potlouk je však poněkud divný. A mám čím dál tím větší dojem, že si s ním někdo pohrál. Ten někdo, kdo potlouky vypustil, byť měli ještě nějakou chvíli zůstat pevně zavřené v bedně. Uskočím jen tak tak a ta mrcha zanechá slušnou díru v zemi. Letí vzhůru a opět se vrací dolu, útočit na mojí maličkost, jen co nabere trochu rychlosti. Immobulus pronesu zřetelně a provedu též i nacvičený pohyb ruky. Ale je to poměrně složité zaklínadlo. Třikrát jsem jen míč zpomalil, jednou to neprovedlo vůbec nic a až na pátý pokus se mi povedlo míč zastavit pořádně. Accio zlý potlouk přikážu v mysli a ta mrcha se konečně snese a nechá se polapit. Uvězním ho v bedně a poté se naštvaně rozhlédnu po tribunách. Až mi padne ten, kdo to udělal, do rukou, ať si mě nepřeje. Bohužel mě ani v nejmenším nenapadá, kdo to mohl být. Dojdu k Dee a zadýchaně promluvím. ,,Někdo ho asi očaroval. Později zajdu do knihovny a zjistím, jak odhalit, kdo to kouzlo seslal. Ten druhý potlouk se ale chová normálně. Chceš ještě trénovat?“ Tato otázka je krom jiného zapříčiněná tím, že jsem měl dost práce se nenechat zabít, než abych se na ni díval, když se ozývalo její zranění. |
| |||
Alastor a ostatní zmínění 6. září Přezdívku? On chce přezdívku? Sama pro sebe se tiše zasměju. Je to naprosto zjevné. Kripl. "Možná ti začnu říkat Alabastr, to zní hodně jako Alastor." Popíchnu ho se širokým úsměvem. Alabastr Kripl. To zní fajnově. Dále už se věnujeme té jeho hře na babiznu nebo jak se to jmenuje. Přesně nevím. Techniky letu mě nikdy nezajímaly. Ráda jsem sledovala Famfrpál, to zajisté, ale o technice jsem toho moc nevěděla. Proč taky? Pro mě byl Famfrpál hlavně o tom odrazit potlouk a to bylo všechno. Vše ostatní za mě vyřešilo mé naprosto úžasné koště, které mi koupil otec. Narozdíl od Alastora jsem si pálku nechala i na rozlet. Člověk nikdy nemůže být dost opatrný. Bylo mi jedno, že mě to nejspíš trochu zpomalí. Soutěživá jsem sice byla, ale přerazit potloukem jsem se nechtěla nechat. Můj pokus o babu byl poměrně zdařilý. Můj vítězný úsměv ale neměl dlouhého trvání. Z druhé strany hřiště jsem sledovala, jak se Alastor rozletěl. S vyvalenýma očima sleduju, jak provede jakousi takousi fintu. Dostal mě. Podcenila jsem ho. Rozhodně je daleko lepší než jsem čekala. Vsadím se, že si to někde přečetl stejně jako ostatní Havraspárští. Zamračila jsem se, přehodila si pálku do druhé ruky a rozletěla jsem za svým přítelem, kterého jsem plácla přes rameno. "Myslím, že to stačí," našpulila jsem lehce rty v nesouhlasném úsměvu. Rozehřátá jsem byla dost. "Přišla jsem si sem DOOPRAVDY zatrénovat. Ty taky, ne?" Mrkla jsem na něj a pevně sevřela pálku v ruce. Naše rozmluva ale neměla dlouhého trvání. Když jsem se rozletěla dolů, ucítila jsem na koštěti lehký tlak. Naštěstí mě to z něho neshodilo. Koutkem oka jsem zahlédla potlouk, který si to mířil na druhou stranu. Prozatím. Kdo to... SAKRA! Ať už je vypustil kdokoliv, byl to idiot. Alastor u sebe ani neměl pálku, takže byl proti nim celkem bezbranný. Rozhodla jsem se výzvě postavit čelem. Jeden z potlouků se zaměřil na Ala, druhý pak na Dominika s Michaelem. Měla jsem nutkání svou pálku hodit Alovi, nakonec jsem si to ale rozmyslela. Byl to dobrý letec a věřila jsem, že stihne doletět k zemi dřív, než ho ten potlouk z koštěte shodí. Když je tak dobrý letec... Rozhodla jsem se raději vyrovnat s potloukem, který mířil na kluky. Rozletěla jsem se jejich směrem co nejrychleji jsem mohla, s pálkou v jedné ruce. "POZOR, POTLOUK!" Stačila jsem jen zavolat, než jsem vlétla před oba zmíněné s napřaženou pálkou. Doufala jsem, že se neozve rameno. Na ošetřovnu jsem fakt nechtěla. Dala jsem do odrazu všechnu svoji zbývající sílu. V duchu jsem proklínala kohokoliv, kdo to vypustil. Určitě to byl někdo z těch retardovanejch havraspárů. To si s Alem vyřídím... Takhle ohrožovat hráče... Odraz mi ale nevyšel úplně tak, jak jsem si představovala. Bylo znát, že jsem měla svaly v rameni a v paži ještě oslabené. Potlouk jsem sice od kluků odrazila, ale bylo to jen tak tak a síla odrazu mi rozvibrovala každičké místo v pravé paži. Tiše jsem zasykla bolestí, která se automaticky ozvala. Naštěstí mi v lameni neluplo jako v předchozích případech, ale bolest jsem cítila i tak. Nemohla jsem riskovat, že z koštěte spadnu. Potřebovala jsem si rameno pořádně rozhýbat, a to ve vzduchu nešlo. Slétla jsem na zem co nejopatrněji to šlo a seskočila jsem bleskově z koštěte. Pálku jsem odhodila na zem a se zaťatými zuby jsem si začala pomalu prohmatávat paži. Nevypadalo to na nic vážného, a tak jsem se ho pokusila alespoň rozpohybovat pomalými kruhy. |
| |||
Před kostelem - pokoj - Velká síň 6. září jenom na konci Cass, Runa, Chris a Sey Když jsem se oddělila od Chris, zamířila jsem rovnou do hradu. Nechtěla jsem ten prsten hledat teď. Propletla jsem se chodbami a zamířila jsem rovnou na kolej. Společenkou jsem pouze prošla a vešla jsem rovnou do pokoje, kde jsem si vzala své kreslířské potřeby a začala jsem si na posteli skicovat. Vše probíhalo v tichosti, i Sisi tiše ležela stočená v klubíčku. Na chvíli za mnou přišla i má mladší sestra Claire, aby se ujistila, že jsem v pořádku. Nejspíš jsem dávala svůj vnitřní boj až příliš najevo. Poseděla se mnou a snažila se mě trochu povzbudit. Někdy později dopoledne jsem se rozhodla, že bych mohla udělat nějaké úkoly. Čím dřív budou hotové, tím více času budu mít na svůj trénink. Se svým ohněm musím začít hezky od začátku. A až se budu cítit zase dostatečně dobře, zajdu za Alacazarem. Ale to asi ještě chvíli zabere. Vzala jsem si tedy všechno potřebné, dala jsem si to do své brašny a vyrazila jsem. Měla jsem ještě v plánu se zastavit pro něco k snědku do Síně, moc jsem totiž neposnídala. Mé kroky se ozývaly prázdnými chodbami. Všichni jsou asi venku, když už je to volno. Nikdo by se přeci nezdržoval tady, v chladných prostorách hradu. Ještě před vstupem do Síně samotné jsem si všimla na nástěnce nabídky od profesora Lupina ohledně soubojů. Zaujalo mě to. Pokud by to bylo ještě navíc k obvyklým hodinám, určitě bych se nezlobila. Praxe v boji je to, co bychom potřebovali, aby se neopakovalo to, kvůli čemu jsme se ráno sešli všichni v kostele. Myslela jsem si, že tady budu sama, ale místo toho jsem zahlédla skupinku mých spolužáků. Na chvíli jsem se úplně zastavila. Váhala jsem. Mám si k nic zkusit sednout? Nebo si mám jen rychle něco sebrat k jídlu a vypadnout do knihovny? Mé tělo však brzy rozhodlo za mě. Vydala jsem se k nim. "Um... Mohla bych si k vám sednout, jestli vám to nevadí?" zeptala jsem se. Nejistota byla z mého hlasu cítit. Mohli by mě klidně odpálkovat, neměla bych jim to za zlé. |
| |||
Jezero -> Velká síň Pondělí, 6. září Týna, Runa, Sey Christininu pomoc se sušením Seye přejdu příjemně překvapeně. Je milá. A sice jí nezištně pomáhal vylovit prsten, nicméně k tomuhle ji nikdo nenutil. Ještě k tomu ji to napadlo první. Trochu zvláštní, mezi zelenými vypadá tak povýšeně, hlavně dnes s Alem. Ale teď? Bez nich vypadá docela… fajn! Můj nápad se ujal. Půjdeme se pěkně zahřát. Christina vypadala snad docela překvapeně, jestli má jít taky? Proč by nemohla? Je slušná, nikoho neuráží slovně ani pohledy, tak proč by ne? Třeba dostaneme po čtyřech letech příležitost se navzájem lépe poznat! Proto na ni povzbudivě kývnu. “Jestli tedy nemáš nic jiného v plánu,“ dodám. Pokud by se totiž nechtěla zahazovat s námi ostatními, nutit ji nebudu. Ale vypadá to, že není proti. Výborně! “Tam určitě,“ souhlasím se Seyem. Sice není v síni během dne tolik občerstvení jako při snídani, obědu, či večeři, ovšem pro naše účely nám to stačit bude. Cesta byla trochu tišší, ale třeba se rozmluvíme. Snad… “Čokoládu, prosím,“ věnuju Seyovi mírný úsměv a nechám se s díky obsloužit. Je to od něj milé. Pomalu upíjím a nechám čokoládu pomalu zahřívat a oslazovat mě a přemýšlím, co dál. “Co říkáte na zrušení školy přes celý týden?“ nadhodím nakonec. Je to takové neutrální téma. A buď se chytne nebo… nebo ne. |
doba vygenerování stránky: 1.0110268592834 sekund