| |||
Dívka na koštěti Famfrpálové hřiště Všichni ti označení zmrdi Nevěděla jsem, proč bych měla Caylovi vysvětlovat, co všechno dokáže moje kabelka. I když je to dost obdivuhodné, neměla jsem důvod to konkrétně zmiňovat před ostatními. Prostě je skvělá. Pořád nechápu, že byla součástí přestrojení mého otce. Asi v ní nosil hodně věcí, jinak by si prostě vykouzlil nějakou obyčejnou, ne? I když nejsme zrovna nějak upjatí na kouzla. Trošku unaveně jsem Caylovi věnovala tázavý pohled. Kdybych to věděla, tak asi nic neřeším, ne? Hodně věcí v mém okolí mne vůbec nezajímalo, takže jsem to možná nějak přehlédla. Chodí? Co? Ona a roztřepené konečky? To může být ze tří důvodů. Deirdre ho z nějakého důvodu může potřebovat. Využít jej. Nebo.. má kvalitní vybavení v kalhotách a moje milá kamarádka již to stihla otestovat. Při té představě mi přeje nepříjemný mráz po zádech. A nebo.. má zase ten svůj sockochtivý syndrom. Je to pomalu jako její koníček. Vždy se jí líbí někdo nemístný. To ať radši spí s Caylem. Chtěla jsem mu na to odpovědět, ale místo toho jsem věnovala Deirdre jeden dlouhý pohled, než jsem se otočila zpět na Cayla. Na čele se mi objevila žílá, která se objevovala vždy, když jsem nad něčím uvažovala. Přišel Richard a přivedl si i Helen. Sjela jsem ho kritickým pohledem alá "to už jsem si dokázala zařídit, ty neschopný idiote". Práci? Aha. Nenapadá mne, co by zrovna teď měl na práci. Nebo bych se měla ptát spíš koho? To už by totiž na odpověď nebylo vůbec tak těžké. Podívala jsem se na Helen a usmála jsem se odlehčeným úsměvem. Ty sis teda vybrala, holka. Přikývla jsem nakonec a poslouchala jsem zase jen Cayla. S mírným znepokojením jsem tiše poslechla to, co řekl a běžela jsem též. Pane bože! To je bahna! Snažila jsem se našlapovat tak, abych nikde neupadla a nedej bože se nezašpinila! Bylo to všude a já si dávala pozor, aby to necákalo. Caylus si na to však vůbec pozor nedává a tak běžím se zřetelným odstupem za ním. Jakmile jsme doběhali, tak jsem se začala pořádně protahovat. Posadila jsem se na koště a vzlétla jsem. Mírně jsem si u toho ještě odfrkla. Dominik učinil nabídku na menší zápas a já nevěděla, jak se ohledně toho cítit. Uh? Bylo mi jedno, jestli budeme zápasit proti těm dvěma. Jsem si jistá, že s Caylem bychom je porazili i kdybych je měla jen zabavit tím, jak okolo nich budu létat. "Co myslíš?" směřovala jsem otázku k němu. To on učí mne a věnuje mi svůj čas, takže jsem nechtěla rozhodovat za něj. Třeba to nebude brát jako dobrý nápad. |
| |||
Kostel => Hřiště => Směr hrad Sedím si to vedle svého milovaného Richarda a nezaujatě poslouchám rozhovor, který vede s Caylusem. Čekáme na zahájení obřadu, i když ve skutečnosti jenom málokdo se sem přišel rozloučit, pro většinu je to jenom povinnost, kterou už chtějí mít z krku. Sama se na chvíli ztratím ve svých myšlenkách, které ani náhodou nepatří zesnulé spolužačce. Místo toho myslím na to, co se stalo včera večer a musím přiznat, že z toho stále nejsem zrovna dvakrát nadšená. Nechávat je tam samotné nebyl dobrý nápad, měla jsem si na to dohlédnout a vyčkat, až domluví a oba se rozejdou svými cestami. Podívám se na Richarda a mile se na něj usměji. Fakt, že se rozhodl se mnou zapříst rozhovor, mě potěšil. Ostatně jako vždycky, když můžu slyšet jeho sametový hlas. Nedávám přitom jemu za vinu, že se poslední dobou tak moc nachází v její přítomnosti. Za všechno mohla Christina, určitě se mi snaží Richarda přebrat! “Nezapsala. Nic mě nezaujalo.“ Pokrčím rameny, alespoň mám víc času pro sebe a hlavně Richarda. Po zkušenostech s Runovou magií už se zrovna dvakrát do žádné práce navíc nehrnu. “Nevím, nezdála se nijak zvlášť otřesená. Ale včera se na večeři tláskala, jako kdyby ji už nikdy neměli pustit k jídlu. Budu si s ní o tom muset promluvit. Nejenom, že by se takhle přecpávat dáma neměla, ale mám podezření, jestli se náhodou nerozhodla zajídat svoje emoce.“ Nechci mít místo sestry selátko. Pomyslím si a návštěvu své sestry si zapíšu na svůj imaginární list povinností, které musím v nejbližší době udělat. Ovšem zájem ze strany Richarda mě příjemně potěší. Potvrdila bych to dalším úsměvem, ale to už začíná sbor zpívat a tak se nějakých veselých projevů zdržím. S nohou přes nohu vzorně sedím na lavici a poslouchám zpěv a následně i proslov Brumbála. Týden volna mi nevadí, i když pro to nevidím nějaké zvláštní důvody. Třeba díky tomu nebude mít Richard tolik prefektských povinností a najdeme si víc času pro sebe. Viděla bych to na nějakou hezkou procházku u jezera. Postavím se společně s ostatními s tím, že se vydám po boku Richarda ven. Jenže v tom jej zastaví Regina a společně s ním i mě. Dřív, než se vůbec zmůžu k nějaké reakci si to lady míří pryč a Richard k Hoochové. Poslušně jej následuji a beze slova čekám, až všechno vyřeší. “Jistě, ráda.“ Jemně se na něj usměji a přikývnu na znak souhlasu. Pro Reginu by mohlo být nepříjemné, pokud by se náhle objevila v nájezdu modrých hlav. Při jeho dodatku mi na rtech vyskočí potěšený úsměv. Když budu moct být o samotě s Richardem, nic jiného mě nezajímá. “To zní kouzelně. Velmi ráda.“ Kdyby mi to etiketa dovolovala, nadšeně si povyskočím. Místo toho si škrobeně z ramene smetu neviditelné smítko prachu a vydám se po jeho boku k hřišti. V hlavě se mi během toho prohání jedna představa za druhou. Dnes byl velmi pěkný den, Richard mi věnoval takové pozornosti, jako už dlouho ne. Při příchodu na hřiště se to už všude hemží lidmi Havraspárskými i Zmijozelskými. Sleduji, jak se mísí a možná mě to i trochu překvapuje. Ovšem nemám moc čas sledovat dění, protože si všimnu, že Richardovi to na tom slunci dneska ohromně sluší. Samozřejmě, vždycky byl takhle hezký, ale jeho profil orámovaný sluncem je prostě k nakousnutí. Dojdu s ním k Regině a poslouchám rozhovor mezi nimi. Zamračím se při zjištění, že se chce můj chlapec věnovat lady osobně. Jak jako mohl být k dispozici?! Rychlým pohledem sjedu hraběnku od hlavy až k patě a analyzuji stupeň ohrožení, který mezi mě a Richarda vnáší. Přimhouřím oči a skousnu si spodní ret. Tedy můj program na dopoledne je jasný, budu vše bedlivě pozorovat z tribun. Slyšelas Regino? Má něco na práci a to jsem já, tak moc nedoufej. Pomyslím s přehnanou dávkou jedovatosti, ovšem jakmile se na mě otočí Richard, jakékoliv projevy nepřátelskosti jsou pryč. Zbude tam jenom sladký úsměv, kterým jej obdaruji. “Pokud na koštěti nesedíš ty, nezajímá mě to.“ Pohladím jej po rameni a pomalým krokem se vydám zpátky do hradu, očekávajíc, že tam teď zamíříme. Nemůžu se zbavit té nedočkavosti, až budu moct být s Richardem o samotě a on se bude věnovat jenom mně. “Celý týden volna, to je spousta času. Nepodnikneme něco?“ S nadějí v hlase na něj pohlédnu. Bylo by fajn, kdyby se uvolil věnovat mi trochu svého drahocenného času a dodal mi trochu pocitu bezpečí. S tím, kolik hladových šelem se kolem něj v poslední době nachází, mě to nutí být neustále v pozoru. |
doba vygenerování stránky: 0.84934186935425 sekund