| |||
Přízemí, před dívčími toaletami --> společenka Na toaletách se chvíli zdržím. Ne, že bych snad trůnila na záchodě, jako tenkrát Rachel s Emily, ale spíš jsem se tak napůl omámeně dlaněma opírala o umyvadlo a zírala na sebe do zrcadla. Neznala jsem se. Ten odraz.. Ta dívka, která se na mě dívala.. To jsem nebyla já. Měla bledý obličej, prázdný výraz a opuchlé oči. Vlasy rozcuchané, pramínky zpřeházené bez ladu a skladu. Teď by o mě skutečně nikdo ani nezakop. Teda.. Až na Kenjiho. Jakmile jsem totiž vyšla z umýváren a pěstí si mnula levé oko, které mě štípalo od slz, kdosi do mě narazil. Trhnu sebou a překvapeně zvednu hlavu vzhůru. ,,Kenji.." Vydechnu překvapeně a úlevně zároveň. Zároveň si všimnu, že chodba se nějak vyprázdnila. Jak dlouho jsem byla na toaletách? Snad už není po večerce.. Ach hrome! Filch! Tolik jsem zabraná do svých obav, že téměř nedávám pozor, co mi Kenji říká. ,,Ale jdi ty prosímtě. Nic se neděje." Uklidním ho a poplácám po rameni, aby si z toho nic nedělal. Taky do mě mohl vrazit Snape. Jen při té myšlence se celá oklepu. Brrr. ,,Cože? Dopis? Kenji to je ... To je krásný!" V očích se mi zalesknou další slzy a přitisknu si pergamen k sobě. Musím párkrát zamrkat, abych slzy z očí vyhnala, ale není to snadné. Je nádherné, jak na Coraline všichni myslí..Škoda jen, že nemůžeme poslat takový dopis i Jackie.. Co asi její rodina? Její pohřeb? Nedovedu si to představit. Ještě jsem nikdy nikoho nepohřbívala.. ,,To je od tebe hrozně milé. Snad se brzy z..kómatu probere a odepíše." Usměju se na něj. Snad si jen bude na nás pamatovat. Uvažoval někdo nad možností, že třeba ztratila paměť? Má otřes mozku, ne? To musí být po úraze hlavy a.. Co když to je tak vážné, že o nás ani nebude vědět? O nás, kouzelnickém světě.. Její rodině.. Stáhne se mi žaludek a o to víc k sobě pergamen tisknu. ,,Všichni od nás jsou ve společence, dám jim to podepsat a zítra ti to předám." Ujistím ho. Jen doufám, že nebudou pod obraz, než příjdu na kolej.. Ostražitě se rozhlédnu kolem sebe. Kdekoliv se tu může potulovat školník, nebo kterýkoliv z profesorů. ,,Měli bychom jít, ať nemáme zbytečné problémy. Tak zítra.. na sboru." Poslední slova spíš spolknu, než vyslovím. Stále jsem měla ohledně zpěvu obavy.. Když jsem scházela schody do suterénu, musela jsem myslet na zítřek. Dokážu usnout? Dokážu vstát? Dokážu vůbec něco zazpívat? Nechci udělat na Jackiným posledním rozloučení ostudu nebo nějak zneuctít její památku. ,,Ehm.." odkašlu si, abych na sebe upoutala pozornost mrzimorských, když se vrátím do společenské místnosti. ,,Kenji bude odesílat zítra Coraline dopis a poprosil mě, abychom se podepsali na tenhle pergamen. Že na ni myslíme." Položím pergamen na stůl a dojdu pro brk. ,,Teda - samozřejmě kdo chce." Upřesním. |
| |||
Nádvoří -> Společenská místnost -> Pokoje Daniel, Janna, Kwang, všichni ve společenské místnosti a nakonec Dragon "Já vim, že za ní šel Christian," odpovím Danovi, příčemž Dragonovo jméno pronesu s jakýmsi syklavým, důrazným a otráveným tónem. To se mě teď právě opravdu pokusil uklidnit? Akorát to ještě zhoršil, vypadá to, jako kdyby jim fandil. Jestli Erika bude někde v pohodě, tak u něj rozhodně ne. Zajímalo by mě, jak se bude tvářit, až toho zmetka dneska potkám. "Kenji se najde, o toho se nebojim," odpovím o něco klidněji, "Vsadim se, že jestli ještě neni ve spolce, tak tam každou chvíli dojde." Trhnutím se však otočím, když za sebou uslyším hlas pana profesora Kwanga. Jindy bych pronesl nějakou poznámku a s chichotem zalezl do hradu, nyní ale jen podrážděně přivřu oči a probodnu ho pohledem skrz na skrz. To musí přijít zrovna teď? Co si myslí, že tu koho kdo přepadne? Ten smrtijed se tu snad zjeví nebo co? Dedukce některých jedinců mě opravdu překvapuje, odevšud slyším rozklepané hlásky studentů, jak brečí a bojí se, že ten smrtijed je snad sežere. Chápu, že to není jen tak někdo, s kým by se člověk přál setkat, ale... Je to asi jako kdyby v televizi vysílali, že z vězení utekl masový vrah a kdejaká bába by se zamkla doma, protože by měla pocit, že stojí právě za jejími dveřmi. Úplný nesmysl. Jen si promnu rukou čelo a zakroutím sklesle hlavou. Dneska asi už nemá cenu se namáhat a někomu něco říkat. Je večerka a já se tedy odeberu do společenské místnosti, ostatně jako každý jiný den. Následuji beze slov svou družinu do hradu s rukama zabořenýma v kapsách. Vlasy mám do jisté míry mokré zvenku a nějaké kraťoučké pramínky mě lechtají na čele, prohrábnu si je tedy a nechám je tak, jak jsou. Celou cestu do společenky se neobtěžuji na nikoho mluvit. Nálada mě z jakéhosi důvodu naprosto opustila a kdybych musel něco říct, jistě by to nebylo nic hezkého. Ačkoliv už mě někteří znají a vědí, jak se běžně chovám v takových chvílích, tak i přes to je mi to pak kolikrát líto, když to přeženu. A častokrát to doopravdy dost přeženu. Jakmile vejdeme do naší společenské místnosti, ihned se po ní letmo rozhlédnu, jestli neuvidím alespoň jednoho z nich - Eriku nebo Dragona. K mé smůle zjišťuji, že zde ani jeden není. Ostatní přítomné ve společence si dovolím dosti okatě přehlédnout, snad nad nimi i nepoznatelně protočit oči. Ani Nina, ani Noemi mě teď absolutně nezajímají, co by taky měly. Beztak se určitě nechtějí obtěžovat třeba na mě jen promluvit. Ale ať si nemluví, však já si na ně taky mluvit nebudu. Nemám potřebu. Chvilku přemýšlím, jestli jen nezajít nakouknout k holkám do ložnice, zda-li tam Erika není. Ten nápad ale nakonec zahodím s tím, že ji stoprocentně uvidím zítra, kromě toho asi nejsem v nejlepším stavu na nějaké promluvy. Rozhodnu se, že bude asi úplně nejlepší, když se odeberu na pokoj. Ne spát, ale jen tak se někam uklidit a v klidu si třeba něco přečíst nebo nakreslit. U takových činností se kolikrát dost odreaguji a za chvíli jsem opět v normálu, plný chutí do zjišťování dalších drbů a dělání všelijakých neplech. "Kdyžtak budu v pokoji," pronesu po chvíli k Danovi. Poté se otočím na Jannu a aspoň se o nějaký ten drobný úsměv pokusím. "A tobě dobrou noc, uvidíme se zejtra." K nikomu jinému se nevyjadřuji, otočím se a vydám se směrem do chlapeckých pokojů. Cestou přemýšlím, jakou aktivitou se zabavím. Mohl bych si vytáhnout ty své mandaly, které jsem si vzal s sebou. Totiž, baví mě i vybarvovat různé obrázky, ale spíše ty abstraktní, než třeba domeček nebo autíčko. Třeba hrozně zbožňuji antistresové omalovánky, u kterých se vždy pořádně soustředím a nakonec úplně zapomenu na cokoliv, co by mě tížilo. Nebo bych měl zkusit zase nějaké skládačky? Stejně jako omalovánky mám rád i origami, které už mi sice tolik nejde, ale i přes to mě baví. Nad tím ale jen mávnu rukou a rozhodnu se, že s origami počkám na Kenjiho, ten by se určitě rád přidal. Jak se tak snažím za každou cenu myslet na nesmysly, po vstupu do pokojů se mi zatemní před očima. Na své posteli si totiž nehoví nikdo jiný, než můj po dnešku nejoblíbenější spolukolejník Dragon. A aby toho nebylo málo, tak si na klíně drží tu svou odpornou, chlupatou, rezavou bestii. A já hlupák si myslel, že se na pokoji uklidním, to určitě! Akorát mě tu ten zmetek hodlá provokovat. Můj obličej se div nezlomí samým zamračením. Jsem tak zamračený, že mám obočí stažené téměř k nosu. Zatímco vraždím Christiana pohledem, pomaličkými krůčky přicházím ke své posteli. "Čau Dragone", syknu vcelku důrazně. "Doufám, že sem nijak nepřerušil siestu s tou tvojí... kočkou." Normálně bych řekl "ohavou" nebo "nechutností", ale tentokrát řeknu s neskrývanou ironií v hlase "kočkou", což snad pro některé může být ještě více urážející. Hezky pomalu se usadím k sobě na postel a zkřížím ruce na prsou. "Tak jak se má Erika?" zeptám se ho jedovatě. |
| |||
Zpět do společenké místnosti Nikdo konkrétní, kdo chce ve spol. místnosti Knížku jsem zabouchla a schovala do svetru. I když bylo krásně, tak jsem občas trpěla zimhouřivostí, to se ale občas stává. Ještě jsem chvíli seděla a koukala na okolní krajinu a hřál mě pocit, že mohu být zde. Nechci nic tedy říkat proti Krásnohůlách, ale zde jsem se našla. Zvedla jsem se ze země a vydala se do hradu, už je jistě pozdě, na to abych se courala po chodbách natož venku, ale nebyla sem jediná. Když jsem šla po nádvoří, zrovna tam byl prof. Kwang, který naháněl už opozdilce zpět do školy. Jeho slova mířila i na můj účet a tak jsem jen přikývla, aby věděl, že jsem to pochopila. Nějak se mi nechtělo ještě jít do společenky, ale dlouho tady bloumat nemohu, jen tak by mi to asi neprošlo. Určitě tu někde slídí ta hnusná kočka. Potkat jí po tmě, asi se jí aj leknu, je jak z hororu, jako její majitel. Jdu směrem schody, když v tom zaslechnu mňaučení, ohlédnu se za sebe, zda jsem nebyla odhalena, ale naštěstí ne. Asi načapala jinou hříšnou dušičku. Pousmála sem se nad tím a vyrazila rychlím krokem “domů”. Došla jsem k našemu vchodu, ale jak jsem tam stála, nemohla jsem si vzpomenout na odpověď. Po pár minutách, mi to ale do cvaklo, nad svou blbostí, jsem zavrtěla hlavou. Vklouzla jsem do místnosti za ostatníma. Zde už to jelo na plné obrátky, naštěstí nejsou tu skupinky, jak bývá na jiných školách. Tady jsem jako jedna velká rodina. Ale i v rodinách jsou černé ovečky, třeba se tu taky jedna najde. Šla jsem rovnou ke krbu, kde jsem si sedla před něj a zahřívala se. I když venku není zima, mě prostě byla. Pustila sem fretku ven, aby šla do pokoje, nebo si jen tak šmejdit, lidem neubližuje, tak je to v pořádku. |
doba vygenerování stránky: 0.90851712226868 sekund