| |||
Před hradem -> Mrzimorská společenka Izabell, ti, co jsou ve společence Vyslechl jsem si Izabelliny důvody, proč se (ne)rozhodla přesoupit do Bradavic. "No jo, tak snad to tady bude lepší." usmál jsem se. "Já jsem z Nového Zélandu, rodiče se přestěhovali kvůli práci, dá se říct. Ze začátku to byl nezvyk, ale postupem času se mi tu líbí víc a víc." Ještě chvíli jsme se procházeli a pak jsem si uvědomil, že už bude asi dost hodin a měli bychom se vydat do hradu. "Asi bych měl jít k sobě ještě něco zařídit," řekl jsem a vydal jsem se cestou k hradu. "No, rád jsem tě poznal a určitě se ještě někdy potkáme. Tak přeji pěkný večer a zítra ráno se uvidíme v kostele. Dobrou noc." pozdravil jsem a vydal se do společenské místnosti. Ve společence jsou všichni spolužáci, takže je pozdravím: "Ahoj všichni..." a sednu si na nějaké volné místo a čekám, jestli se mého pozdravu někdo chytne, abych mohl započít konverzaci. |
| |||
Hlavní síň, venek-Promiň, trochu jsem se zapomněla, ala jsem moc zamyšlená Seymour Pomalu sem se vydala ven, kde se konečně pořádně mohu nadechnout. Chtěla bych tedy úplně z Bradavic a být chvíli tak nějak trochu volná, ale tohle není možné to vím, aspoň né zatím. Podívám se na Seymoura, který se mě ptá proč jsem odešla, na to jsem se zaculila sama spíše pro sebe nad představou co jsem tam dělala a pak šla pozpátku, abych na něj viděla. Je fajn, to je aspoň nějaká malá zábava mezi učením a podobně. ” Já proč jsem odešla? Mno tak nějak jsem neměla navybranou, buď tohle nebo konec škol ve světě kouzel. Prý jsem byla moc divoká na madam Maxi a tak se domluvila s ředitelem, abych přešla sem. Prý mě tu zkrotí, ale při tom jsem hodné děvče, opravdu. Jen sem si nerozuměla s holkama z Krásnohůrek, jsou moc, jak bych to řekla, prostě jiné. Uťáplé, slušné a předvídatelné.” Ušklíbla jsem se a zařadila se opět tak nějak normálně, abych nikde s mou šikovností, bych někde zhučela, naštěstí na koštěti mi to jde lépe. Když se mě zeptá, kam bychom mohli jít, zamířím na velký most, tam moc lidí není a je tam krásný výhled. ”Nevím, kam chceš. Jsem ráda, že jsem vůbec venku. Mám ráda školu, ale venek je venek. těším se snad bude výuka i venku. Aby člověk větral hlavu. A co ty? odkud jsi? Říkal si, žes taky přestoupil.” Dívám se kolem, mám to tu i za tak krátkou dobu ráda. |
| |||
KabinetOgata Kenji, EttarielUž se pomalu chystám přestat čekat, když v tom se ozve zaklepání na mé dveře. ,,Vstupte!“, křiknu ke dveřím a když si všimnu, že je tam pan Ogata sám, tvář se mi zkřiví v zamračené grimase. Navíc je celý promáčený, to bude mít zase Filch řečí. Mávnu hůlkou a pan Ogata je zase suchý, včetně místa pod ním. Poté ho provrtám pohledem. ,,Jdete pozdě, a ještě k tomu sám? Hmmm, jestli vás váš kolega posílá na omluvu samotného, považuji to za opravdovou drzost. Nebo snad nevíte, kde je?“ Čekal jsem něco podobného, ale přeci bych je nemohl nechat odejít jen tak. Nabádání kolegů ke schovívavosti mě sice donutilo zmírnit, ale vztek, že se nepřišli omluvit spolu, že na to dnes nemají, je opravdu veliký. ,,Vidím, že nejste ve stavu, kdy byste byl schopen tento úkol přežít. Takže zítra po večeři, a tím myslím IHNED po večeři. A nebudete jí protahovat. Prostě se najíte a budete stepovat u mě v kabinetě nejpozději v sedm. Vyřiďte to prosím vašemu spoluhříšníkovi. A teď běžte, než si to rozmyslím a nechám vás zaživa sežrat akromantulí.“ S těmito slovy se s panem Ogata „rozloučím“ a poté se opět věnuji přemýšlení v klidu a samotě. V tom si uvědomím, že se mé plány na zítra trochu změnili. Vezmu pergamen a napíši na něj vzkaz pro Ettariel: Drahá kolegyně, omlouvám se, že jsem Vás mystifikoval, ale zítra zjevně došlo ke kolizi v mém časovém plánu. Proto se pro zásoby vydám již brzy ráno sám. S pozdravem Severus Snape Poté mávnu nad dopisem hůlkou a ten se rozletí, procpe se podedveřmi a vyletí dál, do kabinetu slečny Renoire |
| |||
Velká síň --> před velkou síníCass, Dominik, okrajově Noelle, Morgana, Runa, čekání na DeeCestou do síně míjím Morganu a Noelle, která se na mě nějak divně, zkoumavě podívala. Mám snad něco s obličejem? Na můj zamyšlený výraz si přeci musela za ty roky zvyknout. Nebo se tvářím nějak jinak? Nevadí. Postupně se celá Velká síň odsouvá pryč. Jít se ještě cpát? To snad nemyslí vážně. Nechápu, kolik toho ta holka sní, a jak může být tak vychrtlá. Upřímně bych nechtěl mít takový metabolismus, to by na mě to ranní cvičení nebylo vidět už vůbec. Podívám se na Dominika s přesně tím výrazem: myslíš si to samé, co já? ,,Dovečeřeli jsme před hodinou Cass, neříkej mi, že se chceš ještě dojídat. Navíc chci ještě před večerkou na chvilku zmizet. Stavil jsem se jen pro pití a říct Vám o tom famrpálu. Uvidíme se po desáté, jestli nebudeš ještě spát.“ Povím Cass a naliji si ještě džus. Na poznámku o zavření síně kývnu a vyklopím do sebe to pití. ,,Jinak Dominuku, ještě k tomu, co jsme probírali před večeří. Myslím, že se prostě nechám překvapit. Teď jsem myslel teda ty holky, ne famfrpál. Tam doufám, že budeme hrát více méně na jistotu.“ Zasměji se a spolu s kolegy opustím velkou síň, ještě než se zavře. ,,No nic, zase se rozloučíme. Tak když tak po večerce ve společence… Jestli budete chtít ponocovat.” Poté se vydám na druhou stranu, co oni a zmizím za rohem. Chvilku čekám a poté se vrátím před velkou síň, kde se mám setkat s Dee. Jsem zvědavý, jestli se vůbec dočkám. Zněla, že toho má dneska hodně věcí na práci, tak jsem zvědav, jestli to do večerky vůbec stihne. Kouknu na hodinky a už je pět minut po deváté. Nepočkat, to bych se ukázal jako pěkný vůl. Ale co bych dal za to, abych konečně pochopil ta vyvolávací kouzla a pokročil v nich. Vyčarovat si teď křeslo, to by se mi líbilo. Místo toho si sednu na zem, kterou Depulsem v rámci praxe vyčistím. Rohle už mi doopravdy začíná jít. Poté, co si sednu a pomocí Flagrate začnu ve vzduchu kreslit různé tvary. Bez vyslovení zaklínadla to chvilku trvá, než se to povede správně, ale co, mám čas. Jsem zvědavý čím dál tím víc. Ne jen, jestli přijde, ale už i na to, co se bude dít dál. Dee se mi líbí čím dál, tím víc. Je to tak zvláštní, tak jiné, než s mojí bývalou přítelkyní. A přestávám si myslet, že je to jen díky tomu, že je Dee čarodějka. Jako by její zvláštní smysl pro humor a ona lehká zlomyslnost, na kterou mne všichni upozorňují, kterou považuji spíš jako druh uličnického humoru, měly na mojí osobu zvláštní vliv. Připomíná mi to mě samé v minulé partě. Nebylo tam nikdy nic zlého a všichni to chápali. Zde všem chování většiny zmijozelských připadá zlé. Ano, někteří jsou dle mého názoru již za čárou, ale u Dee si to nemyslím. Snad mě můj odhad v tomto případě neklame jen proto, že se mi líbí. |
| |||
Velká síň --> Nádvoří hodinové věže Noelle + ostatní u havraspárského stolu Po mém návrhu na společnou procházku, abychom ještě na chvilku unikly zničující atmosféře v naší společenské místnosti, se rozhlédnu a vidím, jak se ze Síně už vytrácejí poslední studenti. Vzhledem k současné situaci a pocit strachu, který mě svírá, si ani nevšimnu, že se vytrácejí většinou v párech. Než se stihnu obrátit zpět k našemu stolu, už se zvedá Runa a odbíhá ven ze Síně. Nejradši bych udělala to samé... V tom ucítím na rameni ruku a otočím se na No. Vděčně se na ní usměju a vzhledem k tomu, že ani Cass se k nám nechce přidat na procházku, už není důvod tu dál zůstávat. Ještě nikdy jsem se snad tolik netěšila na to vyjít ven z Velké síně. Většinou jsem se spíš nemohla dočkat toho, až budu uvnitř. "Jdeme." pokývnu hlavou a zvednu se společně s No. Se smutným úsměvem zamávám zbytku u havraspárského stolu a vyrazím ven ze Síně. Když vycházíme ze Síně, ještě nemám úplnou představu, kam vlastně chci zamířit, ale moje nohy se samy od sebe stočí směrem k nádvoří hodinové věže. Cestou tam nemluvím a užívám si ticha a klidu, které jsem ve Velké síni postrádala. Čím víc se od ní vzdalujeme, tím se mi lépe dýchá. Když dorazíme na nádvoří, opřu se o stěnu a zhluboka se nadechnu. "To je lepší. Já..." nedořeknu, protože netuším, co bych vlastně měla říct. Co bych vlastně mohla vůbec říct. V takovéhle situaci se zdá, jako by slova neměla žádnou váhu. |
| |||
Chodby Runa "To fakt nechceš," zakroutím hlavou, když už se mi to hihňání konečně podaří dostat pod kontrolu. "Sem to vyprávěl minule známejm, a oni jen 'Hm, to budeš po ní'. Ještě to by mi scházelo. Ale tak zas dobrý, že sou naši trošku originální, no," pokusím se o záchranu situace, nicméně příliš vážně to neberu a nijak to nehrotím. Poté souhlasně kývnu na její návrh a zamířím pomalinku ke schodům. "Nebo snad u vás je taky nějakej takovej unikát?" zeptám se po chvíli z ničeho nic. "Víš co myslim jako ne, třeba nějakou kouzelnou babču nebo tak. I když pochybuju, že někde bude kouzelnější, než u nás." Slovo "kouzelnější" dám rukama do uvozovek, abych ukázal, že váhu toho slova neberu v tomto případě příliš vážně. "No hele," rozmáchnu se zničehonic rukama kolem sebe, "Už ti někdo říkal tu nechutnou zprávu? Jestli ne, tak to si poslechni, je to fakt šíleně divný." Došlo mi, že jí jsem snad ještě nevyprávěl o tom, co jsem učinil za strašlivý objev. "Sme takhle šli s Filchem ne, já a Sinestra a ještě někdo, už si nevzpomínam kdo." Přitom si moc dobře vzpomínám, kdo to byl. "Takhle deme teda po chodbě ne, protože náš Filch načapal po večerce na chodbách nebo co, no to je jedno, ale teď to nehlavnější," nasadím ten nejhrůzostrašnější výraz, který dovedu, "Sme šli okolo ňáký komory ne, a z tý se úplně ozývalo vzdychání a takovýhle věci ne, a teď on že se tam podívá, a teď otevřel ty dveře ne.. Tyvole to mi ani neuvěříš," rozpovídám se najednou tolik, že mi unikají i jazykové prostředky, které běžně užívám, ale v určitých chvílích se je snažím omezovat. "Von otevřel ty dveře a tam Rebecca a tyvole Wolfram, no neuhodneš co tam dělali." |
| |||
Nádvoří-> chodba Ryan a ostatní Dívám se na něj a mám co dělat, abych se nerozesmála nahlas. Jo nikdo mne nedokáže tak naštvat nebo rozesmát jako Ryan. V duchu počítám kolikrát jsem ho chtěla poslat na nejhorší místa na světě, za to že mi řekl pravým jménem. No nedopočítala jsem se. Je mi s ním dobře, protože je upovídaný a já ho ráda poslouchám. Po vyprávění o telefonátu moderátorce se opravdu hlasitě začnu smát až mi tečou slzy. Tohle může vymyslet jen on. Hřbetem ruky si utřu slzy. Bolí mě čelisti od toho jak se nepřestávám smát. Můj smích není nepříjemný pro uši, i můj hlas je příjemně položený, není moc vysoký, pisklavý ani hluboký znící, jako kdybych byla v sudu. Nesnažím se mluvit příliš hlasitě, proto musí ostatní poslouchat to co říkám, protože bytostně nesnáším, když se musím opakovat. Nevím čemu se směju víc, jestli jeho vyprávění nebo tomu jak se směje. Snažím se na pár vteřin udržet vážnou tvář, ale po chvilce zase vybuchnu smíchy. " No.." snažím se ze sebe dostat jednu větu, ale přes smích to nejde. " Jednou, mi to budeš muset povyprávět." Vychrlím ze sebe na jeden zátah. " Můžeme se ještě posadit na schody a povídat si. Jestli chceš?" Ohrnu spodní ret a usměju se. |
doba vygenerování stránky: 0.96275305747986 sekund