| |||
Společenka Cítila jsem jemný dotek na ramenou a bratrův hlas. Na nic jsem nečekala a pevně se k němu přitiskla, nechajíc slzám volný průchod. Nedokázala jsem tomu věřit. Jaká lidská zrůda může zavraždit mladou holku? Jak někdo někoho vůbec může zavraždit? Já jsem nebyla schopna ublížit pomalu ani mouše. Zničeně mu vzlykám na ramenu, nechávajíc mu mokré otisky od ubrečených tváří na tričku. ,,Ch-chudák Jackie!" Vzlykám a snažím se popadnout dech. Ani si nevšimnu, že mi pomáhá na nohy. Skoro nevnímám dění kolem. Až když stojím na nohou, si trochu promnu oči, abych z nich vyhnala přebytečné slzy. Měla jsem tvář celou opuchlou, oči černé od řasenky, která zanechávala ve stékajících kapkách stopy i na tváři. Vypadala jsem zkrátka hrozně. To už mě ale objal i Lucca. Vděčně ho obejmu taky a ochranitelsky k sobě přitisknu. Nechci ani pomyslet na to, že by to třeba byl on! Že by.. že by ležel v nemocnici místo Coraline. Pohladím ho po vlasech a velice slabě se usměju, když začne broukat moc hezkou melodii. Bohužel slovům nerozumím, ale i tak je to chtě nechtě uklidňující. Jako tělo bez duše pochoduji za ním a Fabianem, který nám razil cestu hlavní místností i po chodbách. Naštěstí mrzimorský suterén nebyl od hlavní síně daleko, takže na schodech dolů byl poměrně klid. Celou dobu jsme šli mlčky, až ve společence se Lucinka rozmluvil. Bolestně si sednu do jednoho z gaučů, předkloním se a chytím se za tváře, které od pláče jen hořely. Acai sedící u krbu vůbec nezaregistruji. Mlčky Lucku poslouchám a během toho se za krátkého popotáhnutí natáhnu pro kapesníky, které nějaká dobrá duše nechala na stole. Jeden z nich vytáhnu a hlasitě zatroubím. ,,Jakože.. Jakože máme na Jackie zapomenout?" vytřeštím oči. ,,A.. A na Coraline?" S Jackie jsem nestrávila tolik času, ale Coraline? S kterou jsem od první třídy na koleji? Na pokoji? Na tu, kterou jsem tolikrát tahala za nohu z postele nebo ji večer přikrývala, když jsem ji našla odkopanou. ,,To nedokážu." Zavrtím hlavou a upřu na oba ubrečené oči. ,,A to mám zítra zpívat v kostele." uchechtnu se tak nějak ironicky. ,,Koho by kdy napadlo, že budu zpívat na pohřbu své spolužačky.." povzdychnu si tiše. Slzy už trochu ustupovaly a i tep se mi zklidnil. Dnes bylo breku víc než dost. Mlčet se mi nechtělo a bavit se o tom hrozném neštěstí taky ne. Akorát bych zase já, nebo Lucca brečel. ,,To teda nevím, jak přežijeme zítřejší výuku. Snad po nás nebudou chtít moc soustředění po tom, co nám tohle řekli." zamumlám. ,,Možná by to mohlo zítra odpadnout." dodám s nadějí v hlase. Nechtěla jsem se ulít z vyučování. Nikdy bych nešla ani za školu! Ale představa, že bych měla dávat pozor a snažit se získat nějaké body pro naši kolej po tomhle všem je .. je nereálná. Zahodím posmrkaný kapesník do koše a dojdu ke stolku, který byl hned vedle krbu pro čaj. Až teď si všimnu, že u krbu sedí známá postava. Acai. Skoro jakobych zapomněla vše, co se mezi námi pár hodin nazpět odehrálo, si vezmu plnou konvici a jen se na ni podívám. Pak se otočím ke klukům. ,,Dáte si někdo taky? Je tady meduňkový. Snad nám pomůže usnout." zeptám se všech tří, přičemž sobě naliju do jednoho z šálků. |
| |||
Veľká sieň Alastor, Runa, Cass, Noelle, Morgana "Viem, čo tým myslíš, Al." Odpoviem mu na jeho reakciu na moju kritiku na Deidre. Viem, to, pretože aj ja som zaľúbený. Pretože presne to som videl na Denise, keď som ju prvýkrát zbadal. Ten jej hravý úsmev, ktorý mi venovala. Okamžite som vedel, že ju chcem a to nie len kvôli jej povrchnej kráse. Denisa je mukelka. Krásna, momentálne ryšavá, mukelka. Nanešťastie, vôbec nevie kto naozaj som. Myslí si, že som práve odcestoval na Erazmus do Anglicka. V Anglicku som, avšak na škole, o ktorej by sa jej ani nesnívalo. Spoznal som ju, keď som bol minule doma na prázdninách. Stretli sme sa aj cez leto a hneď sme sa do seba zaľúbili. Teraz je na rade otázka, či nám to vydrží aj na diaľku. Čo je však oveľa väčšia otázka je, čo povie, keď jej raz prezradím, čo som zač. Bude sa ma báť? Zmením sa v jej očiach? Zaženiem myšlienky a usmejem sa na Ala. "Počúvaj srdce. Ak je to tá pravá, spoznáš to. Len bacha, aby si sa nepopálil." Zasmejem sa a priateľsky ho potľapkám po pleci. "Ó, v žiadnom prípade ti nič nezakazujem. Koľkokrát mám ja chuť niekomu vraziť. Prosím, upozornite ma, ak budem ja chcieť nabudúce niekoho zhodiť z metly. Pokojne mi vlepte facku." Keď Al, znovu spomenie Slizolinčanov, zamyslím sa. "Ozaj, vôbec by som sa nečudoval, keby v tom pokračovali. Možno to neostane pri rečiach. Pokiaľ budeš mať pocit, že ideš do pasce, daj vedieť, pridám sa, nech je to férovejšie." Zatočím svojim prútikom v ruke a sfúknem ho, akoby to bol revolver. To však akurát vstane profesorka McGonagallová, aby uviedla riaditeľovu reč. Hneď sa mi nepáči ako sa tvári. Jeho tvár vyzerala ustarane. Chýbali mu tie iskričky v očiach, ktoré ten šibal vždy mal. Chystá sa hovoriť o niečom vážnom. Prehltnem, pretože tuším, o čo pôjde. Dúfam, však, že sa mýlim, pretože to by znamenalo, že tie reči v Dennom Veštcovi boli pravdivé a umrela nám spolužiačka. Prebehne mi mráz po chrbte, keď si spomeniem, ako Kayla nedávno spomínala, že tu nie je Johanka, doterajšia prefektka. Brumbál sa nadýchol. A spustil. Počúval som so zvrašteným čelom. Takže je to pravda.... Odľahlo mi však, že to nie je Johanka, i keď som okamžite pocítil pocit viny a pozrel sa smerom k našim chrabromilským spolužiakom. Jacqueline som veľmi neregistroval, ale bola to sympaťáčka. Preto skloním hlavu a postavím sa mlčky v minúte ticha. V tom ale pocítim na svojich nohách vlhko. Nie, nepomočil som sa. To sa len Noelle podarilo vyliať džús. "To nič." Pokúsim sa o úsmev, ale nepodarí sa mi to. Vďaka novej správe mi búši srdce a mám v sucho v ústach. Noelle to znášala, trochu horšie. Chytil som ju za ruku. "To bude dobré." Hovorím jej, i keď si tým vôbec nie som istý. Fakt neviem, čo povedať. Na slobodu sa dostal smrťožrút a zabil nevinnú študentku a ďalšej ublížil. Čo robí ministerstvo? Nechce sa mi veriť, že hlúpy smrťožrút prebehol cez rozum našim najlepším čarodejníkom. Noelle nebola jediná, ktorú to až tak vzalo, podobne na tom boli asi všetky baby. Presne na ne apelovala Morgana s návrhom. Aj keď som mal dlhé vlasy, nemiešal som sa im do toho a radšej som sa natiahol po vode, pretože sucho v hrdle bolo neznesiteľné. |
| |||
Hlavní síň -> KoupelnyKenji Při Brumbálových slovech se mi postupně začala vytrácet spokojenost, kterou jsem cítila, když jsem byla s přáteli. Dnes se musíme vyrovnat se strašlivou ztrátou... tyto slova mi v hlavě budou znít ještě hodně dlouho. Jackie? Jak, co, proč? Měla jsem tolik otázek. Do očí mi vhrkly slzy. Proč ona? Sice jsem se s ní nebavila zase tak moc, ale byla z mojí koleje, vždycky byla ochotná pomoct... A teď je... mrtvá? Jak si může ministerstvo dovolit, aby jim po Londýně pobíhal smrtijed a vraždil studentky? A chudák Cor. Musela u toho být, všechno to vidět. Doufala jsem jen, že Jackie neměla bolesti, když ji ten smrtijed tak chladnokrevně zavraždil. Chtěla bych za Cor zajít, co nejdřív to bude možné. Po tváři mi stekla slza, když jsem vstávala, abych uctila památku Jackie. Rychle jsem ji utřela. Nemohla jsem si dovolit brečet. Musela jsem být silná, kvůli Jackie a Cor. Byly vždycky silné. Sotva jsem se udržela na nohách. Pohlédla jsem na své spolusedící. Byli na tom podobně. Po chvíli naprostého ticha, které mi začínalo lézt na mozek, protože jsem mohla nechat proudit své myšlenky se všichni mohli posadit. Kenji vyběhl pryč z místnosti. Já jen chvíli seděla a koukala do prázdna. Ruce se mi třásly. Nevěděla jsem, co dělat. Opravdu se mi chtělo brečet, ale ne před všemi tady. Postřehla jsem, že k našemu stolu přišla Barbara. Věnovala jsem jí vděčný pohled, ale pak jsem už vyrazila pryč. Chtěla jsem někam, kde bych byla sama. Napadlo mě, že bych mohla jít do koupelny, kde by teď nikdo moc nemusel být. Tam jsem stihla dojít ještě celkem v klidu, i když, kdyby mě někdo viděl, tak by si myslel, že jsem zombie, protože jsem tak chodila a nejspíš i vypadala, ale kousek před nimi se z mých očí spustil proud slz, který bych nezastavila ani, kdybych chtěla. Vešla jsem dovnitř, ale hned jsem postřehla, že tam někdo je. Otřela jsem si vlhké tváře, ale ne že by to zrovna nějak moc pomohlo. Ve sprše stál Kenji, naštěstí oblečený, a vypadal ještě hůř než já. Počkat... Kenji? Moment, tohle asi nebudou dívčí umývárny. "P-promiň, já vážně právě vešla do klučičích sprch?" vykoktala jsem ze sebe, zatímco jsem se snažila, aby mě neviděl brečet. Po chvíli jsem si ale uvědomila, že jsem hrozně sobecká. Vždyť on byl na tom hůř než já a já myslela jen na to, aby mě neviděl brečet. "Ehm..." Nevěděla jsem, co pořádně říct. Už i kvůli tomu, že jsem nebyla v dívčích sprchách, ale stejně tu nikdo nebyl kromě něj, takže jsem přišla blíž k němu. Po chvíli jsem se posadila na zem a opřela jsem se o zeď. "Já, nevím moc, co mám říct, protože... kdykoliv nám v rodině někdo umřel, tak mě rodiče neutěšovali... museli jsme být prostě perfektní, matka říkala, že si musím zachovat klidnou tvář. Takže nevím, jak mám někoho utěšit..." Bože, proč tohle říkám? Takové hlouposti. "Promiň, mluvím hlouposti..." zamumlala jsem a raději jsem už nemluvila. Nepotřeboval slyšet ještě moje kecy k tomu všemu. |
| |||
Velká síň -> ošetřovna -> skleníky Rosalie “Kdo ví… ale studenti umí být škodolibí, raději to nechci riskovat. Člověk jednou špatně šlápne a bude to mít po zbytek života na talíři. Ale to se stejně dřív nebo později stane. Ale nemusím být za hysterku, co má strach z pavouků,“ povzdechnu si. Na druhou stranu… to o sobě vím a prostě to tak je. Kdo ví, co přijde místo toho. Ale snad ne další mandelinka! “Asi mi úplně u všeho nevěřili,“ přiznám pobaveně. “Ale to bude těmi prázdninami,“ dodám přesvědčeně. “A nakonec to dali společnými silami dohromady. Nebo to bylo víkendem, nechtělo se jim přemýšlet,“ napadne mě. Přesně tak… Rhiannon Reecovi pomůže. Promluví si, uleví se mu a brzy se vrátí mezi ostatní. Ten zapalovač tu už není, tak se snad nemá čeho bát! Alespoň tady mezi svými… ne jako jiní. Ach jo… taková škoda mladého života… snad se z toho Coraline dostane. Snad… snad jí neudělal nic, díky čemu si ponese nějaké trvalé následky… snad bude brzy zpátky… Zdá se, že se Ros návrh zamlouvá. Alespoň doufám, měly bychom přijít na jiné myšlenky. A nerada bych, aby se do něčeho nutila. Ale kdo by odolal čokoládě! “Za Snapem? Tak ho pozdravuj,“ řeknu v žertu. Až pozdě mi dojde, že Ros, taková nevinná dušička, by ten žert nemusela pochopit a opravdu to lektvarovému mistrovi vyřídit. No… ale jsou horší věci! Nakonec nad tím mávnu rukou, vyprovodím kolegyni pohledem a ještě pár minutek posedím u hrnku s čajem. Pak se pomalu zvednu a zamířím si to k sobě na ošetřovnu. Kdo ví, jak dlouho tam bylinkářka bude, takže žádný spěch. V klidu můžu zkontrolovat Reece, připravit mu další várku bylinkového čaje a jít pro všechna semínka. Je jich docela dost… ale i tak může naše úsilí skončit nezdarem. Nicméně máme alespoň hodně pokusů! Ještě vyhrabu bonboniéru s nakládanými třešinkami a pár máslových sušenek a vydám se do skleníků. Zaklepu a opatrně vejdu. “Ros? Už jsem tu… tady to voní!“ poznám hned jasmín a ve tváři se mi objeví spokojený úsměv. “Přinesla jsem tedy nějaké to sladké,“ podám jí sušenky a bonboniéru. “A tady jsou slibovaná semínka!“ postavím na stolek dřevěnou krabičku. |
doba vygenerování stránky: 0.75570487976074 sekund