| |||
Velká síň Havraspárský stůl - Alík Abych já dávala někomu rady ohledně vztahů, to není dobrý nápad. To jsem věděla rovnou, ale mělo se mi to potvrdit ještě víc. Al totiž šel moji úžasnou radu ihned zkusit! A přede všemi! On se zbláznil! On se opravdu zbláznil, vždyť tam jsou všichni zmijozelští! Ti ho rozcupují! Nejradši bych někam zdrhla. Nebo se schovala pod stůl jako u snídaně Kayla. Tohle nechci vidět… tohle opravdu nechci vidět! S lehce strnulým výrazem zírám k zelenému stolu. Jak předává Dee básničku… ach jo, to neměl dělat… ne přede všemi! Kdyby byla sama, jistě by to dopadlo lépe. Nebo bych tomu aspoň chtěla věřit. Ale takhle? Jen letmo vnímám, jak k nám přisedá Dominik. Upřímně, naprosto jsem přehlédla večeři. Mám takový hlad, ale než si všimnu té vší zeleniny a masa, asi to ještě chvíli potrvá. Neskutečně se mi uleví, když Al dosedne zpátky mezi nás. Takže to přežil! Sáhnu po dýňovém džusu a vypiju celou sklenici najednou. “Já to nemyslela tak, že to máš provést hned!“ nakloním se k Alovi. “A ne přede-“ zarazím se a ztichnu. Dee mu básničku vrazila do ruky a ať ji přečte Christině. To si neuvědomuje, že… Na druhou stranu, jak tak slyším její názor na poezii… je dobře, že si Al nevybral právě ji. To jsem tak divná, když mi to přijde hezké? A pak se ozval Caylus. Ruce se mi sevřely v pěsti a já v nich ucítila imaginární famfrpálovou odrážečskou pálku. To nutkání bylo tak silné! Když se spolužák vrátí zpátky už definitivně, povzdechnu si. “Nic si z toho nedělej, už to stejně nemůžeš vzít zpátky. Ale můžeme pořádně trénovat toho odrážeče a vrátíme jim to na hřišti, co ty na to? Tam to bude naprosto legální a bez postihu. Rozcupujeme je na kousky!“ urvu si rozhodnutě stehno z kuřete a zakousnu se do něj. Už se těším na zápas! Pěkně si to celé natrénujeme a rozmetáme je! K poháru se letos ani nepřiblíží! |
| |||
Richard, Cowlus, Christina, Sinestra, Alabastr Jsem spokojená sama se sebou. Princ byl, je a bude můj. Naše hodování se změnilo v obžérství. Nedokážu udržet vážný výraz dlouho a začnu se smát. První obětí byla klobása, která mi vylétla z pusy. Cay mě za to odmění výbuchem smíchu a boucháním do stolu. Neandrtálec. Protočím oči a zavrtím se smíchem hlavou. Potřebovala jsem něco takového. Už dlouho jsem se necítila tak dobře, vzhledem k předchozím dnům. Christina s naším stolováním nesouhlasí. Patrick tu bohužel není, aby mě krmil, a tak si musím vystačit se svou chromou levačkou. Borůvkový dezert je opravdu tak dobrý, jak jsem myslela. Princ se mi směje, ale sám má tak co říkat. Vyprsknu smíchy. "Se radši podívej na sebe... Nechytl jsi od Sheehana nějakou fialovou vyrážku nebo tak něco?" Vysměju se mu a natáhnu se pro ubrousek, kterým mu kus borůvek setřu pečlivě ze rtů. "Lepší." Nadechnu se a nafouknu tváře a zamračím se na něj. "To záleží na tobě. Když budeš moc aktivní, všechno, co právě jím, skončí na tobě."[/b] Tuhle rýpavou poznámku si neodpustím. Vzápětí však se smíchem zavrtím hlavou. "Neboj. Můj žaludek si za ty roky už zvykl. Budu totálně v pohodě." Nadšeně s cheescakekem souhlasím, v tu chvíli mi ale na klíně přistane cár papíru. Pak se vše semele děsně rychle. Psaníčko, Richard a Alabastr, kterého jsem přitáhla k našemu stolu. Ani nevím, proč jsem to udělala. Jednám rychleji, než myslím a kdovíproč mi přišlo, že tohle je úžasný nápad, vezmu-li v úvahu, že se Alastor určitě tiše trápil s tím, jak se vyznal. Nedivila jsem se mu. Kdo by to dokázala, kdyby žil čtyři roky ve společnosti Klátiče, který jakoukoliv múzu okamžitě zabil a ještě prodával své tělo za sex. Maxwell toho byl živým důkazem. Chtěla jsem udržet vážnou tvář. Vážně chtěla. Ten chudák se snažil, seč mohl. Do toho se ale přidal Caylus, který si neodpustil svou poznámku a začal ho parodovat. S fascinovaným výrazem Prince pozoruji. Naštěstí v puse už nic nemám, a tak se můžu rozesmát naplno. Je dokonalý. Proč tu vůbec není ještě Mařena? Ta by tomu dala korunu! Princ začal zpívat. Nic hroznějšího jsem nikdy neslyšela. Moje uši! Začnu se smíchy dusit. Po tváři mi tečou slzy, a tak se snažím obličej schovat do dlaní. To je tak strašlivě krásná píseň... Překvapí mě i to, že se Richard směje. Nikdy jsem netušila, že je toho schopný. Alabastr mi to nakonec objasní. Mé podezření se potvrdilo. Musím uznat, že u mě má body za to, že odtud okamžitě neutekl a ještě se vyznal. Je to roztomilé... "Děkuji za tvé vyznání!" Pořád mám obličej mokrý od slz smíchu. Na nic jiného se nezmůžu a omluvně se na Alabastra usměju. Cay si ale nedá pokoj a začne po mně pokřikovat. Výborně. Doufám, že to vidí Banán. "Tvá múza už přichází!" Napodobím Cayův hlas a sesunu se vedle něj, tváře rudé od toho, jak jsem se smála. Hladově omrknu brownies, popadnu je a přitáhnu před nás. Opatrně je zdravou rukou rozdělím. "Udělej ááá!" Zakřením se na Cayla a vecpu mu kus brownies do pusy. Čas krmení nastal. Sama sežeru jedno na posezení. Kývnu na Sinestru, která právě přichází. Alastor už zmizel k jejich stolu, a tak poznámku nejspíš neslyšel. "Dívka v plamenech je jen jedna..." Pozorně si vyslechnu její nadávky na Etty a cosi o Wolframovi a bezpečném sexu. "A já myslela, že je nekrofil," pronesu zklamaně. "Nebo to táhne minimálně se Sheehanem. Když jsem se stavovala na ošetřovně, Sheehan se právě rozvášňoval nad nějakou hnusnou šálou, kterou dostal evidentně od Wolframa..." |
| |||
Hlavní síň Dee, Chris, Caylus, Sin, Alastor Zdá se, že má pro mě Dee něco opravdu zajímavého. Minimálně to tak zní z tónu jejího hlasu, kterým mi celou skutečnost oznamuje. Sice nemám ponětí, o co přesně jde, ale nemyslím si, že by mi tohle říkala bez pádného důvodu. Dobře ví, jaký umím být a sama už na vlastní kůži okusila sílu mého hněvu. Kdyby to skutečně nebylo nic důležitého, nechtěla by o tom mluvit v soukromí. Především by mě s tím vůbec neobtěžovala. Pak mi prozradí, že celá tahle věc má spojitost s naší kolejí. "O Zmijozel, říkáš?" zamyšleně si promnu bradu. "Rozumím, rozebereme to tedy hned po večeři." slíbím s kývnutím hlavy a vrátím se zpět ke svému nedojedenému závinu. O výbornou kulisu při jídle se nám stará prvňák, který recituje už druhou sloku Alastorovy básničky. S každým dalším slovem je jeho projev věrohodnější a z původního vystrašeného kuňkání se stává poměrně hlasitý přednes. Nechávám ho číst dál, jenže když se blíží čtvrtý verš, Dee prvákovi pergamen sebere a vecpe ho do rukou tomu vlasatcovi, kterého dotáhne k našemu stolu. Mám co dělat, abych si udržel vážnou tvář. To je bohužel hodně těžké, zvlášť když si Deirdre myslí, že je báseň pro Christinu a teď po šprtovi chce, aby jí přímo před svou „vyvolenou“ přečetl nahlas. Kousnu se do jazyka. Kdo se zdravým rozumem by asi tak chtěl psát naší Kristýně? Rozhodnu se přilít olej do ohně. Když už ponížení, tak pořádné. "Notak, přečti jí to, nestyď se. Chceš na ní přeci udělat dojem." vybídnu Alastora svým typickým kamenným výrazem, přestože bych se nejraději smál na celé kolo. Stojí mě obrovské přemáhání, abych to neudělal. Víc než Alastorovo ztrapnění si užívám to Christiny, škodolibá radost mi ale nevydrží dlouho. Celkem elegantně se z toho vyseká, přičemž z vlasatce udělá staromódního, neoriginálního blbce a tím tuhle šaškárnu ukončí. „Nemusíš být na něj tak krutá, Christino. To, že je tohle poprvé, co se ti někdo vyznal a ty nevíš, jak reagovat, ještě není důvod k tak přemrštěné reakci." Přitom to ani nebylo pro ni. Vím to a stejně si do ní rýpnu. Pak promluví sám Alabastr, snažící se uvést věci na pravou míru. Celý rudý ze sebe vysouká omluvu a raději zase rychle zmizí ke svému stolu. Škodolibě se ušklíbnu, jenže to už se ozývá Caylus, který musí mít jako vždy poslední slovo. A nezůstane jen u slov. Bohužel. Začne Alastora napodobovat zpěvem jakési milostné písně. Pokud se tomu dá říkat zpěv… Nechci se smát. Nesmím se smát… Pozdě. Ztrácím nad cukajícími se koutky kontrolu a o chvíli později se hlasitě rozesměju. Tohle se stává málokdy. Téměř nikdy. Své emoce umím přímo mistrovsky skrývat už z toho důvodu, že je ne zrovna rád dávám najevo. Kdežto teď, když Caylus vyluzuje zvuky, jakoby ho někdo tahal za rozkrok, opravdu nejde zůstat v klidu. Přiložím si dlaň před ústa, abych svou nevhodnou reakci zamaskoval, což není naštěstí tak těžké. Nejsem totiž jediný, kdo se neovládl, směje se dokonce sám Cay, kterému skoro zaskočí, podobně jako předtím mně na pozemcích. "Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, Sinestro." odkašlu si a otočím se k příchozí spolužačce. Při pohledu na ní mi úsměv z tváře zmizí. Vybaví se mi to, před čím mě v kabinetě varoval Snape. "Potřebuji s tebou o něčem mluvit." oznámím jí chladně. "Pokud možno co nejdříve. Je to důležité." dodám s důrazem na poslední slova. Vykládání o nějaký starý rašpli z ošetřovny teď není ani zdaleka tak důležité jako to, že moje ovečka možná chystá něco nekalého. |
| |||
Velká síň Mou pozornost upoutá nově příchozí osoba z řad profesorů, která se nám představí a snaží se s námi seznámit. Tak nějak nechám své kolegy kolegy a otočím se směrem k ní s vřelým úsměvem. "Dobrý večer, vítejte ve sboru slečno. Já jsem Remus Lupin posaďte se jestli chcete místo vedle mě je volné." Poukážu na volné místo vedle sebe a počkám, až se trošku Mirabel vzpamatuje. "Tak zeměpis a studium mudlů? To jsou zajímavá a docela těžká témata k výuce, ale věřím, že se jich zhostíte bravůrně. Já učím souboje a astronomii." Zasměju se, protože mi stále tato kombinace přijde velice prazvláštní a nechápu, jak mohla být dána dohromady jednomu vyučujícímu, ale co nadělám. Hold Snape dle všeho pro tento rok dobil obranu proti černé magii. |
| |||
Hlavní síň Když se se mnou začne bavit Daniel zacuká mi koutek v úšklebku. "Jo to bych asi měl, ale víš, jak těžko se o něčem ví, když to o tobě roznesou jiní a přitom se nic takového neděje. Zajímalo by mě, kdo je původce, ale vůbec bych se nedivil, kdyby se nám zase snažil něco vrátit Zmiozelský stůl." Zavrtím hlavou nechápavě. Že je to pořád ještě baví. Neříkám, že všichni jsou z té koleje špatní, ale je takových dost. Světlých výjimek je tam asi nejméně. "A co se Niny týče nemohu s tebou nic než souhlasit. Je to pěkná holka, tedy ne, že by tu nebylo takových hodně zvláště pak z naší koleje...." Nechám to tak nějak otevřené. Ano máme spoustu pěkných holek a další pěkné jsou v jiných kolejích. Ale jestli jsem na nějakou někdy udělal dojem? Kdo ví. Možná ano možná ne. "No a ten Snapeův vtípek s Temným lesem je také velmi pěkný. Nechci ani vědět, co tam na nás chystá." Lehce se zamračím na poloprázdný talíř. Vím, co vše může v Temném lese číhat. Četl jsem o tom a přece jen nejsem úplně vzorný student, takže pár rošťáren jsme už se spolužáky taky provedli. "Nevíš, co je s Angelou, že sedí tak sama?" Nakloním se s polohlasem k Danielovi a kouknu směrem, kde sedí osamoceně naše spolužačka. |
| |||
Večeře - velká síň kolegové, ostatní Velká síň se pomalu a jistě zaplňuje, celý prostor rezonuje hovorem studentů, je příjemné teplo. Znovu napíchnu několik přísad na mém talíři a polknu sousto. Vědět, kdo tohle vařil, tak si toho kuchaře snad i vezmu. No, spíš asi ne. Zvednu hlavu a otočím pohled směrem k Ettariel, která na mě promluví. Pravda, na Reece jsem tak trochu při všem tom shonu zapomněla. Přikývla jsem. Nejenom protože jsem věděla, že je to moje povinnost jako kolejní vedoucí. "Samozřejmě, že se zastavím. Počkej,.. na krátký okamžik se odmlčím, abych si v hlavě prošla své povinnosti, byť u sebe nemám diář. "Dneska už se mi to nepodaří, ale zítra dopoledne bych se mohla uvolnit a dorazit na ošetřovnu. Kdyby se náhodou něco změnilo – něco důležitého by se objevilo – dala bych vědět, abyste mě nečekali zbytečně," slíbím. Školní rok se tedy začíná pořádně rozjíždět. Jak probíhají vyučovací hodiny i čas mimo ně, volného času mám méně a méně. Navíc je tady ještě ta záležitost s Mrzimorským prefektem, kterou budu v nejbližších dnech rozsekávat. Doďobávám poslední kousky večeře a naposledy kouknu na hodinky, abych se příliš nezdržovala. |
| |||
Hlavní síň Dee, Richard, Christina, Sinestra, Alastor Odpověď Christiny není ani zdaleka taková, v jakou jsem doufal. Místo pomoci mě netaktně odbyde, což mě pochopitelně urazí. Vrhnu po ní ublížený pohled. Chlapna jedna zapšklá, jak se opovažuje mi nevyhovět? „No tak si nas… nakašli.“ Polknu nevhodný výraz a raději si k sobě přitáhnu borůvkový dezert, do kterého se už pustila Dee. Rychle do sebe naláduju zbytek tvarohového řezu a ještě než začnu s likvidací koláče, uzobnu z kakaového zákusku, který leží kousek od Christiny. Byl by hřích ho nechat nedotčený. Ani se nenaděju a už mi Dee odhrnuje z obličeje pramen vlasů. Do toho se tak sladce a zároveň nevinně uculuje, přesně tak, jak to umí jen ona. Překvapeně zamrkám. „Ty malá potvoro…“ přivřu oči. Každé její slovo mi nepopsatelným způsobem lichotí. Jako by přesně věděla, co říct. „Lekce norštiny? Jistě, tu si nesmím nechat ujít.“ zahuhlám s plnou pusou. Matně si vzpomínám, jak na mě v tom nejlepším cosi křičela norsky, jenže jsem jí nerozuměl ani slovo. Kdo by to v takové chvíli řešil? „Nechám se tedy překvapit.“ zamručím a natáhnu se pro šlehačku. Lehce zatřesu s nádobkou a začnu koláč zdobit tak, že pod bílým nánosem skoro celý zmizí. Spokojeně začnu přežvykovat, to už ale Richard střelí prvňákovi pohlavek, na který Dee reaguje výbuchem smíchu. A já jakbysmet. Z pusy jí vypadává kus klobásy a do toho vydává takový zvláštně přidušený, skoro až chrochtavý zvuk, že je prostě nemožné se nesmát. „Tak to se ti povedlo.“ Celý vysmátý praštím rukou do stolu, protože v tuhle chvíli nedokážu svoje nahromaděné emoce ventilovat jinak, než tímto způsobem. Několikrát se zhluboka nadechnu, ve snaze se uklidnit, jenže jakmile spatřím Christinin nakvašený výraz, dám se do smíchu znovu. Tahle holka nemá vůbec žádný smysl pro humor, navíc mi těmi svými výrazy trochu připomíná Maxwella. Ten měl taky jeden jediný výraz úplně na všechno. „Cože musím?“ Nechápavě se otočím k Dee, která cosi breptá s pusou narvanou k prasknutí. Vypadá jako křeček. Rty má úplně zamazané borůvkami a po bradě jí teče zmrzlina. „A to si říkáš dáma?“ škodolibě se zachechtám, aniž by mi došlo, že jím to samé co ona a moje pusa nevypadá o moc líp. To každopádně není moje vina. Nemůžu přeci za to, že borůvky tolik barví. Pak si něco uvědomím. „Hele, Deirdre…“ začnu opatrně. „Nebude ti špatně? Na klobásu koláč se zmrzlinou? To je docela divná kombinace, ne?“ Netvrdím, že já se nějak zvlášť krotím, to ani neumím, ale zatím jsem jedl jen sladké věci. „Já jen, abys pak večer nezvracela.“ V tom lepším případě. Chci, aby byla použitelná. A to vážně nebude, když stráví noc na záchodě a nebude vědět z kterýho otvoru to půjde dřív. „Nedáme si radši…“ rozhlédnu se. „Třeba támhleto?“ ukážu na nutellový cheesecake. Přisunu moučník blíž, jenže to už Dei volá na havraspárskou máničku, kterou jsem si předtím spletl s holkou. „Co? Kdo komu nechtěl co poslat?“ Psaníčka jsem si totiž nevšiml, takže nevím, o čem to mluví. Dojde mi to hned záhy, když prvňák vedle Richarda začne recitovat báseň. Stihne přečíst asi tři sloky, než mu jí Deirdre vytrhne z rukou a odkráčí k tomu vlasáčovi. To psal on? „To je tak dojemný!“ zahulákám posměšně. „Nějak se vytrácíš má lásko…“ začnu spolužáka parodovat. „Ztrácím kus sebe, ztrácím tebe!“ Nevydržím to a vyprsknu smíchy. Málem mi přitom zaskočí. Kdo se dneska dvoří dívce skrze básničky? Vždyť je to staromódní. Pak se najednou zjeví u našeho stolu. Odkýve, že je autorem básničky a omluví se. „Chlape, ty máš vážně dost.“ zakroutím nad tím hlavou. Tohle mi hlava nebere. Zároveň mi začíná docházet, proč se doteď bavil jen s Klátičem a žirafou. On panic, ona na holky. To je panečku skvadra. „Dee, múzo moje věčná, vrať se mi!“ zavolám na ní. Záměrně použiju Alastorova slova z básně. „Ještě jsme nedojedli.“ pousměju se, ukážu prstem na čokoládové brownies a počkám, až se ke mně vrátí. Mezitím se objeví v síni Sinestra, sedající si vedle Christiny. Jen krátce kývnu hlavou na pozdrav a nechám jí mluvit. „Bylas na ošetřovně jo?“ škodolibě se ušklíbnu. „A jak to dopadlo, seš v tom, nejseš?“ rýpnu si. Neuvěřitelný, jak rychle na ten drb ta bába skočila. Je na chlup stejná jako ta nebelvírská mluvící prdel. Kdo by to byl řekl, že i dospělí se dají tak snadno napálit? |
| |||
Hlavní síň aneb Večeřeučitelský stůl Z kabinetu jsem vyrazila akorát v čase na večeři. V kapse hábitu jsem měla připravený vzkaz na nástěnku, ale nejdřív jsem chtěla počkat na to, co Brumbál sám studentů oznámí. Stále jsem byla ze všeho nesvá a stále jsem nebyla rozhodnutá, jak se svěřeným úkolem naložím. Nejspíš dlouhá noc... Toho jsem se ale nebála. Spíš toho, abych zvolila dobře. |
| |||
Kabinet prof. Kwanga --> Hlavní síňprof. Kwang, poté nebelvírský stůl Rychlé střetnutí s Erikou jsem odbyla jen pozdravem. Ona sama se také nijak nezdržovala, za což jsem byla ráda. Možná kdybych neměla Lunu po svém boku, ani by mě nepozdravila. Asi se uměla i ona tvářit přívětivěji. Ta myšlenka mě dokázala pobavit, ale s ostatními jsem to jako obvykle nesdílela. |
| |||
Společenka – psaní dopisů --> Hlavní síň – hurá, zase jídlo!prof. Kearney, poté Jordyn a Seymour Byl jsem do psaní dopisů docela zabraný. Jen jsem mávl na pozdrav Fabianovi, který prošel společenkou, a jinak jsem nevnímal okolí. Jedna věc mě ale dovedla rozptýlit. To když se u nás objevila naše kolejní vedoucí, profesorka Kearney. Nebyla to žádná stíhačka, co by nám neustále stála za zadkem... „Dobrý večer,“ pozdravil jsem ji a sledoval, jak cosi připichuje na nástěnku. Samozřejmě jsem byl zvědavý. Dopisy jsem měl skoro dopsané, takže jakmile profesorka zmizela, dokončil jsem je a šel si přečíst vzkaz. „Fíha... Co na nás Snape chystá? Chce nás všechny mučit? To by se mu podobalo,“ ušklíbl jsem se, vzal oba dopisy a zamířil ze ztichlé společenky pryč. |
doba vygenerování stránky: 0.83481597900391 sekund