| |||
Velká síň Kayla, Alec, sestry Patilovy To ať se Mark nebojí, já si ho najdu! A pořádně se proletí! No, přinejhorším z koštěte na zem, když mu to nepůjde. Ale aspoň udělá něco pro své zdraví. Nicméně ta zpráva mě opravdu překvapila. Ne že bych se o něj kdovíjak zajímala, ale má nevšímavost mě prostě trochu dostala. Měla bych si začít víc všímat okolí. Ale zase… proč ne. Nina je dost živá, třeba ho občas vytáhne ven. Třeba… snad. Pak ti dva pomalu odejdou a já dojím polévku. Kayla ale pořád nejde. Starostlivě hodím očkem k Alecovi. Že by Kayla tak moc bránila skřítky, že by kvůli nim lezla po zemi? Ne to se mi nezdá. A tak instinktivně sáhnu po dalších ubrouscích a nenápadně zalezu za Kaylou. Vypadá tak zoufale… “Kay? Můžu ti nějak pomoct?“ zeptám se nejistě a podám jí suché a čisté ubrousky. Sestry Patilovy jsem vzdáleně zaregistrovala, ale zatím jsem jim nevěnovala moc pozornost. Ovšem když zmínily jméno Acai, inu… mé mimosmyslové vnímání spustilo alarm a já začala vnímat. Pěstí?! Hej, to bych chtěla vidět! Ten blb si to určitě zasloužil! Jako vždycky… Že jsou všichni zelený tak… povýšený a necitlivý! Každopádně, Kayla neKayla, na chvíli od ní s omluvným úsměvem vykouknu na sestry. No, kdyby mi dala Kayla najevo, ať vypadnu, tak nejen na chvíli a vrátím se zpátky nahoru. “Ahoj, holky. A co Malfoy? Určitě se z toho sesypal, že jo! On vždycky akorát má samý řeči, ale když dojde na lámání chleba, tak toho nakonec tolik neumí. A bez těch svých goril taky nikam nejde,“ zakroutím hlavou. A musím se zasmát při představě mrňavé Acai, jak dává pěstí tomu vysokému blonďákovi! |
| |||
|
| |||
Oběd v Prasinkách nikdo konkrétní kromě na konci Než jsem dorazila do Prasinek, ještě jsem se prošla po pozemcích. Přemýšlela jsem, kde dnes budu odpočívat. Snad to bude dostatečně daleko od všech otravných lidí, kteří by se mohli ke mně přiblížit. Mohla bych si kreslit nebo zkoušet kouzla, co jsme se přes týden učili. Hůlku jsem si brala s sebou vždycky a skočit si pro sv kreslířské potřeby by nebyl ani takový problém. Případně bych si je mohla dokoupit tady, to nebude takový problém. První, co jsem tedy šla udělat, bylo dát si oběd. Byl lehký, ale výživný. Neměla jsem překvapivě zrovna moc hlad, takže tohle mi stačilo. A snad to bude stačit až do večeře. Když ne, tak snad něco k jídlu splaším. Nespěchala jsem a jídlo jsem si vychutnávala, jak jsem jenom dokázala. Zaplatila jsem a vyrazila jsem do vesnice. Hodlala jsem si ještě projít pár obchůdků, i kdybych se měla jen koukat, než se vydám nejspíše k jezeru, kde snad budu mít klidu dost. Pozorovala jsem různé výrobky a věcičky, které se v obchůdcích nacházely. Na nic jsem nesahala ani jsem si nic nekupovala, pouze jsem se dívala. Po chvíli mi došlo, že bych už mohla vyhlížet pro nějaké ty dárky pro sestru a sestřenku, na konci září měly obě narozeniny. A lepší je začít s tímhle dřív než později. Nakonec jsem ale skončila v krámku s uměleckými potřebami, odkud jsem odešla s novým kreslícím blokem a tužkami v různých tvrdostech. Chtěla jsem trochu experimentovat a vyzkoušet trochu měkčí tužky, než jaké obvykle používám. Už se mi v hlavě vynořilo několik nápadů, co kreslit. Už jsem mířila ven, když jsem si všimla Richarda a Christiny, jak se sem přibližují. Rychle jsem sklopila hlavu a tvářila jsem se, jako že mě nikdo a nic nezajímá. Nechtěla jsem s nimi mluvit ani se s nimi potkat. Tedy... Ne, že bych měla něco proti Chris... Ale proti Richardovi jsem toho měla docela dost. Bylo by nejlepší, kdybych se jim dokázala nějak vyhnout, jenže to se mi asi nepovede. A utíkat nebudu. Tak snad vypadám dost nenápadně na to, aby si mě nevšimli, doufala jsem. Ale tak nějak jsem nevěřila, že se mi to vyplní. Nebo by mě mohli ignorovat. To by bylo asi nejlepší. Stejně jsem jenom bezvýznamná štětka, co nemá ve Zmijozelu co pohledávat, tak na co by si mě měli všímat, že. Jsi naivní. |
| |||
HLAVNÍ SÍŇ a Parvati a Padma Patil Havraspárský stůl Branou hlavní síně projdou dvě další studentky vašeho ročníku. Padma a Parvati Patil, dvojčata s indickými předky. Obě mají dlouhé, husté černé vlasy, které nosí nejčastěji sepnuté v culíku. Velké tmavé oči a husté černé obočí. Po většinu času chodí stejně učesané a nebýt uniformy a rozdílných barev, těžko by je někdo rozeznal. Momentálně mají na sobě obě šedé džíny a modré mikiny, tím pádem se těžko pozná, která je která. Mají spolu velmi blízký vztah a jsou na sebe dost fixované, ale už daleko méně, než když nastoupily jako menší do školy. Z té doby si možná budete pamatovat, jak obě těžce nesly rozdělení do jiných kolejí. Padmu zařadili do havraspáru, zatímco Parvati skončila v nebelvíru. Když na sobě měla Parvati klobouk, který ji zařadil do jiné koleje než Padmu, před celou hlavní síní se rozbrečela. Obě se posadí k havraspárskému stolu a pozdraví všechny spolusedící. Parvati zamává na Jannu a Christiana, načež se pak otočí zpátky a začne si nandávat na talíř cizrnu, ,,Budeš se hlásit na toho prefekta u Lupina?"[/b] Zeptá se Parvati Padmy mezi jídlem. ,,Měla bys to zkusit. Vím, že jsi o tom mluvila už minulý rok. Třeba tě vybere." Zkonstatuje. Padma jen pokrčí rameny. ,,Uvidíme. Podle toho, kolik se bude hlásit dalších lidí." Zdá se, že se chystá ještě něco říct, jenže se zarazí se zamračeným pohledem se trochu zakloní, aby viděla do čeho naráží nohou pod stolem. ,,Sakra, co to tady je. To má někdo pod stolem batoh?" Opře se rukou o lavici a ohne, aby mohla batoh přemístit a nenarážela do něj nohou. Když pod stolem uvidí ubrečenou Kaylu - zarazí se. Chvíli na ní zaraženě kouká a zdá se, že přemýšlí, co říct. Dle všeho ji nic nenapadá, tak se zase zvedne a rovně se posadí. Posléze ji nenápadně pod stůl podstrčí ubrousky. ,,Ehm.." Odkašle si, aby odvedla od dění pod stolem pozornost a podívá se po ostatních. Loktem šťouchne do Parvati, když si všimne, že u stolu sedí i Billy. Parvati se zakucká, zdá se, že když uviděla Billa, zaskočila ji cizrna. ,,Uh," oddychn si, když se zase může nadechnout a rychle začne mluvit, aby se nikdo na nic neptal. ,,To jste věděli jaká je Acai hustá? Normálně vrazila Malfoyovi pěstí." Rozesměje se při té vzpomínce. ,,Nejspíš měl zase nějaké hloupé řeči, jako vždycky. Ti zmijozelští jsou všichni stejní. Nechtěla jsem je rušit, ale až Acai uvidíte, tak ji vyřiďte že udělala dobře. A to ho ještě šetřila." Zazubí se Parvati. ,,Myslela jsem si, že Acai jen tak něco ze země nezvedne, ale jak se zdá - je výbušnější, než jsme si mysleli. Nevím. Já mám zase za to, že si to mohla ušetřit. Bude mít teď akorát problémy a třeba to odnese celá kolej. Nevím, co tím chtěla dokázat. Všichni vědí, že Draco je Snapeův mazánek." Pokrčí rameny Padma a podělí se o svůj odlišný názor. |
| |||
Oběd - Velká Síň Pojídám právě kousek dortíku, který jsem si rozhodl vzít, jako zákusek po obědě a čtu si při tom novinky, které držím v pravé ruce. Jsem do toho, docela zabraný, takže si vůbec nevšimnu, že si někdo přisedl naproti mne. Všimnu si toho, až když se ozve dívčí hlas. Trošku sebou cuknu, protože mne to překvapilo a vzhlédnu od novin. Když vidím svou spolužačku usměju se a složím noviny vedle sebe. "Ahoja Janno mám se dobře. Před chvílí jsem dorazil z první hodiny šermu, takže jsem si řekl, že by bylo fajn něco konečně zakousnout. A co ty?" Odpovím jí s úsměvem a dojídám mezitím svůj zákusek. "Četla jsi už dnešní noviny?" Slétnu pohledem dolů na stůl a výtisk, který jsem měl právě v rukou. "Některé zprávy jsou tam dost znepokojivé.....no ale co ty máš dneska vlastně v plánu?" Pokusím se obrátit list, abychom se nezabývali až tak depresivními tématy, jako jsou v dnešních novinách. |
| |||
Cesta do Prasinek -> PrasinkyRichardJe to těžší, než jsem si myslela. Udržování konverzace, o kterou ve skutečnosti nestojím, a hlavně se držet na tématech, která by nám mohla nějakou chvilku vydržet, je neskutečně únavné. Teprve jsme vyrazili a už se cítím naprosto vyčerpaně. Richard byl vždycky tak trochu energický upír, ale v momentech, jako je tenhle, si to uvědomuji nejsilněji. Stejně jako on si jistě uvědomuje, že se k němu nechovám mileji jen proto, že jsem se dobře vyspala. Není to blbeček, bohužel. Kdyby ano, měla bych o tolik jednodušší život. "Souhlasím. Kdo ví, zda se vůbec dostaneme k nějaké praxi." souhlasně mu přikývnu. To máme jedno téma mimo. Kroužek nevydržel tak dlouho, jak jsem doufala. Trošku zklamání. "Profesorka Primrose je… velmi výstřední, řekla bych." slabé slovo. Budu z ní mít noční můry. O to víc, když na mě nezbylo místo na jezdectví a musím chodit na její hodiny. Ale pořád lepší se něco dozvědět o mudlech a světě, než o Jasnovidectví. "Jeden by ani neřekl, že jsou to dvojčata." Ale ony jsou obě trochu extrém. Jsem popuzená faktem, že mají obě dvě tak milé zázemí a ani jedna se podle toho nedokáže chovat. Jedna vypadá, jak kdyby právě utekla z psychiatrické léčebny, a druhá si snad hraje na jeptišku. Jedna je slyšet až moc a druhá skoro vůbec. Spojit je dohromady a možná by z nich vzniklo něco alespoň trochu normálního. Nebo spíš něco mnohem horšího. "Zajímalo by mě, jak dlouho ještě hodlá Brumbál zastávat svoji funkci. Přece už taky musí být unavený." A možná začíná i senilnět. V jeho věku jsem spíš překvapená, že ještě žije. "Líbí se mi to slovo Až." Zazubím se na něj. Tentokrát upřímně. "Zní tak… definitivně." Ať už to bylo úmyslně nebo ne, úplně to přehlušilo veškerou jízlivost v tom, co říkal. Vyfiltrovat jeho škodolibé řeči je někdy jednodušší, než bych řekla. Tedy výjimečně. Snažím se udržet klidnou tvář, když mektá něco o vzájemné pomoci. S jeho výběrem sice spokojená jsem, ale i kdyby na něj neupozornil, tak bych si ho časem všimla sama. Není třeba mu děkovat víckrát. „To je od tebe velmi milé.“ Okamžitě zalituji faktu, že jsem mu to vůbec nabídla. Měla jsem počítat s tím, že si to bude chtít vychutnat až do konce. „Ráda bych to urychlila, kdyby to bylo možné.“ Lehce si povzdychnu, přičemž zcela ignoruji jeho přeslazený úsměv. Pár měsíců je moc dlouhá doba. Kdo ví, jak dlouho se ještě dokážu ovládat. Už teď mám chuť mu do toho arogantního úsměvu hodit kámen. „Není to tak nepohodlné, jak to vypadá. A zbývá nám už jen kousek.“ Řeknu lehce smířlivým tónem. Nejdu zase tak pomalu a na tenhle terén jsem zvyklá. Jediný důvod, proč se ho držím, je, že když upadnu, vezmu ho s sebou. Když náhle zastaví, zmateně k němu zvednu oči. Ten pohled, kterým na mě zírá, se mi ani trochu nelíbí. O to víc, když mi na ramena položí své dlaně. Přikovaná na místě, sleduji jeho počínání s klidným výrazem. Nejsem klidná. Nejsem ani trochu klidná. Mám chuť ty ruce setřást a automaticky sebou cuknu dozadu, když přistoupí natolik blízko, aby mě obklopila jeho vůně. O co mu jako jde? Naklání hlavu na stranu a já mimoděk zadržím dech. Skoro ani nevnímám, co říká. Proto, když se najednou odtáhne, jen zmateně zírám na jeho nevinný úsměv. Rozhodil mě natolik, že jsem neměla ani čas přemýšlet nad jeho původním záměrem. Ale jeho slova mě rychle uvedou do obrazu. Parchant. Vztekle se kousnu do rtu, než promluvím. „Ale samozřejmě.“ Přeskočí mi hlas, takže si odkašlu, abych získala zpět ztracený klid a jistotu. „Jsem připravená ti tu laskavost oplatit. Přeci si musíme pomáhat.“ Použiji jeho vlastní slova a vykouzlím na tváři přátelský úsměv. Pak se, s ním či bez něj, přinutím k chůzi. Nechytám se ho. Nechci s jeho tělem mít nic společného. To se radši na tý cestě přizabiju. „Máš nějakou představu, co by to mělo být?“ Otočím se na něj, když už máme Prasinky na dohled. „Chceš jí něco… vytvořit nebo koupit už něco hotového? Šperky jsou celkem běžný dárek. Tím nic nezkazíš... Nebo možná kabelku, peněženku. Někdo ocení i rukavičky na zimu. Co by preferovala?“ ani se nesnažím zakrýt zájem. Nakupování mě baví a krom toho doplňky jsou moje vášeň. Mít peníze, nedělala bych nic jiného. „Může to být i něco osobního…“ rozhlédnu se po krámcích a přemýšlím, kde začít. Nakonec to ale stejně rozhodne Richard. |
| |||
Oběd – Velká síňspolužáci u Nebelvírského stolu, Christian Vklouzla jsem do dveří Velké síně a k mému milému překvapení jsem zjistila, že nejsem jediná, která zamířila k obědu později, než hodiny odbily dvanáctou. Alespoň jich ještě dost posedává u stolů a minimálně dokončuje jídlo i konverzaci. Cestou k nebelvírskému stolu jsem alespoň pokývla na pozdrav několika spolužákům se kterými prohodím obvykle jen pár slov před začátkem vyučovacích hodin a nakonec jsem žuchla na volné místo na lavici u stolu naší koleje. Na jídlo si opravdu nemůžu stěžovat, protože v Bradavicích dokážou udělat skvěle i něco tak obyčejného a "zdravého" jako je ryba a grilovaná zelenina. Troufla bych si tvrdit, že bych našla i zavilého nepřítele brokolice, jak se tady láduje tímhle druhem kapusty. K mé radosti jsem zaslechla zkazky, že nás hned zítra ráno čeká hodina tělocviku, čímž mě vedení školy nemohlo potěšit více. Takže bych si mohla dovolit ještě i něco navíc k obědu. Kus nepečeného dortu se zakysanou smetanou a s broskvemi zněl jako skvělý nápad. "Ahojky, jak se dneska vede?" pousměju se na naproti sedícího Christiana. |
| |||
Velká síň Když Zmiozel ukončil hodinu řek nám ještě, že máme poslal po skřítcích naše kompletní údaje pokud chceme správné oděvy pro šerm. Lehce jsem se zamračil sám pro sebe. "Jak máme poslat skřítky? Vždyť s těmi nejsem téměř v kontaktu, co tím myslel?" Ptám se sám sebe nechápavě. Asi budu muset najít jiný způsob, jak mu dodat své proporce. Pravděpodobně mu to prostě zanese do kabinetu, jak je normální. Lehce pokrčím rameny nad celou tou záležitostí pro tuto chvíli. Když máme padla s lehkým úsměvem mávnu na své spolužáky z Nebelvíru a případně jakékoli další spolužáky, které z nám z jiných kolejí a byli zde přítomni a zamířím Velká síň mám docela hlad a rád bych se před kroužkem léčitelství ještě alespoň trochu najedl. Jdu relativně rychlým krokem, ale kdyby se ke mě chtěl někdo připojit nebude mi to vůbec vadit. Zaparkuju to až ve Velké síni, kde si sednu k Nebelvírskému stolu a naberu si smažený sýr a hranolky a začnu se tím hezky cpát. Nepohrdnu ani tatarkou, nebo kečupem pokud bude k mání a s klidem se rozhodnu najíst. Během toho relativně mlčky poslouchám co se děje kolem mě a pak se začnu to dnešních novin, které jsou plné zajímavých ale taky nemohu říci, že jen positivních zpráv. |
doba vygenerování stránky: 0.82281899452209 sekund