| |||
Síň Alec, Cass, Kayla a zbytek havraspárského stolu Vyrazíme ze společenky a Alec s Cass si krátí chvíli pro mě nezajímavou debatou o právech a záchraně skřítků. Doplněné výčtem Alecových snů, které mi na tváři vyčarují úsměv. Pochopil bych všechno, od politiky až po křížení veverek (jsou rozkošné!), ale dvoumetrového plyšového dinosaura nepobírám. Proč zrovna dinosaura! Nic tě neobejme líp jak plyšový medvěd. Bez toho, abych se nějak zapojil, dojdeme až do velké síně a zamíříme si to rovnou k našemu stolu. Sotva se ale stačím usadit, spatřím záda Cass, která se kamsi vydala zachránit Kaylu. Nestačím se s ní ani rozloučit, protože to už se na mě vrhne Alec a jeho záplava slov. "Moje oblíbené jídlo jsou smažené bramborové kousky, které prodává starý žid na rohu Worchester Ave a Park Lane v Londýně." zasměju se. Není divu, že to neví. Takové jídlo si tady asi opravdu nedám. Takže mi nezbývá si nabídnout něco z místního výběru, a pozornější pozorovatel si mohl všimnout, že nejraději si dopřeji pořádný kus lasagní. Potom Alec ocení moje strniště, na což zareaguji jemným pohlazením mé tváře. Mám rád, jak to škrábe, jak je to pichlavé. "Díky, taky myslím." zasměju se. Potom už se vrátí Cass - a světe div se, opravdu s sebou vede Kaylu! Pozdravím je obě a udělám trochu víc místa u stolu. Kayla nevypadá moc ve své kůži. Tváří se nepříjemně (úsměv jí sluší mnohem víc), dala si cukr s čajem a jediný zvuk, který vydala, bylo chroupání nerozpuštěného cukru. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych jí třeba něco řekl, ale potom skoro neznatelně zavrtím hlavou. Co kdyby si pak do toho čaje nasypala i mě? "Tak, co máte v plánu po obědě? Razíte někdo někam?" rozhodnu se nahodit téma ke konverzaci. |
| |||
Síň --> Pokoj --> Sovinec Sinestra Její poznámka mě nijak nevyvede z míry. Právě naopak. „Já a chůva? Je vidět, že víš, do čích schopných rukou své děti svěřit.“ zazubím se a vykročím vpřed, to už mě ale Sin, kdoví proč, chytá za ruku. Nechápavě se otočím. Jeden by řekl, že mě bude chtít políbit, nebo mi pošeptat něco perverzního, ale místo toho se natahuje pro pizzu. Ta holka žere snad ještě víc, jak já. „Před minutou si dosnídala. Vážně nejseš těhotná?“ zeptám se a zamyšleně si jí prohlédnu. Předtím jsem si dělal srandu, kdežto teď mám trochu pochybnosti. Nejdřív palačinky, teď pizza. Plácá dohromady sladký, slaný a nedivil bych se, kdyby si cestou na kolej vzpomněla, že má chuť na kyselé okurky. „Nebudu tedy kazit partu...“ zamumlám a natáhnu se pro poslední trojúhelník pizzy. Bylo by barbarství ho tu nechat tak osamoceně ležet. „Na pokoj? Ale jo, proč ne.“ odpovím s plnou pusou. Netuším, co tam může chtít, ale když hned záhy dodá, že se mnou potřebuje o něčem mluvit, začíná mi svítat. Bože, nemůže prostě narovinu říct, že má zájem? Proč kvůli tomu dělá takový cavyky. Ženský… Jako nejvhodnější místo navrhne sovinec. Neubráním se kyselému šklebu. „Proč zrovna tam?“ zabručím a velice nenápadně si utřu do kalhot zamatlanou ruku společně s drobky od pizzy. Při procházení společenskou místností narazíme na Christinu s lordem, kterým oplatím pozdrav v podobě kývnutí, stejně jako oni nám. Pak následuji Sin do pokoje. Byl jsem tu včera s Deirdre, takže tu není nic, co bych už neviděl, to ale Sinestra vědět nemusí. Ještě by žárlila. „Fajn, jestli ti je sovinec milejší než pokoj.“ zabrblám nespokojeně a vycouvám ze dveří. Jenže místo toho, aby mě následovala, tak se začne zaobírat nějakou cetkou na posteli. „Ježiši marja.“ zavrčím. „Tak jdeš už?“ popoháním jí. Nemám rád zdržování. Dívky jsou na tohle expertky. Stačí, aby řekli, že za pět minut budou zpátky, jen si odskočí, upraví líčení a přitom se vrací až za půl hodiny. Neskutečný. Odebíráme se do sovince, kde je již tradičně obrovský chaos a nepořádek. Při té příležitosti napadne Sin naprosto okouzlující téma, které bych označil jako debatu o hovně. Doslova. „Takže… co jsi chtěla?“ přenesu váhu z jedné nohy na druhou a tázavě na ní pohlédnu. Pak udělám několik krátkých kroků směrem k ní, abych mezi námi snížil vzdálenost. Ne, že by se mi tahle situace nelíbila, ale… Na hradě bylo tolik míst, kde jsme mohli být sami a ona si vybere zrovna to nejšpinavější. Jojo, originalita ti vážně nejde odepřít, Sinestro. |
| |||
Směr PrasinkyRichardJako obvykle ho nezajímá snad nic jiného, než jeho osoba. Hádám, že zcela přehlédl fakt, že na léčení bude i někdo jiný než on sám. Ne, spíš je mu to jedno. Stejně nechápu, proč se na něj hlásil. Už vidím, jak zrovna on se může přetrhnout, aby někomu udělal meduňkový čaj nebo při úplňku sbíral na paloučku léčivé bylinky kvůli mastičce. Ale když nad tím tak přemýšlím, bude neskutečně zábavné ho u toho pozorovat. „To nejsi jediný.“ Koutkem oka se na něj podívám. Nebudu si jeho lhostejností kazit dobrou náladu. Dostala jsem krásný brk od Reginy a čekají nás přeci nákupy. Nedovedu si představit lépe strávený čas. Jen lepší společnost, možná. „Upřímně jsem zvědavá, co se tam bude dít.“ Ošetřovatelka je taky nová. „Tenhle rok se tu s novým personálem roztrhl pytel.“ Řekla bych, že víc jak polovinu věcí už stejně známe z Bylinkářství, takže to z velké části bude akorát opakování. Je to otravné. Potlačím úšklebek, když se optá na šerm. Je roztomilé, jak se naoko snaží navázat konverzaci. Nemáme si o čem povídat, ale trapné ticho je horší než trapná konverzace. Minimálně pro dnešek. Je velmi pravděpodobné, že po něm budu něco chtít, tak bych do toho měla dát alespoň trochu snahy. „Když pominu fakt, že tam bylo víc lvíčat, než by bylo příjemné…“ nebo přípustné. Už tak jsou dost hyperaktivní a on jim k tomu dá do ruky ještě meč. Ten chlap musí mít v hlavě vymeteno. „… to byla jen informativní hodina. Proběhlo roztřídění podle zkušeností. Překvapilo mě, že Wolfram byl mezi amatéry.“ Lehce nakloním hlavu na stranu, jako bych čekala, že mi to Richard vysvětlí. Ale on ani nevypadá jako fyzicky statný typ. Odhadovala bych ho spíš na nějaký nástroj nebo šachy. Ne, že by mě to nějak zajímalo. Sleduji, jak odkládá ten odporný kus slizu na gauč. Chvilku jsem se bála, že to hodlá táhnout s sebou. Nesnáším je. Ať už je to Vertini, Aysha nebo ta Wolframova užovka. Ať mi dají jen minimální záminku a udělám z nich novou kolekci kabelek. A za utržené peníze Richardovi splatím část dluhu. Ah… Vsadím se, že by to byl opojný pocit. Konečně odcházíme ze společenky, přičemž narazíme na Sinestru a Cayluse. Stejně jako Richard, na ně jen kývnu. Nemáme čas se jimi zabývat. Navíc Richard opět zahajuje konverzaci. Tentokrát ale zcela úmyslně na takové téma. Byla to jen otázka času a snad je i dobře, když si to odbudu už teď, než později. „A mé nadšení stále neopadlo. Sám si mi ho přeci vybral. Tvůj zájem mne těší. Dopis plánuji poslat dnes, pokud nemáš nic na práci, můžeš mě do sovince doprovodit. Samozřejmě ti pak dám vědět, až mi přijde odpověď.“ Věnuji mu přeslazený úsměv. Už vidím, jak se tam se mnou táhne, nicméně dopis poslat musím. Není času nazbyt. To poslední, co bych teď potřebovala, by bylo, aby ten dědek natáhl bačkory dřív, než si ho vezmu. Byla bych vdaná už dávno, nebýt toho žalostného výběru. I já mám své limity. Navíc v tomhle případě je více než pravděpodobné, že dostane infarkt ještě dřív, než k něčemu vůbec dojde. „Určitě toužíš znát všechny detaily.“ A jediné, po čem toužím já, je mít z krku všechny důkazy o tom, že nás dva někdy něco spojovalo. Vycházíme z hradu a já přicházím na to, že tohle prostředí skutečně není stvořené pro vysoké podpatky. Chvilku váhám, ale nakonec mi nezbyde nic jiného. „Dovolíš?“ ozvu se tiše a lehce se chytím Richardova loktu, připravená se ho kdykoli zase pustit. Jsem za ty roky zvyklá na ztížené podmínky, ale nechci se tu před ním natáhnout. Navíc jde jen o tu chvilku, než dorazíme do Prasinek. |
| |||
U mrzimorského stoluDaniel, Acai, Alex, Nina, RyanDanovi se zřejmě můj šlehačkový útok moc nezamlouvá. "Nemáš za co," obrátím se na Alex, která poděkovala za přinesenou snídani. A pak se zase otočím na Dana. "Já nespala dlouho," zaprotestuju a dloubnu ho do žeber. "Nebojíš se, že když všem čmáráš na obličeje, tak ti to jednoho dne všichni vrátí?" zeptám se ho hlasem, jako bych něco plánovala. Dan nabídne Alex, že ho může očistit a trochu mě zarazí, když si zvolí olíznutí jeho tváře. Nicméně se pak usměju a to už se k nám přidává Ryan. "Dobré," odpovím mu na pozdrav. Poté, co začne vykládat všechny ty svoje drby, Acai vyprskne kakao na Dana. "Miluju kakao se šlehačkou," pronesu potichu a s úsměvem směrem k Danovi. Dál poslouchám, co Ryan povídá. Už chci něco namítnout, když Daniel zmíní Sinestru a Wolframa. Tomuhle se musím zasmát. "Prý si to dítě hodlají nechat, rodiče chtějí zachovat rod," přidám se a trochu Ryana potrápím. Alex zmíní, že by se ráda vykoupala v jezeře. Mno, sice ráda plavu, ale to, co v jezeře žije taky rádo plave a to nehodlám pokoušet. Nehledě na to, že je to zakázané. Koutkem oka kouknu na Dana. Jeho to štve hodně, je dobrý plavec. Acai odchází a na její místo přichází Nina i s Momou. "Dobré ráno," pozdravím ji s úsměvem. "Vidíte, můžeme zajít do Prasinek," navrhnu Danovi, Alex a Ryanovi nápad, který právě pronesla Nina. Dlouho vymýšlíme, co vlastně budeme dělat, tak aspoň už víme, co je možností. |
| |||
Černé jezero → Hlavní síň Šerm bez šermu ♦ Nebelvírští studenti ♣ Havraspárští studenti ♠ Zmijozelští studenti ♥ Mrzimorští studenti • Alacazar Zmijozel 'Kluci říkali, že se mu nic nestane? Idioti.' Pobaveně si pomyslím, když se Erika rozhodne připomenout, jak měla potřebu mě s nimi probírat. Nejspíš už mi začíná být jasné, která špína si mě bere do huby. 'Hej hej... šťastlivec? To snad nemyslíš vážně.' Nechápal jsem, co to mele za hovadiny. „Absolutně nic jsem nevěděl o tom, jakým způsobem sis to vyžádala a nikdo tě k ničemu nenutil ani nepřemlouval.“ 'Ta holka si to snad proti mě musela připravit, doufala, že mi způsobí problémy? Hah... To jo, měla si to lépe promyslet.' Asi zapomněla, že to ona přišla za mnou a chtěla vědět, zda něco nepotřebuji. „Snape by mi mohl i vymývat mozek, ale stejně by žádný důkaz proti mně nenašel.“ Nevinně se usměji. Co se týká Willa, nijak to neřeším. Stejně jsem u toho nebyl a naštěstí už je pryč, takže to nemůže zopakovat. „U nás se tupců aspoň zbavují.“ Zatím, co Nebelvír je ve velkém nabírá. 'Mohli bychom se zbavit i Calvina.' Napadne mne, když už to zmiňuji. Dál už se Erice raději nebudu věnovat. Ještě by mohla přijít s dalším ďábelským plánem a pokoušet se to na mě s její partou svést. Jak jinak. 'A o drbech nic neví, když největší problém má zrovna její kolej. Nechutná lhářka.' Hnusí se mi, i když to nemám nijak potvrzené a není to vůči ní fér ale... koho to zajímá? Profesor začal s prvními informacemi o hodině. 'Jsem zvědavý, jak se mi bude máchat s patnácti kilovým mečem.' Sám jsem v té představě vypadal komicky. Ale co, jde mi po chvíli všechno, na co sáhnu. Stačí špetka úsilí. Čím víc se toho naučím, tím více nechám ostatní za sebou. Jeho výběr slov a formulace mi dávají další informace, o našem novém učiteli. Informace podává přímo bez omáček a nějakých úprav, tudíž to je spíš praktický typ člověka než teoretik. Také si určitě mnohokrát zažil souboje o život, proto mu přijde přirozené mluvit o zabíjení. Jakmile k tomu přičtu i výběr šermu a zbraní... buď je to vášeň ke koníčku nebo je mnohem starší než vypadá. 'Zmiňoval vůbec svůj věk?' 'Starší trička?' Nejsem si jistý, zda něco takového vůbec mám. Přece se nebudu prezentovat v nějakých postarších hadrech. 'Prošívanice, helmice... Bude to nové? A bude to přesně na míru? ' Trochu znejistím. Nehodlám se navlékat do nějakých rozpadajících smradlavých výstrojí. Někteří ostatní již poslušně hlásí míry, já se však zdržím. Hodlám to více prodiskutovat. Nechci ať mi shání něco, co nebude pro mne dostatečně vhodné. Učitel skončí hodinu a někteří se už rovnou vydali opustit toto místo. Proč zde taky setrvávat? Trochu mne naštvalo, že Zmijozel měl na spěch a nemohl jsem si s ním promluvit. 'Měl jsem se zeptat přede všemi. Co mi je po tom, že se někteří budou cítit jako chudé krysy.' „Přidám se k tobě.“ Reaguji na Dee s úsměvem a jdu s ní. „Už nesmím vynechávat obědy, ať ze mne může být správný Lancelot.“ pronesu pobaveně. Sice jsem se chtěl jít nejdříve na pokoj převléknout, ale to počká. Stejně mi je teď pohodlně. Když se Dei rozhodne omrknout nástěnku, v klidu na ni počkám. „Celkem velká účast z naší koleje, že?“ Reaguji na následovný kroužek léčení, kterého se včetně mě účastní překvapivě hodně zmijozeláků. Při vstupu do Hlavní síně si ostatních příliš nevšímám. Pokud mi někdo něco bude chtít, přijde si. Jinak to není moje starost. Pomůžu Dei s džusem, pokud potřebuje a sám si naberu trochu polévky. Zatím se můžu v klidu najíst, než se to tu zaplní lidmi a s nimi i hlukem. |
| |||
Patrick, Christina, Wolfram, profesor Zmijozel,Alec, Mark, Kayla, Cass a zmínění Profesor Zmijozel je evidentně hodně mimo. Nejenže by se daleko víc vyjímal v nějakém středověkém hradě, ale přijde mi, že i jeho představy o hrdinství jsou značně zkreslené. Jsme kouzelníci, ne žádní rytíři Kruhového stolu... Mlčky poslouchám celý výklad a nad jeho poznámkou o skřítkovi jen mávnu rukou. Kdoví, co s těmi mírami chce děla. Ale když jinak nedá... To už mu ale nějaký skřet doručí vzkaz a povolá ho do Sborovny. Nevěnuji tomu moc pozornosti, jen ať už profesor zmizí. Nejdřív mentálka a pak tohle... Proč si vybírám samý kraviny? "Dobře, uvidíme se později. Dobrou chuť," mávnu na odcházející Christinu, která má zjevně naspěch. Celkem mě mrzí, že odešla, protože její společnost by mi byla celkem po chuti, ale třeba příště. Můj žaludek mi oznámí, že je čas na oběd. Nejvyšší čas. Otočím se na Patricka s Wolframem. "Přesouvám se na oběd, pokud se chcete přidat, tak budu jedině ráda," pousměji se a ať už s nimi nebo bez nich se rychlým krokem vydám do Hradu, abych se vyhla tlupě červených, blonďaté máničce a Benjimu. Před Velkou síní se ještě zastavím u Nástěnky a zkontroluji čas konání kroužku. Celkem mě mrzí, že je hned po obědě. Nemám čas ani zajít do Prasinek. Možná později, pokud ulovím nějakou nevinnou duši, která by se mnou šla. Možná Regina? Vejdu rychlým krokem do Velké síně a zamířím rovnou k zmijozelskému stolu. Nikdo od nás z ročníku tu ještě není. Ne, že bych se divila. Přejedu pohledem po ostatních stolech. U modrých zahlédnu známou kštici modrých vlasů. Alec se právě naklání k Markovi. Povytáhnu obočí a raději si sednu. Buď je Mark jeho nový objev nebo se z něj stává další Isaac... Že se nepochlubil. Nandám si na talíř pořádný dlabanec a naleju si pomerančový džus, ať už s pomocí kluků či bez nich. V tu chvíli si k modrému stolu přisedne i Kayla s Cassandrou, které hodlám ignorovat. Raději svůj pohled zaměřím k svému talíři. Jím pomalu, tak, jak mi to moje zafáčovaná ruka dovolí. Je to otrava. Doufám, že mě už nikdo nebude vyrušovat. Druhý den v řadě bych to asi nevydržela. I když se zdá, že veškerou pozornost věnuji talíři, jedním uchem poslouchám i drby od ostatních stoů. Člověk by se divil, co se tu dá zaslechnout. |
doba vygenerování stránky: 0.85404109954834 sekund