| |||
Matty, Emily, Dan, Kenji, Noemi, Aleček, Richard Zavrtím se smíchem hlavou. Matt je naivní, pokud si myslí, že to ostatní jen hrají. "To je v pořádku... Jsem na to zvyklá. Vážně." Pokrčím rameny a dál už to neřeším. Jsou tu totiž důležitější věci, které musím vyřešit. Třeba Richard, který právě challengnul Aleca. S otevřenou pusou jen sleduju, jak Alec výzvu přijímá. Málem si praštím dlaní o čelo. Hrdina... Taky se do všeho vrhne po hlavě. Matt vypadá na umření. Nedivím se mu. Lordova přítomnost by rozhodila každého. Dan i Kenji mě nehorázně štvou. Oba. Myslela jsem to s nimi dobře, protože mi gayové připadají roztomilí. A oni dva spolu vypadají lépe než každý sám s nějakou slečnou. To mi nikdo nevymluví. Sice ty nebelvírské paviány nemám ráda, ale na pěkné kluky se ráda podívám vždy. I když je jeden z nich ťaman. "To máte fuk... Každý si myslíme svoje... Nechte to plavat." Mávnu rukou a raději si vychutnávám sladkosti. Ta čarovná vůně mě naprosto pohltí, a tak si ani nevšimnu dávivých zvuků, které vydává Kenji. S hrůzou sleduji, jak obsah jeho žaludku končí v mém klíně. Moje sukně!!!! Už už mám chuť ho něčím přetáhnout, ale jeho kluběnka požírající zvratky mi na tváři vykouzlí spíše úsměv. Přijde mi to celé tak absurdní, že se z plna hrdla rozesměju. Prsty si zacpu nos, aby se mi z toho smradu neudělalo taky špatně. Vyklopit drahoucenné sladkosti? To tak! S mírným znechucením vstanu a sleduji Kenjiho a Matta, kteří pokračují v krasoblijádě. Je mi Matta líto. Chudáček malý. Otočím se na Richarda a s kamenným výrazem jen přikývnu. "Dobře, vrátím se, jakmile to vyčistím. Caylus nevypadá moc dobře." Neurčitě kývnu směrem k hřišti. Dále lorda už nesleduji, věnuji krátký pohled Alecovi, který se statečně drží na lordově superdrahém koštěti a pouze zavrtím hlavou. Blázínek jeden. Ráda bych se na něj dál koukala, ale blitky nepočkají. Vydám se i s poblitou sukní k Mattovi a podám mu kapesník, aby si trochu mohl zacpat nos a otřít si pusu. Stjerne i Fufík se nás evidentně rozhodli následovat. Po svých. "Stjerne!" Pobídnu kočku, aby nás následovala do hradu na záchody. Fufíka popadnu do náruče. Kniha se mi okamžitě zakousne do levého předloktí. Bolestivě syknu a začnu ho ihned hladit po hřbetě. Málem jsem zapomněla, co na tuhle malou potvoru funguje. Kousání se změní v ožužlávání. Nic, co bych nezvládla. Stjerne na knihu trochu zasyčí, protože evidentně žárlí. Málem ji okřiknu. Mrcha jedna. Pohledem neustále těkám z Matta na Fufíka. Konečně dorazíme do chodby se záchody. "Dovnitř." Nehodlám se s Mattem nijak dohadovat. Otevřu dveře a strčím jej dovnitř dámských toalet. S nenávistným výrazem mrknu na několik děvčat, která se tam zrovna malují. Okamžitě zmizí a vrhají zvídavé pohledy na Matta. Musí na nás být úděsný pohled. "Na." Podám Mattovi kapesníky, aby si mohl trochu otřít obličej. Na vedlejší umyvadlo opatrně položím Fufíka. Pohlédnu na svůj ožvýkaný rukáv a stopy zubů na předloktí. Skvělé. Naštěstí to není nijak hluboké. "Ehm... Potřebuju to vyčistit... sundám si sukni, tak se neděs..." Ve tváři zrudnu a nervózně se zasměju. Vůbec není tahle situace divná... Opatrně s pomocí druhé ruky sundám sukni a nechám ji sjet z boků na zem. Sehnu se, popadnu ji a rozprostřu ji na umyvadlo vedle Fufíka. Prohlédnu si odporně zapáchající skvrnu. Než ale stihnu vytáhnout hůlku, moje drahocená smradlavá sukně zmizí ve chřtánu Fufíka. Teror. Němě zírám na místo, kde ještě před chvílí ležela moje drahocenná a nejoblíbenější sukně. "On... on mi to sežral..." Vyjeknu a s pohledem plným hororu se podívám na Matta. Co teď? |
| |||
Tribuny -> Chodby Deirdre, Alec; další na tribuně a lidi na hřišti (jen zmíněni) Co tu vůbec dělám… famfrpál mě nikdy moc nebral… zamyslím se na chvíli a s tím, že tu kvůli famfrpálu vlastně vůbec nejsem, se usměju na Dei. Držím si úsměv, dokud se znovu nezmíní o svém rameni, po čemž na chvilku zesmutním, ale než stihne domluvit, povede se mi znovu nasadit úsměv a souhlasně přikývnu. Nervózně se rozhlédnu kolem sebe a pohledem zavadím i o hřiště, kde upřímně řečeno ani nepostřehnu, co se zrovna děje. „Není… není zač…“ uculím se nejistě. „Oni… určitě to tak nemyslí…“ pokusím se něco říct, ale postupně utichávám, až mlčím úplně a jen se pokusím o zmatený úsměv. „Promiň,“ prohodím tak nějak bez bližšího důvodu, ale vždycky je za co se omluvit… Od Alecova příchodu jen zírám do Míňovi srsti, a když mu Dei věnuje krátkou pusu, přitáhnu si k sobě Míňu ještě blíž. Připadám si jak třetí kolo u motorky, a tak o sobě raději ani nedávám znát a s rukama zabořenýma do heboučké srsti spícího mývala zírám skrze vše před mýma očima až do nekonečné prázdnoty za hranicemi pozorovatelného vesmíru. Je to uklidňující. Tedy až na ten pocit, že mi brzy zřejmě exploduje hlava… ale naštěstí mě Dei probere. Zmateně škubnu hlavou, až mi křupne v krku. „Au…“ syknu a začnu si jednou rukou přejíždět přes zátylek. „Ne-nedám si, děkuju,“ zamrkám párkrát a přimhouřím oči, abych byl schopný zaostřit. Když už se konečně pořádně proberu a dokážu rozeznat Deiiny skoro bílé vlasy od světlého mraku za ní, rozhlédnu se, abych si protáhl krk, a dám ruku zpět k Míňovi. No... może trochę... kouknu na sladkosti a dostanu na ně chuť, ale už jsem řekl, že nechci, a tak se celkem bojím zeptat. Netrvá to dlouho a strach zvítězí, načež jen sklopím hlavu zpět. Situace, ve které momentálně jsme se zdá být nekonečná, což akorát tak napomáhá tomu, aby se mi udělalo ještě víc špatně. Doufal jsem, že Richarda už dneska neuslyším, při každém jeho slově si vybavím jak konec kroužku, tak mé vybouchnutí. Co to? vykulím vyděšeně oči a poté, co mi přes záda přejede vlna mrazu a naskočí mi husí kůže, zrychlím dech. Jak…? otočím pomalu hlavu a všimnu si už mizící ruky. Dost se mi uleví, když zjistím, že to byla Dei, ale zrychlený dech ještě chvíli držím. Rychle jí věnuji omluvný pohled se špetkou strachu v mých očích a vrátím se pohledem k odpočívajícímu Míňovi, který sice dál nehybně leží, ale cítí, že nejsem úplně v pořádku. Celá ta chvíle mě ještě víc dostane, když Alec opravdu na koště vleze. Ani na něj nekoukám, radši nezvedám hlavu. Nechci ho podceňovat, ale taky si na jeho osobu chci v hlavě držet jinou památku, než pohled na to, jak padá z koštěte. Na Daniela ani Kenjiho už nijak slovně nereaguji a pouze se zoufalým pohledem lehce pokyvuji hlavou na „ne“. Nemám na to sílu, a i kdyby jo, akorát bych plácl nějakou hloupost. Chyba dziś jest jakiś dzień wzajemnego rozczarowywania się… povzdechnu si akorát a nejistě kouknu i na Dei, která se nechá vyprovokovat. Po její poznámce si akorát znovu zoufale povzdechnu a sklopím hlavu. Následuje akorát další hluk a křik… a dušení se? Zamračeně zvednu hlavu k Danovi zrovna ve chvíli, kdy se Kenji pozvrací. Ło chuj… ucítím, jak se mi oběd vrací zpět do pusy a rychle ze sebe shodím Míňu. Jako by to nestačilo, ten smrad se ke mně dostane ještě rychleji a ani ucpaný nos a ruka přes pusu nepomůžou. Rychle, skoro se přizabíje, se rozběhnu k okraji tribuny a poté co si rychle jednou rukou chytnu vlasy, se rozloučím se svým obědem. Wszystko się kręci... promnu si oči a po jejich otevření se s vyjeknutím leknu, že spadnu dolů a cuknu dozadu. Míňa samozřejmě přiběhne a nezapomene se naštvaně ozvat, když o něj zakopnu a spadnu na zem. Je mi děsně, všechno se motá, pálí mě v krku a půlka těla se mi svírá. Míňa do mě začne ustaraně šťouchat, a tak ho roztřesenou rukou nejistě pohladím, aby se uklidnil. „Czy ja umieram? Bardzo chujowa śmierć... teraz to kurde nie mogę umrzeć,“ zamumlám potichu a rukama hledám čeho se chytit, abych vstal. Mžourám očima a nakonec s něčí pomocí vstanu. „Dzięki…“ zamumlám a je mi jedno, že mi zřejmě nikdo nerozumí. Ani mi to teď nedochází. Souhlasně kývnu na Dei, že jdeme a s Míňou hned u mé nohy počkám opřený, bledý a stále roztřesený na Dei. Je mi ukradený i ten Richard, ze kterého je pro mě teď jen šedý flek. Pomalu se snažím uklidnit a nejistým krokem se s Dei vydám chodbami k záchodům. Určitě bude stačit trochu studené vody a budu v pořádku… Deiina sukně bude potřebovat trochu víc péče, no… |
| |||
Zapředení rozhovoru Na pokoj Christina De Spontin Ukončení hodiny bylo pro mne poněkud zpomalené. Snažila jsem se, jak jsem mohla, ale nepovedlo se mi navodit ten údajný stav meditace, který od nás profesor očekával. Takže jsem se trošku otráveně loudala. Začínala jsem zase pociťovat pocit hladu. Polkla jsem naprázdno. Zdá se, že si budu muset něco dát. A ne jídlo. Pomyslela jsem si a vyšla jsem pomalu z učebny. Ještě jsem se na chvíli zastavila, když mi před oči vplulo něco zvláštního. Vypadalo to velmi krásné. Takový krásný poletující motýlek. Zarazila jsem se. To zavání Richardem. Je to mechanické. Ale zdá se, že hledá právě mne. Zlehka jsem převzala vzkaz i krabičku. Pomalu jsem vzala motýla. Je to vlastně spona. Chvíli jsem ji jen očima zkoumala, než jsem rozložila vzkaz. Při čtení se mi koutky pomalu pozvedly až do úsměvu. Nebyla jsem ráda, že nepůjdeme s Cassandrou létat. Krasolétání byl skvělý nápad a jistě ho zrealizujeme někdy jindy. To vůbec nevadí. Ani ze zprávy o její nemoci jsem nebyla zrovna odvázaná. Ale byla jsem ráda, že se vůbec ozvala. Že je v pořádku. I když jsem doteď nebyla zrovna spokojená, tak mám lepší náladu, než předtím. Motýla jsem si tedy připnula do vlasů, abych mohla pořádně chytit krabičku a otevřela jsem ji. Pousmála jsem se. To si klidně dám. Nevím jestli naráz, ale ano. A až na pokoji. Krabičku jsem znovu zavřela a schovala ji do kabelky. Pomalu jsem se vydala chodbami a stavila se na dívčích toaletách. Položila jsem si kabelku a podívala jsem zblízka do zrcadla. Hmm.. bude to stačit přepudrovat. Rozhodla jsem a vytáhla jsem si z kabelky ještě menší taštičku, v které se skrýval také pudr. Rychle jsem jej aplikovala a znovu schovala. Mnohem lepší. Okomentovala jsem a zahrabala jsem po něčem ještě v kabelce. Vytáhla jsem malinkou lahvičku. Odšroubovala jsem uzávěr a lokla jsem si. Jakmile jsem tekutinu polkla, spokojeně jsem zamručela a schovala znovu zašroubovanou lahvičku. Popadla jsem kabelku, vyšla jsem na chodbu a zamířila jsem svižně do knihovny. Tam jsem se rychle rozešla k části knihovny, kde jsem byla včera a vzala jsem si knihu, kterou jsem viděla již včera, ale neunesla bych ji i s těmi dalšími. Nebyla sice velká, ale neměla bych ji, kam dát. A byla celkem krátká. Stejně jsem neměla nic v plánu a tak jsem se posadila a četla ji v knihovně. Byla psána starším jazykem. Byl v ní nadměrný výskyt archaismů a občas mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, jaký význam mají některá slova. Nebyla psána nijak poutavě. Přeci jen, ve výsledku šlo spíše o zeměpisné popisy, než o politické dění. Ale dočetla jsem ji. Byť minimálně, tak jsem se cítila obohacena. Sice jsem ztratila hodně času, ale to vůbec nevadí. Knihu jsem vrátila na místo, kývla jsem na rozloučení naší nevkusně oblečené knihovnici a vydala jsem se na kolej. Po cestě mne napadlo, že bych mohla před zavíračkou ošetřovny mohla přijít na návštěvu. Alespoň bych jí vrátila motýlka. U vchodu jsem se za pomocí hesla dostala do společenské místnosti a přes ni jsem jen už prolétla do ložnice. Na posteli ležela Christina a četla si nějaké spisy. "Už zase, lady Christino?" ušklíbla jsem se a přišla jsem pomalu k ní. Lehla jsem si na břicho na druhou půlku její postele. Z kabelky jsem vytáhla krabičku a z ní dortík. "Promiňte mi, lady Christino? Dáte si také, lady Christino?" zeptala jsem se zdvořile a až kýčovitě jsem všude dávala formální oslovení. Culila jsem se tomu, protože tohle byla naše malá hra. Idiotsky se oslovovat. Je to směšné. |
| |||
Famfrpálový stadion > zápas ve vzduchumadame Hooch + Odetta, Rebecca, Alec, Benji, Dominik Profesorka vypadá, že jí vůbec nevadí, že jsem přišla bez předchozího přihlášení. Vezme moji přítomnost na vědomí a dodává pár slov k následující rozhodné hře. Všimnu si, že Kenji a Dan mi zamávali a já jim to oplatím kraťounkým zvednutím ruky, ale pak už zase věnuji veškerou svoji pozornost na pravidla, které paní profesorka vysvětluje. Není toho mnoho, ale pochybuju, že by je chtěla jen kvůli mé nepozornosti opakovat. Nasednu na své koště a vznesu se nad zem, abych byla připravena na začátek hry, která může začít vlastně kdykoliv. Což se taky stane, když madame Hooch náhle vyhodí camrál. Přinutím se vystartovat na koštěti vzhůru a zjevně to vypadá, že to bylo o miliontinu sekundy dříve než ostatní, protože jsem překvapivě ukořistila camrál já. Ale to ještě neznamená, že mám vyhráno, protože mám proti sobě slušnou armádu dobrých hráčů.V hlavě se snažím přijít na nějaký tah, zatímco trhaně poletuji sem a tam, abych nebyla jen na jednom místě. Jako první spatřím Odettu, která se mi snaží míč sebrat, Rozletím se k ní a kousek před ní zvolím ostré zalomení, čímž se mi podaří ubránit camrál. Proti Rebecce zvolím trochu fyzické síly na přetlačení, ale snad nic, co by bylo proti pravidlům hry. To mě však trochu zpomalí, nejen časově, ale přijdu i o momentum, čehož využije Benji, který mi camrál sebere. Sakra, teď musím něco vymyslet. |
doba vygenerování stránky: 0.88770699501038 sekund