| |||
Do Bradavic - Ošetřovna Acai Mluví tak potichu, že se musím naklonit blíž, abych slyšel, co vlastně řekla. Buď si to jen namlouvám, nebo se mi právě opravdu omluvila? Není to jen nějaký bláznivý žert? Její chování mě každopádně znepokojuje. Takhle se chová od chvíle, co jsme vyšli z hostince. Tohle se jí ani trochu nepodobá. Je až nepřirozeně pasivní, v ničem mi neodporuje, se vším souhlasí a jen se za mnou nečinně táhne, jako duch. Nelíbí se mi to. Jsem u ní zvyklý na pravý opak. Neustupovala mi, nebála se říct svůj názor a klidně se dohadovala. Teď je jako vyměněná a hlavně nudná. To je vážně otravné. „Budeš první, kdo se o tom dozví.“ ujistím jí, když se zeptá na pavoučí námluvy. Potěší mě, jaký zájem o mé osminohé mazlíčky jeví. U děvčat jsem se s něčím takovým setkával málokdy. Pokud vůbec. Znal jsem takové, které kvůli mně lásku k pavoukům předstíraly, jenže jejich „zalíbení“ hodně rychle zmizelo, když se k nim Pája přiblížil. Acai je nejspíš první, které věřím, že svá slova myslí vážně. Kdyby ne, tak by v obchodě nikdy nevzala Máju do rukou. Konečně někdo, kdo kvůli malému pavoučkovi nedělá třetí světovou. Pokračujeme po cestě dál, dokud neuslyším, jak mě oslovuje jménem. Zastavím a podívám se vedle sebe. Kde je? Kvůli své výšce se vždycky musím trochu sklonit, abych na ní viděl, jenže tentokrát je ještě níž, než obvykle. Tak moment… „Co to má znamenat?“ nevěřícně sleduji, jak leží na zemi. Co je to za hloupé vtipy? Jako první si všimnu jejich vyhrnutých šatů. Odhalují zbytečně moc, což se mi pochopitelně líbí, ale tohle je pouze pro mé oči. Nechci, aby si jí prohlížel kdokoliv další, což je bohužel vysoce pravděpodobné, vzhledem k tomu, že by se tu každou chvíli mohl někdo objevit. S vítězoslavným úsměvem jí šaty lehce stáhnu dolů. „Tohle na mě nefunguje, Acai.“ několikrát do ní šťouchnu prstem. Co je tohle za hloupou hru? „Jestli tě bolí nohy, tak jsi mi to měla říct, nešel bych tak rychle. Ale nebudu tě nosit. Nejsi mála holka.“ zamračím se a trochu s ní zatřesu. Ani se nehne. „Hej… slyšíš mě?“ zkusím to naposledy. Bez odezvy. Položím jí ruku na čelo. Úplně hoří. Nejsem žádný doktor, ale tohle by poznal každý. „Proč jsi mi neřekla, že jsi nemocná?!“ rozčílím se. Kde a od koho by se mohla nakazit? Začnu pátrat v paměti. O snídani seděla vedle… jasně, čokošové. Pokládal jí hlavu na rameno. A určitě byl infikovaný. „Tak tohle ne, s tím nechci mít nic společnýho!“ rozhodím rukama, popadnu krabičku s pavoukem a rozejdu se pryč. Jenže po pár metrech přeci jen zastavím a ohlédnu se zpět. Acai tam pořád bezvládně leží. Takže to nebyl žádný vtip. „Já se z tebe zblázním, ženská!“ dojdu zpátky k ní. Z kapsy vytáhnu hůlku, kterou namířím na krabičku s pavoukem. Během pár sekund se vznese do vzduchu a levituje přímo za mými zády. Mám jenom dvě ruce a nemůžu nést jak Acai, tak sklípkana. Kde lidská síla nestačí, tam musí pomoci kouzla. „Moc si na tohle nezvykej.“ zamračím se a vezmu Acai do náruče. Pomalu s ní dojdu až do hradu, společně s levitující krabičkou. Je mi jasné, že tohle pro pavouka asi nebude úplně nejpohodlnější způsob cestování, ale nemám na výběr. Zamířím rovnou k ošetřovně. Neobtěžuji se klepat, natož čekat na vyzvání. Zbytečné zdržování, na které nemám ani čas, ani náladu. „Je to vážně naléhavé!“ zavolám nahlas, když do dveří vpadnu. |
| |||
Do BradavicCaylusSnažila jsem se soustředit na cokoli jiného. Například na toho pekinéze, co má Cayova matka. Představuju si chlupatou násadu na koště. Takovou tu miniaturní kouli, kterou stačí nakopnout, aby se z jednoho rohu místnosti přemístila do druhého. Mám ráda všechna zvířata, obzvlášť ta malá, ale u některých plemen to neplatí. Zakrslá plemena bývají neuvěřitelně otravná a protivná. Cayovu matku jsem nikdy neviděla, ale představuji si štíhlou, uječenou dámu s obřími perlami kolem krku, klouboučkem v pečlivě vyčesaných vlasech a tím smetákem na ruce. Možná v růžovém kostýmku a vysokých podpatcích, které nesundává ani doma. Vsadím se, že má blond vlasy. Po někom to Cay zdědit musel a vsadím se, že zrovna po matce. Po té má nejspíš vzhled. Sadistickou povahu zase po otci. Je mi už tak zle, že se chytám všeho možného, abych na to nemusela myslet. Momentálně se bavím představou Caye v růžových šatičkách a podpatcích. Bílé rukavičky, mini kabelka a pes na vodítku ve stejném oblečku. klábosil by o nejnovějších drbech se svými kamarádkami. Bože.. tomuhle se říká zoufalství. Někdy děkuji bohu, že mi do hlavy nevidí. Za tohle by mě nejspíš zabil. Skoro si ani nevšimnu, že už stojí vedle mě a mluví na mě. S námahou otevřu oči, když mi před obličejem zamává rukou. Aha.. na co se to ptal? Zmateně se na něj podívám. Mračí se na mě. Co se děje? Něčím jsem ho naštvala? Měl do teď tak dobrou náladu.. "Promiň.." špitnu téměř neslyšitelně. Lehce klopítnu, když mě chytí za ruku a a zatáhne. Stále se mi motá hlava. Všechny moje pokusy o rozptýlení vyšly v niveč. Pokusím se s ním srovnat krok a tvářit se, že všechno je v pohodě. Momentálně je to ale nadlidský úkon. "Takže.. až proběhne seznámení. Dáš mi pak vědět, jak to šlo?" minimálně bych mohla projevit nějakou účast. Navíc mě to zajímá. Chci mít nějakého mazlíčka. Oči mám zapíchnuté do země, dívám se pod nohy a už se ani nesnažím stahovat si šaty dolů. Stejně dost pochybuji o tom, že by někdo viděl něco, co ještě neviděl. Těžko říct, jaký kus cesty jsme ušli. Ani jsem nevnímala, že jsme minuli bránu do Prasinek. Mechanicky dávám jednu nohu před druhou, pozorujíc cestičku pod našima nohama. V jednu chvíli už si myslím, že na ošetřovnu dojdu v pohodě a v té druhé se mi tráva až nepříjemně přiblíží. "Caylusi..." prosebně vydechnu jeho jméno a křečovitě se ho chytnu za ruku, než se mi před očima zatmí úplně a nohy vypoví službu. |
| |||
Cesta do Prasinek > PrasinkyBack in time : 12:05 Daniel, Kenji Oba pánové ještě pokračují v konverzaci zahrnující ostatní studenty, které sice znám, ale také události, o kterých nemám ani páru. Překvapeně zamrkám, když ke mně Kenji natáhne ruku k jogurtem a nabídne mi jej jako předkrm před obědem v Prasinkách. No počkat, přeci jej neoberu o jídlo, které si donesl. Chvíli odolávám natažené ruce i dobře vypadajícímu jogurtu, než nakonec žaludek zvítězí nad rozumem a já si s provinilým výrazem jogurt vezmu. "Děkuju moc. Máš to u mě a to jako vážně," poděkuju mu s úsměvem a pustím se do jídla. Teda doufám, že při tom nevypadám, jako že jsem tak týden nejedla. Cesta do Prasinek je docela v pohodě. Kenji vypráví o tom, co by si dal k jídlu, čemuž můj trochu uklidněný žaludek docela vzdoruje. No, rámen nezní tak špatně, byla by to příjemná změna od jídla ve škole. "Původně jsem měla na mysli něco obyčejného a nezajímavého, jako je steak a dušená zelenina, ale ten rámen není vůbec špatný nápad." Poslední sousto jogurtu ve mně zmizí jako mávnutím kouzelného proutku. Vzápětí dostanu přátelský žďuchanec a pozvání na odpolední nábor famfrpálu – nejprve jako divák…a v příštím okamžiku zůstane ve vzduchu viset i nedokončený návrh na to, abych zkusila taky nějakou pozici. Zatvářím se stejně vyděšeně, jako když mě táta a Joe přemlouvali, aby si zkusila slézt takovou pěkně vysokou skálu hned za tátovým domem, což se jim nakonec podařilo, ale tohle bude zjevně trochu jiný případ. Raději bych zůstala nohama pevně na zemi. "Na co že bych se hodila? Na roztleskávačku?" hlesla jsem potichu, ale to už mě Kenji neposlouchal, protože jeho pozornost upoutá chlupaté zvířátko a za jeho handlování se nemusí stydět kdejaký obchodník. "Tak co, myslíš, že se mu to podaří?" nakloním se k Danielovi, pohled stále upřený na spolužáka, který se snaží smlouvat. Na výsledek nemusíme dlouho čekat, protože je návrat korunovaný novým kamarádem na rameni, ale na druhou stranu prázdnou kapsou. Přepadne mě lehký pocit viny, protože jsem ho vlastně připravila o předchozí svačinu, kterou si sám ulovil. "Tak to ani náhodou. Bez oběda nebudeš. Předtím jsi mě zachránit od smrti hladem, takže je řada na mě – zvu tě. A "ne" pro mě není odpověď." |
doba vygenerování stránky: 0.87577700614929 sekund