| |||
Z G82 do knihovnyprof. Miettinen, Rachel, Richard, Regina, Barbara, Deirdre, Alec poté náhodní kolemjdoucí na chodbě a v knihovně Slyšela jsem kroky. Přestala jsem dýchat. Pak jsem uslyšela profesorův hlas. Jestli to šlo, ztuhla jsem ještě více a odtáhla tvář od kolen blíž k opěradlu. oči jsem ale nechala zavřené. Možná to ale byla chyba. Ucítila jsem dotyk a než jsem stihla ucuknout, zase jsem se patou dotýkala podlahy. Oči jsem nyní měl široce rozevřené a všechen klid byl pryč. Profesor se opět vzdálil. Ztěžka jsem oči zavřela, pokusila se opět sklonit hlavu ke kolenům, ale zůstala jsem v jakési poloviční křeči. Zbytek meditace jsem spíš protrpěla. Postřehla jsem, jak počítám sekundy a vnímám dech ostatní. Hlavně ať už se nikdo nepřibližuje. |
| |||
POSUN ČASU NA 13:00 Po skončení mentální přípravy Santeri zmizel neznámo kam. Nevadí, za 15 minut byl stejně oběd, takže nač čekat. Někdo si zašel na oběd do hlavní síně, někdo zůstal na oběd v Prasinkách. Hlavní síň byla nezvykle prázdná. Většina starších ročníků, kteří mohli, obědvali právě v Prasinkách, proto profesoři měli klidný dozor. Tentokrát se žádné upalování nekonalo. Oběd utekl stejně rychle jako přišel a hodiny brzy odbily jednu hodinu odpolenní, která s sebou přinášela i kroužek runové magie s profesorkou Kearney. Na nástěnce jste se mohli dočíst, že kroužek se koná v učebně K04, kde se běžně vyučuje předmět jasnovidectví. Profesorka na vás v učebně již čeká, proto tiše vejděte, najděte si místa k sezení a vyčkejte zahájení kroužku. Kroužek runové magie: Reece Sheehan Thomas Maxwell Sinestra Ewing Richard Cornigrum Isaac Meadows Barbara Snow Matthew Szewczyk Odetta Lewis Příspěvky pište po zahájení hodiny profesorkou všem zde vyznačeným soukromě. (příspěvky, kdy do hodiny příjdete ještě veřejně) |
| |||
Slečna Etty, Prof. Sanny, Angela, Rachel, Richard, Regina, Barbara, Alec Ani si neuvědomím, že jsem usnula. Do bdělého stavu mě přivede až teprve profesor, který mi klepe na rameno. Naštěstí na to zdravé. S trhnutím se proberu a málem vykřiknu. Náhlá probuzení nejsou v žebříčku mých oblíbených věcí. Realita mě stáhne zpět. Uvolnění je to tam a vrátí se pulzující bolest. Jediný pohled na rameno stačí. Zhoršilo se to. Celkem rapidně. Naštěstí je už konec hodiny. Profesora skoro neposlouchám a všechno mechanicky odkývám. Nemůžu se dočkat, až odsud vypadnu. Jakmile profesor zmizí, křečovitě zatnu zuby a vstanu. Musím vypadat jako třesoucí se smrtka. Zamířím rovnou k Alecovi. "Dorazím na oběd později, skočím si s tím na Ošetřovnu, ju?" Věnuji mu slabý úsměv a co nejrychleji se vydám z učebny ven, nedbaje ostatních studentů. Můj cíl je jasný. Ošetřovna. Z bolesti v rameni se mi chce zvracet. Mám co dělat, abych všechno to spořádané jídlo udržela v žaludku. Vidím lehce rozostřeně. Snažím se udržet na nohou. Ještě kousek. Cesta k Ošetřovně mi zabere zhruba deset minut. Nijak nelením a zamířím rovnou ke dveřím. Co na tom, budu holt jako Wolf. Důrazně zaklepu na dveře a vejdu dovnitř. "Slečno Etty?" Zavolám rozechvělým hlasem a zastavím se. Rozhlédnu se kolem. "Měla byste chviličku? Je to naléhavé." Teď jen doufám, že se Zahradníkovi nepřitížilo a slečna Etty nemá moc práce. Rameno si opatrně držím a přešlápnu z jedné nohy na druhou. |
| |||
Chodba hradu - cesta do PrasinekDaniel, Kenji "Ono bohužel nikdy jindy než o víkendu se člověk pořádně nemůže vyspat. Sice obvykle nespím až tak dlouho, ale ještě jsem se pořádně nevzpamatovala z návratu z prázdnin," souhlasím s tím a jsem docela ráda, že se našel i někdo další, co se z peřin nevymotal na snídani. Znovu zavrtím hlavou, když se mě opět zeptá, zda jsem našeho spolužáka neviděla. Od minulého dne určitě ne. Za to dám ruku do ohně. "Ale, jen pár kamarádům ze Zélandu, novinky po návratu a tak," prozradím a malinko zrudnu, čehož doufám, že si nevšimne. Možná mi trochu pomůže i Kenji, který se v tom okamžiku vyloupne zpoza roku. Trochu mu závidím i ten obyčejný jogurt v ruce. Na můj pohled působí jako magnet. "Ahoj," pozdravím ho zpátky, ale pak už jen trochu zmateně poslouchám rozhovor obou spolužáků, a očima přeskakuju z jednoho na druhého, jako při přestřelce pistolníků. Teda, nemám ani tucha, co se vlastně dělo, ale rozhodně to muselo být něco velkého. No, raději se to toho ani nevmněšuju. Když však oba zahrnou do návrhu na oběd v Prasinkách i mě, předběhne mě s odpovědí můj žaludek, když náhle hlasitě zakručí. "No, myslím, že je rozhodnuto. Oběd zní moc dobře. A ráda se k vám přidám." |
doba vygenerování stránky: 0.91630601882935 sekund