| |||
Na chodbě -> Prázdná třídaIsaacKdyž se na mě konečně podíval, měla jsem co dělat, abych lítostivý výraz udržela na uzdě. Bylo mi ho líto, chtěla bych mu tak pomoct, ale vlastně ani netuším, co se děje. Oči měl rudé, podrážděné, tvář vlhkou od slz, které hrozily, že znovu začnou téct, brada se mu chvěla. Vypadal na dně. Tohle s ním udělalo to, co se stalo s Reecem? Chvilku jsme na sebe jen zírali a já pojala podezření, že mě předtím nevnímal. Nezazlívala bych mu to, hodlala jsem mu zopakovat, co jsem říkala, ale to už promluvil. Spíš se optal. Jeho výraz dával jasně najevo, že budeme řešit tohle a ne důvod jeho pláče. Možná je to příliš čerstvé, než aby o tom mohl mluvit. Možná o tom nechce mluvit s profesorem. Nebo o tom prostě nechce mluvit s nikým. Ať už jsou jeho pohnutky jakékoli, budu je respektovat. Mírně přikývnu na srozuměnou. "Bylo.. velmi zmatené." povzdechnu si a bezradně pokrčím rameny. "Převyprávím ti.. Vám ho, jestli smím. Jen ne tady. Takhle nastydneme oba dva." pousměji se na něj a zvednu se ze země. Vykat. Studentům musíme vykat. Alespoň tam, kde by nás mohl někdo slyšet. Natáhnu k němu ruku, abych mu pomohla na nohy. Kam ho vzít? Do skleníku? Pokud je původcem jeho smutku Reece, pak by mu asi neudělalo dobře, kdybych ho vzala tam, kde tráví nejvíce času a jeho přítomnost naplňuje každý centimetr. Kabinet také padá, protože je na stejném místě. Po pár vteřinách uvažování, které mi přišly jako věčnost, jsem nakonec Isaaca zavedla do nejbližší volné učebny. Studenti mají zakázáno sem chodit mimo výuku, ale pokud je s ním profesor.. pak by to neměl být problém, správně? Ještě v tomhle neumím chodit. Přijdu si tak nejistá ve všem, co dělám. Nechám ho projít a pak za námi zavřu dveře. |
| |||
Spálňa a Rokvill Po neúspešnom koncerte sa na to vykašlem a idem hore do spálne. Kašlať ich. Nemajú zmysel pre hudbu. Dosť rýchlo sa oddelegujem do pstele, len na to, aby okolo druhej zobudila sestra a vybrali sme sa na nočnú túlku k metlobalovému ihrisku a do prezliekárný všetkých týmov postupne. Je to fakt jednoduché časované kúzlo. Pätnásť minút od toho, keď si niekto uniformu oblečie, sa jej farba zmeni. Červená na ružovú. Zelená na kakhi. Žltá na bielu. Modrá na azurovú. Do najbližšieho zápasu ešte ostáva hafo času. Je tu šanca, že sa to pevalí skôr. Po tomto dobročinnom počine roka sa vybereieme späť do spálne dospať výlet. Nikoho teda neprekvapí, keď vstanem až o pol jedenástej. "Ránko. Daj mi sekundu."Zbehnem do sprchy, oblečiem sa, ale nie do uniformi. Na sebe mám šaty z Oza len boty mám modré, vlasy rozpustené a v nich modrú stuhu. "Už som. A po tom skočíme do Rokvillu. Madam Rosmerta fakt dovarí a môžeme mu doniesť čosi z Medových labiek." |
| |||
Síň -> Prasinky Rebecca, pak i Erika, Marie a mé alter ego Výborně, doopravdy za mnou přileze s Prasinkami, přesně jak jsem chtěl. Ta hrozná část, ve které musím já za někým dolézat, mě mine. Nicméně se mi však nelíbí, že mi nedává ani právo výběru, ačkoliv má odpověď musí být jasná. A žádný mektal, takhle se o mně mluvit nebude! „Ty ale Rebecco,“ syknu pobaveně a uculím se, „Já normálně budu mlátit. Za každý drzý slovo dostaneš po hlavě knížkou, aspoň nebudou vidět žádný modřiny.“ Zlehka do ní rýpnu a naposledy se podívám ještě směrem k Mařeně. Jen nad ní otráveně zakroutím hlavou. „Fajn, pudem. Stejně si chci dát kafe, tady sem ho moc kvůli něčemu nestih.“ Na její otázku, zda-li se chci stavit ještě na koleji, jen zavrtím hlavou. Nějaké peníze po kapsách nosím téměř vždy a převlékat se do nějakého speciálního Prasinkovského outfitu fakt nepotřebuji. Pokud tedy nechce ona zajít k sobě na kolej, tak nejspíš vyrazíme rovnou na cestu do Prasinek. *** Prvně si chci dát kafe, jak jsem již zmiňoval, takže automaticky zatáčím ke Třem Košťatům. Nemám sice tuhle putyku, když to tak řeknu, moc v oblibě, ale koneckonců nikde se tu nenajde žádné extra luxusní posezení. Nijak nevěnuji pozornost těm, co už v lokále sedí. Vlastně mě to ani nezajímá. Tedy, až na Marii, na které opět zůstane můj nejotrávenější pohled. Ta běhna mě normálně předběhla a vlezla sem první jen proto, že věděla, že sem chci jít. Měli by tu holku odtud vyhodit. A nebo by ji měli vyhodit rovnou z Bradavic. „Čum na ní,“ procedím skrze zuby, jakmile se posadíme, a pokynu hlavou směrem k té pobožnici. „Ona už neví, kam se vetřít. Tyvole, kdyby přestala do týhle školy chodit, tak by si ani nikdo nevšim, že tu neni, stejně jí tu nikdo nemá rád.“ Ihned při možné příležitosti si objednám nějakou silnou, černou kávu. Nejraději bych si u toho kafe i zakouřil, ale bohužel, studenti mají očividně smůlu. Měli by to povolit aspoň na ty víkendy, vsadím se, že spoustu profesorů také jede jednu za druhou. A jestli ne, tak jsou divní. „Jako nepochopim,“ doplním ještě svůj pocit, než se napiji přinesené kávy. „Ale to neni jenom vona. Třeba takovej Connor, ten by si s ní moh podat ruku, je to stejnej podivín jako Mařka. Ale ta mě taky pěkně vytočila. Já přídu a vidim jí tam u stolu, tak jí říkam ať vypadne, a vona jak se držela, kráva jedna.“ |
| |||
Školní pozemkyEmily Potěšeně jsem se usmál, když mě Emily ujistila, že je jí dobře. Samozřejmě, kdyby mi lhala, nejspíš bych to neprohlédl, ale v tomto ohledu je to jen její věc. "Tak to jsi dobrá, že si vyrazila běhat. Já se zmohl jen na válení se v posteli...," uculil jsem se a uznale jsem pokýval hlavou. "Ale jinak vše ok. Dobrá snídaně člověka vždy postaví na nohy," ještě jednou jsem se uculil, i když teď to v sobě mělo něco navíc. Dál do podrobností jsem ale nezacházel. |
doba vygenerování stránky: 0.94234895706177 sekund