| |||
Vzpomínka Chodba Rosalie Anne Primrose Isaacu? Uslyšel jsem, jak se mne někdo ptá. Podle hlasu jsem poznal, že se jedná o slečnu Rosalie. Ano, to jsem já, Isaac. Bulím tady jako malá holka, protože neumím pochopit, že můj skoro přítel nebo snad již přítel brečel na kolenou u někoho jiného, objímal ho na kolenou a snad i čichal k jeho uniformě. Jsem ubohý a válím se tu před ošetřovnou. Přesně ten. Pomyslel jsem si a otřel jsem si ty slzy, co mi tekly. Snažil jsem se další nějak potlačit a s podráždenýma očima jsem na slečnu Rosalie pohlédl. Spodní ret se mi trochu třesl z toho pláče. Nevím, jestli se mám divit tomu, že zrovna Rosalie... tedy.. slečna Rosalie se stará o tohle. Ale je pravda, že ona je stejně jako její sestra takový ten hodný typ. Nedovedu si ale představit, jak by si vedla, kdyby se něco opravdu dělo. Asi byla velmi nesvá. Dívám se stále na ni. Stále nevím, co jí na to říci. Když mi to došlo. Vzpomněl jsem si, že máme rozebrat její vidění. Navíc je to lepší teď řešit, než se zaobírat situací. "Asi jo. Co to vidění?" zatvářil jsem se tázavě tak, aby viděla, že to opravdu chci řešit teď. Snad jí to dojde. Oči byly stále vlhké a štípaly. Zamrkal jsem a pár menších slziček se ještě vyronilo. Zbytek jsem udržoval zpět, jak jen to šlo. |
| |||
Chodba hraduDaniel Chodby jsou tam trochu prázdné..no možná více než jen trochu. Jo, to je to, že člověk vstává tak pozdě, prošvihne snídani a pokec se spolužáky, aby zjistil, co mají v sobotu v plánu. Vím, že jsou nějaké kroužky, ale tak určitě nebudou všichni. Sem tam se sice někdo mihne, kterého pozdravím zdviženou rukou, úsměvem a krátkým "Ahoj", ale je zase hned pryč. Možná prohodím pár slov s někým u oběda, vsadím se, že dobrým a teplým jídlem nikdo nepohrdne. Aspoň tedy já ne. Najednou spatřím Daniela, který na mě mává a zdraví. "Ahoj a dobré dopoledne," vrátím mu pozdrav a zastavím se v chůzi u něj. "Trochu jsem zaspala a samozřejmě i zazdila snídani. Takže jsem si říkala, že se pomalu přesunu do jídelny a počkám si na oběd. A zkusím napsat dopis. Co ty?" zvedla jsem do výše zápisník na důkaz svých slov. Bohužel jsem dneska nepotkala vůbec nikoho. Ani Kenjiho ani nikoho jiného. Omlouvám se, že nemůžu víc pomoci." |
| |||
G82, chodby - pátek odpoledne Po skončení hodiny jsem si sbalila věci, mrkla na Wolfa, čehož si on zřejmě ani nevšiml, a vyšla ze třídy. Nejdřív jsem se vydala směrem na kolej pro věci na famfrpál, ale pak jsem se zarazila. Tam bude Nick, (Ze kterého jsem momentálně úplně mimo.) a taky Rebecca. (Která se mě dříve nebo později pokusí vyzpovídat.) Z obou z nich jsem byla dost nervózní. Takhle nesoustředěná se před madam Hoochovou rozhodně nesmím ukázat! Ještě by mě vyrazila z týmu! To se nesmí stát. Nemůžu tam jít. Nesmím. Navíc bych pak byla Rebecce hrozně na ráně. Takže jsem místo toho udělala čelem vzad a vydala se do sovince. *** SOVINEC - pátek odpoledne/večer V sovinci naštěstí nikdo nebyl. Pokud ovšem nepočítáte sovy. Jen co jsem vešla, otočilo se na mne nejmíň padesát párů obrovských kulatých očí. Pokusila jsem se nemyslet na film Ptáci od Hitchcocka a raději jsem se pozorně dívala kam šlapu, protože podlaha tady nebyla zrovna čistá. Táhlo tu a byla tu větší zima než v hradě, protože okna byla bez skleněných výplní. Přitáhla jsem si oblečení pevněji k tělu, pozapínala, co šlo, a vydala se k nejbližší okenní římse. Vytáhla jsem hůlku, zašeptala: "Tergeo," a teprve když byla římsa čistá, jsem se posadila. Kámen byl studený, ale jinde se tu sedět nedalo. Ještě jednou jsem pohledem přelétla sovy. Ty o mě ale mezitím úplně ztratily zájem, takže se mi trochu ulevilo. Otevřela jsem tašku a vyhrabala z ní něco na psaní, učebnici jako podložku a reprezentativně vypadající kus pergamenu. Rozdělila jsem ho na dva stejně velké kusy a napsala dva stejné, ale zároveň úplně jiné, dopisy. První jsem psala tátovi. Podle pravdy jsem tam napsala, že jsem v pořádku dorazila, o mém stupidním pádu, že se mám moc dobře, aby pozdravoval moje prarodiče, co už se učíme a tak. Druhý dopis byl ošemetnější. Mým cílem bylo napsat to samé, ale tak, aby to vypadalo, že jsem na mudlovské škole. Máma sice věděla, že jsem v Bradavicích a co se tu učím, ale přesto to nechtěla slyšet. Nemohla jsem si vymýšlet, to nikdy nedělám, takže jsem prostě vynechala podrobnosti o způsobu vyléčení mé nohy, ani jsem nezmiňovala žádné čarodějné učivo ani předměty, ale zase jsem si u ní více postěžovala na tu věc s Nickem. Nečekala jsem od ní nějakou velkou pomoc, ale říkala jsem si, že aspoň bude mít lepší pocit, že aspoň trochu patří do mého života, že s ní mluvím a svěřuju se jí. Povzdechla jsem si. Neměla jsem s sebou obálky, takže jsem dopisy prostě srolovala do ruliček a převázala je provázkem, který jsem našla v tašce, aby zarolované zůstaly. Zvedla jsem se z parapetu a došla k nejbližší sově. Odkašlala jsem si. Dotyčná sova pálená se na mě nevraživě zamračila a prohlédla si ruličku, kterou jsem k ní natahovala, načež pohlédla z okna na stále tmavší a tmavší mraky. Obě jsme správně došly k závěru, že brzy bude pršet, že možná bude i bouřka. Ona pak ale okázale otočila hlavu pryč ode mě, jako že se mnou nechce nic mít, nicméně vystrčila nohu mým směrem, tak jsem jí na ni dopis přivázala. Sova na mne následně naštvaně vřískla, takže jsem jí rychle řekla adresu. Jakmile jsem domluvila, sova se vznesla a odletěla. Sotva se mi ztratila z dohledu, začalo pršet a zahřmělo. Cítila jsem se trochu provinile. Druhou sovu mi trvalo najít déle, protože už pršelo a sovy to dobře věděly, takže se jim vůbec, ale vůbec nechtělo někam létat. První dvě se prostě hned vznesly a letěly se posadit někam jinam, když jsem k nim přišla, a ta třetí si odmítla nechat přivázat dopis na nohu. Čtvrtá po mě klovla hned jak jsem k ní došla, abych pochopila, že mám odprejsknout. Nakonec jsem našla celkem přátelského puštíka, který na mě tlumeně houknul, aby přilákal mojí pozornost. Ochotně nastavil nohu a odletěl, přestože lilo jako z konve. Chvíli jsem se za ním dívala. Pak mi ale došlo, jaká je mi hrozná zima, posbírala jsem si věci a vrátila jsem se do hradu, do tepla a do sucha. *** CHODBY, SPRCHY/POKOJ, CHODBY - pátek večer Došla jsem na nejbližší toalety, kde jsem si dlouho na ruce pouštěla teplou vodu, abych se zahřála. Trochu jsem se upravila a podívala na hodinky. Ještě jsem měla trochu času než bude večeře. Nakonec jsem se rozhodla to risknout a vydala jsem se na pokoje a pak do sprch. Byla jsem úplně promrzlá, tak jsem dlouho stála pod horkým proudem vody. Když jsem konečně vylezla ven a vrátila se na pokoj, akorát jsem zahlédla Beccu jak odchází na večeři. S knihou. Výborně. S trochou štěstí si mne nevšimne, když si nesednu moc blízko k ní. Už převlečená do čistého jsem se s určitým odstupem vydala za ní. *** VEČEŘE - pátek večer Přítomní Měla jsem pravdu, Becca měla nos zabořený do knihy, když jsem přišla, a ani pak, když si povídala s ostatními, si mě nevšimla. Rychle jsem se najedla a zase se vytratila. Rozhodla jsem se jít spát dřív, než Rebecca vůbec dorazí zpátky na pokoj. Když mne najde už v posteli, snad už mě nebude budit. Zítra snad budu moudřejší než dneska. *** POKOJ - pátek večer až sobota dopoledne Havraspárské dívky? Navzdory tomu, že jsem šla spát o trochu dřív než ostatní, se mi nějakým záhadným způsobem podařilo zaspat snídani. Pravděpodobně proto, že jsem stále nebyla zvyklá na bradavický denní režim. Doma jsem vždycky chodila spát pozdě a vstávala k obědu, tady to ale nikdy moc nešlo, a vždycky jsem se tak do měsíce převedla na stejný režim jako ostatní. Ale šlo to ztuha. Vždycky jsem byla spíš sova než ranní ptáče. Rebecca tu už nebyla. Ještě se mi ale nechtělo z postele, tak jsem se natáhla pro knížku, opřela so o zeď, zabalila se do peřiny a ještě si chvíli četla. |
| |||
Ošetřovna -> ChodbaEttariel, Violet, Isaac, Reece, WolframKonvezrace mezi mnou a Etty byla pro teď uzavřena. Ne, že bychom řešily něco přísně tajného, ale teoreticky to není téma, u kterého by měl být jakýkoli jiný student. Bude mi ještě nejakou chvilku trvat si na tohle zvyknout. Z pomocnice na profesorku.. na mě je to až příliš změn. Mlčky postávám a poslouchám celkem napjatý rozhovor. V podstatě z toho pochopím, že se Wolfram nemá za co omlouvat, ale přesto tu je a pokouší se o to. Že by špatné svědomí? Profesor Snape by nenechal bez trestu někoho, kdo by podle něho byl vinný. Ale to se mne netýká. Nebudu se do toho plést. Jen studentovi věnuji mírný úsměv, za omluvu, kterou tentokrát směřuje na nás obě. "V pořádku." zametu to pod koberec a s jemným pobavením sleduji, jak se upravuje. Školní uniforma o víkendu je velmi neobvyklá, ale na druhou stranu zrovna u tohoto studenta to není nic zvláštního. "Máš kroužek už dnes? To je rychlost." neubráním se úsměvu, když svou pozornost obrátím zpět na Etty. "Myslím, že by se ti do kroužku nehlásil někdo, koho by to nudilo." pokusím se jí ujistit. Nicméně u svého kroužku už si tak jistá nejsem. "Je něco jiného si povídky a hry číst. A něco jiného je naučit studenty zahrát." lehce si povzdechnu. "Mám v plánu studenty nechat vybrat, jaké dílo by chtěli. Možná si vymyslí i něco vlastního." zamyslím se. Ne jen, že mně by to ušetřilo práci, ale jsem zvědavá, zda budou schopní se na něčem takovém dohodnout. "Pokud se mi tam někdo přihlásí. Ještě jsem neměla čas zkontrolovat nástěnku." "Z Kréty? Třemdava, že ano?" rozzářím se. "Čistě náhodou sis asi neřekla i o semínka, že? Je neuvěřitelně vzácná a skoro na vyhynutí. Sice tu pro ni nemám podmínky, ale myslím, že kdybych vyklidila část skleníků, tak bych se mohla pokusit si je tu uměle vytvořit." přemýšlím nahlas a jako vždy úplně vypouštím okolí, když se jedná o bylinky. Vyruší mě až vrznutí dveří. Pohled mi automaticky přelétne tím směrem, abych viděla Isaaca odcházet. Je mi jasné, že není správný moment řešit moje problémy a snad je s ním ani řešit nemusím. Jen bych se ráda ujistila, že je v pořádku. Je to velmi citlivý chlapec a kdo ví, jak na něj tohle všechno musí působit. To už se ale do diskuze přimíchává i Violet. Ani jsem nepostřehla, že se tu objevila, což je s podivem, když je to ona, kdo je většinou nepřehlédnutelný. A nepřeslechnutelný. "Děkuji." věnuji ji jeden sesterský úsměv. "To by bylo skvělé. Určitě ti ho povolí." uklidnil mě fakt, že na to nebudu úplně sama. Někdy bych si přála mít alespoň špetku její jistoty. "Nicméně teď, když mne omluvíte, musím si ještě něco zařídit." otočím se na všechny tři, pak speciálně na sestru. "Musím si ještě promluvit s Isaacem, snad ho ještě stihnu. Ale pak si přeci půjdeme zabalit..?" ani nevím, zda je to otázka. Teď se v podstatě nabídla, že balíček pro Ettariel vyzvedne sama. Pokud by zůstala tady, tak bych si jí vyzvedla. Ale jestli půjde do sovince... "Každopádně se potom nějak najdeme." rozhodnu se nakonec. "Děkuji za čaj." odložím prázdný hrnek, povzbudivě se usměji na Reece a pak s tichým naviděnou vyjdu ze dvěří. Málem jsem o něho zakopla. Seděl na zemi, schoulený do klubíčka, jako hromádka neštěstí. "Isaacu?" řeknu tiše, když si k němu dřepnu a opatrně mu položím ruku na rameno ve snaze ho ukonejšit. Tolik let jsem si se studenty povídala jako kamarádka, že mi prostě dělá problém jen tak přepnut. "Takhle se nastydneš." rozhlédnu se, zda kolem neuvidím lepší místo na sezení. |
| |||
Přesun na chodbu Ošetřovna -> Chodba Lidé na ošetřovně a zmíněna Emily Na profesorku jsem se pouze podíval a jemně, téměř nečitelně, jsem se pousmál. "Máte pravdu," prohodil jsem jejím směrem a odkráčel jsem ven na chodbu. Bez pohledu kamkoliv jinam. Nechtěl jsem se dívat na Wolframa. Dávat mu víc důvodů se koukat, jak reaguji na celou situaci. To tak. Nechtěl jsem se dívat na Reece. Jen by to ten okamžik prohloubilo a vypadalo by to, že mu něco předhazuju. A ani na ostatní přítomné jsem neměl důvod koukat. Ještě by si dělaly starost, co mi vlastně je. A to nechci. Vzpomněl jsem si na Emily. Mohl jsem Reecovi zazpívat. Ne, nemohl. Nic by to nevyřešilo, protože pan psycholog měl jiný plán. Jsem rád, že mu pomohl. Ale nejsem rád, že já ne. Vyšel jsem na chodbu a ani jsem nečekal nějak dlouho. Asi metr od dveří ošetřovny jsem se svezl po stěně až na zem a nohy jsem si přitáhl k tělu. Objal jsem je svýma rukama a schoval jsem v nich tvář. Do očí se mi už hrnuly slzy. Teď, když jsem tam nebyl, mi to přišlo jako daleko přijatelnější. Snad kolem nikdo nepůjde. To by mi tak scházelo.. |
doba vygenerování stránky: 0.9442310333252 sekund